Někteří včelaři pečlivě uloží v podletí své plásty do prázdných nástavků nebo skříně na plásty. Na jaře ale ke svému zděšení zjistí, že je z nich klubko opředené zámotky a že jsou nepoužitelné. Je to dílo dvou druhů zavíječů - zavíječe malého a zavíječe voskového. Škody nenatropí dospělí motýli, ale jejich housenky, které se prokousávají plástem, ničí jej a zanechávají za sebou typické zámotky. Neživí se pouze voskem z plástů, ale i výkaly, které zbyly v buňkách po vyvíjejících se včelách.
To
je hlavní důvod, proč dávají přednost opakovaně zaplodovaným velmi tmavým
plástům.
Zatímco housenky zavíječe malého lezou podél mezistěny a prokousávají se u dna buněk, ničí housenky zavíječe voskového všechno a vzniklé otvory vyplňují zámotky. V nich se potom kuklí a vyvíjejí v motýly. Cesty zavíječe malého poznáme rovněž podle zámotků. Nezastaví se ani před buňkami s plodem. Plod se přitom odděluje od dna, je odtlačen nahoru, deformuje se a posléze hyne.
Opatření na ochranu plástů jsou jednoduchá. Dávno známé je
síření v těsně uzavřených skříních. Skladování zásob plástů v chladných
místnostech vývoj zavíječů znemožní. Teplota pod +10 C je dostatečně nízká.
Pečlivý pozorovatel si všimne, že v některých letech se v podletí a na podzim objevuje velké množství vos, zatímco v jiných letech je vidíme jen zřídka. Včelař ví ještě něco navíc:
v letech s dobrou medovicovou snůškou je vos více než v letech, kdy je tato snůška slabá nebo žádná.
Vosa se od naší včely medonosné výrazně liší; rozdíl pozná každý. Je asi stejně velká jako dělnice, ale obratněji létá. Vosy vidíme létat již při teplotách 5-7°C, přičemž se stává, že se přiživují na včelstvech a na mrtvých včelách, které leží před česny. Není nic zvláštního, že vosy pronikají i do včelstev. V takovém případě dojde k boji, ve kterém vosa díky své větší pohyblivosti velmi často vítězí. Slabší včelstva nebo oddělky, které se nemohou dostatečně bránit, dovedou vosy v případě hromadného výskytu vyloupit tak dokonale, že zbudou pouze okousaně zbytky plástů. Včely jsou ubodány a rozkouskovány, zásoby z plástů vybrány. Výskyt velkého množství vos může vést až k zastavení letové činnosti včel.
Na jaře vidíme v přírodě obzvlášť velké, pěkně žlutě vybarvené vosy, které obletují zahradní domky, stanoviště včel nebo jiná teplejší místa. Jsou to samice, které po přezimování hledají místo, kde by mohly založit hnízdo.
Na rozdíl od včel slouží vosám jako bílkovinná potrava k výchově larev většinou bílkoviny živočišné. Proto konzumují mrtvé včely a jiný hmyz. Protože rostlinné bílkoviny zpravidla nepoužívají, vidíme vosy na květech pouze zřídka. Jako opylovači jsou proto bezvýznamné.
Stejně jako včela medonosná, potřebují rovněž vosy jako zdroj energie a jako potravu pro plod, glycidy ve formě cukru, který si musí opatřit samy. Jeho největším zdrojem je medovice. Závislost na medovici je zřejmá z toho, že při jejím nedostatku dosahují vosí hnízda sotva velikosti pěsti, při jejím nadbytku naopak velikosti hlavy.
V srpnu/září vyhledávají vosy jiné zdroje potravy. Nakusují
a rozhryzávají jablka, hrušky, švestky a vinné bobule. Vosa může člověka
bodnout ne pouze jednou jako včela, ale vícekrát. Vosí bodnutí je bolestivější
než včelí. Otoky jsou větší a více svědí. Preventivní boj proti vosám můžeme
zahájit již na jaře odchytem a likvidací samic, ale v každém případě jej musíme
zesílit v podletí a na podzim. Použití otrávených masových a cukrových návnad v
žádném případě nedoporučujeme, protože při tomto způsobu může zahynout hodně
užitečného hmyzu. Jako nejjednodušší, nejjistější a nejlevnější metoda se
osvědčilo použití lapacích lahví s úzkým hrdlem. Naplníme je asi do jedné
třetiny vodným roztokem cukru, do kterého dáme trochu piva nebo moštu. Láhve
postavíme nebo zavěsíme na místa, kde se vosy vyskytují nejčastěji, např. na
větev u stanoviště včelstev. Vosy najdou cestu do lahví velmi rychle. Ven se
úzkým hrdlem většinou nedostanou. Nakonec spadnou do kapaliny a utopí se. Včely
si těchto lahví nevšímají. Čas od času láhve vyprázdníme a znova naplníme.
