Význam včely v přírodě 

V roce 1793 dokázal berlínský rektor Christian Konrad Sprengel ve své knize "Odhalené tajemství podstaty růstu a oplodnění květin", že mnohé z nich se nejsou schopny samy oplodnit. Nezbytně k tomu potřebují určité druhy hmyzu. Teolog a filolog Sprengel, který nebyl tehdy znám jako přírodovědec, poznal jak se zdá jako první význam chovu včel pro přirozený proces rozmnožování rostlin, a tím samozřejmě i pro zemědělství. Zůstalo na Angličanu Darwinovi, aby za půl století po smrti Sprengelově (1816) zařadil jeho objev do dějin vývoje přírodních věd. Před sto lety uveřejnil J.G.Mendel svou klasickou práci o výzkumu rostlinných kříženců - zakladatel genetiky. Mendel svou prací dokázal, že také dědičnost se řídí zákony vyjádřitelnými matematicky. Mendel jako přesný a přemýšlivý milovník přírody nebyl však jen botanikem s praktickým zaměřením na ovocnářství, nýbrž zároveň výkonným a v tehdejší době význačným včelařem. Zkoušel vše nové, hledal nejlepší včelu v zahraničí, aby se nakonec vrátil ke včele "domácí". Jako první potvrdil zalétávání trubců.

Samoopylení, opylovači 

Aby mohlo vzniknout semeno, ze kterého vyroste rostlina stejného druhu, musí se samčí buňky (pyl) dostat na samičí orgány květu (bliznu). Tento proces se nazývá opylení. Rozlišujeme samoopylení (u rostlin, které nepotřebují cizí pyl) a opylení pomocí opylovačů (vítr, hmyz). Mezi samosprašné rostliny patří např. fazole, hrách a některé odrůdy višní. Těm stačí samoopylení k opylení vlastní pyl. Byly by pro nás nezajímavé, kdyby se mezitím nezjistilo, že při opylení cizím pylem, přenášeným při intenzivním náletu hmyzu, je dosažena vyšší úroda. Při opylení pomocí opylovačů se pyl přenáší z jednoho exempláře rostliny na jiný exemplář stejného druhu nebo variety. U mnoha rostlin stačí vítr (rostliny větrosnubné), u většího počtu ale tuto úlohu plní hmyz (hmyzosnubné). 

Větrosnubné a hmyzosnubné rostliny 

V naší středoevropské oblasti můžeme předpokládat, že asi 20% všech rostlin je opylováno větrem. Nejznámějšími zástupci jsou všechny druhy obilovin, jako pšenice, ječmen, oves a žito, z plodových dřevin potom líska a ořešák vlašský. Včely ale sbírají pyl i z rostlin větrosnubných, často ve velkém množství, jako např. z kukuřice. Většina našich rostlin (80%) je ale odkázána na přenos pylu hmyzem. Jsou to především naše ovocné dřeviny jako jabloně, hrušně, blůmy, švestky a třešně, ale i angrešt, maliny a ostružiny. Zemědělské kulturní plodiny jako např. řepka olejka, různé druhy jetelů, rovněž okurky; dýně a mrkev mají po opylení včelami lepší úrodu po stránce kvalitativní i kvantitativní. Totéž platí pro slunečnice. trnky a hloh bílý a v neposlední řadě i pro luční porosty. Kdyby k těmto rostlinám neměl hmyz přístup, byla by násada plodů nebo semen nulová, nebo nepatrná. Mezi hmyzem, který zajišťuje opylení hrají včely nejdůležitější úlohu. 

Snáší celé včelstvo 

Na rozdíl od čmeláků, u kterých přezimuje pouze samička (matka), je u včely medonosné připravena na jaře armáda složená z mnoha jedinců, připravená k přenosu pylu. Včelstvo, které dobře přezimuje, má asi 4000 až 5000 létavek. I když má matka čmeláka ve srovnání se včelou při opylování vyšší výkon, je tento nedostatek více než vyvážen počtem včel. 

Věrnost druhu květu 

V úspěšném konkurenčním boji má včela medonosná ještě jednu vynikající vlastnost, a sice věrnost druhu květu. V praxi to znamená, že létavka, která naletuje na květ určitého druhu rostliny, navštěvuje tuto rostlinu tak dlouho, až odkvete a nemůže již poskytovat potřebnou potravu. Podle Zandera rozlišuje nejen druh květu, ale i jeho barvu. Když objeví včela např. kvetoucí třešeň, hledá podobné květy v jejím okolí tak dlouho, až je najde. Tato věrnost dosahuje podle Zandera u létavek včely medonosné až neuvěřitelných 41 %. Potvrdil to i Maurizio a Kollman analýzou pylových rousků. Našli pouze 0,3 % smíšených pylových rousků, mezi nimi ojedinělé rousky se třemi různými druhy pylu z řepky olejky, řeřichy a smetanky. U čmeláků zjistili Bildell Herold 40% donesených rousků obsahujících více než jeden druh pylu. Znamená to, že v navštívené oblasti sbírají čmeláci pyl z většího počtu druhů rostlin, to je pro intenzivní opylení bezcenné. Za stejných experimentálních podmínek se podíl smíšených rousků pohyboval u včely medonosné v rozmezí 1,5 až 3%. 

Věrnost místu 

Pod tímto pojmem je zahrnuta další pozoruhodná vlastnost včely medonosné: při sběrací činnosti se soustřeďuje na omezenou plochu, která zaujímá maximálně 100m2. Můžeme si to potvrdit pozorováním loupících včel: když zlikvidují např. plásty s medem, ještě dlouhé hodiny dále hledají na stejném místě nebo v nejbližším okolí. Velikost sběrné plochy je závislá na vydatnosti a atraktivitě navštívených květů: čím lepší je zdroj, tím menší je sběrná plocha (Büdel a Herold 1960). Tato věrnost místu může mít při opylení květů včelou medonosnou pozitivní i negativní vliv. Roste-li ve sběrném areálu, např. v sadě dostatečný počet odrůd, které se mohou nájemně opylovat, bude výsledek výborný. Pokud se stromy nájemně opylit nemohou, bývá výsledek žalostný. 

Výkonnost včely při opylování 

V dnešní době, kdy se vlivem životního prostředí snižuje počet druhů hmyzu, který nežije ve společenství, přicházíme na to, že by se měl zvyšovat počet včelstev. Je to nepochybné: podíl včel na opylování je asi 80 až 90%; mimořádný význam má u včel i věrnost místu a druhu květů. Nedokonalým opylením klesá nejen úroda mnohých zemědělských kulturních plodin, ale rostou i plody nevyvinuté, jejichž nižší kvalita je jednoznačná. Velikost a kvalita ovoce je závislá na počtu jader. Čím dokonaleji jsou květy opyleny, tím větší a hodnotnější plody narostou. To má velký význam v dnešním moderním ovocnářství. Po intenzivním opylení včelami se např. u řepky zvyšuje nejen hektarový výnos, ale i délka jednotlivých lusků. Počet semen v lusku, klíčivost a hmotnosti 1000 semen. Mnoho říkají pokusy z roku 1975 jedním druhem višně: stromy, které byly opyleny včelami, měly 16,8 kg ovoce na jednom stromě. Bez opylení včelami jenom 3,75 kg. Vysoké opylovací schopnosti včely medonodné přispívají rovněž k tomu, že mnoho divokých rostlin v přírodě, ale i naše ušlechtilé kvetoucí rostliny mají semena a plody. Včely pomáhají nejen nám, ale zajišťují potravu i ptákům. Velmi dobrým měřítkem pro ocenění vysoké opylovací schopnosti včel jsou výrobní ceny ovoce a bobulovin. Ve Spolkové republice Německo byly vyčísleny: bylo to přes dvě miliardy DM! Cena celé produkce medu je pouhých 100 milionů. S výkonem při opylování těsně souvisí zatížení létavek při návštěvách květů. Když včela vyletí během jednoho snůškového dne v průměru desetkrát a navštíví vždy jen 20 květů, je to za den 200 květů. Včelstvo má v květnu - červnu kolem 30000 dělnic, z toho je létavek asi 10000. Toto včelstvo tedy může během jednoho dne navštívit, a tím i opylit dva miliony květů. To je jistě úctyhodný výkon. 

Vliv počasí a vzdálenosti 

Během jarní snůšky bývá ve středoevropské oblasti často proměnlivé počasí. To podstatně ovlivňuje intenzitu výletu včel. Při teplotě pod 10°C a zatažené obloze včely v podstatě nevyletují. Bezvětří a střídání intenzity světla např. při kopulovité oblačnosti, létání za pastvou podporuje. Jakmile ale zajde slunce za mraky, donutí to létavky k okamžitému návratu domů. Větrné, nebo dokonce bouřkové počasí vylétávání včel znemožňuje. Za takového proměnlivého počasí hraje vzdálenost včelstva od místa opylení významnou roli. Zaručené opylení lze pozorovat ještě ve vzdálenosti 800m. Za touto hranicí je počet včel výrazně menší a opylení není pochopitelně tak efektivní, jak bychom očekávali. Ještě horší situace nastane, jestliže je v bezprostřední vzdálenosti od včelstev jakákoliv atraktivnější pastva. Díky své věrnosti druhu květů a místu nálezu potravy nalétávají včely v takovém případě na místo bližší. Podobně je tomu i u velmi vzdálených atraktivních snůškových zdrojů, i tam je nálet včel výrazně ovlivněn meteorologickými podmínkami a konfigurací terénu. Pahorkovitá nebo dokonce kopcovitá krajina a nepříznivé letové podmínky včelám dolet na větší vzdálenost i znemožní. 

Předpoklady zajištěného opylení 

Protože člověk včely na rozdíl od volně žijícího hmyzu do určité míry vede a řídí, má možnost vytvořit pro opylování dobré předpoklady. Takovým opatřením je umístění včelstva do opylované kultury, nebo alespoň na její okraj. Kočování se včelami k ovocným sadům a kulturám řepky prospívá sadařům, zemědělcům ale i včelařům. Pro dokonalé opylení musíme ale v každém případě vytvořit předpoklady. Určitá opatření jsou nutná zejména za špatného počasí. Na ochranu před větrem postavíme úly na chráněnější místa mezi řadami stromů, na řepkovém poli přímo do porostu. Obě tato opatření zvyšují letovou aktivitu včel. Při kočování se včelstvy pro zlepšení opylení se objevuje otázka: máme včelstva přistavit několik dnů před květem, nebo až při plném květu? Včelstva, která dáme na stanoviště před květem, si pochopitelně vyhledávají potravu. Včely pak na opylovanou kulturu nezačnou létat ihned, protože se mezitím zalétaly na jiné zdroje někdy i více vzdálené. Nejvhodnější je, přivezeme-li včely ke kulturnim rostlinám v době, kdy se objevují první květy. Včely najdou snadno dosažitelnou potravu ve svém bezprostředním okolí. Intenzivní opylení je tak zajištěno od začátku až do konce květu. 

