Dokladů
o Mendelově účasti na včelařském dění jeho doby je poměrně málo. Jsme odkázáni
především na časopisy Spolku včelařů moravských Včela brněnská a Honigbiene von
Brůnn. Zřejmě odtud něco málo z Mendelovy včelařské činnosti proniklo do
Českého včelaře (způsob zazimování, 1876; pokusy s cyperkami, 1877). Více
přímých důkazů se nám nepodařilo najít.
Zajímavé je, že tuto Mendelovu činnost si včelaři nepřipomněli ani v letech znovuobjeveni Mendela, ač k tomu byla velmi dobrá příležitost. Moravští včelaři v roce 1904 slavili padesátileté výročí organizovaného spolkového hnutí. K této příležitosti byl vydán v Brně Jubilejní památník včelařů moravských od významného včelařského historika Františka Adamce. Třebaže se jedná o spis velmi solidní, třebaže v portrétech členů tak zvané družiny Živanského připomíná řadu i méně významných včelařů, Mendelovu včelařskou činnost naprosto opomíjí. Jeho jméno sice dvakrát uvádí v souvislosti s jeho zvolením náměstkem starosty a starostou, označuje ho jako slavného botanika (asi vliv znovuobjevení), o včelařské činnosti, případně o zásluhách na spolkovém hnutí není tu jediná zmínka.
Zdálo by se tedy, když ani moravští včelaři v době, kdy Mendel byl znovuobjeven a také vysoce ceněn, si nepřipomněli jeho podíl na včelařském životě, že jeho zásluhy o včelařství jsou bezvýznamné, zanedbatelné. V roce 1924 však Iltis v Mendelově biografii ukázal, že jeho zájem o včelařství nebyl tak docela okrajový. V roce 1936 J. Rytíř ve studii Co vypravuje „Včela“ o Řehoři Mendlovi (Včela moravská, 1936, 8-11) dokázal totéž. V roce 1964 skupina olomouckých včelařů v čele s J. Lovečkem uveřejnila drobný spisek, který opět na podkladě zpráv ve spolkových časopisech připomíná Mendela jako včelaře.
Z dochovaných dokladů o Mendelově včelařské činnosti je jasné, že se dopracoval vysoké teoretické a praktické úrovně, které by pravděpodobně nedosáhl bez dlouhodobého hlubokého zájmu. Nutí nás to hledat v životě J. G. Mendela podněty, které mohly jeho zájmový růst v tomto smyslu usměrnit. Zálibu ve včelařství si Mendel patrně odnesl z domova. Jeho otec byl nadšeným zahradníkem a také včelařem. Rovněž jednotřídní škola v jeho rodné obci Hynčicích na Kravařsku měla v době, kdy ji Mendel navštěvoval pěknou ovocnou zahradu se včelínem.
Ve svých jedenácti letech (1833) odchází na jeden rok do piaristické školy v Lipníku. V této době existovalo v Lipníku staré „počestné bratrstvo medařské“ založené již v 17. století. (Včela moravská, 1904, str. 151—155, 169—171, 200—201). Uvážíme-li, že v té době byla účast učitelů na včelařském dění obvyklá, pak je možné, že z tohoto bratrstva vedla cesta do piaristické školy a odtud k Mendelovi, ať už v jakékoliv formě.
Léta 1834—1840 strávil Mendel na gymnasiu v Opavě. Opava byla v té době rovněž ostrůvkem čilého včelařského života, především zásluhou všestranného starosty Schlösera. Schlöser však umírá v době Mendelova příchodu a je otázkou, nakolik se včelařský ruch v Opavě udržel a zda tedy mohl nějak ovlivnit zájmový růst mladého Mendela.
I když můžeme předpokládat, že domov i studia, včetně filosofických studií v Olomouci v letech 1840—1843 přinesly jisté podněty, pak přece jen rozhodujícím činitelem v zájmovém vývoji J. G. Mendela byl vstup do Starobrněnského kláštera v roce 1843. Zde pod otcovskou péčí vzdělaného Nappa mohl Mendel uskutečnit všechny své dřívější záměry. Plné pochopení, ale i podmínky našel i pro včelařeni. Jeho účast na přednáškách o zemědělství, ovocnářství a včelařství na filosofickém učilišti v roce 1846, jeho působeni ve Znojmě v letech 1849—50, případně i jeho studium na universitě ve Vídni v letech 1851—53 mu přineslo další prohloubeni vědomostí i v tomto směru.
Mendel zřejmě sledoval počátky spolkového života, jakož i další jeho vývoj. Napp, jak víme, byl jedním z tvůrců včelařského odboru a při známém vzájemném vztahu Mendela a Nappa je jistě nepravděpodobné, že by Mendel o této činnosti nebyl informován.
V roce 1870 se Mendel stal členem včelařského spolku moravského. Vstupuje sem jistě již jako vyspělý a známý včelař, neboť ještě v témže roce je kooptován do správní rady a krátce na to se stává náměstkem starosty. Činnost spolku podporuje i hmotně. Jeho příspěvek patří k nejvyšším, na vlastní náklady podniká v zájmu spolku cestu na památný sjezd do Kielu, jakož i cestu do Vídně.
V roce 1872 na první valné hromadě spolku je opět zvolen jako člověk „o včelařství vůbec a náš včelařský spolek zvláště zasloužilý“ za náměstka starosty.
V letech 1873 a 1874 však Mendelova účast na spolkové činnosti ochabuje. Vzdává se funkce náměstka starosty a v roce 1874, kdy je zvolen starostou spolku „rozličné okolnosti mu brání, aby volbu přijal.“
Důvodů tohoto Mendelova rozhodnutí bylo pravděpodobně víc: možná deprese po včelařském neúspěchu (Mendel ztratil všechna včelstva na hniloplod v letech 1872—73), možná i zaneprázdněnost, pravděpodobně i začátek jeho rozhořčeného boje proti zákonu z roku 1874, jímž byly kláštery zatíženy novými daněmi.
