NEMOCI A OTRAVY VČEL

 

Nemoci včel 1

Nemoci plodu a dospělých včel 1

Mor plodu. 1

Nosematóza. 4

Roztočík včelí (akarinóza) 26

Varroa jacobsoni (varroáza) 38

Zvápenatění plodu. 59

Zkamenění plodu. 62

Virová nákaza plodu. 64

Ohrožení, prostředky na ochranu rostlin. 71

Otravy. 74

Opatření při otravách. 84

Vyhláška k ochraně včel, zvěře, a ryb při používání přípravků na ochranu rostlin  91

Včelomork. 95y

 

Nemoci včel

K přirozenému chování včelstva patří to, že jeho jednotliví členové musí občas opustit úl, aby mohli plnit svoji úlohu. K úloze létavek patří především donášení potravy ve formě nektaru, medovice, pylu a rovněž vody z okolí úlu.

Je jasné, že létavky přenos a zavlečení chorob usnadňují, nebo někdy dokonce jako jediné umožňují. Včelař má na přenos chorob v mnoha případech malý vliv. Je samozřejmě v jeho zájmu, aby jeho včely horlivě sbíraly a zase znovu vyhledávaly nové zdroje, které slibují ještě větší výnosy

Ke vzniku a rozšíření nemoci nebo nákazy ve včelstvu nestačí pouze nakažení příslušným původcem choroby. Navíc musí být splněny určité podmínky, při kterých se původce nemoci může vyvinout a rozmnožit tak, aby znamenal pro včelstvo skutečné nebezpečí. Při bližším pozorování důležitých včelích nemocí a jejich průběhu se zjistilo, že se uplatňují různé faktory, např. stanoviště s teplotou a vlhkostí vzduchu, provozní metoda, chov a rozmnožování a mnoho dalších. Poznat vztahy mezi příčinami a následky není vždy lehké.


 

 

Nemoci plodu a dospělých včel

 

Mor plodu

 

 
Tuto klasickou infekční chorobu musíme brát velmi vážně. Jakmile se jednou ve včelstvu objeví, můžeme ji zlikvidovat pouze použitím radikálních prostředků. Stojí-li včelstva v blízkosti opuštěných nakažených stanovišť nebo odpadků, bude docházet opakovaně k infekci a novému propuknutí nemoci.

Proto je nezbytné, abychom při likvidaci stanoviště napadeného morem plodu našli ohnisko nákazy a zneškodnili je.

Podle staré moudrosti „Lepší je prevence než léčba“ musíme se v první řadě postarat o dostupnou ochranu proti infekci. Jako součást provoznětechnických opatření zahrneme při používání již dříve známých provozních metod dezinfekci opálením letovací lampou.

Samozřejmostí je při každém zásahu do včelstva kontrola podezřelých buněk.

Původcem choroby je Bacillus larvae, kterého objevil v r. 1904 Američan White. Jeho klidové stadium v podobě spóry vnikne s potravou do zažívacího traktu larvy, aktivuje se tam a larvu obvykle usmrtí. Potom přechází z aktivního, rozmnožování schopného stadia opět do stadia klidového, ve kterém může přežít celá desetiletí, aniž se dá spolehlivě likvidovat chemickými dezinfekčními prostředky.

Chorobu zjistíme často až v době, kdy je včelstvo prakticky ztraceno. Na plodových plástech nacházíme propadlá, často proděravělá víčka. Pod nimi najdeme mrtvé larvy, ze kterých se (při napíchnutí zápalkou) nitkovitě táhne na centimetrové vzdálenosti nahnědlá viskózní hmota. Ta je podél spodní strany buňky, kde postupně vytváří tmavohnědý, tvrdý, pevně přilnutý povlak, tzv. příškvar. Jediný takový příškvar může obsahovat až 2,5 miliardy spór moru.