Hustota včelstev 

Hustota včelstev udává počet včelstev na danou plošnou jednotku. Smysluplné a běžné je vztažení na plochu snůškovou, tj. na plochu, na níž včelstva nacházejí snůškové zdroje. 

Stavba těla včely medonosné 

Dospělá včela má stejnou stavbu těla jako ostatní hmyz se třemi hlavními částmi: hlavou, hrudí (thorax) a zadečkem (abdomen). Z buňky se líhne jako hotový hmyz (imago). Nemůže a ani nepotřebuje dále růst; brání tomu chitinizovaná zevní kostra. která pokrývá celé tělo včely a je funkčně srovnatelná s podpůrnými částmi (kostrou) těla savců. U včely je ovšem tento podpůrný systém na povrchu těla, zatímco u savců je uvnitř těla, je obalen svalstvem a pokryt kůží. Každá část těla obsahuje životně důležité orgány.Praktický včelař by měl znát stavbu těla včely, chce-li včelařit racionálně a úspěšně. 

Hlava 

Při pohledu zepředu má hlava včely přibližně trojúhelníkový tvar s plochou přední stranou a lehce konkávní stranou zadní. S hrudí je spojena tenkým, kožovitým pohyblivým krkem, kterým procházejí z hlavové dutiny do těla trávicí trubice, nervy, tepna (aorta) a vývody žláz. Hlava nemá pouze funkci nosiče orgánů smyslových. Jsou na ni umístěny další životně důležité orgány a žlázy. 

Oči 

U včely musíme rozlišovat dvě složené oči a tři jednoduché (temenní) oči na horní části hlavy. Temenní oči reagují na světelné dráždění: k "vidění" používá včela jedině složené oči. Mohou vnímat polarizované světlo což je velmi důležité pro orientaci při zatažené obloze. Složené oči se skládají z mnoha jednotlivých oček (ommatidií, facet); každé z nich zobrazuje malý výřez jako bodový obraz, z jejichž součtu vzniká celkový rastrovaný obraz. Ve srovnání s okem lidským nevidí včela na dálku tak ostře. Pavučina je pro ni pouhá záclona; často do ní proto vletí. Dělnice má asi 3000 jednotlivých oček (facet), zatímco u trubce bychom jich napočítali v jednom oku 6500. Ve srovnání s okem lidským má včela i odlišné vnímání barev. To, co vidíme zřetelně jako zářivou červeň, je pro včelu černé nebo tmavošedé. Ultrafialové barvy nevidíme zase naopak my, ale oči včely jsou touto vlnovou délkou drážděny nejvíce. Zatímco člověk rozliší mezi červenou a modrou asi 60 barevných odstínů, u včely je to málokdy více než dvanáct. Nejvýraznějšími barvami jsou pro včelu oranžová, žlutá, zelená, modrozelená, modrofialová a ultrafialová; včela přitom ale od sebe téměř nerozlišuje oranžovou, žlutou a zelenou. Žluté a modré květy nebo rozkvetlé plochy jsou pro včelu nejnápadnější; velkou roli hraje rovněž tvar květů. Zřetelné členité obrazy nebo předměty rozliší včela velmi snadno. Pro včelaře to znamená, že může včelám označit jejich úly, aby se omezilo zalétávání. Členěný tvar ve žluté, modré, černé a bílé barvě stačí. Dnešní nástavkový včelař však označuje většinou jen ty úly, ve kterých jsou mladé matky v oddělcích; je potom menší pravděpodobnost, že se oplozující se mladé matky zalétnou. 

Tykadla 

Jsou to dva volně pohyblivé přívěsky, jež jsou přirostlé k čelní straně hlavy měkkou membránou. Reagují na pachové, chemické a mechanické podněty. Protože život včelstva se odehrává převážně ve tmě, musí být smysly nezávislé na světle, tedy čich a hmat, velmi vyvinuté. 

Nervový systém 

Nervový systém odpovídá podmínkám utváření včelího těla. Vzhledem k pevné vnější kostře se musely vyvinout zvláštní orgány reagující na nejmenší dotek nebo velmi nízký tlak: mnoho chloupků z jejího hustého ochlupení je napojeno na smyslové nervové buňky. Zvlášť velké množství je jich na tykadlech, která také představují hlavní sídlo čichu. Díky pohyblivosti smyslových chloupků vyvolá již sebemenší dotek, otřes nebo závan vzduchu na přilehlé nervové (smyslové) buňce podráždění s vysláním nervového vzruchu. Centrální nervový systém má jednoduchou stavbu; skládá se z mozku umístěného v dutině hlavy a z břišní nervové pásky, která probíhá po celé délce včelího těla. Mozek je u dospělé včely složen z nadjícnové a podjícnové nervové zauzliny, v průběhu břišní nervové pásky jsou dále dvě nervové zauzliny v hrudi a pět zauzlin v zadečku. Mozek (~750 000nervových buněk) a břišní nervová páska obsahují mnoho nervových buněk a nervových vláken, která vedou ve svalům. Jiná vlákna vedou od periferních smyslových orgánů; ta předávají např. zrakové, pachové nebo mechanické podněty do mozkových buněk, kde jsou odpovídajícím způsobem podle okamžité situace zpracovány a předány do pohybových center v břišní nervové pásce. Díky tomuto pochodu může včela reagovat přirozeným způsobem na podněty vnějšího okolí, např. okamžitým přerušením sběrací činnosti, když se obloha zatáhne tmavými bouřkovými mraky. 

Kusadla (mandibuly) 

Jsou připevněna na hlavové schránce po obou stranách ústního otvoru. Jejich pohyb je zajišťován svalstvem. Dělnice je používají ke zpracovávání vosku, požívání pylu, ke kousání a všem ostatním činnostem v úlu, při kterých je potřebný párový uchopovací nebo hnětací orgán. Včela jimi ale neprokousne slupku ovoce, jako jsou hroznové nebo jiné bobule. Matka má větší kusadla než dělnice. Vpředu na nich má ještě silný zub, kterým otevře víčko mateřské buňky (matečníku) jako konzervu. V bezprostřední blízkosti kusadel (za čelní stěnou hlavy) je hornočelistní (kusadlová, mandibulární) žláza. Ta u dělnic vylučuje sekret ke změkčování vosku. Zatímco trubci tuto žlázu nemají, u matek je mimořádně vyvinutá. Vylučuje mateří látku, která je v nesmírně malém množství předávána na všechny jedince včelstva a způsobuje jeho soudržnost. Mateří látka je exoferomon zprostředkující informaci o přítomnosti matky. Pokud mateří látka chybí, je k dispozici pouze v nedostatečném množství včelstvo již není s matkou a vlastním stavem spokojeno. Podle Butlera. který tuto látku objevil v r. 1954, je u čerstvě vylíhnutých matek i matek přestárlých její produkce mizivá. 

Sosák 

Sosák je sacím orgánem. kterým může včela přijímat med, nektar, spadky (medovici), jinou potravu a vodu. Celý sosák je tvořen mnoha jednotlivými částmi, jednou z nich je jazyk. Po skončení příjmu potravy není možno sosák pozorovat. Podle včelí rasy kolísá délka sosáku od 5,9 do 6,9 mm. Výběrem při chovu se uplatňovala i snaha vyšlechtit včelu s velmi dlouhým sosákem, aby bylo možno využít snůšek z červeného jetele. Vzhledem k úbytku této snůšky není dnes tomuto požadavku přikládán dřívější význam. 

Hltanové žlázy 

Velikost a funkce hltanových žláz podléhá sezónní variabilitě a jiným podmínkám života ve včelstvu. Tyto žlázy jsou tvořeny dvěma podlouhlými hrozny malých váčků, které jsou složeny v četné kličky na bočních stranách hlavové dutiny: jejich celková délka je dvojnásobkem délky celého těla včely. Mají je pouze dělnice a produkují mateří kašičku. Po vylíhnutí včely se žláza musí k produkci mateří kašičky, sloužící k výživě plodu, vyvinout. Z tohoto důvodu musí včely konzumovat pyl. Když včela projde funkcí krmičky (po 12. dni věku), hltanové žlázy zakrní, jejich činnost může být ale v případě potřeby obnovena. Ve výjimečných případech jsou krmné žlázy plně vyvinuty i u starších včel. U zimních včel (přezimující včely) se hltanové žlázy plně vyvinou až po přezimování. 

Hruď (hlavohruď) 

V hrudi je centrum pohybového aparátu, kde mohutné vnitřní svalstvo ovládá nohy, křídla, ale i hlavu a zadeček. Pohyby svalů kontroluje nervový systém. 

Nohy 

3 páry nohou slouží nejen k pohybu po pevné podložce, ale i ke sbírání a transportu pylu. Každou nohu vytváří šest částí, které jsou vzájemně pohyblivě spojeny klouby. Pohyblivost jednotlivých kloubů je omezená, což je však kompenzováno jejich velkým počtem a růzností směru pohybu. V kyčelním kloubu se každá noha jako celek může pohybovat pouze dopředu, nebo dozadu. Klouby mezi následujícími částmi nohy jsou postaveny v různých úhlech s rozdílnými směry pohybu, takže jednotlivé polohy částí nohy umožní pohyb ve všech třech rovinách; to hraje důležitou roli při sběru pylu a vytváření pylových rousků. Sběr pylu je podporován odpovídajícím ochlupením nohou. Mimořádný význam na prvním páru nohou má čisticí orgán. Je umístěn na patě bezprostředně pod kloubem a má tvar kruhového vyhloubení, které je na okrajích porostlé radiálně směrovanými silnými štětinkami. Důležitou opěrnou součástí čisticího orgánu je blanitý výčnělek na holeni. Tímto orgánem protahuje včela po každé návštěvě květu svoje tykadla, aby je zbavila prachu a pylu. Pro udržení správné funkce mnoha čidel umístěných na tykadlech je to nezbytné. Čistění je tak automatické, že včela protahuje aparátem tykadla i v tom případě, že jsou úplně čistá. 

