Sběr, transport a ukládání pylu
Spotřeba pylu na včelu a včelstvo
Jako
glycidovou potravu používají včely ve snůškovém období během letních měsíců
med. Včela potřebuje tento přesycený roztok se 78 až 81 % invertovaného cukru k
získání síly umožňující nezbytné pohyby při činnosti uvnitř i vně úlu.
Především musíme myslet na letovou aktivitu potřebnou při zajišťování potravy
střední hodinová spotřeba glycidové potravy je u letící dělnice kolem 30 mg.
Potravu má včela uloženou v medovém váčku. Podle energetické spotřeby se med
přesouvá do žaludku, přičemž krvomíza dělnice obsahuje průměrně 2 % cukru. Pro
srovnání: lidská krev obsahuje pouze 0,1 % cukru. Pokud obsahuje medový váček
med, je hladina cukru konstantní. Po vyprázdnění váčku obsah cukru v krvomíze
rychle klesá. Včela je potom neschopná letu a hyne. Med a tedy glycidovou
potravu potřebuje včelstvo i k tomu, aby v úlu zajistilo teplotu nezbytnou k
životu a udržování všech potřebných životně důležitých procesů. Spotřeba
glycidové potravy nelétajícího osazenstva úlu je tedy závislá na teplotě okolí.
V
závislosti na venkovní teplotě
teplota °C spotřeba včely
11°C 11,0 mg./hod
37°C 0,7 mg./hod
48°C 1,4 mg./hod
Podle tabulky je nejnižší spotřeba energie při teplotě 37°C.
Z toho plyne, že teplota 37°C uvnitř úlu během jarních a letních měsíců
ovlivňuje příznivě nejen spotřebu potravy, ale výhodně reguluje i látkovou
výměnu jednotlivých včel. Jejich organizmus je méně zatěžován. Stanovení
spotřeby medu je v letních měsících u včelstva velmi obtížné. Velkou roli hraje
síla včelstva, množství plodu a v neposlední řadě i intenzita snůšky.
Odhadované množství se pohybuje od 30 do 80 kg, přičemž rozhodující je stavební
činnost a med, který včelám odebere včelař. Dá se předpokládat, že v letních
měsících spotřebuje jedno včelstvo v našich podmínkách 30 až 40kg medu. V
měsících zimních, kdy je včelstvo bez plodu a proud potravy zvenku se zastavil,
se hodnoty spotřeby včelstva určí snadno. Vážením byla zjištěna spotřeba 0,5 až
1 kg v měsících říjnu, listopadu, prosinci a lednu. Při dalším vážení zjistíme
brzy, že od února spotřeba u včelstva vzrůstá; 1 až 2 kg nejsou nijakou
výjimkou. Velké zvýšeni spotřeby vzhledem k předcházejícím měsícům si můžeme
snadno vysvětlit tak, že začíná plodování (výchova plodu), při kterém je nutno
zvýšit teplotu ve včelstvu. Od dubna jsou již se zjišťováním spotřeby potíže,
protože kromě přibývajících letových dnů a stoupající nabídky potravy v
přírodě, narůstá hmotnost včelstva. Kromě toho nastává doba čistění včelstva od
zimní měli a mrtvých včel.
Mimo snůškového období nahrazujeme v zimních měsících med
cukrem. Na toto krmení nesmíme v našich podmínkách a při našem způsobu chovu
zapomenout. Čím dál víc se ale ozývá hlasů, podle kterých se projevy nákaz
spojují s "hubenou" cukrovou dietu. Je ale rovněž známo a jednoznačně
prokázáno, že včelstvo, které přezimuje na medovicovém medu a nemůže se po dobu
3 až 4 měsíců proletět, onemocní na jaře např. úplavicí. Spadkový med obsahuje
příliš mnoho nestravitelných látek, které zatěžují výkalový vak (konečník)
včely. Při použití obyčejného rafinovaného řepného cukru k zimnímu krmení (je
běžně k dostání v obchodech) tato choroba zjištěna nebyla. Krmení řepným cukrem
bylo zavedeno koncem 19-tého století, protože každých několik roků mu po snůšce
medovicového medu ze smrků včelstva uhynula na úplavici. Dnes se tento způsob
krmení při včelaření používá běžně. Rentabilitu chovu včel v našich podmínkách
umožňuje právě krmení cukrem. V průměrných letech získáme od jednoho včelstva
12 až 15 kg medu. Stejným množstvím cukru musíme včelstvo v pozdním létě
zakrmit. Zisk pro včelaře je tedy dán rozdílem ceny medu a cukru. V dobrých
letech je výnos medu vyšší než spotřeba cukru. Když srovnáváme med a cukr
používaný k zimnímu krmení včel, myslíme cukr, který je běžně k dostání v
obchodě, používá se v domácnostech a je ve většině sladkostí - tedy řepný cukr.
