Kliknutím na obrázek se objeví
anatomická mapa těla včely.
Dospělá včela má stejnou stavbu těla jako ostatní hmyz se třemi hlavními částmi: hlavou, hrudí (thorax) a zadečkem (abdomen). Z buňky se líhne jako hotový hmyz (imago). Nemuže a ani nepotřebuje dále růst; brání tomu chitinizovaná zevní kostra. která pokrývá celé tělo včely a je funkčně srovnatelná s podpůrnými částmi (kostrou) těla savců. U včely je ovšem tento podpůrný systém na povrchu těla, zatímco u savců je uvnitř těla, je obalen svalstvem a pokryt kůží. Každá část těla obsahuje životně důležité orgány.Praktický včelař by měl znát stavbu těla včely, chce-li včelařit racionálně a úspěšně.
Při
pohledu zepředu má hlava včely přibližně trojúhelníkový tvar s plochou přední
stranou a lehce konkávní stranou zadní.
S hrudí je spojena tenkým, kožovitým pohyblivým krkem,
kterým procházejí z hlavové dutiny do těla trávicí trubice, nervy, tepna
(aorta) a vývody žláz. Hlava nemá pouze funkci nosiče orgánů smyslových. Jsou
na ni umístěny další životně důležité orgány a žlázy.
U včely musíme rozlišovat dvě složené oči a tři jednoduché (temenní) oči na horní části hlavy. Temenní oči reagují na světelné dráždění: k "vidění" používá včela jedině složené oči. Mohou vnímat polarizované světlo což je velmi důležité pro orientaci při zatažené obloze. Složené oči se skládají z mnoha jednotlivých oček (ommatidií, facet); každé z nich zobrazuje malý výřez jako bodový obraz, z jejichž součtu vzniká celkový rastrovaný obraz. Ve srovnání s okem lidským nevidí včela na dálku tak ostře. Pavučina je pro ni pouhá záclona; často do ní proto vletí.
Dělnice má asi 3000 jednotlivých oček (facet), zatímco u trubce bychom jich napočítali v jednom oku 6500. Ve srovnání s okem lidským má včela i odlišné vnímání barev.
To,
co vidíme zřetelně jako zářivou červeň, je pro včelu černé nebo tmavošedé. Ultrafialové
barvy nevidíme zase naopak my, ale oči včely jsou touto vlnovou délkou drážděny
nejvíce. Zatímco člověk rozliší mezi červenou a modrou asi 60 barevných
odstínů, u včely je to málokdy více než dvanáct. Nejvýraznějšími barvami jsou
pro včelu oranžová, žlutá, zelená, modrozelená, modrofialová a ultrafialová;
včela přitom ale od sebe téměř nerozlišuje oranžovou, žlutou a zelenou. Žluté a
modré květy nebo rozkvetlé plochy jsou pro včelu nejnápadnější; velkou roli
hraje rovněž tvar květů. Zřetelné členité obrazy nebo předměty rozliší včela
velmi snadno. Pro včelaře to znamená, že může včelám označit jejich úly, aby se
omezilo zalétávání. Členěný tvar ve žluté, modré, černé a bílé barvě stačí.
Dnešní nástavkový včelař však označuje většinou jen ty úly, ve kterých jsou
mladé matky v oddělcích; je potom menší pravděpodobnost, že se oplozující se
mladé matky zalétnou.
Tykadla
Jsou to dva volně pohyblivé přívěsky, jež jsou přirostlé k
čelní straně hlavy měkkou membránou. Reagují na pachové, chemické a mechanické
podněty. Protože život včelstva se odehrává převážně ve tmě, musí být smysly
nezávislé na světle, tedy čich a hmat, velmi vyvinuté.
Nervový systém odpovídá podmínkám utváření včelího těla.
Vzhledem k pevné vnější kostře se musely vyvinout zvláštní orgány reagující na
nejmenší dotek nebo velmi nízký tlak: mnoho chloupků z jejího hustého ochlupení
je napojeno na smyslové nervové buňky. Zvlášť velké množství je jich na
tykadlech, která také představují hlavní sídlo čichu. Díky pohyblivosti
smyslových chloupků vyvolá již sebemenší dotek, otřes nebo závan vzduchu na
přilehlé nervové (smyslové) buňce podráždění s vysláním nervového vzruchu.