K přenosu nemoci a nákaze dojde při krmení larev infikovanou potravou, která pochází buď ze samotného včelstva, nebo byla do včelstva donesena při zalétnutí nebo loupežení. O opuštěných úlech a odpadcích jako zdrojích nákazy jsem se již zmínil. Z opuštěných stanovišť jsou opakovaně zavlékány jen spóry.

Choroba může do včelstva vniknout i při krmení zahraničním, nebo vůbec cizím medem. Přenesení nákazy může zavinit i sám včelař, který koupí nebo vymění, příp. si vypůjčí infikované nářadí, úly nebo plásty.

V České republice nařizuje opatření Státní veterinární správa. Jedná se o likvidaci všeho vybavení ohněm.

 

 

Nosematóza

Původcem je jednobuněčný, spóry vytvářející mikroorganizmus (Nosema apis). Je to parazit patřící mezi prvoky, s českým názvem hmyzomorka včelí. V r. 1909 jej objevil Zander. Nosema se dostane s potravou přes medový váček do středního střeva (žaludku), kde se spóry otevírají, parazit se množí ve střevních buňkách a s výkaly jsou opět vylučovány spóry.

Parazit prodělává složitý vývojový cyklus s různými typy vývojových stadií. Funkce střev napadených včel je výrazně porušena a látková výměna podléhá podstatným změnám. Takové včely mohou nanejvýš ještě plnit svoje sociální úlohy jako např. krmení larev, ale pouze ze svých tělesných rezerv. Nejsou již schopny vytvářet z pylu nové bílkovinné látky Stárnou a předčasně hynou v důsledku jednostranného vyčerpání svých tělesných zásob.

Původce choroby je přítomen prakticky ve všech včelstvech. V zimě vytváří klidové stadium, které přezimuje ve střevních buňkách včel. Při zahájení spotřeby pylu, příp. jeho náhražky, se parazit uvolňuje, proniká aktivně do střevních buněk a vyvolává spontánně nové infekce. Mladušky mají určité obranné schopnosti, protože v každém případě neonemocní do 15. dne svého života. Nosematóza patří mezi tzv. faktorová onemocnění a projevuje se zejména na jaře díky již nedostačující regeneraci poškozené žaludeční výstelky.

V pokročilém stadiu nemoci pozorujeme podobné příznaky jako při napadení roztočíkem včelím: letu neschopné namáhavě lezoucí včely na dně úlu. Dalším příznakem pokročilé nákazy jsou hnědé až žluté vodnaté výkaly. které obsahují nesčetné spóry nosemy.

Pro včelstvo zhroucené díky nosematóze jsou typické nedostatečně obsazené plodové plásty s matkou. Přesnou diagnózu a hlavně stupeň napadení získáme mikroskopickým vyšetřením.

průběh ovlivňuje - tak jako u žádné jiné nemoci včel - stanoviště a podmínky jeho okolí. Stanoviště se sníženou možností vyletování, tedy stanoviště pro včely nevhodné, podporuje pobyt nemocných včel v úlu a přispívá k nákaze dalších jedinců. K šíření nákazy v takových případech přispívají především výkaly na plástech a stěnách úlu.

Čím menší má včela tělu vlastní bílkovinné rezervy, tím dříve se při péči o plod vyčerpá a parazitům podlehne. Při vhodném prostředí, které poskytuje dostatek pylu a nektaru, se nákaza nosematózou udržuje přirozeným způsobem v přijatelných mezích. Takové prostředí, zejména koncem léta vytvoříme nejen pěstováním vhodných rostlin, ale především tím, že se vyhýbáme převčelení v doletu 2 až 3 km.

Nemoc se přenáší zalétáváním jednotlivých nakažených včel, dále použitím infikovaných plástů nebo zásob z nemocných včelstev. Nikoliv posledním zdrojem nákazy mohou být volně umístěná společná krmítka nebo napajedla ve směru letu včel v době ranných proletů.

Rozšíření nosematózy je na jaře podporováno

- výpadkem plodování v předcházejícím létě,

- zazimováním slabého včelstva,

- používáním starých plástů infikovaných osematózou.