Při jeho použití na krmení včel nesmíme zapomenout na to, že včely zpracovávají
cukr stejným způsobem jako nektar a medovici. Přidáním fermentů a dalších
účinných látek ho rozštěpí a vznikne invertovaný cukr, který v zimě používají
jako glycidovou potravu. Spotřebovávání tohoto "medu vyrobeného z
cukru" jim umožňuje produkci a udržení tepla nezbytného pro zimní chomáč.
Při
tvorbě oddělků, nebo jako podněcovací, příp. doplňková potrava je pro včely na
jaře nejvhodnější krmné těsto. Není to nic jiného, než med smíchaný v určitém
poměru s práškovým cukrem. Chceme-li připravit tuhé těsto, prohněteme čtyři
díly mletého cukru s jedním dílem trochu nahřátého medu; tuto hmotu podobnou
marcipánu můžeme po dlouhou dobu uchovávat v dobře uzavíratelné nádobě. Těsto
se hodí obzvlášť jako podněcovací potrava k nanesení na horní loučky rámků v
úlech. Větší množství těsta se dá snadno připravit v hnětačích. Ve velkých
včelařských provozech se osvědčil jiný postup, bez použití hnětače: 1 kg medu
se rozpustí v 1 litru vody, roztok se vleje do nádoby s 10kg mletého cukru a
dobře se uzavře. Asi po 14 dnech je cukr úplně prosáklý roztokem medu. Vzniklá
hmota je poněkud jemnější. Výborně se osvědčila při krmení čerstvě vytvořených
oddělků a jako podněcovací jarní potrava. Při přijímání této potravy spotřebuje
včelstvo méně vody. Výhodné je podávání v krmné nádobě. Pro přípravu krmného
těsta je místo medu dobrý i technický invertní cukr; vzniká vařením řepného
cukru s některými kyselinami. Na trhu v Evropě se objevily krmné preparáty z
tzv. tekutého cukru. Vyrábějí z kukuřičného škrobu fermentací a obsahují 20 až
25 % vody. Vysoký obsah cukru zaručuje jejich dlouhodobou trvanlivost; díky
tomu, že se prodávají v plastových nádobách po 2,5 kg, se dají i snadno
používat. Protože jsou tyto preparáty vyrobeny ze škrobu, mají jiné složení než
med. Při odbourávání škrobu vzniká cukr sladový (maltóza) a hroznový
(fruktóza), cukr ovocný (glukóza) chybí; nejedná se tedy o cukr invertní. Cukr
hroznový krystalizuje v koncentrovaných roztocích rychleji než cukr ovocný a
invertní. Nedá se proto vyloučit, že toto zimní krmení v plástech zkrystaluje a
jako potrava se pro včely nehodí.
Pyl je hlavním zdrojem bílkovin a tuků. Včely jej sbírají
jako prášek moučnaté konzistence. Pyl se tvoří v květech v prášnících, jejichž
prasknutím se uvolňuje. Pylová zrna jsou samčími pohlavními buňkami rostlin,
které mají semena. Podle druhu rostlin mají pylová zrna odlišný tvar a barvu.
