Od včely lesní ke včele domácí
Současný stav úlové otázky a metodiky
včelaření v ČR
Nejstarší doklad o včelařství
Nejstarším
dokladem o práci člověka se včelami je pravěká skalní kresba v Pavoučí jeskyni
(Cauveas de la Arana) ve Španělsku u Valencie stará asi 15 000 let. Znázorňuje
scénu odebírání medu včelám z dutiny stromu. Kresba zaznamenává použití
speciálních nádob na odebírání a transport medných plástů. Není na ni vidět
použití kouře k mírnění včel.
Od včely lesní ke včele domácí
Tento název nevystihuje skutečnost: včela medonosná se
nestala domácím zvířetem ve smyslu tohoto pojmenování, nedošlo u ní k
domestikaci. Podle výsledků vědeckých výzkumů a paleontologických nálezů v
Čechách, Francii a Německu bylo možno usoudit, že stáří naší včely medonosné je
minimálně 25 milionů let (pro srovnání: Homo sapiens je na Zemi asi 100 000
let). Podle včel zalitých v jantaru vidíme, že vzhled tehdejší včely se od
dnešní včely medonosné podstatně neliší.
Člověk brzy pochopil, že divoké včely žijící původně v
dutých stromech, výklencích skal a jiných chráněných dutinách, mu mohou
přinášet užitek. Poznal totiž, že v jejich obydlích může "sklízet"
něco velmi dobrého, co může zužitkovat. Na jedné malbě ve španělské jeskyni
Bicorp poblíž Valencie můžeme vidět postavu ženy, která obletovaná včelami
vytahuje z dutiny ve skále plást.
V kulturních centrech Středního východu, v suchých, horkých
oblastech bez lesních porostů, se včely pravděpodobně bez zásahu člověka usazovaly
v hliněných hrncích. Takové nádoby pocházejí z doby 5 000 let př. Kr. Ještě
dnes se místo úlů používají v Izraeli a Libanonu. Při vybírání medu se víko
nádoby dá zvednout.
Jeden z prvních, kdo se podrobně zabýval studiem včel, byl
Aristoteles (384-322 př. Kr.). Domníval se, že včely pocházejí z mrtvých býků.
Řeč o produktu včel medu je i v bibli. Ve druhé knize Mojžíšově, verši 8.,
kapitole 3. je uvedeno, že Bůh přivede svůj lid do země, která bude oplývat
mlékem a medem. Víno a med, čisté nebo smíchané, byly ve starém Řecku
považovány za univerzální lék; Řekové se museli včelami určitě zabývat blíže.
Ve středoevropském prostoru byla včela obyvatelkou lesa. Je
jí vlastně doposud, protože ještě v lese žít může. Jako hnízdiště nebo obydlí
jí posloužily duté stromy nebo pařezy. Takový dutý pařez objevili archeologové
ve vesnici Velmenmoor u Oldenburgu. Časově byl zařazen do období 5. až 7.
století po Kr.. Jako dodavatelé medu sloužily lidem včely, které se usadily v
přirozeně vzniklých stromových dutinách. Lidé je občas vyslídili, ale to bylo
všechno; časem proto začati ve stromech vytvářet umělé dutiny, aby poskytli
prostor dalším včelám.
Ve středověku byli včelaři ve velké vážnosti. Jejich cechy a společenství se datují již od doby Karla Velikého. Mohli nosit zbraň, měli zvláštní práva a vlastní, tzv. včelařský soud. Včelaři nechovali včely výhradně v lese, ale později i doma. Místo stojících stromů byly stále častěji používány úly z pořezaných, ručně vydlabaných částí kmenů (kláty). Ty už bylo možno přestěhovat do blízkosti včelařova obydlí, takže péče o včelstva byla jednodušší. Pro med nebylo nutno lézt na strom.
Včelař
vyráběl typické kláty v mnoha variantách. Výroba úlů ze slámy, rákosu, palachu
nebo proutí znamenala pro včelaře podstatné zjednodušení technologického
procesu; uplést v zimě pár košů bylo podstatně jednodušší než vydlabávat kmeny
stromů. A tak vznikaly koše, nazývané rovněž překlopné košnice, nejrůznějších
tvarů - zvoncovité, špičaté a slaměné válce. Košnice je ještě dnes použitelným úlem,
i když už slouží jen na ozdobu.
Dalším vývojovým stupněm byla kruhová košnice. Několik košnic tohoto typu se
dalo postavit na sebe. Celou sestavu uzavíralo víko vyrobené rovněž ze slámy.
Kláty i koše měly společnou nevýhodu. Prohlídka včelstva a zjištění jeho stavu
nebyla možná bez narušení nebo zničení díla. Včelařům proto zůstaly utajeny
biologické základy a vnitřní vztahy ve včelstvech.
Osvícený Švýcarský chovatel včel Francois Huber (1750-1832) vymyslel úl, do
kterého bylo možno nahlédnout: byl to Huberův "rámkový úl". V úle byl
určitý počet rámků, které byly na jedné straně spojeny podobně jako listy v
knize. Do těchto rámků stavěly včely plásty. Pro pozorování života včel měl v
tehdejší době tento vynález nedozírnou cenu, pro chov včel byl ale příliš
nepohodlný. Nepohodlnou práci s kláty poznal z vlastních zkušeností i slezský
farář Johannes Dzierzon (1811-1906). Postavil proto úl ze dřeva s pevným víkem
a dnem a dovnitř umístil dřevěné lišty jako nosiče plástů. Protože včely
přistavěly dílo až na vnitřní kolmé stěny úlu musel Dzierzon plásty při každé
prohlídce odřezávat nožem. Jeho žák, baron von Berlepsch (1815- 1877) doplnit
původní horní lištu třemi dalšími lištami na dnešní, v celém světě používaný
rámek. Svůj systém zveřejnil v roce 1853 a otevřel tak cestu modernímu chovu
včel. Bylo tak umožněno nahlížení do včelstva bez porušení díla, což přineslo
nové poznatky, jako např. Dzierzonův objev parthenogeneze. Ten zjistil u letu
neschopné matky v poroji, jež nemohla být oplozena, kladení trubčích vajíček.