Od roku 1875 se však Mendel znovu zúčastňuje spolkového života a svými bohatými vědomostmi i zkušenostmi přispívá významnou měrou k vysoké odborné úrovni spolkového jednání. V roce 1877 byl spolu s Hruschkou, Schönfeldem a dalšími vynikajícími včelaři zvolen za čestného člena spolku. V následujícím roce — 6. června 1878 — se však zúčastňuje schůze spolku naposled, třebaže nadále zůstává členem a platí členské příspěvky.
Je opravdu těžko dopátrat se důvodů přerušení Mendelovy účasti na spolkovém životě, když víme, že aktivním včelařením se zabýval i nadále. V jiných sekcích, ovocnické i meteorologické, pracuje téměř až do smrti. Zarážející je, že se Včela brněnská ani Honigbiene k Mendelovi nevrací. Ostatně ani nekrolog uveřejněný ve Včele brněnské nezdá se úměrný člověku „o včelařství vůbec a náš včelařský spolek zvláště zasloužilému“.
Ačkoliv k plnému dokreslení Mendelova zájmu o včelařství ještě leccos schází (ostatně tak jako k dokreslení celé jeho osobnosti), přece jen existuje dosti dokladů, které nás opravňují k tvrzení, že Mendelův zájem o včelařství nebyl ani povrchní ani chvilkový.
Mendel jako včelař
Mendel
byl současníkem převratných objevů své doby a bedlivě sledoval prudký rozvoj
včelařství, jak jsme jej popsali v předchozích kapitolách. Důsledkem
technického pokroku nebyl jen prostý vzestup početního stavu včelstev, ale i
velký pokrok v zásadách ošetřování včelstev, které ve své podstatě platí
dodnes.
Tehdejší včelaři dovedli ošetřovat roje, regulovat rojení (rojivost pokládali za dědičně založenou vlastnost), dovedli dělat i umělé roje, oddělky a přeletáky, dovedli správně zužitkovat matečníky. Získávali vosk parou a znali již mezistěny jak lité, tak i lisované. Do včelstev přidávali ponejvíce jen proužky, ale i celé mezistěny. Rovněž znalosti včelí pastvy byly dosti přesné. Byl znám i chov včelích matek, i když byl výsadou těch nejzdatnějších včelařů, a správně byl hodnocen význam trubců. Obvyklé bylo již krmení cukrem a jeho náhražkami, hledaly se již i náhrady za pyl (doporučovala se žitná nebo pšeničná mouka a mléko). Byly známy i zásady přemísťování včelstev.
Také poznání biologie včelstva a jeho jednotlivých kast dostoupilo značné úrovně. P. Dzierzon svými pokusy s vlašskými včelami potvrdil parthenogenetický vývoj trubců. Definitivně byla ukončena diskuse o pohlavnosti včel a o úkolech jednotlivých kast včelího státu. Za všeobecný poznatek je rovněž uznáváno páření matky s trubcem za letu ve vzduchu. Začíná se uvažovat o možnostech kontroly páření prostorovou a časovou izolací. Rovněž existence trubčic (kladoucích dělnic) vešla ve všeobecnou známost.
Roku 1871 Fischer, učitel na obchodnickém učilišti v Kicingách v Bavorsku uveřejnil výsledky svého výzkumu o tom, že včelí kašička je vyráběna slinnými žlazami v hlavě a nikoliv trávením potravy v žaludku. Prof. Siebold potvrdil zanedlouho tyto výsledky na 18. sjezdu německých a rakouských včelařů v Solnohradu a doplnil je podrobnějším anatomickým průzkumem. Vyzdvihl podobnost krmné šťávy včel s mlékem savců.
Podstatnější mezery ve včelařském vědění nalézáme dosud v anatomii a zejména fysiologii včely. Existují dosud například naivní domněnky o dorozumívání včel hlasem - nebyly známy dorozumívací tanečky, nedokonalá byla znalost žláz, způsobu zažívání, funkce krve i fysiologie osemenění. Malphigické žlázy byly pokládány za žlučové cévy, žaludek měl být opatřen „křemelovými zuby“ k drcení potravy, přenos kyslíku krví byl vysvětlován obdobně jako u savců, včelí jed byl považován za kyselinu mravenčí, jednomu trubci se připisovalo neúměrně vysoké množství spermií k oplození až 25 milionů vajíček, předpokládalo se, že matka se páří výhradně s jedním trubcem a že semeno proniká ihned při kopulaci přímo do semenného váčku apod. Také v nauce o nákazách byly nedostatky. Nebyla dosud prozkoumána parasitární onemocnění a o hnilobě plodu se názory různily.
