VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI ČESKÉHO A SVĚTOVÉHO VČELAŘSTVÍ

Pro rychlé vyhledání tématu nebo jména můžete použít kombinaci kláves

 CTRL+F.

Nezapomeňte však nejdříve poklepat myší na tuto plochu!

 

Karl KEHRLE (bratr Adam) 3

František ADAMEC. 8

V. V. ALPATOV. 19

Edmond ALPHANDERY. 33

Bela AMBRÓZY. 48

Aristotelés ze Strageiry. 62

Leon BORNUS. 71

Dr. F.K. Böttcher 86

Otakar Brenner 101

Josef BRETSCHKO. 111

Josef BRŠLICA. 121

Josef BUCHAR. 130

Silvestro CANNAMELA. 140

A. J. COOK. 152

Dr. Eva Crane. 165

Charles DADANT. 182

Gustav DATHE. 191

Ludvík DOLEŽAL. 206

J.H. DUSTMANN. 216

Elton James Dyce. 231

Dr. Jan Dzierzon. 245

Eva ENGLERT. 264

Joachim EVENIUS. 272

Clayton Leon FARRAR. 286

Ludvík FIALA. 297

Jan FORST. 305

Karl von Frisch. 314

František GERŠL. 325

Giulia GIORDANI 335

Michel Gonnet 350

K. A. GORBACHEV. 364

Adolf HÁJEK. 376

Henri A. HAMET. 387

Ake HANSSON. 397

Veceslav HARNAJ 411

Jan HARRACH. 418

Eva HAUCK. 427

Jan HEJTMÁNEK. 438

Harry HIRSCHFELDER. 449

Ambrož V. HONČÍK. 464

František HRUŠKA. 474

Francois Huber 483

Václav JAKŠ. 498

Vojtěch JASNÝ. 507

Josef JOSKA. 514

Josef KEBRLE. 523

C. E. KILLION. 532

Ivan Kitzberger 547

Josef KOHLRUS. 558

J.A. KOMENSKÝ. 568

Rudolf KOLOVRAT KRAKOVSKÝ. 579

KOSMAS. 587

Vojtech KRIŽAN. 596

Lorenzo Lorraine LANGSTROTH. 608

Kazimierz LEWICKI 618

Ferdinand LIŠKA. 632

Jean LOUVEAUX. 643

J.R. Lubieniecki 661

Maurice MAETERLINCK. 676

Jan MATERNA. 686

Anna Maurizio. 696

Jan MAY. 712

Jan MEHRING. 721

J. G. MENDEL. 730

Ján Milla. 746

Roger A. Morse. 760

Charles MRAZ. 778

C. F. NAPP. 790

Josef NEPRAŠ. 801

Jan Nepomuk OETTL. 814

Vilém PETERKA. 824

K. L. Pfefferle. 833

E. F. Phillips 844

G. PLINIUS Starší 856

Petro PROKOPOVlČ. 872

A. I. ROOT. 885

K. F. RUľJE. 896

Prof. Dr. Fridrich RUTTNER. 910

dipl. Ing. Hans Ruttner 922

Jaroslav Rytíř 939

Moses QUINBY. 948

Luigi SARTORI 957

Jiří SAVVIN. 970

Georgios Sellianakis 980

Peter Schley. 991

Luděk SCHMIED. 1005

Antonín SCHÖNFELD. 1014

V.J. SIMANOVSKIJ 1026

Štěpán SOUDEK. 1042

P. Jan STÁHALA. 1055

Jaroslav SVOBODA. 1067

Ľudovít ŠVANCER. 1079

Václav ŠVARC. 1092

Georgij Filipovič TARANOV. 1103

Marie Terezie. 1113

Alois THUMA. 1126

Boleslav TOMŠIK. 1135

G. F. Townsend. 1143

Alois TROPPER. 1154

M. A. Vecchi 1169

Egu VILLUMSTAD. 1184

František VOHNOUT. 1198

L. R. Watson. 1211

K. J. F. WEISS. 1223

Jan WUNDER. 1239

František ZAVADIL. 1250

Dr. F. X. Živanský. 1261

 

 

 

Karl KEHRLE (bratr Adam)

 

Ve věku dožitých 98 let zemřel dne 1. září 1996 mnich benediktinského kláštera Buckfast bratr Adam (vlastním jménem Karl Kehrle).

V roce 1910, kdy mu bylo dvanáct let, přišel do Anglie z rodného Německa. Nejprve se stal pomocníkem ve včelařské zahradě kláštera, avšak později, v roce 1919, mu bylo svěřeno vedení klášterního včelařství. Byl to člověk vnímavý a cílevědomý. Ve své práci se zaměřil na získání produktivní, ale přitom mírné včely, zvláště když anglická černá včela je neobvykle agresivní. Východiskem jeho šlechtění byla vlašská včela ligustica. Matky ligustica pářil s trubci staré anglické rasy. Během dlouhodobých pokusů začlenil do své plemenářské práce také další plemena.

V jeho práci jej podporoval opat, a na svých četných cestách byl finančně zajišťován sponzory. Při hledání vhodného materiálu pro tzv. buckfastskou včelu navštívil mnoho zemí Evropy a Afriky a seznámil se s jejich včelami. Na Krétě objevil samostatnou rasu včel, kterou profesor Ruttner po něm pojmenoval Apis mellifera adami. Sám buckfastskou včelu sice nazýval umělou rasou, ale jen v tom smyslu, že je výsledkem práce, která je uměním. Termín Kunstrasse si definoval jako „rasu“ šlechtitelského umění.

Bratr Adam byl celý život oddán anglickému včelařství. Za práci v něm byl jmenován anglickou královnou Officer of the British Empire a dostalo se mu řady dalších poct, a to jmenovitě v Německu a ve Švédsku. I když prohlašovaná odolnost buckfastky proti roztoči Varroa se nedostavila, má jeho práce velký význam především pro Anglii, protože je úspěšnou snahou nahradit agresivní černou včelu včelou mírnou. Zemřel velký včelař a i jeho věk stejně jako jeho život je dobrou propagací pro včelařství.

 

 

 

František ADAMEC

 

Monsignore František Adamec (1866—1946) byl zasloužilý spolkový a hospodářský včelařský pracovník, odborný spisovatel, protektor moravské včelařské organizace a včelař světového jména.

Roku 1890 se objevil ve Včele brněnské příspěvek mladičkého kooperátora P. Adamce, rodem z Nemojan. Následovaly další podnětně články. To už včelařil na farském včelíně v Bystrci u Brna, ve vývojových rozběrných úlech z padesátých let, hospodářského buditele faráře Karla Kanduse. Roku 1893 byl jeho včelařský rozvoj přerušen náhlým onemocněním. Čtyřletý zdravotní pobyt v Rakousku, Německu a Itálii se mu stal vysokou včelařskou školou. Studoval způsoby včelaření, úlové soustavy, psal do cizích časopisů a navazoval včelařská přátelství.

Po návratu, jako farář v Havraníkách, založil spolek v Hrotovicích, později v Břeclavi. Po uspořádání moravského ústředí, byl roku 1902 zvolen náměstkem starosty. V jubilejním roce 1904 přednášel o nízkoširoké míře a zkonstruoval rámek 39 x 24, který je stále oblíbený. Podle znalostí amerického včelaření sestavil horem přístupný úl, zvaný Adamcův. Roku 1901 vydal v Praze Včelařské právo v zemích českých, které dlouho sloužilo advokátům ve včelařských sporech. Jubilejní památník včelařů moravských je dosud jedinou historií moravského včelařství. Vytrvale psal do obou českých i zahraničních včelařských časopisů. Když v německých časopisech uveřejňoval Rozhledy z listů slovanských, navázal přátelství s vynikajícími ruskými, polskými a jihoslovanskými včelaři. Vystupoval na včelařských sjezdech a konferencích.

V roce 1907 mu přechod do Nikolčic umožnil větší účast na spolkovém životě. Tam včelařil s oběma bratry Mrštíkovými v blízkých Divákách. Vilémovi doporučil nízkoširokou míru a zažil jeho tragický skon roku 1912. Odsoudil nezodpovědné psaní o zhoubě včelích nemocí, když nosémová nákaza zachvátila Vilémovy včelíny, na nichž byl existenčně závislý. Proto vydal publikaci o chorobě včelího plodu. Spolupracoval na obsáhlé encyklopedii Včelařova čítanka. Začal chovat matky, ale neuznával za známku fyziologických vlastností tehdy diskutovanou barvu včel.

V roce 1923 se Monsignore Adamec natrvalo vrátil do Bystrce u Brna. Ujal se včelařského spolku a na návsi vysadil medonosné jerlíny. Jako náměstek moravského ústředí se přičinil o rozvoj majetku ústředí a o ustavení odboru pro zpeněžování medu, který v roce 1938 vyústil v založení Včelařského družstva v Brně, kde byl dozorčím radou. Literárně se tento učenec-včelař, jak má napsáno na pamětní desce, soustředil na populární dotazovnu ve Včele moravské. Obsáhla všechny vědomosti o včele a dosud známé metody včelaření.

Ve dvacátých letech se Msgre Adamec stal členem a místopředsedou mezinárodního APIS-CLUBU se sídlem v Anglii. Roku 1929 předsedal mezinárodnímu sjezdu v Berlíně. Přednášel na všeslovanských sjezdech. V redakci Včely moravské spolupracoval s dr. Štěpánem Soudkem (1889-1936) z Vysoké školy zemědělské v Brně. Zasadil se o jeho studium ve včelařském Phillipově ústavu v USA.

Monsignore Adamec za války těžce nesl německé zásahy do včelařské organizace i její zrušení. Vroucně se těšil na den svobody. Uvítal obnovení moravské organizace (1854-1948), jeho milovaně Včely moravské (1867-1948) a včelařského domu (1883/1946-1951).

 

 

 

 

V. V. ALPATOV

 

Prof. dr. Vladimir Vladimirovič Alpatov (1898—1979) začal pracovat po ukončení studií v Zoologickém muzeu v Moskvě. Byla to doba, kdy se věda pokoušela měřit orgány včel, kvantifikovat jejich parametry a dávat je do korelace s prostředím. Na jeho odborný růst měl největší vliv Kochlov, který změřil délku jazýčka různých ruských plemen včel a uveřejnil o tom rozsáhlou práci, která vzbudila značné diskuse. I Alpatov podlehl této tehdy začínající vědní oblasti. Na začátku vlastní odborné dráhy se od roku 1923 začal intenzivně věnovat morfometrice, biometrice a komparativní biologii a zoologii.

První důležitější vědeckou práci uveřejnil ve svých sedmadvaceti letech. Zabýval se v ní měřením a porovnáváním délky sosáků včel v závislosti na geografické poloze, ve které se včelstva nacházela. Dokázal, že z jihu na sever dochází k zmenšování délky sosáku včel. Tato práce zároveň ukázala, že délka sosáku je důležitým biometrickým parametrem, využitelným pro kvantitativní studia.

Poté se ve výzkumu soustředil na přední křídla u včel a popsal jejich longitudální a transverzální parametry a navrhl je do biometriky včel.

V roce 1929 dokončil komplexní biometrickou studii žluté včely, chované v různých lokalitách Severní Ameriky. Porovnal je s parametry originální Apis ligustica pocházející z Itálie. Toto studium mu dovolilo, aby na základě poznatků navrhl a zavedl další parametry, jako je délka femuru (stehna), tibie (holeně), metatarsu (délky a šířky záprstí na noze), bngitudální a transverzální parametry 3. a 4. tergitu včel, 3. sternitu voskových zrcadélek a také světlosti proužků na jednom z tergitů.

V třicátých letech se jeho pozornost soustředila na výzkum některých afrických včel a jejich porovnání s evropskými a definoval jejich výhody a nevýhody. Mimořádnou pozornost věnoval egyptským včelám.

Paralelně s tím dále rozšířil a přepracoval biometrické parametry kubitálních buněk křídel rozličných plemen včel a otázku počtu vejcovodů v orgánech dělnic a jejich vztahu k polymorfismu včel.

Značnou pozornost věnovali zhodnocování využití rozličných plemen včel v zemědělství, studiu vztahu hmyzu k entomofilním rostlinám, popisu parametrů voskového zrcadélka u Apis cerana a Apis mellifera.

Na základě sumárních výsledků pracoval také na stanovení hranice, do které se ještě rentuje chov včel na území tehdejšího Sovětského svazu. Pedagogickou práci považoval za stejně důležitou, jako činnost na vědeckém poli.

Na závěr je dlužno uvést, že taxonomie včely medonosné jako věda se zaobírá tříděním včela systematickým popisem některých jejich znaků v určité specifické oblasti. Patří mezi nejzajímavější části přírodních dějin vývoje včel. Prof. dr. V. V. Alpatov, DrSc., se řadí mezi její zakladatele a průkopníky a mimořádně aktivní tvůrce. Z jeho díla se čerpá dodnes.

 

 

 

 

Edmond ALPHANDERY

 

Francouzský včelařský odborník Edmond Alphandéry (1870-1941) pocházel z Avignonu. Dostalo se mu všestranného vzdělání. Ke včelaření jej přivedlo dílo Edoarda Bertranda o praktickém včelaření, které prostudoval, když vykonával vojenskou službu.

Samostatně začal včelařit v roce 1892 v úlech systému Dadant-Blatt a velmi brzo se z něho stal prosperující včelař. Do dějin včelařství se zapsal mnohými počiny, jejichž význam překročil hranice rodně Francie.

Edmond Alphandéry měl literární vlohy. Brzy potom, co započal se včelařením si předsevzal, že bude vydávat časopis pro praktické včelaře. Po dlouhodobé přípravě se mu podařilo záměr realizovat v roce 1900. Tehdy vyšlo v lednu první číslo La Gazette Apicole de France, Journal d‘Apiculture Mensuel. Stal se jeho vedoucím redaktorem a zároveň i vydavatelem. Redakci umístil ve vlastním bytě a v redakční radě soustředil osobnosti z řad včelařů, ale i z ostatních přírodních a také humanitních oborů. Časopis měl zakrátko vysokou úroveň a stal se hlavním zdrojem informací z teoretických i praktických oblastí včelařství frankofonní oblasti. Edmond Alphandéry ho redigoval a vedl až do roku 1941.

První publikace Le livré de l‘abeille mu vyšla v roce 1907. Dosáhla milionového nákladu a stala se fakticky klasickým dílem včelařství, autor byl označen jako „pionýr moderního chovu včel ve Francii“.

Po otázkách praktického včelařství systematicky zpracovával další oblasti. Tak například v díle L‘apiculture par l‘image (Včelařství v obrazech) prostřednictvím 4440 obrazů a 76 rytin ilustroval hlavní etapy práce i významu včelařství. Kniha v mnohém připomíná Komenského Svět v obrazech a pro svou názornost se stala nesmírně populární.

Problematice úlů, včelnic a včelínů věnoval práci Construction et conduite de la ruche miXte. Ta v mnohém usměrnila názory včelařů v této důležité oblasti.

Zevšeobecněním tehdejších názorů i z vlastních poznatků vznikla práce Med a jeho využití. Později ji rozšířil a přepracované vydání nese název Zdroje medu ve Francii. Pozornost věnoval i zdrojům nektaru, medovice a pylu a poznatky soustředil v knize Medonosná květena. Má význam nejen ze včelařského, ale i geobotanického aspektu.

Edmond Alphandéry byl jedním z prvních, kdo pochopil oddychové, regenerační aspekty víkendového včelaření, které se rozšiřuje zejména dnes a zpracoval k tomuto účelu publikaci Rekreační včelařství. Novější poznatky praktického včelaření soustředil v knihách Rady včelařům, Umění moderního včelaře, Můžete být včelařem. Logickými a pedagogickými aspekty se vyznačuje zejména jeho Začínající včelař.

Alphandéryho zajímala i historie včelařství, jeho vývoj, etapy i pomůcky používané předky. Neúnavně sbíral vše, co souviselo s vývojem. Tak se mu podařilo vytvořit v roce 1936 v Brignne včelařské muzeum. Jeho koncepce mu zaručila trvalé místo v muzejnickém oboru a může být v mnohém vzorem ještě dnes.

Vyvrcholením odborné publikační Činnosti Edmonda Alphandéryho bylo zpracování a vydání dvoudílného kompendia Traité complet d‘apiculture, které má encyklopedický charakter. Získalo mu celosvětové uznání a pověst vynikajícího autora.

Do tajů včelařství zasvěcoval Alphandéry i syny Georga a Raula. Oba pokračují ve šlépějích svého otce. Georges vede časopis založený otcem a Raul je autorem dalších vynikajících knih o včelařství.

 

 

 

 

Bela AMBRÓZY

 

Maďarský baron Béla Ambrózy (1839—1911) byl významnou osobností včelařství druhé polovice 19. a počátku 20. století. Narodil se v Temešváru, v jehož blízkosti vlastnil jeho otec panství. O včelařství se začal intenzivně zajímat, když skončil vojenskou kariéru, jako husarský důstojník italské armády. Tehdy mu bylo dvacet šest let.

Na dráhu hospodáře a včelaře se připravoval systematicky zemědělským studiem. V rámci zdokonalení podnikl také mnohé cesty po Evropě, při kterých navázal přátelské a odborné kontakty s tehdejšími významnými včelaři.

Prakticky začal včelařit v roce 1865, kdy umístil na svém panství 300 slaměných košnic. Technologie chovu v těchto úlech a také výnosy ho neuspokojovaly. V roce 1870 tedy zreorganizoval včelnici, rozšířil počet včelstev a jejich výnosu určil v produkci panství druhé nejdůležitější postavení. O tři roky později si pozval německého včelařského praktika Franze Gegenfurtnera a zaměstnal jej jako hlavního včelmistra. Rozšířili počet včelstev na 1200 a vytyčili linii racionálního chovu podle tehdejších nejmodernějších metod.

Baron Ambrózy se ve včelařství prosadil v několika směrech. Po zavedení chovu benátské včely, která se výborně přizpůsobila podmínkám regionu, ve kterém včelařil, jej cílevědomě rozmnožoval nejen pro potřebu vlastní včelnice, ale ročně odprodával 80 až 100 včelstev, takže se stala jeho včelnice produkčním centrem pro široké okolí.

Ambrózy patřil mezi první včelaře, kteří zavedli produkci a odprodej plástového medu, což byl nejen výhodný obchodní artikl, ale i propagace včelařství, jako důležitého odvětví zemědělství. Byl také aktivním propagátorem výsadby kulturních, ale i přírodně rostoucích nektaro a pylodárných rostlin. Názorným příkladem byl park, kde měl umístěnou včelnici.

Angažoval se i v založení silné stavovské včelařské organizace, která by byla partnerkou státních orgánů při navrhování, prosazování a realizování zájmů včelařů. Iniciativně působil při ustavení Maďarského včelařského zemského spolku, kde po dlouhý čas byl i předním funkcionářem.

Tvůrčím způsobem se zapojil do Odborné publikační činnosti. Byl jedním z nejaktivnějších dopisovatelů časopisu Včelařské listy, který význačně působil na praktické včelaře. Souhrn poznatků včelařské vědy na přelomu století shromáždil v knize A méh (Včela). Stala se vyhledávanou příručkou včelařů a vyšla v několika vydáních. Kniha přinesla baronu Ambrózymu zasloužené uznání. Na základě brilantní publikační činnosti mu historikové přisoudili titul „spisovatel zlatého pera“.

Na své včelnici zavedl „otevřené dny“, kdy přijímal exkurze a návštěvníky, vysvětloval koncepci vlastního chovu včel a poskytoval všestranné poznatky. Tak se vlastně stal neformálním učitelem včelařství. Pravidelně se zúčastňoval pověstných německo-rakousko-maďarských kočovných zájezdů včelařů, které se uskutečňovaly od roku 1850. Mnohokrát na nich rovněž přednášel.

Po celý život udržoval přátelské kontakty s četnými včelaři, mezi nimi i Janem Dzierzonem, Gustavem Dathe a dalšími. Důvěrně znal jejich život i dílo a literárně ztvárnil jejich portréty.

Tak přispěl k včelařské biografii, díky které se zachovaly mnohé cenné informace, důležité pro pochopení vývojových etap včelařství.

 

 

 

 

Aristotelés ze Strageiry

 

Dnes už asi málokdo ví, že tento největší a nejuniverzálnější antický myslitel, zakladatel logiky a dalších vědeckých disciplín, jenž žil vletech 384 až 322 př. n. l., se věnoval také bádání v oblasti včelařství. Tento žák Platónův a zakladatel tzv. peripatetické školy rozdělil filozofii na část teoretickou (učení o bytí, jeho částech, příčinách a základech), část praktickou (o lidské činnosti) a poetickou (o tvorbě krásna a užitku). Jako první analyzoval základní myšlenkové formy (pojmy, soudy, úsudky) a vytvořil první logický systém. Přesto jako filozof kolísal mezi materialismem a idealismem. Aristotelovo dílo působí dodnes především svým stylem vědeckého myšlení, smyslem pro systematičnost a logiku poznání, víru v sílu lidského rozumu.

Již ve svých sedmnácti letech se stal Aristotelés členem Platónovy akademie. Po smrti svého učitele v roce 348 př. n. 1. byl pak povolán na dvůr makedonského krále, aby se tam ujal řízení výchovy prince Alexandra.

Aristotelés byl nejen zdatným teoretikem, avšak své pokusy dovedl velmi dobře převést i do praxe a dokonce z nich dokázal vyvodit obecně platné závěry. Podstatná část jeho vědeckého díla má přírodovědný charakter. Svá pozorováni Aristotelés zachytil ve dvou mnohasvazkových knihách Generace zvířat a Historie zvířat. Pro nás je jistě zajímavé, že právě včely hrály v obou těchto pozoruhodných dílech velice významnou rolí.

V Aristotelově době se včely chovaly v nádobách z páleného jílu nebo ve slaměných úlech, takže nebylo až tak snadné pozorovat jejich život. Přesto se Aristotelovi bez jakýchkoli dnes běžně dostupných přístrojů a pomůcek podařilo odhalit četná tajemství života včel. Tak například velice přesně odpozoroval, že ve včelstvu existují tři kasty včel (matka, dělnice a trubci), ba dokonce i pochopil, že těmto jednotlivým kastám je ve včelstvu přisouzena konkrétní role, avšak zůstalo mu nepoznáno tajemství rozdílu mezi matkou a dělnicí. Přitom věděl, že pouze včelí matka dokáže produkovat jak nové matky, tak i dělnice a trubce. Dokonce zjistil, že se trubci nikterak nepodílejí na produkci medu.

Jeho tvrzení, že med padá na Zemi z hvězd, můžeme dnes sice brát s úsměvem, avšak připustíme-li, že i Slunce patří mezi hvězdy, zase tolik k smíchu to není.

Dlouho byl Aristotelés považován „jen“ za učitele myšlení, a k lepšímu pochopení jeho díla došlo až koncem desátého století. Nejvíce k němu přispěl arabský filozof, lékař, přírodovědec, básník a politik, Ibn Síná Abú Ali al-Husajn ibn Abdalláh - asi 980 až 1037 (u nás známější jako Avicenna). Přes Avicennu a další arabské učence se pak dostalo Aristotelovo učení do Evropy.

 

 

 

Leon BORNUS

 

Významný polský vědec, pedagog a organizátor prof. dr. Leon Bornus začal odborně působit ve včelařství v roce 1946 jako pracovník výzkumného ústavu včelařského v Lublinu. Ustav byl několikrát reorganizován, později se přemístil do Skierniewiczu, poté do Pulaw, kde nyní tvoří jedno z oddělení výzkumného ústavu zahradnického a květinářského.

Jeho první vědecké práce byly zaměřené na ekonomické otázky včelařství - výpočty a odhady nákladů na práci soukromých a státních farem, výpočty cen medu, vosku.

V roce 1954 se stal prof. Bornus ředitelem ústavu a podílel se na vypracování krátkodobých i dlouhodobé koncepce vědecké práce v oblasti teorie i praktického včelařství. V této funkci působil až do odchodu na odpočinek v roce 1984. V současné době však ještě v ústavu pracuje na poloviční úvazek jako vědecký pracovník.

Po ekonomických problémech se začal věnovat výzkumu morfometrických parametrů včel chovaných v Polsku. Vymezil pět rozdílných typů a jejich geografický okruh, ve kterém se vyskytují. Nejprve tyto populace popisoval na základě jedenácti znaků, ale později podle matematicko-statistických metod dokázal, že na jejich rozlišení postačí pět hlavních znaků. Mezi ně zařadil velikost, délku jazyka, kubitální index, délku a šířku předního křídla. Potvrdil, že pro praktické využití jsou nejdůležitější první tři znaky. Do doby, kdy ukončil výzkum a uveřejnil jeho výsledky se na popis populací včel používalo až 30 znaků. Práce prof. Bornuse tudíž přispěla v tomto směru k racionálnosti a efektivnosti.

V roce 1957 prof. Bornus iniciovala založil časopis Pszczelnicze Zeszyty Naukowe, jehož se stal vedoucím redaktorem. Půd jeho vedením se stal časopis důležitým a využívaným zdrojem informací. Do současné doby v něm bylo uveřejněno více jak 230 vědeckých prací a výsledky téměř 35 doktorských dizertačních prací z mnohých oblastí včelařství.

Dlouhou dobu se prof. Bornus věnoval studiu selekce včel pro potřeby jednotlivých regionů Polska. Vedl výzkum, jehož cílem bylo hodnocení nejdůležitějších užitkových vlastností včel místních typů v porovnáni s kříženkami včely kraňské a kavkazské. Výsledky ukázaly, že křížené populace (kavkazská matka) s místními trubci dávaly dvakrát vyšší produkci než domácí populace. Dále prokázal, že křížené populace včely kraňské rovněž převyšovaly v produkci výsledky místních včel až o 80 %. Tyto závěry měly značný vliv na polské praktické včelařství.

Širokou včelařskou veřejnost také upoutaly jeho práce sledující zazimování včel v rozličných typech úlů a v souvislosti s tím i vliv na produkci. Pro potřeby praxe měla značný význam jeho metoda na dekrystalizaci medu a práce o vlivu olova, zinku a kadmia na otravy včel v Polsku.

Výsledkem činnosti prof. Bornuse je 108 původních vědeckých experimentálních prací, přes 200 populárně vědeckých článků a 20 kapitol v rozličných knižních dílech.

Leon Bomus má značné zásluhy nejen na vědecké, ale i organizátorské oblasti, ve výchově nových vysoce kvalifikovaných včelařských odborníků i na rozšiřování a upevňování mezinárodní spolupráce polských včelařů. Dlouhou dobu byl členem Bee Research Association - včelařské vědecké společnosti, která má sídlo ve Velké Británii.

Odborně i organizátorsky se také angažoval v práci mezinárodní asociace včelařských organizací - Apimondii. Byl členem její ekonomické komise, později komise pro včelařskou technologii a zařízení. Jeho činnost byla podkladem pro zvolení čestným členem Apimondie.

Když se v roce 1987 vytvořila v Polsku Včelařská vědecká společnost, patřil prof. Bornus k jejím zakladatelům a byl zvolen za jejího prvního předsedu.

Prof. dr. Leon Bornus patří k předním představitelům současné včelařské vědy i praxe, a to nejen v Polsku, ale i v zahraničí.

 

 

 

 

Dr. F.K. Böttcher

 

Významný německý včelařský odborník dr. Friedrich Karl Böttcher se narodil v roce 1910 ve Wuppertal — Elberfelde v rodině učitele-včelaře. Po skončení, gymnázia studoval přírodní vědy na univerzitě v Jeně, Mnichově, Göttingu a v Erlangene.

Orientaci na praktickou a vědeckou dráhu a práci ve včelařství získal nejen od svého otce, ale  i od svých vysokoškolských učitelů světoznámých odborníků — jakými byli profesoři August Ludwig, nositel Nobelovy ceny za fyziologii Karl von Frisch a Enoch Zander.

Včelařskou veřejnost upoutal již v roce 1937 svoji doktorskou disertační prácí týkající se studia vlivu měď a železo obsahujících prostředků na ničení plevelů a jejich účinků na včelstva. Vypracoval ji na podnět a pod vedením prof. Zandera. Kritéria potřeby pro praxi si zachoval ve všech svých dalších pracích.

Po získáni doktorátu v letech 1936— 1938 pracoval jako asistent Ústavu pro choroby - rostlin v Geisenheimu na Rýně. Zde se specializoval na studium vlivu rozličných prostředků na ochranu rostlin na včelstva. Dále se věnoval studiu vlivu nikotinu na včelstva, který chtěl využit na léčeni některých chorob. Na tomto ústavu spolu s Martensem studoval i pářeni včelí matky s trubci. V roce 1938 se stal asistentem Bavorského zemského včelařského ústavu v Erlangenu, na kterém rozvinul rozsáhlý vědecký výzkum orientovaný několika směry.

V počátečním období se zaměřoval především na pyl. Studoval vliv exhaláty kontaminovaného pylu na včelařství. Varoval včelaře před jeho negativnimi vlivy na rozvoj, silu a kondici včelstva.

Později ho pyl zajímal i v dalších oblastech a směrech. Při odběru pylu zkonstruoval speciální mřížku, kterou umístil na letáku a která svými rozměry otvorů zabezpečovala odběr tohoto produktu za fyziologicky neškodných podmínek pro včelstvo. Zařízeni dostalo název pylochyt.  Potom určitou dobu zkoumal vlivy, které působí na předčasný jarní rozvoj včelstva. Za druhé světové války působil jako vojenský etnolog na Balkáně a v Sovětském svazu.

V roce 1950 byl na základě výsledků své vědecké práce jmenován ředitelem Bavorského zemského včelařského ústavu v Erlangen. V této funkci vystřídal prof. Zandera, který odešel do důchodu. Krátce po nástupu do této funkce byl pověřený vypracováním koncepce jeho dalšího rozvoje.

Při práci na tomto úkolu navázal dr. Böttcher na požadavky včelařské praxe, která chtěla budovat chov včel s matkami, které byly oplodněny kontrolovaným způsobem. Proto zajeden z prvních cílů si vytyčil výstavbu oplodňovacích stanic, které by organizovaly svou práci na vědeckých základech. Zároveň si dal za cil prostudovat poměry, které by byly potřebné k dosažení kontrolovaného pářeni matek. Z iniciativy dr. Bötchera a pod jeho odborným vedením byly v Německu vybudovány moderní oplodňovací stanice s přesným vědeckým programem, který by kontroloval jednotnou metodikou. Tento výzkum, na kterém se podílelo kromě ústavu v Erlangenu i několik dalších včelařských ústavů, byl úspěšný. Byly vypracovány objektivní podmínky a kritéria, za kterých mohou oplodňovací stanice spolehlivě pracovat.

Na základě tohoto se dr. Böttcher podílel na zpracování podkladů, které Stálá komise pro biologii včely medonosné - Mezinárodní organizace Apimondie vydala ve formě pokynů pro oplodňovací stanice.

V rámci tohoto výzkumu se dále věnoval i studiu fyzilogie pářeni matky s trubci, kde získal originální poznatky vysvětlující mnohé aspekty tohoto procesu zejména z hlediska jeho mechanismu.

Kromě těchto chovatelských zájmů a problémů se dr. Böttcher zajímal o teoretické otázky života včely medonosné. Významnou mírou zasáhl do našich znalosti z její anatomie. Prostudovala publikoval parametry délky sosáku matky, dělnice a trubců a jejich vzájemné závislosti a odlišnosti. V rámci tohoto studia vyvinul rychlou a poměrně přesnou metodu na měření sosáku včel. Význam pro praxi mají i jeho studie vysvětlující poměry při kladení vajíček v podletí a potom sily včelstva v zimě.

Při vypracování svých přednášek pro včelařství i při řešení aktuálních otázek teoretického i praktického charakteru s oblibou sahám po knize Bienenzucht ais Erweb. Em Handbuch für den wirtschagtlich arbeitenden imker, kterou napsal dr. Böttcher. Kromě této knihy vydal dr. Böttcher ještě další dvě díla. Se svým učitelem prof. Zanderem napsal Zabýváme se chovem včel a poznatky ze studia chorob včel popsal v díle Nemoci včely.

 

 

 

 

Otakar Brenner

 

Otakar Brenner (1886 -1975) studoval na učitelském ústavu v Praze, později na státní dřevařské škole v Chrudimi. Působil jako řídící učitel v Babicích u Prahy.

Včelařením se začal zabývat od roku 1908. Zaujalo jej natolik, že už v roce 1919 se z něho stal velkochovatel a jeho včelín byl vzorem pro mnohé ostatní. Sám se neustále vzdělával. Absolvoval mnoho kurzů, příkladně pro učitele včelařství, či celostátní kurzy plemenného chovu včel. Byl vyhledávaným rádcem, pomocníkem a důvěrníkem mnoha včelařů. Znám byl zejména jako propagátor hospodárného včelařeni.

Brenner byl osobitým představitelem nových snah ve včelařské organizaci. V organizátorském dění se široce angažoval. V letech 1929 -1934 převzal některé úkoly v nově vytvářené pražské župě, jejímž byl později i předsedou. V roce 1933 byl zvolen členem předsednictva Zemského ústředí včelařských spolků. O tři roky později se stal jeho starostou a byl jím až do roku 1942. Po pětačtyřicátém roce byl po tři roky předsedou nově založeného Zemského ústředí včelařů pro Čechy - složky jednoty včelařů v ČSR.

Významná byla i jeho publicistická činnost. Stal se vyhledávaným a uznávaným autorem odborného tisku. Spolupracoval se Včelařským obzorem, Včelařskými rozhledy, byl též redaktorem Včelařské příručky. V roce 1939 se stal členem redakční rady Českého včelaře a od téhož roku do roku 1942 i jeho šéfredaktorem. Byl též autorem Včelařské hlídky V zemědělském rozhlasovém vysílání. Připomeňme si na ukázku jen některé tituly, jež napsal pro Českého včelaře z roku 1936 : Proč včely hynou na zásobách; Některé příčiny nepokoje včel v zimě a jejich příznaky, Význam stavebního pudu pro výnos, Kdy oddělky a smetence, atd. Jen v tomto ročníku publikoval celkem jedenadvacet článků. A ještě jednu názornou ukázku, tentokrát ze Včelařského kalendáře, ročník 1945. Materiál se jmenuje Včelaři a zemědělci: „Včelař má ze včel užitek přímý - med a vosk, ale zemědělství má ze včel v podobě ovoce a semen desateronásobný....národohospodářství Evropy dává včela ročně 18 miliard korun, celému světu 50 miliard....Je tedy ve vlastním zájmu zemědělce, aby chce-li mít dobrou sklizeň a sám včely nepěstuje, aby se dohodl s některým včelařem a o spolupráci ho požádal. Získají oba, včelař za práci med a zemědělec vyšší sklizeň....“ Tolik vytrženo z Brennerova materiálu, jehož celé otištění by i dnes bylo v mnohém aktuální.

Otakar Brenner byl autorem černých odborných prací. Vydal například knihu Tlumení včelích nákaz, mezi vynikající publikace patří Přezimování včelstev. Výsledkem jeho celoživotní činnosti je pak kniha Zákonitosti života včelstva.

Otakar Brenner se dožil požehnaného věku. Zemřel 12.července 1975 v devětaosmdesáti letech. Jeho dlouhý život byl plodný, naplněný pilnou prací pro zdar českého včelařství.

 

 

 

 

Josef BRETSCHKO

 

Dr. Josef Bretschko zemřel 22. 5. 1989. Svým dílem, které po sobě zanechal, obohatil zejména rodící se středoevropské nástavkové včelařství o mnoho vědeckých i praktických poznatků při včelaření s kraňskou včelou. Zejména jeho desetileté výzkumy plodovacích a populačních křivek a jejich praktická aplikace na chov včel přinesly mnoho nových skutečností nejen do nástavkového včelařství.

Josef Bretschko se narodil v roce 1925 v Essegu vybývalé Jugoslávii. Tam také navštěvoval jednu z mála německý vyučujících středních škol. Na konci druhé světové války byla tato škola přemístěna do východní Marky. V novém bydlišti ukončil na jaře 1945 školu maturitou. Na podzim se zapsal na Karl Franz univerzitě ve Štýrském Hradci (Graz), kde studoval u „včelího“ badatele Karl von Frische. Jako student převzal práce u Štýrského včelařského svazu pro chov včel. V tomto svazu byl po studiích zvolen hlavním úřadujícím sekretářem. Již vtomto čase měl zájem na budování včelařství V Rakousku. Tyto snahy vedly v roce 1954 k založení Štýrské včelařské školy. Časem se stal ředitelem této školy, přestože jeho dalekosáhlé plány neodpovídaly záměrům představenstva. Proto si v roce 1966 odešel budovat svůj vlastní výdělečný včelařský provoz. Aby si zajistil finanční prostředky, odjel na pět let do Afriky. V Tunisu, díky německým dárcům peněz v rámci rozvojové pomoci, vybudoval provoz s 1000 včelstvy. K tomu příslušel také učňovský provoz, kde se vyučilo 40 mladých Tunisanů nástavkovému včelařství.

Dr. Josef Bretschko však neztratil kontakt s Rakouskem. Na dálku pomáhal zakládat Svaz štýrských výdělečných (komerčních) včelařů. Když se vrátil zpět do Rakouska, stal se nejprve jednatelem a potom předsedou tohoto svazu.

Svoje vědomosti předával dr. Bretschko na četných seminářích a prostřednictvím článků v odborných časopisech nejen v Rakousku. Svoji knihu Der Magazinimker (Nástavkový včelař vydal v pěti doplněných vydáních. Poslední šesté velmi rozsáhlé vydání (1985) nazval Přirozený chov včel, což také vyjadřuje jeho celoživotní úsilí. V jeho seminářích, referátech i dopisech bylo možno poznat člověka, který byl schopen vidět včely v jejich širokých souvislostech. Poukazoval na ročně se vracející vývojové fáze včelstva, spoléhající na vrozené instinkty, které musí včelař podporovat, nebo je také může tlumit při neodborných zásazích do včelstev. Chtěl ulehčit praktikům chov včel, poznáním pravidel jejich přirozeného vývoje. Při své provozní metodě usměrňoval také diskusi o úlech. Od zimního a letního nástavku dospěl k jednoduchému dřevěnému, který dává větší kontakt s venkovním prostředím - (nejprve v Zanderově a nakonec v Langstrothově míře). Věděl, že evropská úlová rozličnost a nejednotnost je brzdou rozvoje včelařství. Velmi přispěl také k rozvoji nízkonástavkového včelařeni.

S příchodem roztoče Varroa j. varoval před ošetřováním chemickými přípravky. V té době byl toho názoru, že kromě kyseliny mravenčí může každý použitý medikament znamenat konec chovu včel. S napnutím posledních sil zkoušel rok před smrtí účinky léčebných metod. Teprve poslední léta, s výskytem rezistencí a reziduí, mu částečně dávají za pravdu.

 

 

 

 

Josef BRŠLICA

 

10. 1. 1877 se v Nivnici na moravském Slovácku narodil přítel Josef Bršlica. Ve svém rodišti založil v roce 1911 včelařský spolek, jehož byl dlouholetým předsedou. Před 70 lety, tedy v roce 1927, se stal „dědáček“ Bršlica chovatelem matek, které rozšiřoval v okolí svého bydliště. Za své více než šedesátileté včelařské praxe, rozdával zkušenosti všem, kteří potřebovali rady a pomoci, a vychoval mnoho schopných a poctivých včelařů. Příkladnou prací ve včelařství, hlavně v chovu matek, se stal Josef Bršlica průkopníkem moderního včelaření dle Dierzona na moravském Slovácku. Když v roce 1957 oslavoval 80 let svého života, začal již chovat druhou tisícovku svých matek.

Navštívit jeho včelín bylo hlubokým a nezapomenutelným zážitkem. Jako desetiletý kluk jsem chodil ke „strýčkovi“ Bršlicovi pro jeho lité mezistěny, na nichž včely překrásně stavěly. Jako polevu používal syrovátku. Při návštěvě mě vždy uchvátil krásný včelín, na němž bylo napsáno: Pozdrav Pán Bůh včeličky, Krista Pána dělničky! Okolo byly domky - jakoby vesnice a z těchto domků vyletovaly a vracely se do nich včely. Uprostřed vesnice stál ponocný s halapartnou a rohem, a v jeho prostorném břichu se včelkám také líbilo. Nedaleko tekoucí potůček zajišťoval jednu ze základních podmínek života. Škoda jen, že se tak překrásné dílo nezachovalo do dnešních dnů!

Hlavní význam vynikající osobnosti přítele Bršlici je, že z původní domácí včely vyšlechtil známý kmen yčely a pro její šedé zbarvení ji pojmenoval „Popeluška“. (Spolupracoval s ing. Jiřím Savvinem a ing. Vladimírem Veselým, CSc.). Loketní index „popelušky“ byl 2,67. Popeluška byla v letech 1957-1958 použita k mezikmenovému křížení na včelíně U tří grácií v Lednici na Moravě (kmen včely Popeluška, chovatele Josefa Bršlici z Nivnice u Uherského Brodu a kmen včely Ivanka, chovatele Františka Lišky z Ivančic u Brna). Oba kmeny byly ze stejných bioklimatických podmínek. Páření probíhalo na dvou lesních oplozovacích stanicích v polesí Valtice - Poštorná. Sledované jihomoravské kmeny Ivanka a Popeluška nebyly morfologicky odlišně. Bylo prováděno i umělé inseminování matek ing. Veselým.

Přítel Josef Bršlica zemřel 10.6. 1959 ve věku 82 let. Včelaři ZO Nivnice ctí odkaz svého zakladatele a pokračují v chovu ušlechtilých matek na chovatelské stanici Lipina, která je umístěna jen 200 metrů od původní oplozovací stanice přítele Bršlici. Rozchovává se zde včela kraňská potomstvo F1 od inseminovaných matek z pracovišť výzkumného ústavu. Kmen včely Popeluška se svými morfologickými znaky velmi blížil včele kraňské, a proto i potomstvo nynějších kraňských matek se v Nivnici a okolí výborně osvědčuje. Včelaři oceňují nejvíce její úžasnou přizpůsobivost na různé snůšky, což je dáno tím, že má výborně orientační schopnosti.

Popeluška byla současníky milována hlavně pro svoji mírnost, rychlý jarní rozvoj, úsporně hospodařila se zimními zásobami, měla dobře vyvinutý čisticí pud a ráda prováděla tichou výměnu matky.

 

 



Josef BUCHAR

 

Nejspíš by jich byla pěkně dlouhá řada těchto pozoruhodných mužů, kteří střídavě oblékali kněžskou sutanu a včelařskou halenu, měnili kaditelnici za kuřák a u svých úlů a včel se cítili stejně blízko Bohu jako v chrámě před oltářem. Tito lidé spolu s příslušníky učitelského stavu rozšiřovali mezi prostým lidem na českém, moravském a slezském venkově tzv. rozumové včelaření, čímž se zasloužili nejen o hodnotnější duchovní život národa, ale také o téměř masový rozvoj této bohulibé a užitečné záliby.

Z naší pomyslné řady duchovních by jistě „vyčníval“ Josef Buchar (narozen r. 1841), který vedle toho, že působil nejprve jako kaplan v Uhříněvsi a později jako farář v Krůtech, rovněž aktivně včelařil a ještě navíc neúnavně organizoval včelařský spolkový život. Byl střídavě prvním a druhým místopředsedou Ústředního spolku včelařského, který pomáhal zakládat. Od samého začátku svého organizátorského působení také přispíval do časopisu Český Včelař. Později se s Josefem Mikulášem podílel na redigování tohoto periodika a v letech 1876 a 1877 působil dokonce jako jeho samostatný redaktor.

Vedle toho, že byl Josef Buchar velmi horlivým a nezištným propagátorem a spolutvůrcem ústřední včelařské organizace, nezapomínal ani na praktické včelaře, kterým byl nápomocen radou i skutkem. Založil včelařské spolky v Uhříněvsi a v Krůtech, vymyslel a sestavil úl vlastní konstrukce, který nechal vyrábět v jím založené truhlárně. Tento úl se dočkal v Čechách největšího rozšíření, ba dokonce na sjezdu v Příbrami byl v roce 1882 prohlášen za úl „normální“, jinými slovy za úl nejlépe vyhovující obecným požadavkům té doby.

Josef Buchar patřil rovněž mezi výborně řečníky, a nebylo včelařského sjezdu či setkání, na němž by nepřednesl zajímavý příspěvek. Tak například r. 1877 na I. sjezdu českomoravských včelařů v Praze na Letné, kde bylo sice nabito k prasknutí, avšak protože sek přednášce nikdo nepřihlásil, byli nuceni se ujmout slova Josef Kebrle a Josef Buchar, který v reakci na dotazy přítomných jen tak spatra obšírně pohovořil hned na tři témata: Jsou-li rámky na škodu včelám; jaké mají býti, aby jim neškodily, Co jsou zlodějky a jak si od nich pomoci, Jakých studií a pokusů učiněno o zpracování medu v nápoje. Na III. sjezdu v Plzni r. 1880 to byla přednáška O rozdílnosti plodnosti matek, na sjezdech dalších pak: Čarodějná píšťala proti zlodějkám (1881 v Roudnici), Kdo včelaříš pro užitek, chovej včely domácí (1882 v Příbrami), Jak přezimovaly včely s ohledem na rozličná plemena (1883 v Praze-Bubenči), Pravidla zdárného zazimování (1884 v Rakovníku), Nový prostředek proti vnitřním zlým následkům včelího bodu, Jaká uznáváme pravidla zazimování včel (1886 v Kutné Hoře). Už jen z tohoto ne zcela úplného výčtu vidíme, jak širokou škálu problémů souvisejících se včelařstvím dokázal J. Buchar postihnout.

Za pozoruhodné můžeme rovněž považovat i to, že Buchar patřil mezi nejlepší praktiky v oboru Kneippovy léčby, jíž se na sklonku svého života zcela oddal.

 

 

 

 

Silvestro CANNAMELA

 

Silvestro Cannamela se narodil roku 1924 v Catanie v Itálii. Na římské univerzitě dosáhl v roce 1948 hodnost doktora práv, později si rozšířil kvalifikaci i v oblasti hospodářských věd a žurnalistiky.

Jeho první kontakty se včelařstvím spadají do roku 1941, kdy se stal pracovníkem Všeobecné konfederace zemědělců Itálie. S touto organizací spolupracuje prakticky dodnes.

Po studiích se stal jedním z nejbližších spolupracovníků renomovaného a mezinárodně uznávaného odborníka ve včelařství dr. Antonia Zappi-Recordati, s kterým společně založil v roce 1953 Federaci italských včelařských svazů. Ředitelem byl zvolený dr. Zappi-Recordati a Cannamela se stal jeho zástupcem. Získal značné zásluhy na vybudováni struktury této organizace, na vypracování náplně a metod práce, počínaje centrálními útvary až po základní pobočky. Kromě toho se v prvopočátcích podílel i na vypracování koncepce nákupu a rozdělování cukru pro krmení včel. V období tržní krize, v padesátých letech, koordinoval skladování medu, vypracoval koncepci tržní reklamní politiky mnohokvětových medů, které se v tě době v Itálii ve velké míře produkovaly. Podílel se i na vypracování norem kvality medu, obalů pro jejich expedici, valorizaci italských medů.

Každodenní potřeba přímé pomoci praktickým včelařům jej vedla k návrhu na založeni Střediska komunálních služeb pro včelaře Itálie. Zde se jim dostávají rady při nákupu a prodeji včelařské techniky, produktů, prostředků na léčení včelích chorob i při zavádění moderní techniky.

Od roku 1956 se datuje jeho úzká spolupráce s Apimondií. Podílel se na přípravách kongresů ve Vídni, Římě, Madridu i Praze. Uznání za tuto práci se mu dostalo zejména tím, že na XX. kongresu v Bukurešti byl zvolený generálním sekretářem Mezinárodní asociace včelařských organizací - Apimondie. V této funkci se značně zasloužil o rozšíření počtu včelařských členských organizaci, na propojení spolupráce s dalšími světovými zemědělskými, farmaceutickými a i ekonomickými organizacemi, které rozvíjejí vědeckou práci ve všech oblastech apidologie. Má rovněž zásluhy na vydávání časopisů Apimondie, vědeckých monografií, na přípravě a zabezpečování monotematických sympozií a dalších kongresů až po loňský v Číně. Ve funkci generálního sekretáře pracoval celých 28 let. Osobně se podílel na vybudování sekretariátu Apimondie v ulici Corso Vittoriou Emanuele v Římě, kde tento útvar dodnes sídlí.