Křídla 

Kořeny obou párů křídel přisedají na boku středního a zadního segmentu hrudi. Křídla jsou spojena s hrudí klouby, které jsou na rozhraní hřbetních a bočních článků. Přední křídla jsou mnohem větší než zadní a mají bohatší žilkování. Obě křídla se mohou spojit řadou háčků na předním okraji zadního křídla a záhybem na zadním okraji předního křídla a kmitat společně. Včela ale může s křídly dělat i jiné věci, než jimi pouze mávat. Díky pohyblivému uchycení na hrudi jimi může pohybovat nahoru a dolů, může jimi otáčet nebo je zkřížit, ale může si je také přiložit na tělo. Díky těmto aerodynamickým možnostem může včela měnit směr letu (letět rovně, stoupat, klesat, opisovat křivky nebo kružnice) a jeho rychlost, která je ovšem značně ovlivňována zatížením včely. Může jít o sladinu, pyl, vodu, nebo i naplněný výkalový vak. Včela, která letí za potravou, má kmitovou frekvenci kolem 250 za sekundu (250 Hz). Včela letící z pastvy má frekvenci poněkud nižší, asi 240 Hz. Je to zřejmě dáno hmotností nákladu. Bzukot podrážděné včely při bodnutí má frekvenci 285 Hz. Trubci vydávají tón s kmitočtem 207 Hz. Ten je nápadně hlubší než zvuk letu dělnic. Dosud nespářená matka má tón a tedy i rychlost kmitání křídel 253 Hz. Po oplození frekvence rychle klesá na hodnotu 226Hz. Za bezvětří dosahují včely rychlosti 8 m/sec. což odpovídá přesně 29km/hod. Při protivětru rychlost zvýší. s větrem "v zádech" ji patřičně sníží. Pro chovatele včel se musíme ještě zmínit o loketním (kubitálním) indexu jako o výběrovém a určovacím znaku včelích ras. Tento index udává vzájemný poměr 2 úseků kubitální žilky na předním včelím křídle. U rasy Carnica získáme hodnoty větší než 2 u severské včely menší než 2. Vhodným měřicím zařízením se tyto hodnoty dají zjistit velmi snadno. Pod mikroskopem lze tyto hodnoty dobře i odhadnout. 

Zadeček 

Zadeček je složen ze segmentu (článku), z nichž hřbetní jsou velké a břišní malé. Překrývají se jako střešní tašky zepředu dozadu a jsou vzájemně propojeny přeloženou membránou. Celý zadeček se může podélně i příčně zvětšit a zase stáhnout zpět. Když včela intenzivně dýchá můžeme tyto pohyby zřetelně vidět. S hrudí je zadeček spojen krátkou tenkou stopkou. Může se proto volně pohybovat ve všech směrech. Svaly pro pohyb zadečku jsou pod posledním hrudním článkem. V zadečku jsou umístěny následující orgány: trávicí orgány s medovým váčkem, česlem, žaludkem a konečníkem, žihadlo s jedovým váčkem, dále voskové žlázy, vonná žláza, srdce, srdeční komory, tukové tělísko, dýchací systém rozmnožovací (pohlavní) orgány. 

Trávicí orgány 

Přesně řečeno, trávicí orgány začínají již ústním otvorem na dolní straně hlavy. Za hltanem schopným nasávání pokračuje dlouhý úzký jícen procházející krkem, hrudí a zadečkovou stopkou do medového váčku, který je umístěn v přední části zadečku. Česlem prochází potrava do žaludku, který má rovněž název střední střevo. Posledními částmi trávicího systému je tenké střevo a vakovitý konečník (výkalový vak). Ten vyúsťuje řitním otvorem, jenž je mezi žihadlem a posledním hřbetním článkem zadečku. 

Medový váček, česlo 

Medový váček je hruškovitý orgán, představující rozšíření trávicí trubice. Je velmi pružný: zcela naplněný má objem 50 až 60 mm3 a jeho hmotnost je 40 až 70 mg. Do váčku uložený nektar, medovici, krmivo a v neposlední řadě vodu přináší včela do úlu, část spotřebuje k úhradě energie potřebné k vyhledávání potravy. Česlo plní úlohu regulačního uzávěru mezi medovým váčkem a žaludkem. Tvoří je kalich směřující do medového váčku složený ze čtyř chlopní. Umožňuje pohyb potravy z váčku do žaludku, ale ne naopak. Tímto způsobem se v těle včely přesně odděluje to, co bude stráveno a spotřebováno, od toho, co bude po inverzi uloženo do plástu. 

Žaludek

Žaludek umožňuje trávení potravy. Buňky žaludečních stěn, jejichž plocha je zvětšena mnoha příčnými řasami, vylučují trávicí šťávy. Zpracované živiny pronikají peritrofickou membránou a nejkratší cestou se žaludeční stěnou dostávají přímo do hemolymfy včely. V tenkém střevě a konečníku se absorbuje především voda ze střevního obsahu a vylučují zbytky. Rektální žlázy vyrovnávají v těle včely bilanci voda - soli. Přisuzuje se jim vylučování sekretu sloužícího ke konzervaci výkalu tlumením rozvoje hnilobných bakterií. V místě spojení mezi žaludkem a tenkým střevem ústí do trávicí trubice množství tenkých trubiček - Malpighiho orgány (určitá obdoba ledvin), které jako vylučovací orgány zajišťují odstraňování nežádoucích produktů výměny látkové a solí z hemolymfy. Pronikají v podstatě celým zadečkem a mají bezprostřední kontakt s volně proudící hemolymfou. Odpadní látky vznikající při výměně látkové jsou vyprazdňovány do tlustého střeva a jsou odváděny společně s výkaly. 

Konečník (výkalový vak) 

V této dutině se shromažďují nejen veškeré odpadní produkty vznikající při výměně látkové, ale i nestravitelné části potravy. To má mimořádný význam jednak za déle trvajících dešťů v létě, jednak v bezletovém období v zimě. Zdravé včelstvo nekálí v úlu po plástech. Výkalový vak musí proto být velmi roztažitelný: po dlouhém zimním období muže vyplňovat větší část zadečku. 

Žihadlo s jedovým váčkem 

Vlastní žihadlo vytvářejí dvě souběžné, do špičky protažené štětinky, které mají na konci zpětné háčky. Součástí žihadla je i chitinizovaný žihadlový bodec. V klidové poloze je žihadlo zataženo v žihadlové komoře, která je umístěna na konci zadečku. Se zadečkem je spojeno prostřednictvím stigmálních destiček (mají dýchací otvory) a jejich svalstva. K žihadlu funkčně patří jedový váček a jedová žláza. Při bodnutí se špička zadečku ohne prudce dolů a činností svalů zesílenou pákovým efektem se z žihadlové komory vysune žihadlo. Žihadlo je vtahováno do kůže postupným vsouváním dvou žihadlových štětin se zpětnými háčky. Štětiny současně zatahují do rány i bodec žihadla až po jeho rozšířenou část, přičemž je víceméně složitou činností štětin vpravován do rány i včelí jed z jedového váčku. Prudkým pohybem zadečku se včela snaží zapíchnout špičku žihadla do kůže. Po proniknutí žihadla zrohovatělým povrchem pokožky zakotvuje včela v kůži pomocí zpětných háčku žihadlovou štětinu. Střídavým pohybem svalů vtahuje žihadlo hlouběji do kůže, až pevně drží. Díky zpětným háčkům nemůže včela žihadlo vytáhnout, takže si při odlétnuti vytrhne z těla jedový vaček i s jedovou žlázou a nervy. Při pozorování zapíchnutého žihadla jsou zřetelně vidět jeho stahovací pohyby. Bylo by velmi neprozřetelné, kdybychom chtěli žihadlo‚ rány vytáhnout uchopením jedového váčku palcem a ukazováčkem. Je to sice možné, dojde však ke vtlačení jedu do rány. Předejdeme tomu tak, že žihadlo seškrábneme nehtem palce. Při bodnutí utrpí včela-dělnice těžké vnitřní zranění. na které potom asi během jednoho dne uhyne. Vypadá to zcela nesmyslně a platí to s podstatným omezením. Včela má totiž žihadlo především na to, aby se bránila proti jinému hmyzu. V takovém případě o žihadlo (a život) nepřijde, protože na rozdíl od kůže člověka nebo savce je z těla hmyzu vytáhnout muže. Při bodnutí hmyzího jedince nedochází k pevnému sevření štětin s háčky. Žihadlo matky je poněkud delší; štětinky a zpětné háčky jsou méně vyvinuty. Zpětné háčky jsou pouze tři: matky používají žihadlo téměř výlučně jako kladélko ke kladení vajíček, jinak poslouží k usmrcení konkurenčních matek. V případě použití matka o žihadlo nepřijde. Trubci žihadlo nemají. 

Včelí jed 

Jeho složení je velmi komplikované: účinky jedu pozná časem každý včelař. Pálivou bolest na místě vpichu vystřídá červený pupínek s bílým středem a typickými příznaky, jako je zrudnutí, teplota, poškození buněk ve vpichovém kanálku a menší, nebo větší otok. V normálních případech tyto potíže zmizí během 24 hodin. U přecitlivělých jedinců se mohou vyskytnout bolesti hlavy, závratě a zvracení, někdy dokonce vyrážka. Případy úmrtí po jednom nebo více bodnutích včelami se mohou vyskytnout, ale jsou velmi vzácné. Má-li citlivý postižený velké potíže, měl by lékař aplikovat injekci. Jinak se doporučuje co nejdříve vytáhnout žihadlo a přiložit obklad s octanem hlinitým. Otok zmírní i přiložené řezy z brambor nebo jablek. Alergickým (přecitlivělým) osobám lze poradit desenzibilizaci, kterou muže provést lékař. Lidé, kteří nejsou přecitlivělí, se po určité době stávají imunními. Je-li včelař v průběhu roku bodán častěji, bývají otoky menší, nebo se vůbec se objevují: bolest se ovšem dostaví jako dříve a starší včelaři tvrdí, že s přibývajícími roky její intenzita roste. 

Žlázy voskové 

Jsou umístěny v párech na břišní straně posledních čtyř článku zadečku včely, a to na vnitřní straně tzv. voskových zrcátek. Voskové žlázy jsou pouze specializované okrsky normálních kožních buněk. V období tvorby vosku se značně vyvinou do výšky a dostanou žláznatou strukturu. Vosk v tekutém vytéká jemnými póry ve voskových zrcátkách ven a tuhne v prostoru mezi zrcátky a břišními články. Odtud včela setře malé plátky vosku zadní nohou, požvýká je kusadly a dále zpracovává. Po skončení činnosti voskové žlázy degenerují. 