Z dochovaných pramenů je zřejmé, že úroveň Mendelova včelařství byla po všech stránkách vysoká. Mendel byl rozhodně dokonale obeznámen s nejnovějšími poznatky a své včelaření, včetně chovu matek, vedl vzorně. Svědčí o tom řada zpráv význačných včelařů, kteří Mendelův včelín navštívili. Například předseda včelařského spolku Kment na schůzi správní rady dne 12. července 1877 nadšeně referuje: „... Osmělil jsem se navštíviti tyto dny včelín nejd. p. preláta a jeho včelařství si prohlédnouti. Zde jsem zastal včely v tom nejkrásnějším stavu, jak si jen včelař přáti může. Roje nad roje a nové vychovávání královen, takže bych jednomu každému přál, aby se na toto vzorné včelařství podíval, protože přesvědčení své úplné zde vysloviti mohu, že každý tam odtud nějaké dobré a užitečné poučení s sebou domů vezme...“ (Včela brněnská 1877, str. 100). Stejně pochvalně se o Mendelově včelařství vyjadřuje i F. Stieber, obvodní včelařský inspektor v Kroměříži: „... Laskavostí p. redaktora Lauermanna byl jsem uveden u pt. pana Prel. na Starém Brně, k. Mendla, abych i jeho včelín prohlédnouti si mohl, při kteréžto příležitosti důst. p. sám osobně jednotlivé čeledě mi ukazoval a úly otvíral, rozličné změny na úlech jakož i rozdílné výsledky vysvětloval a také o cyperských včelách a egyptských včelách, které si byl zaopatřil velmi zevrubně pojednával. V uzavřeném včelíně bylo 36 čeledí, z nichž větší díl jest ve dvojácích uprostřed rozdělených a česnem potřených, takže je-li jedna nebo druhá čeleď slabá nebo nemá-li dosti medu, nebo také je-li bez matky mimo to i při rojích umělých přepážka 1/4 palcová horizontální odstraniti a vychytne-li se jednomu včelstvu matka toho s druhým spojené býti může. Pak je v něm jen jediná, ale silná čeleď, kdežto čeleď slabá nikdy zazimována nebývá, aniž by byla dříve náležitě zesílena. Viděl jsem zde, že u všech stojáků vrchní podstropí prázdné, tedy od stropu až do prvních rámků nebo trámků jest pouze jeden palec široké, a že pokrývky jakožto nepotřebné haraburdí byly vyhozeny, čímž arciť zvětšen byl prostor pro rámky, poněvadž tam vůbec jsou jenom dvě patra. Mimo to má i důstojný p. prelát dzierzonské skřínky ku pěstování matek, které s ohledem na výsledky, jichž v oboru vědeckého poznání dosíci chceme, zajisté nesmějí býti podceňovány, zejména poněvadž v zahradě včelařské části půdy se užívá ku pěstování rostlin včelokrmných; mimo to rozumí se samo sebou, že u včelína jest také potřebná místnost pro přezimování...“ Svůj článek nazvaný Pozorování na včelínech několika znamenitých včelařů končí výzvou ostatním včelařům: „... Navštěvujte často mistry ve včelařství a naučíte se za jedinou hodinu více než studováním rozličných knih...“.
Mendel nebyl ovšem jen pouhým, i když úspěšným racionálním včelařem, ale především včelařským výzkumníkem. Sám nabádal ostatní včelaře k pokusnické činnosti: „... jest důležito, aby každý včelař něco zkoušel, co se týká včelařství, neboť jenom na takové cestě možno dodělati se výsledků prospěšných...“.
Musíme předpokládat, že se Mendel o včely zajímal také ze širšího biologického hlediska. Jak jinak si lze vysvětlit, že choval na svém včelíně nejrůznější rasy včel (cyperky, stepní — dnes označované jako vřesovky —‚ krajinské, vlašské), dokonce i včelu egyptskou, u níž nemohl předpokládat ani v tehdejší době žádný hospodářský význam (není schopna přezimovat v našich podmínkách). Tato skutečnost překvapuje tím více, že Mendel vždy velmi přísně hodnotil výhody a především nevýhody cizích ras a nepatřil k včelařům, kteří slepě zaváděli a obchodnicky propagovali cizí plemena; tím méně, když jeho nejbližší včelařský spolupracovník Živanský vystupoval v této době otevřeně proti neuváženému dovozu. Živanský ve svém Krátkém návodu průmyslového včelařství na str. 68 (z r. 1874) shrnuje: „. .. Z toho co dříve řečeno bylo vysvítá, že to v ohledu národohospodářském zcela zbytečné jest, zavádět u nás plemena cizá, an naše obyčejná tmavá včela každému, kdo přirozenost její důkladně zná, a jí dle toho s rozumem opatruje, zajisté také znamenitý dává užitek...“ Špatné zkušenosti s bezplánovitým dovozem byly asi v praxi velmi zřetelné. Živanský o nich hovoří velmi jednoznačně již v roce 1872, tedy necelých 10 let po prvním dovozu vlašek na Moravu: „... Ředitelstvo spolku jest si vědomo těžkého hříchu, který samo sobě nikdy neodpustí, že totiž po několik let po sobě pro členy spolku objednávalo cizozemská plemena. Z velké většiny těch včel nic se nevydařilo a odběratelé přišli pomocí spolkového ředitelstva ke škodě...“.
Mendel ve své všestrannosti neodmítl ani náhodně získanou americkou bezžihadlovou včelu, kterou sám určil jako Trigona lineata L. (Iltis, 1924) a se značnými obtížemi ji po dva roky uměle choval. Tato včela patří do podčeledi Melliponinae a je zoologicky značně vzdálena od včely medonosné.
Praktický cíl Mendelových pokusů s importovanými plemeny je zjevný z jedné diskuse (Včela brněnská 1877, str. 82), kdy Mendel uvádí: „... Včely cyperské mají určité přednosti, hodily by se k dosažení tak zvaného kulturního plemene křížením jinými včelami, za čímž vřele baží celý včelařský svět.“ Získání kulturního plemene křížením geografických ras (ve starší literatuře nazývaných plemeny) je cílem, který v plném rozsahu dodnes nebyl splněn a je stále předmětem exaktních výzkumů. Dokladem o přesných hodnoceních Mendelových jsou zápisy na úlových tabulkách (11tis. 1924), kde Mendel zaznamenával vedle údajů o rojení a snubních letech matek celou řadu vlastností jako bodavost, rozvoj, energii letu, exteriér atd. Mendel sám také na více případech potvrdil, že neoplozená matka starší 25 dní je ještě schopná spáření.