Vynález rámků byl předpokladem dalšího vývoje včelařské
techniky. Stolařský mistr Johannes Mehring z Frankenthalu v Rýnské Falci (1815-
1878) zhotovil umělou mezistěnu ze včelího vosku a upevnil ji do rámku. Poprvé
ji vystavil v roce 1858. C. k. major Hruschka (1819-1888) vynalezl medomet,
který vystavil roku 1865 v Brně. Vynález vzbudil zaslouženou pozornost a
znamenal definitivní nástup směrem k modernímu včelařství. Výrazně k tomu
přispěl farář Dr. h. c. Ferdinand Gerstung (1860-1925) svým objevem, podle
kterého je včelstvo živým organizmem. Dzierzon neodhalil jenom základní
zákonitosti života včel, ale díky svému vyhraněnému smyslu pro praxi dal
tehdejšímu včelařství mnoho impulzů, např. konstrukcí několika typů úlů. Jeho
dvojáky, trojáky a vícenásobné úly byly základem vývoje moderního úlu.
Slovinec Anton Janscha (1734-1773) objevil vztahy při páření
matek s trubci. Tomuto nesmírně nadanému včelaři se připisuje i objev, že na
každém plástu panuje určitý řád v umístění medu, pylu a plodu. Marie Terezie
založila roku 1769 ve Vídni školu na podporu chovu včel a jistě ne z protekce
pověřila jejím vedením Antona Jansche. Jeho záslužnou práci ale po čtyřech
letech ukončila předčasná smrt. Dnes je zřejmé, že i tako krátká doba měla pro
tehdejší včelařství dalekosáhlý význam. Jako vzor může Janschova pedagogická
činnost sloužit včelařským školám a poradenské službě i dnes.
Přibližně ve stejné době, kdy v Německu stavěl Dzierzon
svoje první úly s odnímatelnými rámky, zavedl něco podobného v Americe Lorenzo
Langstroth (1810-1895). Nepoužíval úly s pevným dnem a víkem, ale s víkem
umožňujícím přístup shora. Objevil zásadní poznatek, který se velmi rychle
rozšířil: je-li mezi stěnou úlu a rámkem na bocích nebo nahoře mezi rámky a
víkem mezera větší než 6 až 10 mm, objevuje se v ní nejen tmelení, ale i
stavba. Pokud je mezera menší, zůstanou rámky volné. Jde o objev tzv.
"včelí mezery". Pohyblivé dílo tedy dostalo v nástavkové provozní
metodě zelenou.
Člověk si ze včely žijící volně v lese udělal užitečného
pomocníka. Včela se ovšem nestala domácím "zvířetem". Nemusíme ji
denně krmit a ošetřovat, ale ani ji nemůžeme jen tak zavřít. Pokud by včely na
jaře v létě a na podzim nemohly delší dobu létat, znamenalo by to jejich smrt;
pokud se včelař o včely dobře postará, může jít klidně na tři týdny na
dovolenou - včely jej vůbec nepotřebují.
Včelařství u nás má dávnou a bohatou tradici. Její kořeny sahají hluboko
do prehistorie. Nejstarší písemné doklady o včelařství pocházejí z 10. a 11.
století (většinou klášterní dokumenty). Podle Vilikovského (1936) konaly se již
v 11. a 12. století v Praze trhy medové, kde se český med směňoval v poměru 1 :
1 za dováženou sůl.
Značný zájem na rozvoji včelařství měla v dřívějších dobách církev. Například již v roce 1367 olomoucký biskup Bruno ve své závěti nařídil:
„...Taktéž poroučíme, aby se hned nově zařídily tři včelnice, ve Svitavách, v Kelči a Mohelnici, a aby tyto včelnice a všechny brti v lesích k místům těm příslušných měl pod opatrností kustos olomoucký... i chceme, aby vzpomenutý kustos za svou práci na věčné časy měl po dvou lánech rolí i s platy a jinými požitky kromě fojtství, které zůstane biskupovi. A med od obojích včel (krotkých i divokých) připadá biskupovi; ze všeho vosku dvě třetiny dávati se budou kostelu olomouckému a jedna třetina kostelu kroměřížskému...“ .
Za pozornost stojí, že se zde již činí rozdíl mezi včelami „krotkými a divokými“. Ovšem zprávy o tomto děleni máme již z 11. století. Podle Vilikovského (1963) již v nadační listině kapituly vyšehradské z roku 1070. Zdá se tedy, že již v těchto dobách se místy objevovalo včelaření domácí (tak zv. včelníci měli včelstva v klátech u svých příbytků), třebaže až do 16. století převažovalo včelaření lesní neboli brtnictví.
Zajímavým
příspěvkem k dějinám včelařství u nás jsou nejstarší dochované artykule
včelařské z Litomyšlské knihy smluv z let 1570 až 1578 a artykule práva
medařského od Bernharta z Žerotína z roku 1591. Litomyšlské artykule se týkají
včelařství lesního, artykule Bernharta z Žerotína potvrzují existenci
včelařství domácího, které bylo oproštěno od veškerých poplatků. „...Kteříkoli pak
jiní medaři na tom panství, poddaní moji včely při gruntech, v zahradách, aneb
včelíny na své vlastní roli k gruntům dědičně náležitým mají, z takových
včelínův anebo včel nemají erbům ani budoucím potomkům mým žádných platů
dávati...“.