Vonná žláza 

Je na vnitřní straně sedmé hřbetní šupiny. Můžeme ji najít podle hladkého nad žlázou ležícího vyklenutí, které je dobře vidět, zejména když včela větrá. Jde o větrání "signalizační", pří sklopeném posledním zadečkovém článku, když celý zadeček je nadzvednutý. Rozptylovaný sekret je typickým feromonem s orientační funkcí. Sekret, který žláza produkuje, umožňuje včelám rozlišit vůni obyvatel úlu od cizích včel. 

Srdce, srdeční komory 

Srovnávání tohoto orgánu se srdcem savců by bylo zavádějící. V celém těle má včela pouze jeden oběhový orgán - srdce. Jako tenká trubička vede podél celé hřbetní strany zadečku, stopkou prochází do hrudi a dále do hlavy, kde se otvírá. Část uložená v zadečku je označována jako vlastní srdce. Část v hrudi je aorta. Srdce má po stranách 5 párů štěrbin, kterými je krvomíza (hemolymfa) nasávána, odtud proudí do hlavy. Potom proudí volně zpět, omývá všechny orgány a zásobuje je potřebnými živinami. Včelí hemolymfa má nevýraznou jantarově žlutou barvu. 

Tukové tělísko 

Především ve včelím zadečku najdeme roztroušené nepravidelné masy jemné, obvykle bílé tkáně. Tvoří ji velký počet řídce nakupených buněk. Označujeme je jako tukové buňky, nebo tukové tělísko. Jako rezervní tkáň slouží k ukládání živin, které muže včela v daném okamžiku postrádat. Zatímco již dospělá včela ukládá do tělíska přebytečné látky z hemolymfy, mladé včely vytvářejí v prvním týdnu života tělísko, které obsahuje zásoby tuku a bílkovin. Zvlášť výrazné je to u včel, které se vylíhly v pozdním létě nebo na podzim a nemusí se již starat o plod. Jejich enormně velké tělísko s vysokým obsahem tuku a bílkovin (tukově-bílkovinné tělísko), které se jim vytváří po spotřebování nadměrného množství pylu, jim umožňuje krmení prvního jarního plodu. 

Dýchací systém 

Stejně‚ jako všechny živé organizmy potřebuje i včela pro svou látkovou výměnu kyslík. Kysličník uhličitý musí kýt jako odpadní látka z těla odváděn. Na rozdíl od savců, u kterých zajišťuje přísun kyslíku do tkáně krev, mají včely rozvětvený systém vzdušnic (trachejí), které přivádějí kyslík (vzduch) z vnějšku přímo ke všem tkáním a orgánům uvnitř těla. Krvomíza (hemolymfa) odebírá pouze tolik kyslíku, kolik ho spotřebuje sama. Vzdušnicový systém je velmi rozvětvený a mohutný. Jeho součástí jsou tenkostěnné vzdušné vaky, kterých má včela velký počet. Největší jsou v zadečku, menší najdeme i v hrudi, hlavě a dokonce i v nohách. Když včela nemůže naplnit vzduchem velké vzduchové váčky (například přeplněním výkalových vaků), nemůže létat. S okolní atmosférou jsou vzdušnice propojeny dýchacími otvůrky stigmaty. Tři páry takových stigmat má včela na hrudi, sedm na zadečku. Zvláštní uzávěrný mechanizmus reguluje proudění vzduchu dovnitř a ven. Stigmata jsou kromě toho chráněna hustými chloupky. 

Pohlavní orgány matky 

Dva velké vaječníky hruškovitého tvaru, které obsahují zárodečné buňky, jsou složeny z asi 180 těsně vedle sebe srovnaných vaječných rourek. V nich probíhají všechny etapy vývoje vajíčka až do oplození. Vaječné rourky ústí přes vejcovody do pochvy. Poblíž pochvy je kulovitý útvar semenný váček se spermiemi, které získala matka při páření. 

Pohlavní orgány trubce 

Pohlavní orgány trubce mají tři části. Varlata, ve kterých se vyvíjejí spermie, tvoří jeden pár plochých tělísek, leží vpředu po stranách zadečku a u čerstvě vylíhnutého trubce jsou asi 5 mm dlouhá. U pohlavně zralého trubce se spermie přesunou chámovodem do lahvovitého chámového váčku, kde jsou uloženy až do doby páření. Chámový váček je propojen s penisem přes hlenovou žlázu a dlouhý vstřikovací (ejakulační) kanálek. Při páření je penis vychlípen ven. Totéž se nám podaří, když mírně stlačíme za deček pohlavně zralého, tj. 12 dnů starého trubce. Semeno je při páření vytlačeno rychlým stahem svalů chámového váčku přes hlenovou žlázu do vstřikovacího kanálku a vysunutého penisu a vystříknuto ven. Vychlípení penisu má za následek trubcovu smrt. I z tohoto důvodu musí být trubců dostatečný počet. 

Včelstvo 

Pro úspěšný chov včel je rozhodující, aby včelař považoval včelstvo za biologickou jednotku a naučil se mu rozumět. 

Sociální uspořádání 

Sociálním uspořádáním včelstva, rozumíme na jedné straně dělbu práce mezi‚ jeho jednotlivými členy, na druhé straně pak koordinaci, resp. souhrn činností (u dělnic např. při vzniku medu, ohraně úlu, zapojování se do nedostatečně zajištěných činností), což vede v jednotlivých ročních obdobích k zajišťování úkolů nezbytných pro život a přežití. Tři pohlavní formy včel. Aby mohlo včelstvo normálně a bez problémů existovat delší dobu, potřebuje tři typy jedinců: matku, určitý počet trubců a menší, nebo větší armádu dělnic: ti všichni dohromady mohou zajistit plodování (výchovu plodu) nezbytné pro zachování včelstva. Trubci se v zimě nevyskytují. U silných, dohře zásobených včelstev může být pozorován omezený výskyt trubců i v zimních měsících např. během zimních proletů. Při správné funkci včelstva jsou tyto tři formy na sebe vzájemně odkázány. Každé z nich připadne během roku určitá, pro další existenci včelstva nezastupitelná úloha. 

Matka 

Matka se od dělnic a trubců vzhledově odlišuje velmi zřetelně. Je větší, ale není naopak celkově tak široká jako trubec. Její dlouhý, dozadu se zužující zadeček se podobá spíše vosímu, pohyby matky jsou pomalejší a rozvážnější. Ve srovnání s délkou těla má křídla relativně kratší než dělnice nebo trubec, absolutně je ale má delší než dělnice. Ve včelím společenství je její úlohou klást vajíčka pro rozmnožení všech tří kast. Je proto jedinou dokonalou samičkou v celém včelstvu. Podíl matky na rozvoji včelstva a jeho výkonnosti je jednoznačný, zejména při náhradě létavek v letních měsících v době snůšky. V květnu - červnu proto klade 1 200 až 1 500 vajíček denně. O množství nakladených vajíček rozhodují včely krmičky množstvím dodané potravy - mateří kašičky (1500 vajíček denně = dvojnásobek váhy matky). Za celý život naklade kolem milionu vajíček. Na každé vajíčko připadne kolem deseti spermií. Abychom takového výkonného pohlavního jedince vychovali nebo získali, musíme splnit následující podmínky: vývoj v přirozených podmínkách, dostatečné oplození a dostatečné krmení matky doprovodnými včelami. Za těchto podmínek žije matka 3 až 4 roky. Matka se stejně jako dělnice vyvine z oplozeného vajíčka, které je ale nakladeno do mnohem větší buňky matečníku (přesně do matečníkové misky). Vylíhlá larva dostává zvláštní potravu (je krmena mateří kašičkou produkovanou hltanovými žlázami dělnic) díky níž se vyvine za 16 až 17 dnů od nakladení vajíčka v matku (samičku) s plně vyvinutými pohlavními orgány. Po týdnu po vylíhnutí se po několika orientačních proletech vydává na snubní let. Neoplodní-li se matka co nejdříve po tom co se vylíhne (vinou počasí, nebo nedostatkem trubců) stane se trubcokladnou. Stejně tak při vyčerpání zásob spermatu. Matka produkuje látku (feromon = mateří látka) s jedinečnou vůní pro každou matku. Včely se matky dotýkají tykadly, přejímají tuto látku, udržují ji ve své vonné žláze (pod předposledním článkem zadečku) a předávají ji ostatním. Pokud tato látka ve včelstvu koluje, je včelstvo klidné. Vyprchá-li tato látka, včely se rozbíhají a jsou neklidné (po několika minutách po ztrátě matky). K vlastním i cizím včelám se chová matka stejně. Při napadení se nebrání, ale snaží se utéci. Útěk většinou končí v tzv. smrtonosném klubku, při kterém matku jsou schopni udusit i vlastní včely např. při stresu. Proti cizím matkám používá žihadlo. Obyčejně v takovém souboji vítězí mladší matka. Vylétne-li matka z úlu ihned se orientuje a je schopna se vrátit. Proto, když vylétne např. při prohlídce včelstva, je nutno odstoupit a s uzavřením úlu počkat až se vrátí. Pokud byla vychována v době rojení říkáme ji rojová. Pokud si včely matku vymění bez rojení jedná se o matku z tiché výměny. Veškeré pokusy s přirozeným oplodněním matek v zajetí skončily bezúspěšně. Tzv. oplozovací stanice, které měli zajistit čistokrevnost oplození vybranými trubci jsou realizovatelné pouze na opuštěných ostrovech daleko v moři. Jediným způsobem, kterým lze zajistit čistokrevnost oplození je umělé oplození odebraným spermatem. Takto oplozené matky slouží pouze k udržení genové čistoty, nedávají uspokojivé snůškové výsledky. Spojení matky s větším množstvím trubců v přírodě zabraňuje příbuzenskému páření (imbredizaci). Díky partenogenezi jsou trubci geneticky schodni s matkou. Z toho vyplývá, že matky přirozeně spářené vychované z plodu uměle inseminovaných matek produkují čistokrevné trubce. Proto u včelstev s matkami F1 podporujeme chov trubců. Včelstvo bez matky je osiřelec. Ten na jaře přijme jakoukoliv matku. V létě a na podzim ji zabijí. 