V roce 1974 založil dr. Cannamela periodikum Apitalia, které vychází dvakrát měsíčně a přináší aktuální ekonomické a technické informace o včelařství.

Po dobu své působnosti publikoval v rozličných periodikách značné množství příspěvků, zpráv, analýz, které odrážely zejména ekonomický vývoj světového včelařství i jeho prognózy. Značnou aktivitu projevil i v legislativní problematice. V současném období se autorsky podílí na vypracování některých odborných hesel Italské zemědělské encyklopedie.

V letech 1991-1992 spolupracoval i na obnovení Apislavie - Federace slovanských a podunajských včelařských organizací. Byl i jedním ze spolutvůrců smlouvy mezi touto organizací a Apimondií.

 

 

 

 

A. J. COOK

 

A. J. Cook (1842-1892) byl rodákem z amerického městečka Owosso ve státě Michigan. Protože mu byl dán do vínku smysl pro vnímání přírody, vystudoval nejprve zemědělskou akademii. Byl absolventem s vysokou úrovní teoretických znalostí a protože vynikal i pedagogickými schopnostmi, stal se na základě konkursu učitelem.

Náhlé ochoření však jeho pedagogickou činnost na čas přerušilo. V tomto období se začal zajímat o léčení lidí a tedy o medicínu. Po uzdravení se nechal zapsat na studium medicíny a v roce 1866 získal lékařskou kvalifikaci. Pote si zvolil za životní orientaci dráhu vysokoškolského učitele. Stal se asistentem zoologického oddělení Michiganské státní zemědělské akademie. Dostal speciální úkol - vybudovat úsek včelařství.

Houževnatě a s energií zadanou úlohu realizoval. Začínal aniž měl na co navázat. Zpočátku tedy vybudoval u akademie včelín a postupně jej vybavil vším, co praktické včelařství už z techniky i technologie znalo. Ve včelíně pak realizoval podstatnou část výuky. Cvičení vedl takovým způsobem, že se včelín stal oblíbeným místem studentů, ale i konzultačním střediskem a cílem exkurzí včelařů.

Paralelně s tím však věnoval značnou pozornost i teorii. Na přednáškách měl vždy hojnou účast, protože do nich zařazoval vývojové novinky z amerického i evropského kontinentu.

V roce 1878 byl na základě pedagogické a vědecké práce jmenován profesorem entomologie a zoologie. Stal se prvním americkým odborníkem, který tuto hodnost získal za výsledky v oblasti včelařství. Cook nepatřil mezi typy kabinetních profesorů, byl spíše organizátorského a manažérského zaměření. Hodnost profesora pro něj byla stimulem k další odborné, ale i společenské aktivitě. Patří k zakladatelům michiganské včelařské organizace, jíž se stal předsedou. Z tohoto postavení pak významně ovlivňoval praxi v širokém okolí.

Později byl zvolen i předsedou Severoamerické včelařské společnosti, která se pod jeho vedením stala jednou z největších na světě.

Prof. Cook také patřil k nejaktivnějším autorům amerických odborných časopisů, které v té době vznikaly. Informoval v nich o výsledcích a závěrech včelařského výzkumu, a také odpovídal na mnohé otázky zajímající včelařskou veřejnost.

Poměrně dlouho pracoval na knize The Bee Keepers‘Guide or Manuel of the Apiary, tedy na průvodci včelařskou praxí. Soustředil v ní zkušenosti ze své pedagogické práce transformované do podoby užitečné pro všechny včelaře. Kniha se stala učebnicí, kterou měl v knihovně každý větší včelař, o jejím úspěchu svědčí skutečnost, že jen za Cookova života vyšla ve třinácti vydáních. Její odborná stránka je natolik dokonalá, že mnohé z ní čerpají a citují současní autoři.

Celoživotním dílem se stal prof. Cook pro včelařskou veřejnost výraznou autoritou. Společně s jinými kapacitami začal psát dějiny racionálního včelařství amerického kontinentu.

 

 

 

 

Dr. Eva Crane

Eva Crane studovala matematiku a fyziku v Londýně a po promoci začala přednášet fyziku na univerzitě v Hull. Zpočátku se věnovala výzkumu biofyziky na univerzitě v Sheffieldě. Ke včelám a včelařeni se dostala v době druhé světové války.

Když byla v roce 1949 založena ve Velké Británii organizace Bee Research Association (Včelařská výzkumná společnost) stala se dr. Eva Crane její první ředitelkou. Brzy po jejím vzniku, díky úsilí, cílevědomosti a koncepci dr. Crane, se stala tato společnost světovým centrem vědeckých informaci o včelařství a jeho produktech. V roce 1955 bylo její centrum umístěno v Ohalfont. St Peter. Bucks., a v roce 1976 se přeměňuje na International Bee Research Assocciation, které má spolupracovníky a členy ve 103 státech. Ve funkci ředitelky této vědecké instituce působila dr. Crane do roku 1983, kdy odešla do důchodu.

Krátce po nástupu do této instituce si dr. Crane dala kromě jiného za úkol zmapovat všechny termíny, pojmy a kategorie, které se vyskytuji ve včelařství a definovat jejich ekvivalenty v jiných jazycích. Tato úloha byla důležitá pro komunikaci, překlady, styky na konferencích, výchově včelařských odborníků a rychlejší výměny informací. Proto začala vydávat slovníky, v letech 1951—1985 jich vyšlo už 9 svazků. V těchto dílech jsou objasněny termíny a pojmy ve 22 jazycích.

V roce 1950 se dr. Crane stala hlavni editorkou a redaktorkou časopisu Bee World (Svět včely), který byl založen ještě v roce 1919 a který představuje jeden z nejpopulárnějších časopisů na světě. .

Paralelně se stala i editorkou periodika Apicultural Abstracs, který vědeckým pracovníkům a dalším zájemcům zprostředkovává stručný popis nových vědeckých poznatků, výsledky výzkumu a práce s uvedením autora, místa, kde jsou publikované adresy institucí, kde je autor získal. Tento časopis se zásluhou dr. Crane stal důstojným partnerem ostatních referátových časopisů a založil vlastní včelařskou vědeckou informatiku, bez které se žádný vědní obor neobejde.

Ve zpracování informací o včelařství, potom dr. Crane pokračovala tím nejdůležitějším - informacemi o medu. V roce 1975 vydala základní dílo tohoto charakteru, které slouží k rychlé orientaci pří vytyčování dalšího směru výzkumu tohoto produktu.

Specializaci a doménou dr. Evy Crane se stalo včelařství v tropických oblastech, které jednak nemělo zpracovanou historii, vývoj, výsledky, ale značně se liší od včelařství v jiných oblastech. Odstranit tento nedostatek a deficit se, po letech studia a bádání pokusila vyřešit v knize: „Apicultural in tropical climates“, kterou vydala v roce 1976. Za dva roky ji doplnila komplexní bibliografií.

Monografie o včelaření v tropických oblastech měla značnou světovou odezvu a dr. Crane byla zvolená za první předsedkyni Mezinárodní konference s touto tematikou, která položila základy vědeckého exaktního interpretovaného včelařství v těchto oblastech.

V šedesátých letech našeho století nastala informační exploze, která si kromě jiného vyžádala i zrod speciálních vědeckých časopisů, které by rychle uveřejňovaly původní vědecké experimentální práce i ze včelařství. Dr. Crana založila časopis: Journal ot Apicultural Research a v roce 1962 se stala jeho vedoucí redaktorkou. Funkci vedoucí redaktorky a editorky tohoto časopisu vykonávala dr. Crane do roku 1982.

V roce 1983 spolu s dr. Walkerem vydala knihu „The impact Of pest management on bees and pollination“ a hned vzápětí sama dílo: The Archaeology of beekeeping.

Dr. Crane s přednáškami, vědeckými referáty nebo jako účastnice mnoha vědeckých konferencí, sympozií, přípravných nebo organizačních výborů procestovala téměř celou zeměkouli. Na svých cestách se nejen živě zajímala o současný stav včelařství země, kterou navštívila, ale horlivě soustřeďovala poznatky o jeho minulosti. Z tohoto obrovského nashromážděného a utříděného materiálu, kterému dala originální interpretační formu, se zrodilo její další dílo „Historie světového včelařství“.

Když v roce 1983 odešla dr. Crane do důchodu, aktivní práce ve prospěch včelařství se nevzdala. Soustředila se na řešeni všeho, na co neměla čas předtím. V roce 1984 vydala další dvě příručky: „Directory of important world honey sources“ a Pollination directory for world crops“, které včelařská praxe i výzkum oceňuji pro konkrétnost a komplexnost.

Nejdůležitějším a lze říci i životním dílem dr. Crane je kniha: „Včely, včelařství, věda, praxe a světové zdroje“, která vyšla v roce 1989. V šesti na sebe logicky navazujících a rozsáhle koncipovaných kapitolách soustředila klíčové poznatky ze všech oblasti včelařství.

Rozsáhlá aktivní práce ve prospěch včelařství v jeho oblastech, výsledky její práce, které mají celosvětový význam, jejich dopad pro další vývoj včelařství vyústil v uděleni mnoha vyznamenání a ocenění. V současnosti je dr. Eva Crane čestnou prezidentkou Mezinárodní včelařské výzkumné společnosti, viceprezidentkou Mezinárodní komise pro včelařskou botaniku, čestnou členkou Apimondie, mezinárodní asociace včelařských organizaci a aktivní členkou anglické včelařské organizace. Publikuje, přednáší a vykonává funkci konzultantky mnoha vědeckých institucí.

 

 

 

 

Charles DADANT

 

Tento rodilý Francouz, který velmi rychle a dobře zakořenil ve Spojených státech amerických, kde také získal věhlas úspěšného včelaře, se musel o svoji slávu podělit s L. L.Langstrothem. Byl to ale velice přátelský a družný člověk, který rád a ochotně navazoval kontakty se včelaři, takže mu to nejspíš nedělalo žádné problémy. Charles Dadant se narodil roku 1817, a ve své rodné zemi prožil dětství mládí i kus zralého věku. Do Ameriky se odstěhoval v šedesátých letech. Zanedlouho po příchodu do Hamiltonu ve státě Ilinois, jen co se trochu „rozkoukal“, si Dadant koupil dvě včelstva. O tom, jaký to byl včelař, svědčí skutečnost, že v roce 1871 už z nich měl čtyřiadevadesát včelstev, která mu dala osmnáct metrických centů medu. A to ještě navíc toho roku prodal třiapadesát rojů.

Z toho vyplývá, že se mu vedlo velice dobře. Dadant však utržené peníze uvážlivě investoval. Jako jeden z prvních založil v Americe továrnu na výrobu úlů a dalších včelařských potřeb. A už jen v tom lze spatřovat jeho obrovskou zásluhu na rozvoji amerického včelařství, protože od té doby se staly i pro nepříliš majetné včelaře dostupnými dobře propracované úly a kvalitní mezistěny. O tyto výrobky byl takový zájem, že v době, kdy jiní krachovali, mohl si Dadant dovolit Výrobu opakovaně rozšířit.

Ve svých včelařských začátcích Dadant prostudoval veškerou tehdy dostupnou literaturu a vyčtené informace konfrontoval se svojí včelařskou praxí i se včelaři v okruhu několika desítek mil od svého bydliště. Brzy měl na nejrůznější otázky týkající se chovu včel vlastní vyhraněný názor, což ho posléze přimělo usednout k papíru a pokusit se zachytit své stále bohatší zkušenosti. Zprvu nesmělý záměr se vydařil. Roku 1874 vyšla jeho knížka Malý kurz včelařství, která byla natolik úspěšná, že zůstala na dlouhou dobu nejvyhledávanější včelařskou příručkou. Později Dadant úspěšně přepracoval a doplnil Langstrothovu knihu Úl a včela (The hive end heney bee). V této souvislosti je rovněž třeba zmínit, že Dadant přispěl k rozvoji amerického včelařství také jako dlouholetý hlavní redaktor dodnes vycházejícího časopisu American bee journal. Obecně uznáván je však Dadant především jako včelařský vynálezce. Nejvíce se proslavil zkonstruováním úlu, který měl v plodišti rámky o rozměrech, jež navrhl Quinby a v medníku polorámky 47 x 17 cm. Dadant tento úl mnoho let v praxi prověřoval a zdokonaloval.

Charles Dadant zemřel v roce 1902 ve věku 85 let. Na rozdíl od Langstrotha odešel z tohoto světa jako úspěšný a zámožný člověk, který po sobě zanechal čtyři velké včelíny a továrnu na výrobu úlů a mezistěn. Mohl však klidně „spát“, protože nic z toho nepřišlo nazmar, ba dokonce tovární provozy se pod vedením jeho syna Kamila Dadanta ještě rozrostly.

 

 

 

 

Gustav DATHE

 

Vynikající odborník, známý včelař Gustav Dathe se narodil 15. května 1813 v Königshofenu u Eisenbergu v Německu. Získal pedagogické vzdělání a stal se učitelem v Rökkenu. V této malebné dědince dělil čas mezi vyučování dětí a svoji velkou lásku - včely. Když se ve dvaačtyřiceti letech musel pro vážnou chorobu vzdát učitelského povolání, stalo se mu včelařství veškerou náplní života. Usadil se v Evstruppu, v provincii Hannover, kde si koupil zemědělskou usedlost. V zahradě si zbudoval včelín a včelnici a s velkou energií se opět věnoval ošetřovaní včelstev.

V tě době se mnozí včelaři začali zabývat racionalizaci vlastní práce a včelařství vůbec. Věděli, že na včelí produkty má, kromě pastvy, značný vliv i včelařská technika. Proto právě jí se začala věnovat značná pozornost.

Včelařská technika zaujala i Gustava Dathe. Jeho prvním úspěchem v této oblasti byla konstrukce úlu přístupného při práci ze zadu. Konstrukční jednoduchost, dobré včelařské výsledky napomohly jeho rychlému rozšířeni nejen v okolí ale i po celém Německu. Dodnes je v literatuře znám jako Datheho úl.

Současně s úlem řešil Dathe i typ rámků. Navrhl a vyzkoušel dva druhy rozdílných velikost. V některých oblastech se používají dodnes.

Řešil také vzdálenost, uložení a stabilitu rámků. V této souvislosti navrhl hřebíčkové mezerníky, které se rovněž v praxi osvědčily a dlouho využívaly.

Nejznámějším počinem v oblasti včelařské techniky však byl Datlieho návrh a konstrukce fajfky, která se používala k zakuřování včel. Jednoduchost zařízení, možnost použití i pro nekuřáky (přívod dýmu se po vdechnutí uzavírá kulovým ventilkem), a hlavně účinnost při práci zabezpečily její rychlé využití v praxi. Pro svoji jednoduchost se stále ještě používá.

Dathe byl rozený pedagog a tedy nikdy nikomu neodmítl poradit. Návštěvníkům jeho včelnice ochotně vysvětloval vlastní způsob včelaření, rád diskutoval o racionalizaci včelařství, předváděl to, co sám vyřešil.

Usilovně soustřeďoval vlastní poznatky i to co tehdejší praxe znala. Zrodilo se z toho jeho dílo - Učebnice včelařství. Bylo mu víc než padesát, když ji dokončil. Na jejím obsahu, metodické a didaktické formě je znát, že ji projektoval, koncipoval a napsal skutečný učitel. Jednoduchým stylem, s maximálním informačním obsahem dokázal popsat prakticky vše, co praxe tehdy potřebovala.

Učebnice včelařství byla vydána v roce 1870 a stala se nejčtenější a nejpoužívanější knihou, doslova včelařským bestselerem. Překonala cíl a záměr, se kterým ji Dathe psal a je možno ji pokládat za dílo zlatého fondu včelařské literatury 19. století. Pro všechny tyto aspekty se dočkala několika dalších vydání. Po vydání této knihy se stal Dathe ještě vyhledávanějším včelařským odborníkem a jeho popularita mezi včelaři vzrostla natolik, že se stal jejich rádcem, konzultantem i oponentem při posuzování nové včelařské techniky.

Protože Datheho úl, rámky a fajfka se používají dodnes, je možno říci, že jejich autor patři mezi první tvůrce včelařské ‚techniky.

Datheho osobnost a dílo přesáhlo hranice jeho vlasti a historikové se shodují, že jeho dosah není jen národní, ale mezinárodní. Tato skutečnost je nejlepším oceněním jeho práce.

 

 

 

 

Ludvík DOLEŽAL

 

Jedním z významných organizátor včelařského dění v oblasti Českomoravské vrchoviny byl Ludvík Doležal, který se narodil roku 1849 v Kynicích. Včelaření se poměrně brzy stalo jeho zálibou, ba dokonce i celoživotním údělem. A protože byl nespokojen se stavem tehdejšího včelařského dění, po delším úsilí se mu podařilo založit v roce 1896 první samostatný včelařský spolek Pohoran v Třebíči, který byl po dloubou dobu nejlépe organizovaným spolkem na Moravě. Jeho přičiněním vzniklo na západní Moravě několik dalších takovýchto včelařských seskupení. Kromě toho měl L. Doležal velkou zásluhu na celkové reformě moravského včelařství. Právě z jeho podnětu bylo totiž usilováno o přeměnu zkostnatělého a nepříliš funkčního Moravského včelařského spolku v Brně na Zemský ústřední spolek, což se povedlo, a v jehož čele nakonec stanul. Vedle funkce předsedy tohoto ústředního orgánu, kterou vykonával ke spokojenosti prostých členů dlouhá léta, se Ludvík Doležal stal pro své schopnosti prvním (a také zůstal jediným) včelmistrem moravským.

Civilním povoláním byl Ludvík Doležal ředitelem škol (nadučitelem) nejprve v Čáslavicích a později v Třebíči. Většinu svého volného času však věnoval včelám a organizování včelařského spolkového života. Rozhodně mu nebyly lhostejný starosti a potíže, s nimiž se včelaři tenkrát potýkali, a proto začátkem století zaměřil svoji pozornost na problematiku včelařské svépomoci. Velmi důkladně vypracoval návrh na založení zemského včelařského družstva, které by vyrábělo včelařské potřeby a od včelařů vykupovalo med. V rámci tohoto družstevního podnikání dokonce uvažoval i o vaření medoviny a produkci dalších výrobků z medu a včelího vosku. A ač měl L. Doležal, který byl mimo jiné také ředitelem záložny, velmi dobré podmínky pro zřízení a vedení včelařského družstevního podniku, jeho návrh přesto neprošel. Příčin lze vidět hned několik. Jednou z těch nejhlavnějších však byly neustálé spory v moravském včelařství, které vyústily až k vytvoření Zemského sdružení samostatných spolků včelařských, což bylo krokem zpátky.

I přes tento neúspěch má však moravské včelařské družstevnictví v Ludvíku Doležalovi svého takříkajíc ideového zakladatele, na jehož myšlenky částečně navázali později jiní.

Za zmínku však také stojí skutečnost, že Ludvík Doležal začal u nás jako první včelařit v úlech s nástavkovým medníkem a svůj úl dokonce vystavil v Protivíně. Po tomto výčtu jeho aktivit už asi ani nepřekvapí, že svoje poznatky zachycoval na papír a rovněž hojně publikoval ve Včele Moravské.

 

 

 

 

J.H. DUSTMANN

 

Ředitel Dolnosaského zemského výzkumného ústavu včelařského v Celle (SRN) prof. dr. Jost H. Dustnsannje vysoce kvalifikovaný a všestranný odborník. Odbornou životní druhu započal studiem pedagogiky v Göttingenu, později zoologie, botaniky, chemie a geografle na univerzitách v Göttingenu a Insbrucku. V roce 1964 se stal vědeckým pracovníkem ústavu v Celle a od roku 1975 je jeho ředitelem.

Vědeckovýzkumná práce J. H. Dustmanna je velmi rozsáhlá, rozmanitá a cenná zejména z hlediska rozvoje teoretických a praktických aspektů včelařství. Tematicky ji lze rozdělit do několika samostatných, ale navzájem souvisejících celků. U včelích produktů se zaměřil zejména na jejich chemické a biologické aspekty. Vypracoval metodu na měření množství peroxidu vodíku v medu, refraktometrického stanovení obsahu vody v medu a stanovení enzymové aktivity katalázy, invertázy, diastázy a množství hydroxymetylfurfuralu v medu. Originální byla i jeho studie, ve které popsal prolín jako látku, která souvisí s dozráváním medu. Značnou pozornost věnoval elektrické vodivosti medu a jejímu vztahu k druhu medu. U medu také definoval antimikrobiální účinky a radioaktivitu z různých lokalit. Zvláštní pozornost věnoval analýze pylu v medu pomocí rastrové elektronmikroskopické metody. Tyto jeho práce vzbudily značný zájem včelařské veřejnosti, ale značně rozšířily i poznatky palynologie. Populární je i jeho práce o vlivu medu na zubní kaz. Všechny tyto jeho práce přispěly k standardizaci a definování objektivních parametrů a kritérií kvality medu.

Později, u vosku a pylu, studoval a popsal metodu na stanovení reziduí typu chlorovaných uhlovodíků. U propolisu definoval a popsal jeho protivirové působení. S ohledem na přímou pomoc včelařské praxi prostudoval vliv herbicidu Tormon 80 na včely a jejich rozvoj. V oblasti patologie včel studoval biologické obranné mechanismy proti chorobám a škůdcům. V tomto rámci řešil vybrané problémy varroázy.

Značnou pozornost věnoval opylování zemědělských kultur i volně rostoucích rostlin. Cenně jsou jeho práce zejména o opylování řepky (Brassica napus), jejíž osevní plochy jsou v Německu značné.

V letech 1967 až 1968 a poté v období 1970 až 1972 si odborné vědomosti doplňoval na kalifornské univerzitě v Davidu, kde pod vedením a ve spolupráci s prof. dr. H. H. Laidlawem studoval vybrané úseky genetiky včely medonosně. Specializoval se především na chemické aspekty mutací, v tomto rámci definoval chemické složení pigmentu očí včelích mutantů. Je objevitelem nových látek typu ommochrom a pteridinových pigmentů, které u mutovaných včel dominují a jsou pro ně typické. Složením pigmentu očí se zabýval i u běžných včel, popsal pteridiny typu lumazinu a definoval kynorenin-3-hydroxylázy.

Chemické analýze podrobil i mozek včel ve vývojové fázi imaga, definoval v něm některé neuroaktivní látky.

Vědeckou činností zasáhl i do botaniky, kde metodami chemické a ekologické analýzy zkuoumal problémy přírodních zdrojů snůšky. Závěry později logicky propojil s ekologickou funkcí včely v zemědělství a při ochraně krajiny.

Výsledkem jeho dosavadní vědecké práce je 105 původních vědeckých prací publikovaných v předních světových odborných periodikách. Pedagogicky působí jako profesor na Vysoké škole veterinární v Hannoveru, kde přednáší patologii včel a vybrané kapitoly z fyziologie včel. Aktivitu vyvíjí jako učitel a organizátor kursů, které pořádá ústav v Celle pro včelaře z povolání.

Záslužné je zajisté každoroční publikování zpráv o výzkumné činnosti ústavu v Celle. Tak se dostávají včelařům informace o tom, co výzkum vyřešil, kam se ubírá a co může poskytnout praxi.

Oceněním práce prof. Dustmanna bylo též jmenování do funkce vědeckého ředitele Dolnosaského ministerstva potravinářství, zemědělství a lesnictví. Německý svaz včelařů jej jmenoval do funkce vědeckého rádce pro otázky medu a včelích produktů.

 

 

 

 

Elton James Dyce

 

Prof. dr. Elton James Dyce (1900—1975), kanadský včelařský odborník, byl činný ve výchovně-vzdělávací, vědecko-výzkumné, organizátorské a řídící práci.

Po dokončení zemědělské fakulty v Ontariu se stal asistentem, později odborným asistentem, docentem a jako dvaačtyřicetiletý nakonec profesorem. Jako profesor včelařství působil v podstatě na dvou velkých univerzitách, a to na kanadské Gueplhově univerzitě v Ontariu a americké Cornellově univerzitě. Intenzivně se podílel na výchově stovek vysokoškolsky vzdělaných včelařských odborníků, ale hlavně na jejich postgraduálním vzdělávání ukončeném obhajobou dizertační práce. Mnozí z jeho studentů se stali renomovanými, mezinárodně uznávanými odborníky. Z jejich názorů jednoznačně vyplývá, že byl vynikajícím vysokoškolským pedagogem. Své studenty uměl iniciovat vlastní prací a vztahem ke včelařství.

Vědecko-výzkumná práce prof. Dyca se datuje od roku 1928, kdy začal studovat problematiku fermentace a krystalizace medu. Začal se touto problematikou zabývat na základě požadavků amerických velkoproducentů. Snahou bylo zachovat jeho přírodní parametry, kvalitu, optimalizovat skladování a transport. Výslednicí bylo přepracování některých aspektů souvisejících s chemickým složením medu, vlivem fyzikálně-chemických parametrů a vlastností na jeho stav (tuhnutí, ztekucování, tvorba krystalických jader), obsah kvasinek, mikroorganizmů, anebo chování jednotlivých hlavních cukrů v závislosti na čase.

V roce 1935 mu byl udělen americký patent (č. 1. 987.893), který souhrnně popisuje přípravu krystalizovaného medu. Tato původní originální příprava vešla do dějin včelařství a potravinářského průmyslu jako Dyce proces přípravy krystalizovaného medu. Byla převzata do mnohých monografií o medu, norem a doporučeni, a i když se její některé detaily dnes pochopitelně změnily, stále je základem odvozování novějších, dokonalejších postupů.

V této souvislosti později přepracoval i problematiku balicích strojů na med, celý proces marketingu, který se používal v Americe a Kanadě, později i v jiných zemích.

V široké včelařské veřejnosti se stal známým opublikováním práce zabývající se prevenci a posléze kontrolou rojeni včel a zejména pak prací souvisejících se zazimováním včel v různých regionech Ameriky a Kanady. Tyto práce ve svém důsledku měly značný odraz v ekonomice praktického včelařství.

Výsledky vědecko-výzkumných prací sumarizoval prof. Dyce v několika desítkách původních experimentálních prací. Problematiku produkce jemně granulovaného či krémového medu, která byla vyústěním jeho původního výzkumu, zpracoval do kapitoly v díle Honey - a comprehensive survey, jehož editorkou byla dr. Eva Crane.

Od počátku své pracovní dráhy byl aktivním členem Mezinárodní včelařské vědecké společnosti, jejíž sídlo bylo v Anglii a Evropě. Stal se druhým z amerického kontinentu, jemuž tato instituce udělila titul Čestný člen IBRA.

Jeho spojeni s praxí nejlépe dokumentuje to, že sám byl aktivním prosperujícím včelařem, ale také patřil mezi zakladatele a prvé manažery Fingerlakess Honey Producers Cooperative v Orotonu ve státě New York.

Mezi mnohá ocenění patří i to, že laboratoře, ve kterých začínal, uskutečňoval a realizoval rozsáhlý výzkum, pojmenovalo vedení Cornellovy univerzity z úcty a vděčnosti jeho jménem. Pracovat v The Dyce Laboratory for Honey Bee Studies at Cornell je pro jejich špičkovou úroveň snem mnoha vědeckých pracovníků.

 

 

 

 

Dr. Jan Dzierzon

 

V roce 1872 udělila slavná mnichovská univerzita akademickou hodnost doktora „honoris causa“ muži, kterého již za jeho života současníci, ale jmenovitě generace po jeho smrti, ozdobovali takovými přívlastky jako „papež včelařů, velmistr včel, arcimistr či zakladatel včelařství nebo král včelařů“. Všechny tyto pocty a přívlastky patřily Polákovi Janu Dzierzonovi (1811—1906).

Když analyzujeme výsledky prací. dr. Dzierzona a srovnáváme je s úrovni včelařství v době, kdy je vytvořil, musíme dojít k jednoznačnému závěru, že přívlastky, které dostal, nejsou nadnesené.

Mezi světové včelaře se Dzierzon zařadil hned prvním objevem, ještě ve velmi mladém věku, jako čtyřiadvacetiletý, když působil jako farář v Karlovicích. Na základě svých pozorováni a pokusů vypracoval totiž teorii partenogeneze.

Partenogeneze je biologický, jev vzniku a rozmnožováni živého organismu z neoplodněného vajíčka. Tento jev, kterého si už všimli mnozí Dzierzonovi předchůdci u mravenců, vos a včel Dzierzon vědecky interpretoval a dokázal vysvětlit původ a vývoj dělnic a trubců z jednoho vajíčka téže matky a jmenovitě okolnosti, za jakých toto rozdílné pohlaví vznikne. V této teorii dále objasnil příčiny líhnuti trubců a původ matky a dělnice ze stejného vajíčka při rozličném krmení.

Dzierzon vyvolal svou teorií o panenském plozeni trubců, neboli oplození z neoplodněných vajíček úžasný rozruch. Tento rozruch se neomezoval jen na včelařské a vědecké kruhy, ale zasahoval i kruhy církevní a jeho teorie se stala příčinou dlouholetého sporu s církvi, který se urovnal až v Dzierzonově stáři.

I sami včelaři přijímali tuto teorii pro novátorské myšlenky s rozpaky. Dzierzon musel mnoho bojovat, aby ji prosadil. Na obhajobě a potvrzení této teorie měli velkou zásluhu prof. dr. Siebolt a Leukart. Satisfakci a plné doceněni Dzierzonovy teorie přinesl až včelařský kongres v roce 1898 v Salzburku.

Důkazem partenogenetického vývoje trubců dal dr. Dzierzon odpověď na jednu z nejzajímavějších otázek biologie včely, kterou, jak jsme již uvedli, zjistili již mnozí autoři, ale on jako první pro ni podal systematický vědecký výklad.

Kromě vytvořeni teorie partenogeneze vývoje trubců se dr. Dzierzon zapsal do dějin včelařství i zkonstruováním úlu jednořadového ležanu, který již můžeme zařadit mezi úly s polorozběrným dílem. Tento úl představuje důležitý stupeň ve vývoji úlové otázky a je u nás znám jako Dzierzonův dvoják a v Polsku jako bližniak.

K celosvětové slávě Dzierzona přispěla velkou měrou i jeho knižní díla. Dzierzon se v nich ukázal jako autor, který dovede neobyčejně poutavě vystihnout každou situaci a vhodným způsobem vzbudí v lidech zájem o popsaná fakta. V roce 1848 vydal dílo „Teorie a praxe nového přítele včelařství“, v roce 1861 své hlavni originální dílo „Racionální včelařství“ a v roce 1881 spis „Úl  dvoják“. Všechna tato díla napsal německy. Pro novátorské myšlenky a kompletní shrnuti tehdejších vědomostí o včelařství byly prakticky všechny tyto spisy vydány už za života Dzierzonova několikrát. Dzierzon vydával dva roky časopis „Přítel včelařství ze Slezska“. Desítky článků, které uveřejnil v různých časopisech, svědči o jeho obrovském zápalu pro včelařství a o jeho snaze pozvedat je na stále vyšší a vyšší úroveň. Ve své publikační činnosti zanechal pevné základy, na kterých mohly budovat další a další generace včelařů výzkumníků a praktiků.

Při snaze zracionalizovat včelařství přišel Dzierzon i na objev trámku, kterým začíná éra rozběrného díla. Z Dzierzonova trámku v roce 1851 zkonstruoval baron Berlepsch rámek. Ve včelaření v úlech s rozběrným dílem viděl Dzierzon správný směr jakým se má ubírat včelařství i v budoucnosti, a proto tento směr všemožně podporoval a usilovně propagoval.

Dr. Dzierzon byl nadšeným propagátorem chovu žluté včely italky vlašky v našem prostředí. Dzierzon sám choval a rozšiřoval včelí matky z tohoto plemene a byl prvním největším chovatelem této včely ve střední Evropě. Včely tohoto plemene choval od roku 1853.

Kdosi vtipně d. Dzierzona jednou nazval tribunem včelařství. A skutečně Dzierzon jako progresivní zastánce a hlasatel všeho nového, co se ve včelařství osvědčilo, měl největší zásluhu na propagaci tohoto krásného odvětví lidské činnosti. Jeho vlastni objevy a pokusy i dobré praktické výsledky mu zabezpečily v široké veřejnosti velmi dobrou pověst. Včelaři ze sousedních států k němu přicházeli za poučením a podebatovat si. Jeho včelín se stával jakýmsi „rájem“ včelařů dychtících po novinách. Dobrou radu a ponaučeni Dzierzon nikomu neodmítal a tak se stal jedním z nejlepších učitelů včelařství své doby. Jeho popularita rostla z roku na rok stále víc. Tato skutečnost byla vidět zejména na včelařských kongresech, které Dzierzon pravidelně navštěvoval a na kterých patřil mezi nejvyhledávanější a nejzajimavější autority.

Z bohaté korespondence, která po Dziefzenoví zůstala, je vidět, že si dopisoval prakticky se všemi význačnými včelaři té doby. Všechny tyto momenty z jeho života vyústily do skutečnosti, že dr. Dzierzon patři mezi největší světové včelaře druhé poloviny devatenáctého století.

Paradoxní je, že i když dr. Dzierzon za svoje zásluhy o včelařství dostal také vyznamenání, jako byl Řád Františka Josefa, Řád Sv. Anny, vysoké švédské vyznamenání, i dokonce členství v přírodovědné akademií v Jeně, na jeho pohřbu se řečníci ani slůvkem nezmínili o jeho včelařských výsledcích a dokonce nemluvili vůbec o Dzierzenovi jako o včelaři.

Vděčná generace polských včelařů a přírodovědců ve snaze zachovat památky po tomto skvělém muži pro budoucí pokolení, mu zřídila muzeum v Kluczborku. Na jeho rodném domě odhalili pamětní desku a ve Slezsku přejmenovali město Rychbach na Dzierzonovo.

Výsledky Dzierzonových prací zná prakticky celý svět a snad na světě není jen trochu sečtělý včelař, který by neznal jeho jméno. Popularita Dzierzonovy osoby přetrvala až do naší generace a nepochybně ji i přežije.

 

 

 

 

Eva ENGLERT

 

Eva Englertová (1923—1989) pocházela z Erfurtu. Na hospodyňské škole, kterou začala studovat v roce 1939, si vybrala jako specializaci včelařství. Po její absolvování se stala poradkyní chovu včel a dalším studiem získala kvalifikaci pomocníka chovu včel.

V roce 1946 se stala pracovnicí Dolnosaského zemského včelařského výzkumného ústavu v Celle. Jako pomocná technická síla zabezpečovala technické a praktické části pokusů a vědeckých úkolů, které ústav vtom období realizoval. Kromě toho měla v pracovní náplni chov včelích matek.

S nesmírnou energií, cílevědomě a systematicky se začala této problematice věnovat. V roce 1947 získala kvalifikaci mistryně chovu včel a již měla kolem sebe široký okruh spolupracovníků.

Nedlouho po nástupu do ústavu jí byl zadán úkol technického zabezpečení a provozu oplodňovací stanice na ostrově Neuwerk. Nacházel se v Severním moři, 10 kilometrů od pobřeží Německa. Od ostatních ostrovů byl dostatečně vzdálený a proto byl vybrán pro pokusy, které měly objasnit biologii páření trubců s matkami. Ročně se odchovávalo více než sto matek. Paní Englertová se podílela na jejich chovu, později i na pokusech, které objasnily mnohé teoretické i praktické otázky oplodnění včelích matek. O závěrech sama nebo se spolupracovníky referovala na mnohých národních i mezinárodních akcích.

Postupně nashromáždila o chovu matek četné zkušenosti, které začala systematicky vyhodnocovat a zevšeobecňovat. Od roku 1957 je pak pravidelně zveřejňovala. Články přinášející aktuální pohledy na problematiku, adresované široké včelařské veřejnosti, vycházely v předních odborných periodikách. Celkem jich uveřejnila přes šedesát.

Velmi hodnotné jsou i její publikace z cest a kongresů v Gruzii, Norsku, Francii, Rakousku,  USA, v nichž zachytila vše, co v tě které zemi měli hodnotné pro praktické včelařství.

Věnovala se také zpracování historie chovu matek v Celle a jeho pracovišť a zpráv z jednotlivých setkání zástupců zemských včelařských organizací, která se konají ve vybraných městech Německa. V roce 1960 byla pověřena napsáním kapitoly o chovu matek do významné včelařské monografie Biene und Bienenzucht, kterou redigovali významní odborníci dr. Büdel a Herold. V roce 1986 jí pak vychází příručka o včelaření v úlech listovácích, jež je komplexním pohledem na tento úsek včelařství. Shrnula vněm všechna pozitiva i negativa a specifika. Nejpodstatnější prací je však monografie o chovu, páření a využití včelích matek. Napsala ji společně s F. K. Tieslerem, spolupracovníkem z ústavu v Celle. Zevšeobecnila v ní téměř třicet let zkušeností z tohoto odvětví včelařství a konfrontovala je s celosvětovými poznatky. Vzniklo tak dílo z praxe a pro praxi, ale užitečné i pro teoretický úsek.

 

 

Joachim EVENIUS

 

Joachim Evenius (1896-1973) studoval přírodní vědy na univerzitách v Marburgu, Mnichově a Münstru. V roce 1922 se stal asistentem prof. dr. Kocha, vedoucího včelařského výzkumného ústavu v Münstru. Pod jeho vedením vypracoval a obhájil dizertační práci, ve které se zabýval strukturou a funkcí zažívacího

traktu včely medonosné. Ve své době měla tato práce průkopnický charakter a je i v současnosti často citovaná v odborné literatuře.

Poté působil krátkou dobu jako učitel Zoologického ústavu Vysoké školy zemědělské v Berlíně. Zde pokračoval i ve vědecké práci, definoval a popsal krypto a epitelové buňky ve středním střevě včely a jejich rozdílnou stavbu oproti jiným orgánům zažívacího ústroji. Tato práce jej kvalifikovala na vědeckého pracovníka v apidologii.

V roce 1936 se stal vedoucím nově zřízené Výukové a pokusné stanice pro chov včel ve Finkewaldu u Štětína. Krom vzdělávací činnosti zde postupně rozvinul i činnost vědeckou. Při jejím koncipování vycházel z potřeb včelařské praxe a zaměřil ji na sledování rozličných druhů medu a závislosti jejich složení na zdrojích snůšky. Postupně zmapoval prakticky celé území Pomořanska a Meklenburgska. Výsledky shrnul v roce 1936 do publikace, která podávala objektivní obraz o poměrech v těchto oblastech.

Současně s činností v ústavu navázal dr. Evenius spolupráci s místními včelaří a stal se vedoucím obchodního oddělení včelařské organizace Pomořanska. Tak získal značné organizační, ekonomické a manažerské poznatky.

Po druhé světové válce se stal vědeckým pracovníkem Zemského výzkumného včelařského ústavu v Celle. Zde pokračoval v řešení vědeckých úkolů orientovaných zejména na pomoc praktickému včelařství. Systematicky se věnoval otravám včel, vznikajících při aplikaci herbicidů na zemědělské kultury, což bylo v éře značné chemizace zemědělství velmi aktuální.

Po válce se začal také aktivně angažovat pro obnovení činnosti Německého včelařského svazu, který by se podílel na realizaci vědeckých přínosů ústavu. Za zásluhy mu byl později udělen titul Čestný člen Německého svazu včelařů.

Věnoval svoji pozornost opět studiu medu, zabýval se zejména obsahem pylových zrn a sedimenty, které se v medech vyskytují ve vztahu ke zdrojům snůšky. Zvláštní pozornost věnoval také vřesovému medu, jeho vytáčení, ošetřování a skladování.

V roce 1950 se stal jedním z prvních autorů předpisů praktické ochrany včel před toxickými látkami používanými v rostlinné výrobě. V této oblasti byl vyhledávaným expertem a konzultantem.

Už v roce 1947 přišel s myšlenkou a po jejím akceptování byli spolu-realizátorem Pracovní společnosti výzkumných včelařských ústavů Německa. Jejím úkolem byla koordinace výzkumu, výměna, zprostředkování a publikace výsledků výzkumu rezortních a akademických pracovišť zabývajících se apidologií. V čele této společnosti, jako předseda, působil celých sedmnáct let. Instituce působí dodnes a její činnost je velmi uznávaná.

Dr. Joachim Evenius byl i publikačně činný a angažoval se také v práci Apimondie. Jednou z jeho posledních aktivit v této mezinárodní organizaci bylo zpracování stručných dějin jejích kongresů, které byly publikovány ve sborníku referátů na mnichovském kongresu v roce 1969.

 

 

 

 

Clayton Leon FARRAR

 

Tento muž patří mezi nejvýznamnější světové vědce v oboru včelařství. Je jím prof. dr. Clayton Leon Farrar, který se narodil 22. února 1904 v Abilene ve státě Kansas (zemřel 2. 10. 1970). Od útlého dětství vášnivě rád pobýval v překrásné přírodě obklopující jeho rodiště, kde s úžasem sledoval dění okolo sebe. Ze všeho nejvíce ho však zaujal hmyz a studium jeho života, od čehož byl ke včelám už jen onen pomyslný krůček.

Nešlo tedy rozhodně o žádnou náhodu, když se entomologie stala jeho hlavním studijním oborem na vysoké škole. Když pak ve dvaadvaceti letech získává titul bakaláře věd, Farrar se ihned s vervou pouští do systematické vědecké práce, jejímž tématem byl vliv faktorů na růst včelstva. Výsledkem jeho soustavné snahy je dizertační práce, za níž mu je v roce 1931 na Messeschuttské univerzitě udělena akademická hodnost doktora.

Potom Farrar nějaký čas působil ve Výzkumném ústavu polnohospodářském v Beltsville a ve včelařské výzkumné laboratoří v Laramii, až byl posléze jmenován šéfem Výzkumného ústavu včelařského v Madisonu ve státě Wisconsin.

Hlavní Farrarův přínos vědě byl zejména v tom, že se podrobně zabýval jednotlivými jevy v životě včel, exaktními pokusy zjišťoval pravý stav věci i příčiny a nezřídka vyvracel četné pověry a bludy, které se dlouho předtím tradovaly, aniž by je kterýkoli z autorů publikací podrobil bližšímu zkoumání.

Takto intenzivně se například věnoval plemenářským otázkám včely medonostné, studoval včelí choroby a jejich možné příčiny, zkoumal život včel v zimním období a mimo jiné také prokazoval význam včely medonosné pro opylování hospodářských kultur a naopak se snažil odhalit úlohu pylu v jejich životě. Pro Farrara byl však příznačný smysl pro uvádění teoretických poznatků do každodenní včelařské praxe, a proto nemůže překvapovat, že se stal rovněž propagátorem progresivních metod včelaření.

Jmenování dr. Farrara vysokoškolským profesorem entomologie se specializací na včelařství lze považovat za výraz zaslouženého uznání jeho vědecké činnosti. Také tam se Farrar ukázal jako muž na svém místě. Dovedl studenty nejen nadchnout a posléze zapálit, ale i natrvalo získat pro vědeckou činnost. Mnoho dnes už významných výzkumníků se k němu hrdě hlásí jakožto ke svému učiteli.

Je samozřejmé, že prof. Farrar také bohatě publikoval, a to nejen v odborných časopisech, ale protože měl nezanedbatelný literární talent, s jeho tvorbou se mohli seznámiti čtenáři populárně vědeckých časopisů. Pedagogická činnost jej však přiměla také k tomu, že své výsledky z výzkumu i bohaté praktické zkušenosti uspořádal do četných učebnic a skript. Avšak i přes akademické prostředí, v němž se pohyboval, nezapomínal prof. Farrar ani na praktické včelaře, kteří většinou nemají bohaté teoretické zázemí, a napsal pro ně několik příruček.

 

 

 

 

Ludvík FIALA

 

Na Ludvíku Fialovi nás při studiu historických materiálů ihned zaujalo nejen to, že byl zakladatelem vůbec první oplozovací stanice u nás a dlouholetým redaktorem časopisu Včela moravská, ale i skutečnost poněkud smutnější, která souvisela s hrubými útoky proti jeho osobě. Ty ho na čas dokonce přivedly do naprosté izolace, a lze za nimi vystopovat docela obyčejnou lidskou závist neschopných. V této souvislosti se nabízí poněkud všetečná otázka, proč naši včelaři vždy tolik lpěli na vzájemném oslovení přítel, když mezi nimi často vzniká vyloženě nepřátelské prostředí. A neblahé zkušenosti Ludvíka Fialy i mnoha dalších významných včelařských osobností minulosti i dneška jsou toho víc než názorným důkazem.

Pokud šlo o Ludvíka Fialu, bylo mu naštěstí přece jen za čas dopřáno zapomenout na způsobená příkoří, neboť jeho izolace skončila, jak už to chodí, když opět vyvstala naléhavá potřeba jeho pomoci při řízení upadajícího chovatelství.

Ludvík Fiala se narodil roku 1862 v Ivanovicích na Hané. Svůj život zasvětil pedagogické činnosti a včelám, což nebyla v jeho době kombinace rozhodně nikterak neobvyklá. A protože byl přemýšlivým a pracovitým člověkem, v obou těchto oborech začal záhy vynikat. Stal se ředitelem školy v Dědicích u Vyškova, a co se týká včelařství, aktivně se zúčastňoval spolkového života, byl dobrým organizátorem a oblíbeným řečníkem. Pozoruhodné bylo, že ve svých sedmadvaceti letech po cestě do Švýcarska, kde se seznámil s Kramerovými poznatky a zásadami plemenného chovu, založil na Moravě chovatelskou a oplozovací stanici, která byla vůbec prvním zařízením svého druhu ve střední Evropě. Velmi ho rovněž nadchla Kramerova kniha Plemenný chov švýcarských včelařů, kterou začal Fiala zprvu přepracovávat pro naše podmínky, avšak počínal si tak důkladně, že na jejím základě vznikla úplně nová práce nazvaná Návod ku plemennému chovu včel.

Po svém návratu do středu včelařského dění Fiala opět pracuje nejen v plemenném chovu a organizuje nejrůznější akce, ale rovněž se pouští do psaní. Výsledkem jeho úsilí je tentokrát dílko nazvané Plemenný chov trubců, které se dočkalo čtyř vydáni. Přes tento úspěch se však Fiala na sklonku svého života (zemřel v r. 1934) dočkal jistého zklamání. Patřil totiž mezi zatvrzelé obhájce významu barvy matek a odmítání snah o jejich příbuzenský chov, což bylo v té době popřeno a vyvráceno. I přes některé omyly, kterých se Fiala dopustil, jsou však rozhodně jeho zásluhy na rozvoji českého i evropského včelařství nezanedbatelné.

 

 

 

 

Jan FORST

 

Z dnešního portrétu na nás hledí poněkud shovívavě, možná i trochu ukřivděně skrz své brejličky bystré oči Jana Forsta, který věděl o lidech své. Sám byl jednou z nejsvéráznějších postav českého včelařství. Narodil se v roce 1859 a zemřel rok před koncem druhé světové války. Byl mu tedy dán poměrně dlouhý život a J. Forst ho rozhodně nepromarnil. Většinu svého času zasvětil včelám a organizování spolkového života. Byl nejen dobrým organizátorem, ale také výtečným řečníkem a publicistou. V civilu působil jako řídící učitel na Svaté Hoře u Příbrami. Z titulu své funkce ve výboru Zemského ústředního spolku včelařů českých se staral po finanční stránce o hladký chod vydávání časopisu Český včelař. To však bylo ještě v době, kdy členové neměli povinnost jeho odběru. Nebylo tedy divu, že brzy nastaly finanční potíže. Pochopitelně, že se J. Forst musel pracně obhajovat, neboť se na jeho hlavu snesla neoprávněná kritika. Když se mu ze sebe podařilo smýt vinu, byla z jeho podnětu přijata povinnost odběru včelařského časopisu, jehož úhrada byla zahrnuta v členském příspěvku. To však byla jen jedna z trapných epizod, kterých musel během svého života podstoupit nepočítaně, avšak naštěstí Jan Forst se dost dlouho nenechal četnými střety se závistivci a nactiutrhači vyvést z míry.