Do metod chovu musíme proto zařadit:

- opatření proti rojení včelstev,

- zásobení včelstev dostatkem bílkovinného a glycidového krmení i v době přerušení snůšky,

- zajištění výkonné matky,

- při výkonné matce a dostatečné snůšce pylu nasadit v pravý čas dostatečné podněcovací krmení,

- vyřazení slabých včelstev a spojení včelstev nedostatečně silných,

- využití přirozeného stavebního pudu včel a vyřazení mnohokrát zaplodovaných černých plástů.

Potíráním této choroby je dnes účinná prevence uvedená v předcházejících bodech, která využívá přirozených biologických možností včelstva.

Nosematóza nepatří mezi nemoci podléhající povinnému hlášení. Není tak nebezpečnou chorobou, přesto však způsobuje největší hospodářské škody.

 

 

Roztočík včelí (akarinóza)

Roztočík včelí (Acarapis woodi) je živočich je asi 1/10 mm velký, který žije v obou hlavních hrudních vzdušnicových kmenech včely. Roztočík se tam dostane většinou během prvních 8 dnů života mladušky; v této době jsou chloupky obklopující tracheální otvor ještě měkké, takže tam parazit může lehce vniknout.

Rozmnožování roztočíka probíhá ve vzdušnicích. Po 2-3 týdnech dorostou pohlavně zralé samice, které vylezou ze vzdušnic a mohou napadnout další mladušky.

Roztočík se po napíchnutí vzdušnice živí vysáváním hemolymfy. Sáním roztočů a jeho následky je včela oslabena do té míry že postupně zcela ztrácí svoji normální výkonnost. Při silném napadení je navíc ztěžováno zásobování létacího svalstva kyslíkem, což může vést až ke ztrátě schopnosti létání.

Na silnější napadení můžeme usuzovat podle určitého neklidu včelstva. Dalším ukazatelem jsou včely, které lezou před česnem, nemohou létat a shlukují se do malých chomáčků na stéblech trav, listech a kamenech. Při bližším ohledání zjistíme, že včely mají odstávající lehce vyvrácená křídla.

Vzhledem k tomu, že podobné příznaky se mohou vyskytovat i u jiných chorob, můžeme přesnou a jistou diagnózu stanovit pouze mikroskopickým vyšetřením vzdušnic. Roztočík nemůže žít dlouho mimo organizmus včely. Z toho důvodu je prakticky vyloučen přenos parazitů plásty, úly nebo nářadím. Přenos probíhá uvnitř včelstva při pokračujícím postižení mladušek, z jednoho včelstva na druhé potom při zalétávání napadených včel.

Napadení dalších včel dospělými roztočíky je tím snazší, čím méně jsou včely v pohybu. Stává se to při malé letové aktivitě především při umístění včelstev na nevhodném stanovišti v době nastupujícího jarního rozvoje. Včelstvo můžeme zbavit roztočíků rychle působícími fumigačními prostředky při zavřeném česně a dostatku volného úlového prostoru. Při neopatrné nebo neodborné práci může ale dojít ke ztrátám včelstev nebo matek. V ČR je osvědčeným prostředkem proti akarinóze přípravek BEF který se používá při otevřeném česně. Dnes existuje názor, že při chovu a ošetřování včelstva biologicky správným postupem nepředstavují již roztočíci pro včelstvo žádné nebezpečí. Je to třeba chápat takto:

Čím déle včela žije, tím více roztočů se v ní může vyvinout, takže intenzita napadení vzrůstá. Správným způsobem chovu se tedy musíme snažit o to, abychom dosáhli jisté výměny včel, která by labilní stav posouvala ve prospěch včelstva. Dosáhneme toho nejen kočováním za vhodnou rozvojovou snůškou, ale i za snůškami hlavními. Při vhodném počasí tak zabráníme přežívání příliš starých jednotlivých včel a dosáhneme stálého plodování.