Pyl lísky je např. světle žlutý, nazelenalý je u javorovitých, svazenka má pyl
modrý, jilm světlešedý, téměř černý pyl má mák. Výrazné rozdíly jsou ve
velikosti pylových zrn. Pylová zrna pomněnky mají např. velikost 0,0025 až
0,0034 mm, zatímco poměrně velká pylová zrna mají okurky nebo dýně (0,2 až 0,24
mm). Podle nejrozmanitějších tvarů pylových zrn se dá mikroskopicky určit původ
medu. Složení pylu závisí na jeho původu. Obsah bílkovin kolísá v rozmezí 7- 30
%. Ve složení, v jakém jej včely ukládají v buňkách, je obsah bílkovin průměrně
20-22 %. V pylu je rovněž obsaženo velmi mnoho vitaminů, především vitaminy
skupiny B. Vyšší než u medu je rovněž obsah minerálních látek. Střední hodnota
je 2,6 %. V pylu jsou také cukry a tuk, ale včely je neumí zužitkovat. Pyl je
pro včely zdrojem bílkovin s vysokým obsahem vitaminů. Kromě toho kryje větší
část spotřeby nezbytných minerálních látek. Mezi účinky pylu z nejrůznějších
rostlin jsou velké rozdíly. Převážně jsou způsobeny odlišným obsahem bílkovin.
špatné
smrk obecný
jedle bělokorá
borovice
mírné
líska
olše
dub
topol
rdesno
střední
javor
smetánka
kukuřice
jilm
jetel
velmi dobré
vrba
krokus
řepka
ovocné dřeviny
kaštan
vřes obecný
Obsah bílkovin v pylu borovic je pouze 7-8%, pyl dubu má
19%' kukuřice 20%, pyl vrby ale 22 až 23 %‚ ovocné dřeviny 26 až 29%. Dobrý
pozorovatel snadno zjistí, že na smrcích a jedlích se sběrači pylu téměř
neobjevují. Na kvetoucích vrbách a řepkovém poli se naopak vyskytují masově.
Sběr, transport a ukládání pylu
Při
návštěvě květu přijde včela za každých okolností do styku s tyčinkami; zralý
pyl se přitom zachytí na jejím těle, Podle stavby květu nebo produkce pylu se
zachytí na hlavě, hrudi nebo zadečku, Pylem může být pravidelně pokrytá i celá
včela, Včela medonosná pyl tzv. rouskuje. Vytvoří z něj postupně dvě hrudky
(rousky), upevněné na holeni třetího páru nohou, a tak jej odnáší do úlu. Sběr
pylu se dá rozdělit na dvě fáze. V první fázi zpracuje včela prašníky květu
ústním ústrojím a jazykem, Včela prokousne i dosud neotevřené prašníky a
rychlými pohyby předních nohou a kusadel jej setřepe; současně jej pomocí
sosáku navlhčí medem z medového váčku nebo nektarem z květu. Zvlhčení je tak
důkladné, že se začnou lepit i jednotlivá pylová zrna zachycená v chlupech včely.
Při druhé fázi včela vyletí z květu, začne si čistit tělo a pomocí všech tří
párů nohou formuje rousky.
Vnitřní a vnější strana nohy třetího páru (1 - tlačítko, 3 - košíček)
Prvním párem shromažďuje pyl kartáčky a patami z hlavy, úst
a krční krajiny. Neustále přitom pohybuje sosákem a dodává pylu další tekutinu.
Druhý pár nohou čistí hruď a přebírá nasbíraný pyl od páru prvního, který nyní
přenáší na třetí pár nohou, a to následovně včela protáhne druhý pár nohou
kartáčkem na třetím páru paralelně postavených nohou, kde se pyl zachytí.
Současnými rychlými třecími pohyby zadních nohou jsou navlhčená pylová zrna
stírána ze štětin jedné zadní nohy do pylového hřebenu druhé zadní nohy. S
pomocí pylového tlačítka jsou slepená pylová zrna opakovaně posouvána do
košíčku, kde se vytváří rousky, jež jsou odneseny do úlu. Velikost a hmotnost
jednotlivých rousků se může lišit podle druhu rostliny, doby sběru a
vzdálenosti zdroje. Poměrně velké rousky nosí včely z vrb, řepky a kukuřice,
menší naopak z třešní, vřesu a různých druhů jetele. Průměrná hmotnost jednoho
páru rousků je kolem 15 mg. Denní výkon včelstva při sběru pylu je pozoruhodný:
množství 1 až 2kg není výjimkou, Nasbíraný pyl ukládají včely, stejně jako med
nebo krmivo na zimu, v plástech zpravidla v blízkosti plodu, při nadměrné
nabídce a dostatku místa jej ale najdeme i poblíž česna, Včelař, který používá
nástavkové úly, najde pak v nejspodnějším nástavku plásty zcela naplněné pylem.