V
obou dokumentech jest pod pohrůžkou „trestání a pokuty zajišťována včelí
pastva. „...Item javoří, kleničí a upí žádných v lesích panských roubovati nemá
na dřevo, neb jest o tom pán přikázati ráčil... Item žádný, aby v roce do lesu
s uhlím nechodil ani popelu nepálil bez odpovědi, neb se tehdy Škoda na včelách
činí...“ (Litomyšlské artykule). Zodpovědnost za dodržování těchto zásad měli
hajní. „...Hajní pak povinní budou k tornu bedlivě dohlédati, aby blízko brd, v
kterých by včely byly, pasek dělati a pláňovati nedopouštěli. Tolikéž lípy,
javory, rokytí, střešňoví a jiného dříví, z kterého včely užitek berouce pastvu
mají, na škodu medařům bez dovolení jejich roubati...“ (Adamec, 1904).
Tehdejší včelaři znali již nákazu včelí, pravděpodobně hnilobu plodu „. ..Jakož pak toho těmito časy mnoho se přitrefuje, že mnozí, kteří včely mají, jsou uznávali nákazu jich býti, v tom nic před jinými nezjevujíce, takže jest drahně včel pro nečasné opatření k zkáze a záhubě přijíti musilo protož bude povinen lamfojt i s osobami přísežnými to tak bedlivě opatřiti, a všem medařům přísně poručiti, jestliže by kdo jako nákazu při včelách viděl, má lamfojta o tom časně oznámiti, a on bude povinen osoby k sobě obeslati a vzíti, kteříž by tomu rozuměli, tam jíti a to bedlivě ohlédnouti a uznali by nehodné zlomiti, aneb jak se jirn bude viděti za dobré, učiniti tak, aby jiní škody ujíti mohli opatřiti. Našlo-li by se pak na kom‘ že by toho mlčením pominul, lamfojtovi takové nákazy neoznámíc, pominouti chtěl, a od jiného naň to přenešeno bylo, trestání í pokuty sobě pozůstavují...“
Z uvedených dokladů můžeme si udělat poměrně dobrý obraz o úrovni včelařství té doby. Zdá se, že tehdejší včelařství bylo i značně výnosné, třebaže jsou pro to spíše jen nepřímé doklady. Zajímavé údaje v tomto smyslu uvádí F. E. Zub ve své knížce Příspěvky k dějinám včelařství v Čechách vůbec a na Třeboňsku zvláště (1882). Celý roční úrok z třeboňských pozemků měšťanských (17 a půl lánu) činil 597 a 11/12 groše čili 9 kop 57 grošů a 11 peněz. Připočteme-li k tornu úrok z 375 domů městských a 9 předměstských i se 2 lázněmi, který obnášel 2 kopy 23 groše 1 a půl peníze, pak celkový úrok ze všech měšťanských domů činil 12 kop 21 grošů a 2 peníze. Naproti tomu úrok ze tří menších poplatných včelnic činil 6 kop 1 a půl groše, to znamená téměř polovinu. Pro srovnání: v roce 1397 bylo 10 vajec za 1 denár, 1 kuře za dva denáry, 1 beránek za 5 denárů, 1 jehně za 8 denárů. Denní práce žence byla ceněna na 3 a půl denáru, práce sekáčů na lukách dvojnásob. (Jeden český groš měl tehdy 12 denárů neboli malých peněz).
Jestliže
panství bralo v té době tyto poměrně vysoké dávky, znamená to, že užitek včel
byl podstatně vyšší, neboť, jak víme i z jiných dokladů, dávky v té době byly
celkem přiměřené.
Vysokou hodnotu si včelstvo podrželo zřejmě až do doby mnohem pozdější. Kebrle (1922) na příklad uvádí, že ještě v roce 1538 stálo jedno včelstvo i s klátem 3 libry zlatých, zatímco kráva 5.
Válka třicetiletá však znamenala začátek dlouhodobého úpadku našeho včelařství. Přímé válečné události i všeobecné hospodářské proměny odsunuly včelařství na zcela podřadné místo. Nepomohla ani snaha některých významných cechů (brušperského, lipnického a jiných) ani snaha některých významných jednotlivců (J. A. Komenského).
Teprve ve druhé polovině 18. století dochází ke zjevnému obratu, a to nejen u nás, ale v celé střední Evropě. Včela poutá pozornost některých tehdejších badatelů. Významným mezníkem, jak uvádí Adamec, bylo vydání překladu slavné Swarnmerdammovy Bible přírody v roce 1752 (napsána byla koncem 17. století). Podstatným obohacením tehdejších vědomostí o včele je Réaurnurův spis o hmyzu Mérnoires pour servir a l‘histoire des insectes (René Antoine Réaurnur 1683—1757, slavný francouzský fysik a zoolog). Snad nejslavnějším včelařem doby předdzierzonské se stal Švýcar Francois Huber (1750—1832). Jeho dílo Nová pozorování na včelách (Nouvelles observations sur les abeilles) bylo přeloženo téměř do všech světových jazyků.
Francois Huber (1750—1832), slavný slepý švýcarský
badatel na přelomu 18. a 19. století. Položil základ biologickému včelařskému
bádání 19. století. Pro svá pozorování si zhotovil úl s rozběrným dílem -
listovák - složený z 12 samostatných svislých rámů, každý pro jeden plást.
Prokázal, že matky se páří mimo úl.
