VČELÍ VOSK A JEHO PRODUKCE

VČELÍ VOSK A OPATŘENÍ KE ZVÝŠENI JEHO PRODUKCE. 1

JAK VZNIKÁ VČELÍ VOSK. 2

KDY VČELY PRODUKUJI VOSK. 5

STAVBA PLÁSTŮ. 22

VYUŽITÍ STAVEBNÍHO PUDU VČEL. 33

STAVENÍ RÁMEK. 48

VKLÁDÁNÍ STAVEBNÍHO RÁMKU. 60

ROJE A JEJICH STAVEBNÍ SCHOPNOST. 66

DALŠÍ ZDROJE VOSKU Z ÚLŮ. 87

ŠKŮDCI A OCHRANA PŘED NIMI 96

OCHRANA VČELSTEV A VČELÍHO DÍLA PROTI ZAVÍJEČŮM. 117

ZÍSKÁVÁNÍ VČELÍHO VOSKU. 142

EXTRAKCE VOSKU Z VÝTLAČKŮ. 186

ČIŠTĚNÍ VOSKU. 210

VÝROBA MEZISTĚN. 235

ČSN 66 0711 stanoví: 253

0N 47 8897 JK 0437 - Mezistěny z včelího vosku. 319

VÝMĚNA VOSKU A VOŠTÍ ZA MEZISTĚNY. 375

 

VČELÍ VOSK A OPATŘENÍ KE ZVÝŠENI JEHO PRODUKCE

 

Druhým nejvýznamnějším produktem je včelí vosk, jehož průměrná roční produkce činila v letech 1980—88 167 t. Jeho nákup však zdaleka neodpovídá produkci vykazované v současné době. Tento nesoulad zřejmě vyplývá z nesprávného chápání vykazované produkce vosku - vykazuje se totiž produkce vosku vloženého do včelstev ve formě mezistěn. To tedy znamená, že vykazovaná produkce není vosk vytěžený nad hmotnost vložených mezistěn, tj. rozšířená reprodukce, nýbrž převážně souhrn dvou údajů, a to hmotnosti vložené a rozdílu mezi celkovou a vytěženou hmotností.

Naše včelařství po celá předcházející desetiletí nedokázalo krýt produkcí včelího vosku ani vlastní požadavky na spotřebu mezistěn a včelí vosk k jejich výrobě se dovážel ve velkém množství ze zahraničí.

Proto se hledaly možnosti, Jak zajistit pro včelařství dostatek včelího vosku i při omezení nebo dokonce zastaveni jeho dovozu. Především se začalo zkoušet, zda je vhodné přidávat do vosku při výrobě mezistěn část extrahovaného včelího vosku. Dosažené výsledky byly rozporné, a proto se používání extrahovaného vosku při výrobě mezistěn nezavedlo. Pozornost se proto soustředila na využití vlastních produkčních možností, zlepšení ochrany vosková suroviny, zvýšení výtěžnosti při jejím zpracování, technická opatření při výrobě mezistěn a ekonomická opatření v ceně suroviny vosku a mezistěn.

 

Postupně byla přijata tato opatření:

 

- změnila se ČSN 47 8897 se dne 7. 4. 1956. ON 47 8897 s účinností od 1. 3. 1973 stanovila, že počet 16 kusů mezistěn rozměrů 365 z 210 mm (na rámkovou míru 390 z 240 mm) proti 14 kusům dříve, smí vážit nejvýše 1 kg. Toto opatření nepřímo vede ke zvyšovanému využívání stavebního pudu včel k produkci včelího vosku;

 

- podle platných kalkulačních zásad se v návaznosti na zvýšenou cenu vosku zvýšila cena mezistěn ze 100 Kčs na 150 Kč za 1 kg. Cílem tohoto opatření bylo, aby se včelaři zaměřili na produkci vosku, ochranu suroviny a těžbu vosku, čemuž dosud nevěnovali patřičnou pozornost, a byli odrazeni od nákupu mezistěn.

 

Tento text se zabývá především praktickými otázkami, která se týkají včelařského provozu a využití včel jako producentů vosku až po zhodnocení v různých odvětvích. Nerozebírá proto např. fyzikální a chemické vlastnosti, které nemůže včelař ovlivnit.

 

 

JAK VZNIKÁ VČELÍ VOSK

 

Včelí vosk je produktem trávicího procesu včely medonosné (Apis mellifica L.). Vzniká činností voskových žláz, které má včela dělnice vyvinuty párově na 3. - 6. článku - kroužku břišní šupinky (eternitu) zadečku svého těla.  Matka a trubci voskové žlázy nemají.

Břišní šupinky zadečkových kroužků se skládají ze dvou částí. Na zadním dílu každého kroužku jsou dvě uprostřed od sebe oddělená tzv. vosková zrcadélka nepravidelného tvaru. Zadní díl šupinky je jednotný a zbarvený jako ostatní chitin.

Vosková zrcadélka mají větší počet velmi drobných mikroskopických otvůrků, jimiž proniká ven vylučovaný žlázový sekret, který na vzduchu ihned tuhne v bezbarvé vosková šupinky. Udává se, že jedna vosková šupinka váží 0,6 - 0,8 mg, což znamená, že na 1 kg vosku jich připadá asi 1,5 miliónu.

 

 

KDY VČELY PRODUKUJI VOSK

 

V odborné literatuře se uvádí, že nejvyšší aktivitu v produkci vosku včely vyvíjejí za příhodných podmínek ve 12. - 18. dni svého života, tj. v období, kdy jsou označovány jako tzv. stavitelky.

 

Jsou-li však k tomu donuceny, produkují včely vosk, tzn. že jsou v činnosti jejich voskotvorné žlázy, i v jiném období. Lze to dokumentovat na příkladu tzv. norského zimování včel nebo na poznatcích z praxe; např. při odběru měli k vyšetření na varroázu včel nacházíme voskové šupinky na vkládaných podložkách i v mimosezónní produkční dobu.

 

Podmínky, které včelstvo a jeho stavitelky potřebují pro produkci vosku, jsou určeny těmito ukazateli:

 

1. Silné včelstvo - jako biologická jednotka.

2. Dostatek mladých včel.

3. Dostatečný přínos sladiny a pylu.

4. Dostatečná teplota v úlu (35°C).

5. Dostatečný prostor pro stavbu.

 

Při chovu včel platí zásada, že chováme jen včelstva silná, protože jen silná a zdravá včelstva jsou schopna produkovat odpovídající množství vosku. Pokud některé včelstvo podmínku nesplňuje, spojíme ho s jiným nebo ho zrušíme.

 

 

STAVBA PLÁSTŮ

 

Stavební pud včel se v silném a zdravém včelstvu začne projevovat již v prvním větším jarním přínosem pylu a nektaru. Právě v této době je nejvhodnější vkládat do včelstev mezistěny, abychom si nejdříve zajistili obnovu včelího díla. Opozdíme-li se, včely zastaví v úle všechny prostory, které jsou širší než 6 mm, a v úlech s vyšším podmetem, pokud tam není umístěn rošt, stavějí dílo do podmetového prostoru. Postupně se sílícím stavem včelstev využíváme stavební schopnosti k produkci vosku vkládáním stavebních rámků.

 

Včely na mezistěnách stavějí dílo - plást, skládající se z šestibokých buněk, kde včely odchovávají plod a ukládají převážně medné a pylové zásoby. Při stavbě využívají vosk z vložených mezistěn, protože mezistěny mají zpravidla větší tloušťku, než jaká vyhovuje včelám. Vosk z mezistěn využijí včely ke stavbě stěn buněk, a teprve když tloušťka stěn odpovídá jejich potřebě, zhodnocují voskové šupinky, která současně vyprodukovaly.

 

Ověřit si to můžeme tím, že mezistěny při výrobě obarvíme Eosinem; čím tlustší byly mezistěny, tím vyšší část stěn buněk si včely vystavěly z vosku, který odebraly z mezistěn. Teprve v kratší části buněk tam, kde již nestačil vosk z mezistěn (nadbytečný vosk včely využily), byly stěny buněk bílé, tzn. vybudované z voskových šupinek vyprodukovaných včelami. Svými pokusy to prokázal prof. Ing. Jaroslav Svoboda.