Třebaže praktické hledisko bylo pro Mendela velmi důležité, nebylo rozhodně jediné a patrně ne ani rozhodující. Je nanejvýš pravděpodobné, že tyto pokusy byly organickou součástí jeho genetických výzkumů vůbec.
Genetický výzkum u včel měl v Mendelově době ovšem několik závažných překážek. Nejsložitějším problémem bylo zajištění kontroly páření matek. Mendel o tom věděl. Sám totiž na jedné schůzi zodpovídá dotaz ohledně výskytu kříženek cyperských včel u dosti vzdáleného včelaře, v jehož okolí se nevyskytovala žádná cyperská včelstva: „... Jest mi známo, že moje včely pro med lítají často až na Červený vrch, do Pisarova a ještě dále, ony lítají velmi daleko, ano až na císařskou silnici, a jest to zajisté znamenitý úkaz, že cyperský trubec ze Starého Brna královnu z Leskova (vzdušnou čarou 4—S km, pozn.) se kterouž se na cestě sešel, oplodnil.. .„. Mendel se pokusil přispět k řešení tohoto problému. Podle Iltise (1924) dal si zhotovit voliéry 4 X 4 x 3 m z gázy, kde kontrolované páření zkoušel. Konstrukce voliér byla velmi důmyslná. Matka s vybranými trubci musela vlétnout do voliéry, včely však nerušeně létaly mimo. Je možné, že Mendel zkoušel i jiné metody.
Je známo, že Mendel získal cyperská včelstva od hraběte Kolovrata Krakovského. Je proto velmi pravděpodobné, že znal jeho způsob oplozování matek na odlehlém izolovaném místě (oplozovací stanici) kam donášel k spáření matky v úlcích dostatečně zásobených vybranými trubci. Je však možné, že tuto metodu pokládal v okolí Brna za nepoužitelnou. Hrabě Kolovrat Krakovský užíval zvláště výhodného místa na vrchu Blaník a sám udával, že kontrola není naprosto spolehlivá... „... za takovýchto okolností můžeme s určitostí očekávat, že mezi 10 královnami jest jich 8—9 čistě, jejich vlastními trubci oplodněných...“ (cit. Rytíř: Včela medonosná, barva a plemenný chov, dědičnost a variabilita, Praha 1930, str. 8). Nelze zjistit, zda Mendel znal metodu časové izolace Dzierzona a večerní oplozování Köhlerovo.
Dnes víme, že Mendelovy pokusy v izolátorech nemohly být úspěšné, neboť matky se páří ve výšce nad 10 m a ve volném prostoru a absolutně spolehlivá kontrola páření pro vědecké účely je možná jedině umělým osemeněním injekční metodou pomocí velmi jemné aparatury, kterou lze zavést sperma až do párového vejcovodu matky (Veselý, 1960). Vnucuje se otázka, zda přímým odrazem těchto Mendelových negativních výsledků není i výrok Živanského v jeho Krátkém návodu průmyslového včelařství (1874):
„... Rozličné ty povídačky, že se podařilo způsobiti spáření královny s obzvláště k tomu účelu vyhlédnutým a vybraným trubcem v úlu samém, ve sklenici, v nějakém sítě, aneb docela drže královnu s trubcem na nitkách uvázané atd. nejsou ničím jiným, leč nejapnou lží.. .„ Podobná nekompromisní stylizace je totiž u Živanského zcela neobvyklá.
Dalo by se namítnout, že Mendel měl k disposici původní dovezené rasy včel, lišící se v exteriérových rozlišitelných znacích a že první filiální generace dělnic a druhé filiální generace trubců kříženců mohl studovat bez nutnosti kontroly páření za splnitelného předpokladu, že importovaná včelstva jedné rasy byla jediná v okolí a mezi samými včelstvy místního chovu. V takovém případě by byly možné pouze dvě kombinace; spáření s vlastním trubcem a zkřížení. Při správné volbě rozlišovacího znaku by se obě možnosti daly rozpoznat podle exteriéru potomstva. Tato úvaha, vycházející z parthenogenetického vývoje trubce je jistě logická a je i pravděpodobné, že Mendel takto uvažoval. Tato myšlenka by byla však oprávněná jedině tehdy, kdyby se každá matka spářila pouze s jedním trubcem. A zde právě přistupuje další překážka, o které Mendel nemohl mít tušení, a sice vícenásobné páření matek. Tehdejší anatomické znalosti a pozorování matek, vracejících se do úlu se zaplněnou žihadlovou pochvou utrženým trubčím kopulačním orgánem, vylučovaly logicky možnost spáření s více trubci. (Oplozovací znaménko popsal již A. Janša v r. 1771). Vždyť polyandrie matek byla s konečnou platností potvrzena na základě důmyslných pokusů až v roce 1955 (Alber, Jordan, Ruttner F. a H. 1956). Matka vyletuje na 1—3 snubní výlety a na každém výletu se spáří průměrně s 8—10 trubci (Woyke, 1960).
V důsledku opakovaného páření nemohly štěpné poměry u kříženců včel rozhodně ve všech případech a v plné míře odpovídat výsledkům klasické práce s hrachy. Víme, že Mendel ve své prokázané kritičnosti a skromnosti své výsledky s hrachy nikdy nezevšeobecnil na úroveň obecného biologického zákona, ač o potvrzení obecnosti na dalším materiálu usiloval. Nemohlo to být vedle známých pokusů s jestřábníky také křížení včelích ras, které přispělo k utvrzení tohoto jeho závěru?