Snubní let a umělá inseminace 

Asi 8 až 10 dnů po vylíhnutí opouští matka úl, aby se vydala na svůj snubní let. Před tím podnikla lety orientační, aby se seznámila s okolím. Při snubním letu získá pářením spermie od přibližně 10-ti trubců. Jsou uchovány v semenném váčku, kde při zásobování kyslíkem a zajištění výživy vydrží po dlouhé roky. Pokud nebyly spotřebovány dříve, zahynou až při smrti matky. V posledních letech byla metoda umělého oplozování matek zdokonalena. Používá se při tom zcela sterilní čisté zařízení, dále je potřebná zručnost a dlouholetá praxe inseminátora. Výhodou metody je to, že použitím spermií trubce z vybraného včelstva můžeme dosáhnout cíleného křížení. U výběrových chovů je to nezbytné. Nesmíme ale zapomenout na to, že při eventuální příbuzenské plemenitbě může dojít k negativním jevům, např. k mezerovitosti plodu. Při přirozeném oplození k tomu může dojít jen stěží. 

Kladení vajíček 

Dva až tři dny po úspěšném oplození (přirozeném nebo umělém) začíná matka s kladením vajíček. proces jejich uzrávání je dokončen okamžiku, kdy projdou z vejcovodu do pochvy a jsou tam oplozena. Ze semenného váčku se uvolní několik spermií, které proniknou na ztenčeném místě stěnou vajíčka. Dělnice i matka se mohou vyvinout pouze z vajíčka oplozeného. Matka ale může klást i vajíčka neoplozená. Z těch se líhnou trubci. Dochází k tomu od března - dubna až do června - července; před a po tomto termínu klade zpravidla pouze vajíčka oplozená. Kladení neoplozených vajíček jí umožňuje svalová semenná pumpa, která je součástí chámovodu. Tou může spermie přemístit do pochvy, nebo je naopak v semenném váčku zadržet. Předníma nohama měří průměr buňky; podle toho se rozhodne, zda vajíčko bude nebo nebude oplozeno (buňky pro trubce jsou větší). Matka může klást oplozená vajíčka do dělničích buněk a neoplozená do trubčích buněk střídavě během několika málo sekund; není dosud plně objasněno, jakým způsobem se tak rychle spermie z pochvy ztratí. 

Trubci 

Představiteli samčího prvku ve včelstvu jsou trubci. Jsou mnohem širší a robustnější než dělnice i matka. Nápadné jsou jejich dvě velké složené oči. Jejich sosák, který je ve srovnání se stejným orgánem dělnic krátký, slouží pouze k přejímání potravy od dělnic a někdy i k nasávání medu z buněk. 

Oplození 

Trubci mají pouze jednu jedinou úlohu: produkovat spermie a přenést je do rozmnožovacích orgánů matky. K oplození se trubci a matky setkávají ve volné přírodě na určitých místech = trubčích shromaždištích. Oplození proběhne na poměrně malém prostranství. Podle nejnovějších poznatků jsou to radiesteticky vyrovnaná místa ve volné přírodě. To vysvětluje, proč jsou tato shromaždiště trubců po dlouhá léta stejná. Na tato místa se trubci i matky slétají ni ze vzdálenosti 10km. Zpravidla se to odehrává za letové příznivého počasí kolem poledne. Kopulace se odehrává ve výšce asi 10m. Trubec při ní zanechává své kopulační orgány v pochvě matky jako "oplozovací znaménko" a padá mrtev k zemi. Toto znaménko může, jak se zdá, ihned odstranit další trubec. Tak se může matka na jednom nebo dalších snubních letech, které nemusí být v jednom dni, pářit s několika trubci. Průměrný počet je osm až deset. Jsou chováni od dubna do července v době nadbytku. 

Život trubce 

Trubec se vyvine v trubčí buňce z vajíčka, které nebylo oplozeno. Tento způsob rozmnožování má název partenogeneze. Potřebuje k tomu 24 dnů od nakladení vajíčka. Čerstvě vylíhnutí mladí trubci se zdržují převážně v místech s plodem, kde je teplota 35 C. Tato teplota podporuje dozrávání spermií. Potravu dodávají trubcům dělnice. Od 8. dne života začínají létat ven, přičemž se krmí sami medem z medových buněk. Podle toho, zda jsou nebo nejsou úspěšní při oplozování, žijí 20 až 50 dnů. Trubci se v normálně vyvinutých včelstvech objevují pouze v dubnu až červenci a bývá jich 1 000 až 2 100. Protože trubec kromě páření nijak nepřispívá k provozu včelstva, není od července trpěn. Trubci přispívají např. i k udržení úlové teploty. Uvádí se i jejich jistý vliv na aktivitu včelstva. Při přezimování jsou nepotřební, a je jim proto bráněno v přijímání potravy. Ke stejnému jevu dochází, trpí-li včelstvo nedostatkem potravy. V takových případech dělnice odstraňují z buněk již trubčí larvy. Zpola vyhládlé, ztuhlé nebo mnohdy i mrtvé najde včelař trubce někde v koutku úlu, odkud jsou dělnicemi vyháněni a vytahováni, nebo jsou i ubodáni. Ne nadarmo se mluví o dívčí válce! Trubci, kteří mohou ještě létat, najdou občas útulek u osiřelého včelstva nebo u včelstva, jehož matka není ještě oplozena. Nemají vonnou žlázu a proto mohou zalétat do jiných včelstev. Trubci se mohou vyvinout z neoplozených vajíček neoplozené matky nebo matky s již vyčerpaným semenným váčkem (trubcokladné matky), ale i z vajíček dělnice, která začala klást (trubčice). Tito trubci jsou většinou mnohem menší, životaschopné spermie ale mají. V takovém případě mluvíme o trubčicovitém včelstvu. Trubec má nejvyšší tělesnou teploto 40° C a tím pomáhá v chladnějších dnech udržovat teplotu plodu. Na rozdíl od cizí včely, kterou včelstvo přijme pouze přináší-li sladinu, trubce přijme vždy. Tím ale pravděpodobně podporuje šíření nákaz. Po skončení snůšky jsou trubci vyhnáni z úlů. Jen osiřelé nebo trubcokladné včelstvo si trubce udržuje do pozdního léta. Vyhánění trubců chovatele upozorňuje na konec snůšky a na to, že včelstvo má matku v pořádku a naopak. Trubci od neoplozené matky se líhnou v dělničích buňkách, a proto jsou menší a pohlavně bezvýznamní. Včelstva chovají stovky trubců i když se nechystají rojit a i když tomu chovatel brání vkládáním mezistěn se vzorem dělničích buněk. Spojení matky s větším množstvím trubců v přírodě zabraňuje příbuzenskému páření (imbredizaci). Díky partenogenezi jsou trubci geneticky shodni s matkou. Z toho vyplývá, že matky přirozeně spářené vychované z plodu uměle inseminovaných (čistokrevných) matek produkují čistokrevné trubce. Proto u včelstev s matkami F1 podporujeme chov trubců vkládáním stavebních rámků, umožněním stavby v podmetu. 

Dělnice 

Jsou v úle nejmenší, ale jsou pilné. Tvoří naprostou většinu včelstva. Zatímco v sestupné fázi vývoje včelstva od července až do srpna - října klesá počet dělnic na 10000 až 15 000, vzrůstá při rozvoji včelstva od února do června na 50000 až 80000. Asi 10000 dělnic má hmotnost 1 kg. Dělnice jsou v podstatě nevyvinuté samičky, které sice mají vaječníky, ty jsou ale malé a většinou neprodukují vajíčka. Výjimku tvoří bezmatečné osiřelé včelstvo, které již nemá možnost vychovat si z plodu vlastní matku. V takovém případě přejímají některé dělnice úlohu kladoucí matky a začnou klást vajíčka, ale bez předcházejícího oplození. Z těch se potom líhnou výhradně trubci. Kladení vajíček dělnicemi je způsobeno zřejmě polykáním jinak neuplatnitelné mateří kašičky, jež vede k dodatečné činnosti vaječníků. Proti tomu jsou jiné orgány, potřebné k zajištění úkonů vedoucích ke zdárné existenci včelstva, u dělnice vyvinuty dokonale a účelně. Jejich dlouhý sosák medový váček a vhodně utvářené vyvinuté nohy jsou pro sběr potravy stejně tak důležité, jako voskové žlázy k produkci stavebních látek pro vlastní hnízdo (plásty). Práci v úlu vykonávají mladušky, mimo úl létavky. Při plné snůšce včely česno nehlídají, po snůšce slídí a svá česna ostře hlídají. O plod pečují až do vyčerpání posledních sil. Přesto se objevují v době nadbytku případy, že několik buněk plodu vyžerou. Péče o plod v zimním období může způsobit úhyn včelstva, které se nemůže přesunout k zásobám ležícím dále od plodového tělesa. Proto je vhodnější chladné zimování a uteplení včelstev až z jara. Princip péče o plod lze využít při usazení roje, který rozhodně neuletí usadíme-li ho na rámek s plodem. Včela nestárne věkem, ale prací. Pro každou práci má zvláštní ústrojí, které se postupně vyvíjí, činností se opotřebuje a zaprahne. Jen některé žlázy jsou schopny znovu obnovit svou činnost. Během činností v úle včely ztrácejí obrvení, povrch těla až zčerná. Život létavek ve snůšce netrvá déle jak 10 - 14 dní. Včely, které se líhnou v červenci až září (zimní včely) se dožívají až 8 měsíců. Tyto včely jsou schopny z nadbytku výživy vytvořit zásobní tukové tělísko, jak to činí živočichové přezimující v zimním spánku. Včela však zimu přežívá v aktivním stavu. Orgány zimní včely se nevyvíjejí jako u letní generace, ale odkládají svoji činnost až na jaro. Včelstvo, které nemá dostatek zimní generace nahrazuje tyto včely posledními zbytky letní generace, která je po důkladném vykrmení (pylovými zásobami) schopna přežít až do jara. Jejich vnitřní orgány však svoji funkci již neobnoví a nejsou již schopny např. krmit plod. Proto je důležité udržovat včelstva i v podletí v dokonalé kondici s dostatečným množstvím plodu. 