 

V minulosti a ještě i v současnosti se někteří včelaři mylně domnívají, že čím tlustší mezistěny, tím dříve je včelí dílo vystavěno a je pevnější. O tom, že včely využijí ke stavbě díla vosk s mezistěny, se včelař snadno přesvědčí tím, že si včelami rozestavěnou mezistěnu prohlédne proti světlu. Zjistí, že tam, kde včely již dílo vystavěly, je základ buněk mezistěn podstatně tenčí než tam, kde včely teprve se stavbou započaly nebo ještě vůbec nestavěly. Je-li dílo na tlusté mezistěně dříve vystavěno, nelze prokazatelně potvrdit. Rozhoduje o tam mnoho již dříve uvedených faktorů a je otázka, kam potom daly stavitelky své voskově šupinky.

 

 

VYUŽITÍ STAVEBNÍHO PUDU VČEL

 

Již bylo řečeno, jaké podmínky musí být splněny, aby včelstva stavěla (byl u nich vyvinut stavební pud). Jsou-li tyto podmínky vytvořeny, je na včelaři, jak je dovede využít ke stavbě díla a souběžně k produkci vosku. Čím dále trvají příznivé podmínky, tím více vosku jsou včelstva schopna vyprodukovat.

 

Zásadou tedy zůstává, že každý včelař nejdříve dbá o obnovu díla - plástů. Do včelstev přidává tolik rámků s mezistěnami, aby měl dílo (plásty i souše) co nejkvalitnější. ON 46 6640 - Chov včel uvádí, že každým rokem je nutno vyměnit nejméně 1/3 plodištních plástů.

 

Podle nově získaných poznatků a zkušeností lze prokázat, že včelaři uplatňující všechny dosažené vědomosti dosahují několikanásobného výsledku. Rozdíly ovšem budou tam, kde nelze splnit dříve uvedené podmínky. Jiné výsledky budou na stálých stanovištích včelstev s jednou nebo dvěma snůškami a jiná při kočovném způsobu včelaření, kdy lze počet snůšek, a tím i produkci vosku zvýšit.

 

Využití stavebního pudu včel ke stavbě nového díla je jeden ze způsobů boje proti včelím chorobám, především nosematóze. Proto je v zájmu včelaře a zdravotního stavu jeho včelstev, aby plně využíval stavební pud včel k co nejčastější obnově díla.

 

V posledních letech se u nás ve velkém množství (v mnoha zemích podstatně dříve) používají v boji proti varroáze včel chemická látky. Bylo již prokázáno, že se chemické zplodiny spojují se včelím voskem a jejich koncentrace stoupá úměrně se stářím plástů v úlech, zvláště jestliže se včelstva ošetřovala opakovaně. Nahromadění chemických látek v díle - vosku, mezistěnách - by mohlo znamenat vážné nebezpečí pro další populace včel.

 

Má-li včelař již dostatek včelího díla, je v jeho vlastním zájmu, aby stavební pud včel využil k produkci vosku pomocí tzv. stavebních rámků.

 

 

STAVENÍ RÁMEK

 

Stavební rámek má buď stejné míry jako ostatní rámky používané v úlu, nebo jsou jeho míry rozdílné podle typu úlu (dříve používané typy Lesan, Pětiletka, Jednotný úl apod.).

 

U úlů přístupných zadem se doporučovalo umístit stavební rámek v plodišti, a to jako poslední nebo předposlední. U některých starších zadem přístupných typů úlů byl stavební rámek umístěn v menší rámkové míře‚ prostoru okénka, kam se dalo umístit krmítko a pro zimní období uteplivky.

 

Stavební rámky (podle toho, jak a co na nich včely stavěly) se staly ukazatelem nálady včelstev:

- dělničí dílo - včelstvo je v pořádku, - trubčí dílo - probouzí se rozmnožovací pud,

- trubčí dílo matkou zakládané ihned s matečníkovými miskami

- probouzí se rojová nálada.

 

Používání stavebního rámku se zdůvodňovalo tím, že stavební rámek má jednak zaměstnat stavitelky, které nemají co dělat, a jednak vytvořit prostor, aby matka měla kam klást. Larvičky v zakladené trubčině měly pak odebírat přebytečnou krmnou kašičku, a tak se měla tlumit probouzející se rojová nálada. Teprve druhotně se uvažovalo o stavebním rámku jako o prostředku k získávání včelího vosku.

 

Toto využití stavebního rámku odporovalo jedné ze zásad, a to vytvořit dostatečný prostor pro stavbu, tzn. pro využití stavebního pudu včel. U úlů s malými plodišti se tak odváděl zdroj krmné kašičky pro nadbytečně množství trubců na úkor možného rozvoje síly včelstva.

 

Zásadou využití stavebního rámku je produkce vosku a ke zjišťování nálady včelstev lze úspěšně využít znalosti - jejich chování na česně - letáku.

 

 

VKLÁDÁNÍ STAVEBNÍHO RÁMKU

 

Stavební rámky vkládáme vždy včas, abychom plně podchytili stavební pud včel. Menší počet stavebních rámků můžeme vkládat současně s mezistěnami. Při nasazování medníků - nástavku - vkládáme podle typu úlů stavební rámky i do nich a jejich počet závisí na síle včelstev. Včely je většinou nad mřížkou zastavují trubčinou, aby je matky nemohly zaklást, a tak se zbytečně neodčerpávala mateří kašička, kterou včely mohou využít při výchově dělničího plodu. Ve snůšce včely zanášejí trubčí dílo v mednících sladinou - medem - a normálně je zavíčkují. Při vymetání medu, pokračují-li vhodné podmínky pro stavbu, může včelař toto dílo vyřezat a rámky do úlu vložit znovu. Při vyřezávání díla necháme pro snadnější zavěšení včel při horní loučce rámků asi 1 cm díla. Při vyřezávání stavebních rámků postupujeme vždy tímto způsobem, čímž odpadá časté nalepováni proužků mezistěn na spodní stranu horní lišty rámků.

Při polonástavkovém včelaření, které není u nás dosud rozšířeno, postupují včelaři ve Francii tak, že vystrojují polonástavky přibližně polovinou souší a polovinou mezistěnami. To znamená, že nepoužívají mřížku a v mednících používají o jeden rámek (plást) méně než v plodištích. Včely stavějí dělničí dílo, avšak s prodlouženými buňkami, které matky nezakladou. Odvíčkování včelaři provádějí tak, že odvíčkovacími noži seřezávají dílo ve výši dřeva lišt rámků, čímž získávají velká množství tzv. panenského vosku.

Při odvíčkování - seřezávání - plástů se dostává více medu do směsi s odvíčkovanými částmi medných plástů. Francouzští včelaři mají k oddělení medu od voštin potřebné zařízení - speciální malé odstředivky, která se však u nás v praxi nepoužívají.

 

 

ROJE A JEJICH STAVEBNÍ SCHOPNOST

 

Vyrojí-li se včelstvo a včelař roj usazuje, má být do osazovaného úlu vloženo tolik mezistěn (podle hmotnosti roje), aby se využila jeho stavební schopnost. Praxe ukazuje, že roje mají vysokou stavební schopnost po dobu několika dni; nenecháváme je proto zbytečně dlouho v rojáku. Není-li přínos sladiny, když byl roj usazen, musí být pokrmován. I v současnosti včelaři chybují v tom, že dají roji spolu s mezistěnami i vystavěná včelí dílo. V takto vystrojeném úle není stavební pud včel dostatečně využita včely vystaví méně díla, než jsou schopné.

Má-li včelař dostatek kvalitních a rezervních souší a nepotřebuje-li si jejich počet zvyšovat, využije stavební schopnost roje k tvorbě vosku tak, že do rámků nedá celé mezistěny, nýbrž jen asi jednu třetinu nebo polovinu.

