PYL

Pyl jsou samčí pohlavní buňky rostlin. Každá rostlina má svůj specifický tvar, velikost a barvu pylových zrn. Včely sbírají pyl pomocí chloupků na povrchu těla, nožkami je za letu pomocí kartáčků na předním páru noh stírají, zvlhčují slinnými žlázami nebo donášeným nektarem a spojují do tvaru malého polštářku - rousku, ukládají do košíčku na posledním páru noh a donášejí do úlu. Dále se o ně postarají úlově včely. Ukládají je do buněk, stlačují hlavičkou aby vytlačily vzduch a když jsou buňky zaplněny asi ze dvou třetin, pokryjí je medem. V uloženém pylu vzniká z cukru za přítomnosti bakterií mléčného kvašení kyselina mléčná, která pyl konzervuje. V tomto stavu si dlouho udrží výživnou hodnotu a je pro včely dobře stravitelný. Je zdrojem bílkovin pro tvorbu tělesných buněk a látkovou výměnu, pro činnost voskotvorných žláz a umožňuje tvorbu krmné kašičky pro plod a matku.

Významnými složkami v pylu jsou bílkoviny, tuky, glycidy, minerály, velké množství aminokyselin a enzymů, cukry, různé druhy kyselin včetně kyseliny nukleové, éterické oleje, vitamíny aj.

Podle tvaru pylových zrn pod drobnohledem a podle barvy pylových rousků lze určit, z jakých rostlin byl pyl sbírán. Pyl mají také jehličnaté stromy, ale ten není pro včely dobře stravitelný a není pro ně atraktivní. Rovněž tak i pyl z trav a obilnin. Největšími dárci pylu pro včely jsou kvetoucí listnaté stromy, ovocné stromy, keře drobného ovoce a kulturní rostliny, jako jetel, svazenka, okurka.

Speciální mřížkou může včelař pylové rousky od včel odebírat, ukládat je sušené, zmrazené, nebo uměle mléčně zkvašené. Pro svůj velmi cenný obsah je pyl využíván ve farmacii a kosmetice. Pro včely však vždy zůstává „včelím chlebem“.