členové včelstva

Sociálním uspořádáním včelstva, rozumíme na jedné straně dělbu práce mezi‚ jeho jednotlivými členy, na druhé straně pak koordinaci, resp. souhrn činností (u dělnic např. při vzniku medu, ohraně úlu, zapojování se do nedostatečně zajištěných činností), což vede v jednotlivých ročních obdobích k zajišťování úkolů nezbytných pro život a přežití. Tři pohlavní formy včel. Aby mohlo včelstvo normálně a bez problémů existovat delší dobu, potřebuje tři typy jedinců: matku, určitý počet trubců a menší, nebo větší armádu dělnic: ti všichni dohromady mohou zajistit plodování (výchovu plodu) nezbytné pro zachování včelstva. Trubci se v zimě nevyskytují. U silných, dohře zásobených včelstev může být pozorován omezený výskyt trubců i v zimních měsících např. během zimních proletů. Při správné funkci včelstva jsou tyto tři formy na sebe vzájemně odkázány. Každé z nich připadne během roku určitá, pro další existenci včelstva nezastupitelná úloha.

Matka

Matka se od dělnic a trubců vzhledově odlišuje velmi zřetelně. Je větší, ale není naopak celkově tak široká jako trubec. Její dlouhý, dozadu se zužující zadeček se podobá spíše vosímu, pohyby matky jsou pomalejší a rozvážnější. Ve srovnání s délkou těla má křídla relativně kratší než dělnice nebo trubec, absolutně je ale má delší než dělnice. Ve včelím společenství je její úlohou klást vajíčka pro rozmnožení všech tří kast. Je proto jedinou dokonalou samičkou v celém včelstvu. Podíl matky na rozvoji včelstva a jeho výkonnosti je jednoznačný, zejména při náhradě létavek v letních měsících v době snůšky. V květnu - červnu proto klade 1 200 až 1 500 vajíček denně. O množství nakladených vajíček rozhodují včely krmičky množstvím dodané potravy - mateří kašičky (1500 vajíček denně = dvojnásobek váhy matky). Za celý život naklade kolem milionu vajíček. Na každé vajíčko připadne kolem deseti spermií. Abychom takového výkonného pohlavního jedince vychovali nebo získali, musíme splnit následující podmínky: vývoj v přirozených podmínkách, dostatečné oplození a dostatečné krmení matky doprovodnými včelami. Za těchto podmínek žije matka 3 až 4 roky. Matka se stejně jako dělnice vyvine z oplozeného vajíčka, které je ale nakladeno do mnohem větší buňky matečníku (přesně do matečníkové misky). Vylíhlá larva dostává zvláštní potravu (je krmena mateří kašičkou produkovanou hltanovými žlázami dělnic) díky níž se vyvine za 16 až 17 dnů od nakladení vajíčka v matku (samičku) s plně vyvinutými pohlavními orgány. Po týdnu po vylíhnutí se po několika orientačních proletech vydává na snubní let. Neoplodní-li se matka co nejdříve po tom co se vylíhne (vinou počasí, nebo nedostatkem trubců) stane se trubcokladnou. Stejně tak při vyčerpání zásob spermatu.

Matka produkuje látku (feromon = mateří látka) s jedinečnou vůní pro každou matku. Včely se matky dotýkají tykadly, přejímají tuto látku, udržují ji ve své vonné žláze (pod předposledním článkem zadečku) a předávají ji ostatním. Pokud tato látka ve včelstvu koluje, je včelstvo klidné. Vyprchá-li tato látka, včely se rozbíhají a jsou neklidné (po několika minutách po ztrátě matky). K vlastním i cizím včelám se chová matka stejně. Při napadení se nebrání, ale snaží se utéci. Útěk většinou končí v tzv. smrtonosném klubku, při kterém matku jsou schopni udusit i vlastní včely např. při stresu. Proti cizím matkám používá žihadlo. Obyčejně v takovém souboji vítězí mladší matka. Vylétne-li matka z úlu ihned se orientuje a je schopna se vrátit. Proto, když vylétne např. při prohlídce včelstva, je nutno odstoupit a s uzavřením úlu počkat až se vrátí. Pokud byla vychována v době rojení říkáme ji rojová. Pokud si včely matku vymění bez rojení jedná se o matku z tiché výměny. Veškeré pokusy s přirozeným oplodněním matek v zajetí skončily bezúspěšně.