 

Zvyšování produkce včelího vosku je žádoucí. Včelaři ještě mnohdy nedovedou stavební pud včel využívat nebo nízkou produkci vosku odůvodňují tím, že by měli nižší výnos medu až produkce vosku jde na úkor produkce medu. Tyto názory však neodpovídají skutečnosti, což lze doložit provedenými pokusy.

 

Prof. dr. Ing. Jaroslav Svoboda v roce 1953 uváděl: „Doposud jsme otázce voskové produkce nevěnovali v ČR dostatečnou pozornost. Nepamatovali jsme na těžbu vosku při řešení konstrukce úlů, ani při výchově včelařů. Také včelařské učebnice tuto úlohu včelařů podceňují. Mezi včelaři, ba i ve včelařské, hlavně starší literatuře se dokonce objevily obavy, že zvýšenou produkcí vosku se sníží výtěžek medu, a proto byla také uměle včel znemožňována stavba díla. Včelstvům byly přidávány staré souše místo mezistěn a stavba byla snižována na nejmenší možnou míru.“

 

V jeho práci se dále uvádí: „Hlavní příčinou je nesprávné vysvětleni vztahu mezi produkcí mednou a voskovou. Tvrdí se často, že na 1 kg vosku včely spotřebují 8 - 12 kg i více medu. Proto včelaři ve snaze, aby získali co nejvíce medu, omezovali stavební pud.“

 

Prof. Svoboda k tomu blíže vysvětluje: „Hodnotíme-li vosk i med kaloricky, dospějeme k jiným závěrům: 1 kg vosku dá 10, 15 velkých kalorií tepla. 1 kg cukru představuje 4,18 velkých kalorií tepla. Připustíme-li, že vosk může být vyroben včelami z cukru, pak na 1 kg vosku je zapotřebí 2,428 g cukru. Přepočítáno na med, který je směsí cukrů s 20% obsahem vody, pak 1 kg vosku se vyrobí ze 3,035 g medu. Znamená to, že 1 kg vosku má v sobě takové množství látek, které v sobě skrývají: energetického hlediska 3,035 g medu. Při pokusech bylo také skutečně zjištěno, že včely na vystavění 1 kg vosku spotřebovaly 3,5 - 3,6 kg medu.“

 

Z pokusů prof. Svobody vyplývá: „V těch případech, kdy včely produkují vosk při současném krmení larev, výdej medu na tvorbu vosku se velice zmenšuje.“ Na otázku prof. Svobody, jestli je vylučování vosku nutným fyziologickým procesem, musíme odpovědět kladně. Mají-li včely dostatek potravy, nikdo jim nemůže zabránit, aby nevylučovaly vosk, i když se budeme sebevíce snažit omezovat je ve stavění. Je to fyziologický důsledek zvýšeného trávení. Nemůže-li včela stavět. odpadávají ji z těla voskové šupinky na dno úlu a ty jiné včely - čističky - vynášejí před úl.

 

Nedal-li včelař včelstvům dostatek příležitosti k uplatněni stavebního pudu, přesvědčí se o tom sám tím, že při bedlivé prohlídce nalezne na dně úlu česna a letáku voskové šupinky. Ty jsou nenávratně ztraceny, neboť včely vosková šupinky ze dna úlu nebo z prostoru mimo úl již nevyužijí ke stavbě díla.

Zopakujme si zásadu, že vyšší výnosy dají vždy silná včelstva. To platí i v produkci vosku. Výzkumníci v zahraničí i náš výzkumný pracovník prof. dr. J. Hejtmánek výsledky svých průzkumů prokázali, že včelstvo, které dá více vosku, dá i větši medný užitek.

 

Pamatujme i na to, že i genetické vlastnosti včelstev mají vliv na produkci vosku. Tyto vlastnosti by měli využívat včelaři při odchovu matek a zejména na všech vyšších stupních plemenářské práce.

 

 

DALŠÍ ZDROJE VOSKU Z ÚLŮ

 

Mimo vyřazované souše a díla ze stavebních rámků je možno ze včelstev získat, má-li o to včelař zájem, další zdroje vosku. Jsou to různé voskové nástavky (nálepky) na loučkách rámků, krycích prkénkách, stěnách úlů apod. Dalším zdrojem vosku jsou víčka z buněk plástů při jejich odvíčkování a dosud téměř nevyužívaný zdroj z měli odpadávající z medných plástů při jejich odvíčkování včelami v úlech a při líhnutí se mladých včel.

 

Hodně měli se může získat při vracení vytočených medných plástů do úlů. Používané odvíčkovací vidličky značně naruší stěny buněk a při jejich čištění včelami odpadá na dno úlu hodně úlomků vosku. Tyto zdroje by se měly využívat zejména u úlů s vysokými podmety a všude tam, kde lze vložku se sítem pro propad měli umístit na dna úlů. Proto na žádném včelařském stanovišti nemá chybět uzavíratelná bedýnka ‚ krabice nebo plechovka, do které se všechny tyto tzv. drobné zdroje ukládají, kde jsou chráněny před škůdci a kde je lze proti nim i ošetřit. Tyto drobné zdroje nejsou zanedbatelné, uvědomíme-li si počet včelstev, který se v ČR chová.

 

Zařízení pro celoroční odběr měli je jednoduché a každý včelař si je snadno zhotoví sám. Skládá se z rámu zhotoveného ze slabých lišt rozměrů asi 10 x 10 mm, v takové velikosti, aby pokryl celé dno úlů. Jedna jeho strana je odnímatelná, aby se mohla vysypat měl a vyčistit vnitřek. Spodní část může být se sololitu, překližky, tlustšího PVC apod. Horní část tvoří řídké síto, ale jen do velikosti 5 mm, aby jím nemohly prolézt včely. Síto může být drátěné nebo z plastů, podobné, jaké se používá na odběr měli k vyšetření na varroázu

 

Při využívání tohoto zdroje vosku je třeba věnovat zvýšenou pozornost ochraně měli proti zavíječům. Při vyjímání sběrného síta kontrolujeme také úlové dno; jestliže se tam vyskytuji housenky nebo zámotky zavíječů, odstraníme je a likvidujeme.

 

 

ŠKŮDCI A OCHRANA PŘED NIMI

 

 

Plásty se zásobami, souše, voští a různé voskové zbytky ohrožuje v období včelařské sezeny a v průběhu jejich skladování množství živočišných škůdců, kteří je při nepozornosti včelaře a špatné ochraně mohou znehodnotit nebo dokonce i zničit. Mezi škůdce, kteří mohou způsobit významnější škody, patří někteří savci, myši, hraboši a hmyz - zavíječ voskový a zavíječ malý (motýlice).

 

Myši způsobí škody během celého roku a v zimním období; dostanou-li se do úlů, způsobují školy i na včelstvech. Škody způsobuji především rozhryzáváním plástů s medem a pylem, jimiž se živí. Ze souší, ve kterých vyhryzávají zbytky zásob, si budují hnízda, a tak je znehodnotí nebo zničí. Tím vznikají škody i na výtěžnosti vosku, protože směs z myšího hnízda (tj. listí, tráva, filc, papír apod., včetně zbytku rozhryzaných plástů) včelař zpravidla musí pro jejich zápach vyhodit.

 

Škodám v úlech osazených včelami předcházíme tím, že ještě v době před nástupem zimního klidu snížíme výšku česna úlu na 6 mm. Zásobní plásty, souše a ostatní zdroje vosku uskladníme tak, aby k nim neměly přístup myši a nemohly se k nim ani prohryzat. Občasnou kontrolou se přesvědčíme, že je vše v pořádku.

 

Zjištěnou závadu včas odstraníme, neboť by škody mohly být pro včelaře dosti citelně. Ve včelínech, včelnicích, kočovných vozech, pracovnách i jiných místnostech, kam nemá přístup domácí zvířectvo nebo ptactvo, chytáme myši do pastí nebo je trávíme prostředky zakoupenými v obchodě.

 

Škody na včelím díle apod. mohou způsobit i jiní živočichové (kuna, datel apod.), avšak tyto škody jsou výjimečně.