Chceme-li s odstupem času zhodnotit přínos Jana Forsta pro české včelařství, nemůžeme nezmínit jeho zásluhy o obnovu chovatelské činnosti v Čechách. Nějaký čas pobýval na zkušené ve Švýcarsku u Kramera. Po návratu domů přeložil jeho knihu Plemenný chov švýcarských včelařů. Na základě v cizině nabytých zkušeností Forst později vypracoval návrh na založení chovatelských a oplozovacích stanic. Krátkou dobu byl i jejich vedoucím, avšak pro nekončící spory a malicherné tahanice mezi jednotlivými včelařskými organizacemi, a také pro svůj věk, se na sjezdu chovatelů v Plzni roku 1927 této funkce vzdal.

Dneska víc než kdy jindy by nás mohlo zaujmout i to, že se Forst zabýval otázkami, jak by mohli včelaři co nejlépe zpeněžit svůj med. V jeho době měli medu dost, avšak nebyl o něj prakticky žádný zájem. Včelaři si velmi škodili podbízením cen, což se Forstovi nelíbilo, a proto vyvolal velkou propagační akci za vyšší spotřebu medu v českých domácnostech. Byl autorem pozoruhodné myšlenky, že med není jen lékem, nýbrž významnou potravinou. Nutno však říci, že tyto jeho snahy se bohužel často nesetkávaly mezi včelaři s pochopením. Nejednou musel Forst čelit jejich nechutným útokům. A jestliže si můžeme říci, že jeho význam pro české včelařství byl mimořádně významný, dovedeme si představit, že nebýt všelijakých kverulantů a jejich zloby, mohl být ještě výraznější.

 

 

 

 

Karl von Frisch

Příroda jen nerada vydává člověku svá tajemství. Naštěstí se čas od času narodí jedinec, v němž se vzácně snoubí neukojitelná

zvídavost s inteligencí, kombinační schopnosti s notnou dávkou

tvrdohlavosti, což mu dává předpoklady objevit něco skutečně velkého. A právě takový byl i Karl von Frisch, muž který nás naučil porozumět včelí řeči.

Pět tisíc let se lidé starali více o med a vosk než o samotnou včelu. A až teprve relativně nedávno, zhruba před sedmdesáti lety, objevil Karl von Frisch do té doby netušené vlastnosti tohoto pozoruhodného hmyzího druhu. Díky jemu dnes víme, že včely žijí ve společnosti daleko dokonaleji organizovaně, než je ta naše lidská. Každý úl představuje co do počtu obyvatel dosti velké město a tvoří vlastně zcela samostatný stát. Jeho panovnice - královna - nemá z čistě lidského pohledu prakticky žádné zvláštní pravomoci. Téměř o všech důležitých otázkách rozhodují „obyčejné“ dělnice. Každá z nich má totiž obdivuhodnou schopnost přijímat nezbytné smyslové informace na přibližně stejné úrovni jako tisíce jejich družek. Tyto biologické podněty pak podle potřeby vyvolávají žádoucí reakce.

Karl von Frisch se narodil 20. listopadu 1886 ve Vídni. Jeho rodiče však pobývali většinu roku na starém mlýně v Brunnwinklu. A právě zde začal malý Karl se svými pokusy. Tady také o mnoho let později, už jako slavný vědec, došel pomocí srovnávacích studií lidské a zvířecích společností dál než fyziolog a přírodovědec Darwin.

Jako v mnoha podobných případech i tentokrát sehrála svoji roli náhoda. K mlýnu v Brunnwinklu patřilo i několik včelích úlů, atak se u Frischů pravidelně pojídal med. Karl se občas bavíval tím, že nakapal trochu medu na okenní plech, aby přilákal včely. A už tehdy si povšiml zajímavé skutečnosti. Pokaždé trvalo dosti dlouho, než první včela potravu objevila. Když si však naplnila volátko a odlétla zpátky do úlu, už za velmi krátkou dobu začaly přilétávat další včely, které musela včela průzkumnice nějakým záhadným způsobem o svém nálezu informovat. Toto napohled jednoduché zjištění však vedlo později k zásadnímu objevu.

V roce 1918 se Frisch vrací na univerzitu do Mnichova, kde kdysi vystudoval zoologii a před válkou působil i jako profesor. Následující léta patřila v jeho životě k nějúspěšnějším. Ve svých prvních vědeckých pracích vyřešil otázku včelího vnímání barev, tvarů a květů. Později dokonce objevil podstatu mechanismu zvláštní řeči včel pomocí tance. Celých deset let pak trvaly pokusy, jimiž se profesor Frisch snažil rozluštit jednotlivá písmena včelí abecedy.

Frischovi dlouho vrtalo hlavou, jak vlastně včely vyjádří přesnou vzdálenost zdroje potravy od jejich obydlí. Po značném úsilí přišel nato, že včely mají svoji speciální měrnou jednotku, která je dána spotřebou cukru při překonání určitě vzdálenosti. Zjistil, že včelí mozek umí podle setin miligramů spotřebovaného „paliva“ naprosto přesně odpočítat odletěné metry.

Profesor Karl von Frisch nikdy nezahálel, a možná i proto se dožil šestadevadesáti let. Jako vědec to „dotáhl“ až na Nobelovu cenu, která mu byla udělena v roce 1973.

 

 

 

 

František GERŠL

 

Pocházel z horské vsi Cetkovice u Jevíčka, kde se narodil 1.2. 1877. Vyučil se krejčím a už jako mladistvý projevil zájem o odborové hnutí, které ho přivedlo do politiky. Tento velký vlastenec, jednatel a vojenský referent Národního výboru, vyhlásil s pozdějším ministrem Bechyňem už 14. října 1918 v Prostějově samostatnou republiku. Jako vynikající řečník a zdatný hospodář byl Geršl po válce v letech 1920- 1930 dvakrát zvolen za sociální demokracii poslancem Národního shromáždění. Pomáhat slabým naplňoval myšlenkou svépomoci, když úspěšně řídil družstvo pro postavení zdravých a laciných bytů a první krejčovské družstvo, známý prostějovský Prvoděv.

Včely znal z dětství, avšak včelařit začal teprve s veřejnou činností. Jak napsal, aby „za své poslanecké funkce a veřejné schůze prožíval na včelíně hodiny klidu a uvažoval o kráse života a přírody, kdyby si je lidé navzájem svou dravostí, závistí a hlavně hloupostí neotravovali“.

Zásluhy o rozvoj včelařství má na úseku spolkové činnosti a včelařského družstevnictví.

Řadu let působil jako předseda Prostějovsko-plumlovského okresního včelařského spolku. Svoji působnost dovršil průkopnickou součinností s včelařskou výzkumnou stanicí v Prostějově. Díky své autoritě a váženosti se mohl přičinit o sloučení všech včelařských spolků do Zemského ústředí, kde byl po léta členem výboru. Už jako vlivný poslanec a znalec včelařství se po válce v roce 1925 zasadil o obnovení nezprostředkovatelného přídělu cukru přímo včelařským spolkům ČSR.

V Zemském včelařském ústředí moravském měl František Geršl příležitost sledovat neblahé problémy zpeněžování medu. Na výstavě soudobé kultury v Brně roku 1928, kdy bylo založeno dnešní veletržní výstaviště, Geršl vehementně propagoval med, který byl dosud považován pouze za lék, také jako potravinu. Nato zemské ústředí vytvořilo ústředí medu. Avšak pro odpor obchodníků a úřadů byla úspěšná akce po přípravách přeměněna v roce 1938 ustavením družstva na „Ústřednu medu, nákupní, prodejní a výrobní družstvo československých včelařů v Brně“. František Geršl byl zvolen prvním předsedou představenstva. Družstvo vzrůstalo a ve válečné době se stalo oporou včelaření, které včelařům a jejich rodinám pomáhalo v nedostatkovém hospodářství. Okupanti dokonce nařídili pracovní volno při kočování. Nacistické útrapy těžce otřásly představenstvem. František Geršl byl od roku 1943 do konce války vězněn, když předtím byl jednatel představenstva a předseda spolku ze Ždánic, Pavel Krupička (1905 - 1942), za heidrichiády popraven.

Po válce mělo družstvo 1795 členů se splacenými 3712 podíly a členství 243 spolku sdružujících 21429 včelařů. Po osvobození se populární František Geršl opět ujal předsednictví. V součinnosti se Zemským ústředím připravil v Brně zakoupení činžovního tříposchoďového domu se zahradou a dvorem blízko středu města (za 700 000 Kčs), kam se hned družstvo přemístilo. Dále byly vyprojektovány nebo převzaty správy kovovýroby na severní Moravě, stolárny v Židenicích, bývalé likérky jako medámy, objekt voskárny, sklady a obchodní prostory. To vše jako včelařský družstevní podnik, největší, jaký kdy měli včelaři ve svých rukou, a to zbudovaný svépomocí z vlastních prostředků bez jakýchkoliv státních příspěvků nebo dotací. V únoru 1948, kdy musel František Geršl nuceně představenstvo opustit, se ještě vtipně ohradil proti komunistické neurvalosti. Nato byl veškerý majetek - provozy, nemovitosti, rezervní fondy a podílové účasti včelařů promrhán. Z celého Geršlova úsilí i jeho spolupracovníků zůstala nikdy nedoceněná trpká historie.

 

 

 

 

Giulia GIORDANI

 

Po studiích zemědělství na starobylé univerzitě v italské Bologni si Giulia Giordani doplnila odbornou kvalifikaci ještě v oboru biologických věd.

Odbornou kariéru započala ve Výzkumném ústavu včelařském, který patřil zmíněné univerzitě. Tento ústav se po reorganizaci transformoval na Zoologický ústav pro chov malých zvířat. Giulia Giordani se stala jeho vědeckou pracovnicí v oboru včelařství, od roku 1978 podnes, pak ředitelkou ústavu.

Současně začala pedagogicky působit na univerzitě, kde byla posléze jmenována profesorkou.

Pro vědeckou práci Prof. dr. Giulie Giordani jsou typické tři oblasti. Prvou je studium včelích nemocí, z nichž se doposud nejvíce věnovala problematice roztočové nákazy. V roce 1965 vedla pětiletý vědecký projekt výzkumu této choroby organizovaný USA. V rámci výzkumu studovala se svými spolupracovníky vývoj Acarapis Woodi v laboratorních podmínkách, vliv mentolu na léčení této choroby, podmínky, za jakých se mohou včelstva uchovat a přežít nákazu. Výsledky prezentovala na mnohých konferencích a kongresech, zejména Apimondie, z nichž nejdůležitější se konaly v USA, Mexiku, Austrálii, na Novém Zélandě. Součástí projektu i jeho realizace bylo její dvouměsíční působení v USA, kde na předních univerzitách přednášela a měla odborné semináře.

Druhým ohniskem jejího vědeckého zájmu je opylování zemědělských plodin při jejich ošetření rozličnými insekticidy.

Třetí oblastí, kterou se zabývá je etologie - nauka o studiu životních projevů, instinktů, zvyků, způsobu života včel. Zabývala se zejména etologií včel v zahradních skleníkách. Z těchto oblastí publikovala více než 70 vlastních experimentálních prací, které ji vědecky profilují.

Současně působí v národních i mezinárodních organizacích a vědeckých společnostech. Je reprezentantkou Itálie v Mezinárodní včelařské výzkumné společnosti (I.B.R.A.) a členkou Stálé komise, která pracuje při Mezinárodní asociaci včelařských organizací - Apimondii. Za svoji aktivitu byla jmenována čestnou členkou Apimondie.

Snad největším oceněním, její dosavadní činnosti je zvolení členkou Italské národní entomologické akademie a Národní zemědělské akademie.

Léta již přednáší vysokoškolským studentům včelařství, a to nejen na vysoké úrovni, ale i s nesmírným entusiasmem. Kromě toho je vedoucí školitelkou a častou oponentkou kvalifikačních prací z oblasti včelařství.

Záslužná a cenná je její aktivita v Italské včelařské organizaci, kde působí jako poradkyně, lektorka a expertka mnohých klíčových oblastí.

Pod vedením Giulie Giordani se stal ústav významným centrem pro výzkum včelích chorob, s mezinárodně uznávanou koncepcí. Každoročně vněm pobývá na stážích, studijních pobytech i exkurzích mnoho zájemců, kteří sním pak i nadále aktivně spolupracují.

V dějinách světového včelařství lze snadno zjistit, že téměř do II. světové války se na pokroku a rozhodujících objevech ve včelařství podíleli výlučně muži. Dnes už téměř ve všech vědních disciplínách tohoto oboru se prosadily i ženy. Mezi nimi nesporně i Prof. dr. Giulia Giordani. Za její dosavadní vynikající činnost jí byl udělen titul Rytířky Italské republiky a Rytířky francouzské republiky za zásluhy v zemědělství.

 

 

 

 

Michel Gonnet

 

Ing. Michel Gonnet, vědecký pracovník Výzkumné stanice pro zoologii a apidologii v Montfavet, která je součástí Národního výzkumného zemědělského ústavu Francie, patří mezi kvalifikované znalce v oblasti včelích produktů.

Ve vědecké a výzkumné činnost se od roku 1960 zaměřuje zejména na studium medu a propolisu. Zkoumal podrobně složení medu, jeho vlastnosti i účinky. V prvé fázi se zaobíral vlivem zahřívání medu na jeho protibakteriální účinky. Dokázal, že přehřátý med ztrácí značný podíl této jeho důležité biologické aktivity. Později studoval podmínky tvorby hydroxymetylfurfuralu (HMF) v medu a vypracoval metodu na stanovení jeho obsahu.

V další fázi výzkumu se věnoval pasterizaci medu, tj. zahřátí po určitou dobu a na určitou teplotu, která usmrcuje škodlivé mikroorganismy, ale přitom se zachovávají původní biologické účinky. Prokázal, že nejméně degraduje hlavní obsahové složky medu pomalé zahřívání při nižší teplotě. Jím navržené podmínky konzervace medu se staly součástí norem na optimální technologické zpracování medu.

Značnou pozornost věnoval i komplexnímu studiu faktorů, které způsobují krystalizaci medu a změnám, ke kterým v průběhu tohoto procesu dochází. Výsledné poznatky se staly součástí předpisů a norem a závazných doporučení ke skladování a uchovávání medu. Pro potřeby potravinářských a včelařských podniků zabývajících se výrobou pastovitého medu, vypracoval metody řízené krystalizace, které se staly součástí technologických postupů a reglementů.

Mimořádně cenné jsou jeho studie, ve kterých se věnoval stanovení glukózy a fruktózy v medu. Pro potřeby praxe vypracoval dvě rychlé, jednoduché a poměrně přesné kolorimetrické metody stanovení obsahu.

Kromě chemických metod vypracoval i metody enzymatické, které ty prvé vhodně doplňují a upřesňují. V některých laboratořích se tyto metody dodnes používají. Zaměřil se také na vypracování identifikace a kvantitativní stanovení fenolových sloučenin v medu. Je také autorem prací zabývajících se vývojem barev medu při jeho stárnutí nebo krystalizaci.

Zvláštní pozornost věnoval obsahu radioaktivních minerálních prvků v květových a medovicových medech. Sledoval jejich obsah v závislosti na geografických faktorech v místech, kde byl med vyprodukován. Ukázalo se, že kvalita medu se může využít jako jeden z ekologických ukazatelů pro kontrolu zamořenosti, zejména v blízkosti jaderných elektráren.

Z širokého spektra druhů medu se nejvíce věnoval slunečnicovému, rozmarínovému a řepkovému medu. Část výzkumné kapacity věnovali kvalitě a obsahovým látkám medoviny.

U propolisu se věnoval jeho chemickému složení. Izoloval z něho a identifikoval skupinu flavonoidů, popsal galangin a pinocembrin, které patří mezi základní obsahové složky propolisu. Tyto studie patří mezi nejcitovanější práce o chemickém složení propolisu, protože kromě identifikace těchto složek popisují i jejich biologické účinky.

Ing. Michel Gonnet vynikli v oblasti studia účinků extraktů včelích produktů na růst semen, sazenic, hlíz, anebo klíčků rostlin. Některé extrakty, zejména z propolisu, brzdí vývoj zárodků rostlin a proto se hovoří o jejích fytoinhibičním účinku. Ten prokázal například na vývoji salátu a brambor.

 

 

 

 

K. A. GORBACHEV

 

Konstantin Alexandrovič Gorbachew (1864—1936) se narodil v rodině dělostřeleckého důstojníka v Minsku. Otec chtěl z něho mít vojáka, ale protože syn měl zájem o přírodní vědy, upustil od svého přání.

Po maturitě studoval K. A. Gorbachew přírodní a historické vědy na Moskevské státní univerzitě. Jako specializaci si vyvolil entomologii. Protože měl vynikající výsledky, doporučili jej jeho učitelé na vědeckou dráhu. V roce 1887 se stal vědeckým pracovníkem Tifliské hedvábnické stanice. Jako první zde řešil choroby housenky bource morušového. Byl zdravě ctižádostivý a v práci mimořádně usilovný, atak se brzy dostavily výsledky, které ho v této oblasti zařadily mezi uznávané specialisty.

Od mládí jej zajímal hmyz a z něho zejména včely. Bylo proto jen přirozené, že se na Tifliské stanici paralelně s bourcem morušovým začal intenzivně věnovat i včelám. V té době byla kavkazská a zakavkazská oblast poměrně hustě zavčelená. Dost často se však vyskytovaly rozsáhlé epidemie, které decimovaly na tisíce včel.

Vzhledem k tomu se tedy soustředil Gorbachew na studium hniloby a moru plodu, které mezi chorobami dominovaly. Zajímal se především o prevenci a léčení, aby zabránil jejich dalšímu šíření. Postupně zmapoval nejen Tifliský, ale i Kutaiský, Terský a Kubanský region a dospěl k závěru, že vyřešení tohoto stavu není jen zájmem včelařů, ale i státu. Nesmírně iniciativně se zasazoval o přijetí státem nařízených a kontrolovaných opatření, která by byla garantem účinnosti léčby a boje s těmito chorobami. Stal se zakladatelem veterinární péče o včelstva ve jmenovaných oblastech. Při léčení chorob včel, jenž organizoval dosáhl mnoha pozitivních výsledků. Tím si vysloužil u praktických včelařů autoritu a úctu.

Bohaté zkušenosti se zdravotní problematikou včel popsal v mnohých článcích. Syntézu poznatků podal ve dvou knihách. První - Hniloba a prostředky boje sní, byla vydána v roce 1901. Druhou, obšírnější knihu s názvem Léčení hniloby v klátech a rámkových úlech, napsal a vydal v roce 1908. Když porovnáme její obsah s tehdejšími poznatky, musíme konstatovat, že daleko předstihla dobu, ve které byla vydána. Pro srozumitelný styl i praktické zaměření se stala velmi vyhledávanou. Krátce po prvním, vyšla v dalších čtyřech vydáních. Krom ruštiny byla vydána v dalších třech jazycích.

Druhou oblastí zájmu Gorbachewa byla otázka původu a charakteristických vlastností včely chované na Kavkazsku. Intenzivně sledoval vše, co s těmito otázkami souviselo a došel k závěru, že kavkazské včely se podle vlastností mohou rozdělit v zásadě na dva druhy. První definoval jako šedivou horskou včelu a druhý jako žlutou údolní včelu. Po dlouhém bádání došel k závěru, že žlutá včela se dostala na Kavkaz z Iránu. Zvláštní pozornost věnoval horské včele a vymezil regiony, ve kterých se nacházela. Z jeho studií vyplynuly rozdíly oproti včelám chovaným na území Arménie a oblastí na východ od Kaspického moře.

V roce 1916 vydal originální a dnes klasickou knihu - Kavkazská šedá horská včela, která je dodnes základním zdrojem informací o této mimořádně užitkové včele. Svým výzkumem a jeho závěry prakticky objevil a popsal gruzínskou vysokohorskou včelu a vymezil její postavení jako druhu. Přispěl tím nejen k jejímu definování, ale i k otázce vývojových dějin včely, které tvoří nesmírně zajímavou Část biologie včely medonosné.

Oceněním díla tohoto neúnavného muže je skutečnost, že ve včelařské vědecké literatuře zaobírající se druhy, genetikou, morfologií, je včela, kterou popsal označována jako Apis mellifera caucasica Gorbachew.

 

 

 

 

Adolf HÁJEK

 

Většina významných včelařských osobností začínala včelařit v mládí nebo dokonce v dětství. Adolf Hájek se této zálibě věnoval od roku 1864, kdy se seznámil s věhlasným včelařem Samuelem Jarkovským, což znamená, že mu už bylo bezmála čtyřicet let. Uvážíme-li však, že se dožil devadesátky, měl opravdu dosti času na to, aby se stačil velmi výrazně zapsat do dějin našeho českého včelařství, což se mu také podařilo.

Hlavní zásluhou Adolfa Hájka byly především jeho organizátorské počiny a vytrvalé snahy o sjednocení tehdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století značně rozdrobeného českého včelařství. Hned od svých včelařských začátků se pilně zúčastňoval spolkového včelařského dění. Nejprve to bylo ve spolku chrudimském a později dokonce v Zemském ústředním spolku včelařském. Ostatně už v roce 1872 se objevilo jeho jméno na protestní petici, jíž se přední čeští včelaři důrazně ohradili proti „zavedení desetipalcové míry spolkové“. Tady je třeba objasnit, že v té době byla už velmi běžná šířka úlu devět a půl palce - a to zejména na Moravě, ve Slezsku, Štyrsku, Dolních Rakousích, Tyrolsku a i v mnoha českých oblastech, takže se jevilo jako nanejvýše logické zavést tuto míru jako jednotnou i ve zbytku země. Jenže logika je jedna věc a často na ni nelze příliš spoléhat. A tak se i v tomto případě rokování o spolkové míře stalo zárodkem vleklých sporů a nesvárů ve včelařském spolku.

V těchto neuspokojivých a rozhádaných poměrech, když už se zdálo, že se situace urovná, došlo k velmi nepříznivé události. Dne 24. října 1873 totiž náhle zemřel předseda spolku Samuel Jarkovský, který byl do této funkce zvolen teprve 8. října téhož roku. V čase těchto neklidných a složitých událostí byl A. Hájek zvolen do výboru spolku, a když se zanedlouho nástupce Jarkovského Ferdinand Liška ze zdravotních důvodů vzdal vedoucí funkce, byl v září 1876 zvolen starostou spolku právě Adolf Hájek.

Následujícího roku zorganizovala Zemědělská rada pro království české velkolepou výstavu v Bubenči, kterou využilo předsednictvo spolku v čele s Hájkem jak k uspořádání odborné včelařské výstavy, tak i ke svolání I. všeobecného sjezdu českomoravských včelařů. Tehdy také došlo k radikálnímu přepracování spolkových stanov.

Když se v roce 1885 pro pokročilý věk Adolf Hájek vzdal předsednictví, i nadále zasedal ve spolkovém Výboru a rovněž ještě nějaký čas „místopředsedoval“. Rozhodně však tenkrát ještě nešlo o čestnou funkci či něco podobného. Z dobových pramenů můžeme totiž vyčíst, že snad nebylo sjezdu, schůze či jiné významnější včelařské akce, na niž by Adolf Hájek nezavítal. Mezi funkcionáři i prostými včelaři požíval velké úcty, která pramenila zejména z toho, že se neúnavně snažil vždycky pomoci radou i skutkem.

Adolf Hájek byl notářem v Kolíně, avšak většinu svého času věnoval včelám a organizování včelařského spolkového života. Jeho zásluhy o ústřední spolek včelařský ocenila Zemědělská rada stříbrnou medailí. Adolf Hájek se narodil roku 1825 a skonal v roce 1915.

 

 

 

 

Henri A. HAMET

 

Henri Hamet (1811—1890) byl původním povoláním učitel. Měl všestranné rozsáhlé vědomosti a navíc schopnost je sugestivně a srozumitelně interpretovat. Proto si už v mládí získal pověst vynikajícího pedagoga. K tomuto kreditu značně přispěli i francouzští včelaři, pro které na požádání pořádal přednášky. Ty tvořily základ ucelených vzdělávacích cyklů, ve kterých Hamet přibližoval zemědělcům teoretické i praktické základy včelařství s poukazem na užitek z opylovací činnosti včel.

Hamet byl prvním Francouzem, který si uvědomil potřebu založení včelařské stavovské organizace, která by obhajovala zájmy a práva včelařů. Této myšlence věnoval mnoho času a energie. V roce 1856 se mu ji podařilo prakticky zrealizovat založením Societe Central Apiculture, která podle stanov a zaměření byla profesní zájmovou organizací. Zároveň byl zvolený jejím prvním předsedou. Zásluhou jeho nesmírné organizátorské aktivity, manažérských schopností a výhodám, kterých se členům dostávalo, se stala zakrátko největší organizací ve Francii.

Téměř současně se vznikem této organizace Hamet založil a stal se šéfredaktorem časopisu Apiculture. Byl autorem a tvůrcem jeho koncepce, zaměřené na potřeby praktických včelařů. Časopis sehrál v devatenáctém století rozhodující úlohu při výchově francouzských včelařů, ale i jejich kolegů ve frankofonních oblastech Evropy.

Progresivní působení Henri A. Hameta a jeho názorový vývoj se však v jednom bodě zastavil. Včelařil v slaměných košnicích s nerozebíratelným dílem. Tedy systémem, který se naučil od předků a považoval v tomto směru za konečnou etapu. Když jeho současník Jan Dzierzon opublikoval zkušenosti a výsledky včelaření s rozebíratelným dílem, nepochopil Hamet jeho výhody a perspektivu. V polemice, která se rozvinula v odborném tisku Hamet Dzierzona nepodpořil, naopak zaujal vůči jeho poznatkům zcela negativní stanovisko. Tvrdil, že Dzierzonův způsob je jen teorií, která neovlivní produkci medu. Na tomto stanovisku setrval i potom, kdy praxe dokazovala pravý opak. Proto se dostal později do sporu i se svými stoupenci, například s baronem Augustem von Berlepsch, anebo Edwardem Drory, předsedou Sociétée Apiculture de la Gironde a šéfredaktorem časopisu Apiculture rationalle le Rucher. Spor měl dokonce mezinárodní dozvuky, které Hametovi vynesly přezdívku „tvrdohlavý Francouz“.

Tak jako rád včelařil, přednášela diskutoval o včelách, byl i zaníceným vlastencem a usilovně obhajoval barvy Francie. Včelařská historie mu přisoudila i přívlastek „horkokrevný Francouz“. Do zavedení rozebíratelného díla byl jeho vliv na včelařství tak značný a významný, že mu včelaři přisoudili titul „profesor včelařství z Luxemburgska“, toho si Hamet velmi považoval a cenil si ho jako nejvyšší ocenění vlastní práce.

Hamet je pohřben na Montparnassu, kde mu vděční včelaři společně s příbuzenstvem nechali zhotovit krásný pomník.

 

 

 

 

Ake HANSSON

 

Prof. dr. Ake Hansson, významný švédský včelařský odborník se narodil v roce 1910. Po absolvování Vysoké zemědělské školy si

rozšířil kvalifikaci postgraduálním studiem.

Dizertační práci zaměřil na oblast vytváření a vnímání síly zvuku včely medonosné. Práci obhájily roce 1945, byla mu udělena hodnost doktora.

Rozsáhlou činnost Ake Hanssona v oboru včelařství lze rozdělit na pedagogickou, vědeckou a organizátorskou. V pedagogice prošel od funkce asistenta, přes odborného asistenta, habilitovaného docenta k profesoru včelařství. Je autorem mnohých učebních textů pro vysoké a střední školy. Z nich nejdůležitější je příručka Učebnice chovu včel. Po několikerém přepracování a doplnění dala základ publikaci Včela a chov včel, která vyšla naposledy v roce 1980.

Dominantní je však jeho vědeckovýzkumná činnost. Na počátku se věnoval studiu možnosti využívání hliníku jako materiálu na úly, rozličná zařízení a pomůcky pro včelařství. Dokázal, že tento prvek je vůči včelstvům netoxický. Později se věnoval studiu fyziologie smyslových orgánů včel. Patří mezi první konstruktéry zařízení na snímání intenzity zvuku vydávaného včelami. Výsledky získané na základě jeho přístroje znamenaly značné prohloubení poznatků z této oblasti. Hansson patří proto k nejcitovanějším autorům vědeckých prací tohoto zaměřeni.

Značnou pozornost věnoval studiu chemických aspektů posuzování a hodnocení medu. Studoval jeho chemické složení, stabilitu hlavních komponentů a podmínky, za kterých se uchovávají co nejdéle v přirozeném stavu. Později se zabýval obsahem pylových zrn v rozličných druzích medu a jejich výskytem ve vztahu ke zdrojům a regionu snůšky. Z této oblasti jsou dále známé jeho práce posuzující rozličné druhy zkrystalizovaného medu, jeho kvality a využití v potravinářství i medicíně. Podrobně zkoumali přijímání vzdušné vlhkosti a obsah vody v medu.

Známé jsou i jeho práce z opylovací činnosti včely. Prostudoval vliv na zvýšení úrodnosti a výnosů u mnohých zemědělských plodin, zeleniny, ovoce i lesních plodin.

Ve zdravotní oblasti se zajímal hlavně o nosemovou nákazu a možnosti jejího léčeni.

Podílel se i na historii včelařství a to tak, že popsal život a dílo mnohých významných švédských včelařů, kteří mají podíl na rozvoji včelařství.

Ake Hansson byl v roce 1960 zvolen prezidentem Švédské včelařské organizace. Tuto funkci zastával osm roků. Jeho vynikajících organizačních schopností a smyslu pro koncepční práci si všimli i účastníci kongresů Apimondie. Zvolili ho za člena exekutivního výboru, a to po tři funkční období.

Je velice agilním autorem Včelařských novin, kde od roku 1936 do současnosti uveřejnil více jak 500 příspěvků.

Prof. dr. Ake Hansson je předsedou výboru pro posuzování včelařských problémů při švédském ministerstvu zemědělství. Má podstatný podíl na tom, že švédské včelařské produkty se prosadily na zahraničních trzích.

 

 

 

 

Veceslav HARNAJ

 

Hydraulika a včelařství, dva obory stojící na úplně opačných pólech lidského vědění, se zcela jistě dost často „potkávaly“ v mozku profesora dr. ing. Veceslava Harnaje. Jak se však zdá, v jeho případě si nikterak nepřekážely. Tento po mnoha stránkách pozoruhodný muž byl totiž nejen profesorem hydrauliky na univerzitě v Bukurešti, ale velmi aktivně se věnoval včelaření a později zejména organizování včelařství na mezinárodní úrovni. Patřil mezi nejvýznamnější představitele četných včelařských organizací. Od roku 1965 do roku 1985 stál dokonce včele Apimondie. Za dobu jeho prezidentování doznala tato významná světová včelařská organizace mnoha změn. Výrazně se například změnila její organizační struktura, která dostala pevnější řád. Během oněch dvaceti let byly přijaty nově stanovy, Apimondia získala stálé sídlo v Římě, její orgány byly ustaveny jako generální shromáždění delegátů, vznikly výkonná rada a stálé komise.

Pod vedením profesora Harnaje byly rovněž zřízeny nejrůznější instituce Apimondie. Mezi nejvýznamnější z nich patřil Mezinárodní institut pro včelařskou technologii a hospodářství v Bukurešti, nakladatelství zabývající se vydáváním včelařských publikací a mezinárodního časopisu Apiacta. Je třeba připomenout, že z podnětu profesora Hamaje bylo ve Výzkumném ústavu včelařském v Dole u Libčic zřízeno středisko výměny informací a dokumentace, které dodnes vydává odborný bulletin.

Po odchodu z funkce prezidenta Apimondie se profesor Harnaj nestáhl do ústraní, nýbrž ve funkci čestného prezidenta se dále zúčastňoval mezinárodních včelařských akcí a setkání. Jako dlouholetý přítel našeho profesora Jaroslava Svobody neustále prohluboval kontakty s českým včelařským výzkumem.

 

 

 

Jan HARRACH

 

Mezi přední zakladatele organizovaného českého včelařství patří nesporně hrabě Jan Harrach.

Pocházel ze starého šlechtického rodu, jehož prapůvodním sídlem byla tvrz Harachy v jižních Čechách. Jan Harrach se narodil 2. listopadu 1828 ve Vídni. Když se ujal správy svého a později rodinného majetku, nalezlo v něm včelařství příznivce a podporovatele.

Stal se spoluzakladatelem a též předsedou prvního českého včelařského spolku v Chrudimi. Bylo to v roce 1864. Když pak byl v roce 1872 ustaven Ústřední včelařský spolek pro Čechy, na čemž měl značný podíl, stal se jeho předsedou. V roce 1895 pak byl jednoznačně ustanoven protektorem zemského ústředí a zůstal jím až do konce života. Svým značným politickým vlivem, byl poslancem zemského sněmu a vídeňské říšské rady, prospěl v mnohém rozvoji českého včelařství a vydatně podporoval veškeré progresivní snahy spolku.

Jako velkostatkář měl zájem na rozvoji vzdělanosti, proto založil rolnickou školu ve Stěžerech. Podněcoval rolníky k zavádění pokrokových způsobů hospodaření, podporoval osvětovou činnost, zejména pak výstavnictví hospodářských spolků.

Podílel se však i jinak na kulturním rozvoji českého národa. Mimo jiné byl prezidentem Muzea království českého, kurátorem Matice české, podporoval vydávání přírodovědeckého časopisu Živa, byl iniciátorem i finančníkem výstavby škol. Jeho činnost na poli politickém, kulturním a hospodářském byla obdivuhodně rozsáhlá. Patřil mezi šlechtice, kteří prosazovali český národ vůči politice vídeňské vlády, která Čechům příliš nakloněna nebyla.

Osvícený šlechtic, hrabě Jan Harrach, rytíř řádu zlatého rouna, patří nesporně do řad osobností, které se zasloužily o rozvoj a pokrok včelařství v našich zemích. Zemřel roku 1909 v Branné u Jilemnice.

 

 

 

 

Eva HAUCK

 

Významná německá včelařská odbornice pani Eva Hauck se narodila v Halle. Po maturitě vystudovala v Bonnu zemědělské vědy.

Včelařit začala v roce 1944 v Bambergu. Nejprve jenom zájmově, ale problematika včel ji natolik zaujala, že si ji zvolila jako celoživotní orientaci. V roce 1950 si postavila na úpatí Ptačí hory v Hessensku včelín s čtyřiadvaceti včelstvy. Zapsala se do kursů, které pořádaly včelařské ústavy v Marburgu, Kirshaine a Oberurselu, tak získala kvalifikaci odborně chovatelky včel.

Nádherný kraj v okolí Ptačí hory ji poskytl nejen vhodné prostředí pro včelaření, ale i z hlediska zemědělského a ekonomického tu našla vhodně náměty i na vědecké studie. Postupně zmapovala všechny možnosti a na tomto základě vznikla její disertační práce Zlepšeni obecních pastvin pro dobytek na svazích Ptačí hory. Úspěšně ji obhájila na univerzitě v Giesenu a získala akademickou hodnost.

V roce 1951 ji hessenský svaz včelařů pověřil funkcí předsedkyně úřadu na ochranu rostlin, jehož smyslem bylo komplexně sledovat tuto důležitou oblast. Doktorka Haucková se vehementně pustila do řešení vztahů mezi agronomii, ošetřováním rostlin a včelařstvím. Pod jejím vedením si úřad pro ochranu rostlin vybudoval koncepci, která počátkem padesátých let neměla v Evropě obdobu. Ona sama řešila problematiku otrávených včel. Vypracovala organizační pořádek ochrany včel v souladu s tehdejšími právními normami, který pravidelně doplňovala aktuálním komentářem. Rozpracovala i právní aspekty vymáháni škod postižených včelařů. Předsedkyní tohoto úřadu byla až do roku 1958.

Množství teoretických i praktických poznatků, které během působnosti v úřadě dr. Haucková získala, uložila do knihy Giftschäden an Bienenvólkern, kterou napsala společně se spolupracovníky Küthem, Stutem a Wahlem. V roce 1979 ji vydalo renomované nakladatelství Ehrenwirth Verlag Můnchen. Koncipovala ji tak, že se stala poradcem praktických včelařů v otázkách ochrany včelstev proti otravám herbicidy. Zároveň především pro zemědělce a lesníky v niv dostatečné šíři podala informace o škodách, které životnímu prostředí způsobuji nevhodně aplikovaně herbicidy.

Od roku 1958 se datuje její spolupráce se včelařskými periodiky. Jako odborná redaktorka zpočátku publikuje praktická témata, později souhrnné materiály o konkrétních přínosech včelařských vědeckých ústavů chovatelské praxi. Mnoho času věnovala přenášení závažných informaci z předních světových časopisů. Od roku 1967 se stala zodpovědnou redaktorkou nového časopisu Allgemeine Deutsche Imkerzeitung. Má hlavni podíl na tom, že se časopis stal jedním z nejčtenějších nejen v Evropě, ale i v celosvětovém měřítku a vyhledávaným zdrojem informací ze všech oblasti včelařství. Časopis vedla až do roku 1975, kdy odešla do důchodu. Ani pak však její aktivita nepoklesla a s časopisem dále spolupracovala.

Rozsáhlá je její spolupráce s časopisem Deutsche Bienenwirtschaft, který publikuje zejména články zaměřené na hospodařeni a ekonomiku včelařství. Aktivně se také podílela na založeni časopisu Deutsches Bienen Journal, který začal vycházet ý tomto roce.

Její celoživotní práce byla oceněna mnohými poctami, například i Čestnou bronzovou plaketou hessenského ministerstva zemědělství a životního prostředí.

 

 

 

 

Jan HEJTMÁNEK

 

Je mnoho vědců, kteří se ve jménu výsadního poslání a vznešených cílů uzavřou do sterility svých laboratoří. Při každodenním bádání se však za čas odtrhnou od skutečného světa. Zkrátka ztratí smysl pro běžné věci a začnou se vzdalovat potřebám „obyčejných“ lidí. A i když často tito lidé dosáhnou ve svém oboru skvělých výsledků a světových poct, lidskou kulturnost či vědění příliš kupředu nepostrčí.

Opakem tohoto typu „vědátorů“ jsou jedinci, kterým se i přes sebevětší nasazení a úspěch povedlo zůstat stát na pevné zemi. Čas od času sundají bílý plášť, aby se pokusili uvést výsledky svého snažení do praktického života.

Polnohospodářský inženýr, doktor technických věd, profesor speciální zootechniky na Vysoké škole polnohospodářské v Nitře, člen korespondent Slovenské akademie věd v Bratislavě, člen vědeckého kolegia speciální biologie SAV, Slovenské polnohospodářské akademie, nositel nejrůznějších vyznamenání, to všechno byl Jan Hejtmánek. Podle výše uvedených kritérií by musel tento člověk patřit spíše k prvému typu vědeckých pracovníků. Naštěstí tomu tak nebylo.

Jan Hejtmánek se narodil v roce 1905 na Plzeňsku. Svoji vědeckou dráhu začal o pětadvacet let později ve Výzkumném ústavu včelařském v Dole. Odtud pak po krátkém působení v Židlochovicích přešel v polovině třicátých let na Slovensko, které mu až do smrti v roce 1978 zůstalo druhým domovem.

Profesor Hejtmánek se při své vědecké práci vyznačoval vedle houževnatosti i tím, že vždy poctivě přehodnocoval a pečlivě ověřoval výsledky svého zkoumání, než s nimi vyšel na veřejnost. Jak už bylo řečeno, i přes sebevětší zaneprázdnění nikdy neztratil kontakt s praktickými včelaři. A i když pravidelně přednášel vysokoškolským studentům, nebylo mu zatěžko předat něco ze svých bohatých vědomostí i na „nižší“ úrovni. Napsal více než 250 prací, mezi nimiž byly jak seriózně a přísně vědecké studie, tak i popularizační materiály určené včelařským praktikům-samoukům. Mezi jeho nejpozoruhodnější práce patří zejména publikace O variabilitě včelích vajíček a Škůdci včely medonosně.

Jádrem vědeckovýzkumné činnosti profesora Hejtmánka se stalo především plemenářství včel. A nebylo asi náhodou, že měl velkou zásluhu na založení Výzkumného ústavu včelařského v Liptovském Mikuláši, jehož byl nějaký čas i ředitelem. I při této činnosti však důsledně dbal, aby se moderní poznatky vědy dostaly do co nejširší praxe.

Slovensko si profesor Hejtmánek natolik oblíbil, že se tam rozhodl trvale žít, avšak vždy se snažil podporovat dobrou sounáležitost mezi českými a slovenskými včelaři. Přispíval k tomu nejen propagací vědeckých výsledků na obou stranách tehdy ještě pomyslné hranice, ale i osobními kontakty se včelaři v obou zemích.

 

 

 

 

Harry HIRSCHFELDER

 

Přírodní vědy studoval Harry Hirschfelder (1907—1976) na univerzitách v Königsbergu, Berlíně, Insbrucku a v Greifswaldu. Zaměřil se zejména na zoologii, genetiku, chemii a fyziku.

Na základě obhajoby disertační práce zaměřené na anatomicko-fylogenetické aspekty tvorby předstupňů mozku mořské krávy (Manatus latirostris), získal v roce 1936 na univerzitě v Greifswaldu akademický titul doktora. V témže roce se stal vědeckým asistentem Ústavu pro výzkum infekcí zvířat na ostrově Riems.

Po třech letech se stal pracovníkem firmy Siemens-Reiniger-Werke v Erlangenu, kde byl pověřen vybudováním a vedením biologických laboratoří.

Od mládí miloval včely. Jeho touha včelařit a systematicky se věnovat výzkumu včel se mu splnila až po II. světové válce. V roce 1948 se stal pracovníkem Bavorského zemského včelařského ústavu v Erlangenu, který v  té době vedl světoznámý vědec prof. dr. Enoch Zander. Pod jeho vedením si zakrátko osvojil metodiku včelařského výzkumu a zapojil se do řešení dílčích vědeckovýzkumných úloh.

Jeho zájmy ve vědeckovýzkumné práci lze rozdělit do čtyř oblastí. Do první patří studium včelích chorob. Navázal na zkušenosti z ústavu na ostrově Riems a soustředil se na sledování biologických aspektů vzniku, vývoje a následků roztočově a nosémové nákazy. Druhou oblastí bylo studium škůdců včel.

Zde se zaměřil zejména na negativní působení vos a sršňů v úlu. Zvláštní pozornost věnoval studiu květoliba včelího (Philanthus triangulus), který napadá včely najmě od června do září a způsoboval v některých regionech Německa značné škody. Po průzkumu navrhl k jeho likvidaci přípravek E605, který měl poměrně dobrou účinnost.

Třetí oblastí jeho zájmů byla biologie včel. Studoval mnohé problémy z nejrozličnějších aspektů, hlavně takových, které měly význam pro včelařskou praxi. Velmi známé jsou jeho práce, které se zaobírají vlivem výživy pylem na délku života různých plemen včel napadených nosémou.

Čtvrtou je oblast včelařské praxe. Zkoumal například, kolik je možno odebrat včelám pylu, a nebo zvláštnosti snůšky ze žita. Zajímavé jsou práce, ve kterých popisuje specifika medu ze snůšky z modřínu (je typický tím, že obsahuje více melecitózy, která způsobuje rychlou krystalizaci a tím problémy při medobraní).

Když analyzujeme výsledky jeho vědecké práce zjistíme, že společným jmenovatelem byla jejich přímá návaznost na praktické včelařství a snaha přenést je z teoretické roviny do aplikační formy. Je proto pochopitelné, že jeho výsledky vědeckých studií měly značný ohlas mezi praktickými včelaři. Ti se na dr. Hirschfeldera často obraceli o pomoc, rady, konzultace, expertizy. Později se stal Harry Hirschfelder předsedou zdravotní komise a poradcem Německého svazu včelařů pro oblast včelích chorob.

Když se připravoval v roce 1969v Mnichově XXII. mezinárodní včelařský kongres Apimondie, byl jmenován členem komise pro jeho vědecký program a sekretářem komise té části vědeckého programu, která se zabývala patologií.

Nutno ocenit i dvě kapitoly, které napsal pro významné dílo Biene und Bienenzucht redigované Büdelem a Heroldem. V první kapitole se zabývá onemocněním včel, jako je úplavice, dysenterie, černá nemoc, intoxikace nektarem, májovka. Z nemocí plodu pak popisuje virovou nákazu, zvápenatění a zkamenění plodu. Pozornost věnuje i onemocnění matek. V druhé kapitole se pak zabývá škůdci včel. Obě kapitoly jsou psány slohem srozumitelným i laikům.

Nejvyšším oceněním celkové činnosti dr. Harry Hirschfeldera bylo jeho zvolení za člena stálé komise pro patologii včel, která působí při Apimondii a jmenování do funkce vrchního vládního rady pro zemědělství.

 

 

 

 

Ambrož V. HONČÍK

 

Řekneme si něco o významném včelaři, kterého jeho současníci nazývali moravským Dzierzonem. Páter Ambrož V. Hončík se však Moravanem stal až později, neboť se narodil v roce 1791 v Sádku v Čechách. Tam prožil dětství a po ukončení školní docházky vstoupil Hončík do řádu premonstrátů na Strahově, kde byl v roce 1814 vysvěcen na kněze. O dva roky později nastoupil jako kaplan v Mikulovicích. Po čtrnácti letech se zde stal farářem a inspektorem tamějšího řádového velkostatku. To už samo o sobě signalizuje, že měl blízko nejen k zemědělství, ale i k přírodě, takže včelaření bylo logickým završením a naplněním jeho zájmů.

Ambrož V. Hončík byl sice „jen včelařem ze záliby, avšak rozhodně si ho nesmíme představovat jako nějakého diletanta a radila, jak to někdy známe ze současnosti, kdy mnohý včelař. který k oboru sotva přičichl, ba ani si nic pořádně neprostudoval, a už by rozdával rady na potkání. Hončík naopak neúnavně podrobně studoval všechnu dostupnou včelařskou literaturu a své teoretické poznatky doplňoval trpělivým pozorováním života včel. Velmi pilně se také zajímal o nové postupy, metody a technologie v chovu včel, takže když se někde něco nového objevilo, jako například provětrávací úly Angličana Nutta, Christovy magacíny či Ottlovy slamáky, nesměl u toho chybět. A zakrátko všechny tyto „novoty“ postavil na svém včelíně, aby je vyzkoušel. Z dnešního hlediska by se asi takovéto počínání jevilo dosti pošetile, avšak musíme si uvědomit, že v Hončíkově době bylo včelařství takříkajíc v plenkách, protože mnohé zásadní poznatky mělo ještě dost daleko před sebou.

Je tedy celkem logické, že když pak vystoupil Dzierzon se svojí naukou o partenogenezi (tzv. panenské plození, které vychází z poznatku, že neoplozená matka klade pouze trubčí vajíčka - na což však už vlastně přišel J. A. Janiš v roce 1788) a představil svůj nový úl ze dřeva s pevným víkem i dnem a s dřevěnými lištami jako nosiči plástů, vypravil se Hončík do Karlovic, aby se tam přiučil. V květnu 1854 pak s vlastnoručně vyrobenými Dzierzony sklidil na hospodářské výstavě v Brně patřičný obdiv a úspěch. Dne 20. června téhož roku pak A. V. Hončík zorganizoval v Mikulovicích první včelařskou schůzi s kurzem, což bylo něco naprosto nového. Tím vlastně položil základ k založení spolku včelařského.

Později zaměřil Ambrož V. Hončík svoji pozornost zejména na budoucí učitele, kterým chodil pravidelně přednášet, aby tak jejich prostřednictvím šířil znalosti o včelařství mezi nejširší veřejnost. Pro tyto účely dokonce vydal několik příruček a vyrobil různé učební pomůcky.

Stařičký nestor moravských včelařů se v posledních letech svého života uchýlil na odpočinek do Znojma, kde 22. července 1879 ve věku 88 let ukončil svoji plodnou a bohatou životní pouť.

 

 

 

 

František HRUŠKA

 

Dneska bychom si už asi těžko dovedli představit racionální včelařeni bez medometu. V katalozích i na výstavách můžeme vidět toto užitečné zařízení v mnoha nejrůznějších provedeních, avšak i přes všechny moderní technické finesy a vylepšení je to v základním principu stále tentýž přístroj, který v září roku 1865 představil František Hruška na 14. schůzi německých a rakouských včelařů v Brně. Za svůj vynález, jehož podstata spočívala ve využití odstředivé síly k odebrání medu z plástů, dostal Hruška od italských včelařů zlatou medaili. Je smutnou ironií osudu, že ač byl na ni tuze pyšný, nakonec ji musel zchudlý vynálezce prodat, aby získal peníze na nejnutnější obživu.