Roztočíková nákaza podléhá povinnému hlášení. Opatření v ohnisku nákazy náleží, podobně jako u moru plodu, úřednímu veterináři a odbornému poradci.

 

 

Varroa jacobsoni (varroáza)

 

Tento parazit napadá jak plod, tak dospělé včely. V SRN prokázali roztoče Varroa jacobsoni poprvé pracovníci Včelařského ústavu v Oberruselu v Taunusu r. 1977. Od té doby se varroáza u nás dále rozšířila. Dnes se dá ve střední Evropě považovat za plošnou nákazu.

Roztoče Varroa jacobsoni (objevil jej Jacobson a roku 1904 popsal Oudetnans) můžeme pozorovat pouhým okem. Je 1,3mm dlouhý a 1,7mm široký (Platí pouze pro samičku). Ve včelstvu se setkáváme převážně se samičkami, které jsou světle hnědé, porostlé krátkými trnovitými štětinkami a světlými chloupky. Tvar těla je příčně oválný. Čtyři páry nohou jsou vybaveny příchytkami. Samečci jsou menší, mají okrouhlé tělo o průměru 0.8 mm; jejich ústní ústrojí je zakrnělé a není vhodné k přijímání potravy. Sameček je bíle zbarvený.

Samičky kladou do buněk na včelí plod 2-5 mléčně zbarvených vajíček. Přednost dávají larvám trubců. Samičky vlezou do buněk s larvami před jejich zavíčkováním. Během 8 dnů se z nakladených vajíček vyvinou dospělí roztoči, kteří při líhnutí včel opouštějí buňky. Předtím jsou samice oplozeny samečky, kteří krátce nato hynou. Z tohoto důvodu se ve včelstvu setkáváme hlavně se samičkami, které žijí až 8 měsíců a mohou naklást kolem 37 vajíček.

Vyvíjející se paraziti se živí sáním na včelím plodu. Tím dochází k poškozování včel, které mohou mít zakrnělá křídla a nohy, event. mohou mít jiné deformace. Včely pak nejsou schopny dalšího života, natož nějaké činnosti. Při takovém poškození jsou včely odstraňovány již z buněk před dokončením vývoje.

Slabý výskyt roztoče většinou včelař nepozná 2-3 roky. Teprve 3. nebo 4. rok od nákazy, kdy je ve včelstvu kolem 10000 a více roztočů, je napaden všechen plod, takže zpravidla na podzim a během následující zimy se včelstvo zhroutí. Napadená včelstva jsou stále slabší a neklidnější, opouštějí dokonce i plod. 6-8 roztočů na jednu včelu není při silném napadení nic mimořádného.

Zkušenosti z posledních let ukazují, že při silnějším napadení zůstává včelstvo intaktním tak dlouho, pokud má trubčí plod. Po přirozeném ukončení výchovy trubčího plodu se dá zjistit zvyšující se napadení plodu dělničího. Jakmile se na larvách dělnic objeví známky poškození podobné virové nákaze, je nezbytné okamžité snížení počtu roztočů ve včelstvu. V opačném případě je včelstvo ztraceno. Ke stanovení diagnózy je vhodná kontrola spadu, který získáme z podložek umístěných v podmetu. Podložky připevníme na rámky se síty. Oka sít by měla mít rozměr 3 mm, aby včely nemohly vynést mrtvé roztoče z úlu. Pokud nemáme zasíťované rámky k dispozici, můžeme stanovit množství roztočů na papírové podložce položené na dno úlu. Tato metoda je použitelná pouze v době, kdy včely víceméně nelétají.

Další, ale časově náročnější diagnostickou kontrolou je prohlídka zavíčkovaného trubčího plodu. V každém včelstvu musíme z buněk vytáhnout a prohlédnout nejméně 100 kukel. Na kuklách, které jsou ještě bílé, lze světlehnědé vyvíjející se parazity snadno rozeznat.