Centrální nervový systém má jednoduchou stavbu; skládá se z mozku umístěného v
dutině hlavy a z břišní nervové pásky, která probíhá po celé délce včelího
těla. Mozek je u dospělé včely složen z nadjícnové a podjícnové nervové
zauzliny, v průběhu břišní nervové pásky jsou dále dvě nervové zauzliny v hrudi
a pět zauzlin v zadečku. Mozek (~750 000nervových buněk) a břišní nervová páska
obsahují mnoho nervových buněk a nervových vláken, která vedou ve svalům. Jiná
vlákna vedou od periferních smyslových orgánů; ta předávají např. zrakové,
pachové nebo mechanické podněty do mozkových buněk, kde jsou odpovídajícím
způsobem podle okamžité situace zpracovány a předány do pohybových center v
břišní nervové pásce. Díky tomuto pochodu může včela reagovat přirozeným způsobem
na podněty vnějšího okolí, např. okamžitým přerušením sběrací činnosti, když se
obloha zatáhne tmavými bouřkovými mraky.
Jsou
připevněna na hlavové schránce po obou stranách ústního otvoru. Jejich pohyb je
zajišťován svalstvem. Dělnice je používají ke zpracovávání vosku, požívání
pylu, ke kousání a všem ostatním činnostem v úlu, při kterých je potřebný
párový uchopovací nebo hnětací orgán. Včela jimi ale neprokousne slupku ovoce,
jako jsou hroznové nebo jiné bobule. Matka má větší kusadla než dělnice. Vpředu
na nich má ještě silný zub, kterým otevře víčko mateřské buňky (matečníku) jako
konzervu. V bezprostřední blízkosti kusadel (za čelní stěnou hlavy) je
hornočelistní (kusadlová, mandibulární) žláza. Ta u dělnic vylučuje sekret ke
změkčování vosku. Zatímco trubci tuto žlázu nemají, u matek je mimořádně
vyvinutá. Vylučuje mateří látku, která je v nesmírně malém množství předávána
na všechny jedince včelstva a způsobuje jeho soudržnost. Mateří látka je
exoferomon zprostředkující informaci o přítomnosti matky. Pokud mateří látka
chybí, je k dispozici pouze v nedostatečném množství včelstvo již není s matkou
a vlastním stavem spokojeno. Podle Butlera. který tuto látku objevil v r. 1954,
je u čerstvě vylíhnutých matek i matek přestárlých její produkce mizivá.
Sosák
je sacím orgánem. kterým může včela přijímat med, nektar, spadky (medovici), jinou
potravu a vodu. Celý sosák je tvořen mnoha jednotlivými částmi, jednou z nich
je jazyk. Po skončení příjmu potravy není možno sosák pozorovat. Podle včelí
rasy kolísá délka sosáku od 5,9 do 6,9 mm. Výběrem při chovu se uplatňovala i
snaha vyšlechtit včelu s velmi dlouhým sosákem, aby bylo možno využít snůšek z
červeného jetele. Vzhledem k úbytku této snůšky není dnes tomuto požadavku
přikládán dřívější význam. Včely líhnoucí se z buněk plástů mnohokrát
zakladených jsou menších rozměrů, než včely ze světlých, nebo panenských souší.
Takovéto včely mají také kratší sosák a proto nemohou využít snůšku
z celého sortimentu nabízených květů. Proto je vhodné plásty často
vyměňovat za mezistěny.
Velikost a funkce hltanových žláz podléhá sezónní
variabilitě a jiným podmínkám života ve včelstvu. Tyto žlázy jsou tvořeny dvěma
podlouhlými hrozny malých váčků, které jsou složeny v četné kličky na bočních
stranách hlavové dutiny: jejich celková délka je dvojnásobkem délky celého těla
včely. Mají je pouze dělnice a produkují mateří kašičku. Po vylíhnutí včely se
žláza musí k produkci mateří kašičky, sloužící k výživě plodu, vyvinout. Z
tohoto důvodu musí včely konzumovat pyl. Když včela projde funkcí krmičky (po
12. dni věku), hltanové žlázy zakrní, jejich činnost může být ale v případě
potřeby obnovena. Ve výjimečných případech jsou krmné žlázy plně vyvinuty i u
starších včel. U zimních včel (přezimující včely) se hltanové žlázy plně
vyvinou až po přezimování.