Létavky vsouvají pylové rousky do buněk pomocí ostruh na prostředním páru
nohou, úlové včely je pak udusávají hlavou. Jakmile je buňka ze tří čtvrtin
naplněna, pokrývají včely uskladněný pyl vrstvou medu, aby jej chránily před
zkažením, V buňkách jsou při ukládání mezi sebou promíchány různé druhy pylu.
Včely
používají pyl při výchově plodu jako bílkovinnou potravu dvojím způsobem, Přímo
jej konzumují starší larvy dělnic a trubců jako směs medu, pylu a mateří
kašičky. Naproti tomu mladé larvy dělnic a trubců dostávají v prvních čtyřech
dnech med s čistou mateří kašičkou. Larvy matek dostávají čistou mateří kašičku
až do zavíčkování. To lze považovat za nepřímou konzumaci pylu, Pyl je bohatý
na vitaminy skupiny B. Proto se tyto vitaminy v množství, které zajišťuje
zdárný růst, vykytují i v mateří kašičce. V malém množství jsou zastoupeny
vitaminy skupin A, C a D. V posledních letech se výzkumní pracovníci intenzivně
zajímali o to, jak je možné, že z oplozeného vajíčka se může vyvinout jak
dělnice, tak matka. Brzy zjistili, že pouhá záměna mateří kašičky za potravu z
pylu a medu tuto změnu vyvolat nemůže.
Determinující
látka, která způsobí, že jednou vyroste z mladé larvy dělnice, jindy matka,
nebyla dosud nalezena. Není vyloučeno, že je to dáno zastoupením jedné nebo
více složek, nebo jejich současným působením. Mohou to možná být látky povahy
hormonální. Dříve panoval názor, že mateří kašička, kterou dnes můžeme koupit
pod názvem Gelee royal, působí blahodárně na zdraví člověka. Vědecky ale tato
domněnka nebyla dodnes prokázána. Čerstvě vylíhlé včely sice hltanové žlázy na
produkci mateří kašičky mají, ty však nejsou dostatečně vyvinuty. Pro jejich
uvedení do funkce musí včela spotřebovat hodně pylu, což platí i u voskových
žláz. Jedině pylem zaopatřené dělnice se dožívají normálního stáří. Pokud jim
hned po vylíhnutí pylovou výživu znemožníme (mají pouze med a cukr), žijí
maximálně 2 až 3 týdny. Na rozdíl od toho žijí dělnice živené i pylem průměrně
5O dnů, někdy dokonce 100 dnů. Ve včelstvu se délka života dělnic řídí
zajímavým protichůdným působením mezi konzumací pylu a krmením plodu.
Pylová
výživa život prodlužuje, krmení plodu jej zkracuje. Vznikem a sekrecí mateří
kašičky se spotřebují vitaminy a bílkoviny. Letní včely v normálním včelstvu s
dobrou matkou jsou proto krátkověké. Z podzimních včel, pečujících o plod málo,
nebo dokonce vůbec, se stávají dlouhověké, celou zimu přežívající zimní včely.
Včely, které se vylíhnou v pozdním létě nebo na podzim, si konzumací velkého
množství pylu vytvoří v tukových tělíscích bohaté zásoby bílkovin. Ty jim
umožňují krmení plodu v době, když ještě není přísun pylu zvenku a tyto včely
nezpracovávají ještě ani pyl, který je v zásobách včelstva (mimo dosah).
Spotřeba pylu na včelu a včelstvo
Spotřeba
pylu je závislá na snůškových podmínkách a počasí a z toho plynoucí síly
včelstva, v neposlední řadě také na různých vlastnostech silně plodujících
včelstev. V letech s vydatnou pylovou a medovou snůškou je opotřebování dělnic
větší než v letech hubených. Včelstvo musí nahrazovat uhynulé létavky. K tomu
spotřebuje velké množství pylu. K vychování a výživě jedné dělnice se podle
uváděných údajů spotřebuje 120 až 145 mg pylu. Při 200 000 až 250 000
dělnicích, které jedno včelstvo vychová za rok, je to 24 až 36kg. Tyto údaje
odpovídají hodnotám zjištěným pylochytem.