Mendel spojoval své výzkumy v meteorologii a botanice také se včelařstvím. Přesnými fenologickými pozorováními dokládá s naprostou samozřejmostí všechny své úvahy o rozvoji včelstev a o hodnocení včelařských výsledků. Na jedné schůzi Mendel poučuje přístupnou formou včelaře o povětrnostních vlivech na vylučování nektaru a předpovídá další průběh snůšky: „... V celku mohu tedy se stavem svých včel spokojen býti, a když si dovoluji, také do budoucnosti zraky své obrátiti, domnívám se, že červenec i v dalším svém průběhu nebude méně znivým. Země má dostatečné vlhkosti, též vzduch není příliš suchý, ze kteréžto příčiny květy mnoho medu vylučují. V dnech přespříliš parných zhoustnou květové sladiny často tak, že je včely vysáti nedovedou, ač květy dosti jich vylučují.. .„ Mendel v souvislosti se svými fenologickými pozorováními si velmi dobře uvědomoval význam stanovistě. Často zdůrazňoval, že stanoviště umístěná nedaleko sebe (třeba 10 minut) mohou být velice dílná. Své vlastni dobré výsledky přičítal z velké části dobře zvolenému stanovišti svého včelínu.
Své botanické znalosti uplatňuje Mendel při hodnocení nektarodárných zdrojů a rozmnožování včelí pastvy, zejména v obdobích snůškových mezer. Podle Iltise (1924) dal Mendel na vlastní náklad osázet tehdy holé od slunce spálené jihozápadní svahy Špilberku nenáročnými nektarodárnými a pylodárnými rostlinami. „... Zvolené druhy rostlin hodí se pro své bohatství květů také jako výborná včelí pastva, což jest pro včelaře tím výhodnější, protože řepnou kulturou byl květnatý porost z polí vytlačen.. .„ Není bez zajímavosti, že před Mendelem se výsadba pro nevhodnost sortimentu několikráte nezdařila. Nejzávažnější snůškové mezery v Brně spadají podle Mendela do období po odkvětu ovocných stromů do rozkvětu akátu a po květu vičence do rozkvětu lípy. Hlavní snůškové zdroje hodnotil Mendel takto: „.. . Zde v Brně nejvíce nadějí skládáme na akáty, jichž jest na Špilberku a jiných sadech veliké množství, jakož i na š šparsetku (vičenec, pozn.), která se nejvíce seje na Červeném vrchu. Na lípu nesmíme se spolíhati; tať v posledních 5 letech jen jednou medovala.. .„ Snůškovou mezeru po odkvětu ovocných stromů v oblastech s ranou snůškou doporučoval Mendel překlenout i „spekulativním krmením“ cukerným roztokem, které by mělo v Brně začít okolo 1. dubna a trvat až do začátku května. Na schůzích se pod Mendelovým vedením debatovalo také o snůšce ze smrku a o medu listovém.
Mendelova pozorování jsou z hlediska dnešní doby naprosto přesná. Na nektarodárnost usuzoval podle počtu naletujících včel a podle doby, po kterou včela setrvává (saje) na jednom kvítku. Kvalitu nektaru pak kontroloval přímo z medných váčků na květech odchycených včel. V poznámkách o diskusích ve Včele brněnské 1876, str. 98 se uchovala ucelená Mendelova stať o srdečníku (Leonurus cardiaca L.), včelařsky významném pleveli, podle Mendela zvláště vhodném k překlenutí snůškové mezery mezi vičencem a lípou. Mendel podává jeho správné včelařské a botanické zhodnocení a popisuje jeho nároky na půdu a pěstování. Uvažuje o možnosti využít jej jako přadnou rostlinu a doporučuje jej jako osvědčenou levnou ochranu mladých lesních stromků proti okusu zvěří. Mendel porovnával mikroskopicky vlákna lnu a srdečníku a pomýšlel na další podrobnější pokusy. Včelařský zájem o srdečník trvá stále.
Mnoho času věnoval Mendel výzkumu sběrací aktivity včel v závislosti na snůšce, počasí i síle včelstva. Po čtyři léta (1874—1877) sledoval v určitých hodinách počet vracejících se včel u nejsilnějšího včelstva a na základě večerního vážení úlu usuzoval na množství nektaru donášené jednou včelou a na sílu snůšky. Svými výpočty váhy medného váčku potvrdil Mendel dobové údaje v literatuře, které se shodují s průměrnými vahami, zjištěnými v současné době. Naplněný medný váček váží podle Armbrustera průměrně 0,069 g. Maximální počet vracejících se včel za 1 minutu zjistil během čtyřletého období Mendel v roce 1875 v době plného květu vičence. V tu dobu napočítal u silného včelstva, létajícího dvěma česny 130 včel. Denní přínos toho dne činil 6,30 kg. Průměrně v měsících červnu a červenci se u nejsilnějších včelstev za příznivého počasí v době od 10 do 15 hodin vracelo za minutu 59—80 včel. Mendel vřele doporučuje ostatním včelařům, aby také počítali vracející se včely a srovnání používali k rychlému posouzení mohutnosti snůšky a síly včelstev. Mendel uvažuje o sběrací aktivitě jako o závažné vlastnosti včel. I nepatrné zvýšení počtu výletů by znamenalo podstatný vzrůst medného výtěžku. „... Kdyby za minutu jen 4 včely přiletěly nad počet, tedy to dle svrchu uvedeného počtu dělá za hodinu jeden lot medu; zajisté značný to rozdíl...“.