Včelařství se stává posléze i předmětem zájmu nejvyšších úředních míst. Dokladem toho je podpora (různá privilegia, prémie atd.), kterou poskytují včelařům vlády nebo i panovníci. Pro vývoj našeho včelařství měl značný význam tak zvaný včelařský patent, vydaný Marií Terezií 8. dubna 1775 (od r. 1775 platil pro Dolní Rakousy a Moravu, pro Čechy byl vydán 30. srpna 1776). Včelařům se dostává řady práv; med i vosk neměly být nikdy zatíženy jakýmikoliv poplatky, každý včelař mohl „jak na panské, tak na selské pole pohankou oseté za účelem pastvy“. Při převážení nesmělo být vybíráno mýto, ani jiný veřejný poplatek. Počet včelstev nebyl nikterak omezen, naopak: „...každý včely v jakémkoli sobě oblíbeném množství držeti a živnost tu svobodně provozovati může; naproti tomu pak vrchnosti neb hospodářští úředníci, kteří by poddaným v chovu včeliček neb obchodu s medem a voskem ta nejmenší protivenstva neb příkoří činili, mohou naši nejvyšší nemilost očekávati ...“ .
Výsledkem státní podpory bylo i založení první včelařské školy ve Vídni v roce 1770. Jako učitel zde působil až do své smrti v r. 1773 jeden z nejslavnějších rakouských včelařů Antonín Janša. O šest roků později, v roce 1776, dochází i v našich zemích ke zřízení prvních včelařských škol v Brně a v Novém Kníně. Brněnská škola byla v roce 1778 přemístěna do Vsetína, obě však v roce 1781 zanikly.
Odrazem
zvýšeného zájmu o včelařství je i odborná literatura. Prvním včelařským spisem
v českém jazyku je Výtah z novozkušeného včelaře, aneb krátké jednání o
včeličkách, vydaný v roce 1771. Tento spis jak po stránce jazykové, tak i po
stránce odborné je nedokonalý, plný omylů a pověr. Značný pokrok znamenal druhý
spis Podstatná účení, a zpráva o chování včel od Antonína Janši, z němčiny
přeložený K. J. A. Trutnovským v roce 1777. Janša již zná dobře vývoj i úkol
matky, dělnice i trubců, zná vypocování vosku z těla včelí dělnice, význam
nektaru i pylu, velmi dobře popisuje známky rojení atd., takže překlad tohoto
díla zajisté obohatil vědomosti našich včelařů.
Tato doba přinesla i velmi cenná díla původní. Z nich na prvním místě nutno jmenovat spisy hostivařského faráře Josefa Antonína Janiše Aučinlivé spravování včel pro lid obecný z roku 1789 a Nová včelní kniha z roku 1790.
Přínosem
historického významu je Janišův příspěvek k odhalení parthenogenetického vývoje
trubce. V roce 1789 opravuje totiž názor Širachův (Adam Bohachval Širach,
1724—1773, významný člen „lužické společnosti včelařské“, pastor v Budyšínsku v
Sasku), že i neoplodněná matka klade vajíčka, ze kterých se líhnou dělnice. Na
straně 24 Janišova Aučinlivého včelaření čteme: „...Pán pastor Širach mimo
jinších chce nás syce ujistit, že jeho v truhlíkách vysezený mladé matky včelni
kdežto trubců neměly, následovně bez všého předběžného pojímání dobrá, a k zplození
schopná vajíčka pro obecné včely snésti měly. Já tomu v včelařství dobře
zasloužilému muži z uctivosti nechci dáti za lež... Ale však, když sem před
sevzal, a v mé předmluvě slíbil, jen bezpečnau, a na důvodách přirozenosti
neporazitelně vpevněnau pauhau pravdu pro mého přemilého vlastence psáti, tak
aniž chcy, aniž mohu připustit, a dokázat: že mladá matka včelní té mocnosti by
byla, bez předběžného pojímání od trubců dobrá, a plodná vajíčka k řádnému
zplození obecných pracných včel kládsti; dokonce, když mne nejlepší misterkyně
skušenost naopak vycvičila...“
Janiš pokusem dokázal, že neoplozená matka, stejně jako kladoucí dělnice plodí jedině trubčí vajíčka. „...Já ale nepochybně z mých zkušených aučinku věřím, že obecná pracná včela v opáčeném příběhu trubcová vajíčka skutečně klade...“ V zimním období přidal Janiš osiřelému včelstvu bez plodu a bez trubců plást s nejmladším plodem. Včelstvo vychovalo matku jal normálního vzezření a velikosti, která kladla vajíčka do dělničích buněk, až nichž se líhli pouze menší trubci. Matka se nemohla spářit, poněvadž v úle nebyli trubci a včely nelétaly. Výsledek tohoto pokusu popisuje takto v „...Princeska vyklauzla. Až podsať sem vyhrál. Nyní ale jaká vajíčka tato mladá matka v budoucnosti jest snesla nebo kladla: Žádná jiná, nežli trubcová vajíčka v menších domečkách včel pracných, z aichžto jenom malý nedokonalý trubcy sau pošly...“
Janiš
byl také nadšeným propagátorem rozběrných úlů skládajících se z různého počtu
stejných truhlíků dle síly včelstva, sestavených jako stojany nebo i ležany. Do
každého truhlíku stojanu vkládal vyjímatelný dřevěný kříž, na který včely
upevňovaly celou stavbu v truhlíku. (Křížem tedy Janiš nahradil běžně používaný
pevný rošt). Při vybírání medu stačilo oříznout pouze dílo okolo stěn truhlíku,
vyjmout zajišťovací kolíky kříže a celé dílo zůstalo ležet na kříži; truhlík se
lehce sejmul. Výhody tohoto zařízení (vyjímatelného kříže) proti roštu Janiš
sám popisuje slovy: „...Tento kříž pro prkenné stojáky jest syce sprostný, ale
však předc před roštem, kteréhož téměř všichni včelařové ponavrhují, schválení
hoden; nebe nechť včely stavějí jak chtějí, předc jen minauti nemohau těch
dvauch přes kříž ležicých hůlek. Při ubírání Ob medu truhlíky, v kterých tento
kříž se vynacházý, nejen se mohau oboundat, ale také ten v nich se
vynacházející med najednou bez máchání přelehce dobejvat. Když vzatý truhlík se
obrátí, a vazba vosková na stranách se odřeže, jakož také natlučené malé cvočky
se vyzdvihují, tak jen truhlík se pozdvihuje, a celá postava na stole čistá a
pěkná zůstane státi...“.