Dobrých výsledků při ničení podzemních hnízd dosáhneme tak, že vletový otvor
polejeme benzinem a zapálíme. Při založení ohně nad hnízdem se vosy mohou
udusit rovněž. Neúspěšné zůstává opakované ucpání otvoru. Vosy jej opět uvolní,
často na jiném místě. Menší, volně visící hnízda na trámech nebo stěnách se po
skončení letu pokusíme po nasazení plastového sáčku odlomit a i se sáčkem
spálit. Příliš velká hnízda a hnízda na nepřístupných místech zničíme
opakovaným postřikem vletového otvoru roztokem insekticidu. S jedem musíme
zacházet opatrně, podle toho, kde hnízdo visí. Zasažená místa po jeho likvidaci
důkladně očistíme. Další metodou je postupný odchyt vos do lahví s pivem které
zasuneme hrdlem do vletového otvoru.
Způsob života sršní je stejný jako u vos. Jsou ale mnohem větší (délka těla 2-3 cm) a jejich bzukot je při letu hluboký. Jako nepřátelé včel se vyskytují pouze zřídka. Sršně počítáme mezi chráněný hmyz. Při pozorování jejich hnízd zjistíme, že nejsou zdaleka tak agresivní jako vosy.
Ve starých včelařských knihách a včelařských časopisech je sršeň líčen jako nebezpečný nepřítel včel. Proto včelaři, kteří jsou sečtělí, nenávidí tohoto impozantního tvora a spalují jeho hnízda všude, kde jen na ně přijdou. K tomu se přidává ještě i prostředí přeplněné hmyzími jedy a mizení míst vhodných pro přirozené hnízdění. A výsledek? V naši zemi je tento skutečně krásný a zajímavý tvor nesmírně vzácný. V teplejších oblastech, v jižní Francii a na horním Rýně, se ještě tu a tam objevuje.
Ale o nějakém početnějším setkáni s ním se mluvit nedá. Je válečné taženi proti sršňům skutečně oprávněné? Po mích zkušenostech s nimi můžeme říci: Ne! Ačkoliv jsem si vědom toho, že to nebude snadné, pokusím se přece odstranit zakořeněné předsudky lepšími argumenty.
Jistě, sršni loví vedle jiného hmyzu také včely. Ale kdy tak činí? V době, kdy je sršní hnízdo přeplněno, tedy v měsících srpnu a září. V červnu je sršní matka v hnízdě obyčejně ještě sama a ošetřuje něco málo plodu. V červenci tam jsou již 3—4 dělnice a teprve později dochází k rozvoji silnější kolonie. V tom začátku nehraje těch několik málo jedinců v hospodářství přírody vůbec žádnou roli. Vrchol spotřeby potravy spadá tedy do srpna, neboť jakmile v září vyběhnou první pohlavní zvířata, ustává plodování a začíná rozpad rodiny.
To je ale doba, v níž včelař nejméně počítá s jednotlivou včelou. Včelstva podle svého přirozeného cyklu ztrácí silně na síle a co činí včelař? Vysiřuje bez přemýšlení všechna včelstva bezmatečná, včetně použitých včelstvíček z oplodňáčků. Těch několik včel z největší části to jsou starší, letní včely, které padnou za oběť ojedinělým sršňům, nemají žádný význam.
Musíme se také úplně zbavit rozšířeného mínění, že včela jest bezbranná kořist mohutného loupežníka. Jistě, jednotlivá včela má jen zřídka nějaké šance, je-li jednou uchopena mohutnými čelistmi. Ale proti včelstvu, ba i proti včelstvíčku nezmůže ani obrněný a ozbrojený sršeň nic. Vždy jsem byl ohromen výsledkem takového zdánlivě nerovného boje.