Boj proti varroáze. Podle nejnovějších vědeckých poznatků nelze přirozeným způsobem - např. odstraňováním trubčího plodu - dosáhnout účinné redukce výskytu roztočů. Nezbytné je použití chemických preparátů. Musí to být prostředky, které

1. neškodí včelstvu,

2. zaručují spolehlivé usmrcení roztočů,

3. nezanechávají žádné nebo jen zanedbatelné zbytky v medu nebo vosku,

4. může včelař snadno aplikovat.

Neustálé odnímání trubčiny během letních měsíců nesporně pomáhá počet roztočů snižovat. Zkušenosti ale ukazují, že velmi často díky zalétávání dělnic a trubců k podstatné redukci nákazy nedochází. Musíme se snažit o vytvoření nejméně 50 % oddělků z početního stavu včelstev. Zkušenosti z posledních let jasně ukazují, že oddělky ve spojení s povoleným cíleným chemickým ošetřováním mohou stupeň napadení redukovat na snesitelnou míru.

Bylo by iluzí věřit tomu, že současnými metodami je možno tohoto parazita vyhubit. Můžeme ale připustit, že během doby se parazit přizpůsobí včelám a naopak.

 

Metody léčení Varoázy zde

 

 

 

Zvápenatění plodu

 

Původcem je houba, jejíž přítomnost ve včelstvu můžeme prokázat i bez zjevných příznaků choroby.

K jejímu rozvinutí, a tím i tzv. zvápenatění plodu jsou nezbytné určité předpoklady, např. nedostatek čistícího pudu. V podobě spóry může houba proniknout do střeva larvy s potravou, nebo prorůstá dovnitř z povrchu těla larvy. Larva lehce zežloutne, její tělo za současného ztvrdnutí vyschne a včely je z buňky odstraní; včelař je najde před česnem. Plásty silně napadeného včelstva při zatřepání chrastí.

 

 

Zkamenění plodu

Za další druh ztvrdutí plodu, způsobený rovněž houbou, můžeme označit zkamenění plodu. Počáteční stadia jsou stejná jako u zvápenatění plodu. V konečném stadiu nemoci jsou ale ztvrdlé mumie v buňce pevně přichyceny, takže je včely nemohou odstranit.

Po vytvoření spór se na hlavovém konci napřímené larvy objeví žlutozelenavý povlak, takže buňka vypadá jako by byla naplněna pylem. Napadenou larvu někdy včely potáhnou vrstvou propolisu. Houba může napadat i dospělé včely, jež jsou neschopné letu a lezou před úly po zemi; jejich zadeček je na pohmat tvrdý .

Zkamenění plodu je jedinou nemoci včel, která je přenosná i na člověka. Může vyvolat dlouhodobé záněty. Z toho důvodu, a také proto, že jde o onemocnění u včel velmi vzácné, se doporučuje likvidace včelstva a spálení úlu. Pokud byste měli podezření na výskyt této choroby, měli byste se poradit s odborníkem. Původem zkamenění plodu je houba Aspergillus flavus, která produkuje karcinogenní aflatoxin.

 

 

Virová nákaza plodu

 
Méně významná je z nemocí plodu virová nákaza. Jak sám název říká, vyvolává ji virus. Napadenou larvu - převážně napřímenou - můžeme v počátečním stadiu nemoci vytáhnout z buňky pinzetou jako pytlík. Rozložený obsah těla zůstane v buňce jako páchnoucí vodnatá tekutina, zatímco pokožka larvy zůstane celá. Mrtvé larvy pomalu vysychají a zůstávají na dně buňky v podobě hnědého příškvaru.

Jako opatření u této nemoci obvykle stačí, když odstraníme a zničíme napadnuté plásty. Umělé zrojení je nutné pouze při velkém rozsahu choroby.

 

 

Nemoci dospělých včel

Úplavice a černá nemoc

Úplavice je v podstatě průjem, který není nakažlivý. Černá nemoc se objevuje často v lesních snůškových oblastech po silných snůškách. Onemocnění úplavicí může včelař předcházet používáním zimního krmení s malým obsahem nestravitelných látek a vhodným stanovištěm, které umožňuje prolet včel ve vhodnou dobu.