Tzv. oplozovací stanice, které měli zajistit čistokrevnost oplození vybranými trubci jsou realizovatelné pouze na opuštěných ostrovech daleko v moři. Jediným způsobem, kterým lze zajistit čistokrevnost oplození je umělé oplození odebraným spermatem. Takto oplozené matky slouží pouze k udržení genové čistoty, nedávají uspokojivé snůškové výsledky. Spojení matky s větším množstvím trubců v přírodě zabraňuje příbuzenskému páření (imbredizaci). Díky partenogenezi jsou trubci geneticky shodni s matkou. Z toho vyplývá, že matky přirozeně spářené vychované z plodu uměle inseminovaných matek produkují čistokrevné trubce. Proto u včelstev s matkami F1 podporujeme chov trubců. Včelstvo bez matky je osiřelec. Ten na jaře přijme jakoukoliv matku. V létě a na podzim ji zabijí.

Snubní let a umělá inseminace

Asi 8 až 10 dnů po vylíhnutí opouští matka úl, aby se vydala na svůj snubní let. Před tím podnikla lety orientační, aby se seznámila s okolím. Při snubním letu získá pářením spermie od přibližně 10-ti trubců. Jsou uchovány v semenném váčku, kde při zásobování kyslíkem a zajištění výživy vydrží po dlouhé roky. Pokud nebyly spotřebovány dříve, zahynou až při smrti matky.

V posledních letech byla metoda umělého oplozování matek zdokonalena. Používá se při tom zcela sterilní čisté zařízení, dále je potřebná zručnost a dlouholetá praxe inseminátora. Výhodou metody je to, že použitím spermií trubce z vybraného včelstva můžeme dosáhnout cíleného křížení. U výběrových chovů je to nezbytné. Nesmíme ale zapomenout na to, že při eventuální příbuzenské plemenitbě může dojít k negativním jevům, např. k mezerovitosti plodu. Při přirozeném oplození k tomu může dojít jen stěží.

Kladení vajíček

Dva až tři dny po úspěšném oplození (přirozeném nebo umělém) začíná matka s kladením vajíček. proces jejich uzrávání je dokončen okamžiku, kdy projdou z vejcovodu do pochvy a jsou tam oplozena. Ze semenného váčku se uvolní několik spermií, které proniknou na ztenčeném místě stěnou vajíčka. Dělnice i matka se mohou vyvinout pouze z vajíčka oplozeného. Matka ale může klást i vajíčka neoplozená. Z těch se líhnou trubci. Dochází k tomu od března - dubna až do června - července; před a po tomto termínu klade zpravidla pouze vajíčka oplozená. Kladení neoplozených vajíček jí umožňuje svalová semenná pumpa, která je součástí chámovodu. Tou může spermie přemístit do pochvy, nebo je naopak v semenném váčku zadržet. Předníma nohama měří průměr buňky; podle toho se rozhodne, zda vajíčko bude nebo nebude oplozeno (buňky pro trubce jsou větší). Matka může klást oplozená vajíčka do dělničích buněk a neoplozená do trubčích buněk střídavě během několika málo sekund; není dosud plně objasněno, jakým způsobem se tak rychle spermie z pochvy ztratí. Po ploše plástu klade matka vajíčka ve zvětšující se spirále. Přitom přechází i po několika plástech plodiště. A tak vajíčka (ve stáří do 3 dnů) nacházíme na několika plástech. Plocha plástu pak obsahuje starší plod uprostřed a okolo něj larvičky nejmladšího plodu. Okolo plodu se nacházejí buňky se zásobami pylu a medu. 1 dm² plodu představuje 400 buněk. Středně silné včelstvo má v době největšího rozvoje asi 40 dm²plodu, silné 50 – 60, slabé méně než 30 dm².