 

Zavíječe (motýlice) můžeme považovat za škůdce, kteří způsobují na včelím díle - plástech, souších, voští, voskových oškrabcích a měli - největší škody. Projevují se nejen znehodnocením plástů a souší, ale současně i spotřebou obsaženého vosku.

 

V našich podmínkách se vyskytuje častěji zavíječ voskový než zavíječ malý. Podle prof. Svobody se dospělí zavíječi vyskytují v přírodě od časného jara až do listopadu. Život samiček trvá 7 - 12 dnů, samečkově žijí 13 - 26 dní. Samičky kladou vajíčka především v úlech se slabými včelstvy a vnikají všude tam, kde čichem zjistí zásobní plásty, nebo tam, kde je uskladněno nebo zapomenuto něco z vosku.

 

Při teplotě 35°C se z vajíček líhnou za 5 - 6 dní housenky, které jsou asi 1 mm dlouhé a již přibližně po 24 hodinách napadají plásty. V počátečním stadiu jejich činnost pozornosti včelaře snadno unikne. Hmotou včelího díla se živi housenky zavíječů po celý život. Potřebnou dusíkatou složku výživy získávají ze zbytků včelích zámotků ulpělých v buňkách, což jim nahradí pyl konzervovaný včelami v plástech.

 

Housenky zavíječů jsou žravé, a jak rostou, vyžírají stále větší chodbičky, které vystýlají předivem, aby se v nich mohly rychle pohybovat a chránit se tak před včelami. Dospělé housenky dorůstají délky 2 - 2,5 cm. Dobře snášejí i nižší teploty, takže jsou činné od časného jara do pozdního podzimu.

 

Silně napadené plásty, souše i ostatní zdroje vosku likvidují zavíječi téměř beze zbytku; zůstanou z nich jen pavučinové závěsy a přediva zavíječů promíšená zbytky jejich zámotků a trusem. V takových případech dokážou housenky částečně znehodnotit I loučky rámků a Jiných dřevěných částí úlů nebo skříní, kde jsou plásty a souše uskladněny. Housenky se nejvíce ukrývají do různých mezer a prasklin v úlových stěnách, v zářezech rámků, po1 stropními prkénky (je-li mezera menší než 6 mm) a pod různými hmotami používanými k zakrývání plodištních a medníkových rámků plástů. Spatříme-li dospělé zavíječe nebo jejich housenky, okamžitě je zničíme tím, že je zamáčkneme.

 

Mezistěny a vosk v tzv. koláčích zavíječi nenapadají, protože jim v nich chybějí dusíkaté látky.

 

 

OCHRANA VČELSTEV A VČELÍHO DÍLA PROTI ZAVÍJEČŮM

 

Zavíječi nohou způsobit škody nejen na včelím díle, ale i na včelím plodu. Nemůže se tak stát u silných včelstev a tam, kde včely plně ovládají úlový prostor. U zanedbaných slabých včelstev však přemnožení zavíječů může přispět i k jejich uhynutí.

 

Ochrana včelstev před vniknutím zavíječů do úlů není v podstatě možná. Motýly zavíječů obsedají úly a v noci vnikají nestřeženými česny do úlů. V úlech osazených včelami je ničíme přímo. Zásobní plásty i ostatní včelí dílo chráníme pečlivým uskladněním v utěsněných skříních, bednách, plástárnách, nepoužívaných úlech, v nástavcích apod. Nejlepší je umístit zásobní plásty v chladných a vždy suchých prostorách.

 

Plásty a souše uskladňujeme vždy tak, aby mezi nimi byla tzv. včelí mezera. Je to důležité proto, aby mezi nimi mohly proudit při provádění ochrany a dezinfekci výpary nebo plyn.

 

Nejpoužívanějším prostředkem proti dospělým zavíječů a jejich housenkám je síra, a to ve formě nekapavých sirných knotů, známých ve včelařství i vinařství, jejichž výrobcem je výrobní družstvo Javorník. K ošetření prostoru o obsahu 1 m3 potřebujeme 3 - 4 sirné knoty. Jejich spalováním se vyvíjí oxid siřičitý, což je plyn s nepříjemnými dusivými vlastnostmi. Proto knoty zapalujeme teprve krátce před vložením do vymezeného prostoru, který ihned uzavřeme. Před manipulací s nimi si musíme uvědomit, že pracujeme s otevřeným ohněm; proto dbáme, aby plamen nepřišel do styku s hořlavými látkami a nezpůsobil požár.

 

Oxid siřičitý je teplý plyn, který stoupá nejdříve vzhůru a pak v uzavřeném prostoru klesá. Nehořlavé nádoby, ve kterých sirné knoty zapalujeme, proto dáváme do horních prostor nad uskladněné plásty nebo souše. Nádoby mají být tak vysoké, aby plamen z hořících knotů nepřesáhl jejich horní okraj. V zájmu bezpečnosti je ještě podložíme nehořlavou podložkou a podobnou umístíme i nad nádobou. Poměrně bezpečné jsou prodávané tzv. siřiče, ale i při jejich použití je třeba vždy dbát na nutnou opatrnost.

 

V mimosezónním období opakujeme síření asi po 14 dnech, protože oxid siřičitý nepůsobí na vajíčka zavíječe, takže by z nich vylíhlé larvičky pokračovaly ve zhoubném díle. Nejsme-li si jistí, že zavíječi nepronikli k uskladněnému dílu, pravidelně dílo kontrolujeme a síření občas opakujeme.

Oxid siřičitý se postupně rozloží, a tak nemůže způsobit ve včelstvech žádné škody. Před vkládáním do včelstev necháme plásty i souše vyvětrat, aby se odstranily zbytky pachu po síření.

 

Účinnou látkou proti zavíječům je i paradichlorbenzen, obsažený v Invetu, což je výrobek Spolany Neratovice a prodává se v drogeriích; při jeho použití je nutné postupovat podle předepsaného návodu. Páry Invetu účinkují na dospělá zavíječe a jejich housenky. Musíme ho nechat působit tak dlouho, aby jím byly postiženy i nově vylíhlé larvičky. Také při použití tohoto přípravku je nutná plásty i souše před upotřebením řádně vyvětrat.

 

Úspěšně se dá proti zavíječům použít ledová kyselina octová, která současně působí i na spory prvoka Nesema apis. Na 1 m3 prostoru se jí použijí asi 2 litry. Pro zaplynování úložného prostoru souší je zapotřebí teploty 18 - 20 °C a působení výparů nejméně 48 hodin. Abychom v prostoru získali potřebnou teplotu, musíme většinou použít tepelný zdroj; postupujeme však obezřetně, aby nevznikl požár. Nevýhodou použití ledové kyseliny octové Je její agresivita ke kovům.

 

K ochraně souší lze také použít formaldehyd (formalín), který má současně dezinfekční účinky. Jeho použití Je však pracnější. a proto je lépe využívat dříve popsané prostředky, jejichž použití je účinné a méně pracné.

 

Zásadou zůstává, že by včelař neměl nikdy používat k ochraně plástů, souší apod. látky, o kterých bezpečně neví, že ony i jejich zplodiny nemohou ve včelstvech a vosku i následně způsobit škody.

 

Ještě dnes se souše ukládají zavěšením v prostorách včelínů, půdách domů apod. Tam, kde stéle proudí vzduch nebo je průvan, se zavíječům nedaří a dílo nenapadají. Z hlediska možného přenosu včelích nákaz však nelze tento způsob ochrany souší doporučit, protože nelze splnit základní podmínku - naprosto znepřístupnit souše vlastním i cizím včelám.

 

 

ZÍSKÁVÁNÍ VČELÍHO VOSKU

 

Všechny formy včelího díla u různé odřezky jsou surovinou pro získání včelího vosku. Vosk vložený do úlu ve formě mezistěny a vyprodukovaný včelami přichází ve včelstvu do styku s medem, pylem, propolisem a kokony včelího plodu (košilkami). To vše na něj do určité míry působí, ovlivňuje jeho barvu nebo jeho výtěžnost ze suroviny. Vosk, který nepřišel do styku se žádnou z uvedených látek, je vosk panenský (čistý) a má bílou barvu. Včelař snadno rozpozná barevné odstíny vosku a pozná dílo tzv. čistě panenské od díla včelami již dříve využitého. Veškerý ostatní vosk je zabarvený a čím vícekrát se v plástech vylíhl plod nebo souše - voští znečistily jiná látky (zplesnivěly, byly silně pokálené včelami apod.), tím tmavší vosk získáme.