František Hruška se narodil 12. 3. 1819 ve Vídni, dětství prožil střídavě v Českých Budějovicích a Štýrském Hradci. Často též pobýval v Bravanticích (na Novojičínsku), kde působil jeho dědeček jako správce velkostatku barona Bersczkého. Tam přišel Hruška poprvé do styku se včelami. Než se však mohl sám stát včelařem, musel ještě prožít četná dobrodružství. Na přání svého otce, který byl důstojníkem, se také František začal ve čtrnácti letech připravovat na dráhu vojáka z povolání. V osmadvaceti letech vstoupil v hodnosti poručíka do námořnictva, avšak na moři se necítil dobře, a proto za nějaký čas přešel k pěchotě. V té době vyženil docela slušný majetek, který mu později umožnil věnovat se podnikání. V roce 1857 se stal František Hruška vrchním velitelem posádky v Legnagu u Benátek. A právě tam začala jeho včelařská kariéra. Zakrátko měl na tři stovky včelstev, k nimž si dokonce najal včelmistra, zřídil včelařskou dílnu, v níž pobýval mnohem více než ve své domácnosti. Avšak neuchyloval se tam před svojí ženou, jak by se mohlo zdát. Brzy totiž dokázal i manželku nakazit vášní pro včelaření natolik, že se stala jeho dobrou a vytrvalou pomocnicí.

František Hruška byl velmi přemýšlivý a nápaditý. Výrobky z jeho dílny bylo možno vidět na mnoha výstavách, kde vzbuzovaly zaslouženou pozornost. Zajímavé je, že jeho včely byly mírné, pracovité a především nerojivé, což se v té době ještě vůbec „nenosilo“. Aby mohl pozorovat život včel, pořídil si dokonce několik skleněných úlů. Velmi aktivně a úspěšně se zabýval chovem včelích matek. V této souvislosti je třeba připomenout jeho názor, že každá včela se hodí jen pro „svůj‘ kraj. Získané poznatky pilně publikoval v mnoha včelařských časopisech, jezdil přednášet a také pomáhal při zakládání italského ústředního včelařského spolku podle rakouského a českého vzoru.

Povzbuzen černými úspěchy se František Hruška pokusil provozovat hotel, avšak krachem na vídeňské burze v roce 1873 začaly jeho vážné finanční potíže, které ho nakonec připravily o venkovský statek i o dům v Benátkách. Hruška přestal včelařit, a nakonec došlo i na onu zlatou medaili za vynález medometu. Přidaly se nemoci, a z vitálního muže se stal apatický stařec, který dne 8. 5. 1888 zemřel. S nuzotou jeho benátského podnájmu tenkrát dosti příkře kontrastoval parádní pohřeb s kapelou a vojenskými poctami.

 

 

 

 

Francois Huber

Psat o významných světových včelařích a nevzpomenout přitom na Švýcara Francoise Hubera (1750 až 1831) by bylo snahou vymazat jednu z nejprogresivnějších postav včelařské vědy a tento fakt by byl přinejmenším hrubým zásahem do dějin včelařství.

Huber zdědil nadáni pro přírodovědecké pozorování a zájem o přírodu po otci, který vynikl dílem o letu dravých ptáků. K včelařeni a k pozorováni života včel přivedli mladého Hubera jeho učitelé Saussurea a Bónnet. Jeho první výsledky a nadšeni však přerušila tragická událost. Jako devatenáctiletý oslepl. Kdokoliv jiný by se v této situaci jistě vzdal naděje na další aktivní práci, ale silného ducha Hubera to nezlomilo a neodradilo Od cíle, který si stanovil. Kolik musel mít tento muž v sobě niterné síly a odhodláni, když se chtěl ještě jako slepý věnovat pozorování života včel?

Když vyšla kniha o včelách Od slavného Reumeara, byl Huber již ženatý a dal si vždy Od manželky tuto práci postupně číst. Kriticky přehodnocoval popsané postřehy o životě včel a určil si za cíl dokázat mnohé sporné závěry experimentálně a současně hlouběji sledovat biologii včel. Na tento cil si důkladně teoreticky vyškolil svého sluhu Burnensa a oba se dali podle Huberových návrhů do promyšlených pokusů. Huber si kromě sluhy na pozorováni včel vyškolil i svoji manželku, několik přátel a nakonec i svého syna. Obraz, který bylo lze spatřit na jeho včelíně, nebyl nikde k vidění. U pokusného úlu stál vždy jeden z jeho pozorovacího týmu, který podle návrhu a rad Hubera připravoval příslušný pokus a potom mu průběžně hlásil, co všechno pozoruje. Takovou důmyslnou spoluprací slepý Huber postupně prověřil nejen Reumearovy pokusy, ale mohl začít realizovat i svoje nápady a myšlenky rukama svého spolupracovníka.

Aby se mohl lépe věnovat výzkumu včel, sestrojil úl s pohyblivým dílem. Na myšlenku úlu s pohyblivým dílem přišel v Evropě jako první, tedy dříve než Dzierzon, v roce 1792. Jeho úl, tzv. listový, připomínal tvarem knihu a měl 12 rámků, které byly zasklené. Takto upravený úl mu umožňoval provádět i mnohá speciální pozorování.

Zač máme být Huberovi vděční a v čem spočívají jeho zásluhy ve včelařství? Dlouholetými přesnými pozorováními a důmyslně založenými pokusy se Huberovi jako prvnímu podařilo zjistit celou řadu originálních momentů ze života včely medonosné, které v jeho době byly ještě úplně neznámé a průkopnicky rozšířily vědomosti o biologii včely a včelstva. Úplný výčet takovýchto originálních zjištění by přesahoval rámec této vzpomínky a proto připomínám jen to nejdůležitější.

Huber jako první vyslovil předpoklad existující alarmující látky, která se uvolňuje při vbodnutí žihadla; první zpozoroval, že včely dělnice mají schopnost klást vajíčka, ze kterých se líhnou trubci, popsal význam a funkci tykadel pro život včely, snubní výlet a páření matky s trubci, úlohu matky pro život včelstva jako biologického celku, kde a jak nastává spářeni matky, první podal skutečně podložený popis původu a sběru cenného včelího produktu - propolisu, první důkladně popsal funkci voskových žláz a pud stavěni díla a první na světě uměle oplodnil matku.

Už jen tento výčet jeho původních zjištění v konfrontaci s časem, kdy byla zjištěna a vyslovena, svědči o tom, že tento slepec byl geniálním pozorovatelem života včely a musel vynaložit gigantickou heroickou sílu, aby ve zdravotním stavu, ve kterém byl, mohl dosáhnout takovéto výsledky.

Jako umělec, který z malých drobných kamínků postupně vytváří velkolepou uměleckou mozaiku - výsledek své tvůrčí práce, tak také Huber se pokusil shromážděná zjištěná jednotlivá fakta života včely medonosně spojit do komplexního celku. A výsledek? V roce 1792 vydal Huber knihu: Nová pozorování na včelách, kde shromáždil a zevšeobecnil nejen svá pozorováni, ale i všechny tehdejší znalosti o včelách. Tak vzniklo dílo, které nemělo do té doby ve včelařské literatuře předlohu, a moderním chápáním biologie včely, kterou v ni Huber uvedl, způsobilo, že kniha se stala na dlouhá léta jakousi biblí včelařů a nejčtenějším dílem o včelách v té době. Dílo bylo přeloženo i do mnoha jiných jazyků a o jeho hodnotě nejlépe svědčí to, že závěry, které v něm popisuje, se citují ještě dnes, i když od té doby moderní včelařská věda odstranila mnoho neopodstatněných tvrzení a vyvrátila celou řadu teorií a názorů. Hodnotu Huberova díla tedy prověřil čas, který je objektivním posuzovatelem velikosti myšlenek.

Kniha „Nová pozorování na včelách“ přinesla svou originalitou Huberovi světovou slávu a zařadila ho mezi vynikající badatele biologie včel. Touto knihou se začíná skutečná recenze názorů o včelstva, protože sev ní poprvé vyslovily zásadní vědecky podložené kritické názory na výklad klasiků, který se tradoval po dlouhá léta bez přepracování a bez hlubší analýzy. Bohatstvím obsahu svých myšlenek poskytovala kniha náměty pro další směry ve výzkumu a impuls pro cílevědomé experimentování ve včelařství.

Svůj úspěch zpozorování včel chtěl Huber opakovat také ve sledováni života mravenců. I v této oblasti se mu podařilo dosáhnout mnohé přínosy, které se sice nikdy nevyrovnaly těm, kterých dosáhl při výzkumu včel. Krátký čas experimentoval Huber se svým přítelem Sanebierem také se semeny, u nichž zkoumal klíčení.

Když se mluvilo o jeho úspěchu, Huber vždy objektivně připisoval velký podíl na něm všem těm, kteří mu trpělivě a s ochotou realizovali náměty a bez kterých by nebyl mohl uskutečnit své plány a cíl. Huber byl sám v podstatně skromným mužem, který svým dílem dokázal, že když někdo chce jít za velkým cílem, nesmí se bát a nechat se odradit překážkami, které se mu stavějí do cesty.

Huber byl jeden z mála včelařů, kteří v té době dosáhli až nejvyšší příčky vědeckého žebříčku. Stal se totiž členem Akademie věd. Touto poctou ho vyznamenali Francouzi. Za své dílo o životě včel se stal kromě členství v Akademii věd v Paříži i čestným členem několika přírodovědeckých společností, které tak objektivně dokumentovaly vědeckou hodnotu jeho díla.

 

 

 

 

Václav JAKŠ

 

V této rubrice jsme si už připomněli mnoho významných osobností našeho českého i světového včelařství. A i když všichni mají jedno společné - nějakým způsobem se zasloužili o rozvoj tohoto užitečného oboru - je přece jen mezi nimi jistý rozdíl. Někteří se zapsali do včelařské historie dosti razantně, třeba převratnou novinkou. Například vymysleli rámek, medomet či nový typ úlu, a proto nebudou nejspíš nikdy zapomenuti takříkajíc celosvětově. V oné pomyslné řadě skutečně v dobrém smyslu slova zasloužilých však stáli i takoví, jejichž zástup by byl jistě daleko četnější, a byli to tací, kteří „jen“ poctivě sloužili včelám, včelařeni a včelařům, a to bez nároků na nějakou publicitu či slávu. No a do skupiny těch nenápadných a „neověnčených“ patří také bývalý včelmistr Výzkumného ústavu včelařského v Dole u Libčic - Václav Jakš.

Byl to skromný, obětavý a pracovitý člověk. Václav Jakš, ve svém rodu tohoto jména v pořadí již třetí, podědil velkou náklonnost ke včelaření po svém otci a dědovi. Nastane-li v nějakém rodu tato vzácná konstelace, že se synové „potatí“ v několika generacích po sobě, obvykle to přináší velmi dobré výsledky, neboť tímto způsobem jsou daleko nejlépe zúročeny i ty zdánlivě nejbanálnější poznatky a zkušenosti. Je velká škoda, že s Václavem Jakšem byl v roce 1987 tento rodinný včelařský řetěz definitivně přetnut.

Mnoho včelařů si vzpomene na zajímavé přednášky Václava Jakše, kterých absolvoval stovky. Přitom nikdy moc nehleděl na to, zda hovoří k nabitému sálu nebo zda mu už zbyli třeba jen dva zvídaví posluchači. Byl prostě zvyklý nic neodbývat. Stejně tak neúnavně pomáhal včelařům při likvidaci moru plodu nebo jiné nákazy včel. Dokud mu to zdraví dovolilo, nikdy nelitoval námahy nabídnout svoji pomoc. S oblibou se věnoval včelařům-začátečníkům.

Na sklonku svého života byl bohužel Václav Jakš nedobrovolně uvězněn chorobou „mezi čtyři stěny“, což mu působilo zvláště silně utrpení zejména během včelařské sezóny.

 

 

 

 

Vojtěch JASNÝ

 

Dílo, které započal Vojtěch Jasný (1885 - 1942) již v roce 1923, zůstalo bohužel opuštěno. Pro svoji myšlenku a životní snahu, aby celá naše vlast byla jedinou kvetoucí zahradou, kde by milované včelky našly obživu a potěšily hojnou mednou snůškou své chovatele, neustále hledal nové pracovníky. Jeho pilné ruce umdlely před sedmapadesáti lety. Zloba německého nacionálního socialismu si vyhledala za oběť i tohoto člověka rovné páteře, sokolského pracovníka. Patřil mezi výkvět kelčské inteligence, a proto ho 25. října 1941 zatkli a věznili v Hranicích a Brně na Veveří. Dne 12. února byl Vojtěch Jasný transportován vlakem směrem přes Hranice do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Při této cestě smutně vzpomínal na své nejdražší, na milovanou manželku a své dva syny. Jeho myšlenky však určitě také zalétly k opuštěným včelám a do školek plných medonosných rostlin. Dne 12. března 1942 Vojtěch Jasný dotrpěl, a jeho přátelé vyřídili jeho poslední vzkaz. Patřil rodině, všem dobrým lidem v Kelči a všem včelařům, aby pracovali pro dobro včelařství. Při výboru ZUVM, tehdy bohužel pod německou vlajkou, věnovali svému příteli se zármutkem v duši tichou vzpomínku.

Vraťme se však nyní o několik desítek let zpátky. Tehdy se psal rok 1929, když byl ustaven pastevní výbor, jehož se přítel Jasný stal referentem. I když býval často mnohými neúspěchy zklamán, neustoupil a zkoušel, až dosáhl dobrého výsledku. Nabyté zkušenosti pak ochotně sděloval jiným, aby se vyvarovali mnohých škod, které sám draze zaplatil. Nejvíce času věnoval vhodným sortimentům vrb. Hodně zklamání mu způsobily mnohými doporučované třezalky. Všechno, co ve významu medonosných rostlin podnikal, směřovalo ku prospěchu celku, to znamená, aby se zlepšily pastevní podmínky. V té době dostával přítel Jasný ze všech koutů republiky spousty děkovných dopisů vyjadřujících naprostou spokojenost s dodanou sadbou. Do Kelče jezdily spousty včelařů jak do medonosných školek, tak na vzorný včelín, kde pracoval a už v té době choval vybrané matky.

Úspěšnou činnost vyvíjel přítel Jasný také jako dlouholetý předseda místního včelařského spolku. V dobrém na něj vzpomínají i četní žáci kelčské měšťanské školy, kde působil jako obětavý učitel, a později se zde stal dokonce ředitelem.

 

 

Josef JOSKA

 

Tento přemýšlivý včelař a pedagog se narodil před devadesáti lety v Trhově Kamenici. Po studiích na učitelském ústavu v Chrudimi učil na několika národních školách. Prakticky celý svůj život zasvětil učitelování a včelařství. Začátkem padesátých let se mu dokonce podařilo obě tyto svoje lásky spojit. Velice se totiž zasloužil o zřízení včelařské školy v Nasavrkách a v roce 1951 se stal jejím ředitelem, jímž byl až do roku 1967. Josef Joska měl podstatný podíl na tom‘ že se tato včelařská škola dostala na úroveň ostatních tradičních zemědělských vzdělávacích zařízení. Nejenže vypracoval osnovy a náplň výuky, ale postaral se také o vybavení školy vhodnými pomůckami. Kromě toho bylo tehdy třeba vybudovat včelnici, dílny, internát a mnoho dalšího, bez čehož by odborná škola nemohla plnit svoje poslání. Tohle všechno ho stálo hodně starostí. Dnes je v Nasavrkách střední odborné učiliště zemědělské, které poskytuje mladým lidem dvouleté, tříleté a nástavbové studium v několika oborech. Včelařským dovednostem je možno se zde vyučit v oboru pěstitel-ovocnář, včelař. SOUz Nasavrky připravuje v duchu tradic, které pomáhal budovat právě Josef Joska, nejrůznější akce, jako jsou kurzy a semináře pro začínající včelaře, komerční včelaře a funkcionáře organizací ČSV, kurzy pečení a zdobení medového pečiva atd.

Mnozí starší včelaři znají Josefa Josku také jako spolupracovníka včelařského tisku, a to nejen časopisu Včelařství, v jehož redakční radě působil mnoho let, ale i jako autora odborných publikací- Chov a ošetřování včelstev a Chov včel. Mezi jeho zásluhy patří také to, že z větší části přispěl k vypracování základního včelařského názvosloví.

Po tomto výčtu činností a aktivit ani příliš nepřekvapuje, že po většinu svého života byl Josef Joska rovněž činný ve včelařské organizaci, kde zastával nejednu funkci. Pracoval v ústřední racionalizační, chovatelské a osvětové komisi. V letech 1957 až 1965 byl členem ústředního výboru Československého svazu včelařů a po mnoho let pracoval ve funkci předsedy bývalého krajského výboru svazu v Pardubicích. Kromě toho byl od roku 1949 učitelem včelařství a v mnoha základních organizacích odpřednášel stovky hodin.

 

 

 

 

Josef KEBRLE

 

Tajný papežský komoří, kanovník vyšehradské kapituly, arcibiskupský vikář a farář v Přistoupimi Josef Kebrle patří k osobnostem, které se zasloužily o české včelařství a získaly i mezinárodní ohlas.

Narodil se 22. července 1847 ve Strašicích u Zbiroha. Po vysvěceni začal působit jako kaplan v Kejích. V té době osvěta, včetně zemědělské, pramenila na venkově většinou z místních škol a far. Také kaplan Kebrle se jí intenzivně věnoval, zejména pak včelařství a horlivě šířil veškeré nové poznatky. A to nejen v dosahu své kněžské působnosti, ale především prostřednictvím článků v odborném tisku.

Aktivně se zúčastnil i organizátorské práce. Už na prvním působišti byl členem předsednictva v Opavě a když byl roku 1877 přeložen do Uhříněvsi, stanul v čele tamního spolku. Byl pravidelným účastníkem sjezdů a schůzí svolávaných Ústředním spolkem. Při těchto příležitostech obvykle přednášel o novinkách a progresivních způsobech včelaření a je jeho zásluhou, že roku 1894 na sjezdu v Příbrami byly přijaty za míru ústřední rozměry, které sám navrhl.

V roce 1884 se stal zástupcem českých včelařů v zemědělské radě a o rok později starostou Zemského Ústředního spolku pro Čechy. Po čtyřicet let působil v této funkci a pečoval o dobré jméno českého včelařství s příkladnou obětavostí. Mezi jeho přední zásluhy patří sjednocení české včelařské organizace. V mezinárodním měřítku je jeho jméno spjato s Všeslovanským svazem včelařů, jehož byl spoluzakladatelem. Navázání pravidelných styků českého včelařství se zahraničím je rovněž jeho dílem. Když po čtyřiceti letech neúnavné a obětavé práce se pro vysoký věk vzdal nejvyšší funkce, byla mu spontánně projevena úcta tím, že se stal čestným předsedou Zemského Ústředí. Také mnohé sdružené spolky jej jmenovaly svým čestným členem.

Od roku 1879 byl Josef Kebrle členem redakce Českého včelaře. Jeho fundované materiály nesporně přispěly k úrovni Časopisu a tak o čtyři roky později se stal jeho redaktorem. Je také autorem Dějin českého včelařství a u příležitosti věhlasné národopisné výstavy uspořádané roku 1895 v Praze, vydal Památník včelařů českoslovanských.

Zásluhy Josefa Kebrleho, jeho dlouholetá vynikající Činnost v oboru včelařství, byla oceněna zlatým záslužným křížem a zlatým záslužným křížem s korunou. Monsignore Josef Kebrle, neúnavný organizátor, rádce a učitel, skromný při všech jeho přínosech do českého včelařství, zesnul tiše 14. srpna roku 1925 v Přistoupimi u Českého Brodu.

 

 

 

C. E. KILLION

 

Životní dráha amerického včelařského odborníka Carl Eugena Killiona (1899—1979) potvrzuje fakt, že má-li člověk o něco enormní zájem, stanoví-li jasný cíl a vynaloží na jeho realizaci potřebnou energii, obyčejně se mu podaří tento cíl dosáhnout.

Od malička jej vábily včely a měl jedině přání - stát se včelařem. Nemajetní rodiče mu nemohli poskytnout vyšší vzdělání a proto rozhodli, že se stane stejně jako jeho bratří a otec horníkem. Začal tedy pracovat v dole, nadále se však zajímal o vše, co souviselo se včelami. Později však hornictví opustil a stal se pomocníkem včelaře Charlese Kruse, který se specializoval na produkci plástečkového - boxového medu. Zde získal značné praktické zkušenosti i základy managementu.

V roce 1916 se osamostatnil, když z našetřených peněz založil včelařskou farmu. Cílevědomě pak farmu rozšiřoval a zveleboval. Podle dřívějších zkušeností se také zaměřil na plástečkový med, který byl už v té době na americkém trhu vyhledávaným artiklem.

Zakrátko se stal nejen známým producentem této lahůdky, a tedy prosperujícím farmářem, ale protože jeho plástečkový med měl vynikající organoleptické vlastnosti, i vyhledávaným odborníkem a konzultantem pro okolní včelaře.

Jeho produkce jej zajímala nejen z praktické stránky, ale i z teoretického hlediska. Postupně vypracoval vlastní racionálnější metodu, která se v literatuře popisuje jako Killionův systém.

V roce 1938 se na základě konkursu stal superintendantem včelařského oddělení Zemědělské fakulty v Illinois. Podílel se na výchově a vzdělávání budoucích odborníků ve včelařství, zejména z technického a praktického aspektu. Vedle toho i nadále budoval svou farmu a vykonával rozličné funkce. Superintendantem byl plných 32 roků.

Krátce po II. světové válce se do práce na farmě zapojil i jeho syn Eugen. Společně s otcem ji rozšiřují, počet včelstev přesáhl tisíc, věnují se také produkci a chovu včelích matek. Rok 1951 znamenal rekord v produkci plástečkového medu, když vyprodukovali v průměru 336 sekcí na 100 včelstev. Byl to tehdy doslova světový rekord, kterým se firma Killon a syn stala velmi známou.

Paralelně s prací superintendanta se C. E. Killion angažoval v práci včelařských organizací. Postupně vykonával funkci pokladníka, sekretáře a později prezidenta organizace včelařských inspektorů Ameriky. Nakonec byl zvolený viceprezidentem Americké včelařské federace.

Plástečkový med firmy Killion byl vybrán jako základní srovnávací standard pro soutěže, které se každoročně konají ve státě Kentucky. Dlouhá léta pak působil C. E. Killion jako předseda výboru, odborných porot na oceňování vzorků medu, který přihlásili včelaři do soutěže. Jeho popularita mezi včelaři velmi vzrostla, zejména poté, co získal cenu nejlepšího včelaře roku, kterou uděluje Illinoiská včelařská organizace.

Největší popularitu však získal v roce 1951 vydáním práce Honey in the Comb, ve které komplexně shrnul poznatky z produkce, vlastností, zvláštností, uchovávání, dopravy i konzumace plástečkového medu.

Vlastní životní pouť popsal v autobiografickém dílku The Covered Bridge. Pravidelně přispíval do všech anglicky vydávaných časopisů.

Guvernér státu Kentucky ocenil jeho odborný a společenský přínos a zásluhy o rozvoj včelařství tím, že ho jmenoval do funkce svého poradce s právem čestného titulu Kentucky Colonel, který se uděluje prominentním občanům.

 

 

 

 

Ivan Kitzberger

 

Mezi zakladatele moderního českého včelařství patří nesporně farář Ivan František Kitzberger. Narodil se 28. října 1880 v Domažlicích. Otec byl živnostníkem, zabýval se především voskařstvím a svíčkařstvím. Kitzberger studoval nejprve na střední škole v Domažlicích, poté vstoupil do řádu premonstrátů.

Poslání kněze započal jako kaplan v Milevsku. Tam se také začal všestranně věnovat včelařství. Založil místní včelařský spolek, jehož byl zároveň jednatelem. Mimo kněžských povinností, zaujaly včely jeho veškerý čas.

Zanícení a lásku ke včelařství utužovaly vedle praktických znalostí i široké vědomosti získané studiem francouzské, italské a německé literatury. Vedly jej k poznání, že má-li naše včelařství dosáhnout evropské vrcholné úrovně, potřebuje nutně změnit organizační strukturu i vědecké metody. Publikoval tudíž otevřený list - Stav české vědy včelařské. Také se obrátil veřejným dopisem na tehdejšího ministra zemědělství. Jak už to bývá, kritika dosavadních postupů mu vynesla nepřátelský postoj některých zainteresovaných jedinců. Co však bylo důležité, prospěla našemu včelařství.

Počínaje rokem 1908 začal Ivan Kitzberger publikovat v časopisech Český včelař a Moravská včela. Od roku 1921 řídil v brněnských Občanských novinách značně populární včelařskou hlídku. Nezávislé Včelařské rozhledy založil v roce 1923. Jako jejich první redaktor z nich učinil volnou tribunu pro prosazování nových směrů ve včelařství. Kolem časopisu shromáždil mladší generaci pokrokově smýšlejících včelařů a zemědělských odborníků, mimo jiných, Františka Adamce, Jaroslava Rytíře, Josefa Nepraše a další, kteří měli a mají zásluhy na rozvoji včelařství a včelařské vědy.

Krom publikování materiálů v periodikách a redigování časopisu, psal Ivan Kitzberger i odborně příručky. Byly to: Včela medonosná, Pyl - včelí chléb, Rostliny medonosné, Metody chovu matek. V pozůstalosti zanechal rukopisy Plemenitba včel, Život a dílo Františka Hrušky a také rozsáhlý materiál pro včelařský slovník.

Neúnavná byla jeho činnost organizátorská a přednášková. Vedl například 1. kurz pro chov včelích matek, pořádaný Státním výzkumným ústavem. Kurz se uskutečnil na plemenné a pozorovací stanici v Libotenicích, jež Kitzbergrovi patřila.

Když se v roce 1927 připravoval v Praze Všeslovanský sjezd včelařů, patřil Ivan Kitzberger k jeho iniciátorům. Vlastního sjezdu se však již nedočkal, zemřel 6. května 1927 v Praze.

 

 

 

 

Josef KOHLRUS

 

Na domácí půdě bylo v minulosti velmi mnoho význačných včelařů mezi duchovními. Ti pak z titulu svého poslání šířili mezi svými farníky nejnovější poznatky a způsoby chovu včelstev. Jedním z takovýchto mužů byl i zpovědník z chrámu svatého Víta na Pražském bradě páter Josef Kohlrus, který žil v letech 1815 až 1893.

Když se začátkem sedmdesátých let minulého století nesměle rodil časopis Včelař, neměli jeho tvůrci Alois Hovorka a Josef Mikuláš Boleslavsky vůbec žádné zázemí. Nebylo totiž z čeho čerpat, protože kromě Kodymových Hospodářských Novin, v nichž se tu a tam objevily nějaké články od praktických včelařů, měli k dispozici pouze několik málo knih. Je třeba rovněž připomenout, že česká včelařská terminologie byla v tě době ještě velmi nedokonalá. Navíc časopisu chyběli nejen předplatitelé, ale také spolupracovníci. Začínalo se velice lopotně se stovkou předplatitelů, a teprve po prvních výtiscích se pomalu začali hlásit i první dopisovatelé. Ti zprvu vystupovali velice skromně a ostýchavě, což se projevovalo tím, že někteří z nich posílali své práce pod smyšleným jménem. Mezi těmito příspěvky se stále častěji objevovaly velmi zajímavé články od jakéhosi pana Jóruse z Prahy, které se vyznačovaly propracovaným obsahem i důkladným rozborem každého popisovaného jevu či předmětu. Jejich sloh prozrazoval, že jejich pisatelem musí být zkušený včelař a sečtělý vzdělanec. Naštěstí tomu však náhoda chtěla, že byl tento tajemný pisatel zanedlouho odhalen. Ano, nebyl to nikdy jiný než páter Josef Kohlrus.

Mladý časopis Včelař v něm získal na mnoho let velice pilného spolupracovníka, jehož články vždy vycházely z vlastních zkušeností a poznatků při jeho praktickém včelaření a zkoumání života včel. Páter Kohlrus však ve svých pojednáních vybízel čtenáře k systematickému bádání a soustavnému studiu s tím, aby výsledky svých zkoumáni zveřejňovali, k čemuž se mu mnohé skutečně podařilo přimět. Proto ho lze právem považovat za duchovního otce českých včelařských spisovatelů.

Josef Kohlrus se však neorientoval pouze na zpracovávání časopiseckých příspěvků, nýbrž své poznatky komponoval i do větších celků. Roku 1873 vydal Tobolku českých včelařů, což byl vlastně svého druhu první zápisný včelařsky kalendář, který se zanedlouho těšil mezi včelaři velké oblibě.

V roce 1879, kdy se uskutečnil památný sjezd německo-rakouských včelařů v Praze, byly od samého začátku snahy tento sjezd rozbít. A když se to nepovedlo, určité síly se alespoň snažily co nejvíce zostudit české včelaře. Josef Kohlrus se jako jediný nebál vystoupit na řečnickou tribunu a v německém jazyce se na praktických příkladech snažil dokázat, že včelařství v českých zemích je na stejné úrovni, jako v Německu či jinde ve světě. Trpělivě vypočítával argumenty, že v lecčems je možná české včelařství i lepší než v okolních zemích. Ostatně jeho vystavený úl se včelstvem, který byl předmětem všeobecné pozornosti sjezdových delegátů (a za nějž dostal vyznamenání, které však odmítl), toho byl velmi přesvědčivým důkazem.

 

 

 

 

J.A. KOMENSKÝ

 

J. A. Komenský (28. 3. 1592 - 15. 11. 1670) - kněz, biskup Jednoty bratrské, je velkou osobností nejen našich národních, ale i světových dějin. Patří ke géniům lidstva. Jeho nevšední, mimořádná činnost se projevila ve filozofii, politice, teologii. Byl histotikem a školským reformátorem světového významu. . .

Popsat rozsáhlé dílo Komenského v krátkém článku není možné. Uvádí se, že napsal 142 spisů, ze kterých on sám si nejvíc cenil spisy teologické a filozofické, avšak všeobecně uznávaná jsou hlavně jeho pedagogická díla.

My si z včelařského hlediska všimneme spisů a děl, ve kterých se J. A. Komenský zmiňuje o včelách a včelaření. Je známo, že za svého pobyti ve Fulneku vletech 1618 -1621 včelařil a o včelách i psal: „Tak‚ jak se lidé bojí samoty a milují společnost, tak i včely milují společnost. Varují se nečinnosti. Dílo mají společně, ale práci si pěkně podělí. Některé snášejí pyl, staví šestiboké buňky, naplňují je medem a víčkují. Ve dne v noci mají stráž, která se vyměňuje. Žádná společnost nemůže být bez vrchnosti, proto mají krále, kterého poslouchají. Je větší a nemá žihadlo. Když král vyletí, doprovází ho národ. Kde se usadí, jde s ním národ. Když jej dáme do úlu, jde s ním národ. Staré včely zůstávají doma, mladé vyletují...“ Podle tehdejšího poznání života včelstva je to popis krásný a výstižný.

J. A. Komenský se zmiňoval o včelách v knihách Ortis pictus (Svět v obrazech) a Janua Linguarum reserata (Brána jazyků otevřená). V knize Orbis pictus, která je naší nejstarší tištěnou včelařskou památkou, se Komenský zaobírá včelařstvím v kapitolách XXIV. a XLVII. V kapitole XXIV je obrázek rozličného hmyzu, označeného jako „Žýžaly Lytawé“, a kromě hmyzu je zde zobrazený strom, do jehož duťiny letí pět včel dělnic a jeden trubec, který se liší od včel nápadnou velikosti. U jednotlivých vyobrazení je číslo a v textové části pak po učení o tom kterém hmyzu. Pokud jde o včely, je zde uvedeno: „Včela dělá med (strd), který z žýrá traud“.

Obsažnější je kapitola XLVII. s názvem Dělání medu. Je zde zobrazený včelín, kláty, letící roj, který přivolává včelař bitím na měděnici a zobrazené jsou i plásty a vosk. V textově části je heslovité, ale výstižné poučení k jednotlivým částem obrazu.

Jeden z významných komeniologů, PhDr. Jan V. Novák, ve své knize Jan Amos Komenský, jeho život a spisy (Praha, 1920), uvedl zajímavou část o včelaření Komenského. Hovoří v ní, že Komenský zavedl ve Fulneku včelařství. Za kostelem postavil několik úlů a prostě lidi učil, jak je třeba včely opatrovat. Ve státním zemědělském muzeu v Kačině u Čáslavi mají klát (dlabák) mimořádných rozměrů, který má několik prostorů pro včely. O klát je velký zájem, neboť v něm prý včelařil Komenský.

J.A. Komenský byl u nás první, jenž psal o včele, a jeho literární práce z této oblasti zasluhuje úctu všech včelařů. Závěrem ještě citát jeho díla: „Z včelaření naučil jsem se přírodu více znáti a více ji milovati než z mnoha knih učených...“ ‚

 

 

 

 

Rudolf KOLOVRAT KRAKOVSKÝ

 

Nevšední zásluhy o české včelařství má zajisté hrabě Rudolf Kolovrat Krakovský (1830-1903). Jednou z nejvýznamnějších byl import cyperské včely, kterou roku 1872 dovezli s ředitelem kanceláře v Mostě Eduardem Cori.

Rudolf Kolovrat se pak na svém panství na Táborsku tomuto plemeni s nevšední láskou a péčí věnoval. V Sedlečku zřídil velkolepý vzorný včelín, kde nelituje žádných nákladů, tyto včely choval. Nejen to, věnoval se jim badatelsky, aby co nejvíce poznal jejich vlastnosti a zdárně je mohl rozmnožovat. To se mu dařilo a on nezištně, ve snaze co nejvíce u nás cyperky v čistém chovu rozšířit, rozdával matky známým chovatelům. O tom, že opravdu nezištně svědčí úryvek z jeho dopisu jinému význačnému chovateli, páteru Janu Stáhalovi: „..Dovoluji si odpovědět na Váš dopis ze dne 20.m.m., že včelami neobchoduji, že proto nejsou u mne Cyperky ke koupi, kdybyste se ale rozhodl přijati ode mne jedno cyperské veličenstvo ctí a darem, přenechám Vám je ze srdce rád.“ V jiném dopise radí Janu Stáhalovi: „Kdybyste Vaše důstojnosti, měl přesto, že se Váš cestovní plán zhatil, ještě chuť pocyperštit ještě letos svůj včelín, dovolil bych si Vám poradit toto: abyste vychoval z cyp. plodu co nejvíce matek, které by plodily zcela čisté cyp. trubce. Jé-li těch na včelíně dosti, je chov cyperek zajištěn a křížení zamezeno. Obdržíte 5. t.m. cyp. královnu, její potomstvo bych neužil pro chov matek, nýbrž snažil bych se přidáváním vybíhajícího plodu z jiných úlů, aby co možná zesílilo. Nové cyp. matky vychoval bych si z 1 neb 2 plástů plodu, které bych si nechal poslati z Hrobů (Kolovratovo panství) - jeden takový plást může rozdělen dáti minimálně 25-30 královen - ergo 2 plásty na 60 kusů - jaké množství! Trubce by pak dodaly tyto princky. Ovšem poslal by starý včelař z Hrobů plod od takových madammes, které plodí znamenité trubce, jejich dcery by ovšem následovaly matky v této chválihodné vlastnosti etc. etc.! Až bych měl 50 nebo více takových madammes na včelíně a jejich mužské potomstvo k disposici, musel by rod cyp. královny odeslané 5. t.m. teprve prospívati atd. atd. Ostatní přijde samo sebou - čistý chov je zajištěn.“

Moravský chovatel páter Jan Stánala se z podnětu hraběte Kolovrata věnoval studiu a chovu tohoto plemene, což mu vyneslo přízvisko „král cyperek“. Sám Kolovrat uvádí, že v roce 1872 měl jediné cyperské včelstvo obklopené 300 úly jiných plemen a během 3 let se mu podařilo celý chov „pocyperštit.“

Rudolf Kolovrat konal pokusy i s jinými rasami. Importoval včelu asijskou, dalmátskou, hercegovinskou. Podle jeho písemné pozůstalosti jej však zvláště zaujala právě včela cyperská, která jej nejvíce uspokojovala a považoval ji za nejlepší. Založil první evropskou oplozovací stanici včelích matek. Považoval za svou povinnost a službu vlasti cyperské včely dále rozšiřovat, aniž by reflektoval na jakékoli uznání.

Pro své šlechetné vlastnosti byl Rudolf Kolovrat čestným členem mnoha spolků. Vědomě sloužil rozkvětu našeho včelařství a jeho zásluhy o něj jsou nesporné.

 

 

KOSMAS

Dne 21. října 1125 zemřel děkan Kosmas. Jeho latinsky psaná Kro­nika Čechů zůstala do dnešních dnů prvořadým historickým a literárním pramenem raného středověku. Nevíme sice, zda byl autor tohoto díla včelařem, ale faktem zůstává, že včelařské proble­matice věnuje poměrně značnou část svého díla.

Poprvé se vče­ly stávají v jeho kronice jakýmsi symbolem úrod­nosti kraje, do kterého přišli první slovanští obyvatelé. Au­tor čtenáře se­znamuje s „báj­ným podáním starců“, které lí­čilo stav země před příchodem člověka: „Povrch zaujímaly širé lesní pustiny bez lidského obyvatele, zněly však hlasně bzukotem rojů včel a zpě­vem rozličného ptactva.“ Ano, do této země měl při­vést svůj lid jistý vévoda Čech‚ je­hož řeč k družině po vystoupení na horu Říp je snad všem dost dobře známa. „Země nikomu nepodda­ná, zvěře a ptac­tva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí“.

Včelí společenství bylo ale také pro Kosmu synonymem určité soudržnosti. Vyjadřovalo například pevné vazby pro­stých lidí k tehdejší nobilitě: „K němu se sbíhali, jako včely k úlům, lidé nejen z vlastního jeho rodu, nýbrž i z celé ze­mě všichni, aby je rozsuzoval.“ Tak kro­nikář charakterizuje vztah obyvatel ke Krokovi a dále podobně uvažuje o vý­znamu knížecí rodiny pro luckou komu­nitu obývající severní Čechy po prohrané bitvě u Turska: „To se ovšem stalo na radu všech předáků, aby se lid rozprch­lý shromažďoval k synu svého dřívějšího pána jako k svému knížeti tak, jako se včely slétají k své matce.“

A nyní se již dostáváme do historic­kého období a registrujeme zajímavé při­rovnání: „Oni pak nalezše knížete zle od much poštípaného a polomrtvého, neboť jako roj včel se snášelo hejno much nad nahým tělem.“ Zmínka je autorem kla­dena k roku 1000 a zachycuje okolnosti mučení knížete Jaromíra.

V další části se přesouváme do přelo­mu 11. a 12. století. Toto období je již Kosmovou žhavou současností. Námi tak obdivovaný produkt - med - se pro auto­ra stává prostředkem pro vystižení cha­rakterových vlastností významných osob. Tak je v roce 1068 popisován jakýsi správ­ce Žatce: nebo pro Smila, syna Bo­ženova, v jehož ústech jest med a v srd­ci jed, a na jejichž zlé a lstivé rady jsem učinil.“ Dále vyzývá v roce 1105 kníže Svatopluk své věr­né ke statečnosti slovy: udatné­mu muži jest nad tekutý nektar slad­ší najíti smrt v bo­ji.“ Podobně oslo­vuje své věznitele nešťastný Ota v roce 1110: „Přá­tele lživých úst jest možná přirovnat k včele: od úst ka­ne ji med, však ostnem zadečku bodá.“

Počínaje třetím desetiletím 12. století se kroniká­řova pozornost ob­rací k ekonomic­kým ukazatelům ve včelařství. Kos­mas, již zhruba osmdesátiletý muž, intenzivně sepisuje své životní dílo a k roku 1122 přidává: „Ta­ké byla toho roku hojná úroda medu a vína, i osení dos­ti pěkně vzrostlo, ale zrno v klasech nebylo bohaté.“ Podle jeho další věty přišla velice
teplá zima, vše se projevilo v roce dalším: „Toho roku by­la bohatá úroda obilí, ozimu i jaře, toli­ko kroupy uškodily na mnohých místech; medu bylo hojně v rolnických krajinách, velmi málo v lesnatých. Zima byla velmi tuhá a sněhu mnoho.“ Snad z nedostatku zimních zásob v následujícím roce 1124: mnoho včelstev pomřelo a nedosta­tek medu byl veliký.“ Kronikář zřejmě tuto bídu připisoval zatmění slunce 11. srpna.

Náš návrat do dob dávno minulých za­končeme opravdovou literární lahůdkou. Kosmův oblíbenec, právě nastoupivší kní­že Soběslav I., je v roce 1125 (snad ne­celých pět měsíců před autorovou smrtí) charakterizován těmito půvabnými slo­vy: „Přece však chceme my zjeviti lásce Vaší jednu jeho zvláštní a pamětihodnou vlastnost, pro niž jest ho zajisté klásti skoro nade všechny, totiž že kníže s ta­kovou mocí nikdy nesmočil v medovém víně, v tom zloději rozumu, pysky.“

Tak byl starý Kosmas opravdovým vče­lařským odborníkem?

 

 

Vojtech KRIŽAN

 

Vojtech Križan (1908—1975) - vynikající včelařský praktik, zlepšovatel a vynálezce, neúnavný dopisovatel odborných časopisů, autor oblíbených odborných knih, organizátor i brilantní a věcný diskutér.

Povoláním byl učitelem, duší i praktickým konáním technik, strojař, který vždy všechno a rád precizně narýsoval. Tato fakta se výrazně odrazila v jeho odborné včelařské činnosti.

Velmi výrazně se profiloval v zlepšovatelské a racionalizační oblasti, a v tomto směru může být nepochybně vzorem pro další generaci.

Na počátku této působnosti vyvinul zásuvkový úl ležanového typu a o něco později několik typů nástavkového úlu. Ty pak slučoval do baterií, a tak se zrodily Križaňovy zásuvkové anebo nástavkové baterie a později bloky. Co se týče úlů se však stal nejznámějším jako konstruktér Jednotného úlu, vyvinutého zejména pro včelnicový způsob včelaření. Jak ukázala praxe, dá se však využít i při kočovném systému.

Na seznamu jeho zlepšovacích návrhů je i sluneční tavidlo vosku, které se v praxi velmi rozšířilo. Dále univerzální klícka pro matky. Je autorem jehlového rychloodvíčkovače, který dokáže za jednu pracovní směnu odvíčkovat 1500 plástů. Konstruoval jej především pro včelařské velkofarmy. Do konstrukce medometů zasáhl návrhem rotoru paralelně-radiálního medometu.

Obzvláštní zálibu měl v kočovném včelařství. Viděl v něm východisko lepších snůškových poměrů. Navrhl kočovný rámek, který je dostatečně stabilní po dobu přepravy a několik typů kočovných vozů, vhodných zejména pro přepravu na větší vzdálenosti.

Do povědomí nejširší včelařské veřejnosti se zapsal svými publikacemi. V roce 1969 vyšlo ve vydavatelství Príroda jeho dílo Včelařská technika, úly. nářadí, pomůcky, velkoprovozní zařízeni, samovýroba a údržba. K popularitě této oblíbené příručky přispěl jednoduchý sloh a styl, racionální výběr popisovaných pomůcek, ale i 360 ilustrací a schémat. Takto pojaté dílo se stalo základem pro studium včelařské techniky.

I v druhé práci se ukázal jako originální autor. Zkoncipoval 1000 otázek a odpovědí z oblasti včelařství. Knižně vyšly v roce 1975 opět ve vydavatelství Príroda. Bohatou materii poznatků a zkušeností rozdělil do 13 relativně samostatných kapitol. Vlastním specifickým jazykem vytvořil vtipnou, populárně vědeckou knihu o včelařství. Podařilo se mu napsat ji poutavě pro laika i vyspělého včelaře.

Dlouhá léta byl předsedou racionalizační komise Slovenského svazu včelařů a později členem komise pro výzkum, racionalizaci ve včelařství a využití včelích produktů. Byl objektivním, ale přísným posuzovatelem nově navrhovaných řešení, trpělivým, až otcovským poradcem mladých řešitelů a zaníceným navrhovatelem tematických úloh, které tyto komise měly právo vyhlašovat.

Vlastní bohaté znalosti ještě umocňoval studiem zahraniční literatury, poznatky z ni však přijímal až po konfrontaci s praxí. Dlouhou dobu se podílel na pořádání úspěšných konferencí k racionalizaci včelařství.

Stovky odborných článků, které po sobě zanechal, nejraději sám doplňoval schématy, nákresy i fotografiemi. Zanechal nám tak množství materiálu zajímavého z aspektu racionalizace včelařství, ale i jeho historie a vývoje.

 

 

Lorenzo Lorraine LANGSTROTH

 

Tento muž, jenž je všeobecně považován za Otce moderního amerického včelařství, prožil poměrně plodný a úspěšný život, a přece zemřel zcela chudý, což se ostatně stalo mnoha velkým duchům před ním i po něm. Narodil se roku 1810 ve Philadelphii a jeho pozemská pouť skončila za pětaosmdesát let v Daytonu. Povoláním byl pastorem, což možná předznamenalo jeho pozdější trpělivé a hloubavé pozorování a studium života včel.

Langstroth začal včelařit v době, kdy mu už táhlo na třicítku. Seběhlo se to tak, že jednou navštívil jiného duchovního, který byl zaníceným včelařem. Při prohlídce úlů ho včely natolik zaujaly, že se hned na místě rozhodl pro jejich chov. Za několik málo dnů si opatřil první dva úly. Jednalo se však o dosti těžkopádné fošnové truhlíky, se kterými nebyla právě snadná práce. Velkým problémem se ukázalo také to, že Langstroth neměl tehdy k dispozici žádnou literaturu, která by mu usnadnila překonat obvyklé potíže všech začátečníků. Byl však houževnatým samoukem, který se vypracoval soustavným pozorováním a později i studiem tehdy ještě poměrně skromných odborných spisků. Brzy začal věnovat včelám prakticky všechen svůj volný čas, velmi ho těšil pohled do jejich intimního života, což ho nakonec přivedlo na myšlenku postavit takový úl, který by byl přístupný ve všech částech. A tak se zrodil jeho vynález rámku a úlu s pohyblivým dílem.

Langstroth tak vlastně udělal pro rozvoj amerického včelařství prakticky totéž, co se podařilo v Evropě už o něco dříve Prokopovičovi, ovšem zcela nezávisle na něm. Jedno prvenství mu však patří absolutně. Objevil tzv. včelí prostor, tj. mezeru mezi rámky a horními prkny úlu. Tuto mezeru stanovil na devět milimetrů. Podle některých odborníků se prý tento objev stal základním principem konstrukce moderního úlu i našeho současného včelařství.

Teď už nás asi ani příliš nepřekvapí zjištění, že se Langstroth začal jako jeden z prvních včelařů na americkém kontinentu věnovat také plemenářské práci. Svoje úvahy, názory a poznatky o životě včel i včelařských praktikách pilně publikoval nejen v odborném tisku, ale později také knižně. V roce 1853 vyšla jeho kniha Langstroth u úlu a u včel, která se dočkala mnoha dalších vydání v Americe a později i v Evropě.

 

 

 

 

 

Kazimierz LEWICKI

 

Kazimierz Lewicki (1847-1902) pocházel z malé dědinky Bordzilčwce, jeho otec vlastnil menši hospodářství. Základní vzdělání získal v klášterní škole a protože byl vynikajícím žákem, nechal jej otec zapsat na gymnázium.

Včely a jejich život přitahovaly chlapce od útlého věku, proto po skončení gymnaziálních studil založil na otcově hospodářství chov včel.

Orientoval jej nejen na produkci medu a vosku, ale začal vněm i všemožně experimentovat.

Když se později naskytla Kazimierzu Lewickému možnost vycestovat na delší dobu z Polska, využil tuto příležitost k rozšíření a získání nových poznatků. Procestoval Německo, Švýcarsko, Francii, Itálii, Rakousko i Čechy. Na cestách se důkladně seznámil s minulostí i přítomnosti včelařství těchto zemi a získal Široký přehled o jeho úrovni ve střední Evropě. Zároveň se seznámil prakticky se všemi tehdejšími předními odborníky a navázal s nimi kontakty.