Je skutečně obdivuhodné, že Mendel vedle svých hlubokých zájmů teoretických dovedl vpravdě pokusnicky obsáhnouti část praktickou. Mendel význačným způsobem upravil spolkový úl. I když již v jeho době nebyla neobvyklá snaha včelařů různě vylepšovat úly, musíme zdůraznit, že zatímco většina zlepšení úl komplikovala (což platí bohužel i dnes), Mendel zásadně úl zjednodušoval. Místo čtyř pater plástů zavedl pouze dvě a odstranil řadu zbytečných zařízení, jako podstropí a pokrývky (tenká borová prkénka), čímž vnitřní prostor úlu zvětšil. Je nejvýše důležité, že popud k zlepšení úlu nevyšel z technického zájmu o změnu v úlovém systému za každou cenu, ale z biologické nutnosti — zvětšit prostor úlu jako předpoklad pro vytvoření silných včelstev.
Podle popisu Živanského originální spolkový „stoják“, vyráběný spolkovou dílnou byl zadem přístupný úl, zhotovený z prken z měkkého dřeva o síle 3/4 coule. Boční a přední stěny byly dvojité. 2,5 palce (6,5 cm) široká mezera byla vycpána pilinami nebo mechem. Úl byl na 40 plástů ve čtyřech patrech nad sebou po deseti. Každý plást byl upevněn pouze na trámku či bidélku (horní samostatná loučka). Plásty byly 9 a 1/2 včelného palce (25 cm) dlouhé a 5 včelných palců (13 cm) široké.
(1 včelný palec 5 buněk dělničích přibližně 1 vídeňský palec 2,63 cm.)
Celková plástová plocha oboustranně tudíž činila u spolkového stojanu asi 260 dm2, z toho plodiště mělo 195 dm2. (Plástová plocha dnes u nás doporučovaného úlu Čechoslovák činí 434 dm2, z toho plodiště 217 dm2). Tři spodní patra sloužila jako plodiště, čtvrté patro bylo medníkem. Medník byl od plodiště oddělen plnou přepážkou z borového 1/4 coulového prkna, které po stranách nedoléhalo ke stěnám (vzdálenost od stěn byla vymezena hřebíčky). Takto vytvořené škvíry sloužily včelám za průchod. Nad medníkem byla prostora vysoká 2 a 3/4 včelného palce (7,2 cm), tzv. podstropí, které se o 1/2 včelného palce zmenšilo pokrývkami (borová prkna 1“ silná). Do podstropí včely neměly přístup. Pod prvním patrem plástů byl podmet vysoký 2 včelné palce (5,2 cm). Medník a plodiště byly vzadu odděleně uzavřeny posunovatelnými okénky, pomocí kterých bylo možné vnitřní prostor plodiště a medníku zužovat.
Na způsob Christova magazinového úlu (s nerozběrným dílem) dal si Mendel zhotovit také nástavkový úl z čtyř truhlíků po deseti vyjímatelných plástech, z víka a oddělitelného dna. Dno bylo zhotoveno po vzoru spolkového stojáku. Do truhlíků dával Mendel celé mezistěny, aby zamezil nadbytečné stavbě trubčiny. Vhodnou manipulací s truhlíky dosáhl Mendel u slabého včelstva nečekaně rychlého rozvoje a dobrého výtěžku. Ve Včele brněnské str. 180-181 o výsledku čteme: „... Druhá (čeleď, pozn.), však něco silnější, ale přec tak slabá, že v březnu jen 4 plásty obsazeny měla, stala se v novém svém obydlí neobyčejně rychle mocným včelstvem...“
Mendel byl totiž vůbec nadšeným propagátorem chovu pouze silných vcelstev. Tato myšlenka, podložená vlastní zkušeností, se prolíná jako červená nit celým Mendelovým praktickým včelařením. Dokladem je i zpráva o Mendelově způsobu včelaření, kterou podal Ferd. Stieber po návštěvě Mendelova včelínu v r. 1877 (viz str. 32). V roce 1875 Mendel hovoří o důležitosti síly včelstev takto: „... Prvoroje můžeme přijmout jen tenkráte, když se dostaví ještě před hlavní snůškou. Naší péčí by mělo více býti, bychom včelstva udržely v pořádné síle. Jen silné čeledě dělají včelaři radost, neboť čím více včel v úlu, tím větší mají chuť ku práci a tím více nanesou. U mne samého letos jedno silné včelstvo naneslo za čas od 19. 5. do 8. 6. 58 liber co přebytek a dne posledního dalo silný roj. V jistý den, když byla obzvláště dobrá snůška, přibylo úlu tomu 11 a 1/2 libry medu...“ „Aby měl pan prelát jen silné čeledě, proto zrušil letos také všecky prvoroje a plástů nabytých použil k obnovení díla v úlech jiných. Úlům k zrušení určených odejmul na konci července královny, po 9 dnech, když totiž všecek plod byl zabršlen, rozdal plásty plodové čeledím jiným, přestavil úly ony (bez medu), aby staré včely odlítaly se jinak v žebraly, a přidělil pak pozůstalé mladé včely úlu kterémukoli...“ — dodává Včela brněnská.
V citátu udávané přínosy medu (58 liber od 14.5 do 8.6, tj. 32,5 kg (1 libra 0,56 kg), stejně jako denní přínos 11,5 libry, tj. 6,5 kg) dokazují, že Mendel se silnými včelstvy skutečně pracoval. Hlavní snůškou v uvedeném citátu Mendel mínil akát, jak vyplývá z další diskuse v r. 1876. „... Proto není radno po odkvětu akátů přijímati roje nebo dělati oddělky, poněvadž pak takové trpí hlad aneb se jim musí medem pomoci. Raději aťsi udělá včelař včas plné snůšky ze silných včelstev oddělky, ty se ještě zanesou. Roje později padlé vraťme nazpět odejmutím královny neb je po nějakém čase zrušme...