Délka života dělnice 

Vývoj dělnice z vajíčka do vylíhnutí dospělého hmyzu trvá 21 dní. Potom následuje krátký, bohatou činností naplněný život v trvání 4 až 6 týdnů. První tři dny svého života čistí dělnice buňky, ze kterých se vylíhly mladé včely. Potom, až do 13. dne života věnuje krmení vyvíjejícího se plodu. Krmí napřed staré, později mladší larvy. Je to období, ve kterém se díky pylové potravě plně vyvinuly na plný výkon hltanové žlázy. Od tohoto věku se dělnice věnuje dalším úlovým činnostem, jako je čistění úlu, vynášení mrtvých včel a odpadků, pěchování pylu v buňkách, dále invertuje nektar a medovici, produkuje vosk, staví plásty a také tmelí (utěsňuje) propolisem skuliny a trhliny a zajišťuje bezpečnost celku. Ve stáří 18 až 20 dnů zajišťuje hlídání česna, ke kterému se počítá i větráním zajišťovaný přísun vzduchu a regulace teploty. Po orientačních letech, které mohla absolvovat i v dřívějším období, odehrává se její činnost převážně venku. Dělnice se stává až do konce svého života létavkou. Věnuje se zajišťování dostatku potravy ve formě nektaru, medovice, pylu a vody, dále pak sběru propolisu. Zajímavý je vztah včel k cizím včelám. Pokud jsou osiřelé navzájem se sytí potravou, pokud se dostane na leták cizího včelstva je nekompromisně zabita. 

Signalizační tance 

Jakmile se někde objeví nový zdroj potravy, navštěvují jej včely ve velkém počtu. Když např. nechá včelař někde stát plást medu, je téměř okamžitě obležen včelami, které tento levně získaný pokrm odnášejí domů. Čím déle necháme plást medu na stejném místě, tím více včel na něm je - správným směrem je posílá včela slídilka. Zpráva o nálezu obsahuje všechny podstatné informace, včela je sděluje tancem. Když najde včela zdroj potravy do vzdálenosti l00m od úlu, tančí na plástu v kruhu. Zatímco neustále krouží, dělnice ji ohmatávají. Včela udělá kroužek doleva, po otočení kroužek doprava, což se opakuje a je pozorujícími včelami napodobováno. Přeloženo do lidské řeči by to mohlo znít následovně „Pojď a hledej, v bezprostřední blízkosti je něco dobrého." Včely, které od této chvíle odlétají za potravou, se jednoznačně koncentrují na zdroj, který jim napověděla tančící včela. Ta přinesla současně jeho vůni, resp. vzorek. Tancem může být naznačena dokonce i vydatnost zdroje. Je-li zdroj brzy vyčerpán, ustanou i tance. Když je místo nálezu dále než l00m, předvádí včela pátračka tance osmičkové, které obsahují mnohem více informací než tance kruhové. Létavky se dovídají nejen přesný směr, ale i vzdálenost nového zdroje potravy. Směr je určen pomocí současné polohy slunce. Počet tanečních figur za určitou časovou jednotku závisí na vzdálenosti nového zdroje potravy. Např. při vzdálenosti 1000m se tanec opakuje čtyři až pětkrát za čtvrt minuty. Úhel mezi sluncem a zdrojem udává informující včela i v tom případě, že je slunce schováno za mraky nebo jinou překážkou. Momentální polohu slunce pozná včela podle polarizovaného slunečního světla k čemuž jí stačí i kousek modré oblohy. Včely si umí informace pamatovat a aktualizovat. Včely tančící až do druhého dne jsou schopny, aniž mezitím opustili úl, udávat polohu zdroje podle současného postavení slunce. Včelař může při přesném pozorování tanců zjistit, kam jeho včely právě létají, aniž by za nimi musel běhat. Tyto cenné údaje z oblasti řeči včel objevil Prof. Karl von Frisch (1968). 

Proměnlivé složení včelstva a dělba činností 

Posuzujeme-li blíže zastoupení dělnic ve včelstvu podle stáří, zjistíme, že je více úlových včel než létavek. Úlových včel jsou asi dvě třetiny, létavek jedna třetina. Pokud je dosaženo tohoto poměru, je zaručen harmonický vývoj včelstva. Rozdělení činností se muže změnit vlivem silně vyvinutého pudu sebezáchovy. Když uhynou ve včelstvu létavky, přejímají úlové včely předčasně vnější služby. Je to samozřejmě možné i obráceně. Létavky začnou pečovat o plod, nejsou-li z nějakého důvodu přítomny mladé včely. 

Vývoj plodu 

Vajíčko nakladené matkou je přilepeno svým úzkým koncem pomocí lepkavého sekretu na dno buňky. Přinejmenším stojí vajíčko víceméně kolmo ke dnu buňky alespoň po kladení. Při pozorování zakladeného plástu vypadají čerstvě nakladená vajíčka jako bílé tyčinky. Délka vajíčka je 1,3 až 1,8mm. Během tří dnu se vajíčko víc a víc naklání, až leží na dně buňky a vylíhne se z něj larva. 

Larva (stočená larva) 

V této fázi nastává doba intenzivního krmení. Nepatrný, asi 1 až 1,5 mm dlouhý stočený červíček, ležící na dně buňky hltá dodávanou potravu, takže brzy těsně vyplňuje dolní část buňky. Hmotnost larvy je v 1. dnu 0,3mg., 6. den již 1,2 mg (larva dělnice). Přes intenzivní krmení larvy nevyměšují exkrementy. Larva se poprvé vykálí až po skončení příjmu potravy na konci larválního vývoje. Po 24 hodinách svléká larva pokožku, kterou během růstu vymění celkem čtyřikrát. 

Napřímená larva, zavíčkování 

Na dně buňky nemá stočená larva nakonec dostatek prostoru. Proto se napřimuje, takže vyplňuje prakticky celou buňku. Dalším krokem je zavíčkování buňky. Včely začnou víčkovat buňku, když se larva vykálí. Včely k tomu používají pórovitě zpracovaný vosk, který odebírají ze ztluštělých okrajů buňky. Víčka jsou zřetelně vypouklá ven, což je podstatně výraznější u trubčího plodu. V tomto stadiu vylučují napřímené larvy svůj trus, který dosud hromadily v těle. Má podobu malých nažloutlých chuchvalečků a zůstává na dně buňky. Po zavíčkování je larva v klidu, obrácená hlavou k víčku. 

Kukla 

Po zavíčkování buňky se larva zapřádá do zámotku - stadium předkukly, předkukla se ještě jednou svléká. V této klidové fázi probíhají v těle larvy pronikavé změny, které postupně vedou až k vyvinutí hotové včely. Vzpřímená larva se změní na kuklu podobnou dospělé včele: je ale nevybarvená a křídla mají podobu pahýlu. Během změn vyniknou (zbarví se) oči. potom zhnědne hrud' a nakonec i zadeček. Po posledním svlékání se rozprostřou i křídla. Nyní zcela vyvinutá včela prokouše víčko a vyleze z buňky. Dělnice začíná víčko prokusovat uprostřed, trubci a matky je odkusují na okraji. Košilky larvy, obaly kukly a předkukly zůstávají v buňce. Doba vývoje z vajíčka až po dospělého jedince se může zkrátit nebo prodloužit podle teploty plodového hnízda. Otevřený i zavíčkovaný plod přežije ještě bez úhony ochlazení na teplotu 24 až 16 C po dobu 24 hodin. Při delším pobytu v této teplotě již nastává poškození. Vedle uhynutí se objevují především deformace nohou a křídel. 

Přirozené rozmnožování - roj 

Založit nové včelstvo nemůže ani samotná matka, ani větší počet dělnic a již vůbec ne trubci. Je k tomu nezbytné celé společenstvo. Kromě rozmnožovaní jednotlivých jedinců ve včelstvu samotném je nutné také rozmnožovaní včelstev. Toto druhé rozmnožování a další šíření druhu se nazývá roj - rojení. Dokud včelaři neuměli včelstva uměle rozmnožovat pomocí oddělku, byla to u včel jediná možnost zachování druhu a jeho rozšíření. Roje měly nahradit i včelstva, která během doby za nepříznivých životních podmínek uhynula. 

Faktory, které vedou k rojení 

Při vývoji nastupujícím od února - března potřebuje včelstvo neustále více prostoru. Ukládané zásoby medu a pylu si žádají buňky resp. plásty. Rovněž rychle rostoucí plodová plocha vyžaduje více a více buněk, aby měla matka odpovídající podmínky ke kladení. Důsledkem toho je, že rychle vzrůstá počet mladušek, které zase požadují větší množství plodu, protože na počátku života je péče o plod jejich fyziologickou potřebou. Vzhledem k ohraničenému prostoru úlu přijde chvíle, kdy zvětšení plodové plochy již není možné. Nouze o prostor je tedy jednou z příčin, která nutí včelstvo k rojení. Rojí se ovšem i včelstvo, které má k dispozici dostatek místa v podobě plástů. Velkou roli zde totiž hraje i včelí plemeno nebo určité křížení. Některé kmeny nebo linie kraňky jsou rojivější. Naproti tomu se jako nerojivá ukazuje včela buckfastská (bratr Adam 1969). Dalším faktorem, který rojení podporuje nebo předchází, je stáří matky. Včelstva s tříletou matkou se vyrojí spíše než včelstva s matkou mladou, jednoletou. Často k rojení dochází v souvislosti s výměnou matky, kterou včelstvo někdy provádí samo. V tomto případě se dostavuje náchylnost k rojení také v souvislosti s přítomností mateří látky, které produkují staré nebo opotřebované matky méně než mladé oplozené matky. Potřebné rozdělení mateří látky na všechny jedince včelstva už proto není možné. Totéž se může stát i u včelstev se stísněným prostorem nebo u včelstev s přepážkami nebo podobnou úpravou. Rojivost podporuje i přehřívání úlu vlivem slunečního záření. Včelstva, která jsou v květnu - červnu v úlech na plném poledním slunci, mají větší sklon k rojení než ta, která jsou ve stínu. Úly tepelně izolované pěnovými polymery jsou v tomto případě vhodnější. Chuť k rojení je ovlivňována během roku i počasím a nabídkou pylu. Oba tyto faktory ji mohou podporovat nebo brzdit. Pěkné pozdní léto umožňující nahromadění zásob pylu a následující jaro s mimořádně intenzivním rozkvětem řepky, po kterém následuje období špatného počasí, má za následek "rojový rok". 