Trubci

Představiteli samčího prvku ve včelstvu jsou trubci. Jsou mnohem širší a robustnější než dělnice i matka. Nápadné jsou jejich dvě velké složené oči. Jejich sosák, který je ve srovnání se stejným orgánem dělnic krátký, slouží pouze k přejímání potravy od dělnic a někdy i k nasávání medu z buněk. Trubci mají pouze jednu jedinou úlohu: produkovat spermie a přenést je do rozmnožovacích orgánů matky. K oplození se trubci a matky setkávají ve volné přírodě na určitých místech = trubčích shromaždištích. Oplození proběhne na poměrně malém prostranství. Podle nejnovějších poznatků jsou to radiesteticky vyrovnaná místa ve volné přírodě. To vysvětluje, proč jsou tato shromaždiště trubců po dlouhá léta stejná. Na tato místa se trubci i matky slétají ni ze vzdálenosti 10km.

Zpravidla se to odehrává za letové příznivého počasí kolem poledne. Kopulace se odehrává ve výšce asi 10m. Trubec při ní zanechává své kopulační orgány v pochvě matky jako "oplozovací znaménko" a padá mrtev k zemi. Toto znaménko může, jak se zdá, ihned odstranit další trubec. Tak se může matka na jednom nebo dalších snubních letech, které nemusí být v jednom dni, pářit s několika trubci. Průměrný počet je osm až deset. Jsou chováni od dubna do července v době nadbytku. Trubec se vyvine v trubčí buňce z vajíčka, které nebylo oplozeno. Tento způsob rozmnožování má název partenogeneze. Potřebuje k tomu 24 dnů od nakladení vajíčka. Čerstvě vylíhnutí mladí trubci se zdržují převážně v místech s plodem, kde je teplota 35 C. Tato teplota podporuje dozrávání spermií.

Potravu dodávají trubcům dělnice. Od 8. dne života začínají létat ven, přičemž se krmí sami medem z medových buněk. Podle toho, zda jsou nebo nejsou úspěšní při oplozování, žijí 20 až 50 dnů. Trubci se v normálně vyvinutých včelstvech objevují pouze v dubnu až červenci a bývá jich 1 000 až 2 100. Protože trubec kromě páření nijak nepřispívá k provozu včelstva, není od července trpěn. Trubci přispívají např. i k udržení úlové teploty. Uvádí se i jejich jistý vliv na aktivitu včelstva. Při přezimování jsou nepotřební, a je jim proto bráněno v přijímání potravy. Ke stejnému jevu dochází, trpí-li včelstvo nedostatkem potravy. V takových případech dělnice odstraňují z buněk již trubčí larvy. Zpola vyhládlé, ztuhlé nebo mnohdy i mrtvé najde včelař trubce někde v koutku úlu, odkud jsou dělnicemi vyháněni a vytahováni, nebo jsou i ubodáni. Ne nadarmo se mluví o dívčí válce! Trubci, kteří mohou ještě létat, najdou občas útulek u osiřelého včelstva nebo u včelstva, jehož matka není ještě oplozena. Nemají vonnou žlázu a proto mohou zalétat do jiných včelstev. Trubci se mohou vyvinout z neoplozených vajíček neoplozené matky nebo matky s již vyčerpaným semenným váčkem (trubcokladné matky), ale i z vajíček dělnice, která začala klást (trubčice). Tito trubci jsou většinou mnohem menší, životaschopné spermie ale mají. V takovém případě mluvíme o trubčicovitém včelstvu. Trubec má nejvyšší tělesnou teploto 40° C a tím pomáhá v chladnějších dnech udržovat teplotu plodu. Na rozdíl od cizí včely, kterou včelstvo přijme pouze přináší-li sladinu, trubce přijme vždy. Tím ale pravděpodobně podporuje šíření nákaz. Po skončení snůšky jsou trubci vyhnáni z úlů. Jen osiřelé nebo trubcokladné včelstvo si trubce udržuje do pozdního léta. Vyhánění trubců chovatele upozorňuje na konec snůšky a na to, že včelstvo má matku v pořádku a naopak. Trubci od neoplozené matky se líhnou v dělničích buňkách, a proto jsou menší a pohlavně bezvýznamní. Včelstva chovají stovky trubců i když se nechystají rojit a i když tomu chovatel brání vkládáním mezistěn se vzorem dělničích buněk. Spojení matky s větším množstvím trubců v přírodě zabraňuje příbuzenskému páření (imbredizaci). Díky partenogenezi jsou trubci geneticky shodni s matkou. Z toho vyplývá, že matky přirozeně spářené vychované z plodu uměle inseminovaných (čistokrevných) matek produkují čistokrevné trubce. Proto u včelstev s matkami F1 podporujeme chov trubců vkládáním stavebních rámků, umožněním stavby v podmetu.