Z
uvedeného vyplývá, že Janišův podíl na včelařském pokroku je nepopiratelný. Za
zmínku stojí i jeho názor na význam včelařských organizací. V předmluvě svého
Aučinlivého spravování včel píše: „...Cobych já ještě co nejtouženlivěji přál,
a k čehož dosažení bych se chtěl celého vynaložiti, - byloby toto: By také v
našem k prospění včel tak a s medovou pastvau náramně zbohaceném království
tak, jak v některých cyzých zemích, včelařů tovaryšstva, a to syce ne tovaryšstva
jen to pauhé jméno nesaucí, alebř tovaryšstva celé zemi prospěšná ze všech
stavů, a ve všech našich krajích ustanovená, skrze jejich spoluaudy ale řádné a
opravdivé umění včelařské neuplatně a bez všého za sebau zadržování v celé naší
zemi, a jednostných místách rozšířeno, nápotorn ale také to již od dávných let
u nás zašlé lesní včelařství zase uvedeno, následovně naše zboží na medu a
vosku tak rozhojněno bylo, by česká zem jsaucy k své potřebě svým vlastním
medem a voskem dosti zaopatřena, přinucená nebyla, velikau surnrnu peněz
každoročně ze země posýlati do cyzých krajin...“
Vedle těchto velmi cenných Janišových knih nutno jmenovat spis Martina Klímy z roku 1799 Škola včelní. Jedná se rovněž po stránce odborné o velmi hodnotnou práci, která, bohužel, upadla v zapomnění.
Jestliže
druhá polovina 18. století byla pro včelařství nadějná, pak následující
půlstoletí mnoho nepřineslo. Nepodařilo se dosáhnout podstatnějšího pokroku ve
včelařském vědění, ani v rozšířeni včelařství. Hospodářské společnosti, jak
česká, tak i moravská, které v jiných směrech vykonaly úctyhodné dílo, nenašly
dostatek pochopení pro potřeby včelařství. Jejich nerozhodnost nepříznivě
ovlivnila i podporu včelařství ze strany státu.
Naopak druhá polovina minulého století je ve včelařství, stejně jako v celém zemědělství, obdobím bouřlivého rozvoje. V čele tohoto přerodu stal především dr. Jan Dzierzon, farář v Karlovicích v Pruském Slezsku. Dzierzon (1811—1906) shrnul dosavadní znalosti technické stavby úlu, zejména francouzského švýcara Hubera, snad i ruského včelaře Prokopoviče a dalších. Sestrojil vlastní úl s rozběrným dílem, které tvoří podstatu úlových systémů dodnes. Plásty v úlu uspořádal v několika řadách nad sebou. Plásty byly vystavěny na pohyblivých „trámcích“ a navíc obvykle připevněny včelami ke stěnám úlu. Plásty na trámcích se vyjímaly zadními dvířky po uvolnění plástu od stěn úlu. Augustm Berlepsch (18 15—1877), současník Dzierzonův, nahradil trámek (samostatnou horní loučku) celým rámkem, čímž se vyjímání plástů dále zjednodušilo.
Výhody
dzierzonských úlů výstižně charakterizuje L. Scholz ve své knize Včelařství a
jeho důležitost (1883): „... Jak velký vliv vynálezy Dzierzona na včelařství
mají, snadno i neznalec pochopí, neb dříve bylo zhola nemožno, dovnitř díla
jejich jen nahlédnouti, leč by se dílo bylo docela vyřezalo; kdežto nyní
všechny plásty pohodlně se vyndati a opět dle potřeby zasaditi mohou. Kdežto
včely dříve úplnou svou vůli ve svém příbytku měly, jsou nyní po vynálezu
pohyblivosti díla docela v moci člověka. On nazírá ve vnitřní život včelstva a
hledí včelám, jak říkáme, do karet, až dělají co chtějí...“
Vývoj základů racionálního včelařství byl dovršen vynálezem medometu, pomocí kterého se med získává odstředivou silou bez poškození plástů.
|
|
Princip odstředivého medometu předvedl veřejnosti poprvé na sjezdu německých a rakouských včelařů v Brně roku 1865 František Hruschka (1819—1888). |
Demonstrační
model principu získávání medu odstředivou silou, který předvedl Hruschka na
sjezdu včelařů v Brně roku 1865. K držadlu modelu s plástem připevnil Hruschka
šňůru a otáčel jím kolem sebe. Med z odvíčkovaného plástu, položeného mřížku
odkapával do nálevky. V současné době Hruschka měl již zkonstruovány medomety
na získávání většího množství medu z více plástů najednou.
Velmi cenným přínosem byl i vynález mezistěn Janem Mehringem v padesátých letech minulého století. První kovový lis na mezistěny v Evropě byl odlit v roce 1859 v železárnách v Obecnici u Příbrami podle návrhu P. Vogela (1795—1866).