 

Voskovou surovinu ochraňujeme a zpracováváme proto, abychom z ní získali co nejvíce vosku Jak pro zpětně upotřebení ve včelařství, tak i pro potřeby některých průmyslových odvětví.

 

Tyto možnosti jako jednu z cest zvyšování rentability včelařských hospodářství mnozí včelaři ještě dostatečně nevyužívají.

 

Při zpracování voskové suroviny by se měla dodržovat zásada maximální výtěžnosti. Vliv má použitá zpracovatelská technologie a stáří voští (souší), které se zpracovává. Stářím voští je myšleno, kolikrát byl v buňkách včelího díla odchován plod. Čím vícekrát tomu tak bylo, tím je dílo tmavší a tím má větší hmotnost, protože po každém novém zakladení a vylíhnutí plodu zůstávají v buňkách zbytky kokonu (košilek), kterými je buňka vždy znovu vystlávána. Podle počtu vrstev košilek se tak dá určit, kolikrát se v buňkách vylíhl včelí plod. Stáří voští tedy ovlivňuje jednak množství vosku, které je v něm obsaženo v poměru k jeho hmotnosti, a jednak množství vytěžitelného vosku. Zjištění podrobně provedl a popsal prof. J. Svoboda. Výsledky jeho práce jsou uvedeny v tabulce.

 

Vliv   stáří voští na obsah vosku

Barva                             Množství       Pravděpodobný počet

                                    obsaženého   odchovaných plodů

                                    vosku         
                                    (v %)

1. Bílé panenské dílo        97,66          0
2. Nažloutlé panenské       97,66          0
3. Žlutohnědá souš           81,84          3-4
4. Hnědá souš                 79,59          4-5
5. Hnědá souš                 76,11          4-6
6. Hnědá souš                 76,00          5-6
7. Hnědá souš                 72,10          5-7
8. Tmavohnědá souš        67,18          6-8
9. Tmavohnědá souš        57,03          9-10
10. Černohnědá souš        50,16          9-12
11. Černohnědá souš        48,80          10-12

 

Uvádí se vosk v díle (souších) obsažený, nikoliv však vytěžitelný.

 

Z tabulky vyplývá jednoznačný závěr, že čím je dílo starší (tmavší), tím menší je výtěžnost vosku vzhledem k hmotnosti, ale i výtěžnost absolutní, neboť čím větší je vrstva kokonu (košilek), tím více na sebe váže vosku, který se v dnešní domácí praxi nedá běžně používanými způsoby vyloučit.

 

Zpracování voští, tzn. získávání vosku, prošlo během vývoje podstatnými změnami. V dřívějších dobách se používaly pákové lisy různých konstrukcí, na nichž se lisovala rozvařená vosková surovina. To již byl pokrok proti době, kdy se surovina pouze rozvářela a sbíral se vosk, který se vyloučil na povrch, nebo se vosk nechal ztuhnout na tzv. voskový koláč, který se potom dále přepouštěl, popřípadě cedil přes síto, aby byl čistší. I v našich zemích byl tento postup znám a používal se. V nedávné minulosti podobnými způsoby získávali vosk i naši včelaři; v některých případech tomu tak bohužel je ještě i dnes. Získávání vosku použitím tavidel umístěných v troubě a peci můžeme v současné době považovat za zaniklé.

 

V praxi se v našich podmínkách v současné době používají:

- sluneční tavidla,

- vařáky,

- pařáky,

- duplikátory (dvoustěnné kotle) a odstředivky při velkoprovozním zpracování,

- extraktory - při zpracování výtlačků.

 

Sluneční tavidla jsou tavidla založená na využití slunečního záření (suchého tepla). Tavidlo je v podstatě plochá dřevěná skříňka různě velikosti s odklopným víkem. Uvnitř je druhé zvýšené dno, pod kterým jsou na nejnižší straně umístěny vaničky na zachycování roztaveného vosku. Celý vnitřek tavidla včetně vaniček je zhotoven z lesklého nerezavějícího plechu. Spodní, tj. vyšší díl tavidla je zakryt skleněnou tabulí. Vnitřní strana víka je s lesklého plechu, který soustřeďuje odražené sluneční paprsky na vnitřní část tavidla, a tak přispívá ke zvyšování teploty vzduchu v prostoru pod sklem. Včelí dílo umístěné na plechovém dnu se prohřívá a po dosažení potřebně teploty se včelí vosk taví a stéká do vaniček. Pro zvýšení účinnosti zachycování tepla se dřevěné části tavidla natírají černou barvou. Tavidla musí být umístěna na místech, kde jsou vystavena přímým slunečním paprskům. Nevýhodou tohoto způsobu zpracování voskové suroviny je, že pokud se do tavidla vkládá starší (tmavě) voští, zůstává ve zbytcích vyšší procento vosku než při ostatních způsobech zpracování.

 

Pozor, pěnící tekutý vosk je mimořádně nebezpečná hořlavá látka!!!

 

Vařáky jsou jednoplášťové nádoby, jejichž vrchní otvor se uzavírá poklicí, která se dá upevnit k tělesu vařáku. Poklice má přetlakový ventil a je k ní připevněn šroubový segment pro procházející masivní šroub, který má na spodní straně poklice lisovací kovovou nebo dřevěnou desku. V horní části šroubu je kolečko nebo páka, což umožňuje stahování šroubu, a tím vyvinutí tlaku při lisování vložené hmoty. Nevýhodou tohoto způsobu zpracování je, že se rozvařované nebo i vlévané voští může připálit, a tím se může znehodnotit i vosk. Celý postup při zpracováni je pomalý, protože se vytavený vosk nechá nejprve vychladnout, aby se mohl z vařáku vyjmout. Zbytky z voští, tzv. výtlačky, není možné znovu promíchat, a proto v nich zůstává vysoké procento vosku.

 

Vařáky, do kterých se vkládá po celém obvodu dírkovaná kovová vložka, zaručují lepší výsledky a také se a nimi rychleji pracuje. Ve vařáku musí být buď vařící voda, která rozehřeje voští a rozpustí vosk, nebo se do vařáku pro urychlené zpracování vosku nalije již rozvařená hmota z voští. Aby se zbytky (výtlačky) daly snáze vyjímat, můžeme také rozvařenou hmotu lít do plátěného (plastového) sáčku vloženého do vložky vařáku; tento způsob je sice pracnější, ale vytěžený vosk nemá v sobě tolik nečistot. Tyto vařáky mají u dna nádoby výpustné uzavírací kohouty. Když je hmota ve vodní lázni řádně provařena, pootevře se výpustný kohout a lisovací šroub se pomalu utahuje. Odtékající voda s sebou odnáší rozehřátý vosk do nádoby umístěné pod výpustným kohoutem. V nádobě musí být trochu vody, aby se vytékající a stydnoucí vosk nelepil na její stěny. Po vylisování rozvařeného voští lze uzavřít výpustný kohout a povolením lisovacího šroubu vařák otevřít, vylisované voští v pytlíku protřepat nebo volně nalité voští vařečkou či jiným vhodným předmětem tzv. načechrat, znovu nalít vařící vodu, vařák uzavřít, voští provařit a celý postup opakovat. Tímto postupem, i když je pracný, lze výtěžnost vosku zvýšit. Tyto typy vařáků se však u nás již nevyrábějí.