V široké včelařské veřejnosti se stal známým zejména potom, co roku 1870 navrhl, zkonstruoval, vyzkoušel a včelařské praxi doporučil nový typ úlu. Byl to ležan, který se skládal ze dvou části. V první bylo plodiště s dvojitými stěnami. V druhé části byl umístěn medník s jednoduchými stěnami. Obě části byly oddělené mřížkou, podobnou jako zavedl Prokopovič. Úl měl rámky o vnější miře 45x25cm,a to od 15 do 18 kusů. Rámky se vyndávaly shora, prostor mezi rámky a víkem se mohl využit na přikrmování. Kromě toho měl úl dvířka, která umožňovala vidět práci včel aniž by se otevřel celý úl. Krátce po uvedení do praxe byl pojmenován jako Lewického úl.

Protože práce s úlem byla velmi jednoduchá ekonomické výnosy v porovnáni s dosud užívanými úly značně vyšší, rozšířil se zakrátko po celém území Polska a později i v části carského Ruska.

Lewicki zkonstruovali druhou variantu tohoto úlu. Měla zdvojené stěny i v prostoru medníku. Jednoduchá konstrukce úlu se stala vzorem pro zkonstruování dalších variant, jako byl například známý varšavský úl.

Už na cestách po Evropě zrodila se v Lewickém myšlenka zachovat veškeré včelařské dědictví od techniky až k umělecké tvorbě. Usmyslil si založit včelařské muzeum, které by v koncentrované formě ilustrovalo vše, co dalo včelařství lidské civilizaci. Na četných cestách shromažďoval exponáty z celého Polska a diky jeho organizačnímu talentu se mu podařilo roku 1882 myšlenku realizovat. Muzeum bylo otevřeno v Koszykach u Varšavy. Krom historických expozic zahrnovalo včelařský provoz, včelařsko-klempířskou dílnu, botanickou zahradu a stálou výstavku výrobků z medu a vosku. Muzeum, které vždy plnilo důležitou osvětovou funkci, nese Lewického jméno.

V roce 1882 vydal Lewický učebnici Včelařství, do které soustředil svoje zkušenosti a výsledky z racionálního včelařeni ve svém úlu, za který byl vyznamenaný na výstavě ve Vídni. Kniha byla přeložena do více jazyků. Popularitou sejí vyrovnala i kniha Hospodářský úl, vydaná v roce 1893 ve Varšavě. Po jeden rok také vydával vlastní časopis nazvaný Včela.

Kazimierz Lewicki byl přítelem a stoupencem svého krajana Jana Dzierzona, navzájem se často navštěvovali a vyměňovali si odborně zkušenosti.

Během života se dostalo Lewickému označeni „reformátor včelařství“, byla jím de facto oceněna šíře jeho činnosti ve prospěch pokrokového včelařství.

 

 

 

 

Ferdinand LIŠKA

 

Ferdinand Liška se narodil roku 1826 v Nové Hospodě u Písku. Absolvoval písecké gymnázium a poté se věnoval bohosloveckému studiu v Praze. Po vysvěcení, se v roce 1851 stal kaplanem v Kvílicích a tam jej farář F.Baroch seznámil s včelařením. Z pilného žáka se Ferdinad Liška vypracoval na zaníceného, vzorového včelaře. Stal se nejen výborným praktikem, ale zejména pak šiřitelem osvěty. Chovatelská vášeň jej provázela i do Slaného, kam byl jako kaplan přeložen a kde působil po dvanáct let.

V roce 1865 se stal duchovním správcem trestnice v Řepích u Prahy. Poslání kněze v nápravném zařízení pohlcovalo zajisté mnoho času, přesto Liška neustoupil od své záliby a věnoval se i nadále včelařem. A to nejen svému dosti početnému chovu, ale pečoval i o všeobecně povznesení včelařství v Čechách.

Významná byla Liškova organizátorská činnost. V letech 1873 až 1878 byl dokonce předsedou Včelařského spolku pro Čechy. Podílel se rovněž na sjednocování českého včelařství v nově utvářeném Zemském ústředním spolku.

Ferdinand, Liška byl i známým publicistou. Hojně spolupracoval s časopisem Včelař, později založil a byl redaktorem České včely. Z jeho popudu došlo ke spojení obou časopisů pod názvem Český včelař. Časopis se v krátku stal orgánem progresivních chovatelů včel, kteří z něj čerpali rozličná poučení a pozmatky a naopak v něm uváděli vlastni zkušenosti, které nabyli praxí. Do chovu včel, založeném většinou na předávání generačních zkušeností, tak začínaly pronikat novátorské prvky. Ferdinad Liška redigoval po jistý čas rovněž Včelařské listy.

Páter Liška zanechal i odborné literární dílo. Zpracoval a v českém jazyce vydal knihu Včela a její chov, v té době nejobšírnější pojednání z tohoto oboru. V češtině a němčině pak vydal spis Morovina a hniloplod. Tyto literární počiny nesporně přispěly k osvětě v praktickém chovatelství a rozšířily dosavadní dost nepatrné znalosti běžných chovatelů včel a přispěly k tomu, aby se úroveň českého včelařství povýšila o další stupeň.

Počínaje rokem 1885 působil Ferdinand Liška na Kladně. V závěru života pobýval v Praze na Smíchově, kde 21.září 1895 zemřel a je také pochován.

Páter František Liška, ač není ověnčen žádnými státními poctami, se v nemalé míře zasloužil o rozkvět českého včelařství a právem mu patří místo mezi významnými osobnostmi.

 

 

 

 

Jean LOUVEAUX

 

 

Narodil se 25. září 1920 v Paříži, kde také absolvoval základní a střední vzdělání. Vysokoškolskou zemědělskou kvalifikaci získal na univerzitách v Rennes a v Paříži. V roce 1942 začal pracovat na ministerstvu zemědělství, kde byl pověřen zodpovědností za včelařství v Bretani. Tulo práci vykonával po čtyři roky, přitahovala jej však vědecká dráha a proto přešel do Národního výzkumného ústavu agronomického v Buressur-Yvette.

V tomto ústavu patřil mezi pracovníky, kteří měli podíl na založení, výstavbě a výsledcích jeho Výzkumné včelařské stanice, která tvořila samostatnou část z komplexu pracovišť. Jean Louveaux na ní začíná od roku 1947 samostatně vědecky pracovat, nejprve jako asistent, později vedoucí oddělení a potom jako ředitel.

Zaměření jeho vědecké práce je poměrně pestré. Zpočátku se zaměřoval především na výzkum vztahu včel zejména k zemědělským rostlinám, na opylování, produkci rostlin po opylení a problematiku pylu a jeho významu ve včelařství.

V roce 1958 dokončil dizertační práci „Výzkum snůšky pylu včely medonosné“ a na jejím základě získal hodnost doktora věd. Jeho dizertační práce zaměřená na teoretické, ale zejména na praktické otázky výzkumu pylu z včelařského aspektu, patří ještě dnes mezi nejcitovanější díla z této oblasti.

V témže roce založil dr. Louveaux časopis Annales de l’Abeille, zaměřený na výsledky základního včelařského výzkumu. Pod jeho odborným vedením se časopis významně podílel na přenosu výsledků vědecké práce do včelařské praxe. Později se z časopisu stalo mezinárodní periodikum Apidologie.

V sedmdesátých letech patřil dr. Louveaux s Prof. Fridrichem Ruttnerem mezi ty vědce, kteří realizovali mezinárodní projekt na sledování biometrických aspektů včel pomocí výpočtové techniky. Pod jejich vedením si stanovil kolektiv pracovníků mnohé úkoly, například zpracování informaci pro doplnění klasifikace populací včel, využít informace pro srovnání dvou populací a výběr biometrických parametrů z hlediska důležitosti a vědeckého významu. Do výzkumu zahrnuli včely z osmi hlavních oblastí. Výsledky potvrdily hypotézy biologů o původu a geografickém rozděleni hlavních plemen včel. Poskytly jim i materiál a náměty na vyslovení nových hypotéz.

V praktickém včelařství vzbudily značnou pozornost výsledky studia krmení včel jinými sladkými produkty než cukrem. Cílem bylo najít energeticky a nutričně rovnocenné krmivo jako je cukr, ale levnější. Na základě mnohaletých pokusů navrhl používat směs produktů na bázi kukuřičného škrobu. Zkoušky prokázaly, že směs může nahradit tradiční krmivo včel. Způsob přípravy tohoto krmiva byl patentován.

V roce 1973 založil Úřad pro informaci a dokumentaci ve včelařství a periodikum Bulletin včelařské techniky.

Dr. Jean Louveaux působil dlouhou dobu jako učitel včelařství na Státní zahradnické škole. Z jeho přednášek, pedagogické činnosti a ze závěrů vědecké výzkumné činnosti vzniklo knižní dílo Včela a její chov, které vyšlo v roce 1982 ve vydavatelství Hachette. Bylo mimořádně příznivě přijato včelařskou veřejností.

Syntézou jeho celoživotního výzkumu a vědecké činnosti bylo dílo Opylování a produkce rostlin, které vydal Národní výzkumný ústav agronomický v roce 1984. Redakčně se na něm podílel i dr. P. Pesson. Dílo se obsahem řadí mezi základní kompendia nepostradatelná pro studium včelařských, zemědělských, ekologických i ekonomických aspektů opylovací činnosti včel.

Dr. Jean Louveaux je rovněž schopným organizátorem vědeckého života. Dokázal to zejména ve funkci generálního sekretáře národního organizačního výboru XXV. mezinárodního včelařského kongresu, který se konal v roce 1975 v Grenoblu. Byl nejen duši této akce, značný zájem vyvolala i jeho přednáška Včela a okolní prostředí. Poukázal v ní zejména na to, jakým směrem by se měla v tomto směru ubírat naše činnost, aby se neporušila ekologická rovnováha potřebná pro existenci prosperujícího včelařství.

Významně se podílel na práci Mezinárodní komise pro včelařskou botaniku (UIBS) nejprve jako její člen, později sekretář a pak prezident. Dlouhou dobu také působil jako člen stálých komisí Apimondie.

V roce 1987 byl za všestranné dílo zvolený členem korespondentem Francouzské zemědělské akademie. Tato nejvyšší francouzská zemědělská vědecká instituce jej už před tím vyznamenala Zlatou medailí (v roce 1960) a v roce 1982 cenou Nomblot.

 

 

 

 

J.R. Lubieniecki

 

Julian Roman Lubieniecki (1802-1862) zastával po absolvování

právnické fakulty na univerzitě ve Lvově funkci soudce a později správce soukromých majetků. Při těchto aktivitách začal od svých čtyřiadvaceti let samostatně a velmi aktivně včelařit. Tato činnost ho natolik zaujala, že v roce 1851 opustil postavení správce majetků, koupil si menší pozemek v osadě Przemysla a věnoval se výlučně včelařství.

Byl nesmírně cílevědomým člověkem, usilovným studiem veškeré dostupné literatury doplněném o poznatky z vlastní praktické činnosti zakrátko získal široký obzor vědomostí. Nezištným způsobem se pak o ně dělil s širokou veřejností. Tím si získal vynikající reputaci a pověst všestranně orientovaného odborníka.

Lubienieckého včelařská činnost lze rozdělit do pedagogické vědecké i organizátorské oblasti. V devatenáctém století byl Lubieniecki jedním z prvních včelařů, který pochopil, že má-li být včelař úspěšný, musí se systematicky vzdělávat a permanentně sledovat vývoj včelařství jako odvětví cílevědomé lidské činnosti. Tato myšlenka ho zaujala natolik, že v roce 1857 se rozhodl založit v místě svého bydliště včelařskou školu.

Po jejím zřízení se stal jejím prvním učitelem, ředitelem, a sestavovatelem učebních plánů. Měl úspěch, už v prvním roce v ní začalo studovat 40 žáků. V podzimním a zimním období se přibližně tři až čtyři měsíce vyučovala teorie. V jarním a letním období se v Lubienieckého včelíně realizovala praktická cvičeni a názorné ukázky. Za jeden školní rok se posluchač stačil seznámit se základy včelařství. Lubieniecki ve snaze propojit včelařství s příbuznými obory vyučoval ve škole i ovocnářství, ekonomiku a základy způsobů publikování Odborných článků, jako jedné z forem výměny pokrokových informací o vývoji ve včelařství.

Tento systém vyučování byl na svou dobu doslova převratný a měl velký úspěch. Škola i když v podobě v jaké ji založil existovala jen patnáct roků, vychovala několik stovek kvalifikovaných včelařů z nichž vynikal zejména K.Grocholski.

Na základě výsledků ve výchovně vzdělávací činnosti se tato škola zapsala do dějin včelařství jako Szkola pasiecznikov Juliana Lubienieckiego a svým významem a dopadem na praxi daleko přerostla rámec polského včelařství.

Roku 1845 vystoupil Jan Dzierzon s učením o partenogenezi a s návrhem na včelaření v nových typech úlů s racionálnější technologií. Lubieniecki si sám poznatky svého krajana ověřoval a když se mu potvrdily, stal se horlivým stoupencem a propagátorem Dzierzonova učení.

Lubieniecki na svém včelíně experimentoval v oblasti biologie včel, vyhodnocoval výsledky včelaření v rozličných typech úlů a zabýval se i ekonomickými aspekty včelařství. Výsledky této činnosti pravidelné publikoval v odborných časopisech. Mezi včelaři mu přinesla širokou popularitu kniha Včelaření v úlech Dzierzona, s podtitulem Jak zhotovovat nejlepší úly Dzierzona, jak je obsazovat a jednoduchým způsobem v nich chovat včely. Byla vydána v roce 1856 ve Lvově. Toto dílo, ve kterém jednoduchým způsobem vysvětluje základní operace a zásahy do včelstva, vyšlo v překladu S. F. Kodyma i v češtině a sehrálo pozitivní úlohu i ve vzdělávání našich včelařů. V češtině vyšlo v letech 1858 a 1863.

Hlavním přínosem bylo však vydání Lubienieckého třídílné učebnicové publikace Přesná praktická věda pro včelaře, jak mají zacházet se včelami, aby je rozmnožili a získali nejvyšší zisk v našich krajových úlech a v úlech Dzierzona. Dílo vydané v letech 1859 až 1860 ve Lvově mu přineslo celoevropské uznání.

Aby se včelařství dostalo na platformu ostatních zemědělských Odvětví navrhla založil i Včelařskou sekci Tovaryšstva polnogopodárského ve Lvově. Sám se stal funkcionářem a využil, svoje právnické vzdělání ve spojení se včelařstvím. Odbornou autoritou pomohl vyřešit mnohé tehdejší problémy ve prospěch zejména praktických včelařů.

Lubienieckému se za jeho zásluhy dostalo ocenění ještě za jeho života. Nejlepším uznáním zásluh však bylo, že jménem tohoto vynikajícího odborníka bylo nazváno Státní lyceum zemědělsko - včelařské, které bylo v Nyšie Klodzkiejskom.

 

 

 

 

Maurice MAETERLINCK

 

Svět zná tohoto zajímavého a pracovitého muže především jako básníka, spisovatele a dramatika. V době, kdy dostal v roce 1911 Nobelovu cenu za literaturu, byl pokládán za jednoho z největších představitelů a spolutvůrce symbolismu. (Směr; který usiloval o umění schopné dobývat oblasti nedostupné racionálnímu poznání, vyjádřit to, co je nevyjádřitelné. Prostředkem k tomuto cíli byl symbol, pojatý jako prostředník mezi světem jevovým a světem duše, který se dotýká tajemství skrytých v nitru jevů ä věcí. Nepojmenovává je však, nýbrž naznačuje, sugeruje, vybavuje.) Maeterlinck se hluboce zabýval filozofickými otázkami. Zvláště nutkavě na něj dotíraly problémy a souvislosti spojené s rolí a postavením člověka v okolním světě.

V přírodě hledal a nacházel nejen odpovědi na četné rozpory moderní doby, ale také uklidnění pro svou nepokojnou duši. Zvláště rád pozoroval chováni včel, což ho prý inspirovalo i k napsání některých příběhů o lidech. Nakonec to došlo tak daleko, že si dal do své pracovny postavit skleněný úl. Život včelího společenstva ho časem zaujal natolik, že začal studovat odbornou literaturu, takže z koníčka pro relaxaci se brzy stala jeho další profese. Výsledkem pilného pozorování a studia bylo v roce 1901 vydání knihy Život včel. V tomto eseji Maeterlinck prezentoval své poznatky o zákonitostech života včel tak, že umně spojoval symbolismus s mysticismem. Nedala se mu rozhodně upřít novost pohledu a duchaplnost. Na významu tohoto dílka nic neubírá ani skutečnost, že ne všechny zde uvedené názory byly později potvrzeny. Z dnešního pohledu by se dal autor touto knihou pasovat na populárně vědeckého spisovatele. Maurice Maeterlinck se narodil roku 1862 v belgickém Gentu. V mládí vystudoval práva a nedlouhou dobu působil jako advokát. Brzy se však v něm probudily literární sklony, což ho nasměrovalo úplně jinam. Přestěhoval se do Francie, kde vlastně prožil většinu svého života. Tam také v roce 1949 zemřel.

Včely Maeterlincka přitahovaly natolik silně, že se některé jevy v jejich životě pokusil dokonce zkoumat takříkajíc vědecky. Snažil se například přijít na to, proč stavějí vždy pouze šestihranné buňky. Rovněž ho velmi zaujala otázka, jak se včely mezi sebou dovedou informovat o zdrojích nektaru. Nějaký čas se této problematice věnoval velmi systematicky. Avšak Šíře jeho zájmů byla přece jen značná, takže své experimenty nedovedl k prokazatelnému odhalení těchto záhad. Je však třeba říci, že některé jeho dílčí výsledky mohly směřovat k jejich rozuzlení.

Značný věhlas si Maeterlinck dobyl i dalšími pracemi s přírodovědnou tematikou. Snad nejproslulejší z nich byla kniha Život termitů, v níž poodhalil pozoruhodnou organizaci jejich života. Svůj zájem však věnoval také „obyčejným“ mravencům, jejichž život byl do té doby rovněž obestřen mnoha záhadami.

Maurice Maeterlinck byl bezesporu velkou osobností všestranného talentu, jehož poznatky už sice současná věda v mnohém překonala, avšak rozhodně se mu nedá upřít určitý podíl na objevech, které udělali ti, co přišli po něm.

 

 

 

 

Jan MATERNA

 

V polovině devatenáctého století, kdy v souvislostí s dovozem jižní italské včely vlašské do střední Evropy vzniká uvědomělý a záměrný plemenný chov včel i v našich zemích. Zatímco v Čechách byl v první tzv. zakladatelské etapě tohoto procesu v popředí zájmu plemenný chov z dováženého chovného materiálu včely vlašské, na Moravě byla oblíbenější včela kraňská. Kromě těchto dvou plemen se však v našich zemích tehdy chovaly ještě včely vřesovky, cyperky a několik dalších druhů.

Ze starých rukopisných pramenů víme, že prvním včelařem, který u nás začal chovat vlašské plemeno, byl nestor racionálních českých včelařů, kněz, farář a pozdější děkan v Moravanech u Pardubic - Jan Materna. Ten si koupil první matku od samotného dr. Dzierzona. Později byl dovozcem těchto matek do naší země. Spolu s Maternou byli hlavními představiteli zakladatelské skupiny plemenných chovů takoví včelaři jako Jarkovský, Kolovrat-Krakovsky, Cori, Stáhala, Morbitzer, Živanský a Mendel. Jejich cílem bylo rozšířit cizí rasy na našem území a udržet jejich původní barvu - a tím, jak se tehdy tito průkopníci domnívali, měly být zachovány i původní vlastnosti. Barva včel byla totiž tenkrát považována za výrazný ukazatel původu a vlastností. Tehdejší včelaři toužili získávat nová plemena, aby se „osvěžila krev“ a „vyrobilo“ co nejvíce rojů. Už dávno byla bohužel zapomenuta v té době více než šedesát let stará Janišova poučka o tom, že není třeba čekat na přirozené roje, ale že si každý včelař může rozmnožit počet svých včelstev vytvořením oddělků! Naštěstí se velmi brzy poznalo, že dovoz cizích kmenů včel neprospívá našemu včelařství, jak se čekalo, ale naopak mu škodí. Ukázalo se totiž, že tyto včely nejsou zase až tak výkonné a navíc byly bodavější.

Ne náhodou začaly právě v těchto dobách sílit snahy o založení organizace včelařů v Čechách, což se však nedařilo. Odmítavým rozhodnutím vlády k návrhu Materny a Pitry na povolení včelařské jednoty byla ještě více posílena mohutná vlna národního uvědomění mezi českými včelaři, a to zejména ve východních Čechách. Povolení Prvního českého včelařského spolku v Chrudimi bylo nakonec vydáno zásluhou hraběte Harracha, a tak konečně 22. prosince 1864 byl se souhlasem vídeňské vlády spolek ustaven. Jan Materna patřil k jeho nejaktivnějším spoluzakladatelům. Po překonání počátečních potíží se stal spolek za vydatné Maternovy pomoci ohniskem včelařského pokroku nejen ve východních Čechách, nýbrž svými podněty pozitivně ovlivňoval celé české včelařství.

Za sedm let po ustavení spolku byly vyhlášeny tzv. Chrudimské zásady plemenného chovu, v nichž byly uplatněny také nové názory Jana Materny na otázky chovatelství. Ostatně s jeho poznatky se mohli průběžně seznamovat také čtenáři včelařského tisku. Byl to člověk laskavý  a takový byl i jeho sloh, avšak on navíc dovedl přiznat i své omyly, což nebývávalo mezi včelaři takovou samozřejmostí.

Jan Materna se narodil roku 1802 v Kutné Hoře a zemřel posledního červnového dne roku 1876 v Dobřejovicích.

 

 

 

 

Anna Maurizio

 

Anna Maurizio (1900—1993) se narodila v Curychu ve Švýcarsku. Její otec byl profesorem botaniky a měl na její životní dráhu velký vliv. Vybrala si také botaniku jako celoživotní zájem.

Po absolvování Vysoké zemědělské školy v Lembergu, pokračovala v postgraduálním studiu, které ukončila v roce 1927 obhajobou disertační práce řešící biologii a systematiku parazitických hub žijících na jabloních. V roce 1929 se stala vědeckou pracovnicí včelařského oddělení Mlékárenského a bakteriologického ústavu v Liebefeldu. Ústav vedl prof. dr. Otto Morgenthaler, světoznámý odborník v oblasti chorob včel. Pod jeho vlivem a vedením se dr. Mauriziová zpočátku soustředila také na včelí choroby a studovala zvápenatění včelího plodu a choroby způsobené patogenními houbami a bakteriemi. Lze říci, že už tyto její první vědecké práce se setkaly se značnou odezvou.

Později se věnovala vypracování metodiky pylové analýzy v medu. Ta napomohla rozlišení druhů i kvality medu. Úspěšné přijetí včelařskou praxí ji podnítilo k hlubšímu zájmu o tuto problematiku. Soustředila se hlavně na studium výživné hodnoty pylu z rozličných rostlin. Dále se zabývala možnosti náhrady této součásti potravy včel jinými bílkovinnými zdroji. Na to navázala vlivem pylu na délku života včel, jejich trávení, reakci při podávání a zazimování.

Zabývala se též studiem medu. Zajímala se zejména o chemické složení květových a medovicových medů, nektaru i medovice a věnovala se jejich vzájemnému porovnání. Z metod ponejvíce užívala papírovou chromatografii, která byla v tom období optimální. Studium později rozšířila i na rozklad cukrů v medu pod účinkem enzymů hltatových žláz a medného váčku včel různých druhů.

Už tento stručný popis činnosti dr. Maunziové ukazuje, že patřila mezi vědecké pracovníky, kteří pokládali základy využití moderních fyzikálně-chemických metod ve výzkumu včelařství.

V praxi vzbudily velkou pozornost její práce o sledování sekrece nektaru u některých di a polyploidních rostlin. Její oblíbenou včelařskou rostlinou byla řepka olejná Brassica napus, u které sledovala, krom jiného, i vliv bóru na produkci a sekreci nektaru a jeho včelařského využití. Zkoumala též otravy včel průmyslovými exhaláty, zejména ty, které zapříčinil nadměrný obsah fluoru. Objevila a popsala též i příčinu tzv. Bettlachšské choroby včel, kterou způsobuje toxický pyl pryskyřníku.

Důležitou částí jejího výzkumu byla morfologie pylu, popsala tvar pylu u mnohých rostlin a přispěla tak k doplnění atlasu palynologie včelařsky důležitých rostlin.

Po dobu více jak čtyřicetileté aktivní vědecké práce ve včelařství publikovala dr. Mauriziová přes 300 prací, článků, zpráv, nejvíce v časopise Schweizeirische Bienenzeitung, s kterým po celý život spolupracovala.

Výsledky její vědecké práce jsou soustředěny i v knižních dílech. V roce 1960 vydala brožuru Květy, nektar a med‘ a také Včelí botaniku. V roce 1965 vyšla kniha Medovice, med z medovice a lesní med, o čtyři roky později pak ve spolupráci s Inou Graflovou vydala knihu O nektarodárných a pylodárných rostlinách jako zdroji snůšky včel. V pětasedmdesátém roce přispěla obsáhlými kapitolami Jak dělá včela med a Mikroskopie medu do díla Med, které vyšlo pod editorským vedením Evy Crane.

Mimořádný úspěch měla i publikace Med, jeho vznik, vlastnosti a sledování. Pro kompendium Pokroky v biologii včel, napsala dvě kapitoly, a to Tvorba medu a Jedovaté rostliny.

Od počátku vědecké činnosti byla dr. Anna Mauriziová členkou Včelařského výzkumného sdružení, v jeho rámci navázala rozsáhlou mezinárodní spolupráci. Stala se též prezidentkou Mezinárodní komise pro včelařskou botaniku při IUBS. Značnou aktivitu vyvíjela i v rámci Mezinárodní komise pro palynologii.

 

 

 

 

 

Jan MAY

 

Zkoumáni života čmeláků i jejich chov velmi úzce souvisí se včelařstvím. Proč tomu tak je, si řekneme v jiném článku. A každý, kdo se jen trochu vážněji míní zabývat chovem čmeláků u nás, nepochybně bude muset sáhnout po knize Čmeláci v ČSR, jejímž autorem je Jan May.

Narodil se 27. srpna 1882 v Karharticích u České Kamenice. Jeho otec zde vlastnil malou továrničku. Brzy však zemřel, a tak se malý Jan vrátil do rodiště své matky Anny. V Dolní Kalné jej, jako většinu vesnických kluků, zaujali čmeláci. Po skončení středoškolských studií v Litoměřicích si zvolil dráhu důstojníka a kadetní školu v Praze absolvoval v roce 1902. Potom působil jako důstojník v c.k. armádě v Uhrách, světovou válku prodělal na italské a haličské frontě. Vyneslo mu to těžké zranění kolena. V roce 1918 přešel do Československé armády v hodnosti majora. V roce 1925 byl penzionován, krátce ještě pracoval v tabákovém průmyslu.

Od roku 1937 byl již plně penzistou, a mohl se věnovat svému koníčku z dětství - sběru a studiu čmeláků. Je obdivuhodné, kam až se jako samouk bez přírodovědeckého vzdělání vypracoval. Osvojil si tak vysoce odborné znalosti v entomologii, že se stal aktivním členem Čs. entomologické společnosti při Akademii věda byl pozván ke spolupráci do Národního muzea, kde pečoval o sbírky čmeláků. Jeho odborné články nalezneme v časopise Acta 50-cietatis entomologicae a zemědělských časopisech. Byl jedním z průkopníků ekologického hnutí u nás.

Jeho nejvlastnějším dlouholetým záměrem bylo napsat vyčerpávající dílo o čmelácích. Tomu věnoval celé své pracovní úsilí a v roce 1957 odevzdal do tisku rukopis své práce:

Čmeláci v ČSR, jejich bionomie a hospodářský význam. Rozsáhlá práce vyšla jen ve zkrácené podobě a Jan May viděl autorský výtisk na smrtelné posteli. Zemřel 18. února 1959. Rukopis rozsáhlého díla je uložen v Národním muzeu.

 

 

 

 

Jan MEHRING

 

Při nákupu mezistěn asi málokoho z nás napadne, kdože na tuhle náramnou vymoženost, bez níž si už dnes včelaření nedovedeme ani představit, vlastně přišel. Zapomnění, to je nejspíš údělem všech vynálezců těch úplně nejobyčejnějších předmětů, které nám usnadňují život s tak neokázalou samozřejmostí, že nemáme potřebu se nad nimi vůbec zamýšlet. A proto někdy možná nezaškodí si někoho takto zapomenutého trochu připamatovat.

Od samého začátku po vynalezení pohyblivého díla mnozí včelaři celkem správně uvažovali, že by se získalo daleko více medu, kdyby nebylo potřeba čekat, až si včely úplně znovu a z ničeho vystaví plásty. Kdyby jim tak bylo možno vložit do úlu „něco“, co by stavbu urychlilo! Dumali a snažili se využít všech zbytků starých souší, které všelijak poskládali a vložili s rámkem do úlu. Včely si tyto úlomky sice vyspravily a pospojovaly, avšak nebylo to dílo nijak pohledné ani praktické. Náhoda tomu nejspíš chtěla, že kterýsi včelař z nám dnes už neznámých důvodů oškrábal stěny buněk z obou stran, takže mu zbyla vlastně plástová mezistěna. Včely to však nevyvedlo z míry, neboť si v některých případech takto samy, počínají a vykoušou plástové stěny, aby si na jejich základě znovu vystavěly buňky. To jistě nemohlo ujít pozornosti mnoha včelařů. Ne každý však z toho dokázal vyvodit to jediné správné řešení naznačeného problému.

Jakožto „Otce“ mezistěn (ale také možná pouze jednoho z několika, neboť v nejrůznějších koutech světa už bylo častokrát vymyšleno mnoho stejných věcí nezávisle na sobě) můžeme dnes označit mistra stolařského Jana Mehringa (1815 - 1878), působícího ve Frankenthalu v Porýnsku. Tento rodák z Malého Niedesheimu údajně jako první zhotovil mezistěny z voskových listů, do nichž vlastnoručně vydlabaným strojkem vytlačil počátky buněk. Jak se však zdá, ani sám vynálezce svému patentu příliš nevěřil, neboť prototyp onoho dřevěného strojku sice spatřil světlo světa spolu s první vytlačenou mezistěnou v roce 1850, avšak teprve o sedm let později, když vše v praxi dobře vyzkoušel, se Mehring odvážil předvést mezistěnu na výstavě ve Freinsheimu. Avšak tuto námahu si nejspíš mohl ušetřit. Jeho novinka tehdy vůbec nikoho nenadchla. Ba dokonce ani o deset let později na včelařské výstavě v Darmstadtu, tentokrát už značně zdokonalené, nestály Mehringovy mezistěny většině návštěvníků ani za povšimnutí...

Za dalších deset let však už znal mezistěny kdekdo, a také kdekdo si snažil přivlastnit jejich autorství. Ano, i tak to někdy mezi lidmi chodí!

 

 

 

 

J. G. MENDEL

 

Johann Gregor Mendel (1822—1884) je řazen mezi biology, kteří se v minulém století nejvíce zasloužili o pokrok v poznáni živého světa kolem nás. Mendel jako první vědecky prokázal existenci zákonů hmotně založené dědičnosti. Svým, dnes již klasickým osm let trvajícím pokusem s křížením hrachů, založil novou vědní disciplínu, která byla později označena jako genetika - nauka o dědičnosti a proměnlivosti organismů.

Pro velikost těchto základních objevů však nesmíme opomíjet jeho další vědeckou činnost. Mendel byl příkladem všestranného přírodovědce a exaktního experimentátora s obdivuhodným pozorovacím talentem. Svou činnosti významně zasáhl do lékařství, meteorologie, matematiky i fyziky, ale i do praxe ovocnářské a co nás zajímá nejvíce i do včelařství.

Zálibu pro včelařství si Mendel patrně odnesl již z domova. Jeho otec byl nadšeným zahradníkem a včelařem. Rovněž jednotřídní škola v jeho rodné obci Hynčicích na Kravařsku měla v době, kdy ji Mendel navštěvoval, svůj vlastní včelín. Se včelaři se dostal patrně do styku i na svých studiích ve včelařsky vyspělých městech Litovli, kde navštěvoval jeden rok piaristickou školu, i Opavě, kde absolvoval gymnázium a snad Olomouci, místu jeho univerzitního filozofického studia. Rozhodující však byl jeho vstup do Augustiánského kláštera na Starém Brně v roce 1843, kde našel pochopeni i podmínky pro včelaření. V klášterní zahradě dal na vlastní náklad vystavět včelín pro 36 včelstev, která osobně ošetřoval, a to i když byl zaneprázdňován vysokou hodnosti preláta kláštera. Úroveň Mendelova praktického včelařeni byla podle dochovaných pramenů vysoká; využíval všech nejnovějších poznatků. Choval již matky záměrně v oplodňáčcích, tehdy nazývaných „dzierzonské skřínky, které umožňovaly napravovat slabá včelstva spojováním. Pro silná včelstva upravil i tehdejší spolkový stojan zvětšením vnitřního prostoru na úkor uteplení. Zkonstruoval i vlastni nástavkový úl s odnímatelným dnem. Zimoval i chladným způsobem bez podzimního zužování. Narozdíl od tehdejšího způsobu zimováni ve stébniku propagoval i zimováni ve volné přírodě v úlech bez nadměrného utepleni, pouze s ochranou proti větru. Roční výnosy přes 30 kg a denní přínosy z akátu nad 6 kg nebyly v jeho praxí nijak ojedinělé.

Mendel byl nesporně úspěšný praktik, ale jeho hlavni zájem spočíval v experimentováni se včelami ze širšího biologického hlediska. Zkoušel řadu plemen - cyperky, vřesovky, kraňky, italky, a!e i včelu egyptskou a nepohrdl ani náhodně získanou bezžihadlovou jihoamerickou včelou z rodu Trigona. Nešlo mu však o módní a dobově zavádění různých plemen, spíše naopak; hodnotil všechna plemena velmi kriticky a podporoval snahu Živanského bránit neuváženému dovozu cizích matek. V této souvislosti vyslovil vzdálený perspektivní cíl plemenitby u včel - získáním kulturního plemene vědeckým křížením různých ras. To je cíl, který má platnost i dnes a dodnes není dosud uspokojivě vyřešen. Pro tento účel Mendel hodnotil kromě výnosných údajů a rojivosti již také bodavost, rozvoj, energii letu, odolnost i exteriér.

V oblasti páření Mendel prokázal, že i přestárlá neoplozená matka (až 25 dní) je schopna spáření, a že dolet trubců přesahuje 5 km. Zajímala ho i kontrola páření, o kterou se pokoušel v důmyslně sestrojené voliéře 4x4X3 m. Matka a trubci byli nuceni vlétávat do voliéry, zatímco včely létaly nerušeně mimo ni. Při hodnoceni neúspěchu voliéry došel až k závěru o nutnosti umělého osemeňování. Mendel ovšem netušil, že dochází k vícenásobnému páření matek s více trubci - a tak pokusy s křížením plemen včel nemohly potvrdit zákonitosti, které dokázal u hrachu. Snad i včely zapříčinily, že Mendel nevěděl že objevil obecné zákony dědičnosti, ale své objevy vztahoval jen úzce k hrachům.

Jako vynikající botanik se Mendel nemohl nezabývat včelí pastvou. Na vlastni náklad dal osázet tehdy holé jihozápadní svahy Špilberku nenáročnými nektrarodárnými a pylodárnými rostlinami. Není bez zajímavosti, že před Mendelem se výsadba Špilberku pro nevhodnost sortimentu několikrát nezdařila. Mendelova fenologická pozorováni jsou i pro dnešek vzorová. Zajímavá je Mendelova metoda odhadu nektarodárnosti rostlin. Usuzoval na ni podle počtu naletujícich včel a podle doby, po kterou jednotlivé včely sají na jednom kvítku. Kvalitu nektaru pak posuzoval přímo z medných váčků na květech odchycených včel.

Na úseku nemocí včel získal Mendel vlastní trpkou zkušenost s hnilobou plodu, která ho v zimě 1872-1873 připravila o všechna včelstva. Stal se pak propagátorem metody tlumení hniloby usmrcením včelstev s následnou dezinfekci úlů. Varoval před jakýmkoli léčením nemocných včelstev.

J. G. Mendel přispěl svoji úzkou spoluprací s dr. Živanským k rozkvětu tehdejšího Spolku včelařů, moravských, který platil za největší a nejlépe organizovaný v Evropě. V letech 1870-1872 byl náměstkem starosty spolku, v roce 1877 byl pak zvolen jeho čestným členem. Spolek podporoval i hmotně.

Dílo J. G. Mendela, jak se to stává u osobností, které svým myšlením předstihnou dobu, nebylo za jeho života plně doceněno. Teprve časový odstup odhalil a dosud stále odhaduje a doceňuje jeho nesmírný význam i příklad.

V roce 1965 se konal v Brně zdařilý Mendelovský mezinárodní genetický kongres, který ukončil ostudné období zneuznáni Mendelovy práce stejně jako celé světové genetické vědy u nás. Bylo zřízeno Mendelovo muzeum, socha Mendela byla vrácena na původní místo. Zásluhou brněnských včelařů byl zrekonstruován i zpustlý Mendelův včelín.

 

další informace o J. G. Mendelovi

 

 

 

 

Ján Milla

 

V roce 1963 vyšla v pedagogickém nakladatelství v Bratislavě útlá příručka s názvem Mladý včelař. Byla určena školním včelařským zájmovým kroužkům. Jejím cílem bylo uvést jednoduchou formou a neformálním způsobem žáky základních škol do problematiky včelařství. Brzy po jejím vydání se ukázalo, že pro přístup k čtenáři, obsah a styl, kterým byla napsána, daleko překročila rámec původního určení. Stala se vyhledávanou příručkou včelařů každého věku. Jejími autory byli Komora, Milla a Virčlková.

Ján Milla (1920 — 1986) byl povoláním učitel na druhém stupni základních škol. Systematickému včelaření se začal věnovat od roku 1949 v Senici. Prakticky od těže doby se datuje i jeho všestranná publikační, přednášková, organizátorská a funkcionářská činnost na včelařském poli.

Po získání kvalifikace odborného učitele včelařství rozvinul ve svém okolí a později i po celém území republiky bohatou přednáškovou činnost. Při ní si uvědomil, jak je důležité používat přesné včelařské názvosloví, termíny a pojmy a dodávat jim adekvátně a vědecky podložené osvětlení obsahu a významu. Proto se v prvé fázi odborného angažování soustředil na exaktní objasnění nejdůležitějších termínů a hesel, které musí včelař ovládat, jestliže chce být úspěšným odborníkem.

Z tohoto úsilí se zrodil Včelařský naučný slovník, který obsahuje 2612 základních hesel a odkazů nezbytných pro včelařskou praxi.

Včelařský naučný slovník vyšel v roce 1971 ve vydavatelství Priroda v Bratislavě. Byl prakticky prvním svého druhu v naší odborné literatuře. Stal se vyhledávanou pomůckou širokého okruhu včelařů, učitelů včelařství, lektorů, ba i vědeckých pracovníků. K popularitě slovníku přispěla i skutečnost, že Milla do něj také zařadil stručná biografická hesla o významných včelařích.

Od počátku svého včelaření připisoval Milla velký význam technologii ošetřování včelstev, jeho jednotlivým úsekům, časovým závislostem, podmínkám včelaření a zejména parametrům racionálnosti. Této problematice věnoval desítky odborných článků. Jejich syntézou je pak Práce včelaře. Tato příručka, co, kdy a jak má včelař dělat, vyšla v roce 1971 rovněž ve vydavatelství Príroda. Znamenala kvalitativní posun v u nás dosud napsaných a vydaných příručkách pro včelaře. V jejím obsahu se projevuje Millova učitelská profese ve snaze vysvětlit i ty nejsložitější problémy co nejjednodušeji a přitom zachovat vysokou informační hodnotu textu. Příručku ilustruje 191 názorných fotografií. Její zaměřeni v konečném důsledku vytváří charakter včelařské učebnice pro nejširší okruh zájemců.

Mnoho energie věnoval Ján Milla mobilnímu včelařství. Viděl vněm racionální a efektivní cestu k ekonomičtějším výsledkům včelařství. Svoje názory, ověřené časopisecky, pak zahrnul do publikace Kočovný vůz a jeho využití ve včelařství. Zevšeobecnil v ní téměř dvacetileté zkušenosti z oblasti stavby a používání nejrozličnějších typů kočovných vozů a příslušenství. Metodicky vede zájemce k orientaci v problematice, k schopnosti vyprojektovat si a postavit praktický, levný kočovný vůz pro vlastní potřebu.

První vydání této práce z roku 1979 bylo okamžitě rozebráno, za poměrně krátkou dobu, v roce 1983, tedy vyšlo vydání druhé. Zájem dostatečně ukazuje na atraktivnost této problematiky i na aktuálnost formy, kterou ji Milla zpracoval. Ján Milla sám navrhl a realizoval v tomto směru mnohá zlepšení.

Mnoho let pracoval Ján Milla v nejrůznějších funkcích, od tajemníka základní organizace, přes okresního důvěrníka k členství v ÚV SZV a jeho předsednictvu. Byl předsedou osvětové komise ÚV SZV a členem redakční rady časopisu Včelár. Několik let byl i členem Vědecké rady Výzkumného ústavu včelařského v Liptovském Hrádku.

Publikace Jána Milly jsou dnes trvalou součástí fondu naší včelařské literatury. K jejich obsahu se včelaři vždy rádi vracejí, aby jim pomohl v každodenní praxi. A o to autorovi právě šlo.

 

 

 

 

Roger A. Morse

 

Roger A. Morse studoval zemědělský obor na Cornellově univerzitě v Ithace ve státě New York. Po obhájení dizertační práce se věnoval pedagogice. V současné době je profesorem na katedře entomologie zmíněné vysokoškolské instituce a přednáší včelařství.

Ve výchovně-vzdělávací a pedagogické činnosti vyniká precizně připravenými přednáškami, organizačně a obsahově připravenými cvičeními, je také autorem vynikajících učebních textů. V nakladatelství Dutton vydal v roce 1972 knihu Kompletní průvodce chovu včel, která mu vynesla pověst renomovaného odborníka. Kniha vyšla už ve čtyřech vydáních.

V roce 1975 vydal příručku Včely a včelařství, která slouží jako učební pomůcka, zejména pro potřeby postgraduálního studia apidologie na univerzitních a zemědělských fakultách.

Z didaktického a pedagogického hlediska byla v praxi velmi dobře přijata i jeho další kniha Rok ve včelařské zahradě. Vydal ji v roce 1983.

Syntetickým vyústěním jeho učitelské činnosti je práce Ilustrovaná encyklopedie včelařství, kterou napsal společně s Hooperem v roce 1985. Dosáhla mimořádně obliby nejen u studentů, ale i mezi praktickými včelaři, zejména začátečníky.

Včelařská veřejnost pozitivně ocenila i další titul - Chov včelích matek, z roku 1979.

Ve vědecké činnosti se zabýval studiem vlivu zakuřování včelstva na aktivitu a chováni včel. Vypracoval metodu získávání včelího jedu, vhodnou zejména pro odběr většího množství tohoto produktu. Prostudoval také vliv světla na stavbu včelího díla. Přispěl k definování poměrů na shromaždišti trubců při oplodňování včelí matky.

Zvláštní pozornost věnoval technologii přípravy medoviny zběžného a fermentovaného medu. Výsledky popsal v kapitole o výrobě medových vín v díle Evy Crane Med. Později je doplnil a upřesnil v publikaci O výrobě medoviny, která vyšla tiskem v roce 1980.

Věnoval se i vosku, studoval vnější i vnitřní vlivy působící na produkci i kvalitu. Výsledky publikoval v práci, která vyšla pod názvem Včelí vosk, produkce, ošetřování a výrobky.

Velmi intenzivně se zabýval i feromony, z nich především 2- heptanonem a izopentylesterem kyseliny octové a jejich vlivem na chování a aktivitu včel.

Pro experty, kteří působí v rámci FAO zpracoval zásady o produkci medu, medobraní, technologii zpracování a marketingu. Usiluje v nich o objektivní definování parametrů důležitých pro zachování kvality medu jako potraviny, ale také léčiva.

Cenné poznatky přinesly i jeho studijní pobyty, zejména v Dominikánské republice a na Filipinách, kde studoval tamnější plemena včel.

Je významným odborníkem i v oblasti nemocí a škůdců včel. Spolu s dalšími dvaadvaceti odborníky napsal vynikající práci Honey Bee Pests, Predators and Diseases, která patří mezi nejkompletnější příručky z této oblasti a dočkala se už dvojího vydáni.

Z praktického hlediska je velmi přínosná jeho dopisovatelská Činnost pro renomovaný americký časopis Gleanigs iii Bee Culture, kde pravidelně publikuje přehledy posledních výzkumů a výsledků vědy. Nebylo ani náhodné, když jej vedení firmy Root Company pověřilo editorstvím už čtyřicátého vydání encyklopedické a slovníkové příručky The ABC and XYZ of Bee Culture. Patří mezi nejčtenější a tudíž nejvydávanější knihy tohoto oboru v USA.

 

 

 

 

Charles MRAZ

 

Pochází z české rodiny, narodil se 26. července 1905 v New York City. Na podnět rodičů začal jako čtrnáctiletý včelařit s pěti včelstvy, umístěnými poblíž jejich domu. Kouzlu této činnosti podlehl tak, že se mu stalo včelaření celoživotním povoláním.

Ve dvaceti letech se stal včelmistrem na farmě v Buckwheat ve státě New York. Farma čítala tisíc včelstev a on je ošetřoval ještě s dvěma kolegy. Dokázali vyprodukovat více než 40 tun medu za sezónu.

Po dvou letech intenzivní praxe na této farmě se osamostatnil a založil si vlastní farmu v Champlain Valley ve státě Vermont. Díky vlastní cílevědomé práci a vynikajícím přírodním podmínkám vybudoval farmu, která se stala známou nejen vysokou kvalitou medu, ale i po stránce technické a technologické. Protože farma dobře prosperovala, stala se doslova ukázkovým rodinným podnikem.

V roce 1934 však Charles Mráz vážně onemocněl. Choroba se týkala dolních končetina v určitých fázích mu vůbec znemožňovala pohyb. Tehdy mu bylo dvacet devět let. Nad zoufalstvím převažovala víra, že se opět uzdraví. A skutečně, vyléčily ho vlastní včely svými žihadly, tedy jedem.

V době, kdy Charles Mráz onemocněl, začala se v Evropě i USA v terapeutické praxi uplatňovat i apiterapie - metoda léčeni některých chorob včelími produkty.

Když se Mráz přesvědčil, že mu pomohl právě včelí jed, stal se nadšeným stoupencem a propagátorem apiterapie. Navázal styky s mnohými lékaři, zejména s dr. Beckem, který působil v New Yorku a byl autorem pojednání o léčení včelím jedem. Dále s dr. Carevem z Californie, a také s dr. Connelem ze státu Connecticut.

Mráz, jako vynikající praktik, se zaměřil na dodávání živých včel pro potřeby apiterapie. Později byl producentem včelího jedu i konstruktérem aparátu na jeho odebírání.

Posléze rozšířil spolupráci i na vyhledáváni lidí u nichž byl předpoklad, že apiterapeutická léčba bude účinná. Takových pacientů byly stovky a on se stal jakýmsi konzultantem lékařů. Zakrátko se vypracoval na jednoho z nejlepších a nejvyhledávanějších odborníků v této oblasti prakticky v celé severní Americe.

Novým impulzem v této činnosti byly závěry díla dr. Broadmana Včelí jed, přírodní léčení artritidy a reumatických chorob, které v podstatě potvrzovalo dosavadní poznatky i výsledky lékařů spolupracujících s tímto včelařem.