Hruď (hlavohruď)
V hrudi je centrum pohybového aparátu, kde mohutné vnitřní
svalstvo ovládá nohy, křídla, ale i hlavu a zadeček. Pohyby svalů kontroluje
nervový systém.
|
|
||
|
|
|
|
3 páry nohou slouží nejen k pohybu po pevné podložce, ale i ke sbírání a transportu pylu. Každou nohu vytváří šest částí, které jsou vzájemně pohyblivě spojeny klouby. Pohyblivost jednotlivých kloubů je omezená, což je však kompenzováno jejich velkým počtem a růzností směru pohybu. V kyčelním kloubu se každá noha jako celek může pohybovat pouze dopředu, nebo dozadu. Klouby mezi následujícími částmi nohy jsou postaveny v různých úhlech s rozdílnými směry pohybu, takže jednotlivé polohy částí nohy umožní pohyb ve všech třech rovinách; to hraje důležitou roli při sběru pylu a vytváření pylových rousků.
Sběr pylu je podporován odpovídajícím ochlupením nohou.
Mimořádný význam na prvním páru nohou má čisticí orgán. Je umístěn na patě
bezprostředně pod kloubem a má tvar kruhového vyhloubení, které je na okrajích
porostlé radiálně směrovanými silnými štětinkami. Důležitou opěrnou součástí čisticího
orgánu je blanitý výčnělek na holeni. Tímto orgánem protahuje včela po každé
návštěvě květu svoje tykadla, aby je zbavila prachu a pylu. Pro udržení správné
funkce mnoha čidel umístěných na tykadlech je to nezbytné. Čistění je tak
automatické, že včela protahuje aparátem tykadla i v tom případě, že jsou úplně
čistá.
Křídla
Kořeny
obou párů křídel přisedají na boku středního a zadního segmentu hrudi. Křídla
jsou spojena s hrudí klouby, které jsou na rozhraní hřbetních a bočních článků.
Přední křídla jsou mnohem větší než zadní a mají bohatší žilkování. Obě křídla
se mohou spojit řadou háčků na předním okraji zadního křídla a záhybem na
zadním okraji předního křídla a kmitat společně. Včela ale může s křídly dělat
i jiné věci, než jimi pouze mávat. Díky pohyblivému uchycení na hrudi jimi může
pohybovat nahoru a dolů, může jimi otáčet nebo je zkřížit, ale může si je také
přiložit na tělo. Díky těmto aerodynamickým možnostem může včela měnit směr
letu (letět rovně, stoupat, klesat, opisovat křivky nebo kružnice) a jeho
rychlost, která je ovšem značně ovlivňována zatížením včely. Může jít o
sladinu, pyl, vodu, nebo i naplněný výkalový vak. Včela, která letí za
potravou, má kmitovou frekvenci kolem 250 za sekundu (250 Hz). Včela letící z
pastvy má frekvenci poněkud nižší, asi 240 Hz. Je to zřejmě dáno hmotností
nákladu. Bzukot podrážděné včely při bodnutí má
frekvenci 285 Hz. Trubci vydávají tón s kmitočtem 207 Hz. Ten je nápadně hlubší
než zvuk letu dělnic. Dosud nespářená matka má tón a tedy i rychlost kmitání
křídel 253 Hz. Po oplození frekvence rychle klesá na hodnotu 226Hz. Za bezvětří
dosahují včely rychlosti 8 m/sec. což odpovídá přesně 29km/hod. Při protivětru
rychlost zvýší. s větrem "v zádech" ji patřičně sníží.
Pro
chovatele včel se musíme ještě zmínit o loketním (kuhitálním) indexu jako o
výběrovém a určovacím znaku včelích ras. Tento index udává vzájemný poměr 2
úseků kubitální žilky na předním včelím křídle. U rasy Carnica získáme hodnoty
větší než 2 u severské včely menší než 2. Vhodným měřicím zařízením se tyto
hodnoty dají zjistit velmi snadno.
Zadeček
Zadeček
je složen ze segmentu (článku), z nichž hřbetní jsou velké a břišní malé.