 

Pařáky umožňují dokonalejší a rychlejší zpracování voští. Pařáků existuje několik typů, ale v zásadě mají stejný princip. Vlastní nádoba pařáku má dvojitě stěny, čímž se liší od vařáku. Prostor mezi dvojitými stěnami pařáku se napouštěcím kohoutem naplní vodou, která se při varu mění v páru a otvory v horní vnitřní stěně pařáku vniká do tzv. vnitřního koše, kde rozehřívá vložené souše a taví vosk. Jestliže se do tohoto koše buď vložil pytlík s rozvařeným voštím, nebo se do něho přímo nalilo voští, zvýší se varem vody tlak páry a teplota uvnitř pařáku a vosk se tak snadněji odloučí od košilek. Uzavírání, lisování a vypouštění vosku je v podstatě stejné jako u vařáku. V současné době je na trhu jeden typ pařáku z Kovodružstva Slaný.

 

1.- šroub s opěrným talířem k lisování, 2.- víko pařáku, 3.- koš, 4.- nalévací hrdlo na vodu, 5.- rozvařená surovina v pytlích, 6.- vnitřní nádoba, 7.- vnější nádoba, 8.- dělicí vrstvy z plechu, 9.- vypouštěcí otvory

 

Mnoho včelařů má zájem o zvyšování těžby vosku při zpracování suroviny, takže si zhotovují z různého materiálu pomůcky, např. jakési rošty, kterými v pařácích při jejich plnění prokládají zpracovávané voští, aby z něho vytvořili vodorovné vrstvy; tyto rošty mají usnadnit odtok vosku z lisované hmoty, a tím přispět ke zvýšení výtěžnosti.

 

Aby se při domácím zpracování voští zachovala kvalita vosku, musí být vařáky, pařáky, nádoby na rozvařování voští apod. pocínované, smaltované nebo z nerezavějících materiálů. Železné nebo zinkové nádoby vosk zabarvují, a tím snižují jeho kvalitu.

 

Odstředivky zaručují nejúčinnější způsob získávání vosku. Někteří včelaři proto používají svých pařáků s upraveným otočným košem jako parní odstředivky.

 

V duplikátorech se voští ve vodě rozváží, a proto se nemůže připálit. Voda se používá při rozvážení proto, že při odstředěni z sebou strhává rozpuštěný vosk. Duplikátory jsou umístěny tak, aby při otevření vypouštěcího otvoru rozvařená hmota samospádem vytěkala do odstředivek. Ve vnitřním dírkovaném bubnu odstředivky je umístěn plastový pytel s malými oky, který velikostí odpovídá celému obvodu vnitřního bubnu, do něhož se rozvařená hmota napustí. Odstředivka je po celou dobu odstřeďování vyhřívána vodní párou na 100°C i více a je uzavřena těsnicím víkem. Odstředěný vosk vytéká výpustným otvorem ze dna odstředivky do podstavených hliníkových nádob (beden). Po prvním odstředění se uzavře přívod páry, odstředivka se otevře, pytel v ní se uvolní, obsah protřepe a znovu se umístí do bubnu. Odstředivka se uzavře, otevře se přívod páry nebo horké vody, obsah se nechá propařit a za trvalého přístupu páry se odstředění opakuje. Postup lze opakovat, pokud vosk vytéká. Tento způsob zpracování voští je nejrychlejší a dává, pokud jde o výtěžnost, nejlepší výsledky.

 

 

EXTRAKCE VOSKU Z VÝTLAČKŮ

 

Při každém způsobu zpracování voští zůstanou zbytky, která se nazývají výtlačky. Podle způsobu zpracování voští obsahují ještě určité množství vosku, který se ani při jedné metodě zpracování nedá z nich mechanicky odloučit.

 

Podle výsledků rozborů prováděných prof. J. Svobodou obsahují výtlačky j.ště určité procento vosku, a to:

- při použití slunečního tavidla s při rozdílné kvalitě voští (souší):

voští světlehnědé 43,65 % vosku, voští tmavohnědé 53,87 % vosku, voští černé 61,32 % vosku;

 

- při použití Švarcova pařáku:

voští světlehnědé 22,08 % vosku,

voští tmavohnědé 28,73 % vosku;

 

- při vyvařování voští ve vařácích zůstává ve výtlačcích ještě

30 - 50 % vosku,

 

- při vyvařováni voští v pařácích zůstává ve výtlačcích ještě asi 20 % vosku.

 

Výsledky zkoušek mohou být různé i při použití stejné metody, neboť záleží na tom, jak pečlivě bylo voští zpracováno.

Několik desítek laických zkoušek provedl ing. Koláž na SOUZ v Nasavrkách; tyto zkoušky ukázaly, že výtlačky ‚ pařáků od různých včelařů obsahovaly při jejich rozvaření a odstředění ještě 8 - 35 % vosku. Tyto zkušenosti v podstatě potvrzují starší údaje prof. J. Svobody. Výtlačky se však ke zpracováni extrakcí nedostanou, protože se od včelařů nevykupují, a tak vosk v nich obsažený přichází nazmar.

Každý včelař, který je použil ještě mokré jako palivo, se přesvědčil, že výtlačky velmi dobře hoří, což dokazuje přítomnost vosku.

 

Eztrakcí chemickými činidly se zpracovávají výtlačky od některých zpracovatelských závodů, které je dodávají ve velkém. Z těchto výtlačků zbylých po odstředění vosku se extrakcí získává V průměru ještě asi 12 % vosku (v poměru k sušině). Extrahovaný vosk lze po přečištění a další chemické úpravě použít v chemickém průmyslu.

 

 

ČIŠTĚNÍ VOSKU

 

Při každém způsobu zpracováni se spolu s voskem odlučuji i další pevné nebo rozpustné látky. Jde o kokony po vylíhlém plodu (košilky), pyl, propolis, části včel a kovové i dřevěné částečky. Tyto nečistoty je nutně z vosku odstranit, aby odpovídal podmínkám pro přejímku při jeho prodeji nebo k výměně za mezistěny.

 

Získaný tzv. vyvařený vosk vyžaduje přečištěni, tj. převaření v čisté vodě. Používané nádoby musí být čisté, a to buď smaltované, hliníkové, nebo z nerezavějících kovových materiálů. Vosk neumí přijít do styku se železem, zinkem a mědí, protože by získal nevzhledné zabarvení a částečně by se tím znehodnotil.

 

Pro přečištění vosku převařením se používá 0,5 l vody na 1 kg vosku. Vosk se vloží do příslušného množství vody, na tepelném zdroji se uvede do mírného varu a vaří se tak dlouho, až se vosk beze zbytku rozpustí. Při převařováni dbáme na tom, aby pěnící se vosk z nádoby nepřekypěl, neboť by se při přímém styku s rozpáleným topným tělesem vznítil. Vosk se může nechat vychladnout v nádobě, ve které se přetavoval; pokud nádobu potřebujeme ke zpracování dalšího vosku, opatrně jej přelijeme do jiné vhodně nádoby. Přitom dbáme, aby nádoby neměly okraj dovnitř; nejlepší jsou nádoby, které se v horní části rozšiřují. Vosk se lépe vyklopí po ztuhnutí.

 

Aby se nečistoty ve vosku lépe usadily u dna, necháme nádoby s voskem v teplé místnosti; při prudkém ochlazování totiž nečistoty zůstávají rozptýlené. Vyklopený vosk, tzv. voskový koláč, po vychladnutí očistíme od nečistot usazených na jeho spodní straně. Jestliže jsme při zpracování postupovali opatrně, získáme vosk, který již není nutno dále čistit. Jestliže ve vosku zůstalo neúměrné množství nečistot, přepustíme jej stejným způsobem ještě jednou.

 

Tímto postupem však z vosku odstraníme jen mechanické nečistoty. Jestliže jsme někde udělali ohybu a vosk má nevzhlednou barvu (je špinavě hnědý, tmavě šedý apod.), popřípadě nemá ani typicky voskovou vůni, vosk jsme do určité míry znehodnotili. Takový vosk je neprodejný a nebude vzat ani k výměně za mezistěny. Podle prof. J. Svobody lze však vosk upravit následujícím způsobem:

 

Do smaltované nádoby (smalt nesmí být nikde odprýsknut) se dá tolik vody, kolik se obvykle přidává k převažováni vosku. Vosk se roztopí a k vroucí směsi se přidá 10 % kyseliny fosforečné, počítáno na množství vody. Vaří se za neustálého míchání po 10 minut. Je nutno dát pozor, aby směs nepřekypěla. Potě se mně, nechá ustát, zchladnout, kyselá voda se odstraní, nahradí čistou a znovu se převaří: tento proces se opakuje ještě jednou, aby se z vosku odstranily zbytky kyseliny fosforečné.