U černé nemoci to tak jednoduché není, protože její příčinou je nadbytek minerálních látek v medovici. Masový výskyt zlikvidujeme tak, že včely z lesních oblastí odstěhujeme a ihned je začneme krmit buď nektarovým medem, nebo cukrem.

 

 

Ohrožení, prostředky na ochranu rostlin

Boj proti škůdcům chemickými prostředky je dnes v zemědělství a ovocnářství nezastupitelný. Jinak by mohli škůdci - zpravidla hmyz - způsobit při masovém výskytu významné snížení sklizně, nebo by ji v extrémních případech úplně zničili.

Velkým nebezpečím, které při použití insekticidů (prostředků k hubení hmyzu) většinou vzniká, je současné ohrožení užitečného hmyzu. K němu počítáme samozřejmě i včelu medonosnou.

 

 

Otravy

Otrava prostředky na ochranu rostlin může vzniknout mnoha způsoby, např. když

- jsou medonosné kulturní rostliny během květu ošetřeny prostředkem nebezpečným pro včely,

- jsou společně s hlavní rostlinou zasaženy i kulturní rostliny nebo plevel poskytující snůšku, jež je v podrostu,

- se takové přípravky dostanou i na sousední porosty, které jsou navštěvovány včelami,

- se přípravky škodící včelám dostanou do vody v napajedle,

- se letící včely při aplikaci nebezpečného přípravku dostanou do úletu pesticidu.

Kontaktní i požerové jedy působí převážně na dělnice. Kontaktní jed postihuje hlavně létavky, požerový úlové včely, včetně mladušek. Trubci a matky se otráví zřídkakdy.

Kontaktní (dotykové) jedy působí na nervový systém, svaly a krevní oběh. Otravu tímto jedem poznáme podle křečovitých pohybů včel. Vrávorají, padají a s trhavými pohyby nohou zůstanou ležet na hřbetě. Pohybují se v kruhu, mávají křídly a pokoušejí se postavit na nohy a odletět. Nejsou toho ovšem schopny. Nakonec zahynou. Tyto typické křečovité stavy jsou na rozdíl od chování nemocných včel jednoznačným příznakem otravy. Otrava se někdy na uhynulých včelách dokonce projevuje výrazným zápachem přípravku. Důkazem otravy může být rovněž vystrčený sosák anebo mokré neschnoucí ochlupení; to je důsledkem náhlého vyprázdnění medového váčku.

Silnou otravu pozná včelař podle náhlého výskytu velkého množství mrtvých včel jak uvnitř úlu, tak před ním. Uhynulé včely často ucpou česno, takže u silných včelstev začnou trpět neotrávené včely v úlu nedostatkem vzduchu. Důsledkem bývá udušení. Často jsou taková včelstva ztracená včetně plástů, plodu i zásob.

Když včely nalétávají na vzdálený otrávený snůškový zdroj, zahyne velká část létavek již cestou zpět. Počet mrtvých včel uvnitř i vně úlu není potom zdánlivě velký Při kontrole včelstva ale zjistíme, že jisté množství plodových plástů není obsazeno, takže ke ztrátám létavek zřejmě došlo.

Požerové jedy se do včelstva dostanou většinou s pylem. To se může stát např. při použití nevhodného prostředku ve vinohradu. Létavky posbírají jed s pylem, který se potom dostane až do plástů. Mladušky, které jej spotřebují, hynou. Škody se mohou sice objevit i rychle, ale většinou je zjišťujeme dlouhodobě, protože pyl uložený v plástech se nespotřebuje najednou. Úhyn včel trvá i několik týdnů. K tomu přistupuje i skutečnost, že síla včelstva se snižuje rovněž přirozeným úhynem opotřebovaných létavek. Při otravách začínajících v červnu jsou včelstva často tak poškozena, že se stěží zotaví do zazimováni.