Překrývají se jako střešní tašky zepředu dozadu a jsou vzájemně propojeny
přeloženou membránou. Celý zadeček se může podélně i příčně zvětšit a zase
stáhnout zpět. Když včela intenzivně dýchá můžeme tyto pohyby zřetelně vidět. S
hrudí je zadeček spojen krátkou tenkou stopkou. Může se proto volně pohybovat
ve všech směrech. Svaly pro pohyb zadečku jsou pod posledním hrudním článkem. V
zadečku jsou umístěny následující orgány: trávicí orgány s medovým váčkem,
česlem, žaludkem a konečníkem, žihadlo s jedovým váčkem, dále voskové žlázy,
vonná žláza, srdce, srdeční komory, tukové tělísko, dýchací systém rozmnožovací
(pohlavní) orgány.
Trávicí orgány
Přesně řečeno, trávicí orgány začínají již ústním otvorem na
dolní straně hlavy. Za hltanem schopným nasávání pokračuje dlouhý úzký jícen
procházející krkem, hrudí a zadečkovou stopkou do medového váčku, který je
umístěn v přední části zadečku. Česlem prochází potrava do žaludku, který má
rovněž název střední střevo. Posledními částmi trávicího systému je tenké
střevo a vakovitý konečník (výkalový vak). Ten vyúsťuje řitním otvorem, jenž je
mezi žihadlem a posledním hřbetním článkem zadečku.
Medový váček, česlo
Medový váček je hruškovitý orgán, představující rozšíření
trávicí trubice. Je velmi pružný: zcela naplněný má objem 50 až 60 mm3 a jeho
hmotnost je 40 až 70 mg. Do váčku uložený nektar, medovici, krmivo a v
neposlední řadě vodu přináší včela do úlu, část spotřebuje k úhradě energie
potřebné k vyhledávání potravy. Česlo plní úlohu regulačního uzávěru mezi
medovým váčkem a žaludkem. Tvoří je kalich směřující do medového váčku složený
ze čtyř chlopní. Umožňuje pohyb potravy z váčku do žaludku, ale ne naopak.
Tímto způsobem se v těle včely přesně odděluje to, co bude stráveno a
spotřebováno, od toho, co bude po inverzi uloženo do plástu. Žaludek umožňuje
trávení potravy. Buňky žaludečních stěn, jejichž plocha je zvětšena mnoha
příčnými řasami, vylučují trávicí šťávy. Zpracované živiny pronikají
peritrofickou membránou a nejkratší cestou se žaludeční stěnou dostávají přímo
do hemolymfy včely. V tenkém střevě a konečníku se absorbuje především voda ze
střevního obsahu a vylučují zbytky. Rektální žlázy vyrovnávají v těle včely
bilanci voda - soli. Přisuzuje se jim vylučování sekretu sloužícího ke
konzervaci výkalu tlumením rozvoje hnilobných bakterií. V místě spojení mezi
žaludkem a tenkým střevem ústí do trávicí trubice množství tenkých trubiček -
Malpighiho orgány (určitá obdoba ledvin), které jako vylučovací orgány
zajišťují odstraňování nežádoucích produktů výměny látkové a solí z hemolymfy.
Pronikají v podstatě celým zadečkem a mají bezprostřední kontakt s volně
proudící hemolymfou. Odpadní látky vznikající při výměně látkové jsou
vyprazdňovány do tlustého střeva a jsou odváděny společně s výkaly.
V této dutině se shromažďují nejen veškeré odpadní produkty
vznikající při výměně látkové, ale i nestravitelné části potravy. To má
mimořádný význam jednak za déle trvajících dešťů v létě, jednak v bezletovém
období v zimě. Zdravé včelstvo nekálí v úlu po plástech. Výkalový vak musí proto
být velmi roztažitelný: po dlouhém zimním období muže vyplňovat větší část
zadečku.
Vlastní žihadlo vytvářejí dvě
souběžné, do špičky protažené štětinky, které mají na konci zpětné háčky.