 

Vosk tímto jednoduchým, každému snadno proveditelným způsobem ztratí svou nevzhlednou barvu a nabude svého původního žlutého vzhledu. Kyselinou fosforečnou se také odstraní organické nečistoty z vosku.

 

V odborné literatuře se uvádějí i další způsoby čištění vosku za použití různých látek. Odborně přečištěný vosk má minimální procento příměsí, ale způsoby čištění nebo potřebné látky nejsou pro každého včelaře dostupné; proto se při přejímce vosku k prodeji nebo k výměně za mezistěny odečítají (srážejí): hmotnosti vosku 3 % na v průměru obsažené nečistoty.

 

Převařování vosku s kyselinou sírovou se používá k jeho čištění a sterilaci (ničí zárodky moru včelího plodu); provádí se při přípravě vosku k výrobě mezistěn.

 

Pro některá průmyslová odvětví je zapotřebí včelí vosk absolutně čistý, tzn. bez barviv, která získal po dobu plnění své funkce v úlech. V takovém případě vosk používaný k výrobě mezistěn (technický vosk) prochází další výrobní operací - bělením. Bělením vosku chemickými metodami se zabývají odborné podniky. Bělený vosk se používá především ve farmaceutickém a kosmetickém průmyslu a při výrobě tužek. Jeho roční spotřeba činí v ČR několik desítek tun.

 

V ČR provádí bělení vosku Agrochemický podnik Skalice nad Svitavou a součástí technologie je i získáváni vonných látek, které vosk obsahuje.

 

 

VÝROBA MEZISTĚN

 

Výroba mezistěn má dlouholetou tradici a na ni se spotřebuje každoročně značné množství včelího vosku. Spotřebují-li včelaři v průměru jen 5 ks mezistěn na obnovu díla každého včelstva, pak jejich spotřeba v ČR ročně činí 200 t.

 

Autorem myšlenky vyrobit včelám tzv. umělé vosková mezistěny je František Vogl, který v roce 1857 v Obecnici u Příbrami vyrobil kovový lis na výrobu mezistěn. V Německu vyrobil stolařský mistr J. Mehring v roce 1857 mezistěny na lisu zhotoveném se dřeva. O 25 let později vyrobil také v Německu kovový lis strojní zámečník B. Rietsohe.

 

Lisy byly ploché desky s obrysy základu buněk včelího díla v protisměru do sebe zapadající. Mezi ně se nalil roztavený vosk a tlakem horního dílu lisu k jeho spodnímu dílu byla zhotovena mezistěna ve velikosti desek lisu. Tento postup byl pracný a získávané mezistěny byly tlustá.

 

Postupem doby se metody výroby mezistěn zdokonalovaly a do praxe byly uvedeny ruční válcovací stroje na výrobu mezistěn, později válcovací stroje používající metody válcování a lití. Tyto obě formy výroby mezistěn se v jejich výrobě uplatňují i v současné době.

 

 

 

Místo ruční výroby se však dnes používají poloautomaty, které pracují při výrobě lisovaných mezistěn dvoufázově. V první fázi se z tekutého vosku na jednom stroji vyrábí hladký voskový pás, který ve druhé fázi stroj s válci se vzorem včelích buněk přetváří na pás mezistěn. Podle nastavení požadované výšky a šířky mezistěny se pás automaticky nařezává.

 

Při výrobě litých mezistěn vtéká rozpuštěný vosk (teplý 80°C) mezi dva chlazené válce se vzory včelích buněk s teplotou 20 - 24°C, kde se mezi nimi v ochlazovaném včelím vosku vytvoří voskový pás mezistěny. Tento pás prochází řezacím zařízením, které podle nastavené velikosti nařeže mezistěny požadované míry.

 

Lisované a lité mezistěny mají rozdílnou pružnost. Lisované mezistěny jsou při stejná teplotě ohebnější, kdežto lité mezistěny jsou křehčí a vyžadují při manipulaci opatrnější zacházení. Včely je velmi dobře přijímají a snadněji je zpracovávají. Mezi dílem vystavěným včelami z obou mezistěn není rozdíl.

 

K výrobě mezistěn se používá včelí vosk podle platné ČSN 66 0711

 

- Včelí vosk technický a zároveň se také používá v mnoha odvětvích. Uvedená ČSN neplatí pro včelí vosk určený pro farmaceutický a kosmetický průmysl.

 

 

ČSN 66 0711 stanoví:

 

I. Názvosloví

 

1. Včelí vosk (dále jen vosk) - zažívací produkt včel druhu Api. melifica L., vylučovaný v podobě šupinek voskotvornými žlázami a používaný včelami ke stavbě plástů.

 

2. Vosk bělený - vosk upravený bělením přírodními nebo chemickými činidly.

 

3. Vosk extrahovaný - zbytky po získání vosku‚ plástů (výtlačky) extrahované benzínem.

 

II. Všeobecně

 

4. Vosk se získává z plástů suchým teplem v slunečních tavidlech nebo horkou měkkou vodou a párou ve vařácích a pařácích. Pročišťuje se 15 min. varem a 0,5% kys. sírovou. Po ustátí a zchladnutí se nečistoty ze spodku koláče odstraní.

 

5. Druhy vosku: a) podle původu - vosk domácí, vosk zahraniční (např. čínský, madagaskarský, africký).

b) podle způsobu zpracování - vosk bělený, vosk extrahovaný.

 

III. Požadavky

 

6. Vosk musí odpovídat požadavkům:

 

barva: oranžově žlutá až tmavohnědá, a vosku běleného, čistě bílá nebo slabě nažloutlá, u extrahovaného tmavohnědá

vůně: typicky vosková s výjimkou vosku extrahovaného

lom: jemně zrnitý

hustota: 0,95 — 0,96, u vosku běleného 0,95 — 0,97

bod tání: 62 až 65°C, u vosku extrahovaného 60 — 65°C

číslo kyselosti: 17,5 — 21 mg KOH/g vosku

číslo esherové: 67,5 — 78 mg KOH/g vosku

číslo zmýdelněni: 85 — 99 7 KOH/g vosku, 88 — 100 mg KOR/g u vosku běleného

 

7. Při hnětení mezi prsty se nesmí vosk lepit na prsty. Při řezu ostrým nožem se nesmí vosk lepit na nůž a řez musí být matný, nikoliv lesklý.

 

8. Vosk je nerozpustný ve vodě a v chladném etanolu. V horkém etanolu je částečně rozpustný. Beze zbytku je rozpustný ve diethyletheru, v chloroformu, v xylenu při teplotě 30°C.

 

9. Vosk musí být prostý choroboplodných zárodků, zejména těch, které vyvolávají přenosné nemoci u včel.

 

IV. Zkoušení

 

10. Včelí vosk se zkouší podle příslušné státní normy.

 

V. Přejímání a dodávání

 

11. Vosk se přejímá podle požadavků stanovených v této normě.

 

12. Ve sporných případech rozhoduje s konečnou platností Výzkumný ústav včelařský, a pokud jde o mikrobiologické, případně parazitologické vyšetření Státní vědecký veterinární ústav.

 

VI. Balení, doprava, skladování

 

13. Balení: vosk se dodává v blocích (koláčích), které se balí do pytlů. Vosk bělený se dodává v plochých miskovitých tvarech průměru 10 - 12 cm a hmotnosti asi 30 - 70 g nebo v blocích balí se do vhodného čistého papíru a vkládá se do beden.

 

14. Značení: na každém obalu musí být tyto údaje:

a) název a sídlo podniku

b) druh vosku

c) čistá hmotnost

d) datum balení

e) ČSN 66 0711

 

15. Doprava: Vosk se dopravuje v krytých železničních vagónech nebo v krytých nákladních autech za dodržení hygienických předpisů.