 

 

 

 

C. F. NAPP

 

Starobrněnský opat Cyril František Napp (1792-1867) byl předsedou hospodářské společnosti, členem vlasteneckého Muzea Českého, zakladatelem včelařské organizace. Pocházel z Jevíčka. Po studiích v Olomouci vstoupil v Brně do augustiniánského kláštera. Ve svých dvaatřiceti letech, roku 1824, byl zvolen opatem. Přes půl století se zúčastňoval kulturního, hospodářského a politického života. Byl přítelem Josefa Dobrovského, v Brně hostil Šafaříka, Palackého, Purkyně, Riegra. Od roku 1828 byl členem, místopředsedou a předsedou moravskoslezské hospodářské společnosti. V řídící funkci třikrát zasáhl do moravského a světového včelařství.

Především stál ve středu rozruchu, který roku 1845 způsobil slezský včelař Jan Dzierzon (1811 - 1906) konstrukcí úlu s pohyblivými trámky, na nichž včely obdivuhodně stavěly dílo. Společnost obdržela od Moravského gubernia dokumentaci slezského včelařského spolku o možnosti desetinásobného rozšíření chovu včel do významného odvětví zemědělství - celé včelí dílo je zavěšeno na dřevěných loučkách, kdykoliv mohou být libovolně vyjmuty a zase dány zpět na původní místo se včelami. Společnost si vyžádala odborné posudky. Vynikající včelaři Josef Stern a František Diebl se vyjádřili kladně a nadšeně. Společnost tedy uveřejnila 30. března 1851 v Brně první zprávu o rozběrném díle na území českého státu. Když se potom roku 1853 moravští včelaři Hončík, Kandus, Janouschek a Prchal vrátili z vídeňského sjezdu včelařů, kde Dzierzon názorně předvedl osazené rozběrné dílo, C. F. Napp podal roku 1854 ve společnosti návrh na ustavení včelařského odboru. Ten, přetvořený na včelařský spolek a zemskou organizaci, dovedl k historickému a úspěšnému rozvoji moravské včelařství, které v roce 1948 majetkově a organizačně splynulo s českým.

Cyril František Napp rozpoznával záliby a nadání svých klášterních svěřenců. Sám jako předseda zahradnicko-vinařského odboru, přivedl ke studiu přírodních věd, vlastně přírodopisu, rostlin a květů Johana Gregora Mendela (1822 - 1884), zakladatele genetiky a velkého biologa minulého století a také proslulého včelaře a výzkumníka.

Zkušenosti z chovu matek a silných včelstev, v konstrukci úlů, zimování, se stanovišti, pastvou a nemocemi předával včelařům na četných setkáních.

Konečně, C. F. Napp byl na včelařském Gothském sjezdu zvolen předsedou následného sjezdu v Brně, který skutečně řídil ve dnech 12. - 14. září 1865 v Lužáneckých sálech. Slavný sjezd se navždy zapsal do světového včelařství, když na něm major František Hruška předvedl vytočení medu odstředivou silou.

Cyril František Napp, vážený hospodářský pracovník, cílevědomě působil k uplatnění největších objevů a vynálezů, které radikálně změnily dávnověké způsoby, kdy včelaři pracovali jen s kusy medných plástů. Trámek na němž včely staví své dílo, později vyjímatelný rámek, vynález mezistěn a posléze medometu, uchovávajícího neporušené plásty, se staly epochálním mezníkem moderního včelaření dnešních dnů.

 

 

 

 

Josef NEPRAŠ

 

V každé době se v určitém oboru lidské činnosti vyskytnou jedinci, kteří svou prací ovlivní další vývoj a určí nový směr.

V českém včelařství mezi ně patřil Josef Nepraš. Narodil se 11. června 1901 v Novém Rychnově v rodině truhláře a včelaře. Samovzděláváním a absolvováním kurzů se vypracoval mezi politické pracovníky lidově strany. Vedl některé obvodní sekretariáty a redigoval oblastní noviny jako Spravedlnost, Český západ, Lid Plzeňska. Za zveřejnění kritiky vedení lidové strany po volbách v roce 1935 byl ze strany na dobu deseti let vyloučen. Dále pracoval jako ústřední tajemník křesťanských odborů. Redigoval časopis Nový věk. Měl podíl na vytváření jednotného odborového hnutí - Národní odborové ústředny zaměstnanecké. Během okupace na funkci v odborech rezignoval a pracoval jako korektor v soukromé tiskárně. Po únorových událostech v roce 1948 byl vyakčněn z Jednotného svazu českých zemědělců i z předsednictva Ústřední rady zemědělců. V padesátých letech byl odsouzen za údajnou protistátní činnost. V roce 1990 byl plně rehabilitován.

Do včelařské organizační činnosti se zapojil v roce 1923, kdy navázal osobní přátelství se zakladatelem a prvním redaktorem Včelařských rozhledů s p. Ivanem Kitzbergrem. Začali připravovat hesla pro Včelařský slovník, který však nebyl dokončen pro náhlou smrt Ivana Kitzbergra. Ve studijní činnosti však Josef Nepraš nepřestal a z nahromaděného materiálu vznikla po letech kniha České včelařství. Po smrti Ivana Kitzbergra se podílel na redigování Včelařských rozhledů (1927 - 1932). V roce 1935 se stal spoluzakladatelem a výkonným redaktorem Včelařského obzoru. Tento časopis sehrál důležitou úlohu v modernizaci českého včelařství. Spolupracovali s ním tehdy významné osobnosti českého a moravského včelařství. V letech 1936 -1948 byl Členem redakčních sborů časopisů Český včelař, Českomoravský včelař a Včelař. . .

Organizační talent Josefa Nepraše se nejlépe projevil, když byl v letech 1935 -1948 zvolen jednatelem Zemského ústředí včelařských spolků pro Čechy, a stal se zakladatelem a předsedou Včelařského družstva pro Čechy a po válce jednatelem Jednoty včelařů. Neprašovy včelařské kalendaře nebyly dosud překonány, stejně jako Výroční zprávy ZÚVč. Pod jeho patronací byly vydány vynikající včelařské příručky. Spolu s Otakarem Brennerem, starostou ZÚVč, úspěšně a čestně převedli české včelařství bez újmy německou okupací.

K mnoha změnám došlo po únoru 1948. Do Jednoty včelařů, podobně i do Zemských ústředí a do včelařských družstev, byl dosazen národní správce Ladislav Böhm. Tehdejší demokraticky zvolení zástupci, vedení Otakarem Brennerem jako starostou a Josefem Neprašem jako jednatelem, byli za vedením nucené národní správy zbaveni funkcí. Únorem 1948 skončila pro Josefa Nepraše jakákoliv veřejná činnost.

V tvůrčí práci pro včelařství však i přes svá mnohá onemocnění neustal. Obrátil svou pozornost ke včelařské minulosti a vytěžil z ní zapomenuté a opomíjené vzácné hodnoty. V roce 1962 vypracoval, libreto včelařské expozice v Zemědělském muzeu v Kačině. Osobně spolupracoval na instalaci výstavy, která nás tak úspěšně reprezentovala při pražském kongresu Apimondie v roce 1963.

V roce 1968 přijalo Státní zemědělské nakladatelství do tisku Neprašův rukopis České včelařství. Kniha byla vydána v roce 1971. Včelařskou veřejností byla a stále ještě je hodnocena jako jedna z nejlepších v naší odborné včelařské literatuře.

Josef Nepraš byl znám jako výborný řečník. V Praze založil i osobně vedl, diskusní Klub pražských včelařů. Ochotně pomáhal včelařským organizacím při zakládání kronika přípravě jejich jubilejí. Sám prakticky včelařil. Zemřel 22. října 1983 a je pochován v Novém Rychnově.

 

 

 

 

Jan Nepomuk OETTL

 

Chceme-li tentokrát hovořit o Janu Nepomuku Oettlovi, který bezesporu patřil mezi naše významné včelaře-průkopníky, zlepšovatele a organizátory, nemůžeme nejprve nepřipomenout Jana Dzierzona (1811 -1906), jehož význam pro včelařství už byl ostatně v této naší rubrice několikrát zmíněn. Dzierzon se celý život vedle svého kněžského povolání věnoval chovu a soustavnému pozorování včel, jejichž výsledky přinesly několik praktických poznatků většího významu. Dokonce jimi inspiroval a podnítil mnohé vědce, kteří pak přesnými výzkumy potvrdili některé jeho předpoklady. Nejvíce se mu připisuje, že uvedl do používání úl s dílem rozběrným, ve všeobecnou známost partenogenezi (tzv. panenské plozeni) a zasloužil se o zavedení a rozšíření včely vlašské. Jeho jméno je proto spojováno se začátkem tzv. moderního evropského včelařství. Dzierzon našel brzy také v našich zemích hojně následovníků. A byl to především Jan Nepomuk Oettl, farář v Dolanech, později též v Přílezí u Žatce, který má velký podíl na rozšíření včelařství v tehdy německých oblastech naší vlasti. Zasloužil se o to především tím, že zkonstruoval praktický a laciný slaměný úl. (takzvaný princ), který pak nechával vyrábět pro včelaře „ve velkém“. V těchto úlech včely v drsném podnebí pohraničních podhorských a horských lokalit výborně přezimovaly. Značné úhyny včelstev byly do té doby hlavní překážkou rozvoje chovu včel. Dalším významným Oettlovým přínosem byla jeho populárně psaná kniha Klaus der Bienenvater, která se dočkala několika vydání. V roce 1838 ji vydal i v jazyce českém. Později začal rovněž vydávat včelařský časopis Der Bienénvater aus Böhmen, který pod změněným názvem Der deutsche Imker aus Böhmen jakožto orgán Ústředního spolku včelařského vycházel ještě mnoho let.

Roku 1852 založil Oettl první spolek včelařský: Spolek ku zvelebení včelařství v Čechách, který byl rovněž dvojjazyčný, takže přinášel výroční zprávy v jazyce českém i německém. Z dnešního pohledu může být tato skutečnost poněkud zavádějící, avšak je třeba si uvědomit, že v Oettlových časech žili na našem území Češi i Němci ve shodě a svornosti.

Mezi jeho další aktivity, jak bychom dneska řekli, patřilo členství a činnost v Hospodářské společnosti vídeňské, Vlastenecko-hospodářské společnosti pro Čechy a vědecké společnosti Societé centrale d‘ apiculture v Paříži.

Jan Nepomuk Oettl se narodil roku 1801 a zemřel v roce 1866. Jeho nepříliš dlouhý život však byl bohatě naplněn nejen činností pro blaho svých bližních, ale zejména pro rozvoj včelařství.

 

 

 

 

Vilém PETERKA

 

Ve věku pouhých osmačtyřiceti let byla těžkou nemocí předčasně přervána životní pouť tohoto význačného včelařského výzkumníka a ryzího člověka. Ing. dr. techn. Vilém Peterka, vrchní zemědělský rada a přednosta Státního výzkumného ústavu včelařského (tehdy už ve výslužbě) zemřel 26. 6. 1947.

Vilém Peterka se narodil 27. října 1899 v Praze. Vzdělání získal na vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství. Od založení Státního výzkumného ústavu včelařského zde inženýr Peterka působil jako vědecký pracovník. Roku 1934 se stal jeho přednostou, avšak po devíti letech ho vážné onemocnění nadobro vyřadilo z aktivní činnosti. Přesto však se stačil výrazně zapsat do pomyslné kroniky českého včelařského výzkumnictví. Naštěstí pro nás patřil Vilém Peterka k těm vědcům, kteří své poznatky hojně publikují, takže toho po něm dost zbylo i v písemné podobě. Spolupracoval nejen s redakcí Českého včelaře, ale pravidelně přispíval i do zahraničních včelařských časopisů. Poctivě publikoval zprávy o výsledcích svých pokusů a vydali několik knih s včelařskou tematikou.

Jeho publicistická činnost začala v roce 1926 a bohatě pokračovala i několika tituly ročně až do roku 1942. Nebude nezajímavé si připomenout alespoň některé z těch nejvýznamnějších. Z anatomie a morfologie: Mechanismus pumpičky u matky (1927), Ucpání vývodů vaječníků u trubčic (1928), O žláze přední čelisti včely medonosné (1936), Zrůdný semenný váček matky (1938), O příčinách ucpání vejcovodů u matek (1939). Z fyziologie: Krmení plodu starými včelami (1928), Mohou včely vydávati suchý trus? (1929), Vliv snížené teploty na vajíčka (1933), O výsledcích dalších pokusů s náhražkami pylu (1939). Z nemocí, nákaz a škůdců: O růžkatosti včel (1926), Mohou spory mazlavé sněti pšeničné působit otravu včel? (1929), O včelomorce (1929), Zavíječ voskový v osvětlených úlech (1932), Vnější roztoč (1936), O výskytu Acarapis Woodi.

 

 

 

 

 

K. L. Pfefferle

 

Karl Ludwig Pfefferle se narodil roku 1918. Včelařit začal v deseti letech s jedním včelstvem, které mu věnoval děda, avšak o šest let později měl ve včelíně už přes sto včelstev.

Pod vedením prof. Bruna Geinitze absolvoval ve Výzkumném ústavu včelařském ve Freiburgu kurs chovu včelích matek. S tímto ústavem pak udržoval intenzivní kontakty, jejichž cílem bylo přenášení odborných poznatků do praxe.

V roce 1947 získal titul včelmistra a od roku 1950 byl státním včelařským poradcem pro region Freiburg-Breisgau. Včelařil na různých místech Německa, nejdelší období však v Münstrtalu, malebné obci v údolí Schwarzwaldu, kde se stal duší místní organizace. Velmi podrobně si všímal biologie života včel, věnoval se rozmnožování včel, zákonitostem, kterými se řídí a jejich vlivem na kondici a zdravotní stav včelstev. Empiricky i exaktně získané poznatky mu potvrzovaly, že mezi těmito stavy existuje určitý vztah, který se málokdy využívá. Proto usiloval o jejich využití v praxi. Experimentoval tedy s vlastními včelami. Z výsledků zpracoval postup chovu včel založený na rotačním principu a přemísťování části včelstev v období včelařského roku. Na tomto principu vyvinul jednoduchou, nenáročnou, ale originální metodu chovu a ošetřování včelstev, která značně přispěla k jeho odborné profilaci. Pro tuto metodu si zhotovil malé úly, které se dají operativně přeřazovat a podle potřeby posilňovat včelstva. V roce 1983, na kongresu Apimondie v Budapešti, jím zhotovené a vyzkoušené Ruck-Zuck-Jungvolk-Kästchen mit KD-Box získaly stříbrnou medaili za inovaci technologie včelařství.

Po praktickém ověření této metody ji odevzdal široké včelařské veřejnosti prostřednictvím publikace Imkern miVdem Magazin und mit der Varroatose s podtitulem Das Handbuch für den Magazinimker. Kniha měla velký ohlas a stala se nejpopulárnějším a nejprodávanějším dílem tohoto druhu v posledním období. V roce 1990 vyšlo už v osmém přepracovaném vydání. Dosáhlo i značného mezinárodního ohlasu a už v roce 1979 bylo oceněno zlatou medailí Apimondie.

Karl Pfeifferle věnoval při své práci značnou část energie vyhledávání, soustřeďování a konzervaci staré včelařské techniky, pomůcek, nářadí, knih a dokumentů. Jeho životním snem bylo založení a vybudování včelařského muzea. Podařilo se mu jej zrealizovat se skupinou přátel z Münstertalu, kde zakoupili vhodnou budovu a po její adaptaci získali potřebné prostory. V osmi místnostech vytvořili expozici, která chronologicky zachycuje dějiny včelařství od antiky po současnost.

Na scénáři měl velký podíl Karl Pfeifferle. Projevil se jako velký znalec dějin včelařství nejen svého regionu, ale i v evropském a celosvětovém měřítku. Muzeum, pro své přitažlivé exponáty ilustrující nejdůležitější momenty vývoje včelařství, se stalo nejnavštěvovanějším místem regionu. Rozlohou je nesporně největším muzeem včelařství v Německu a odborníci tvrdí, že patří i mezi největší ve světě. Karl Pfeifferle, který je od jeho založení ředitelem, neustále dbá o doplňování sbírek a zvyšování jejich atraktivnosti.

Karl Ludwig Pfeifferle, včelař z povolání, patří mezi ty odborníky, jejichž přínos přesáhl národní význam a má celosvětový dosah.

 

 

 

 

E. F. Phillips

 

Významný americký odborník Everett Frank Phillips (1878-1951) pocházel z městečka Hannibal. Vystudoval zoologii na pensylvánské univerzitě, kde v rámci diplomové práce studoval složení včelího vajíčka.

Na jeho odborný růst měl velký vliv jednoroční pracovní pobyt na rodinné farmě Root and Company v Medině ve státu Ohio. Zde si rozšířil hlavně praktické poznatky z oblasti včelařství. Práce na farmě přispěla i k jeho rozhodnutí věnovat se trvale včelařství.

Rok po obhajobě dizertační práce se stal vedoucím včelařského oddělení Ministerstva zemědělství USA ve Washingtonu. Z pozice této funkce rozvinul rozsáhlou vědeckou, pedagogickou a hlavně organizátorskou činnost.

Ve vědeckovýzkumné oblasti se systematicky věnoval problematice zazimování včelstev. Stanovila popsal teplotní poměry v zimním chomáči, nejnižší teplotu, při které je včelstvo ještě schopno přežít zimní období a kdy začíná matka na jaře klást nová vajíčka. Kromě teoretických otázek této problematiky, sledoval i jejich praktické aplikace. Ve svých pracích dále popsal rozdíly mezi zazimováním venku na včelnicích oproti zazimování ve sklepech. Na základě získaných poznatků navrhl typy zazimování optimální pro jednotlivé oblasti USA. Tyto práce mu získaly značné renomé a i když je možno je dnes už považovat za klasické, jejich základní význam se dodnes cituje v literatuře.

Druhou rozsáhlou oblastí, které se vědecky věnoval, byly včelí choroby. Systematicky se jim věnoval od roku 1920. Je autorem projektu, který sev tomto období v USA realizoval. Pod jeho přímým vedením se začala systematicky studovat problematika výskytu a likvidace moru plodu (American foulbrood). Osobně se specializoval na problematiku výskytu a rozšíření včelomorky (Braula coeca), problémy s ní spojené na území USA popsal v roce 1925. Popsal i specifické problémy včelaření v oblastech se zdroji nektaru z tulipánů. .

Jeho intenzivní a všestranně orientovaná publikační činnost se datuje od roku 1903 a je spojena zejména s časopisem Gleanigs in Bee Culture. V roce 1915 se pak zrodila jeho učebnice Včelařství. Náklad byl brzy rozebrán a dr. Phillips každé další vydání aktualizoval. Celkem vyšla jedenáctkrát.

V roce 1924 se dr. Phillips stal profesorem včelařství na Cornellově univerzitě v Ithace. Měl velkou zásluhu na vypracování moderních plánů výuky včelařství. Adekvátně k pedagogické práci systematicky rozvinul i vědeckovýzkumnou složku. Pod jeho vedením se stala katedra známou po celém světě. Když USA zachvátila ekonomická krize a nebylo dost prostředků na vědeckou činnost, věnoval se dr. Phillips budování knihovny. Podařilo se mu vytvořit tehdy největší knižní včelařský fond na světě, který se stal majetkem Müllerovy knihovny v Ithace. Profesorem byl až do roku 1949, kdy odešel do důchodu.

Profesor Phillips se podílel i na práci Apis klubu, z kterého se později vyvinula IBRA -Mezinárodní včelařská vědecká asociace, sdružující vědecké pracovníky z celého světa. Dlouhou dobu byl i zprostředkovatelem a posuzovatelem odborných včelařských informací z Evropy do USA a naopak. Několikrát navštívil i naši zemi.

Prof. dr. Everett Frank Phillips patří mezi zakladatele moderního včelařství na americkém kontinentě a hlavní reprezentanty školství a vědy v USA v první polovici našeho století.

 

 

 

 

G. PLINIUS Starší

 

Řekneme si něco o pozoruhodném mysliteli, jenž žil v období, které nazýváme antikou. Oním mužem byl římský přírodovědec Gaius Plinius Secundus Maior (Starší), který se podle všeho narodil v roce 23 našeho letopočtu. Zahynul za známého výbuchu Vesuvu v roce 79, který zničil Pompeje a další osady. Avšak ani jeho synovec a adoptivní syn, Plinius Mladší, popisující strýcovu smrt historiku Tacitovi, už nezjistil, zda se tak stalo při záchranných pracích, či zda se z vědeckého zájmu nepřiblížil Plinius starší do přílišné blízkosti rozběsněných živlů.

Je trochu škoda, že v minulém století zájem o Pliniovo dílo značně upadl v jakémsi hrdém domnění, že rozvojem vědy je nenávratně zatlačeno na slepou kolej. Nebýt však této pošetilosti, mohli jsme dnes být od mnohého negativního, co s sebou přinesla technika, ochráněni. Naštěstí na samém sklonku dvacátého století se pozvolna začíná vynuceně měnit náš obecný názor na přírodu. A tak dnes může být opět velmi poučné nahlížet do jeho sedmatřicetisvazkového encyklopedického díla Naturalis historia. Své životní dílo pojmenovává Plinius tímto prostým názvem Přírodní historie proto, aby naznačil, že dává přednost věcem užitečným před líbivostí, v čemž lze dnes spatřovat i jakési memento.

Plinius Starší byl na svoji dobu velice moderním mužem, který viděl v člověku součást tohoto světa. A proto se má podle něj člověk snažit přiblížit k dokonalosti světa svými schopnostmi, svou prací a ušlechtilým postojem vůči celému okolí.

Avšak bylo by dost pošetilé si představovat, že se tento muž zabýval pouze přírodovědou nebo spisovatelstvím. V antice to chodilo docela jinak. Tenkrát toho totiž většinou lidé stihli daleko více než my dnes.

Plinius Starší byl občanským povoláním státním úředníkem, který zastával významné funkce. Byl například císařským prokurátorem, legátem, velitelem-prefektem atd. Při výkonu těchto funkcí se Plinius dostal „služebně“ do různých provincií římského impéria. Pobýval například v Británii, Gallii, Hispánii, v Malé Asii, ba po krátký čas dokonce i v severní Africe. A vedle svých povinností, které souvisely s jeho úřadem, se snažil Plinius vytěžit co nejvíce poznatků. Každou volnou chvilku věnoval zkoumání přírody.

Plinius věnoval hodně pozornosti hmyzu, na němž ho uváděly v úžas nejen jeho pozoruhodné orgány a smysly vyvedené v tak nepředstavitelně miniaturním provedení, ale zejména u tzv. společenského hmyzu, jako je včela, ho fascinoval onen řád, který i nás dnes naplňuje obdivem. Doslova píše, že: „lidé se podivují raději plecím slonů nesoucích věže, šíjím býků a prudkým jejich výskokům do výše, loupežím tygrů, hřívám lvů - a přece podstata výtvorů přírody se jeví především v těchto maličkostech! Proto prosím čtenáře, aby Věci tu uvedené neposuzovali s nelibostí, jestliže snad mnohými z těch maličkých zvířátek pohrdají; vždyť při pozorování přírody nic se nesmí jevit jako zbytečné...“

Včelstvo přirovnával Plinius k vojenskému táboru, ve kterém je pevná hierarchie, z níž vyplývá dělba práce. Zejména ho však zaujal vysoký stupeň organizovanosti, který vyplývá z člověku dosti těžko pochopitelné dobrovolnosti a bezmezného se podřízení ve prospěch celku.

Včelám věnoval Plinius Starší ve své jedenácté knize kapitoly 5 až 21 Zde opíral svá tvrzení nejen o vlastní pozorováni, ale o praktické poznatky Faliska z Thasu a zejména Aristomacha Solenskóho, jenž se věnoval aktivnímu včelařství plných 58 let. .

I přes pilná studia, vlastní pozorování a konzultace s těmito odborníky se Phnius Starší nevyhnul některým zásadním omylům. Tak například i když dosti dobře odpozoroval líhnutí včel, neodhadl správně délku života včely, když tvrdil, že má velmi dlouhý život. Značnou pozornost věnoval Plinius rovněž definování jednotlivých funkcí včel v úlu, a přesto se naprosto mylně domníval, že trubci mají povinnost sloužit dělnicím. Jeho největším omylem však bylo tvrzení, že matka je vlastně král a přisoudil jí opačné pohlaví. No a protože nepochopil správnou funkci matky, nemohl ani správně vysvětlit podstatu, smysl a funkci rojení včel.

Naproti tomu Plinius Starší měl poměrně dobré povědomí o nemocích a škůdcích včel. A rovněž tak dosti výstižně popsal chování včel zlodějek i způsob, jakým se proti nim včely brání. Zajímavý a možno říci i poněkud svérázný byl Pliniův názor na med. Správně rozpoznal, že jeho charakter a kvalita závisí na původu snůšky, avšak zároveň tvrdil, že na jeho kvalitu a zejména na jeho účinky mají vliv mimo jiné i hvězdy. Nu, kdoví?

Dneska můžeme říci, že Plinius byl snad nejučenějším Římanem prvního století n. l. Sám autor hovoří o 20000 námětech, kterými se zabýval; přečetl 2000 knih od několika set autorů. Dokonce ani při jídle si nedopřával oddechu. Měl stále u sebe písaře, kterému diktoval to, co ho v knihách zaujalo. Jeho studia však nebyla jen tak nějakou samoúčelnou kratochvílí. Plinius byl přesvědčen, že každé vědění má mít praktický cíl, o což usilovala i tehdejší římská provincionální politika, hodlající vytěžit z vědeckých poznatků praktické výsledky. U Plinia je však také třeba si povšimnout, že při vší snaze o vědeckou objektivitu psal své knihy velice vytříbeným básnickým slohem a v nejlepších pasážích svého díla se dobírá až umělecké stylizace. Závěrem lze říci, že Pliniovo dílo mělo velký vliv na znalosti přírodních věd až do nového věku. A i když je překonáno, zůstane navždy důležitým svědkem starověkého vědění i bohatou inspirací pro další generace.

 

 

 

 

Petro PROKOPOVlČ

 

Petro Prokopovič se narodil 12. června 1775 v ukrajinské vesnici Mitčenky nedaleko Černigova. Jeho otec byl pravoslavným popem a majitelem malé usedlosti: Svého syna poslal do Kyjevské akademie, střední školy gymnaziálního typu, která dala Petrovi dobré vzdělání. Po ukončení studií v Kyjevě se rozhodl pro další studium na moskevské univerzitě. Zasáhl však strýc důstojník a přemluvil jej‘ aby se dal na vojenskou dráhu. Stal se kadetem jízdního pluku v Perejaslavi.

Jako důstojník se zúčastnil pod velením Suvorova tažení do Polska, kde bojoval proti Kosciuškovským povstalcům. Dokonce byl vyznamenán za odvahu, ale důstojnická kariéra a hlavně povalečský způsob vojenského života jej nenadchl, a proto z důstojnického sboru odešel. S otcem však měl doma stálá nedorozumění, vyčítal mu odchod z armády, proto po roce odešel z domova i za cenu, že ztratil právo na dědický podíl.

Věděl však přesně, co chce dělat. Již dříve se u svého bratra seznámil se životem včel a rozhodl se, že bude včelařem.

Po odchodu z domova si v lese vyhloubil zemljanku a v ní po celou dloubou zimu dlabal kláty. V létě začal včelařit a po několika letech se jeho včelnice rozrostla na „velkovčelnici“ s 600 včelstvy. Někteří sovětští autoři uváděli, že vlastnil přes 6000 včelstev, ale to je údaj „vlastenecký“ přehnaný.

Byl velmi cílevědomým včelařem. Ze samouka se brzy stal vzdělaným odborníkem, vynikajícím ekonomem, hospodářem. Zdokonaloval své metody, přemýšlelo své práci a v roce 1814 vytvořil úl s medníkem, jenž měl již nízké rámky. Medník byl oddělen mateří mřížkou, vytvořenou z dřevěných špejlí. Byl to významný objev, bez něhož není myslitelné moderní včelařství.

Prokopovič pojmenoval svůj úl Petersburg, ale na Ukrajině se úl nijak nerozšířil, nebyla dosud pro to vhodná doba. Dřevěně úly se na Ukrajině prosadily teprve potom, co byla objevena mezistěna a hlavně medomet.

V roce 1814 založil Prokopovič v Mitčenkách první včelařskou školu. Byla dvouletá a měla velmi podrobnou učební osnovu. Kromě včelařství se vyučovalo ovocnářství, hedvábnictví a praktická truhlařina. V roce 1830 se škola přestěhovala do sousední vesnice Palčiky, kde Prokopovič zakoupil v močálovitém prostředí samotu s rozlehlými pozemky. Se svými žáky však velmi brzy změnil močály na úrodnou půdu; vysázeli les z včelařských dřevin. Vznikla největší a první evropská školní včelnice. Sám Prokopovič o Palčikách hrdě prohlašoval, že to není jen včelnice, ale včelařský podnik.

Sympatické (z hlediska naší doby) na Prokopovičovi je to, že byl člověkem smýšlejícím nadmíru demokraticky. V jeho včelařské škole se učili žáci z rodin vznešených i nevolníků. Mezi lidmi nedělal nikdy stavovské rozdíly, což v carském samoděržavném Rusku nebylo normální. Dokonce se oženil s nevolnicí, třebaže s ní nemohl mít církevní sňatek, protože pravoslavná církev v Rusku v té době sňatek s nevolnicí nepřipouštěla. Znal se dobře s „vykoupeným“ nevolníkem Tarasem Ševčenkem, ukrajinským básníkem a buditelem. Ten jej v Palčikách několikrát navštívil a dokonce jej několikrát maloval, obrazy jsou v Muzeu T.Ševčenka v Kyjevě. Hlavní hrdina v básni Blíženci je vlastně P. Prokopovič.

Petr Prokopovič byl vynikajícím včelařem své doby. V mnoha znalostech biologie včel dokonce předběhl svou dobu. Napsal kolem 70 pojednání o včelách, knihu Poznámky o včelách. Jeho včelařská škola v Palčikách existovala 53 let. Po jeho smrti ji vedl jeho syn Štěpán Velikdan. Sympatické bylo i to, že ve škole se vyučovalo ukrajinským jazykem, což bylo nepřijatelné, spolu s demokratickým Prokopovičovým smýšlením, pro většinu Rusů. Třebaže byl členem Moskevského zemědělského hospodářského sdružení a darem dostal pro školu i tolik potřebný mikroskop, našla se záminka proč školu uzavřít. To však již Petr Prokopovič nežil.

Zemřel 22. března 1850 a nechal se pochovat podle starého kozáckého zvyku „v širé stepi rodné Ukrajiny“. Na hrobě měl dřevěný kříž, který si ještě před smrtí sám udělal. Mohylu zdobil i dřevěný úl. Mohyla Petra Prokopoviče je dodnes udržována ukrajinskými včelaři. Snadno ji naleznete při silnici z Kyjeva do Moskvy, kousek před městečkem Bachmač, které je známé z vítězných bojů našich legionářů z první světové války.

Petr Prokopovič je uznáván na celém světě jako jeden z významných průkopníků moderního včelařství. Patří do plejády včelařských organizátorů i výzkumníků minulého století, bez nichž by včelařská věda nebyla na dnešní úrovni.

 

 

 

 

A. I. ROOT

 

Americký včelař Amos Ives Root (1839-1924) pochází Mediny ve státě Ohio.

Když začal včelařit, vyráběl si v malé dílničce různé včelařské nářadí a pomůcky. Později, když už byl sám dostatečně zásoben, začal tyto výrobky prodávat, a protože byly dobré kvality měl na ně značný odbyt. Z malé dílny vyrostla postupně firma A.I.Root Company. Zakrátko se stala jednou z největších v USA. Díky výbornému výrobnímu programu překonala všechny hospodářské krize a udržela se dodnes.

Root byl nejen zakladatelem firmy, ale také jejím prvním konstruktérem, zlepšovatelem a vynálezcem. Navrhla vyzkoušel zatavování drátků do mezistěn, aby zpevnil jejich stavbu. Konstrukčně zdokonalil medomet, vynašel a zavedl používání včelařských kleští a zdokonalil úl i dýmák.

Root si byl vědom, že má-li být včelařství rentabilní a úspěšné, musí včelař ovládat i jeho teoretické základy. Sám se intenzivně vzdělávala když mu to dovolily dobré finanční poměry, založil časopis Gleanigs in Bee Culture. Zpočátku jej i řídil, redigoval ahojně do něj psal. Časopis se stal na základě promyšlené koncepce jedním ze základních amerických periodik, po čase se zařadil mezi nejčtenější časopisy tohoto druhu ve světě. Vychází podnes a dostalo se mu velmi mnohých uznání, mezi nimi i ocenění Apimondie na kongresu v Marylandě v roce 1967.

V roce 1890 napsala vydal knihu ABC and XYZ of Beekeeping. Byla mezi včelaři velmi populární a dočkala se několika vydání ještě za života autora. V současné době vyšlo už čtyřicáté přepracované vydání, které redigoval Prof. dr. R. Morse. Počet vydaných výtisků této knihy dosáhl několika milionů.

Při své práci Root pamatoval na budoucnost. Do včelařství už od malička zasvěcoval svého syna, pak také vnuky. Jeho potomci v návaznosti na základ, který položil, rodinný podnik rozšiřovali a nadále zvelebovali. V dobrých snůškových letech firma Root Company zaměstnává přes 180 lidí a má obrat za několik milionů dolarů. Dnes už třetí generace Rootů úspěšně působí ve včelařství. Rozšířila se nejen výrobní firma, ale i nakladatelství, které nabízí včelařům mnohé odborné publikace.

Osobnost A. I. Roota se stala populární v Americe, ale i v ostatních částech světa. Přispěly k tomu celkové výsledky jeho práce a také autobiografické vzpomínky, kde popsal svoje začátky i rozmach. Uvádí v nich, že chce-li být člověk úspěšný, musí být nejen pracovitý a cílevědomý, ale musí mít svoji práci také rád. To jsou vlastnosti, které pomohou překonat všechny životní překážky.

 

 

 

 

 

K. F. RUľJE

 

Po vystudování lékařsko-chirurgické akademie v Moskvě se sice oficiálně stal odborným lékařem, ale jeho velkou zálibou byla zoologie. Z ní pak nejvíc včely. Tento zájem v konečné celoživotní orientaci nakonec zvítězil.

Po ukončení vysokoškolských studií se stal vedoucím kabinetu a muzea historie přírodních věd moskevské univerzity. Brzy po promoci získal hodnost doktora lékařských věd. Vzhledem k jeho nesmírné pracovitosti, širokému rozhledu v přírodních a humanitních vědách byl, jako poměrně mladý, jmenován profesorem zoologie.

V závěrech svých vědeckých prací podporoval v zoologii evoluční teorii, která byla středem pozornosti, ale i podstatou odborných sporů mnohých tehdejších zoologů.

Jeho vědecké práce získaly brzy ohlas nejen v Rusku, ale i v zahraničí. Projevil se i tím, že se k němu názorově hlásilo a spolupráci mu nabízelo mnoho, zejména mladých a začínajících vědeckých pracovníků. Tak se postupně zrodila Ruľjeho vědecká škola zoologů, která si získala dominantní postavení, uznání a obdiv a přirozeně i závist protivníků.

Ve včelařství měly na Ruľjeho velký vliv závěry díla Ryčkova (1712—1777), který vydal v Rusku první originální práce o chovu včel. Později ho zaujaly zejména výsledky práce ukrajinského včelaře Prokopoviče (1775—1850), který zkonstruoval úl s rozběrným dílem, vynalezl mřížku na oddělování medníku od plodiště a založil první včelařskou školu. .

V době, kdy začal K. F. Ruľje včelařit, se pod vlivem práce Prokopoviče postupně měnil lesní brtnický způsob na racionální chov včel. Základní otázkou byl úl a sním spojená technologie chovu. Proto se v této době mnoho odborníků pokoušelo zkonstruovat nové typy úlů. K řešení tohoto problému přispěl i Ruľje, když navrhl a zkonstruoval pavilónový úl, který se po určitou dobu v jeho okolí používal.

Byl zoologem a proto je přirozené, že jej včela především lákala jako objekt studia z biologických a zejména fyziologických aspektů. Chování včel v rozličných podmínkách věnoval značnou pozornost. Mnohaletým pravidelným sledováním i experimentováním nashromáždil profesor Ruľje četná fakta, která ho vedla k popisu podmínek chování včel v uzavřeném prostoru. Výzkum přispěl k posunutí poznatků a vědomostí o biologii včelstva, které měly nejen teoretický význam, ale i značný dopad na praktické včelařství.

Snaha pomoci rozvoji včelařství jej vedla k tomu,, že se stal aktivním členem moskevské zemědělské společnosti. Zde také velmi často přednášel a informoval o pokroku ve včelařství. Při těchto setkáních si uvědomil nedostatek vhodných učebních textů, příruček a pomůcek, které by pomáhaly vzdělání široké včelařské veřejnosti.

Jako pracovník univerzity měl přístup ke zdroji informací, uměl je kvalifikovaně třídit, objektivně posuzovat. Začal tedy shromažďovat podklady k vydání nejdůležitějších poznatků o včelařství.

Z tohoto úsilí se zrodila knížka Tři objevy v přírodní historii včely, která vyšla v roce 1857. Vložil do ní všechna tehdy známá i méně známá fakta o vývoji včelařství. Kniha se stala velmi populární a dlouhou dobu byla jediným zdrojem informací. Tato jeho jediná a jedinečná knížka vyšla rok před autorovou smrtí.

Karl Francevič Ruľje (1814 - 1858) prožil sice krátký, ale intenzívní a cílevědomou prací naplněný život - podařilo se mu přispět k pokroku v lidském poznání. Proto je jeho osobnost vzpomínaná a dílo citované i v současnosti.

 

 

 

 

Prof. Dr. Fridrich RUTTNER

 

Friedrich Ruttner byl v roce 1938 promován na doktora všeobecně medicíny. Potom krátkou dobu působil jako genetik na studijním pobytu u prof. dr. Timofejewa-Resovského. V letech 1939—1948 byl asistentem na psychiatricko-neurologickém oddělení kliniky v rakouském lnsbrucku.

Jeho aktivní vědecká dráha ve včelařství začíná v roce 1948, kdy se stává zakladatelem a vedoucím odděleni genetiky pokusné stanice v Lunz am See, které později přerostlo v samostatný výzkumný ústav.

První etapa (1948—1964) je spojena s jeho prací právě v tomto ústavu. V první polovině padesátých let společně s bratrem Hansem, Albertem a doc. Rolandem Jordanem, podal důkaz o vícenásobném páření včelí matky s trubci. O deset let později popsal existenci trubčích shromaždišť. Podal také důkaz, že včelí matka vábí trubce při snubním letu feromonem, který trubci registruji a reagují na něj, a že je feromon důležitým prostředkem jeho realizace.

V letech 1954—1957 absolvoval dr. Friedrich Ruttner ještě studium zoologie na univerzitě ve Vídni. V rámci disertační práce popsal inervaci nervového systému pohlavních orgánů včely. Četné originální poznatky byly potom základem docentury z vědního oboru všeobecné biologie na lékařské fakultě ve Vídni.

Druhá etapa jeho vědecké práce (1964—1980) začíná, když se stává ředitelem Výzkumného ústavu včelařského v Oberurselu, který patří Goetheho univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem. V roce 1965 byl jmenován na její přírodovědecké fakultě řádným profesorem zoologie. Ve výzkumném ústavu rozvinul prof. Ruttner mnohá komplexní témata z včelařské teorie a praxe. Především dále rozvíjel genetiku včely, věnoval se problémům racionálního chovu, hledání, poznávání a popisu poznatků souvisejících se základy biometrie ve včelařství. V souvislosti s hledáním nejproduktivnějších včel, komplexně studoval a porovnával kraňskou včelu s jinými druhy a plemeny. Podával důkazy o tom že Carnica a Mellifera jsou konečnými články dvou vývojových cest. Velkou pozornost věnoval studiu biogeografie a taxoilomie včely medonosné. Později přenáší pozornost z včely evropské na velkou africkou včelu Apis melifera monticola. která má domov na úboči hory Kilimandžáro. Zajímal se také o včely žijící v savanách Afriky rozhodující mírou přispěl k exaktním popisům druhu Apis Melifera scutellata.

Po afrických včelách soustředil prof. Ruttner pozornost na studium asijských včel zejména z oblasti Himaláje (Apis dorsata, Apis laboriosa, anebo Apis dorsata laboriosa), které jsou charakteristické svojí velikostí. Začátkem osmdesátých let si zabýval zase studiem včel ze severovýchodní části Bornea i z regionu Sabah, které jsou charakteristické červenožlutým zbarvením (Apis koschisnikovi).

Podrobným studiem včel čtyřech kontinentů, se stal prof. Ruttner jedním z nejlepších odborníků v problematice plemen včel. Proto jej také mezinárodní asociace včelařských organizací Apimondia zvolila předsedou stálé komise pro biologii včel. V této funkci působí dodnes.

Závěry z vědecké činnosti zpřístupnil prof. Ruttner široké veřejnosti ve 120 původních pracích. Značný ohlas si získal pěti knihami i mezi praktickými včelaři. Za nejzávážnější pokládáme: Biene und Bienenzucht, Zuchttechnik und Zuchtauslese hei der Biene. Zájemci o hlubší teoretické poznatky vysoce oceňují monografii Biogeogruphie und die Taxonomie der Honigbienen.

 

 

 

 

dipl. Ing. Hans Ruttner

 

Vystudoval zemědělské vědy v Berlíně a ve Vídni, stal se diplomovaným inženýrem. Pod vlivem svého staršího bratra Fridricha, známého specialisty v genetice včel, se i on začal orientovat na praktickou a později i na vědeckou práci ve včelařství. Krátce po skončení druhé světové války se rakouští včelaři rozhodli posílit včelařský výzkum ve svojí zemi tím, že se dohodli na výstavbě pokusné stanice zaměřené zejména na studium biologických aspektů včelařství. Byla realizována v malebném místě Lunz am See. Projekt této stanice a jeho uskutečňování je spojeno s jmény mnoha obětavých včelařů. Důstojné a čestné místo patří právě bratrům Ruttnerovým.

Aktivně začali spolupracovat v roce 1948 na budování oddělení genetiky a chovu včel této pokusné stanice. Kromě toho dostali za úkol vypracovat koncepci její vědecké práce výzkumu. Orientovali ji na výzkum teoretických a praktických aspektů chovu včelích matek, kontrolu jejich páření, otázky jejich přepravy, na tvorbu nové včelařské techniky, studium určení původu medu na základě analýzy v něm obsaženého pylu a na problémy lesní snůšky.

Když byla koncepce schválena a začala se realizovat, pohltily Dipl. lng. Hansu Ruttnerovi značný čas problémy jejího technického zabezpečení a uvedení stanice do provozu. Přesto si našel čas na aktivní samostatnou i kolektivní vědeckou práci.

Začátkem padesátých let se Hans Ruttner aktivně zapojil do pokusů studujících páření včelích matek. Jejich cílem bylo odhalit a popsat mechanizmus oplodnění včelí matky a hlavně zda se páří s jedním nebo více trubci.

Už v době začátků tohoto studia naznačovaly některé vědecké práce, že se páří s více trubci, ale důkazy nebyly jednoznačné. Proto v úzké spolupráci a Albertem Jordanem a bratrem Fridrichem se podílel na vypracování metodiky studia páření matek, která by objasnila tento problém. Realizace se potom uskutečňovala na ostrově Vulkano. Výsledky studia jednoznačně ukázaly na vícenásobné páření. Závěry studia, publikované v roce 1955, zapsaly autory natrvalo do dějin včelařství.

Později si Fridrich a Hans položili otázku proč k vícenásobnému páření dochází za poměrně krátkou dobu. V rámci řešení této problematiky objevili a definovali nový poznatek, a to trubčí shromaždiště, to znamená místa, na kterých se koncentrují trubci, a kde dochází k páření matek. Závěry výzkumu popsali v klasické a průkopnické práci: Untersuchugen über die Flugaktivitát und das Paarungsverhalten der Drohnen, která vyšla roku 1966 v časopise Zeitschrift für Bienenforschung.

Když se starší Fridrich stal vysokoškolským učitelem na univerzitě, převzal po něm Hans vedení stanice. Stává se z ní samostatný výzkumný ústav, který tvořivě rozvíjí všechny otázky výzkumné koncepce naznačené v úvodu článku.

Od začátku aktivní vědecké činnosti si Dipl. lng. Hans Ruttner uvědomoval význam spolupráce s místními včelaři, a proto část činnosti ústavu orientoval i tímto směrem. Sám se angažoval hlavně na vypracování dlouhodobého plánu plemenářské činnosti, ve kterém dává prostor i soukromým chovatelům včel. Pod jeho vedením se ústav podílel na selekci kraňské včely linie Troiseck a Sklenar. V době jeho aktivního působení měl ústav pro plemenářské cíle okolo 200 včelstev, rozdělených na zvláštních paletách, chráněných hlavně před medvědy, kteří jsou v této části Alp častými návštěvníky včelnic.

Analýza jeho vědecké práce ukazuje, ze se věnoval ještě mnoha oblastem. Pro širokou včelařskou praxi jsou cenná jeho sledování a posuzování doprovodných vlastností a exteriérů včel. Zařadil mezi ně mírnost, klidné sedění na plástech, rojivost a rozvoj. Ty potom, po zpracování přijala Apimondia, jako klíč k posuzování doprovodných vlastností.

V roce 197O byly dostavěné a uvedené do provozu další budovy Výzkumného ústavu včelařského v Lunz am See. Tak se vytvořil komplex pro špičkovou vědeckou práci a zároveň i instituce pro školení a doškolování včelařů.

Objektivním mezinárodním oceněním vědecké a publikační práce Hanse Ruttera bylo jeho zvolení předsedou pracovní skupiny pro chov včel Stálé komise pro biologii včely medonosné při Apimondii.

Rakouská společnost práci a dílo Hanse Ruttnera uctila tím, že byl jmenován dvorním radou pro zemědělství, vyznamenala ho Zlatým čestným řádem za zásluhy o Rakouskou republiku. Svaz včelařů mu za zásluhy o tuto organizaci udělil Zlatou medaili Theodora Weippla.

 

 

 

 

Jaroslav Rytíř

 

Jaroslav Rytíř se narodil 27. dubna 1887 v obci Krpy na Mělnicku. Studoval na gymnáziu v Mladě Boleslavi a absolvoval jej s vyznamenáním. Ještě před maturitou mu však zemřel otec a mladý absolvent neměl finanční prostředky na další studium.

Protože nenalezl žádné zaměstnání, vstoupil do semináře v Litoměřicích, brzy jej však opustil. Štěstí se na něj pousmálo v roce 1907, kdy obdržel zemské stipendium a odjel studovat Vysokou školu zvěrolékařskou do Lvova: Tam jeho budoucí dráhu ovlivnili zejména profesor J. Nussbaum-Hilarowitz, jenž byl vědeckou kapacitou v oboru zoologie, a profesor Kazimierz Panek, který přednášel bakteriologii. V Pankových laboratořích absolvoval Jaroslav Rytíř četná anatomická a patologická cvičení, jež byla dokonalou průpravou pro jeho pozdější činnost, zejména ve včelařství. Po pěti letech studií byl Jaroslav Rytíř promován „ad Medici Veterinarii Gradum“.

Zvěrolékařskou praxi zahájil po vykonání vojenské služby ve svém rodišti. Zakrátko však vypukla 1. světová válka a Rytíř musel narukovat jako veterinář k dělostřelcům.

V Tyrolích se seznámil s ministerským nařízením o opatřeních proti nákazám včelího plodu, což bylo odvětví, jemuž se na vysokých školách nevěnovala valná pozornost. Problematika mladého zvěrolékaře okamžitě zaujala a pokud to vojenská služba dovolila, zajímal se o včely v okolí. Zájem přetrval i v poválečném období a až do konce života.

Po válce se MVDr. Jaroslav Rytíř opět věnoval veterinární praxi, do hloubky však začal studovat včelařství, a to hlavně patologii a genetiku. Začal psát odborné články, kterými na sebe upozornil pátera Ivana Kitzbergera, zakladatele a prvního redaktora Včelařských rozhledů. Osobní přátelství a spolupráce podnítila dr. Rytíře k další vědecké činnosti v anatomii, patologii a později v plemenném chovu včel. Publikace O anatomii včely medonosné vzbudila značnou pozornost doma i v zahraničí. Její popularita byla podkladem k navázání styků mnoha zahraničními vědeckými pracovníky stejného oboru.