 

 

Opatření při otravách

Zlost a zármutek včelaře, který jednoho dne zjistí, že hromady včel z jeho včelstev leží mrtvé před česny, jsou pochopitelné. Musí začít okamžitě jednat, protože musí najít toho, kdo je za tento stav zodpovědný. Často to není jednoduché.

Za přítomnosti nákazového referenta místní ZO nasbírá včelař nejméně 1000 mrtvých včel (to je asi 100 g). Současně se z okolních rostlinných kultur, které mohly být ošetřeny pesticidy, odeberou vzorky rostlin. Včely a vzorky rostlin (obojí zvlášť) se potom zabalí a co nejrychleji dopraví do výzkumného ústavu včelařského.

Včelstva postižená otravou vyžadují zvláštní pozornost včelaře. V tomto případě je potřebné spojovat dvě nebo tri postižená včelstva, abychom získali opět dostatečně početné včelstvo. Neobsazené nebo částečně obsazené plodové plásty přidáme k jinému včelstvu, aby se nenachladil plod. Tekuté krmení nebo dodání medu zajistí u čerstvě spojených včelstev opětovně tempo plodování.

Měli bychom se ještě zmínit o tom, že otravy včel neznamenají jenom problémy, zbytečnou práci, materiální a morální ztráty pro včelaře, ale způsobují škody i přírodě a celé společnosti.

 

 

Vyhláška k ochraně včel, zvěře, a ryb při používání přípravků na ochranu rostlin

 

zde je odkaz na zmíněnou vyhlášku

 

Včelomorky

Popis. Včelomorky jsou drobné, hnědě zbarvené mouchy z čeledě včelomorkovitých (Braulidae), řádu dvoukřídlých (Diptera). Nemají však křídla ani jejích zbytky. Jejich tělo je v dospělosti dlouhé až 1,3 mm a široké asi 1 mm. Je hustě pokryté tuhými chloupky. Hlava je poměrně velká, plochá, hruď krátká a široká, zadeček oválný, pěti-článkový. Nohy jsou kráčivého typu, ukončené chodidlem, jehož po­slední článek je nálevkovitě rozšířen a na okrajích lemován hřebenem s mnoha háčky. Tyto háčky spolu s dvěma obrvenými chodidlovými lalůčky usnadňují rychlý pohyb včelomorek na těle včely.

Ústní ústroje včelomorek jsou lízavě savé, a proto včelomorky ne­mohou žít u včel jako cizopasnici a živit se jejich hemolymfou. V drob­ném sosáčku mušího typu je ukryt krátký jazýček.

Dříve se tvrdilo, že včelomorky nemají oči a že jsou slepé (proto původní název je včelomorka bezoká). Je to však nesprávné tvrzení, protože včelomorka bezoká nemá jen oči jednoduché, kdežto oči složené má, třebaže primitivnější než jiné mouchy.

 

Bionomie. Včelomorky jsou odděleného pohlaví. Po spáření klade samička několik drobných oválných vajíček [0,7 X 0,4 mm]. Jsou bělavě zbarvená, na povrchu síťovaná nebo zdobená valy. Samička klade va­jíčka na stěny polozavíčkovaných buněk medných plástů. Z vajíček se lihnou larvičky 0,8 mm dlouhé, které si hloubí ve víčkách buněk chodbičky, viditelné na zavíčkovaných plástech jako bílé klikaté níťovi­té křivky. Na konci chodbičky se larva kuklí, ale dříve než se tak stane, prokouše si otvor, kterým vyúsťuje chodbička na povrch plástu. Dospělá včelomorka by tento otvor již nemohla prokousat.

Vývoj včelomorky od nakladeni vajíček až po líhnutí dospělých jedin­ců trvá kolem 21 dnů. Vylíhlé včelomorky jsou na začátku bledě žluté, později při sklerotizaci kostry hnědnou. Maximální výskyt včelomorek je v pozdním létě nebo na podzim.