Dělnice

Jsou v úle nejmenší, ale jsou pilné. Tvoří naprostou většinu včelstva. Zatímco v sestupné fázi vývoje včelstva od července až do srpna - října klesá počet dělnic na 10000 až 15 000, vzrůstá při rozvoji včelstva od února do června na 50000 až 80000. Asi 10000 dělnic má hmotnost 1 kg. Dělnice jsou v podstatě nevyvinuté samičky, které sice mají vaječníky, ty jsou ale malé a většinou neprodukují vajíčka. Výjimku tvoří bezmatečné osiřelé včelstvo, které již nemá možnost vychovat si z plodu vlastní matku. V takovém případě přejímají některé dělnice úlohu kladoucí matky a začnou klást vajíčka, ale bez předcházejícího oplození. Z těch se potom líhnou výhradně trubci. Kladení vajíček dělnicemi je způsobeno zřejmě polykáním jinak neuplatnitelné mateří kašičky, jež vede k dodatečné činnosti vaječníků. Proti tomu jsou jiné orgány, potřebné k zajištění úkonů vedoucích ke zdárné existenci včelstva, u dělnice vyvinuty dokonale a účelně. Jejich dlouhý sosák medový váček a vhodně utvářené vyvinuté nohy jsou pro sběr potravy stejně tak důležité, jako voskové žlázy k produkci stavebních látek pro vlastní hnízdo (plásty). Práci v úlu vykonávají mladušky, mimo úl létavky.

Při plné snůšce včely česno nehlídají, po snůšce slídí a svá česna ostře hlídají. O plod pečují až do vyčerpání posledních sil. Přesto se objevují v době nadbytku případy, že několik buněk plodu vyžerou. Péče o plod v zimním období může způsobit úhyn včelstva, které se nemůže přesunout k zásobám ležícím dále od plodového tělesa. Proto je vhodnější chladné zimování a uteplení včelstev až z jara. Princip péče o plod lze využít při usazení roje, který rozhodně neuletí usadíme-li ho na rámek s plodem. Včela nestárne věkem, ale prací. Pro každou práci má zvláštní ústrojí, které se postupně vyvíjí, činností se opotřebuje a zaprahne. Jen některé žlázy jsou schopny znovu obnovit svou činnost. Během činností v úle včely ztrácejí obrvení, povrch těla až zčerná.

Život létavek ve snůšce netrvá déle jak 10 - 14 dní. Včely, které se líhnou v červenci až září (zimní včely) se dožívají až 8 měsíců. Tyto včely jsou schopny z nadbytku výživy vytvořit zásobní tukové tělísko, jak to činí živočichové přezimující v zimním spánku. Včela však zimu přežívá v aktivním stavu. Orgány zimní včely se nevyvíjejí jako u letní generace, ale odkládají svoji činnost až na jaro. Včelstvo, které nemá dostatek zimní generace nahrazuje tyto včely posledními zbytky letní generace, která je po důkladném vykrmení (pylovými zásobami) schopna přežít až do jara. Jejich vnitřní orgány však svoji funkci již neobnoví a nejsou již schopny např. krmit plod. Proto je důležité udržovat včelstva i v podletí v dokonalé kondici s dostatečným množstvím plodu.

Délka života dělnice

Vývoj dělnice z vajíčka do vylíhnutí dospělého hmyzu trvá 21 dní. Potom následuje krátký, bohatou činností naplněný život v trvání 4 až 6 týdnů. První tři dny svého života čistí dělnice buňky, ze kterých se vylíhly mladé včely. Potom, až do 13. dne života věnuje krmení vyvíjejícího se plodu. Krmí napřed staré, později mladší larvy. Je to období, ve kterém se díky pylové potravě plně vyvinuly na plný výkon hltanové žlázy.