Vlastně i celý provozní způsob Mendelova včelaření ve dvojácích, kde se včelstva nad sebou dala snadno spojovat (viz citát na str. 32) vyplynul ze snahy jednoduchým a praktickým způsobem zajistit sílu včelstev. Jak biologicky správné byly tyto zásady včelaření, ražené s dokonalou logikou před sto lety. Je až zarážející, že ještě dnes včelařská osvěta bojuje — a ne u všech včelařů s plným zdarem — proti násilnému udržování slabých a nevyvinutých včelstev a přesvědčuje včelaře o výhodách raných oddělků a rojů.
Mendelovo pojetí chovu silných včelstev obzvláště zajímavým způsobem zasahuje do jeho názorů na zimování včelstev. Mendel vyzkoušel nejrůznější způsoby zimování jak ve včelínu, tak v suchém sklepu s větráním na způsob stébníku. Zvláštního ocenění si zasluhuje Mendelova několikaletá práce na problémech tak zvaného studeného zimování. Po řadu let se Mendel totiž potýkal s vlhkostí a plísní v úlech po vyzimování, zejména ve stébníku. Jednu zimu nedopatřením ponechal ve stébníku po celou zimu úl v šikmé poloze pod úhlem asi 30° (česnem k zemi). K překvapení Mendelově toto včelstvo vyzimovalo na rozdíl od ostatních suše a později se velmi dobře rozvíjelo. Mendel si tento úkaz správně vyložil zlepšenou ventilací v nakloněném úlu a začal zkoušet zimování se zvýšenou výměnou vzduchu a s menším uteplením. Zjistil, že silná včelstva takto upravená zimovala klidněji, suše a na jaře se dobře rozvíjela. Po několikaletých zkušenostech došel k závěru, že silná včelstva zimují nejlépe ve včelínu bez uteplení a s malou štěrbinou v horním česně. Nutná je však ochrana česna proti větru. Sám hovoří o chladném zazimování. V roce 1875 zazimoval jedno včelstvo tak, že medník naplněný medem ponechal včelám přístupný po celou zimu, plodiště nezúžil, dolní česno ponechal otevřené a horní zúžil na průchod jedné včely. Pouze před chladnými větry ochránil úl okenicí. Toto včelstvo zimovalo velmi klidně, k jarnímu proletu se dostalo o něco později než ostatní, v nás‚ledující sezóně se však ukázalo jako jedno z nejlepších. Ve Včele brněnské na str. 66—67 z roku 1876 čteme o Mendelových zkušenostech: „... Po těchto již po 3 léta vždy s dobrým výsledkem opakovaných zkouškách, důst. p. prelát nikdy jinak než „chladně“ včely zazimovati nechce, vždy ale o to se postará, aby proti větrům a chladnému vzduchu chráněny byly...“
V roce 1878 se na schůzi brněnského spolku hovoří o chladném zimování jako o obvyklé zkušenosti. „... Vldp. pan prelát Mendel přizvukuje, že se včely v jednoduchých úlech i na venku volno přezimovati mohou a to s dobrým výsledkem.. .„ Mendel často zdůrazňoval, že chladné zimování je vhodné pro silná včelstva. Slabá včelstva doporučoval zimovat v chladné větrané místnosti a zajistit jim dobrou ventilaci úlu nakloněním nebo otvorem do stropu.
Otázka chladného nebo teplého zimování se stala předmětem sporů mezi včelaři a diskutuje se o ní dodnes. Řada badatelů ji věnovala svou pozornost. Mendelovy zkušenosti nezůstaly ve své době bez ohlasu, jak se můžeme přesvědčit z článku P. Josefa Buchara v Českém včelaři z roku 1876 na str. 136:
..... zdejší včelař jeden zimuje vždy (po více let) studeně, nechává včely jak byly v létě, hnízdo nezužuje, okénka neumaže ani oul neucpe. A jak pochodil po tyto dvě kruté zimy? Z 51 oulů za dvě zimy zbylo 11, ztratil jich tedy 40. Za to má co děkovati studenému zimování. Jinou zkušenost podává ve Vč.Br. č. 5. b. r. důst. p. prelát Řehoř Mendl, jenž už po 3 zimy (a 2 tedy vražedné) včely studeně zimoval a dobře přezimoval. Nuže odkud to, že včely studeně zazimované dobře obstály? Příčin jest více. Především záleží na tom, aby včely nebyly vydány mrazivým větrům, dále síla včelstva... obstály tu tedy včely ne proto, že byly studeně zazimovány, ale protože vzdor studenému zazimování byly před zimou chráněny, tu zátiším (nač výslovně ukazuje d. p. prelát Mendel, a co bylo i onoho zdejšího včelaře Z.)...“
Mendelův způsob chladného zimování je blízký modernímu pojetí tak zvaného vzdušného zimování, které propracoval pro naše poměry v současné době prof. Tomšík (1958). Při tomto způsobu včelstva sedí nezúžená v medníku stojanu, plodiště je prázdné, pouze se šplhacím plástem v blízkosti česna. Prof. Tomšík prokázal prospěšnost vzdušného zimování zvláště u včelstev silných a středně silných. Spotřeba zimních zásob se nezvyšuje, včelstvo zimuje suše a klidně. Jarní rozvoj včelstev je rychlejší, rozloha plodu 6 týdnů před hlavní snůškou byla o 30 % vyšší oproti kontrole. Podmínkou zdárného vzdušného zimování podle Tomšíka je silné včelstvo, dostatek zásob a ochrana před nárazy studeného větru. Poznatky Mendelovy tudíž plně souhlasí s experimentálními výsledky moderního výzkumu.
