Hospodářsky nejvýznamnější včelí
plemena (rasy)
Italská včela: Apis mellifera
ligustica
Včela korutanská neboli kraňka:
Apis mellifera carnica
Hospodářsky nejvýznamnější včelí plemena (rasy)
Včela medonosná (Apis mellifera) patří k řádu blanokřídlých (Hymenoptera), který čítá asi 100 000 druhů včetně čmeláků a vos. Rod Apis zahrnuje výhradně zástupce žijící v sociálním společenství. Podle Goetze (1964) můžeme ve světovém rozšíření rodu Apis rozlišit dva typy:
- včelu medonosnou (Apis mellifera) a
- včelu indickou (Apis cerana, dříve Apis indica).
Von Buttel-Reepen (1906) rozeznává další dva odlišné druhy:
- včelu zlatou (Apis dorsata) a
- včelu květní (Apis florea).
Tyto včely se liší svou velikostí. Největší je včela zlatá (tělo dělnice je dlouhé 16 až 17 mm), nejmenší včela květní se 7 až 8mm; včela medonosná (9 až 13 mm) a včela indická (8 až 11 m) jsou uprostřed.
Areály rozšíření těchto těchto čtyř druhů včel rodu Apis jsou různé: včela zlatá a květná žije v Indii a na sousedních ostrovech; včela indická je rozšířrena na asijské pevnině a přilehlých ostrovech. Včela medonosná je rozšířena v současné době naopak po celém světě. Ve Švédsku proniká vysoko na sever až k 64. stupni severní šířky, ve Finsku k 61., na Sibiři až k 51. Není však ve všech místech svého nynějšího rozšíření původním druhem.
Během geografického vývoje Země vzniklo mnoho ras včely medonosné, které byly optimálně přizpůsobeny podmínkám okolí, jako např. včela vřesová. Nás budou zajímat jenom ta plemena, která mají v evropské oblasti hospodářský význam a která se také i vlivem narůstajícího obchodování s nimi a přirozeným šířením vzájemně promísila a zkřížila.
Středoevropská tmavá nebo severská včela : Apis
melliferra melliferra
Je blízká příbuzná severoafrické tuniské včely; z oblasti
původního rozšíření v jihozápadní Evropě se zvolna rozšířila do celé západní, severní
a střední Evropy a přes severní Rusko a Sibiř až k Tichému oceánu. V západní
Evropě byla postupně zatlačena včelou italskou (vlaškou), ve střední Evropě
včelou kraňskou. Jedná se o poměrně velkou včelu s tmavým až leskle černým
zabarvením a spíše řídkým ochlupením zadečku. Včela tmavá vytváří středně velká
včelstva. Jarní rozvoj má pomalý, zato v létě udržuje dlouho plodování na
maximu. Přezimující včelstva jsou proto silná. Nápadný je sklon k rojení,
neklidné sezení na plástech tzv. rozbíhavost a někdy velmi silná bodavost. Ve
Švýcarsku byl dlouhá léta udržován a chován kmen této tmavé včely známý jako
"Nigra", který vyniká velkou životností, odolností vůči počasí a
chladu, ale i enormním sklonem k rojení. Typická včela Lüneburských vřesovišť,
zvaná rovněž včela holandská, se časem vyvinula díky způsobu včelaření na
vřesovištích. Vzhledem k její neovladatelné rojivosti a bodavosti je mimo
oblasti s vřesovou snůškou nepoužitelná. Přezimované včelstvo se někdy rojí až
šestkrát, přičemž prvoroj se ještě jednou vyrojí jako tzv. vřesový roj.
Příčinou je intenzivní plodování po celé léto až do květu vřesu. Kříženci tmavé
včely byli u nás po dlouhá léta označováni jako zemská rasa a také úspěšně
chováni. Setkáváme se s nimi většinou ještě tam, kde je výrazná rojivost a
bodavost.