Od tohoto věku se dělnice věnuje dalším úlovým činnostem, jako je čistění úlu, vynášení mrtvých včel a odpadků, pěchování pylu v buňkách, dále invertuje nektar a medovici, produkuje vosk, staví plásty a také tmelí (utěsňuje) propolisem skuliny a trhliny a zajišťuje bezpečnost celku. Ve stáří 18 až 20 dnů zajišťuje hlídání česna, ke kterému se počítá i větráním zajišťovaný přísun vzduchu a regulace teploty. Po orientačních letech, které mohla absolvovat i v dřívějším období, odehrává se její činnost převážně venku. Dělnice se stává až do konce svého života létavkou. Věnuje se zajišťování dostatku potravy ve formě nektaru, medovice, pylu a vody, dále pak sběru propolisu. Zajímavý je vztah včel k cizím včelám. Pokud jsou osiřelé navzájem se sytí potravou, pokud se dostane na leták cizího včelstva je nekompromisně zabita.

Signalizační tance

Jakmile se někde objeví nový zdroj potravy, navštěvují jej včely ve velkém počtu. Když např. nechá včelař někde stát plást medu, je téměř okamžitě obležen včelami, které tento levně získaný pokrm odnášejí domů. Čím déle necháme plást medu na stejném místě, tím více včel na něm je - správným směrem je posílá včela slídilka. Zpráva o nálezu obsahuje všechny podstatné informace, včela je sděluje tancem. Když najde včela zdroj potravy do vzdálenosti l00m od úlu, tančí na plástu v kruhu. Zatímco neustále krouží, dělnice ji ohmatávají. Včela udělá kroužek doleva, po otočení kroužek doprava, což se opakuje a je pozorujícími včelami napodobováno. Přeloženo do lidské řeči by to mohlo znít následovně "Pojd' a hledej, v bezprostřední blízkosti je něco dobrého." Včely, které od této chvíle odlétají za potravou, se jednoznačně koncentrují na zdroj, který jim napověděla tančící včela. Ta přinesla současně jeho vůni, resp. vzorek.

Tancem může být naznačena dokonce i vydatnost zdroje. Je-li zdroj brzy vyčerpán, ustanou i tance. Když je místo nálezu dále než l00m, předvádí včela pátračka tance osmičkové, které obsahují mnohem více informací než tance kruhové. Létavky se dovídají nejen přesný směr, ale i vzdálenost nového zdroje potravy. Směr je určen pomocí současné polohy slunce. Počet tanečních figur za určitou časovou jednotku závisí na vzdálenosti nového zdroje potravy. Např. při vzdálenosti 1000m se tanec opakuje čtyři až pětkrát za čtvrt minuty. Úhel mezi sluncem a zdrojem udává informující včela i v tom případě, že je slunce schováno za mraky nebo jinou překážkou. Momentální polohu slunce pozná včela podle polarizovaného slunečního světla k čemuž jí stačí i kousek modré oblohy. Včely si umí informace pamatovat a aktualizovat. Včely tančící až do druhého dne jsou schopny, aniž mezitím opustli úl, udávat polohu zdroje podle současného postavení slunce. Včelař může při přesném pozorování tanců zjistit, kam jeho včely právě létají, aniž by za nimi musel běhat. Tyto cenné údaje z oblasti řeči včel objevil Prof. Karl von Frisch (1968).

Stavba plástů a uspořádání včelstva

Včela medonosná patří k sociálním hmyzím společenstvím, která si materiál na stavbu plástu představujících jejich nejužší obydlí a možnost uložení zásob připraví sama tak, že produkují vosk. Děje se to převážně v měsících dubnu až červnu - červenci, ale pouze při dostatku potravy ve formě cukrů. Jedna vosková šupinka má hmotnost 6,8 mg; na výrobu 1 kg čistého včelího vosku potřebuje včelstvo 1.25 milionu šupinek.