Během své včelařské praxe setkal se Mendel také s nebezpečnou včelí nákazou — hnilobou plodu. Vletech 1872—73 pozbyl na tuto nákazu všechna svá včelstva. V té době nebyly názory na hnilobu a její léčení dosud jednoznačné. Diskutovalo se ještě o teorii Fischerově, jinak velmi zasloužilého fysiologa, který pokládal hnilobu plodu za nenakažlivé fysiologické onemocnění v důsledku nedostatku pylu a porušené rovnováhy kojiček ve včelstvu. Lambrecht sice uznával nakažlivost, ale původce viděl ve zkvašeném pylu. Teorie dr. Preusse hovoří o všudypřítomných mikroorganizmech, které způsobují onemocnění, dopadnou-li na vhodnou půdu — mrtvé larvy. Pouze P. Schönfeld vidí původce v mikroskopických organizmech, nalézajících se v hnijící hmotě larev. P. Liška v roce 1876 shrnuje poznatky tak, že rozlišuje dva typy nákazy. Mírnou, působenou otravnými plyny, vznikajícími rozkladem mrtvol plodu a krutou, působenou mrtvolným jedem, přenášeným samovolně, medem nebo pomocí mikroorganizmů. Jed může pocházet i z těl jiného hmyzu. P. Liška doporučuje léčbu chlorovým vápnem a salycilovou kyselinou. (F. Liška: Morovina a hniloplod, Praha, 1876.)
Přes tuto směsici nepřesných i mylných názorů zaujal Mendel s neoblomnou jistotou správné stanovisko, napadená včelstva zničit vysířením. Vysířený úl pak doporučoval desinfikovat roztokem kuchyňské soli. Ve Včele brněnské na str. 132 z roku 1875 čteme, že Mendel sám podnítil diskusi na toto téma: „ ... Konečně vznesl nejd. p. prelát na všechny přítomné prosbu.... a proto žádá v zájmu všech včelařů, aby v takovém případě, kdy se pravý hniloplod ukáže, nikdo se teprv nepokoušel o nějaké léčení, nýbrž aby bez milosrdenství včely ty sírou zničil. Arci člověku krvácí srdce při tom, ale jen tak jsme s to se zbaviti jednou tohoto zla. Čeleď taková jest tak jak tak ztracena, ostatní jsou v nebezpečenství, že se také nakazí, ta nemoc se snadná mlsalkami na jiné včelíny přenese. Proto bez odkladu česno zacpat, na nějakém střípku dole v úlu kousek síry zapálit, uzavřít — a včely jsou za 112 minuty mrtvy. Med se horkem musí rozpustiti; tím se ona nakažlivina usmrtí. Úl se pak vydrhne rozpuštěnou ve vodě solí kuchyňskou, sloučenina chemická, která ze síry solí povstane, taktéž onu látku nakažlivou ruší..
Jednoznačný návrh Mendelův na vysíření napadených včelstev je u nás v platnosti dodnes. Do souborného označení hniloba plodu dnes zahrnujeme dvě formy, z nichž jedna napadá otevřený a druhá zavíčkovaný plod. Jsou to velice sdílné nákazy způsobené bakteriemi Streptococcus pluton a Bacillus larvae. Léčba je problematická a drahá. Je možná jedině moderními léčebnými prostředky na bázi sulfonamidů a antibiotik.
Mendel upozorňoval také na možnou záměnu nakažlivé hniloby s prostým zachlazením plodu. V případě jarního zachlazení plodu doporučoval pouze plásty s odumřelým plodem vyřezat a včelstvo vydesinfikovat včelám neškodným ozonem, vyrobeným z náprstku terpentýnového oleje, vystaveného před vložením do úlu na několik hodin na slunci.
Naprostou samozřejmostí byly pro Mendela praktické úkony v ošetřování včelstev a výchově matek. O svých zkušenostech s přidáváním matek, zasíláním matek, krmením, loupežením včel, rojením apod. často referoval na schůzích spolku.
Přehlédneme-li činnost Johanna Gregora Mendela jako včelaře, pak je nutno přiznat, že nešlo o činnost bezvýznamnou. Naopak - mnohé jeho práce, často rozsáhlé a víceleté, třebaže se dochovaly jen v závěrech, snesou přísné posuzování i z hlediska dnešní doby. Biologie včelstva, všestranný výzkum jednotlivých geografických ras včel, hodnocení a zlepšování včelí pastvy, řešení nejvhodnějšího typu úlu, způsoby zimování včel, boj proti nákazám - to všechno byly neobyčejně závažně problémy, kterými žila včelařská veřejnost. To byly také problémy, na které se snažil dát odpověď
J. G. Mendel. Po praktické stránce svou přísnou zásadou chovu pouze silných včelstev, moderním vybavením i svými hospodářskými výsledky byl J. G. Mendel příkladem racionálního včelaře své doby.
Kromě toho se Mendel aktivně zúčastnil i včelařského spolkového života. Také jeho zásluhou se Spolek včelařů moravských stal jedním z nejvyspělejšich odborných center celé rakouské říše a také příkladem pro jiné včelařské organizace.
Bylo by rozhodně křivdou zapomínat na tento úsek Mendelovy činnosti, třebaže hlavní těžiště jeho práce spočívá samozřejmě v oblasti obecné genetiky. Je nutné vidět, že právě svůj mnohostranný zájem a biologický rozhled uplatnil Mendel rovněž ku prospěchu včelařství.
Svým exaktním vědeckým přístupem k řešení teoretických i praktických otázek zůstane Johann Gregor Mendel natrvalo příkladem zaníceného, všestranně fundovaného experimentátora a badatele, objektivního a nanejvýš kritického vědce, který dokázal rozvinout svůj geniální pozorovací talent a nadání k všeobecnému prospěchu lidské společnosti.