Součástí žihadla je i chitinizovaný žihadlový bodec. V klidové poloze je
žihadlo zataženo v žihadlové komoře, která je umístěna na konci zadečku. Se
zadečkem je spojeno prostřednictvím stigmálních destiček (mají dýchací otvory)
a jejich svalstva. K žihadlu funkčně patří jedový váček a jedová žláza. Při
bodnutí se špička zadečku ohne prudce dolů a činností svalů zesílenou pákovým
efektem se z žihadlové komory vysune žihadlo. Žihadlo je vtahováno do kůže
postupným vsouváním dvou žihadlových štětin se zpětnými háčky.
Štětiny
současně zatahují do rány i bodec žihadla až po jeho rozšířenou část, přičemž
je víceméně složitou činností štětin vpravován do rány i včelí jed z jedového
váčku. Prudkým pohybem zadečku se včela snaží zapíchnout špičku žihadla do
kůže. Po proniknutí žihadla zrohovatělým povrchem pokožky zakotvuje včela v
kůži pomocí zpětných háčku žihadlovou štětinu. Střídavým pohybem svalů vtahuje
žihadlo hlouběji do kůže, až pevně drží. Díky zpětným háčkům nemůže včela
žihadlo vytáhnout, takže si při odlétnuti vytrhne z těla jedový vaček i s
jedovou žlázou a nervy. Při pozorování zapíchnutého žihadla jsou zřetelně vidět
jeho stahovací pohyby. Bylo by velmi neprozřetelné, kdybychom chtěli žihadlo‚
rány vytáhnout uchopením jedového váčku palcem a ukazováčkem. Je to sice možné,
dojde však ke vtlačení jedu do rány. Předejdeme tomu tak, že žihadlo
seškrábneme nehtem palce. Při bodnutí utrpí včela-dělnice těžké vnitřní
zranění. na které potom asi během jednoho dne uhyne. Vypadá to zcela nesmyslně
a platí to s podstatným omezením. Včela má totiž žihadlo především na to, aby
se bránila proti jinému hmyzu. V takovém případě o žihadlo (a život) nepřijde,
protože na rozdíl od kůže člověka nebo savce je z těla hmyzu vytáhnout muže.
Při bodnutí hmyzího jedince nedochází k pevnému sevření štětin s háčky. Žihadlo
matky je poněkud delší; štětinky a zpětné háčky jsou méně vyvinuty. Zpětné
háčky jsou pouze tři: matky používají žihadlo téměř výlučně jako kladélko ke
kladení vajíček, jinak poslouží k usmrcení konkurenčních matek. V případě
použití matka o žihadlo nepřijde. Trubci žihadlo nemají.
Včelí jed
Jeho složení je velmi komplikované: účinky jedu pozná časem
každý včelař. Pálivou bolest na místě vpichu vystřídá červený pupínek s bílým
středem a typickými příznaky, jako je zrudnutí, teplota, poškození buněk ve
vpichovém kanálku a menší, nebo větší otok. V normálních případech tyto potíže
zmizí během 24 hodin. U přecitlivělých jedinců se mohou vyskytnout bolesti
hlavy, závratě a zvracení, někdy dokonce vyrážka. Případy úmrtí po jednom nebo
více bodnutích včelami se mohou vyskytnout, ale jsou velmi vzácné. Má-li
citlivý postižený velké potíže, měl by lékař aplikovat injekci. Jinak se
doporučuje co nejdříve vytáhnout žihadlo a přiložit obklad s octanem hlinitým.
Otok zmírní i přiložené řezy z brambor nebo jablek. Alergickým (přecitlivělým)
osobám lze poradit desenzibilizaci, kterou muže provést lékař. Lidé, kteří nejsou
přecitlivělí, se po určité době stávají imunními. Je-li včelař v průběhu roku
bodán častěji, bývají otoky menší, nebo se vůbec se objevují: bolest se ovšem
dostaví jako dříve a starší včelaři tvrdí, že s přibývajícími roky její
intenzita roste.
Jsou umístěny v párech na břišní straně posledních čtyř článku zadečku
včely, a to na vnitřní straně tzv. voskových zrcátek. Voskové žlázy jsou pouze
specializované okrsky normálních kožních buněk. V období tvorby vosku se značně
vyvinou do výšky a dostanou žláznatou strukturu. Vosk v tekutém vytéká jemnými
póry ve voskových zrcátkách ven a tuhne v prostoru mezi zrcátky a břišními
články. Odtud včela setře malé plátky vosku zadní nohou, požvýká je kusadly a
dále zpracovává. Po skončení činnosti voskové žlázy degenerují. Tvorba vosku je
podmíněna nejen věkem včel, ale i dostatkem přísunu potravy. A tak včely
stavějí nejvíce v období silné snůšky a v době posnůškového krmení. Velmi
bizardní tvary díla jsou schopny vystavit včelstva s velmi rozvinutým sběracím
pudem (např. loupežící včelstva).