Stavba plástů

Když usadíme včelí roj do prázdného úlu, kde nejsou ani rámky, ani plásty, začne si včelstvo při dostatku vhodné potravy budovat vlastní dílo. Stavba pokračuje zpravidla shora dolů. Včely visí na sobě v řetízcích nebo hroznech, hlavami obráceny vždy nahoru. Téměř se nehýbají a vylučují vosk. Pomocí zadních nohou a kusadel jej rozmělní, navlhčí, rozdělí na kousky vhodné velikosti a připevní v místě stavby. Včely používají při stavbě plástů i vosk z jiných plástu. Při prohlídce začátku stavby se dá stěží uvěřit tomu, že má vzniknout pravidelně členěný plást. Včely připevňují zcela nahodile kousky vosku na strop, až se najednou objeví první základ stěny. Zvolna vznikne mezistěna, která má již naznačeny začátky buněčných stěn. Čím níže dosahuje plástové srdíčko, tím hlubší jsou buňky na horním konci. Nakonec dosáhnou potřebné hloubky.

Dílo většinou staví šikmo směrem k vletovému otvoru. Jakmile dosáhne srdíčko délky 8 až 10 cm, začíná roj stavět stejným způsobem sousední plásty. Vzdálenost od středu jednoho plástu (mezistěny) ke středu plástu druhého je 35 mm, buňky jsou na obou stranách mezistěny. Při hloubce buňky 12 mm zbývá mezi plásty mezera asi 1 cm. Jednotlivé buňky plástu mají sklon 4 až 5° směrem nahoru. Má to tu výhodu, že med z nezavíčkované buňky hned nevyteče, a že hmotnost obsahu buňky ukládaného ke dnu zajišťuje určitou stabilitu plástu. K dalšímu zvýšení pevnosti plástu vedou silně ztluštělé stěny na stropě přistavěných buněk, jakož i zesílení spojů tří stěn mezi sousedními buňkami.

Čtvereční decimetr plástu naplněného z obou stran medem má hmotnost kolem 350g. Hotový, již jednou zaplodovaný plást, je dále zpevněn předivem, kterým buňku potáhla larva.

Že se včely při stavění plástu neřídí tvrdohlavě instinktem, je vidět z toho, že někdy zastaví volnou mezeru zdola nahoru. Velkou přizpůsobivost ukazují i při opravách plástů a stavbě přechodu mezi dělničinou a trubčinou.

Konstrukcí úlu je dána stavba podélná nebo příčná. Když mohou včely budovat svoje dílo bez určení včelařem, volí většinou stavbu podélnou, tj. plásty stojí kolmo k česnové stěně, často se objeví i postavení šikmé. Mezistěna, neboli včelařem zhotovená vosková tenká plotna, usnadňuje včelám stavbu plástů, zvláště když u litých mezistěn mohou nadbytečný vosk použít jako materiál pro stavbu stěn buněk.

V souvislosti s mezistěnami hovoříme o jejich vytahování. Kromě výhod rozběrného díla je plást z mezistěny pravidelnější a díky drátkování rámku pevnější. Nesmíme zapomínat na to, že odstupy mezi dolními a horními loučkami rámku větší než 6 mm vyplní včely divokou nepravidelnou stavbou. Různí vynálezci se v minulých letech snažili nahradit voskové mezistěny syntetickými (umělohmotnými). Používají je zatím velkovčelaři v severní Americe.

Buňky a jejich druhy

Na plástech naší včely medonosné rozeznáváme tři druhy buněk: dělničí buňky - vzdálenost rovnoběžných stěn buňky v průměru 5,37 mm, trubčí buňky v průměru 6.91 mm a veliké, žaludovité dolu visící matečníky. Dělničí a trubčí buňky jsou opakovaně používány. Dna a stěny buněk jsou zanášeny výkaly larev a ty jsou zakrývány svléknutými obaly larev (košilkami). Buňky se tím stále zmenšují a mohou být zdrojem opakovaných nákaz ve včelstvu. Včely, které se líhnou ze zmenšených buněk jsou také menší, s kratším sosákem a tím méně vitální než včely z málo zakladeného díla (dílo žemlové barvy) nebo nového díla (paneské). Matečníky ani jejich zárodečná stádia (misky) nejsou nikdy opakovaně použity.