 

16. Skladování: Vosk se skladuje v čistých, suchých a větratelných místnostech bez přímého přístupu slunečních paprsků.

 

Včelí vosk technický podle uvedené ČSN je používán k výrobě mezistěn.

 

Na základě domácích i zahraničních zkušeností je z důvodů uvedených v úvodním odstavci tohoto textu se v r. 1975 přikročilo k přepracování původní ČSN 47 8897 z roku 1956 tak, aby se zvýšil počet kusů mezistěn do hmotností 1 kg.

 

 

0N 47 8897 JK 0437 - Mezistěny z včelího vosku

 

- platí pro výrobu a dodávání mezistěn z včelího vosku se vzorkem buněk dělničího díla a stanoví:

 

I. Požadavky

 

1. Mezistěny se vyrábějí z pravého neběleného včelího voskU, jehož konstanty jsou podle ČSN 66 0711 — VČelí vosk technický s tímto upřesněním:

 

barva - světležlutá

vůně - aromatická, vosková, bez odpuzujících pachů

konzistence - plastická, nikoliv mazlavá

 

2. Vosk nesmí obsahovat žádné cizorodé látky, přidávané za účelem vylepšení jeho vlastností, zejména barviva a cizí vosky.

 

3. Vosk před zpracováním na mezistěny musí být sterilován 15 min. varem v 0,5% vodním roztoku kyseliny sírové.

 

K nápravě vosku lze použít 10% kyseliny fosforečné.

 

Při zpracování nesmí být vosk zahříván nad 90°C.

 

Tvrdost vody použité ke zpracování nesmí přesáhnout 10 německých stupňů tvrdosti (100 mg CaO) 1 l vody.

 

Provedeni:

 

4. Vyznačený vzor základu buněk musí, být pravidelný a v počtu 750 — 800 na 1 dm2 (oboustranně) — odpovídá šíři buněk 5,62 —5,37mm.

 

5. 1 dm2 mezistěny smí vážit nejvýše 8,15 g, tj. např. u míry 365 x 210 mm smí vážit 16 mezistěn nejvýše 1 kg, u míry 350 z 270 mm mí vážit 13 mezistěn nejvýše 1 kg.

 

6. Mezistěny nesmějí mít trhliny a vrcholky šestiúhelníků jedné strany musí být proti středům buněk strany druhé.

 

II. Zkoušení

 

7. Počet vzorků a počet mezistěn, ze kterých se odeberou vzorky se stanoví dohodou mezi výrobcem a odběratelem. Zkouška se provádí podle ČSN 58 0101 a ON 58 0102.

 

III. Dodávání, balení a skladování

 

Dodávání:

 

8. Mezistěny se vyrábějí a dodávají v pásech širokých 210, 240 a 270 mm nebo nařezané na rozměry 365 x 210, 400 z 250 nebo 350 x 270 mm

 

9. Mezistěny dodávaná v pásech se balí do rolí o nejvyšší hmotnosti 1 kg.

Mezistěny rozřezané za míru se balí do balíčků o nejvyšší hmotnosti 3 kg.

 

10. Na každém balíčku musí být vyznačen výrobce, název výrobku, rozměr řezaných mezistěn nebo šíře role, číslo normy, potvrzená jakost vosku podle ČSN 66 0711, celková hmotnost, hmotnost na 1 dm2 mezistěny, průměrná šíře buňky podle výrobce raznice, datum výroby.

 

11. Čistá hmotnost nesmí klesnout do 6 měsíců od data výroby pod udanou hmotnost.

 

Skladování:

 

12. Sklady včelího vosku, mezistěn a výrobny mezistěn musí být zajištěny proti vnikáni včel a zabezpečeny proti škůdcům.

 

13. Skladovat se může nejvýše 5 tříkilogramových balíčků za sobě.

 

14. Prostory pro skladování musí být vzdušná, suché, chladná.

 

 

VÝMĚNA VOSKU A VOŠTÍ ZA MEZISTĚNY

 

Včelaři, kteří si voští zpracovávají různými metodami sami, vyměňují mi v naprosté většině vosk za mezistěny v některé pro ně vhodné prodejně nebo jej zasílají přímo do výrobního závodu. Tak je tomu i tehdy, jestliže přebytečný vosk nabídnou k prodeji.

 

Na základě dlouholetých zkušeností se při přejímce vosku výměnou za mezistěny i při jeho srážejí 3 % z jeho hmotnosti na nečistoty. Je-li zřejmé, že množství nečistot naspodu voskového koláče i v celé jeho hmotnosti je vyšší, není vosk převzat. V praxi to však nelze zcela objektivně posoudit, protože by k tomu bylo třeba použít pracné metody náročné na čas.

 

Podobná situace nastává při zasílání voští do zpracovatelského závodu. Výtěžnost vosku stanoví ve zpracovatelských závodech zkušení pracovnici, ale dělají to pouze posouzením a odhadem procenta obsaženého vosku. Každý včelař se může sám zvážením různě starých a mnohonásobně zakládaných souší (voští) přesvědčit o rozdílnosti jejich hmotnosti. Čím starší, tzn. tmavší je souš (voští), tím více váží, ale obsah vosku se nezvýšil. Celkovou hmotnost zvýšily košilky, které po vylíhnutém včelím plodu zůstávají součástí buňky. Čím starší je včelí dílo (voští), tím nižší je výtěžnost vosku, neboť část vosku ulpí na velkém množství košilek.

 

Nejlépe se osvědčil způsob hodnocení podle počtu kusů celého voští vyříznutého z rámku v poměru k jeho hmotnosti. Tento způsob je vysoce objektivní a ukazuje se, že z průměrně kvalitního voští (rámkové míry 39 x 24 cm) dodávaného ke zpracování lze vytěžit 90 — 100 g vosku. Je třeba si uvědomit, že z 10 kusů do včelstev vložených, vystavěných a využitých mezistěn hmotnosti 0,625 kg dostaneme při zpracování o 0,275 — 0,375 kg více vyřezaného voští, tj. o 27,5 - 37,5 % více, než bylo do včelstva vloženo, což činí 0,90 až 1 kg vosku nebo mezistěn.

 

Aby se tento způsob mohl uplatnit, je zapotřebí, aby voští vyřezávané z rámků bylo ucelené (z rohu do rohu), aby nebylo mačkáno do koulí apod. Pro snížení objemu voští jej lze tak, sešlapat, ale jednotlivě, aby bylo možno spočítat, kolik kusů zásilka obsahuje. Vyřezané voští by nemělo obsahovat pylové a cukerné zásoby nebo mrtvolky včel. Dodržení tohoto požadavku je však někdy obtížné, a proto hodnocení podle počtu kusů je objektivnější než podle hmotnosti.

 

Protože ne všechny zpracovny voští postupují při hodnocení obsahu vosku ve voští jednotně, lze jen doporučit voští třídit podle jeho kvality (světlá, tmavší, tmavé, .. zásobami, rozlámané, různé odřezky apod.). Zásilky balíme tak, aby se při přepravě nemohly poškodit, zejména ztratit na hmotnosti, a aby popřípadě nemohly prosakovat cukerná zbytky zásob.

 

Pro zamezení možnosti šíření bakteriálních nákaz včelího plodu vydala Státní veterinární správa MZVŠ ČR zákaz nakupovat voští a vosk ke zpracování nebo výměně za mezistěny v ČR z SR.

 

Používá-li včelař z jakýchkoliv důvodů tlustší mezistěny, výtěžnost vosku z následně zpracovávaného voští se nezvýší, což znamená, že celková výtěžnost je proti vložené hmotnosti nižší. Potvrzuje to správnost používání tenčích mezistěn k využití stavebního pudu včel a ke zvýšeni produkce včelího vosku.

 

Při pečlivém postupu zpracování vosková suroviny podomácku lze dosáhnout příznivých výsledků, avšak nezbytnými předpoklady k tomu jsou vhodný prostor, čas a energie. Proto je pro včelaře vhodnější svěřit tuto práci specializovaným závodům.