U glycidové potravy můžeme při krmení včel nahradit med
cukrem. U podněcovacího krmení nedosahuje sice stejného účinku jako med, ale
pro zakrmení na zimu je cukr prakticky plně srovnatelný. Těžší je rovnocenná
náhrada pylu. V úvahu připadá krmivo bohaté na bílkoviny a vitaminy, jako je
např. sójová mouka, sušené kvasnice. Včely krmené pylovou náhražkou žijí déle
než včely, které dostávaly medocukrové těsto. Ještě déle ale žijí včely krmené
směsí pylu. S pylovými náhražkami je tedy výchova plodu možná, přičemž z
praktického hlediska je 65% účinek při chybějícím přírodním pylu docela
uspokojivý. Pyl rovnocenné kvality neposkytuje během celého roku včelám ani
příroda. Dosažitelné náhražky jsou srovnatelné s mírně až středně dobrými druhy
pylu, i když obsah bílkovin v sojové mouce (42 až 48%) je podstatně vyšší než v
dobrém přírodním pylu. Díky aktivním látkám je přírodní pyl pro včely
zajímavější než pylové náhražky. Nabídce pylové náhražky v práškové formě
dáváme přednost před zkrmováním v podobě těsta, i když k tomuto způsobu podání
potřebujeme vhodné letové počasí. Takové krmení je přirozené snůšce
nejpodobnější, protože náhražku ukládají včely stejně jako přírodní pyl do
buněk poblíž plodu. Vylíhnutým mladuškám a kojičkám jsou pak tyto náhražky
přístupné stejným způsobem. Je ale nutno podotknout, že náhražky dáváme včelám
pouze na jaře a na podzim, kdy příroda nemůže poskytnout nic rovnocenného nebo
lepšího. Krmení bílkovinnými těsty přímo v úle má tu výhodu, že těsta mohou být
odebírána za každého počasí, pokud jsou umístěna dostatečně blízko včelího
sediska (chomáče). Velkou část potravy ovšem spotřebují i staré včely, které se
již nemohou starat o plod, protože jejich krmné žlázy již nejsou funkční, tedy
včely, které z hlediska přirozeného chování plní ve společenství jiné úlohy.
Časné krmení bílkovinnými těsty může vést vzhledem ke zvýšené spotřebě vody ke
ztrátám létavek.
Kromě
organických složek včelí potravy (med, cukr a pyl) je nejdůležitější
anorganickou složkou voda. Tu získávají včely nejen v přineseném nektaru a
medovici, ale v určité situaci ji včely nasávají a přinášejí do úlu. Na rozdíl
od medu a pylu ji neuskladňují v plástech. Jednotlivým včelám umožňuje voda
koloběh látek v těle. Je nepostradatelná jako rozpouštědlo většiny organických
látek a solí. Bez ní by nebyla možná látková výměna v buňkách. Spotřeba vody
stoupá u včelstva na jaře, kdy je nutno zředit zahuštěný, částečně také
zkrystalizovaný med nebo potravu uskladněnou v plástech. Spotřeba vody je tím
větší, čím více má včelstvo nezavíčkovaného (otevřeného) plodu. Za horkých dnů
slouží voda k regulaci teploty v úle. Včely ji donášejí a nanášejí na plásty a
stěny úlu, Výparné teplo vody snižuje teplotu prostředí. Většina vody se do úlu
v letních měsících dostane s nektarem nebo medovicí. V této době nebo během
zakrmování je vody v úlu nadbytek; větráním v okolí česna nastává uvnitř
cirkulce vzduchu, která nadbytečnou vodu odstraňuje. Při krmení příliš řídkým
roztokem cukru včely vodu z úlu přímo vynášejí. V letu ji odstřikují z
konečníku. V zimních měsících je spotřeba vody včelstev malá. V měsících, kdy
začínají včely vychovávat plod a připravovat potravu, je denní spotřeba asi 200
g. Kromě vody obsažené v nektaru a medovici představuje spotřeba vody dodatečně
donesené asi 20kg za rok.