Dělničí a trubčí buňky (dělničina a trubčina)

Oba druhy buněk tvoří pravidelný šestiboký hranol, uzavřený v dolní části třemi čtyřhrannými kosočtverečnými plochami: tupý úhel těchto ploch vytváří trojbokou pyramidu. Protože každá stěna a každá dolní plocha je současně dělící stěnou mezi dvěmi buňkami, je tímto typem stavby dosaženo optimálního využití prostoru: na každém cm2 jsou čtyři buňky pro dělnice a tři pro trubce při minimálním nároku na materiál a dobu stavby, vynikající pevnosti. stejně jako malé tepelně vodivosti. Konstrukce je tedy současně tepelně izolující a šestiboký hranol buňky je jako šitý na kulatý tvar larev a tím jsou splněny i biologické požadavky. Není nic divného, že tento geniální princip převzala moderní technika: hraje velmi významnou roli při konstrukci letadel, i když jí říkáme zdvojená, sendvičová nebo voštinová. Hloubka buněk je dána účelem jejich použití. Buňky pro dělničí plod jsou hluboké 10 až 12 mm, buňky na med jsou hlubší. Plásty naplněné medem mají celkovou tloušťku 27 až 37 mm. Dělničí a trubčí buňky jsou používány k výchově plodu a k ukládání medu. Do dělničiny, na rozdíl od trubčiny, ukládají včely i zásoby pylu.

Matečník

Matečníky slouží výhradně k odchovu matek a jsou použity pouze jednou. Jejich délka je totiž 20 až 25 mm, takže by je matka nemohla znova zaklást. Kladení vajíček se odehrává již ve stadiu matečníkové misky. Při růstu larvy je budován i matečník do konečné velikosti. Po vylíhnutí matky jej včely víceméně odstraní. Pro svoji délku by se matečník postavený ve stejném směru jako jiné buňky mezi plásty nevešel. Proto jeho osa směřuje dolů a včely jej staví na plástu tam, kde je volné místo. Jsou to převážně okraje a rohy plástů na jejich dolním konci. Kruhový vnitřek matečníku je hladký, vnější povrch je naopak pokryt šestihranným vystouplým vzorkem, takže jeho stěna je poměrně silná. Ve vlastním včelstvu rozeznáváme matečníky rojové a náhradní (nouzové).

Rojové matečníky jsou stavěny v přirozeném období rojení a jejich výchozím bodem je stavba matečníkové misky. Stejným způsobem vznikají matečníky u včelstva provádějícího tichou výměnu matky ovšem v podstatně menším počtu. Ve včelstvu najdeme často jenom dva až tři. Náhradní matečníky zakládá včelstvo v tom případě, že z jakéhokoliv důvodu ztratilo matku. Aby si mohlo vychovat novou, musí použít současný plod. Proto nejsou tyto matečníky převážně na okraji plástů, ale někde uprostřed (nebrat doslova).

Stěny dělničí buňky s vybranou larvou jsou do poloviny odstraněny a na zbytku buňky je postaven náhradní matečník.

Uspořádání plodu a zásob

Jsou-li v úlu plásty postaveny podélně = směru proudění vzduchu (tzv. studená stavba), můžeme na jednotlivých plástech i v celém díle pozorovat určité uspořádání. Uprostřed jsou plodové plásty; po jejich obou stranách jsou plásty s medem a pylem. Můžeme vycházet z toho, že plásty s plodem jsou na nejlépe větraných místech úlu. S rozvojem včelstva podléhají medové a pylové plásty díky rozšiřujícím se plochám plodu rozsáhlým změnám. Pozorujeme-li plodové těleso na jednotlivých plástech i vcelku, zjistíme snadno jeho uspořádání ve tvaru kruhu a koule. Kolem plodu je na plástu věnec buněk s pylem, za nimi potom věnec buněk s medem. Pyl musí být čerstvě vylíhnutým včelám lehce dostupný.