Vonná žláza
Je
na vnitřní straně sedmé hřbetní šupiny. Můžeme ji najít podle hladkého nad žlázou
ležícího vyklenutí, které je dobře vidět, zejména když včela větrá. Jde o
větrání "signalizační", pří sklopeném posledním zadečkovém článku,
když celý zadeček je nadzvednutý. Rozptylovaný sekret je typickým feromonem s
orientační funkcí. Sekret, který žláza produkuje, umožňuje včelám rozlišit vůni
obyvatel úlu od cizích včel. Sekret je feromonem, který na svém těle roznáší
matka. Každá matka má vlastní vůni feromonu. Dělnice tuto látku sbírají z těla
matky (olizují). Vonné žlázy dělnic jsou dále schopny tuto vůni udržet a
předávat do okolí. Dělnice - stážkyně česna snadno podle vůně rozeznají cizí
včelu. Trubci vonné žlázi nemají a proto nejsou vyhánění z cizích včelstev
(zalétávání trubců). Dělnice při silné snůžce (silný provoz na česně) , nebo bočním
větru, zalétávají také do cizích včelstev a v těchto včelstvech již zůstávají.
Je-li hlavní směr letu včel podél řady úlů, stává se, že krajní včelstva značně
zesílí zalétáváním létavek.
Srdce, srdeční komory
Srovnávání tohoto orgánu se
srdcem savců by bylo zavádějící. V celém těle má včela pouze jeden oběhový
orgán - srdce. Jako tenká trubička vede podél celé hřbetní strany zadečku,
stopkou prochází do hrudi a dále do hlavy, kde se otvírá. Část uložená v
zadečku je označována jako vlastní srdce. Část v hrudi je aorta. Srdce má po
stranách 5 párů štěrbin, kterými je krvomíza (hemolymfa) nasávána, odtud proudí
do hlavy. Potom proudí volně zpět, omývá všechny orgány a zásobuje je
potřebnými živinami. Včelí hemolymfa má nevýraznou jantarově žlutou barvu.
Především ve včelím zadečku najdeme roztroušené nepravidelné
masy jemné, obvykle bílé tkáně. Tvoří ji velký počet řídce nakupených buněk.
Označujeme je jako tukové buňky, nebo tukové tělísko. Jako rezervní tkáň slouží
k ukládání živin, které muže včela v daném okamžiku postrádat. Zatímco již
dospělá včela ukládá do tělíska přebytečné látky z hemolymfy, mladé včely
vytvářejí v prvním týdnu života tělísko, které obsahuje zásoby tuku a bílkovin.
Zvlášť výrazné je to u včel, které se vylíhly v pozdním létě nebo na podzim a
nemusí se již starat o plod. Jejich enormně velké tělísko s vysokým obsahem
tuku a bílkovin (tukově-bílkovinné tělísko), které se jim vytváří po
spotřebování nadměrného množství pylu, jim umožňuje krmení prvního jarního
plodu.
Stejně‚ jako všechny živé organizmy potřebuje i včela pro svou látkovou výměnu kyslík. Kysličník uhličitý musí kýt jako odpadní látka z těla odváděn.
Na
rozdíl od savců, u kterých zajišťuje přísun kyslíku do tkáně krev, mají včely
rozvětvený systém vzdušnic (trachejí), které přivádějí kyslík (vzduch) z
vnějšku přímo ke všem tkáním a orgánům uvnitř těla. Krvomíza (hemolymfa)
odebírá pouze tolik kyslíku, kolik ho spotřebuje sama. Vzdušnicový systém je
velmi rozvětvený a mohutný. Jeho součástí jsou tenkostěnné vzdušné vaky,
kterých má včela velký počet. Největší jsou v zadečku, menší najdeme i v hrudi,
hlavě a dokonce i v nohách. Když včela nemůže naplnit vzduchem velké vzduchové
váčky (například přeplněním výkalových vaků v zimním období bez možnosti
proletu), nemůže létat a zadusí se. S okolní atmosférou jsou vzdušnice
propojeny dýchacími otvůrky stigmaty. Tři páry takových stigmat má včela na
hrudi, sedm na zadečku. Zvláštní uzávěrný mechanizmus reguluje proudění vzduchu
dovnitř a ven. Stigmata jsou kromě toho chráněna hustými chloupky.