Rozsáhlá byla společenská činnost dr. Rytíře. Působil v rozličných spolcích v obci a zastával i četné vyšší funkce. Byl aktivním Členem Ústředního odboru chovatelského při Zemském ústředním spolku včelařském, stál včele Komise pro potírání včelích nemocí a nákaz Zemského ústředí včelařských spolků pro Čechy a po jistý čas byl i náměstkem starosty Zemského ústředí. Jeho znalosti a mezinárodní pověst odborníka jej postavily do funkce generálního tajemníka Svazu slovanských včelařských organizací. Jako vedoucí redaktor. Časopisu Český včelař jej přivedl k nebývalému rozkvětu. Za jeho vedení určila zahraniční kritika Českému včelaři přední místo mezi evropskými odbornými Časopisy. V téže době pracoval dr. Rytíř rovněž jako redaktor ve Svazu zemských ústředí.

Nesčetná byla i jeho přednášková činnost. Byl to pilný, nesmírně pracovitý člověk. Ještě v posledních dnech svého života, upoután na lůžko, diktoval své choti články a překlady.

 

 

Moses QUINBY

Byla-li už v tomto sloupku řeč o vý­značných průkopnících amerického včelařství L. L. Lagstrothovi a Ch. Dadantovi, nelze se rovněž nezmínit o neméně významném americkém včelaři minulého století, jímž Moses Qu­inby bezesporu byl. Narodil se 16. dub­na 1810 ve Velké Británii, avšak ještě jako chlapec se s rodiči přestěhoval do Coxsackie ve státě New York.

Jako osmnáctiletý mladík začal pra­covat na pile a hned za první vydělané peníze si koupil roj včel, čímž vlastně nevědomky odstartoval pětadvacetile­tou dráhu studií a experimentů, jež završil napsáním knihy Záhady vče­lařství objasněny, která byla publiko­vána v roce 1853.

Později se Quinby živil truhlařinou, a tak by nás ani nemělo překvapit, že když v roce 1832 vstoupil do stavu manželského (rovněž s Angličankou), pustil se do výroby nábytku. Zřejmě mu to šlo pěkně od ruky, protože v té době si vyrobil i své první úly.

Je však třeba říci, že Quinby začínal včelařit bez jakýchkoli odborných zna­lostí, jichž se postupně dobíral cestami omylů a tu a tam i drobných úspěchů. Přesto si už na začátku své chovatelské dráhy vytkl za cíl povznést včelařství na stejně úspěšnou finanční rovinu ja­ko byly v té době ostatní odvětví ze­mědělství.

Když Quinby jednou při svých po­kusech navrtal do stropu úlu díry a na strop vložil bedýnku, brzy zjistil, že včely by dokázaly naplnit další pro­story. A tak vznikl vlastně jakýsi před­chůdce nástavkového úlu.

V době vydání své první knihy v ro­ce 1853 se Quinby přestěhoval do St. Johnsville, Montgomery County, v New Yorku, a podle kusých zpráv z té doby se zřejmě včelaření stalo jeho jediným zaměstnáním, jímž dokázal zabezpe­čit svoji rodinu.

O tři roky později se Quinby zamě­řil na Langstrothův vynález, jímž byl úl s pohyblivými plásty. Rychle po­chopil výhody tohoto systému a sám ho v poněkud pozměněné formě začal používat, avšak dal přednost velkému rámku.

Když se Quinby doslechl o vynále­zu Hruškova medometu (1865), pro­jevil obrovské nadšení a ihned začal experimentovat se starým fukarem na zrní, z něhož vyrobil velmi účinný stá­čeč medu. Když se pustil do konstrukce kuřáku bylo už víc než zřejmé, že Qu­inby má technické nadání, neboť vý­sledkem jeho snahy byla nová kon­strukce, jejíž princip nebyl překonán.

Když v březnu 1870 vznikla v Al­baně Severovýchodní včelařská asoci­ace, stal se Quinby jejím prvním pre­zidentem. Avšak je nutno zdůraznit, že se cítil především vědcem a učitelem, jehož prvotním cílem bylo umožnit i ostatním, aby stejně jako on sám do­sáhli ve včelařství úspěchů. Jeho dům se stal brzy centrem pro ty, kteří potře­bovali poradit. Díky svým četným člán­kům vešel Quinby velice brzy v obec­nou známost. Škoda jen, že všechny je­ho práce nebyly publikovány. V psaní byl totiž doslova neúnavný, ba dokon­ce ještě dvě hodiny před svou náhlou smrtí v noci z 27. na 28. května 1871 se­děl za svým psacím stolem, kde zane­chal nedokončený článek...

 

 

Luigi SARTORI

 

Luigi Sartori, italský včelařský odborník, žil v 19. století. V poměrně mladém věku prostudoval a osvojil si nejdůležitější díla dr. Jana Dzierzona, tehdejší největší včelařské autority, jemuž se přezdívalo „papež včelařů“. Pro Sartoriho však bylo už tehdy příznačně, že to, co načerpal z těchto prací, konfrontoval s vlastními zkušenostmi. Pokud dospěl ke shodě, teprve tyto ověřené poznatky začal hlásat. Byl tedy od počátku svojí včelařské praxe velmi kritickým člověkem.

Patřil mezi první putovní učitele včelařství, chodila vyučoval přímo na kočovných stanovištích. Formou dialogu a názorně demonstrace na pasekách v lesích, anebo polích jižního Tyrolska, učil zájemce zásadám racionálního včelařství. Touto činností, která do té doby a v této formě nebyla běžně praktikována, se stal velmi známým.

První rozsáhlejší včelařskou publikaci uveřejnil ve svých dvaadvaceti letech. Bylo mu sotva dvacet devět let, když vydal učebnici včelařství, která ho nejen proslavila, ale kvalitami i dlouho přežila. V obsahu dominovaly jeho vlastní zkušenosti, postřehy a poměry, odrážející situaci v Tyrolsku a okolí.

Nejširší včelařská veřejnost jej znala jako konstruktéra úlu s pohyblivým dílem, který navrhl a vyrobil opět na základě vlastních pozorování. V praxi se tento úl poměrně rychle rozšířili za hranice tyrolského regionu pod názvem Sartoriho úl.

Byl tedy kvalifikovaným odborníkem. Proto jej v třiceti čtyřech letech jmenovali externím učitelem včelařství, o rok později i řádným profesorem včelařství na univerzitě v Miláně. Zde se začal systematicky věnovat vědecké práci, tvůrčí aktivitu zaměřil zejména na anatomii včely. Výsledky si nejen zaznamenával, ale i maloval a postupně vytvářel ucelené soubory. Tak se po čase zrodily originální nástěnné obrazy, které se pro názornost i umělecké zpracování staly neodmyslitelnou učební pomůckou. Soubory obrazů byly několikrát vydány v Itálii i v okolních státech a staly se základem pro pozdější monografie a atlasy anatomie včely medonosné.

Profesor Sartori stavěl výklad učební materie na názornosti. Při přednáškách byl pohotový, vtipný, ale i kritický. Od studentů vyžadoval přesnost v interpretaci učiva a jeho tvůrčí rozvíjení. Proto byli obávaným examinátorem na zkouškách.

V praktickém včelařství měl velkou zálibu v projekci včelnic a včelínů. Vycházel přitom vždy z daných snůškových, ekologických a povětrnostních podmínek. Vybudoval rozsáhlý včelín při univerzitě a ve svém domě pak doslova včelařský podnik, který se stal cílem návštěv ze širokého okolí i ze zahraničí.

Jeho popularita renomovaného odborníka přerostla hranice Itálie. Důkazem toho je, že prostřednictvím hraběte Butušina, ruského státního ministra, dostal od ruské vlády pozvání, aby se stal expertem pro rozvoj včelařství v Rusku. Sartori nabídku přijal a v mnohých guberniích Ruska a Ukrajiny se podílel na výstavbě a provozu včelařských zařízení. Podobně působil i v Egyptě, kde se jeho projekty a návrhy těšily pozornosti a úctě.

Byl velmi vitálním člověkem. Patřil mezi nejčastější účastníky včelařských konferencí, sympozií i výstav. Aktivitu si udržel do vysokého věku.

 

 

 

 

Jiří SAVVIN

 

Většinou nikdy nahlas nevysloveným přáním snad každého muže je, aby po něm na tomto světě něco zůstalo. Samozřejmě, že by to mělo být cosi pokud možno hodně velkého. Avšak zdaleka ne všem se tohle přání vyplní. A když ano, ještě nemusí být vyhráno, protože čas některé činy i úspěchy stejně dříve či později tvrdě zreviduje.

Dneska se už můžeme jen těžko domýšlet, zda se podobnými myšlenkami obíral také inženýr Jiří Savvin. A jestli na to měl vůbec čas, třeba tenkrát když po večerech hloubal nad konstrukcí své plechové klícky na přidávání matek. Pravdou však je, že i když ing. Savvin v roce 1977 zemřel, tato šikovná věcička se používá dodnes. Její princip je poměrně jednoduchý. Savvinova přidávací klícka má tunelovitý tvar, je opatřena průduchy a dá se na obou koncích uzavřít. Do jednoho konce se natlačí medocukrové těsto, druhým se vpustí matka. Oba konce se uzavřou a klícka se vloží do uličky mezi rámky bezmatečného včelstva. Druhý den se klícka otevře na té straně, kde je sladké těsto. Včely těsto vyberou, a tím vlastně matku vypustí...

Ing. Savvin však zasvětil kus svého života i konstrukci úlů a včelínů. Nejvýraznějším výsledkem této jeho snahy je jím navržený úl, tzv. moravský Univerzál. Je však třeba připomenout, že i když se sice zabýval převážně vědou a praktickým včelařstvím, měl též hodně blízko i k osvětové práci. V letech 1935 až 1942 redigoval ing. Savvin časopis Včela moravská a po válce působil v redakčních radách Včelař a Včelařství, do nichž přispěl mnoha odbornými i popularizujícími články. Zvláště spolupráci s naším časopisem lze považovat za významnou, protože spadá do jeho zralejšího věku, kdy už měl praktickým včelařům opravdu co říci. A že za svůj život nasbíral opravdu dost odborných poznatků i prostého lidského moudra.

Ve své výzkumné činnosti se zabýval především studiem zimního života včel, snůškovými poměry v jednotlivých regionech. V chovatelské oblasti studoval exteriér včel a jejich rasovou příslušnost. Hledal a propracovával techniku získávání včelího jedu. Systematicky řešil otázku přidávání matek a ověřoval chovné metody. V roce 1927 u nás vůbec poprvé diagnostikoval roztočovou nákazu. Později řešil problém s potíráním včelomorky a vypracoval metodiku plošného vyšetření a hromadného léčeni včelstev.

Jiří Savvin se narodil v roce l896. Už jako mladík velmi tíhnul k přírodě, což ho později přivedlo na vysokou školu s polnohospodářským a lesnickým zaměřením. Po studiích a krátkém působení v dolském výzkumném ústavu nastoupil v roce 1927 jako vedoucí právě založené výzkumné včelařské stanice v Židlochovicích. Potom působil na podobném pracovišti v Liptovském Hrádku, avšak za dva roky se znovu vrátil do Židlochovic. Po přemístění stanice do Prostějova v roce 1940 se však ing. Savvin opět stěhoval. Nejprve zde dělal správce, a když bylo prostějovské pracoviště připojeno k VÚVč v Dole, stal se jeho vedoucím. V této funkci působil až do svého odchodu na odpočinek.

 

 

 

 

Georgios Sellianakis

 

Georgios Sellianakis se narodil v roce 1927 v městečku Chania na Krétě. Jeho rodiče se zabývali zemědělstvím. Z osmi sourozenců, jediný Georgias, pod vlivem otce, se věnoval včelařství i v dospělosti.

Studoval hospodářství a ekonomii a vzdělání si ještě doplnil na Královském institutu pro zemědělské vědy.

V letech 1953 až 1980 působil jako ředitel Melisokomiki — Svazu pro obchodní a výrobní včelařskou činnost Řecka. V něm pak profesionálně spojil povolání se zálibou. V poměrně krátkém čase nabyl značné teoretické i praktické zkušenosti v řídící a manažérské oblasti. V období mezi roky 1980 až 1985 byl generálním ředitelem Eleurgiki - organizace zabývající se důležitým řeckým vývozním artiklem - olivami a výrobky z nich. V současné době je generálním sekretářem odboru pro řešení družstevního sektoru řeckého ministerstva zemědělství.

Z včelařské oblasti se velmi oceňují příkladně jeho práce - pojištění včelařova kapitálu, faktory ovlivňující výkonnost včelstev, ochrana včel před herbicidy, chov včel jako výdělečný podnik, typ moderní včelařské organizace - její směrnice, statut s podmínkami solventnosti a rentability, anebo seriál prací věnovaný kočovnému včelařství a jeho problematice.

Významným faktorem u těchto prací je skutečnost, že ačkoli se z velké části vztahují na problémy Řecka, zevšeobecněním závislostí a souvislostí jim dává ing. Sellianakis nadnárodní charakter.

Stručný výběr z řešených a publikovaných problematik ukazuje na poměrně širokou odbornou včelařskou orientaci Georgiose Sellianakise. Jeho zkušenosti a poznatky se tedy snažily využít mnohé národní, ale i mezinárodní organizace. S mnoha spolupracoval, v některých byl přímo aktivním členem.

Georgios Sellianakis patří v současnosti mezi nejangažovanější včelařské odborníky a jako takovému mu jde o povznesení včelařství, jako odvětví lidské činnosti s všeobecným společenským přínosem.

 

 

 

 

Peter Schley

 

Peter Schley se narodil roku 1937 v obci Ströbitz poblíž města Cottbus v Německu. V letech 1956-1959 absolvoval zemědělské studium s jednoletou praxí na univerzitě Martina Luthera v Halle. Po skončení pokračoval ve studiu na Liebigově univerzitě v Giessenu.

V rozmezí let 1961-1964 působil jako vědecký pracovník v Institutu pro kontinentální agrární a hospodářský výzkum, na oddělení této problematiky pro východní Evropu.

Od počátku odborné činnosti se zaměřoval na problematiku chovu drobných domácích zvířat, zejména králíků a včel. Krátce po habilitaci na docenta se začal systematicky věnovat chovu včel a zejména inseminaci včelích matek. Dosavadní činnost v této oblasti lze rozdělit na studium technických a biologických aspektů inseminace. V technické oblasti navrhl, zkonstruoval a uvedl do praxe háčky na fixování polohy včelí matky při inseminaci. Zkonstruoval také pístovou oplodňovací stříkačku s lehce vyměnitelnou vložkou a bezpečnou kontrolou dávkování. Do činnosti se uvádí pomocí vřetena a je vhodná i pro sériové oplodňování. Přispěl i k zlepšení narkotizační části přístroje.

V praxi se ujal i jeho návrh konstrukce stativu a stolu pod Zeiss-Stereomikroskop D a držadlo osvětlovací části na bázi kloubového křížového otáčení pro Zeiss-systém Model SV 8.

Všechny tyto návrhy zdokonalily dosud používané inseminační přístroje, takže jeho varianta se v praxi uvádí už jako Schleyho insemiflační přístroj.

Biologická stránka inseminace je v jeho vědecko-výzkumné práci orientována na studium možností ochranného mechanizmu spermatéky proti infekci při oplodňování matek.

V roce 1984 navrhl a zkonstruoval plodový box s ventilátorem a snímatelným víkem, který dopomohl ke zlepšení inseminačního procesu.

Úspěšná je i jeho publikační činnost. V roce 1983 vydal brožuru Praktický průvodce k instrumentálnímu oplodňování včelích matek. Pro stručnou formu a přitom kompletní záběr byla ještě v roce vydání zcela rozebrána. Tento úspěch jej motivoval k napsání další publikace pod názvem Úvod do instrumentálního oplodňování včelích matek. Značný úspěch měl videofilm natočený o inseminaci podle jeho scénáře v ústavu pro vědecký film v Göttingenu. V letošním roce vydal prof. Schley další tematickou publikaci — Malý kurz k oplodňování včelích matek.

Od roku 1989 začal Peter Schley vydávat časopis Zprávy o oplodňování včel, který se stal monotématickým periodikem pro tuto oblast z pohledu současné vědy a praxe. Ročně vycházejí dvě čísla.

Prof. dr. Peter Schley je vedoucím sekce chovu zvířat Centra pro kontinentální agrární a hospodářský výzkum na univerzitě v Giesenu. Pod jeho vedením se toto pracoviště stalo důležitým centrem vývoje problematiky inseminace včelích matek a školícím místem pro praktické včelaře, ale i vědecké pracovníky z této oblasti.

 

 

 

 

Luděk SCHMIED

 

Ve dvacátých a třicátých letech byl významnou osobností moravského včelařství řídící učitel Luděk Schmied (2.6.1879 - 11.3.1939). Zkoušku z učitelské způsobilosti byl nucen vykonat v Hradci Králové, protože předtím byl pro svůj protirakouský postoj vyloučen ze školy v Kroměříži. Učiteloval v rodném kraji v obcích kolem posvátné hory Hostýn - v Dřevohosticích, Tmavě, Chvalčově Lhotě, Oprostovicích, Bílavsku a nakonec ve Chvalčově. Učitelskou veřejnost zastupoval ve výboru župy České obce učitelské, jako každý vesnický učitel býval obecním tajemníkem, kronikářem, knihovníkem, také činovníkem hospodářských a kulturních spolků.

Z našeho hlediska však význam Luďka Schmieda spočívá ve včelařství. Vztah ke včelám získával od svého otce. Včelín, ve kterém otec a syn včelařili, stojí u bezuchovské školy dodnes. Do včelařského spolku pro Bystřici pod Hostýnem a okolí byl přijat 7.10.1923 a hned se aktivně zapojil do spolkového života - přednášel, vedl kurzy, v r. 1925 se společně s jednatelem spolku Františkem Oremeckerem zúčastnil slučovací schůze Zemského sdružení spolků včelařských a Zemského ústředí v Brně. V novém Zemském ústředí včelařů moravských se stal ve funkci jednatele skutečnou duší tohoto orgánu. Jeho zásluhou bylo ZÚVM přebudováno tak, že se spolkům dostalo spravedlivého zastoupení podle krajů. Byl také místopředsedou Osvětového odboru ZÚVM, od roku 1929 kočujícím učitelem - dnes bychom řekli učitelem včelařství, 13.12.1931 byl zvolen předsedou včelařského spolku v Bystřici p. H., v r. 1934 se zúčastnil Včelařského sjezdu v Jugoslávii, je jmenován komisařem včelích nemocí.

Byl výborný a strhující řečník, svá pojednání na jakékoliv téma demonstroval na vlastních pomůckách či na „světelných obrazech“. Jezdil přednášet po celé Moravě, vedl vícedenní kurzy. Velké zásluhy si získal v plemenném chovu. Byl nadšeným průkopníkem rozchovu ušlechtilých kmenů včelích matek. „Ne barva, ale výnos“ - to byla jeho zásada, kterou razil na přednáškách a školeních, od roku 1927 jako člen Družiny přátel plemenného chovu včel, jako přítel a pokračovatel mistra včelaře Quida Sklenara z rakouského Mistelbachu.

Schmiedova linie Sklenarovy včely kraňské byla označena 47 H. Školy se včelíny i vůbec první oplozovací stanice sklenarek na Moravě v lese Ochozy u Bystřice p. H. zažily mnoho školení a návštěv. Schmied psal do odborných včelařských časopisů, ponejvíce do Včely moravské, prováděl meteorologická a fenologická pozorování, sledoval pilnost včel ve sběru nektaru a pylu, bodavost a nerojivost, zda se hodí do zdejších klimatických poměrů, byl přítelem vyhlášených odborníků své doby doc. ing. A. Schönfelda, ing. J. Savvina, Msgre F. Adamce. Ve spolupráci s Vojtěchem Jasným z Kelče propagoval výsadbu rostlin prospěšných včelám. Prosazoval také úzkou spolupráci sousedních organizaci.

 

 

 

 

Antonín SCHÖNFELD

 

Doc.dr.ing. Antonín Schönfeld (1869-1958) se narodil ve Vraňanech na Mělnicku, v rodině pokrokového včelaře. Rodiče se však brzy přestěhovali do Lužce nad Vltavou, obce, jež se přičiněním mladého Schönfelda, který se zúčastnil ostře protihabsbursky vyhroceného hnutí Omladiny, stala středem pokrokového dění podřipského kraje. Gymnázium vystudoval v Roudnici nad Labem a po maturitě se stal jedním z prvních posluchačů nově zřízeného zemědělského odboru při Vysoké škole technické. Současně absolvoval lékařskou fakultu Karlovy univerzity.

Vědeckou dráhu započal Antoním Schönfeld v oborech drobných hospodářských zvířat - drůbežnictví, včelařství, rybářství, hedvábnictví. Od prvopočátku studia na zemědělské fakultě působil nejprve jako externí, později jako řádný asistent zootechnického a zvěrolékařského ústavu Prof. Kašpárka. V roce 1915 se pak stal prvním vysokoškolským učitelem včelařství na zemědělské fakultě. Tento obor vyučoval až do roku 1948, tedy třiatřicet let. Jako vysokoškolský profesor přednášel také všeobecnou zootechniku, patologii, hygienu a porodnictví domácích zvířat.

Po rozpadu Rakousko - Uherské říše a vzniku samostatného Československa byl povolán do služeb ministerstva zemědělství. Pečoval o výzkumné ústavy pro živočišnou výrobu, byl přednostou výzkumného ústavu včelařského, rybářského a hydrobiologického.

Do dějin našeho včelařství se zapsal zvláště tím, že založil Výzkumný ústav včelařský v Dole. Od roku 1924 tato instituce, podle Schönfeldovy zásady - především sloužit praxi, odvedla nesmírný kus práce ve všech oborech včelařství. Antonín Schönfeld uvedl do činnosti i‚ další výzkumná pracoviště - v Židlochovicích na Moravě a v Liptovském Hrádku na Slovensku.

Při veškeré této náročné práci je až udivující rozsah jeho přednáškové činnosti mezi praktickými včelaři. Sám vyzbrojen vědomostmi, ale i zkušenostmi ze studijních cest po Francii, Švýcarsku, Itálii, z pracovního pobytu v Erlangenu u Prof. Zandera, mohl předávat vědecké poznatky natolik populárně, aby z nich mohli posluchači co nejvíce vytěžit. Vynikajícími přednáškami nejen vzdělával stávající včelaře, ale získával i nové zájemce o chov včel. Vychoval také bezpočet učitelů včelařství.

Antonín Schönfeld byl od mládí publicistou. Působil v redakci Národních listů a založil dokonce zvláštní žurnalistickou a vydavatelskou kancelář. Od roku 1920 do roku 1936 byl redaktorem časopisu Český včelař. Napsal nepřeberně aktivizujících i kritických článků. Po ukončení aktivní pracovní dráhy se pak konečně mohl soustředit na zpracování a vydání odborných publikací. Kniha Nemoci a nákazy včel vyšla v roce 1939 a později byla s velkým ohlasem vydána Anatomie, morfologie a fyziologie včely medonosné.

Výčet nesmírné pracovní píle by nebyl úplný bez zmínky o činnosti organizátorské. Antonín Schönfeld byl už v roce 1914 zvolen do tehdejšího řídícího centra - Zemského ústředí včelařského spolku v Čechách. Až do roku 1936 byl předním aktivistou včelařské činnosti v centrálních orgánech. To, že byl poctěn čestným členstvím a předsednictvím mnoha spolků dokumentuje, jak váženým byl mezi včelaři. Jeho celoživotní dílo bylo oceněno mnohými poctami.

 

 

 

 

V.J. SIMANOVSKIJ

 

Vsevolod Julijevič Šimanovskij (1866-1934) pocházel z Kyjeva. Vystudoval vojenské učiliště a stal se vojákem z povolání.

V době vojenské aktivní služby se odlišoval od kolegů tím, že měl rád zahradnictví, ovocnářství a včelařství. Téměř všechny volné chvíle věnoval studiu těchto oborů a návštěvám zahrad, sadů a včelařských objektů. Mnozí kolegové jej pro netypické vojenské zájmy považovali za podivína. Brzy se v těchto zájmových oblastech vypracoval na odborníka. Bylo tedy zcela přirozené, že po odchodu do výslužby se mu staly jeho další celoživotní náplní.

Se včelařstvím začínal tak, že v období dovolenek si v Ulmansku založil ovocný sad a v něm velký včelín. Zde pak organizoval kursy praktického včelařství, ve kterých přednášel tehdy známé a ověřené teoretické poznatky a prakticky je aplikoval při cvičeních přímo ve včelíně s frekventanty kursu.

Po otci zdědil vlohy pro pedagogickou a organizační práci, takže byl schopen velmi jasně a srozumitelně a současně i názorně vysvětlovat příčiny, následky a souvislosti jednotlivých etap života včely. V kursech vyškolil několik stovek nadšenců včelařství, kteří jej propagovali, rozšiřovali a realizovali v dalších oblastech Ukrajiny.

První knižní publikaci vydal, když mu bylo dvacet tři let. Jmenovala se Sad při národní škole, mimo jiné v ní dokazoval, že sad bez včel není úplnou zemědělskou jednotkou.

Organicky na tuto knihu navazovala další publikace - Včelín při národní škole, ve které propagoval vyučování včelařství v komplexu s ostatními přírodovědnými předměty. Při jejím koncipování vycházel z teze, že mladou generaci je potřebné vychovávat od malička i ve včelařství, a to pro jeho nesmírný hospodářský význam.

V roce 1910 se stal Šimanovskij učitelem na Bojarské včelařské škole. Zde se mohly v plné míře rozvinout už uvedené vlohy i spisovatelský talent. Didakticky a metodicky přepracoval na podmínky této školní instituce všechny oblasti, se kterými včelařství souvisí. Zároveň intenzivně shromažďoval, třídil a kriticky přehodnocoval tehdejší dostupné včelařské poznatky. Výsledkem šestileté práce byla vynikající příručka - Metody řízení včelařství. Stala se z ní velice využívaná učebnice, ale také i významný dokument o úrovni včelařství na Ukrajině a v Rusku v počátku tohoto století.

Ve včelařské škole se Šimanovskij speciálně zabýval i analýzou nejnutnějších prací včelaře, jejich chronologickým sledem v průběhu včelařského roku, frekvencí prohlídek včelstev a výsledky, které od nich můžeme očekávat. Výsledkem byla další kniha - Nejhlavnější způsoby vedení včelína, s podtitulem - medné, voskové a rojové hospodářství.

Šimanovskij patřil na Bojarské včelařské škole k nejoblíbenějším, ale i nejpřísnějším pedagogům, s vrozeným smyslem pro spravedlnost a objektivitu vztahu učitele a žáka.

Okolní včelařská veřejnost intenzivně využívala i jeho ochoty poskytovat konzultace a rady. Někdy bylo zájemců tolik, že museli být zařazeni do pořadníku.

Analýza velkého množství článků, které uveřejnil v časopisech Praktické včelařství, Včelařství nebo Pokusný včelín ukazuje, že reagoval na všechny otázky, které se v tom čase ve včelařství objevily a vyžadovaly řešení, anebo odborné stanovisko. V publikování článků neochabnul ani když postupně ztrácel zrak a nakonec oslepl úplně.

V. J. Šimanovskij zanechal dílo, které navazovalo na dobré tradice ukrajinského včelařství založené P. I. Prokopovičem. Sám je významně rozšířila posunulo další kvalitativní stupeň poznání. Jeho dílo překročilo hranice regionu a pozitivně ovlivnilo vývoj včelařství prakticky ve středoevropském měřítku.

 

 

 

 

Štěpán SOUDEK

 

Dr. Štěpán Soudek se narodil 28.srpna 1889 v Hluboké nad Vltavou. Gymnázium vystudoval v Českých Budějovicích a poté studoval přírodovědu na Karlově univerzitě. Po první světové válce, kterou prodělal jako důstojník, se stal středoškolským profesorem. V roce 1920 se stal asistentem při zoologickém ústavu Vysoké školy zemědělské v Brně. V té době se věnoval především studiu mravenců o nichž vydal řadu vědeckých prací.

Od roku 1924 se začal Štěpán Soudek věnovat problematice včely medonosné. Podařilo se mu získat americké státní stipendium. V letech 1925 a 1926 v této zemi studoval praktickou entomologii a včelařskou vědu. Pobyt na univerzitách i poznání chodu velkých včelařských závodů mu vynesly mnohé teoretické i praktické poznatky, zejména pak v tzv. užité entomologii, což je znalost hmyzu pro praktické využití v zemědělství a lesnictví. Po návratu do vlasti se stal jejím průkopníkem a vášnivým propagátorem. Tomu odpovídala i jeho práce Praktická entomologie ve Spojených státech severoamerických, kterou u nás vydala Zemědělská akademie.

Mezi nejvýznamnější vědecký počin dr.Soudka patří objev funkce hltanových žláz včely. Už za pobytu v Americe na Cornellově univerzitě, konal první pokusy a pokračoval v nich po návratu do vlasti. Objev jej povýšil mezi světové vědecké kapacity oboru včelařství.

Přesto, že se stal tak významným vědcem, že měl mnoho povinností spojených s postavením docenta a později profesora Vysoké školy zemědělské, našel si čas i na organizátorskou práci ve včelařské organizaci. Zúčastňoval se porad, podílel se na vytváření včelařské expozice na výstavě soudobě kultury v Brně roku 1928, účastnil se práce v družině plemenného chovu včel, zastupoval včelaře při jednáních s různými státními korporacemi, stal se dokonce předsedou svazové cukerně komise. Jeho zásluhou (a zásluhou Msgre.Františka Adamce, který pohnul Ústředí, aby věnovalo určitou finanční částku) byl postaven pro studijní účely v zahradě Vysoké školy včelín. Přednášky Prof.Soudka směli navštěvovat i studenti jiných brněnských Vysokých učilišť.

Významnou érou v existenci časopisu Včely moravské, bylo sedmileté údobí, po které ji Štěpán Soudek redigoval. Nesčetně bylo článků, námětů, rad‘ jejichž byl autorem. Pod jeho redakcí měl časopis vzorovou úroveň.

Na mezinárodním poli se Soudek zasazoval o přátelskou spolupráci mezi včelaři. V Bělehradě, na všeslovanském sjezdu, usiloval o společný vědecký orgán slovanských včelařů. Působil v Apis clubu, byl členem vědecké společnosti The Society of the Sigma při Cornvellově univerzitě v USA a členem Československé akademie věd.

Nečekaná smrt jej zastihla 20.února 1936 ve věku šestačtyřiceti let.

 

 

 

 

 

P. Jan STÁHALA

 

Narodil se roku 1813 v Hranicích na Moravě, zemřel roku 1884 v Dolanech u Olomouce. Konzistorní rada P. Jan Stahala zde byl děkanem. Na dolanské farní budově mu byla v roce 1936 odhalena pamětní deska, avšak již v roce 1924 bylo jeho záslužné činnosti vzpomenuto na slavnostní členské schůzi olomouckého včelařského spolku, jehož členové si pravidelně význam činnosti P. Stáhaly připomínali.

Moravští včelaři nazývali P. Stáhalu, který byl zakladatelem plemenného chovu včel, a zabýval se hlavně chovem včel cyperek - králem cyperek. Choval i včely vlašky a zabýval se též chovem bource morušového. Spolupracoval také s nadšeným včelařem Kolowratem-Krakokovským, a právě s ním měl největší podíl na rozšíření cyperek v naších zemích. Uznával je za nejzpůsobilejší ze všech včel. Patřil k těm, kdo hledali nové směry plemenitby, cílem mu byl chov na výkonnost. V prvním období chovu byla tehdy při hodnocení dosažených výsledků jedním z významných činitelů barva. Bylo to samozřejmé šlo o chov cizinek, na jejichž typu, barvě a hlavně schopnosti udržet se v novém chovném prostředí tehdy záleželo. Patřil k těm včelařům, kteří přistupují ke kontrole užitkovosti jako k významnému hledisku pro skutečnou hodnotu včelstva. Právě na výběr plemeniva a na kontrolu užitkovosti se v našich krajích odedávna kladl velký důraz. Sledovala se užitkovost v následných generacích.

Jan Stáhala byl dopisujícím členem Včelařského odboru, zřízeného roku 1854 při Moravskoslezské hospodářské společnosti v Brně. Protože patřil mezi včelařské průkopníky, kteří v plemenném chovu uplatňovali výběr chovného materiálu a cílevědomou péči o oplození včelích matek, podával o svém snažení písemné zprávy. O snahách našich včelařů se informace šířily po celé střední Evropě, a o P. Stáhalovi navíc věděli i v Anglii a v Americe. Byl znám jako propagátor chovu matek ve včelstvu v osiřelci. Později, v 30. letech 20. století byla tato metoda sice odsuzována, ale v padesátých letech byl tento způsob již uznáván za lepší než chov při matce. P. Jan Stáhala zdůrazňoval také význam trubců ve včelstvech pro potřebu chovu. Byl obhájcem teorie, že matka je nejlépe oplodněna trubcem z vlastního včelstva. Tato teorie byla publikována v Eichstädtských včelařských novinách roku 1870 a odtud převzata do odborných časopisů téměř celého světa.

Později se P. Stáhala zúčastnil i pokusů s řízeným oplodňováním včelstev v izolovaném prostředí. Jako jeden z prvních zpozoroval opakovaný snubní prolet matky - bylo to v roce 1873. Roku 1868 publikoval ve Včele článek Spolkove úle a jejich rozměry, Spolkový stojan a Spolkový dvíčák; roku 1871 a 1872 články Podzimní zpráva o mém včelařeni. V roce 1870 uveřejnil ve Včelaři materiál Způsoby, jakéž užívám k vypěstování včelích královen, v roce 1978 Nové výzkumy o životě včel a roku 1881 článek Rozhodný zápas o účinlivosti včely cyperské.

V místě svého působeni a v okolí byl P. Jan Stáhala velmi oblíben, včelaři vyhledáván a uznáván. Spolupracoval také se včelařem Františkem Pavlů (nar. 1833), učitelem v nedalekém Droždíně a později v Loučanech. Spolu zušlechťovali včelstva právě dovozem vlašek a cyperek.

Významu díla P. Jana Stábaly bylo mnohokrát vzpomenuto. Jeho jméno bývá uváděno ve včelařské literatuře s poukazem na záslužnou činnost, při níž se osvědčil nejen jako nadšený průkopník a badatel, rádce a propagátor, ale i jako novátor, který daleko dopředu předjímal až mnohem později ověřené a uznávané metody.

Na pamětní desce na farní budově v Dolanech je P. Jan Stáhala nazván průkopníkem moderního včelařství. Tím skutečně byl a důstojně se zařadil svým dílem mezi nejvýznamnější včelařské odborníky druhé poloviny minulého století.

 

 

 

 

Jaroslav SVOBODA

 

Prof.ing.dr. Jaroslav Svoboda se narodil 2. května 1900 v Kutně Hoře. Tam také absolvoval reálku a poté studoval obor chemiéko - technologického inženýrství na Českém vysokém učeni v Praze. Po druhé státní zkoušce, kterou složil s vyznamenáním, pokračoval ještě ve studiu potravinářské expertizy. Po obhajobě dizertační práce o medech, vzniklých přikrmováním včel v době snůšky, byl prohlášen doktorem technických věd.

Krátce pracoval v potravinářském průmyslu, ale už v roce 1924 nastoupil jako chemik do tehdy nedávno vzniklého Výzkumného ústavu včelařského v Dole. Byl to významný životní krok, práci v tomto ústavu zasvětil celý svůj produkční věk. Z toho plných 27 let od doby kdy převzal řízení ústavu po dr.V.Peterkovi, udával ráz jeho vědeckému, výzkumnému a osvětovému zaměření. Koncepční pojetí práce ústavu viděl v úzké součinnosti výzkumu s praxí. Cílem pak byl rozvoj a rozmach včelařství u nás, a to nikoli jenom jako záliby, ale zejména jako nezbytně součásti národního hospodářství. Prospěšnost spatřoval nejen v dostatku včelích produktů, ale zejména v opylovací činnosti, jež je v přírodě nezastupitelná.

Jako výzkumný pracovník s nevšední šíří zájmů a vědomostí, se Svoboda věnoval příkladně pylovým náhražkám o nichž uveřejnil řadu významných materiálů ceněných v té době i v cizině. Významně práce odvedl v oblasti dokonalého zužitkování medu, jeho zpracování na medovinu a medové likéry, v tomto směru působil i jako odborný poradce. V neposlední řadě se zaměřoval na výzkum včelích nemocí, nákaz a otrav.

Věnoval se rovněž činnosti pedagogické. Přednášel na Vysoké škole zemědělské v Praze a na fakultě v Českých Budějovicích, kde působil od roku 1946 jako docenta posléze od roku 1966 jako profesor. Četné byly jeho přednášky na mezinárodním vědeckém fóru a na druhé straně nespočetně přednášek uskutečnil v nejrůznějších včelařských organizacích.

Literární odkaz profesora Svobody zahrnuje 85 vědeckých prací a přes 300 prací vědecko - populárních. Spolupracoval s odbornými včelařskými Časopisy, zejména s časopisem Včelařství, kde svými pojednáními vycházel vstříc včelařské praxi.

Prof.ing.dr. Jaroslav Svoboda zastával jako přední expert řadu významných postů. Byl kupříkladu dopisujícím členem Československé akademie věd, do konce svého života místopředsedou mezinárodní včelařské organizace Apimondia, členem mezinárodní komise pro potírání včelích nemocí při Mezinárodním epizootickém ústavu v Paříži, čestným členem Bee Research Association, členem správních orgánů a pracovních sborů včelařských organizací. .

Celoživotní dílo Prof.Jaroslava Svobody věnované vědeckému pokroku bylo oceněno mnohými vysokými vyznamenáními, mimo jiné stříbrnou plaketou ČSAV Za zásluhy o vědu a lidstvo.

 

 

 

 

Ľudovít ŠVANCER

 

První články s včelařskou tématikou uveřejnil Ĺudovít Svancer (1898—1980) až v sedmatřiceti letech, kdy už byl známým včelařským praktikem, funkcionářem a agilním organizátorem odborných akcí.

První knižní publikaci — Med jako léčivá potravina, kterou napsal se svou dcerou lékařkou, vydal ve svých devětapadesáti letech. Její obsah a styl, jakým byla napsána, naznačil, že do naší včelařské literatury vstoupil člověk s racionálním vyjadřováním, hlubokou odbornou znalostí, schopný vyjádřit i komplikované záležitosti tak, aby byly srozumitelné pro všechny kategorie čtenářů.

Úspěch, který měla tato brožurka jej později podnítil k napsání dalšího díla — Praktický včelař. Vydal ho pod jménem Gešajovský v roce 1962. Je možno bez nadsázky říci, že ve své době se knížka stala základní příručkou. Ukázalo se, že Švancer dokáže vlastní odborné poznatky originálně srovnávat se světovými vědeckými autoritami, a tak dosáhl důraz v argumentech jím navrhovaných postupů, které doporučuje široké praxi. Tak prosadil svůj vlastní styl, kterým se stal typickým a populárním.

Krátce po vydání byl Praktický včelař rozebrán a jeho druhé vydání Švancer rozšířil a doplnil o statě volby stanoviště a umístění včelstev, páření matek, o význam obnovy včelího díla i o nové poznatky z oblasti včelích produktů. Druhé vydání vyšlo v roce 1964 a bylo přeloženo i do maďarštiny.

Mimořádný úspěch měla i jeho třetí práce Výživa a krmení včelstev (1967), protože reagovala na otázky, které jsou ve včelařské praxi interpretovány značně rozdílně a nejednotně. Švancer se pokusil, na podmínky našeho regionu, tyto otázky objektivizovat, racionalizovat z různých hledisek, zejména pak ekonomického ze strany včelaře a fyziologického ze strany samotné včely. O aktuálnosti, obsahu, významu odborných poznatků snad nejlépe dokumentuje skutečnost, že byla odměněna bronzovou medailí na kongresu Apimondie v roce 1971.

Když z popudu nakladatelství zemědělské literatury Príroda vyšel návrh na napsání jednoduché příručky pro zájemce o včelařství, napsané na základě vlastních a vědecky podložených znalostí autora, byl mezi několika kandidáty vybrán Ĺudovít Švancer. Příručka Začínáme včelařit, vydaná v roce 1969, byla kladně přijata nejen začátečníky, kterým byla určena, ale i celou širokou včelařskou veřejností. Kromě základů, s kterými se musí začátečník seznámit, do ní vlastně vložil filozofii obhajující včelařství a jeho význam v době, ve které žijeme.

Byl i spoluautorem Právní příručky včelaře, která vyšla v roce 1970.

Ĺudovít Švancer se mnoho let prakticky i teoreticky věnoval zdravotní problematice včelstev. Podílel se na mnohých úspěšných opatřeních zaměřených na zlepšení stavu v této oblasti. Nakonec se stal předsedou zdravotního odboru SZV, spolupracovníkem Státní veterinární správy, rádcem a poradcem včelařských organizací. V době jeho aktivního působení snad nebylo organizace, ve které by zdravotní problematiku nepřednášel.

Poslední knihu věnoval právě zdravotnické problematice. Prakticky orientovaný Boj proti chorobám včel vyšel v roce 1977 v nakladatelství Príroda.

 

 

 

 

Václav ŠVARC

 

Včelařský nadšenec Václav Švarc (1853-1920) z Kolče u Prahy proslul v historii českého včelařství hned v několika oblastech, v podnikání, v organizátorské práci, ve vzdělávací činnosti a jako odborný spisovatel a redaktor.

Švarcovi se připisuje, že byl zakladatelem Prvního českého včelařského závodu. V literatuře lze například nalézt snímek honosného, velice umně vyvedeného velkovčelína dr.Jaromíra Rašína, který vybavoval právě Švarcův závod 140 Budečáky.

Od mládí byl Václav Švarc horlivýma úspěšným organizátorem včelařského dění. V roce 1882 založil s A.Kozákem Včelařský spolek pro okres slánský. Jednadvacet let v něm pak vykonával funkci jednatele. Jako delegát svého spolku se zúčastňoval všech včelařských sjezdů a výstav. Po tři roky byl také jednatelem Zemského ústředního spolku.

Významným počinem Václava Švarce bylo založení včelařské kurzovní školy. Ze skrovných prostředků, družstevní svépomocí a tudíž bez státních subvencí, byla zbudována školní budova v Týnci pod staroslavnou Budčí. Sloužila drahná léta teoretickému i praktickému vyučování včelařů. Slavnostně byla otevřena 29.června 1914. Budova nebyla rozměry příliš velká, ale na svou dobu byla účelně zařízená a vybavená potřebným Včelařským materiálem a pomůckami. Ke škole přináležela zahrada v níž se pěstovaly medonosné rostliny a byl v ní umístěn včelín pro pětadvacet včelstev.

Školu a tudíž i kurzy, včetně praktické výuky, osobně řídil Václav Švarc. Probíhaly podle dobového výroku takto: „Na kursech těch jest každému příteli včely dána příležitost, v době nejkratší a nákladem co nejmenším, všechno jednoduché, dobré a praktické pro chov včely poznati jak teoreticky tak prakticky“. Dlužno říci, že kurzy byly pořádány ještě před otevřením nové školní budovy a byly hojně navštěvovány. V průběhu šestatřiceti let jich bylo uspořádáno 51 a absolvovalo je 2557 osob. Ve své době tudíž Václav Švarc prostřednictvím kurzovní školy odvedl nesmírný kus práce na osvětovém poli. Krom toho měl ovšem i rozsáhlou přednáškovou činnost. Zvlášť významné byly rozhlasové přednášky, na kterých se mimo jiných odborníků podílel. Vysílalo se nejen pro včelaře, ke kterým se tak éterem dostávaly praktické pokyny, ale byly zaměřeny i na širokou veřejnost, kterou uvědomovaly o významu medu ve výživě a významu včely vůbec. Pro zajímavost - Švarc se podílel i na úpravách včelařského filmu pražské společnosti Loydfilm.

Nespornou službu vzdělává i včelařů a šíření nových poznatků prokázal Švarc svou publicistickou činností. Od roku 1894 vydával Kapesní kalendář Českoslovanských včelařů a od roku 1904 pak měsíčník nazvaný Praktický rádce včelařů.

Jeho obsah v podstatě charakterizuje podtitul: Obrázkový časopis věnovaný veškerým zájmům našich včelařů v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i na Slovensku. A skutečně, časopis se nezpronevěřil svému názvu. Na jeho stránkách nalezli Čtenáři nepřeberně praktických rad a zajímavostí, jež mohli ve svých chovech upotřebit.

Na závěr několik charakteristických výňatků za Švarcova úvodníku v prvním čísle „Rádce“ z roku 1908 svědčících o moderním pojetí jeho názorů: - V práci a vědění jest naše spasení - zásadě této chceme věrni zůstati i v tomto pátém již ročníku. Chceme svědomitě přičiniti se, abychom povznesli vědomosti včelařské a tím urychlili, usnadnili a těž i výnosnější učinili práci včelařskou... Proto i v tomto roku nezapomeneme na otázku včelích příbytků moderních... Protože duší rodiny včelí jest ušlechtilá matka, neopomeneme opět a opět důraz klásti na chov matek, sebeušlechtilejší včelstvo i s nejlepší matkou nic by nepomohlo, kdyby nebylo snůšky, proto i nadále všímati si budeme včelí pastvy... Družstevnictví však veliký úkol míti může i v zásobování spolků i jednotlivců včelstvy i matkami i v pomoci k odbytu medovému... Vědomosti i zkušenosti obohacují se velmi sledováním zkušeností cizích, i jiných národů,..“

 

 

 

 

Georgij Filipovič TARANOV

 

Tentokrát si řekneme něco o všestranném ukrajinském vědci, pedagogovi a publicistovi, kterým byl profesor a doktor biologických věd G. F. Taranov (1907 - 1986).

Jako dvacetiletý mladík zahájil Taranov dráhu vědeckého pracovníka oblastní ukrajinské včelařské stanice. Po deseti letech soustředěné práce, která byla korunována mnoha pozoruhodnými výsledky, se po úspěšném konkursním řízení stal nejprve samostatným a později vedoucím vědeckým pracovníkem Výzkumného ústavu včelařského v Rybnoje.

G. F. Taranov věnoval při svém výzkumu hodně času a pozornosti včelímu vosku. V této souvislosti například koncem padesátých let zkoumal vliv krmení včel na jeho vyprodukované množství. Zkoušel tehdy krmit mladé včely pouze cukrem a mimo jakoukoli pochybnost prokázal, že do patnácti dnů ztratily takto jednostranně krmené včely 15 až 20 procent proteinů voskových žláz. Výsledkem těchto pokusů byl nezvratný důkaz o tom, že bílkovinná potrava, kterou představuje pyl, má rozhodující vliv na stavební pud včel a potažmo i na množství včelami „vyrobeného“ vosku.

Svoje úsilí zaměřil Taranov také na objasnění problematiky zimováni včelstev, a to zejména na působení vnějších a vnitřních vlivů na zimní hrozen. Zkoumal však také podíl včel na termoregulaci v úlu během letních měsíců. Všechny tyto jeho pokusy přinesly konkrétní poznatky pro každodenní včelařskou praxi. Je však nad rozsahové možnosti tohoto sloupku vypočítat celou šíři odborné problematiky, které Taranov věnoval svoji pozornost. Avšak rozhodně se nelze ještě nezmínit o jeho pedagogické a publicistické činnosti.

Souběžně se svojí vědeckou činností totiž Taranov působil na několika univerzitách jako docent a později profesor včelařství. Jeho bohatou vědeckou a pedagogickou činnost si lze jen těžko představit bez činnosti publicistické. Víme, že profesor Taranov byl autorem a spoluautorem více než čtyř set titulů, a to nejen publikací shrnujících výsledky experimentálních prací, ale občas „zabrousil“ také do oblasti populárně vědecké literatury a dokonce i do beletrie.

Z ryze včelařských knih stojí za připomenutí zejména tyto jeho dva tituly: Biologie včelstva a Anatomie a fyziologie včel medonosných. Výčet jeho publicistických aktivit by ale nebyl úplný, kdybychom si ještě neřekli, že profesor Taranov byl dokonce několik let hlavním redaktorem časopisu Pčelovodstvo, kde se mimo jiné v nejvyšší míře projevila jeho schopnost pracovat s informacemi.