Zásoby medu nebo krmiva (invertovaného cukru) jsou podle možnosti ukládány co nejdále od česna, což usnadňuje jejich úspěšnou obranu proti "zlodějům". Zatímco v době, kdy plodu přibývá, zásoby medu a pylu se stěhují do stran a nahoru, při sestupném vývoji včelstva je pochod opačný. Med a pyl obklopuje zmenšující se plodové těleso poblíž česna, kde se vytváří i zimní chomáč včel. Ten se v zimním období stěhuje za potravou.

Život včel během roku

Zimní měsíce, kdy příroda neposkytuje včelám potravu a panují teploty, při kterých nemohou ani létat, musí včely nějakým způsobem přežít. Dostatek potravy, síla včelstva bez zbytečného balastu přizpůsobená danému prostoru a udržení životně nezbytné teploty zimního chomáče umožňují. aby včelstvo přežilo v našich zeměpisných šířkách bez větších škod i nejkrutější zimu. V jarních a letních měsících sbírají včely potravu. Ta umožňuje zvýšení počtu dělnic z původních 10000 na 50000 až 60000, ale zároveň právě toto zvýšení počtu dává včelstvu možnost využít zdroje potravy vyčerpávajícím způsobem. Přezimování včelstva jako celku předpokládá vytvoření zásob. Pouhým nárůstem počtu dělnic vedoucím k letní síle včelstva však toho ještě nedosáhneme. Zpravidla k smrti upracované hynoucí dělnice musí být neustále nahrazovány novými. Zdravé včelstvo tak za normálních podmínek vychová za rok asi 200000 až 250000 dělnic. Plnohodnotná matka, která naklade stejný počet vajíček, je zrovna tak nutným předpokladem, jako samčí pohlavní jedinci - trubci, kteří jsou nezbytní k jednorázovému oplození matky. Na podzim se včelstvo připravuje na zimní období. Zbavuje se všeho nepotřebného. Protože k výměně nevýkonné matky a rozmnožení včelstev došlo prostřednictvím rojení v letních měsících, nepotřebuje už včelstvo až do jara trubce. Ti jsou proto ze včelstva vypuzeni. Podobně dopadnou opotřebované staré dělnice. Přechod od krátce žijících letních včel k přezimujícím dlouhověkým včelám zimním probíhá na podzim, aniž co pozorujeme.

Zásoby zimní potravy ukládají včely tak, aby byly snadno dosažitelná' tedy poblíž tvořícího se zimního chomáče. Buňky v plástech. ze kterých se vylíhly poslední včely, zůstávají prázdné a slouží jako úkryt pro včely, které jsou uvnitř chomáče. Extrémně nízké zimní teploty přežije včelstvo zrovna tak jako nadměrné ohřívání dřevěných úlů postavených v létě na slunci. Včelstvo přežije i takovou mimořádnou situaci, kterou je nesporně ztráta létavek. Pro zajištění nezbytných potřeb vyvolá pud sebezáchovy urychlenou změnu úlových včel v létavky. A naopak, když jakéhokoliv důvodu přijde včelstvo o mladé včely, převezmou péči o plod létavky, i když už nepatří k jejich úkolům. Ve výkonnosti zůstane takové včelstvo pozadu oproti včelstvům nenarušeným. Aby při udržování jiných životně důležitých funkcí včelstvo neuhynulo, vyžaduje intenzivní péči včelaře.

Život včel je řízen pudy

Včely mají mnoho velmi jemně vyvinutých pudů čili instinktů, které řídí jejich složitý a zajímavý život.

Nejdůležitější pudy včel:

rozmnožovací
péče o plod
čistoty a pořádku
stavební
obranný
shromažďovací

Včely od věků pracují se stejnými surovinami: sají nektar, sbírají v květech pyl, čímž opylují květy. Vždy dávaly člověku stejné výrobky: med, vosk, jed, tmel a budou je dávat i po všechny budoucí časy. Včely nikdy nezmění svůj pracovní postup ani způsob výroby. Právě v tom je rozdíl mezi myslící bytostí - člověkem, který stále mění suroviny, zdokonaluje pracovní postup i výrobky, a bytostmi bez rozumu - zvířaty.