Jako "palivo" slouží ve včelím těle cukry; kyslík,
který je k jejich odbourávání nezbytný, je získáván ze vzduchu. Jak je
nepostradatelný kyslík, je naopak škodlivý kysličník uhličitý, který se musí z
organizmu odstranit. Kdybychom včelstvu přerušili přívod vzduchu, utrpělo by
poškození následkem poruchy látkové výměny a nakonec by se udusilo. V zimě by
to trvalo déle, naproti tomu v létě k podobné havárii může dojít velmi rychle.
Kyslík (vzduch) je přiváděn vzdušnicemi přímo do místa spotřeby. Spotřeba
kyslíku závisí na teplotě a pracovnímu výkonu včely. Zatímco starší včely při
čistě glycidové potravě mají stejný příjem kyslíku jako výdej kysličníku
uhličitého, u velmi mladých včel, které požívají navíc pyl, je to výrazně jiné.
10000 včel (asi 1 kg) spotřebuje za hodinu při teplotě 20°C 1,8 litru kyslíku. Stejné
množství včel spotřebuje při stejných podmínkách za letu 72 litrů kyslíku.
Kyslík potřebuje i vyvíjející se plod, larvy však podstatně méně. Průměrná
zralá dělničí larva před zavíčkováním spotřebuje při 32°C asi 100 mm3 kyslíku
za hodinu. V úlu je díky dýchání včel poněkud vyšší koncentrace kysličníku
uhličitého než v okolním ovzduší. V letním včelím sedisku to může být i 1 % (ve
vzduchu je 0,03 až 0,06%). Naproti tomu se koncentrace CO2 uprostřed zimního
chomáče může zvýšit až na 6%. Není to nijak nebezpečné; včely totiž přežijí bez
škodlivých následků i koncentrace kysličníku uhličitého dosahující hodnot 10 až
15%. Koncentraci CO2 ovlivňuje počasí, uspořádání česna, izolace úlu a
postavení plástů (podélné nebo příčné). O větrání včelího sediska pečují včely.
Intenzivním máváním křídel vytvářejí proud vzduchu, který směřuje od hlavy k
zadečku. Včely které stojí uvnitř úlu a v česnu se starají o to, aby vzduch
proudil ven; upravují tak vnitřní teplotu, odvádějí vlhký vzduch a odstraňují
cizí dráždivé pachy, např. kouř.
Dobrý pozorovatel již zjistil, že včela je velmi teplomilný hmyz. Při ochlazení na +7 až +9°C se přestává pohybovat. Na dotek reaguje ještě slabými pohyby nohou a křídel. Při +4 až +6°C ale upadá do chladové strnulosti, která při ještě nižších teplotách nastupuje velmi rychle. V tomto stavu může včela jako jedinec přežít nejvýše průměrně 1 až 2 dny. Nástup ztuhnutí vlivem nízké teploty silně závisí na teplotě prostředí, v němž se včela zdržovala předtím. Tak mají např. zimní včely nižší teplotu křehnutí než včely letní. Okrajové včely zimního chomáče ztuhnou dříve než včely vylézající z jeho středu. To hovoří o potřebě co možná nejklidnějšího, bez většího rušení probíhajícího zimování. Srovnáme-li včelu s jinými živočichy vidíme, že se jedná o představitele poměrně drobného hmyzu s velkým povrchem těla. Aby včela udržela určitý tepelný potenciál, musí odevzdávat velké množství tepla svému okolí. Tělo včely má velmi špatnou tepelnou izolaci, i když se poněkud zlepšuje hustým ochlupením. Přenos tepla do okolí je proto velmi rychlý. Převažujícím zdrojem tepla je hruď, kde teplo vzniká svalovou činností. Uvnitř společenství je včelstvo schopno regulovat teplotu podle svých potřeb. V uličkách mezi plodem je od února do září konstantní teplota kolem 35°C, která se velmi rychle obnovuje i po zásazích včelaře. Plod se při této teplotě vyvíjí optimálně. Při vyšších nebo dlouhodobě nižších teplotách plod hyne, nebo se líhnou poškození jedinci. Krátké podchlazení ale neškodí. Normálně zazimované a bez újmy přezimované včelstvo překoná beze škod náhlé snížení teploty na +10°C a méně, je-li poblíž plodového hnízda dostatek potravy. Slabá včelstva jsou naproti tomu ohrožena. Není nic divného, že větší