 

 

 

 

Marie Terezie

 

Tentokrát si připomeneme ženu, která se sice sama včelařením nezabývala, avšak svým vlivem výrazně přispěla ke zvýšení vážnosti tohoto oboru, ba dokonce se pokusila pozitivně ovlivnit jeho rozvoj. Že se záměr tak docela nevydařil, nebyla pouze její vina.

Marie Terezie pocházela ze šlechtického rodu Habsburků. Byla dcerou Karla VI. a narodila se 13.5. 1717. Když se na základě pragmatické sankce v rakouských dědičných zemích ujala v roce 1740 vlády, stala se českou a uherskou královnou. Jako manželka Františka I. Lotrinského byla pak roku 1745 korunována na římskou a německou císařovnu. Důležitější je se zmínit, že za její vlády došlo k mnoha správním, hospodářským a sociálním reformám, které sice vedly k upevnění absolutistické monarchie, ale zároveň také výrazně přispěly k rozvoji průmyslu a obchodu.

Málokdo asi také ví, že to byla právě Marie Terezie, která dala na jaře roku 1754 udělat soupis svých poddaných (a domů) v zemích České koruny, v Horních a Dolních Rakousích, Korutanech, Kraňsku a Tyrolích. Šlo vlastně o první sčítání obyvatelstva v Evropě. V Čechách a na Moravě tenkrát napočítali něco málo přes tři miliony lidí.

V roce 1775 bylo pro Moravu a Rakousko na popud císařovny nově a jednotně upraveno někdejší medařské právo tzv. Včelařskými patenty Marie Terezie, o rok později, se těchto patentů dočkaly i Čechy. V patentech byl chov včel prohlášen za svobodný a jako takový, byl zároveň osvobozen od daní a poplatků. Rovněž bylo upraveno tzv. rojové právo, podle něhož směl včelař svůj roj stíhat a usadit i na cizím pozemku. Se včelstvy směl libovolně kočovat. Včelařům, kterým by se podařilo dosáhnout většího počtu včelstev, byly slíbeny peněžní prémie a pro věděníchtivé se počítalo se zřizováním včelařských škol. Patenty však také pamatovaly na nenechavce a vandaly, jejichž zavrženíhodné činy měly být napříště daleko tvrději trestány.

I když tyto včelařské patenty měly, a v mnohém i mohly, přispět k pokroku ve včelařství, nakonec očekávání do nich vložené tak docela nesplnily. Například velká vymoženost, kterou jsou bezesporu včelařské školy, zůstala nevyužita, neboť pro nezájem včelařů byly školy brzy zrušeny. Stejně tak se příliš výrazně neprojevila podpora velkochovů.

V sedmém odstavci patentů se například praví: „Vysloveně tuto prohlašujeme, že každý sobě včely v jakémkoliv oblíbeném množství držet a Živnost tu svobodně provozovati může, naproti tomu pak vrchnosti, úředníci aj., kteří by poddaným v chovu včeliček neb v obchodu s medem a voskem ta nejmenší protivenstva nebo příkoří činili, mohou naši nejvyšší nemilost očekávati. „Jistě pěkné a moudré rozhodnutí hodné velké panovnice, avšak v praxi to vrchnosti příliš nebránilo, aby se nedopouštěla vůči včelařům nejrůznějších ústrků. Navíc je třeba říci, že ustavením těchto patentů bylo vlastně zrušeno právo včelařů na medařská sdružení, což se vrchnosti velice zamlouvalo, avšak z hlediska rozvoje včelařství to lze rozhodně považovat za krok zpátky.

Uzákoněním ochrany včelstev při kočování se rovněž očekávané výsledky nedostavily, neboť kočující včelař musel ve skutečnosti majitelům půdy za včelí pastvu ještě zaplatit. A kromě toho se bohužel do tereziánských patentů nedostalo ani ustanovení o zdravotní ochraně včelstev před nákazami. Přesto byly patenty takříkajíc znovu „oprášeny“ v době, kdy Marie Terezie už dávno nežila - zemřela 29. 11. 1780 - a stalo se tak na prvním sjezdu československých včelařů v roce 1921, který se konal v Praze. Tehdejší tajemník svazu Václav Šmidlík ve svém vystoupení řekl, že není třeba hledat nové programy, protože všechno, co včelaře tíží a brzdí rozkvět včelařství, už bylo dávno řečeno. Stačilo by, jak zdůraznil, aby výsady včelařů, udělené patenty Marie Terezie byly respektovány a plněny. Ale také aby se včelaři sami zasadili o jejich naplnění a nečekali, že to udělá někdo za ně. A v tom je výrazná část podstaty problému, což známe dobře i my dnes. Zákony, vyhlášky (v tomto případě patenty) jsou jedna věc a jejich dodržování či respektování bývá věcí docela jinou. Je asi užitečnější se zasazovat o dodržování a vyžadovat plnění třeba i méně dokonalých právních předpisů a norem, než trpně připustit jejich pošlapání.

Některými autory však bývá ze včelařského hlediska doba panování Marie Terezie označována za velmi utěšenou. Ve stylu nekritického nadšenectví a zkrašlování zašlých časů popisují, jak včelařství u nás vzkvétalo. Nebylo prý stavení, u něhož by se včely nenacházely. Avšak studiem dobového odborného i obecného tisku lze zjistit, že z výše uvedených příčin tomu všude tak docela nebylo. S historickými fakty se totiž obvykle zachází pouze dvěma krajními způsoby. Je to podobné jako s medem a jeho účinky na lidské zdraví. Jedni mu připisují div ne zázračnou moc, zatímco ti druzí ho považují za obyčejný cukr. První mají dobrou vůli pomáhat (ale bohužel za každou cenu), druzí jsou na tom obvykle zainteresováni určitým ziskem, avšak při hodnocení konečného výsledku to nejspíš vyjde nastejno.

Takže když to shrneme, lze vidět pozitivní přínos tereziánských patentů nejen ve shora uvedených praktických bodech, ale i v tom, že význam včel, včelařů a včelařství byl uznán oficiálně a takříkajíc na nejvyšší úrovni. Na druhé straně tím, že ustavením patentů zaniklo právo včelařů na sdružení, jak už bylo také naznačeno, došlo k útlumu rozvoje tzv. lidového včelařství. To však nikterak nesnižuje velikost Marie Terezie, neboť od panovnice vládnoucí v osmnáctém století, byť osvícené, ani nebylo možno očekávat, že by přála či snad dokonce napomáhala jakémukoli sdružování svých poddaných.

 

 

 

 

Alois THUMA

 

Mezi plejádu osobností českého včelařství patří bezesporu

učitel a později ředitel školy v Chrudimi Alois Thuma (1838 až 1914). Stanul mezi předními činiteli, kteří se zasloužili o všestranný rozvoj včelařství u nás.

V městě Chrudimi se narodil a prožil v něm celý, nesmírnou aktivitou naplněný život. V historii včelařství je zapsána Chrudim jako místo, kde vznikl první včelařský spolek. Vedle hraběte Jana Harracha, hraběte Theodora Thunar, ředitele A. Eckerta, patřil Thuma mezi jeho zakladatele. Stal se prvním jednatelem, později místopředsedou a posléze i dlouholetým předsedou.

Vedle práce organizátorské, patřil Alois Thuma mezi pilné publicisty a odborné spisovatele. Po několik let redigoval spolkový časopis Včela chrudimská, v letech 1870 -1872 vydával Včelařský kalendář, který byl u čtenářů velmi populární. Byl stálým spolupracovníkem Českého včelaře a Včely brněnské a hojně přispíval i do jiných periodik zejména hospodářského charakteru, aby tak povzbuzoval zájem veřejnosti o včelařství a probouzel lásku ke včelám. Je autorem četných odborných spisů. Jmenujme: Med a zužitkování jeho v domácnosti; Stručný návod ke včelaření; Život včel; Vývoj a ústrojí včel; Devatero přikázání včelařských; Včelařství v úlech dzierzonských a jiné.

Alois Thuma se celý život věnoval pedagogické práci. Vyučoval mnoho roků včelařství na střední hospodářské škole v Chrudimi. Jako učitel včelařství absolvoval nepřeberně přednášek pro včelaře. Šíře jeho vědomostí byla obdivuhodná, posuďme z některých témat, s kterými vystoupil na včelařských sjezdech. V roce 1878 na V. sjezdu včelařském v Chrudimi - Prospěšnost a upotřebení umělých mezistěn. Zkušenosti s cizími plemeny včelími vůbec a s cyperkami zvlášť. V roce 1880 na III. sjezdu českomoravských včelařů v Plzni - Co vadí rozvoji včelařství a jakým způsobem dalo by se pomoci. V roce 1894 na sjezdu včelařů českoslovanských v České Skalici - O vývinu a ústrojí včely. Na jiných sjezdech pak: Jak by měly býti zařízeny spolky včelařské, by ku povznesení včelařství přispívaly; Jakých vad dopouštějí se včelaři, zvláště začátečníci; O životě královny včelí; O posledních novinkách směřujících k povznesení českého včelařství; atd.

Za zásluhy o včelařství byl Alois Thuma vyznamenám stříbrnou státní medailí a jmenován čestným členem zemského ústředního spolku včelařského. Zemřel v Chrudimi 2. července 1914. Jako epitaf vystihující plně osobnost Aloise Thumy může posloužit citát vybraný z Keberleho Dějin českého včelařství: „Jako učitel působil po dlouhá léta se zdarem výborným, neboť kořenil přednášky své zdravým humorem, takže všude rád byl viděna poslouchán“.

 

 

 

 

Boleslav TOMŠIK

 

Cestičky lidských osudů bývají všelijak klikaté a jeden nikdy neví, kam až ho nakonec zavedou.

A tahle skutečnost místo, aby nás děsila, dává obyčejnému všednímu životu příchuť velkého dobrodružství. Mladý člověk obyčejně hledí do budoucna s očekáváním, což je dobré. Jenže někdo v tomto stavu setrvá po zbytek svých dnů‘ zatímco jiný začne systematicky hledat. Těch druhých je sice méně, ale obrazně řečeno jsou to právě oni, jímž vděčíme za skutečnost, že jsme slezli se stromů. Každé nově započaté činnosti obvykle předchází nezřízené nadšení a hodně optimismu. Později člověk zjistí, že mu ze vší té prvotní euforie zbyla jen fůra práce, kterou zhusta provázejí omyly a prohry. Jenže bez toho všeho málo co dobrého na tomto světě vzejde. A to vše si moc dobře uvědomoval i profesor RNDr. Boleslav Tomšík, když se někdy ve třicátých letech připravoval na svou vědeckou dráhu.

Ve své badatelské činnosti se nejprve zaměřil na některé rody včel samotářek a vosiček z čeledi Proctotrupidae, a těmito pracemi vešel do povědomí entomologů celého světa. Po svém příchodu na Vysokou školu zemědělskou v Brně se začal úzce specializovat na včelařství a hedvábnictví. Během poměrně krátké doby zde vybudoval včelařský a hedvábnický ústav. Později se začal prof. Tomšík úžeji specializovat na problematiku včelařské velkovýroby. Během let soustavné práce se mu podařilo přispět k vyřešení některých otázek plemenitby, vzdušného zimování včelstev. Mezi jeho velké zásluhy patří vymezení jednotlivých bioklimatických oblastí v České republice z hlediska chovu včel.

Profesor Tomšík pracoval mnoho let v akademických funkcích jako děkan fakulty a prorektor Vysoké školy zemědělské v Brně. Mnozí jeho žáci dosáhli pozoruhodné výsledky ve výzkumu i v zemědělské praxi.

I přes značné zaneprázdnění vědeckou prací a náročnou pedagogickou činností nezapomínal profesor Tomšík ani na “obyčejné“ včelaře-praktiky. Po celý čas s nimi pracoval a v Brně jim dokonce „dělal“ dlouhá léta předsedu základní organizace. Svoje poznatky z výzkumu i z praktické činnosti včelaře a včelařského funkcionáře dovedl skloubit, aby je posléze zúročoval ve své publicistické činnosti, a to jak v časopisu Včelařství, tak i na stránkách slovenského Včelára.

 

 



G. F. Townsend

 

Rozsáhlá vědecká, pedagogická i organizátorská činnost doktora Gordona F. Townsenda ve včelařství se datuje od roku 1939. Je většinou spojena s Guelphskou univerzitou, která sídlí ve městě Guelph v kanadském Ontariu. Zde na katedře biologie životního prostředí vedl dloubá léta oddělení včelařství.

Byl vynikajícím pedagogem, který učil včelařství na principu aktivního využívání názorných pomůcek, které si sám, anebo se svými spolupracovníky navrhoval i vyráběl. Touto systematickou činností vybudoval kabinet názorných pomůcek, který patří mezi nejlepší svého druhu na světě. Značnou část pedagogické aktivity soustředil i na vydávání učebních textů. V roce 1981 vydal učebnici základů včelařství, v roce 1984 učebnici o včelaření v tropických oblastech a v témže roce monografii o pokrokových metodách ve včelařství. Ve vědeckovýzkumné práci se věnoval zejména včelím produktům, vývoji a zhodnocení včelařské techniky a aktuálním potřebám včelařské praxe. V padesátých letech se zaměřoval především na zhodnocení produkce medu a opylovací činnosti ve státě Ontario. V této době upoutal pozornost studií o účinnosti umělého opylování ovocných stromů v porovnání s opylovací činností včel. Dokázal, že opylování včelami vede k několikanásobně většímu výsledku a tedy i výnosům. V tomto období se také značně věnoval vlivu mateří kašičky na lidský organismus. V šedesátých letech objevil a popsal repelentní účinky benzaldehydu při odvčelování plástů a úlů. Detailně se zaobíral pylem, zkoumal podmínky jeho uskladňování, které je nutno dodržet pro pozdější využívání ke krmným účelům. Výsledky tohoto bádání využívají včelaři podnes. V sedmdesátých letech se soustředil hlavně na problematiku medu. Zaměřil se na studium absorbce barvy roztoku medu pocházejícího z plodových plástů. Rovněž se orientoval na procesy probíhající při skladování tekutého medu a jejich vlivu na jeho kvalitu. Výsledky shrnul do brožované publikace Příprava medu pro trh a do kapitoly Zpracování a skladování tekutého. medu, která vyšla v renomovaně práci Med pod editorstvím dr. Evy Crane. V témže čase se také zabýval problematikou včelaření v tropických oblastech, převozu včel z těchto končin a produkcí medu. O výsledcích zkoumání několikrát referoval na konferencích, jejichž obsahem byla tato specifická problematika.

Od prvopočátků své činnosti se věnoval včelařské technice, nářadí, pomůckám a zařízením. Zaměřil se na zhodnocování jejich racionálních parametrů, standardizaci a vyhodnocování jejich rozdílů mezi jednotlivými typy. Nebylo proto náhodné, že jej vedení Apimondie zvolilo do funkce předsedy Stálé komise pro včelařskou techniku a zařízení. Působil v ní několik funkčních období.

Vlastní organizační schopnosti prokázal zejména ve funkci viceprezidenta organizačního výboru XXI. kongresu Apimondie, který se konal v roce 1967 v USA.

Z podrobné znalosti poměrů regionu, ve kterém žil, vznikla skvělá monografie Historie včelařství ve státě Ontario. Slouží jako základní pomůcka pro historické i prognostické účely. .

Jeho teoretické znalosti i praktické schopnosti se odrazily i při výstavbě rodinné farmy Acacia Farin The Townsends, která se nachází poblíž městečka Arkell. Zde pokračoval v experimentech, které započal na univerzitě. Na vlastní včelařskou farmu byl velmi hrdý, když v roce 1988 zemřel, převzala vedení jeho manželka.

 

 

 

 

Alois TROPPER

 

Významný rakouský odborník MokTropper je aktivně činný ve včelařství od roku 1948. Na základě zkoušek získal v roce 1952 kvalifikaci učitele kočovného včelařství a na této bázi rozvinul všestrannou organizátorskou, pedagogickou a publikační činnost.

V roce 1960 se stal prezidentem Štýrského zemského včelařského svazu. O dva roky později získal před státní komisí odbornou kvalifikaci včelařského mistra. O něco málo později se stal prezidentem Rakouského svazu včelařů. V této klíčové funkci působil plných 25 let, což samo o sobě svědčí, že ji vykonával k naprosté spokojenosti rakouských včelařů.

Pokud bychom analyzovali jeho celoživotní dílo, zjistíme, že na jeho konto lze připsat zásluhy, které posunuly vývoj ve včelařství.

Podstatně se zasloužil na vypracování projektu a pozdější realizaci Štýrské včelařské školy v Gleinu. Ta svou výchovně vzdělávací koncepcí patří mezi nejlepší odborné mistrovské školy ve středoevropské oblasti. Sám až do penze v ní působil jako pedagog. Stálý kontakt s novými včelaři, násobený pedagogickými zkušenostmi, mu zabezpečoval zpětnou vazbu pro neustálé inovování, doplňování a rozšiřování učebních osnov. Škola tak naplňovala aktuální potřeby včelařské praxe podpořené nejnovějšími teoretickými poznatky včelařské vědy.

Vedle pedagogické činnosti působil Alois Tropper také jako vedoucí redaktor měsíčníku Bienenvater, který patří mezi nejoblíbenější časopisy včelařů v germanofonní oblasti. Dal časopisu ucelenou koncepci, rozšířil a inovoval rubriky, vedl časopis k tomu, aby pohotověji reagoval na potřeby včelařské praxe.

Od roku 1965 působil Tropper i ve funkci předsedy Štýrského včelařského družstva. Zabýval se především ekonomickými, exportními a prognostickými otázkami. Pozitiva, kterých v této další funkci dosáhl, byly důvodem k jeho zvolení za prezidenta stálé komise pro export a import mezinárodní včelařské organizace Apimondia. Také na tomto úseku působil několik funkčních období.

Z pozice funkcionáře Apimondie přispěl Alois Tropper k rozšíření kontaktů a tedy i informací mezi odborníky zabývajícími se včelími chorobami. Z jeho osobní iniciativy se konalo několik odborných akcí, které řešily tuto problematiku ve středoevropské oblasti, a to nejen z hlediska odborného, ale i legislativního. Podobně se angažoval i v chovu matek, v jejich exportu i importu.

Známá je také jeho publikace Bienenwirtschaft. Pokusil sev ní o syntézu vlastních zkušeností konfrontovaných se současnými poznatky. Publikace vyšla ve čtyřech vydáních a dodnes patří mezi oblíbenou základní literaturu včelařů v německy hovořících zemích.

Tropper je také zastáncem rychlé, komplexní, ucelené informace prostřednictvím monotematicky napsaných, stručných brožurek. Mezi nejdůležitější patří: Včela, její život a užitečnost; Příručka o rakouském medu; Daně včelaře - příručka pro komerční včelaře.

Z ekonomického hlediska se Tropper také profiloval jako jeden z tvůrců koncepce svazu Agrosserta, který se specializuje na med.

Alois Tropper, opravdový „mistr přednáškového slova“, populární učitel, ekonom, organizátor, dosáhl mnohých ocenění. Je ekonomickým rádcem rakouské vlády pro otázky včelařství, čestným předsedou Rakouského svazu včelařů, čestným členem Apimondie, nositelem stříbrné a zlaté medaile za služby Rakouské republice a čestným členem Štýrské včelařské organizace.

 

 

 

 

M. A. Vecchi

 

Maris Adelaide Vecchi vystudovala biologii na univerzitě v Bologni. Včelařství se aktivně věnuje od roku 1951. Je vedoucí vědeckou pracovnicí Národního včelařského ústavu v Bologni, vletech 1978-1992 byla jeho ředitelkou.

Její rozsáhlou odbornou činnost ve včelařství je možno podle obsahového zaměření rozdělit na vědeckovýzkumnou, pedagogickou, expertizní, organizátorskou a přednáškovou.

Ve vědeckovýzkumně oblasti se zaměřila na řešení některých problémů z oblasti anatomie, fyziologie a patologie včel, výzkum včelích produktů a nejrůznějších aktuálních záležitostí včelařské praxe.

Z oblasti anatomie studovala ultrastrukturu mezointestinálních tkání včel, strukturu a funkci papil konečníku včely, ultrastruktury vrozených zbytkových rohových vrstev oční zorničky včely. Značně se také zasloužila o výzkum ultrastruktury střevního traktu včelích matek.

Ve fyziologii jsou známé její práce o rytmu vývoje včelího plodu. Pozoruhodná a mezinárodně uznávaná jsou studia hemolymfy včely, její tvorba, složení a výskyt mikroorganizmů, definovala i rozdíly v jejím složení u matky a dělnice. Zabývala se též obsahem juvenilního hormonu, proteinů a vitellogeninu v hemolymfě kladoucích a nekladoucích matek.

V oblasti patologie včely medonosné se věnovala studiu nosemy a chorobám, které u včel vyvolávají houby. Je mezi prvními ve světě, kdo definovali výskyt, rozšíření a průběh působení akutních paralytických virů u včel a důsledky, které způsobují. Mimořádně cenné jsou její elektronmikroskopické výzkumy, které názorně ukázaly původce některých těchto onemocnění. V úzké spolupráci s prof. G. Giordanim se dále věnovala studiu chemoterapeutického léčení roztočíkové nákazy. Dosavadní práci z uvedené oblasti nedávno uzavřela prostudováním výskytu, průběhu, forem a léčení černé nemoci u včel. Orgány, které tato choroba postihuje probádala též elektronmikroskopickou metodou, a tak upřesnila dosavadní poznatky.

Z včelích produktů se věnovala výzkumu medu, mateří kašičky a pylu. U medu zkoumala obsah forem výskytu spor Bacillus larvae. Značnou pozornost věnovala radioaktivitě medu, zejména ve vztahu k černobylské jaderné havárii.

U mateří kašičky se zabývala vlivem složení tukových a cukerných frakcí na délku vývojového stadia larev včelích dělnic. Pracovala na stanovení cukru v kašičce pomocí vysoce účinné tlakově, plynové chromatografie a prostudovala i vitamínovou frakci tohoto produktu.

Rozsáhlé studium složení a obsahových látek a jejich variability z geografického hlediska uskutečnila u pylu.

Paralelně s vědeckovýzkumnou činností se úspěšně rozvíjelo i její pedagogické působení. Mnoho let přednášela včelařství a choroby včel na katedře zoologie univerzity v Bologni.

Na základě širokého odborného profilu, mezinárodního ohlasu vědecké práce, byla M. A. Vecchi jmenována expertkou v chovu a veterinární medicíně ve včelařství. Z tohoto titulu vykonala mnoho expertiz, posudků a rozsáhlou poradenskou činnost.

Po celé své aktivní období je M. A. Vecchi pravidelnou účastnicí kongresů Apimondie. Vědecké poznatky přenáší prostřednictvím odborného tisku a přednášek do široké praxe.

 

 

 

 

Egu VILLUMSTAD

 

Norský včelařský odborník Egu Villumstad se narodil v roce 1921. Při vysokoškolském zemědělském studiu se specializoval zejména na včelařství. Po ukončení studia se stal v roce 1950 pracovníkem Norského včelařského ústavu v Askeru. Pracoval pod vedením tehdejšího ředitele prof. Rolfa Lundera, V rámci zvyšování kvalifikace absolvoval několik studijních cest po západní Evropě. Ty mu poskytly možnost navázat četné osobní a pracovní kontakty, osvojit si speciální postupy vědecké práce ve včelařství a prostudovat úroveň včelařství mnohých zemí. Tyto cenné zkušenosti pak tvořivě využil pro vlastní odbornou práci.

Včelařský vědecký ústav v Askeru řešil zejména specifické teoretické i praktické problémy norského včelařství, které se v mnohých aspektech liší od středoevropského - podnebím, délkou včelařské sezóny i zdroji snůšky. Z těchto důvodů navázal dr. Villumstad na dříve uvedené skutečnosti.

V oblasti studia včelích produktů se stal známým vědeckými pracemi, ve kterých řešil dozrávání, vytáčení, skladování a manipulaci s vřesovým medem, který tvoří v Norsku značný podíl celoroční produkce. Popsal i příčiny a podněty, které mohou vést k jeho kvašení a tím znehodnocování. Poté se soustředil na úlovou otázku a studoval vztah a význam izolace v úlu na přezimování a jarní rozvoj včelstev. Později studium rozšířil o sledování polohy a teplotních poměrů v zimním chomáči včel. V této souvislosti věnoval pozornost i změnám teploty plodu, omezování plástů před zazimováním a jejich následným vlivem na sílu včelstva.

Z praktického hlediska byly cenné práce o jarním přikrmování včelstev pylem a sojovou moučkou. V oblasti včelích chorob se zaobíral vlivem Fumagillinu - B na nosémovou infekci a množství plodu.

V roce 1977 se dr. Villumstad stal ředitelem ústavu. Okruh zájmů rozšířil i na problematiku genetiky včely medonosné. Z této oblasti jsou významné jeho práce porovnávající rozličné včelí rasy žijící v Norsku a jejich konfrontace s jinými evropskými.

Výsledky odborné činnosti prezentoval dr. Villumstad na kongresech Apimondie i na odborných sympoziích.

Při pracovním pobytu v rakouském včelařském ústavu Lunz am See se seznámil s kraňskou včelou. Její vlastnosti jej zaujaly natolik, že ji rozchoval i v ohraničené oblasti Norska.

Značnou aktivitu vyvíjel tento vědec při organizování, technickém, výchovném a vzdělávacím zabezpečování kursů praktického včelařství, které ústav v Askeru pravidelně pořádá. Pro jejich potřeby vydal příručku Základy v chovu včel. První i další vydání byla okamžitě rozebrána.

Celoživotní zkušenosti shrnul v knize Chov včel pro rekreační a výdělečné účely. Je rovněž autorem a scénáristou sérií odborných diapozitivů. Vytvořil též film o obnovování a výstavbě plástů, který byl oceněn zlatou medailí v soutěži pořádané při kongresu Apimondie v Mnichově.

 

 

 

 

František VOHNOUT

 

V průběhu našich dějin se stali mnozí učitelé nositeli nejen všeobecné vzdělanosti, ale zejména ti co působili na venkovských školách, i průkopníky pokrokových pěstitelských a chovatelských metod. Bylo téměř pravidlem, že u školy se nacházela zahrada, sad a také včelín. Z řady osobností kantorského stavu patří mezi přední František Vohnout.

Narodil se roku 1854 v Bukvici na Jičínsku. Lásku k včelám získal už v dětství, vzor měl ve svém dědovi i otci, kteří byli oba zanícenými včelaří. Po ukončení pardubické reálky studoval na Vysoké technické škole v Praze. Po vojenské službě se pak rozhodl pro pedagogickou dráhu.

Působil nejprve jako vychovatel ve Vlčkovicích na Voticku, pak se stal podučitelem v Nesvačilech poblíž Benešova. Tam už si založil vlastní včelín, který pak rozšířil, když byl jmenován správcem školy v Nahorubech. Roku 1889 byl ustaven řídícím učitelem v Kozmicích v Posázaví. Tam se věnoval pilně nejen vzdělávání dětí, ale byl i nadšeným a neúnavným šiřitelem včelařské osvěty.

Jako učitel včelařství pořádal četné kurzy, jež byly velice oblíbené a tudíž i hojně navštěvované. Pečlivě volil témata, zvlášť pro začátečníky, jiná pro včelaře pokročilé. Teoretickou část doplňoval praktickými ukázkami. Zde je ukázka z programu dvoudenního kurzu uspořádaného v roce 1902 pro začátečníky: „Theorie - Popis včely domácí. Společný život včel. Matka. Dělnice. Trubec. Včelstvo ve stavu divokém. Včelí plod. Dotazy. Prakse - Zacházení se včelami. Otvírání úlů a prohlídka včelstva. Vychytnutí královny. Přisazování královny“.

Součástí takového kurzu byly vždy ještě výstavky včelařských potřeb a literatury, ukázky šití slaměných úlů a rohoží, lití mezistěn, odmedování plástů a jiné.

Krom kurzů to byly nesčetné přednášky, jejichž prostřednictvím, tento mimořádně vzdělaný člověk, vnášel nové poznatky do tradičních postupů včelařů.

Od roku 1897 působil František Vohnout také jako správce včelařských pozorovacích a pokusných stanic v království Českém. V Kozmicích pečoval i o plemennou stanici a zabýval se chovem matek. Podílel se též na zakládání včelařských spolků a od roku 1907 byl členem výboru Zemského ústředního spolku včelařského pro království České. V souvislosti s touto funkcí se podílel i na organizování IV. sjezdu slovanských včelařů.

V publikační činnosti byl kvalifikovaným přispěvovatelem Českého včelaře a po několik let také redaktorem kalendáře Česko-moravského včelaře. Jeho největším publikačním počinem je však Včelařova čítanka, kterou na základě The ABC of Bee - Culture by A. I. Root, uspořádal a doplnil za pomoci redakčního kolektivu včelařských odborníků. Tato dvoudílná kniha je podnes včelaři ceněna, a to nikoli jen z historického hlediska.

František Vohnout stál v popředí včelařského dění jako vzdělávatel, racionalizátor, propagátor, několik desítek let. Zemřel v roce 1921 a je pohřben v Mnichovicích u Prahy.

 

 

 

 

L. R. Watson

 

Lloyd Raymond Watson (1876—1948) studoval na Alfredské univerzitě v Alfredu ve státě New York, studium ukončil v roce 1905. Odbornou drábu započal jako externí specialista včelařství pro státy Connecticut a Texas. Pracovní výsledky mu otevřely cestu k působnosti vědeckého pracovníka Amerického ministerstva zemědělství ve Washingtonu. I v této činnosti dosáhl mnohé pozoruhodné výsledky, stále však toužil věnovat se hlubšímu studiu včely medonosné. Zvýšil si tudíž kvalifikaci na slavné Cornellově univerzitě, kde si zvolil za téma dizertační práce biologii včely medonosné, speciálně oplodňováni včelích matek.

V době, kdy Watson začínal vědeckou dráhu, se velmi diskutovalo o možnosti oplodňování matek jen vybranými trubci. Část vědeckých pracovníků předpokládala, že taková možnost je, a to prostřednictvím umělého oplodňování. Rozličné varianty pokusů však stále ztroskotávaly a zdálo se, že tento způsob nebude realizovatelný.

L. R. Watson však neztrácel trpělivost a nadšeně experimentoval v návaznosti na neúspěšné pokusy švýcarského včelaře Francoa Hubera. Vytýčil si v podstatě dva cíle, prvním bylo zvládnout biologickou a druhým technickou stránku umělého oplodňováni včelích matek.

V první fázi pokusů si zhotovil speciální skleněnou stříkačku s vhodným pístem, která umožňovala úspěšný odběr trubčího semene. V další fázi upravil mikroskop, lampu a systém pro upevněni matky. Značný čas mu zabralo studium a zvládnutí systému otvírání vaginy včelí matky, aby byla schopna přijmout sperma. Poté prostudoval a vyřešil problém vpravení trubčího semene. Výzkum završil úspěšně v roce 1926. Byl prvním člověkem na světě, kterému se podařilo inseminovat včelí matku, aby akt přežila a začala klást vajíčka.

Proces inseminace demonstroval na zařízení, které sám zkonstruoval a vyrobil. První úspěšné umělé oplodnění způsobilo v odborných kruzích doslova senzaci. V roce 1927 vyšla v časopise American Bee Journal, vydávaném firmou Dadant a syn, Watsonova práce nazvaná Kontrolované oplodňování včelích matek. V témže roce byly výsledky úspěšného výzkumu publikovány rovněž ve sborníku Report State Apiarist. Watson v nich používá termín „instrumentální oplodňování včelích matek“. Termín se všeobecně ujal a v anglicky hovořících zemích se užívá podnes.

Inseminační přístroj zhotovený a používaný Watsonem měl samozřejmě mnohé technické nedostatky. Jeho zdokonalením se tudíž zabývali mnozí vědečtí pracovníci, například W. J. Nolan, O. Mackenson, W. C. Roberts, H. H. Jr. Laidlaw, F. Ruttner, P. Schley, u nás V. Veselý, L. Kepeňa, L. Pauer. Navrhli mnohá zlepšení funkce přístroje jehož „otcem“ je Watson. Právem mu náleží titul „technický génius“, který mu v jedné publikaci navrhli dr. G. H. Cale a prof. dr. W. C. Rothenbuhler.

Po obhajobě dizertační práce z problematiky inseminace včelích matek začal L. R. Watson působit jako pedagog na Alfredské univerzitě. Zde se podílel na vypracování i realizaci rozsáhlého vědeckého programu. Z laboratoří bylo později zřízeno účelově včelařské centrum, pojmenované jeho jménem.

Inseminace včelích matek se stala díky prof. dr. L. R. Watsonovi neoddělitelnou součástí genetiky a šlechtění včel. Možnostmi, které skýtá, nesmírně rozšířila poznatky v oblasti biologie včely medonosné.

 

 



K. J. F. WEISS

 

Karl Johann Friedrich Weiss se narodil 17. června 1924 v Marktredwitze, Oberfranken v Německu. Po maturitě studoval přírodní vědy ve Würzburgu, Jeně a Erlangenu, specializoval se na zoologii. Protože včelařil od raného mládí, díky tomu, že i jeho děd a otec byli vynikajícími včelaři, zvolil si tento obor za svou celoživotní dráhu.

Širokou včelařskou veřejnost upoutal už v roce 1950 svou dizertační prací, která se týkala chování včel a vos v barevném labyrintu.

Po její obhajobě získal dvouleté stipendium v Bavorském zemském výzkumném včelařském ústavu v Erlangenu. Poté působil v letech 1952 až 1954 jako odborný pracovník pokusné včelařské stanice výzkumného ústavu ovocnářského v Jorku u Hamburku. Věnoval se zejména výzkumu vztahu včel k ovocným stromům, opylovací činnosti a užitku, který z ní vyplývá. V roce 1954 se stal opět vědeckým pracovníkem a v roce 1975 vedoucím Bavorského zemského výzkumného včelařského ústavu v Erlangenu. Působil tam až do roku 1986, kdy odešel do důchodu.

Odborná a vědecká činnost dr. Weisse je povětšinou svázaná s prací v tomto ústavu, je značně rozsáhlá a pokrývá celou oblast apidologie. Po úspěšném výzkumu orientačních schopností včel a vos se dr. Weiss zaměřil na výzkum techniky chovu včelích matek. Studoval vliv vnějších a vnitřních faktorů s cílem vypracovat optimální a pro praxi vhodnou variantu metody chovu. V rámci tohoto studia vyvrátil mnohé starší poznatky a tvrzení a uvedl je na správnou míru. Včelařská praxe tyto závěry přijala a je možno říci, že pro ně se stal dr. Weiss vyhledávaným odborníkem.

V návaznosti na závěry tohoto výzkumu se později zaměřil na studium základních otázek vzniku a vývoje včelí matky. I v této oblasti dosáhl několika priorit, jejichž publikování jej zařadilo mezi reprezentanty základního výzkumu včely medonosné.

Mnoho energie a času věnoval srovnávání rozličných druhů včel zejména kraňky a italské včely a některých jejich hybridních linií. Postupoval podle osvědčené a erlangenským ústavem vypracované metodiky a kritérií, které jsou důsledně zaměřeny na požadavky praktického včelařství. Jeho výzkumy dopadly v neprospěch hybridních linií. V letech 1971 až 1972 si svoje poznatky a zkušenosti rozšířil v rámci studijního pobytu na univerzitě v Athens státu Georgia v USA.

Podobně jako jeho předchůdci v erlangenském ústavu, Prof. Zander a dr. Böttcher, i on věnoval značnou kapacitu výzkumu zkoušení nových racionálních postupů chovu včel. V této oblasti vypracoval metodu na zabránění rojení, optimální technologii pro včelaření v zanderových, anebo nástavkových úlech. Značnou pozornost věnoval optimálnímu postupu krmení a výživy včelstev v podmínkách jarního rozvoje a v podzimním období.

V souvislosti s řešením aktuálních otázek včelařské praxe se dr. Weiss stal známým  výzkumem uplatnění mezistěn z umělé hmoty. Dodnes tvrdí, že tento typ není plně doceněný a má určitou budoucnost.

Je třeba připomenout, že studoval rovněž kanibalismus včel, kdy v období nouze zabíjejí a požírají plod.

Pro včelařskou teorii i praxi mají značný význam jeho knižní díla. V roce 1964 vydal knihu Život včely, ve které tvořivě navazuje na dílo Prof. Zandera. Praxi byla určena i jeho druhá kniha, kterou napsal s E. Heroldem — Nová včelařská škola. Toto mimořádně populární dílo vyšlo v roce 1977.

Monografie Chov včelích matek, kterou vydala v roce 1980 Apimondie, zahrnuje výsledky jeho vědecké práce s aspektem na využití v nejširší chovatelské praxi. V témže roce vydal také knihu Der Wochenendimkern, ve které soustředil vlastní zkušenosti z praktického včelařství. Poznatky z oblasti včelích chorob soustředil v díle Patologie včel, které bylo vydáno v roce 1984. O dva roky později vyšla kniha Praxe chovu včel v otázkách a odpovědích.

Objektivní analýza výsledků dosažených dr. Weissem ukazuje, že patří k včelařům, kteří svou prací významně přispěli k rozvoji včelařství a s ním souvisejících oborů.

 

 

 

 

Jan WUNDER

 

Tentokrát si řekneme o včelaři, který bez jakéhokoli teoretického zázemí, přístupu k literatuře, informacím o novinkách ve včelařství získal jedno obrovské prvenství.

Jan Wundersenarodil8. dubna 1811 v lesnické rodině. Svým otcem byl původně předurčen na studia, avšak když otec předčasně zemřel, musel vzít zavděk lesnickým povoláním, k němuž měl přece jen nejblíže. V roce 1827 nastoupil do služby jako lesnický praktikant a po tříletém učení byl povýšen na mysliveckého mládence. Aby si trochu přilepšil k nuznému platu, začal včelařit. Na louce bažantnice u Kvasic proto postavil několik klátů, avšak protože pro svoji chudobu nemohl na knihy ani pomyslet, byl nucen spoléhat pouze na vlastními omyly lopotně získávané zkušenosti.

Wunder byl vnímavým pozorovatelem přírody, a protože měl možnost často pozorovat včely v jejich přírozeném prostředí v dutinách stromů, leccos si z toho odvodil pro chov domácích včel. Když se v roce 1837 stěhoval jako revírník do Nové Vsi u Kvasic, byl už velmi zkušeným včelařem.

Na novém působišti měl Wunder 40 klátů se silnými včelstvy. Avšak dlouho se z nich neradoval. Pro svoji důslednost a přísnost při vykonávání revírnického úřadu si nadělal dost nepřátel mezi pytláky, důsledkem čehož bylo, že za jedné bouřlivé noci mu včelín zcela vypálili. Wunder to naštěstí nevzdal, avšak zakoupil kus pozemku a nový včelín si zřídil přímo u revírny.

Známé rčení o tom, že zlé je i pro něco dobré, se potvrdilo i v tomto případě. Když totiž Wunder začal budovat nový včelín, uvědomil si, jak nepraktické byly jeho původní kláty, v nichž se tenkrát běžně včelařilo, a začal si podle vzoru úzkovysokých a zadem přístupných špalků stloukat úly z prken. Úlový prostor svých nových zadováků rozdělil do pěti pater a do každého z nich upevnil nosné lišty, na něž vložil deset louček opatřených začátky včelího díla. Mezi těmito loučkami nechával mezeru, jakou vídával u plástů nepohyblivých. Aby včely stavěly své dílo rovně, když ho zakládají bez vlepeného kousku, vymyslel později Wunder dokonce „razítko“, jímž do vrstvy vosku naneseného na loučky začátky buněk a mezistěn jednoduše vtiskl. Nu a konečně za včelí dílo pak vkládal rámek se sklem a úl uzavíral rámkovými dvířky s výplní.

Byly to už vlastně úly s pohyblivým dílem, a tak se Wunder stal (aniž by to v ústraní své myslivny tušil) na středoevropském území přechůdcem všech, kteří později s velkou slávou včelařili s pohyblivým dílem. Avšak nakonec se přece jen dočkal určitého uznání. Pod jeho osobním dohledem se později dokonce vyráběl tzv. Moravský spolkový stojan, u něhož byl zachován stejný počet pater i původní Wunderova míra. Svým „razítkem“ se dokonce do jisté míry i proslavil, avšak bohužel pouze na domácí půdě.

Wunderův velkolepý včelín byl však tlupou nenechavců vyloupen a zcela zničen. Než mohl být znovu obnoven, došlo k neštěstí. Wunder přišel při honu o oko a ve službě utrpěl komplikovanou zlomeninu nohy. Když 20. července 1889 zemřel, jeho včelín sice za čas zcela zanikl, avšak Wuderovojméno zůstane trvale vepsáno do dějin našeho včelařství.

 

 

 

 

František ZAVADIL

 

Kde jsou ty doby, kdy se tvrdívalo (a byla to pravda), že ze všech stavů může stav učitelský nejvíce přispěti ku zvelebení včelařství mezi lidem. Feminizace ve školství po roce 1948 a nepříliš vysoké platy učitelů udělaly své. Včelařství a učitelování už dávno nejde dohromady. Ne snad, že by dneska takoví jedinci, kteří dovedou oba obory skloubit, neexistovali, mnoho jich však není.

Za časů Františka Zavadila, o němž bude tentokrát řeč, tomu však bylo docela jinak. Učitelské povolání se těšilo velké vážnosti, a v mnoha případech platilo, že co venkovský kantor, to včelař, rádce a organizátor kulturního života v obci. Tak třeba Františkův otec Kristian Zavadil byl nejen učitelem a muzikantem, ale i znamenitým klátařem. Učiteloval v Přísnoticích (tam se roku 1824 narodil František), ve Vojkovicích a od roku 1832 ve Velkých Němčicích, kde se jeho syn František začal učit rozumět včelám.

Životní dráha Františka Zavadila byla předem dána, neboť se „potatil“, čili podědil otcovy vlohy, a to jak ke včelaření, tak i ke kantořině a muzice. Podle tehdejších zásad výchovy učitelského dorostu putoval nejprve na „veksl“, aby se naučil německému jazyku. Po absolvování řádné školy v roce 1839 v Mikulově a jednoročního kurzu na „praeparadii učitelské“ v Brně následovala praxe u starších učitelů...

Jako učitelský pomocník pak působil v Horních Dubňanech, Lysicích, Křtinách, Ochozi a opět ve Křtinách. Tam si koupil svůj první klát. Roku 1850 nastoupil v Adamově jako provizorní učitel. Když tam později nechal kníže Liechtenštein zřídit řádnou školu, kostel i faru, stal se Zavadil učitelem definitivním - a také začal včelařit s dílem rozběrným, neboli pohyblivým, jak se v jeho době říkávalo.

Jenže tehdejší rozebíratelné „kastlíky“ a „truhlíky“, měly nejrůznější míry a nejpodivnější úpravy - doslova jak se komu zlíbilo, což však bylo velkou překážkou masovějšího šíření včelařství. Zavadil si to uvědomoval, a proto se seznámil s vynikajícím včelařem Eduardem Rumlerem, jenž byl mimo jiné i výborným stolařem. Časem ho Zavadil přiměl, aby sestrojil vzor úlu, který by vyhovoval potřebám našich včelařů. Po mnoha diskusích a konzultacích požadovaný úl přece jen vznikl. Rumlerův úl byl později upraven na šířku Wunderovu a stal se základem spolkového stojanu moravského.

V roce 1860 už zdobila adamovskou školní zahradu novotou vonící včelnice. To však Zavadilovi nestačilo. Neúnavně usiloval, aby se nově upravený úl dále rozšiřoval. Předložil ho proto spolku včelařskému a nabídl, že daruje pro školy každého okresu po jednom malém vzorku úlu, aby si podle něho mohli učitelé dát úly vyrobit. Věnoval celkem 37 úlků s tištěným návodem. Tento Zavadilův čin spolu s jeho bohatou přednáškovou činností výrazně přispěl nejen k rozšíření jednotného úlu v našich zemích, ale zejména k rozvoji moravského včelařství vůbec.

Roku 1863 se František Zavadil přestěhoval do Rajhradu, kde bylo učitelské místo spojeno s varhanictvím v místním kostele. V té době byl v Rajhradě jediný včelař, jenž však zanedlouho zemřel. Zavadilovi se časem podařilo získat pro včelaření několik sousedů. V době jeho úmrtí v roce 1889 už chovalo 15 rajhradských včelařů více než 150 včelstev.

 

 

 

 

Dr. F. X. Živanský

 

Bylo to v dubnu roku 1975, kdy na slavnostním shromáždění včelařův Brně v Lidické ulici odhalili pamětní desku MUDr. Františku Xaverovi Živanskému (1816 až 1873).

Kdo byl tento muž, kterému se dostalo takové cti? Doktor F. X. Živanský, lékař, voják, nadšený včelař, organizátor, včelařský spisovatel a učitel v jedné osobě, byl osobnosti, které naše včelařství vděčí za mnohé. I když byl aktivním včelařem od roku 1861 (do té doby pracoval jako vojenský lékař), dokázal za poměrně krátký čas zanechat po sobě dílo, které vešlo do dějin včelařství. Podívejme se alespoň stručně na fakta, která souvisí s jeho jménem a osobou. .

Krátce po vstupu dr. Živanského za člena včelařského odboru Hospodářské společnosti, se mu obětavou organizátorskou prací podařilo v roce 1868 vytvořit samostatný Spolek včelařů moravských, který byl jedním z nejlepších a největších organizací v Evropě. V době, kdy byl předsedou této organizace, jak píšou jeho životopisci, začal zlatý věk moravského včelařství. Na tomto rozkvětu má Živanský největší zásluhy. Právem mu proto patří přívlastek průkopník organizovaného včelařství.

Živanský byl v pravém smyslu slova „duší“ organizace. Na pomoc ostatním včelařům zbudoval ve svém domě včelařskou dílnu, ve které se zhotovovaly nejmodernější pomůcky racionálního včelaření. Byl jedním z nejaktivnějších propagátorů rozšiřování včelí pastvy a přísunu včelstev k zemědělským plodinám.

V roce 1865 začal Živanský vydávat časopis Včela-brněnská a to nejen v české, ale i v německé verzi. Včelaři v něm získali cenného rádce při své práci.

V roce 1867 vydal tiskem své přednášky o včelařství pod názvem „Obsah přednášek o průmyslovým včelařství“, které se těšily velké popularitě. Tento úspěch ho podnítil k rozšíření a v roce 1873 vydal z těchto přednášek knižní publikaci. „Krátký návod průmyslového včelařství pro údy moravského spolku včelařského a pro čtenáře Včely Brněnské“, která patři mezi poklady naši včelařské literatury devatenáctého století. Rukopis knihy dokončil Živanský těsně před svou smrti.

Živanský věnoval obrovské úsilí prosazení myšlenky zavedení výuky včelařství jako samostatného předmětu na školách. Sám absolvoval desítky přednášek, ve kterých dokazoval význam a opodstatněni včelařství. Kromě přednášek pro včelařskou veřejnost byl Živanský první, kdo začal přednášet včelařství i na vysoké škole.

Vyvrcholením novátorského chápání významu včelařské organizace v rozvoji včelařství byl jeho návrh na vytvořeni včelařských národních spolků a ústřední evropské včelařské organizace, který podal na sjezdu včelařů v Kielu. Dnes, s odstupem času po pečlivém prostudování tohoto návrhu, vidíme a musíme konstatovat, že tento návrh měl za cil sladit včelařskou praxi s teorii a byl jedním z prvních návrhů myšlenky mezinárodní včelařské vědecké organizace. I když se Živanský nedožil realizace tohoto návrhu, pozdější doba potvrdila jeho potřebu a opodstatněnost.

O autoritě a odborné úrovni Živanského velmi dobře svědči i skutečnost, že se mu podařilo zavést v celé organizaci jednotnou - tzv. spolkovou míru rámků a tím sjednotit rozdílné návrhy, které byly příčinou poměrně ostré formy výměny názorů.

Svým životem MUDr. František Živanský dokázal, že ten, kdo jde za dobrým cílem, se nemá bát překážek, které mu stoji v cestě při jeho sledování a při pokuse o realizaci. A pro tento názorný příklad bude mít dr. Živanský v historii včelařství věčně své pevné místo.