V minulých letech jsem pozoroval sršní rodinu v balíku slámy, pod střechou hromady dříví a v prázdném úlu vše přímo na stanovišti včel. Sršni chytali sice vyletující včely, ale poněvadž jich vyletovalo málo, vnikali sršni do oddělků. Ačkoliv včelstvička byla slabá, zřídka vyšli útočníci živí ven. Včely se stáhly do hustého klubka kolem sršně. V krátké době byl boj ukončen a mrtvý sršeň vyhozen — ovšem, několik včel také.
Nevěřím, že sršni v naší zeměpisné šířce by byli pro včelstva vážným nebezpečím. Naproti tomu vosy jsou v některých dobách pro svůj velký počet i velkou dotěrnost po několik týdnů skutečně obtížné.
Také nebezpečnost sršňů se nesmírně přehání. Sršeň je ve skutečnosti bázlivé, neútočné zvíře, pokud se mu ovšem neohrožuje hnízdo. Rozrušené včelstvo přejde k útoku mnohem rychleji.
Jestli se mi až dosud nepodařilo všechny předsudky vymýtit nebo aspoň zmírnit, poukazuji ještě na jedno: na rychlé mizení tohoto tvora z naší fauny. Dříve jsem míval každý rok sršní hnízda v zahradě, ale teď již ne! Ve většině krajů jsou sršně vyslovenou vzácností. Těchto pár zvířat nebude jistě naše včelstva ohrožovat v žádném směru. Máme to být zrovna my, včelaři, kteří se zasloužili o vyhubení tohoto impozantního a inteligentního zvířete? Vždyť právě my, a to v nejvlastnějším zájmu se musíme zasazovat o ochranu přírody a krajiny.
Ponechme sršně na živu, pokud nás nějak vážně neohrožují (v tom případě se pokuste hnízdo přestěhovat sejmutím do igelitového pytle a uložením do papírové krabice). A nemějte ani za zlé, když si nějaká sršní matka vystaví hnízdo v prázdném včelím úle.
V době proletu občas zjistíme, že z některého obsazeného úlu včely nevyletují. Při otevření úlu vidíme, že je tam drť z rozkousaných plástů, rámků a izolačního materiálu a někdy i česno ucpané listím. Je to dílo myší nebo myšic, které po zazimování vnikly do úlu a hledaly v plástech potravu (pyl) a mezi vykousanými plásty si vybudovaly zimní pelech. Slabší včelstva ztratí při neustálém vyrušování v chladných dnech velké množství včel. Může to skončit i vyhynutím celého včelstva. Silnější včelstva hlodavce někdy ubodají.
Když do úlu vnikne rejsek, nerozkouše plásty, ale živí se mrtvými včelami. Pokouše a sežere je až na nožky a křídla. Rejsek vykusuje typickým způsobem létací svalstvo z hrudi včel. Při jeho činnosti nemají včely pochopitelně potřebný klid. Hlodavci a rejsci nelezou do úlů na jaře, v létě nebo na podzim, protože jim v tom brání aktivita včel na česně.
Včelař může chránit včely před hlodavci a rejsky jednoduše snížením výšky česna na 6 mm. Tímto úzkým otvorem mohou v zimě pohodlně vylétat nemocné včely, ale výše uvedení živočichové jím neprolezou.
Pasti a otrávené nástrahy jsou dalším způsobem obrany. Jed
musíme ale položit vždy tak, abychom neublížili užitečným zvířatům. Pasti a
nástrahy nesmí být na volném prostranství. Umístění do úlu je zcela nevhodné;
rejsky hubit nelze, protože patří k užitečným a chráněným živočichům.
Ptáci
ohrožují zdárné přezimování včelstev jejich vyrušováním na česně úlu. Větší
ptáci jsou schopny poškodit i dřevěné části úlu jen aby se dostali ke včelám,
jejichž bzukot slyší i v době největších mrazů. Ptáky se snažíme odlákat
od včelařského stanoviště jejich krmením vhodnými krmivy. Úly chráníme
síťovinou nataženou před česny úlů.