Italská včela: Apis mellifera ligustica
Italská
včela (vlaška) pochází z Apeninského poloostrova. Poznávacím znakem je žluté
zbarvení zadečku s jedním až třemi žlutými kroužky. Toto žluté zbarvení má ale
hodně odstínů, od velmi světlého až po téměř žlutohnědý. Tělo pokrývají stejně
"žluté" chloupky. Jarní rozvoj je průměrný, letní včelstvo je ale
velmi silné a ploduje dlouho až do pozdního podzimu, v teplejších krajinách
dokonce přes celou zimu.
K
přezimování potřebuje silné včelstvo, z čehož plyne velká spotřeba krmiva.
Rojivost je u této včely malá. Na plástech sedí klidně a není bodavá. Výrazný
je její sklon k loupežení a její silné zalétávání. Na rozdíl od jiných ras
neoznamuje blízkou pastvu kruhovým, ale "srpovitým" tancem. Při její
mnohdy malé odolnosti vůči chladu má v drsnějších krajinách problémy s
přezimováním. Italská včela je přizpůsobená na dlouhotrvající snůšky a mírné
zimní měsíce. S většími nebo menšími úspěchy se ji včelaři opakovaně pokoušejí
chovat i mimo její původní oblast.
Včela korutanská neboli kraňka: Apis mellifera carnica
Původním územím, na kterém kraňka žila, byly jihovýchodní Alpy, severní Balkán a oblast Dunaje. Je to středně velká až štíhlá včela s tmavým zabarvením, hustým ochlupením a širokými, nápadnými, šedými plstnatými pásky na zadečku. To vedlo k jejímu přízvisku "šedá carnica". Na rozdíl od dříve uvedených ras se kraňka vyznačuje rychlým jarním rozvojem avšak na vrcholu léta, někdy již začátkem léta plodování klesá. Nápadné je přezimování početně slabých včelstev s malým množstvím potravy. Křivka jarního rozvoje je strmá. Mnohdy výrazná rojivost, zejména u nedostatečně prošlechtěných kmenů a její reakce na různé okolní podmínky (např. snížené plodování při dlouhodobě nepříznivém letním počasí), vyvolává v ekonomicky vedených provozech často problémy. Při včelaření ze záliby je to dobře použitelná včela. Je nutno vyzvednout její dobré sezení na plástech (nerozbíhavost) a mírnost. Tyto vlastnosti byly důvodem, proč se ve střední Evropě, zejména po 2. světové válce, tak rozšířila a v podstatě nahradila bodavé kmeny černé rasy. Strmá křivka jarního rozvoje předurčuje kraňku jako včelu pro časnou jarní snůšku. Díky intenzivnímu výběru a za pomoci umělého oplození byly vyšlechtěny kmeny splňující požadavky dnešních včelařů, zejména pokud jde o rojivost a plodování. Rozšíření této včely podporují i dodávky chovného materiálu z chovných stanic.
Při výběru odpovídajících pohlavních jedinců určených pro chov se můžeme pohybovat v rámci jedné rasy, nebo se můžeme alespoň pokusit o křížení mezi rasami. Můžeme mít úspěch, ale můžeme se dočkat i nezdaru.
Bratr Adam Kebrle (1969) na svých četných cestách nejen dokonale poznal a popsal vynikajícím způsobem mnoho plemen včel, ale dlouholetým zkoušením různých křížení se pokusil dopracovat k výkonné včele.
Výsledkem jeho snahy byla buckfastská včela. Byla pojmenována podle opatství v Devonském hrabství v jižní Anglii, kde bratr Adam žil a včelařil. Toto "umělé plemeno", jak je sám bratr Adam nazval, získal během 50 let křížením britské tmavé včely se včelou italskou.
Jedná se o velmi ochotně plodující včelu, která na rozdíl od kraňky nemá na jaře tak rychlý start, ale ploduje až do srpna/září i v oblastech s jedlovou snůškou. Včely jsou nerojivé, velmi mírné a nerozbíhavé. Jsou rovněž velmi odolné vůči nosemě a akarinóze (roztočík včelí). Pro sklon k plodování potřebují velmi velký prostor. Včelstva s 30 až 40 plně obsazenými rámky nejsou nijakou zvláštností. Nesmíme přehlédnout jejich slídivost, a tím i jejich náchylnost k loupežení. Mají sklon k zalétávání; proto je lepší volné rozestaveni úlů než chov ve včelíně.