Všechny tyto technické novinky, jakož i nové chovatelské zásady nacházejí záhy uplatnění i u nás. Jestliže například F. S. Kodym v prvním vydání své Knihy včelařské z roku 1857 kritizuje úpadek včelařství „... bohužel ale včelařství zůstává pozadu, ba nejenom, že pozadu zůstává, ale ono skutečně couvá, ono hyne...“, pak již ve druhém vydání z roku 1863 svůj názor podstatně mění „... bohudíky od té doby (1857) změnilo se mnoho, pokrok učiněn veliký. Co tu už včelařů, nacházejících se po naší vlasti, kteříž své včely po novém, dzierzonském způsobu pěstujou, nabývajíce tudy většího užitku i počet svých oulů napořáde rozmnožujíce...“ Na jiném místě Kodym odhaduje výtěžek z úlů Dzierzonských na desetinásobek výtěžku z klátů a košů.
Přesnější
představu o výsledcích tehdejších včelařů si můžeme učinit z údajů L. Scholze.
Ve zmíněné již knize Včelařství a jeho důležitost uvádí příklad Jiřího hr. ze
Stosch. V sedmiletém průměru (1856—1862) dosáhl od 28 včelstev 386 a 3/7 libry
medu a 13 liber a 14 lotů vosku, to znamená na 1 včelstvo asi 7,7 kg medu a asi
0,26 kg vosku. (Podle Vilikovského [1936] užívala se v tu dobu v Čechách a na
Moravě dolnorakouská libra, dělící se a 32 lotů — 1 libra = 0,56 kg, 1 lot 1,75
dkg). Při tom 2 z oněch 7 let byla velmi špatná, dvě velmi dobrá, tři průměrná.
„Apoštol včelařství“, L. Scholz, měl podobných příkladů zřejmě více; rovněž sám úspěšně včelařil. To ho opravňovalo k přesvědčení že „... nemůže býti pochybnosti žádné, že se včelařství více než kterékoliv jiné odvětví našeho hospodářství vyplácí...“
Srovnáme-li tyto výnosy s výnosy před 50 lety můžeme se názorně přesvědčit, co znamenal moderní, tak zvaný dzierzonský způsob včelaření. dle Macalíka (1934) bylo v roce 1811 získáno na Moravě 818 a 31/40 věder medu, tj. 0,9 litrů či 1,31 kg na 1 včelstvo, v roce 1826 1019 a 8/40 věder, tj. 0,94 1 či 1,37 kg medu (1 vědro 57,2 16 1).
Odrazem těchto progresívních změn v našem včelařství jsou i údaje o početních
stavech včelstev. Podle Kebrleho (1922) v polovině 18. stol. bylo ve všech
zemích koruny České asi 106 330 včelstev, v roce 1791 bylo v Čechách kolem 60
000 včelstev a tento stav se podstatně neměnil až do poloviny minulého století.
Více údajů se dochovalo z Moravy (Adamec, 1904). Zatímco průměrný stav v první
polovině minulého století kolísal kolem 53 000 včelstev (46 000—61 000), v roce
1869 dosahuje již téměř 70 000, v roce 1880 přes 83 000. Čechy v roce 1869 měly
asi 140 000, v roce 1880 asi 176 000 včelstev. (Dnešní stav v Čechách a na
Moravě činí 573 000 včelstev). V přepočtu na 1 000 obyvatel držela primát
Morava (v roce 1869 měla Morava na 1 000 obyv. 34, Čechy 27, Slezsko 33
včelstev).
Nebylo jednoduché povznést naše včelařství jako celek, když po více jak dvě století živořilo. Bylo nutné na jedné straně překonávat nepochopení a nezájem, na straně druhé nevědomost, zastaralé tradice. Tím více musíme ocenit práci těch, kteří nejen, že sami pochopili směr vývoje, ale všechny zdravé zásady dokázali prosazovat ku prospěchu celého včelařství Mezi ně patří v Čechách Jan Materna (1802—1876), Samuel Jarkovský (1816—1873), Rudolf lir. Kolovrat-Krakovský (1830—1903), Josef Mikuláš-Boleslavský (1830—1892) a další. O rozšíření a zdokonalení včelařství v německých oblastech naší vlasti se zasloužil především Jan Nepomuk Oettl (1801—1866).
Průkopníkem
racionálního včelařství na Moravě byl „moravský Dzierzon“ — mikulovský farář
Ambrož Hončík (1791—1879). Spolu s ním se staví do čela včelařského pokroku na
Moravě skupina včelařů, později označovaná za družinu Živanského. V ní kromě
neúnavného F. X. Živanského (1817 až 1873) zaslouží pozornosti poněkud
zapomínaný Jan Wunder (1811—1889), o němž Adamec říká, že včelařil po
dzierzonsku, kdy ještě o nové soustavě nebylo ani slechu, dále Karel Kandus
(1806—1885), Jakub Strohal (1787 až 1870), Jan Stáhala (l813—1884) a další.
Významným pomocníkem v šíření zásad racionálního včelaření se stává odborná literatura. K nejplatnějším odborným spisovatelům tohoto období patří F. S. Kodym, J. Kolrus, J. Strohal, P. Čermák, L. Liška a opět Živanský, jehož hodnotné spisy dosahuji na svou dobu nebývalých nákladů.