Larvičky včelomorek se živí pylem, medem a voskem. Dospělé včelo­morky se živí jen krmnou šťávou včel, kterou dovedou odsávat včelám při vzájemném krmení nebo dokonce dovedou včelu donutit k vyloučení krmné šťávy. Jsou tedy soustolovníky (komensály) včel a ne příživníky (parazity), jak se většina včelařů nesprávně domnívá a včelomorky ještě i dnes považuje za „včelí vši“. Jak jsme již uvedli, včelomorka nemůže parazitovat včely, protože má lízavě savé ústní ústrojí.

 

Na obrázku je vedle roztoče Varoa.

Rozšíření. Včelomorky jsou svým životem plně závislé na včelách. Mohou se rozmnožovat a žit jen v životním prostředí včelstva a živit se krmnou šťávou včel. Jsou rozšířeny po celé zeměkouli všude tam, kde žijí včely. Podle orientačních zjištění můžeme předpokládat, že v ČR jsou rozšířeny téměř v každém pátém včelstvu. Kalamitní rozšíření včelomorek nebylo v ČR dosud pozorováno.

 

Včelařský význam. Třebaže včelomorky nejsou parazity včel, ale jen pouhými soustolovníky, jejich přítomnost ve včelstvu není žádoucí. Včelstvu škodí odčerpáváním krmné šťávy a soustavným vyrušováním (především matek), což se projevuje nepříznivě ve výkonech včelstva. V literatuře jsou údaje o nálezu 187 včelomorek na jedné matce. V ČR uvádí Hanko (1961), že nalezl na matce až 86 včelomorek a že 30 až 50 včelomorek na jedné včele není žádnou velkou zvláštností.

 

Způsob hubení. Preventivně hubíme včelomorky tím, že pravidelně odvíčkováváme medné zásoby, především v plodišti, a nedovolíme, aby se včelomorky ve víčkách vyvíjely. Přitom dodržujeme čistotu v úle, především na dně.

Mechanické odstraňování včelo­morek z těla včel je velmi pracné a používá se jen u matky. Včelo­morky se vychytávají na zápalku, jejíž jeden konec je namočen do lepkavé tekutiny, například do medu.

Někteří včelaři doporučují očistu matky pomocí cigaretového dýmu. Matka se uzavře pod poklop (na­příklad skleničku) a zadýmá se kouřem. Omámené včelomorky opadnou na podložku a matka se vrátí do včelstva. Tento způsob však není tak účinný, jak se uvádí, a je spojen s nebezpečím, že včelstvo nepřijme matku nazpět a ubodá ji.

Účinnější je ošetření celého včelstva, a to buď tabákovým dýmem, nebo chemickými přípravky, jako je kafr, naftalín, tymol, fenothiazin. Před ošetřením se pokryje dno úlu papírovou podložkou (např. z novi­nového papíru), na kterou omámené včelomorky opadají. Podložka se pravidelně mění a spaluje. Tabák (v dávce větší špetky) se spálí v kuřáku a tabákový dým se dýmá česnem do úlu. Kafr (dávka 3—5 g/ /24 hod.), naftalín (10—20 g/24 hod.), tymol (60—100 g/3 hod.) se na­sypou na podložku v úle. Tymol se může rozpustit v malém množství lihu, roztok se nakape na savý papír nebo kousek plsti a nechá v úle vypařovat.

Jednoduchou ochranou proti včelomorkám je ošetření včelstva feno­thiazinem. Je to žlutozelený prášek s antiparazitárnim účinkem. Dávka 3 g se zabalí do novinového papíru a vloží do dýmáku. Dýmem se dýmá do včelstva 30 vteřin, pak se 30 vteřin dýmá do dalšího včelstva. Potom se znovu dýmá po 20 vteřin do obou včelstev. Včelstva ošetřujeme na­večer, když všechny létavky jsou v úle. Nejlépe účinkoval fenothiazin při vnější teplotě 10—12°C. Včelám a včelímu plodu dým fenothiazinu neškodí.