úhyny včelstev jsou na začátku plodování v předjaří než za celou zimu. Při dlouhodobém přehřátí plodového hnízda se celé včelstvo snaží teplotu regulovat na normální hodnotu. Včely nejenže větrají mezi plásty a před česnem, ale donášenou vodou vlhčí plásty a stěny úlu. Snaha o snížení teploty pokračuje až do případného zvýšení na 40,5°C. Při vyšších teplotách včely úl opouštějí. V zimě, kdy není v úlu plod, udržují včely teplotu pouze nezbytnou pro přežití; vnitřku úlu a plástů se to týká jen tehdy jsou-li v kontaktu s chomáčem. Včelstvo vytváří chomáč ve tvaru koule, jejíž relativně malý povrch vyzařuje méně tepla. Díky těsnému vzájemnému kontaktu mezi jednotlivými včelami se zvyšuje výměna tepla mezi včelami a zároveň se snižují tepelné ztráty. Čím je nižší venkovní teplota, tím více jsou včely stěsnány; chomáč ale není nikdy rovnoměrně hustý. Zatímco vnější vrstva včel je velmi natěsnaná a včely v ní sedí hlavami směrem dovnitř chomáče, mohou se včely uvnitř chomáče pohybovat. Je to nutné pro příjem potravy k vyhřívání chomáče. Včely které tvoří vnější obal chomáče, nezůstávají na stejném místě po celou zimu. Chomáč je v neustálém pohybu. Včely které jsou vně, se dostanou dovnitř a naopak. Signalizuje to tiché, ale zřetelné bzučení. Stejná není v celém zimním chomáči ani teplota. Zatímco na okraji lze naměřit 7 až 11°C, stoupá teplota uvnitř na 25°C, resp. až na teplotu plodového hnízda, při vyrušení dokonce ještě výše. Důsledkem je potom spotřeba většího množství potravy. Vytvoření zimního chomáče závisí na mnoha faktorech. Rozhodující může být změna venkovní teploty která klesne na +10°C a udrží se na této hodnotě delší dobu; k tomu, že včely vytvářejí zimní chomáč dříve, může rovněž přispět velké česno a tepelně neizolované stěny úlu. Včely dobře zateplené vytvářejí chomáč zpravidla později. Naproti tomu v úlech s otevřeným větracím otvorem ve dně úlu včelstva zastavují plodování brzy na podzim. Za mírné zimy a na slunném místě chráněném před větrem může dojít k tomu, že v takových podmínkách včely vůbec chomáč nevytvoří a pokračují v plodování. Důsledkem příliš vysoké spotřeby potravy a rezerv tělesných bílkovin bývá oslabení včelstva a na jaře náchylnost k chorobám. Zvláštností není v takových případech ani úhyn včelstva. S teplotou v úlu a sedisku úzce souvisí vlhkost vzduchu. V nejsušších částech sediska, mezi plásty s plodem je při 35°C relativní vlhkost vzduchu 40%. V jarních měsících a při velkých poklesech teploty na přibližně +10°C vlhkost v okrajových oblastech plodového hnízda stoupá. Důsledkem je kondenzace vodních par na krycích fóliích. Izolace pěnovým polystyrénem kondenzaci vody podporuje na chladnějších místech úlu. Tato voda může částečně krýt její spotřebu včelstvem.
Včela
medonosná patří k sociálním hmyzím společenstvím, která si materiál na stavbu
plástu představujících jejich nejužší obydlí a možnost uložení zásob připraví
sama tak, že produkují vosk. Děje se to převážně v měsících dubnu až červnu -
červenci, ale pouze při dostatku potravy ve formě cukrů. Jedna vosková šupinka
má hmotnost 6,8 mg; na výrobu 1 kg čistého včelího vosku potřebuje včelstvo
1.25 milionu šupinek.
V uzavřeném prostoru staví plásty od stropu dutiny svisle dolů šikmo směrem k vletovému otvoru se vzdáleností mezi plásty 35 mm. Plást je složen z jednotlivých buněk, které jsou orientovány od střední části plástu od sebe s mírným vzepětím. Střední část plástu se nazývá mezistěnou.
Ve volném prostoru (např. na stromě)
staví plásty v bizadrních tvarech.
Stejně tak činí i tehdy mají-li ke stavbě prostor jen směrem vzhůru.