Ve
včelařství, stejně jako ve vývoji zemědělství vůbec, sehrály významnou roli
spolkové organizace. První včelařskou organizací v Čechách se stal Spolek ku
zvelebení včelařství, založený v roce 1852 J. N. Oettlem. Spolek byl původně
dvojjazyčný, později omezil svou působnost pouze na kraje německé. V roce 1864
vzniká první český včelařský spolek v Chrudimi a po jeho příkladu v
následujících letech řada dalších spolků (podle statistiky z roku 1880 jich
bylo 28). Veškeré okresní spolky se v roce 1872 sloučily v Ústřední zemský
spolek včelařský pro Království české. Následkem neshod (předmětem neshod byla
mimo jiné spolková míra úlu) vystoupili někteří přední činitelé a založili
novou organizaci Včelařský spolek pro Čechy (v roce 1880 měl 800 členů). Je
pochopitelně, že toto tříštění sil neprospělo vývoji včelařství.
V
Evropě je historicky doloženo lesní včelaření. Med byl vybírán divoce žijícím
včelstvům v dutinách stromů - brtích. Od pravěku prošlo brtnictví postupným
vývojem. Při odběru medných plástů již nebyla včelstva ničena. Včelaři
pracovali s řadou pomůcek, používali dýmáky i kukly, sami připravovali vhodné
dutiny (brti), poznávali život včel. Důležitým mezníkem vývoje bylo přenesení
části dutého kmene stromu se včelami do blízkosti obydlí včelaře. Napodobením
takového přírodního útulku včelstva vznikly špalkové úly - Stojany a ležany.
Jejich počet na našem území vzrůstal a v 15. a 16. stol. pravděpodobně již
překročil množství lesních brtí.
V druhé polovině 18. století vznikly ve Francii úly dělitelné, složené z jednotlivých truhlíků. I když byly navíc kryty celistvým dřevěným pláštěm, umožnily lepší práci se včelstvem a úpravu prostoru podle aktuální potřeby. Tento systém se rychle šířil Evropou. U nás tuto myšlenku převzal, doplnil a propagoval Josef Antonín Janiš.
Dalším
pokrokem bylo sestrojení samostatného rámku (P.I.Prokopovič 1813 - 1814). V
našich zemích Jan Wunder a ve Slezsku Jan Dzierzon použili ve 40. letech 19.
stol. pohyblivou horní loučku, na které byl upevněn plást. Z jejich řešení
vyšel August Berlepesch a r. 1855 znovu sestrojil rámek pro plást, který se v
této podobě rozšířil. P.I. Prokopovičovi náleží také prvenství v konstrukci
mateří mřížky.
Na práci J.A. Janiše navázal po padesáti letech u nás Jan
Nepomuk Oettl svou soustavou nástavkových úlů ze slámy s pohyblivými loučkami a
celými rámky.
Navzdory všem novotám setrvávala však většina našich včelařů u tradičních Špalkových úlů‘ eventuálně přecházela postupně na nedělitelné, zadem přístupné úly novějšího provedení (Wunderův úl, moravský spolkový, Dzierzonův atd.). Mezitím v Americe v r. 1851 vystoupil Lorain Lorenzo Langstroth s nástavkovým úlem vlastní konstrukce, kterým udal směr pozdějšímu vývoji úlů v řadě zemí světa. K nám se dostaly tyto myšlenky o “amerikánech“ ke konci 19. stol.. tedy 100 let po Janišovi. Výsledkem diskusí, které vyvolaly, bylo schválení jednotné rámkové míry 39 x 24 cm na sjezdu včelařů v Brně r. 1904.
Významnými vynálezy, které podpořily šíření úlů s pohyblivým dílem, bylo sestavení lisu na mezistěny (Johannes Mehring 1857) a medometu (František Hruška 1865).
Podle zjištění Zemského ústředí včelařských spolků v Čechách z r:1934 včelařili jeho členové celkem ve 109 různých typech úlů. Průzkum z roku 1946 uvádí toto rozdělení používaných úlů:
nedělitelné, přístupné zadem 71,6
%
dělitelné, přístupné vrchem 6,4 %
úly přechodných soustav 22 %
Výroba
starších typů zanikla, ale poměr užívaných úlů se v terénu měnil velmi pomalu.
Spory o jejich nejvhodnější provedení nebyly ukončeny a znovu se oživily se
snahou o normalizaci včelařských pomůcek.
V r. 1959 byla přijata komisí pod vedením Prof. Boleslava Tomšíka jednotná míra rámků 37 x 30 cm. Na jejím základě byl zkonstruován a v r. 1960 schválen Jednotný úl (Čechoslovák). Rámek 39 x 24 cm byl podroben kritice, ale ponechán mezi včelaři na dožití. K spontánnímu přechodu na nový jednotný rámek a úl ovšem nedošlo. Měl nahradit v českých zemích nejrozšířenější rozměr 39 x 24 cm a na Slovensku 42 x 27,5 cm. Než překládat včelstva do nového úlů a měnit přitom oba základní rozměry rámků, včelaři raději zůstávali u svého zavedeného zařízení. Tak Čechoslovák namísto sjednocení rozšířil sortiment o další rozměr a přiřadil se ke stávajícím typům. Jeho zastoupení mezi jinými druhy úlů u nás mírně stoupá, včelaři si jej cení pro velikost a uspořádání plástové plochy a solidní konstrukci. Nelze ovšem předpokládat jeho masové rozšíření, je vhodný především pro dvouprostorový způsob včelaření.
Do
vývoje úlů zasáhlo také budování včelařských podniků (r. 1948-1989). Pro ně
byly po r. 1948 vyráběny úly typu Pětiletka a Lesan, určené pro stabilní
včelnice a později zejména Tachovský nástavkový úl pro velkoprovozní způsob
ošetřování včelstev a kočování za snůškou. Tachovský úl, stejně jako
Čechoslovák se přez všechny úpravy dnes již nevyrábějí.