Pohlavní orgány matky
Dva
velké vaječníky hruškovitého tvaru, které obsahují zárodečné buňky, jsou
složeny z asi 180 těsně vedle sebe srovnaných vaječných rourek. V nich
probíhají všechny etapy vývoje vajíčka až do oplození. Vaječné rourky ústí přes
vejcovody do pochvy. Poblíž pochvy je kulovitý útvar semenný váček se
spermiemi, které získala matka při páření. Semeno je ošetřeno a udržováno v
živém stavu po celou dobu kladení vajíček (až 4 roky). Ke každému vajíčku v
dělničí buňce matka přiděluje kolem 10-ti spermií. Při vyčerpání zásoby
spermatu matka do dělničích buněk klade neoplozená vajíčka (trubcokladná matka)
z kterých se vylíhnou drobní pohlavně nevyspělí trubci.
Srdce
a krevní oběh. Včela má otevřený systém krevního oběhu jen s jednou krevní cévou,
srdcem. Je to tenká rourka s pěti za sebou ležícími komorami uloženými v
zadečku. Ty nasají bezbarvou krevní tekutinu z okolí trávicích orgánů a vedou
ji ze zadečku až do hlavy. V hlavě céva končí, takže krev volně proudí do
prostoru těla a pomalu se vrací zpět do zadečku. Přitom krev obtéká všechny
vnitřní orgány a vyživuje je.
Pohlavní orgány trubce mají tři části. Varlata, ve kterých se vyvíjejí spermie, tvoří jeden pár plochých tělísek, leží vpředu po stranách zadečku a u čerstvě vylíhnutého trubce jsou asi 5 mm dlouhá. U pohlavně zralého trubce se spermie přesunou chámovodem do lahvovitého chámového váčku, kde jsou uloženy až do doby páření. Chámový váček je propojen s penisem přes hlenovou žlázu a dlouhý vstřikovací (ejakulační) kanálek. Při páření je penis vychlípen ven.
Totéž
se nám podaří, když mírně stlačíme za deček pohlavně zralého, tj. 12 dnů
starého trubce. Semeno je při páření vytlačeno rychlým stahem svalů chámového
váčku přes hlenovou žlázu do vstřikovacího kanálku a vysunutého penisu a
vystříknuto ven. Vychlípení penisu má za následek trubcovu smrt. I z tohoto
důvodu musí být trubců dostatečný počet. Po spáření s matkou zůstane část
penisu v zadečku matky. Ten je patrný po příletu matky ze snubního proletu jako
tzv. znaménko. Matka se spáří během snubních proletů 
s
10 - 15-ti trubci. Tím je zajištěna v přírodě ochrana před příbuzenským
pářením. Z těchto důvodů je vhodné chovat dostatečně velké množství trubců od
čistokrevných matek a matek F1, kteří ovlivňují genetický stav včelstev ve
velkém okolí.
V této fázi nastává doba intenzivního krmení. Nepatrný, asi 1 až 1,5 mm dlouhý stočený červíček, ležící na dně buňky hltá dodávanou potravu, takže brzy těsně vyplňuje dolní část buňky. Hmotnost larvy je v 1. dnu 0,3mg., 6. den již 1,2 mg (larva dělnice). Larva dělnice je krmena směsí mateří kašičky s medem. Larvy matky jsou krmeny tak intenzivně, že přímo plavou v nadbytku mateří kašičky. Přes intenzivní krmení larvy nevyměšují exkrementy. Larva se poprvé vykálí až po skončení příjmu potravy na konci larválního vývoje.
Po 24 hodinách svléká larva pokožku, kterou během růstu
vymění celkem čtyřikrát. Dýchací otvory má pouze na jednom boku, proto larvu
nesmíme převrátit při přelarvování (viz. chov matek).