Známky rojení a jeho průběh 

Zkušený včelař může při pozorování svých včelstev během snůškového dne poznat, která včelstva vykazují příznaky rojové nálady. Čilý let dřívějších dnů viditelně ochabl. Je zřejmé, že se u těchto včelstev něco chystá. Prohlídka plástů ukáže, že intenzita kladení vajíček klesla. Další známkou pokročilé rojové nálady jsou matečníkové misky s vajíčky a rostoucími larvami s nadbytkem mateří kašičky, zejména když počet matečníků nebo matečníkových misek dosahuje 10, 15, nebo dokonce 20 a jsou umístěny převážně na dolním okraji plástů. Když prohlédneme matku, vidíme zřetelně, že na rozdíl od dřívějších dnů má nápadně štíhlý zadeček. Včelstvo, které se hodlá rojit, ji již tak vydatně nekrmí také z toho důvodu, aby při vlastním rojení mohla vůbec létat. Včely do ní dokonce strkají, chovají se k ní hrubě a přímo ji po plástu prohánějí. Můžeme si pomyslet, že zvyšují její tělesnou kondici, aby byla ve formě pro delší let. Včelstvo, které se nechce rojit, má dobře živenou matku, která kvůli svému objemnému zadečku vůbec létat nemůže. Čas vyrojení nastává tehdy, jakmile je jeden nebo více matečníků zavíčkováno. Vylétne prvoroj. S ním opouští úl i dosavadní matka. Vnějším příznakem nastávajícího rojení je téměř úplné zastavení snůškového letu. Včely, které odlétnou s rojem, se co nejvíce nasávají medem. Zpravidla je to asi 50 až 90 % rojícího se včelstva. Ubytovatelky i slídilky pátrají po vhodném místě pro roj. Aby ubytovatelky donutily tento velký počet včel (20000 až 30000) k prudkému opuštění úlu, provádějí vysoce vzrušený "bzučivý tanec". Klikatě probíhají masou včel a vibrují přitom zadečkem. Jejich křídla vydávají zřetelně slyšitelný bzučivý zvuk. Počet včel, které tento tanec napodobují neustále vzrůstá, až je "na nohou" celé včelstvo a strhne i matku. Tak dojde k rychlému výletu roje. Když rojové představení pozorujeme častěji získáme dojem, že roj se chce odloučit od mateřského včelstva co možná nejrychleji. Při rojení můžeme pozorovat další zajímavou okolnost: sousední včelstva náhle přerušují let. Jak se zdá. jsou jejich létavky vyrušeny sem a tam poletujícím velkým množstvím včel. Pro nevčelaře je roj, který víří ve vzduchu, nezapomenutelným zážitkem, především však slétávání včel do hroznu. Roj si k usazení vybírá větev stromu, keř, zahradní plot a někdy zcela neskutečná místa jako nárazník auta nebo brázdu na poli. Včely včetně matky se postupně usazují na vybraném místě, jsou zde i trubci. Tvořící se hrozen je zprvu malý a velmi živý, během 10 až 21 minut je hotov a uklidní se. 

Prvoroj - poroj 

První roj, který se od včelstva oddělí, je prvoroj. Zpravidla s ním odlétá oplozená matka. Asi 7 až 8 dnů po odletu prvoroje se vylíhnou první mladé matky. Ohlašují se tzv. týtáním, které ale díky tlumení stěnami matečníku zní jako kvákání. Kvákáním odpovídají zrovna tak zcela vyvinuté, ale ještě v matečnících se nacházející další matky - rivalky. U rojivých včelstev je to doba k odletu jednoho nebo více porojů. Ty jsou podstatně menší, často je to jenom hrst včel. Když už další roj neodlétá, bojují novorozené matky tak dlouho, až zůstane ta nejsilnější. Pak jsou usmrceny i matky vyvíjející se v matečnících; matka prokouše do buňky z boku otvor a vyvíjející se bezbrannou matku ubodá. 

Stavba plástů a uspořádání včelstva 

Včela medonosná patří k sociálním hmyzím společenstvím, která si materiál na stavbu plástu představujících jejich nejužší obydlí a možnost uložení zásob připraví sama tak, že produkují vosk. Děje se to převážně v měsících dubnu až červnu - červenci, ale pouze při dostatku potravy ve formě cukrů. Jedna vosková šupinka má hmotnost 6,8 mg; na výrobu 1 kg čistého včelího vosku potřebuje včelstvo 1.25 milionu šupinek. 

Stavba plástů 

Když usadíme včelí roj do prázdného úlu, kde nejsou ani rámky, ani plásty, začne si včelstvo při dostatku vhodné potravy budovat vlastní dílo. Stavba pokračuje zpravidla shora dolů. Včely visí na sobě v řetízcích nebo hroznech, hlavami obráceny vždy nahoru. Téměř se nehýbají a vylučují vosk. Pomocí zadních nohou a kusadel jej rozmělní, navlhčí, rozdělí na kousky vhodné velikosti a připevní v místě stavby. Včely používají při stavbě plástů i vosk z jiných plástu. Při prohlídce začátku stavby se dá stěží uvěřit tomu, že má vzniknout pravidelně členěný plást. Včely připevňují zcela nahodile kousky vosku na strop, až se najednou objeví první základ stěny. Zvolna vznikne mezistěna, která má již naznačeny začátky buněčných stěn. Čím níže dosahuje plástové srdíčko, tím hlubší jsou buňky na horním konci. Nakonec dosáhnou potřebné hloubky. Jakmile dosáhne srdíčko délky 8 až 10 cm, začíná roj stavět stejným způsobem sousední plásty. Vzdálenost od středu jednoho plástu (mezistěny) ke středu plástu druhého je 35 mm, buňky jsou na obou stranách mezistěny. Při hloubce buňky 12 mm zbývá mezi plásty mezera asi 1 cm. Jednotlivé buňky plástu mají sklon 4 až 5° směrem nahoru. Má to tu výhodu, že med z nezavíčkované buňky hned nevyteče, a že hmotnost obsahu buňky ukládaného ke dnu zajišťuje určitou stabilitu plástu. K dalšímu zvýšení pevnosti plástu vedou silně ztluštělé stěny na stropě přistavěných buněk, jakož i zesílení spojů tří stěn mezi sousedními buňkami. Čtvereční decimetr plástu naplněného z obou stran medem má hmotnost kolem 350g. Hotový, již jednou zaplodovaný plást, je dále zpevněn předivem, kterým buňku potáhla larva. Že se včely při stavění plástu neřídí tvrdohlavě instinktem, je vidět z toho, že někdy zastaví volnou mezeru zdola nahoru. Velkou přizpůsobivost ukazují i při opravách plástů a stavbě přechodu mezi dělničinou a trubčinou. Konstrukcí úlu je dána stavba podélná nebo příčná. Když mohou včely budovat svoje dílo bez určení včelařem, volí většinou stavbu podélnou, tj. plásty stojí kolmo k česnové stěně, často se objeví i postavení šikmé. Mezistěna, neboli včelařem zhotovená vosková tenká plotna, usnadňuje včelám stavbu plástů, zvláště když u litých mezistěn mohou nadbytečný vosk použít jako materiál pro stavbu stěn buněk. V souvislosti s mezistěnami hovoříme o jejich vytahování. Kromě výhod rozběrného díla je plást z mezistěny pravidelnější a díky drátkování rámku pevnější. Nesmíme zapomínat na to, že odstupy mezi dolními a horními loučkami rámku větší než 6 mm vyplní včely divokou nepravidelnou stavbou. Různí vynálezci se v minulých letech snažili nahradit voskové mezistěny syntetickými (umělohmotnými). Používají je zatím velkovčelaři v severní Americe. 

Buňky a jejich druhy 

Na plástech naší včely medonosné rozeznáváme tři druhy buněk: dělničí buňky - vzdálenost rovnoběžných stěn buňky v průměru 5,37 mm, trubčí buňky v průměru 6.91 mm a veliké, žaludovité dolu visící matečníky. 

Dělničí a trubčí buňky (dělničina a trubčina) 

Oba druhy buněk tvoří pravidelný šestiboký hranol, uzavřený v dolní části třemi čtyřhrannými kosočtverečnými plochami: tupý úhel těchto ploch vytváří trojbokou piramidu. Protože každá stěna a každá dolní plocha je současně dělící stěnou mezi dvěmi buňkami, je tímto typem stavby dosaženo optimálního využití prostoru: na každém cm2 jsou čtyři buňky pro dělnice a tři pro trubce při minimálním nároku na materiál a dobu stavby, vynikající pevnosti. stejně jako malé tepelně vodivosti. Konstrukce je tedy současně tepelně izolující a šestiboký hranol buňky je jako šitý na kulatý tvar larev a tím jsou splněny i biologické požadavky. Není nic divného, že tento geniální princip převzala moderní technika: hraje velmi významnou roli při konstrukci letadel, i když jí říkáme zdvojená, sendvičová nebo voštinová. Hloubka buněk je dána účelem jejich použití. Buňky pro dělničí plod jsou hluboké 10 až 12 mm, buňky na med jsou hlubší. Plásty naplněné medem mají celkovou tloušťku 27 až 37 mm. Dělničí a trubčí buňky jsou používány k výchově plodu a k ukládání medu. Do dělničiny, na rozdíl od trubčiny, ukládají včely i zásoby pylu. 

Matečník 

Matečníky slouží výhradně k odchovu matek a jsou použity pouze jednou. Jejich délka je totiž 20 až 25 mm, takže by je matka nemohla znova zaklást. Kladení vajíček se odehrává již ve stadiu matečníkové misky. Při růstu larvy je budován i matečník do konečné velikosti. Po vylíhnutí matky jej včely víceméně odstraní. Pro svoji délku by se matečník postavený ve stejném směru jako jiné buňky mezi plásty nevešel. Proto jeho osa směřuje dolů a včely jej staví na plástu tam, kde je volné místo. Jsou to převážně okraje a rohy plástů na jejich dolním konci. Kruhový vnitřek matečníku je hladký, vnější povrch je naopak pokryt šestihranným vystouplým vzorkem, takže jeho stěna je poměrně silná. Ve vlastním včelstvu rozeznáváme matečníky rojové a náhradní (nouzové). Rojové matečníky jsou stavěny v přirozeném období rojení a jejich výchozím bodem je stavba matečníkové misky. Stejným způsobem vznikají matečníky u včelstva provádějícího tichou výměnu matky ovšem v podstatně menším počtu. Ve včelstvu najdeme často jenom dva až tři. Náhradní matečníky zakládá včelstvo v tom případě, že z jakéhokoliv důvodu ztratilo matku. Aby si mohlo vychovat novou, musí použít současný plod. Proto nejsou tyto matečníky převážně na okraji plástů, ale někde uprostřed (nebrat doslova). Stěny dělničí buňky s vybranou larvou jsou do poloviny odstraněny a na zbytku buňky je postaven náhradní matečník. 