V posledních zhruba 20 letech začali někteří naši včelaři ověřovat použití nízkonástavkových úlů. Liší se rozměry rámků i stupněm uteplení stěn. Spojuje je snaha nahradit manipulaci s jednotlivými rámky prací s celými nástavky a chovat volně rozvinutá včelstva, bez omezování plodování matky mateří mřížkou. Své stoupence mají např. úlové systémy Optimal a Slezan i v dnešní době.
Důležitým mezníkem ve vývoji a výrobě úlů v ČR byl rok 1985. Z iniciativy racionalizační komise ÚV ČSV byla zastavena výroba úlů typu Budečák a Moravský univerzál. Ve výrobě zůstaly nadále Tachovský úl a Čechoslovák, které prošly podstatnými úpravami a nově přišel na trh Tenkostěnný nástavkový úl. Všechny tři současně vyráběné úly mají odnímatelné dno s 10 cm vysokým podmetem a spodním větráním.
Současný stav úlové otázky a metodiky
včelaření v ČR
Není možné tvrdit, že zavedení nástavkových úlů je
samospasitelné a přeložením včelstva z Budečáku do Tachováku končí veškeré
problémy. Přechod na nástavkové včelaření si vyžaduje především změnu v myšlení
chovatele a oproštění se od tradičních návyků. Úly zadem přístupné mohou mít
své opodstatnění tam, kde z důvodů ekonomických je nutno umístit více včelstev v
omezeném prostoru (kočovné vozy, včelíny). Znamená to ale podstatně větší
spotřebu práce a času na ošetřování těchto včelstev a je na včelaři, aby
zvážil, co je v jeho podmínkách výhodnější. Z hlediska celosvětového se uvádí,
že asi 70% včelstev je chováno v nástavkových úlech. Dokonce se uvádí, že
vyprodukují 90% medu na světě. Tato čísla by nás měla vést k zamyšlení nad
současným stavem u nás doma.
1. Délka horní loučky rámku míry 39 je 417 ± 1 mm.
2. Čtvercový nástavek pro šířku rámku 39 má
- vnitřní světlost 405 mm
- tloušťku vnitřního deštění 9 mm
- délku závěsu rámků (tj. světlost rámu) 423 mm
- tloušťku rámu 21 mm
- celkovou sílu stěny 40 ± 2 mm
- světlost zámku nástavku 465 mm (405 + 2 x 9 + 2 x 21)
- odfrézování horní polodrážky 2 mm po obvodu, případně se sražením hrany (na rámu nástavku)
- výšku zámku 10 mm
- mezeru mezi spodní loučkou rámku v horním nástavku a horní
loučkou rámku ve spodním nástavku 10 mm.
Tradiční způsob ošetřování včelstev vychází z letitého středoevropského včelaření v zadovácích. Je založen na metodě převěšování plodových plástů, která byla u nás zaváděna počátkem tohoto století. Převěšování má podobný efekt jako přidávání nástavků u nástavkových úlů - uvolňuje místo pro rozvoj plodového tělesa. Při klasickém způsobu ošetřování včelstev v Budečácích či Univerzálech se včely po doplnění zimních zásob zúží na prostor, který obsedají a uteplí. Na jaře se zpravidla zúží ještě více; nasadí se podněcování. S nástupem rozvoje se včelstvu rozšiřuje prostor po jednotlivých plástech a mezistěnách. Následuje opakované převěšování zavíčkovaných plástů do medníku, nasazení nejrůznějších protirojových opatření a posléze odběr medu. Po překonání vrcholu rozvoje včelstvo pomalu začíná slábnout, ztrácí snůškovou aktivitu. Včelař odstraní medník, začne s doplňováním cukerných zásob do plodiště a připraví včelstvo k zazimováni. Popsaný způsob má celou řadu úzkých míst, která nejsou v souladu s biologií včelstva a nedovolují plně využít jeho potencionálních možností. Víme, že včelstvo citlivě reaguje na prostor, který má k dispozici. Zúžení prostoru v podletí vyžene přebytečné včely z úlu ven. Krmení do samotného plodiště způsobí nedostatek volných buněk pro výchovu plodu. Vůbec již nezbývá místo pro zásoby pylu. Včelstvo jde do zimy v malé síle a je třeba ho uteplit. Příliš teplé zimování podporuje rozvoj nosematózy. Navíc silně uteplené včelstvo většinou déle ploduje, což je nepříznivé např. s ohledem na tlumení varroázy. Jarní podněcování pro tak oslabené včelstvo pak představuje obrovskou zátěž a vede často k propuknutí nosematózy. Někdy rozhodují doslova dny. zda se takové včelstvo se stresem vyrovná, či zda se zhroutí. Pokud vše dohře dopadne, včelstvo sílí, většinou na úkor jarní květové snůšky a když přijde i snůška lesní, dá svému chovateli užitek.
Pochopení tohoto neradostného obrazu často používané včelařské zootechniky je důležitým stupněm na cestě k úspěšnému včelaření. Vyvarovat se zbytečných chyb a co nejvíce omezit vliv negativních faktoru na včelstvo je samozřejmě možné i ve zmíněných Budečácích a Univerzálech. Vyžaduje to ale určité úpravy úlů a zejména způsobu ošetřování včelstev. Mnohem jednodušší situaci má včelař vybavený vhodným nástavkovým úlem. Protože “úl není sice pro dosažení dobrých včelařských výsledků jediným činitelem, ale rozhodně je činitelem významným.“
O snůškových možnostech včelařského stanoviště nás informuje výnos špičkového včelstva. Měřítkem úspěšnosti práce včelaře je, do jaké míry se nám daří přiblížit k této špičce průměrný výnos včelstev stanoviště.