Uspořádání plodu a zásob 

Jsou-li v úlu plásty postaveny podélně = směru proudění vzduchu (tzv. studená stavba), můžeme na jednotlivých plástech i v celém díle pozorovat určité uspořádání. Uprostřed jsou plodové plásty; po jejich obou stranách jsou plásty s medem a pylem. Můžeme vycházet z toho, že plásty s plodem jsou na nejlépe větraných místech úlu. S rozvojem včelstva podléhají medové a pylové plásty díky rozšiřujícím se plochám plodu rozsáhlým změnám. Pozorujeme-li plodové těleso na jednotlivých plástech i vcelku, zjistíme snadno jeho uspořádání ve tvaru kruhu a koule. Kolem plodu je na plástu věnec buněk s pylem, za nimi potom věnec buněk s medem. Pyl musí být čerstvě vylíhnutým včelám lehce dostupný. Zásoby medu nebo krmiva (invertovaného cukru) jsou podle možnosti ukládány co nejdále od česna, což usnadňuje jejich úspěšnou obranu proti "zlodějům". Zatímco v době, kdy plodu přibývá, zásoby medu a pylu se stěhují do stran a nahoru, při sestupném vývoji včelstva je pochod opačný. Med a pyl obklopuje zmenšující se plodové těleso poblíž česna, kde se vytváří i zimní chomáč včel. Ten se v zimním období stěhuje za potravou. 

Život včel během roku 

Zimní měsíce, kdy příroda neposkytuje včelám potravu a panují teploty, při kterých nemohou ani létat, musí včely nějakým způsobem přežít. Dostatek potravy, síla včelstva bez zbytečného balastu přizpůsobená danému prostoru a udržení životně nezbytné teploty zimního chomáče umožňují. aby včelstvo přežilo v našich zeměpisných šířkách bez větších škod i nejkrutější zimu. V jarních a letních měsících sbírají včely potravu. Ta umožňuje zvýšení počtu dělnic z původních 10000 na 50000 až 60000, ale zároveň právě toto zvýšení počtu dává včelstvu možnost využít zdroje potravy vyčerpávajícím způsobem. Přezimování včelstva jako celku předpokládá vytvoření zásob. Pouhým nárůstem počtu dělnic vedoucím k letní síle včelstva však toho ještě nedosáhneme. Zpravidla k smrti upracované hynoucí dělnice musí být neustále nahrazovány novými. Zdravé včelstvo tak za normálních podmínek vychová za rok asi 200000 až 250000 dělnic. Plnohodnotná matka, která naklade stejný počet vajíček, je zrovna tak nutným předpokladem, jako samčí pohlavní jedinci - trubci, kteří jsou nezbytní k jednorázovému oplození matky. Na podzim se včelstvo připravuje na zimní období. Zbavuje se všeho nepotřebného. Protože k výměně nevýkonné matky a rozmnožení včelstev došlo prostřednictvím rojení v letních měsících, nepotřebuje už včelstvo až do jara trubce. Ti jsou proto ze včelstva vypuzeni. Podobně dopadnou opotřebované staré dělnice. Přechod od krátce žijících letních včel k přezimujícím dlouhověkým včelám zimním probíhá na podzim, aniž co pozorujeme. Zásoby zimní potravy ukládají včely tak, aby byly snadno dosažitelná' tedy poblíž tvořícího se zimního chomáče. Buňky v plástech. ze kterých se vylíhly poslední včely, zůstávají prázdné a slouží jako úkryt pro včely, které jsou uvnitř chomáče. Extrémně nízké zimní teploty přežije včelstvo zrovna tak jako nadměrné ohřívání dřevěných úlů postavených v létě na slunci. Včelstvo přežije i takovou mimořádnou situaci, kterou je nesporně ztráta létavek. Pro zajištění nezbytných potřeb vyvolá pud sebezáchovy urychlenou změnu úlových včel v létavky. A naopak, když jakéhokoliv důvodu přijde včelstvo o mladé včely, převezmou péči o plod létavky, i když už nepatří k jejich úkolům. Ve výkonnosti zůstane takové včelstvo pozadu oproti včelstvům nenarušeným. Aby při udržování jiných životně důležitých funkcí včelstvo neuhynulo, vyžaduje intenzivní péči včelaře. 

Chov včel - včelařství 

Včelařství je jeden z mála oborů lidské činnosti, který z svým působením nenarušuje a nezhoršuje životní prostředí. Člověk z přírody dostává produkty, aniž by přírodě cokoli bral. Včela a krajinné prostředí je od sebe neodmyslitelné. Svou opylovací činností na kvetoucích rostlinách se aktivně podílí na uchování rozmanitosti zeleně pro další generace. Je její zásluhou, že nedochází v krajině k druhovým přesunům ve prospěch větrosnubných druhů rostlin. I její pasivní úloha na úseku ochrany životního prostředí má nezastupitelnou roli. Včela je velmi citlivá na některé škodlivé látky a sběrem pylu dokáže diagnostikovat velkou oblast prostředí kolem stanoviště. 

Glycidová potrava 

Jako glycidovou potravu používají včely ve snůškovém období během letních měsíců med. Včela potřebuje tento přesycený roztok se 78 až 81 % invertovaného cukru k získání síly umožňující nezbytné pohyby při činnosti uvnitř i vně úlu. Především musíme myslet na letovou aktivitu potřebnou při zajišťování potravy střední hodinová spotřeba glycidové potravy je u letící dělnice kolem 30 mg. Potravu má včela uloženou v medovém váčku. Podle energetické spotřeby se med přesouvá do žaludku, přičemž krvomíza dělnice obsahuje průměrně 2 % cukru. Pro srovnání: lidská krev obsahuje pouze 0,1 % cukru. Pokud obsahuje medový váček med, je hladina cukru konstantní. Po vyprázdnění váčku obsah cukru v krvomíze rychle klesá. Včela je potom neschopná letu a hyne. Med a tedy glycidovou potravu potřebuje včelstvo i k tomu, aby v úlu zajistilo teplotu nezbytnou k životu a udržování všech potřebných životně důležitých procesů. Spotřeba glycidové potravy nelétajícího osazenstva úlu je tedy závislá na teplotě okolí. 

Spotřeba glycidové potravy 

V závislosti na venkovní teplotě teplota °C a spotřeba včely mg./hod 

11°C 11,0 

37°C 0,7 

48°C 1,4 

Podle tabulky je nejnižší spotřeba energie při teplotě 37°C. Z toho plyne, že teplota 37°C uvnitř úlu během jarních a letních měsíců ovlivňuje příznivě nejen spotřebu potravy, ale výhodně reguluje i látkovou výměnu jednotlivých včel. Jejich organizmus je méně zatěžován. Stanovení spotřeby medu je v letních měsících u včelstva velmi obtížné. Velkou roli hraje síla včelstva, množství plodu a v neposlední řadě i intenzita snůšky. Odhadované množství se pohybuje od 30 do 80 kg, přičemž rozhodující je stavební činnost a med, který včelám odebere včelař. Dá se předpokládat, že v letních měsících spotřebuje jedno včelstvo v našich podmínkách 30 až 40kg medu. V měsících zimních, kdy je včelstvo bez plodu a proud potravy zvenku se zastavil, se hodnoty spotřeby včelstva určí snadno. Vážením byla zjištěna spotřeba 0,5 až 1 kg v měsících říjnu, listopadu, prosinci a lednu. Při dalším vážení zjistíme brzy, že od února spotřeba u včelstva vzrůstá; 1 až 2 kg nejsou nijakou výjimkou. Velké zvýšeni spotřeby vzhledem k předcházejícím měsícům si můžeme snadno vysvětlit tak, že začíná plodování (výchova plodu), při kterém je nutno zvýšit teplotu ve včelstvu. Od dubna jsou již se zjišťováním spotřeby potíže, protože kromě přibývajících letových dnů a stoupající nabídky potravy v přírodě, narůstá hmotnost včelstva. Kromě toho nastává doba čistění včelstva od zimní měli a mrtvých včel. 

Zimní potrava 

Mimo snůškového období nahrazujeme v zimních měsících med cukrem. Na toto krmení nesmíme v našich podmínkách a při našem způsobu chovu zapomenout. Čím dál víc se ale ozývá hlasů, podle kterých se projevy nákaz spojují s "hubenou" cukrovou dietu. Je ale rovněž známo a jednoznačně prokázáno, že včelstvo, které přezimuje na medovicovém medu a nemůže se po dobu 3 až 4 měsíců proletět, onemocní na jaře např. úplavicí. Spadkový med obsahuje příliš mnoho nestravitelných látek, které zatěžují výkalový vak (konečník) včely. Při použití obyčejného rafinovaného řepného cukru k zimnímu krmení (je běžně k dostání v obchodech) tato choroba zjištěna nebyla. Krmení řepným cukrem bylo zavedeno koncem 19-tého století, protože každých několik roků mu po snůšce medovicového medu ze smrků včelstva uhynula na úplavici. Dnes se tento způsob krmení při včelaření používá běžně. Rentabilitu chovu včel v našich podmínkách umožňuje právě krmení cukrem. V průměrných letech získáme od jednoho včelstva 12 až 15 kg medu. Stejným množstvím cukru musíme včelstvo v pozdním létě zakrmit. Zisk pro včelaře je tedy dán rozdílem ceny medu a cukru. V dobrých letech je výnos medu vyšší než spotřeba cukru. Když srovnáváme med a cukr používaný k zimnímu krmení včel, myslíme cukr, který je běžně k dostání v obchodě, používá se v domácnostech a je ve většině sladkostí - tedy řepný cukr. Při jeho použití na krmení včel nesmíme zapomenout na to, že včely zpracovávají cukr stejným způsobem jako nektar a medovici. Přidáním fermentů a dalších účinných látek ho rozštěpí a vznikne invertovaný cukr, který v zimě používají jako glycidovou potravu. Spotřebovávání tohoto "medu vyrobeného z cukru" jim umožňuje produkci a udržení tepla nezbytného pro zimní chomáč. 

Krmná těsta 

Při tvorbě oddělků, nebo jako podněcovací, příp. doplňková potrava je pro včely na jaře nejvhodnější krmné těsto. Není to nic jiného, než med smíchaný v určitém poměru s práškovým cukrem. Chceme-li připravit tuhé těsto, prohněteme čtyři díly mletého cukru s jedním dílem trochu nahřátého medu; tuto hmotu podobnou marcipánu můžeme po dlouhou dobu uchovávat v dobře uzavíratelné nádobě. Těsto se hodí obzvlášť jako podněcovací potrava k nanesení na horní loučky rámků v úlech. Větší množství těsta se dá snadno připravit v hnětačích. Ve velkých včelařských provozech se osvědčil jiný postup, bez použití hnětače: 1 kg medu se rozpustí v 1 litru vody, roztok se vleje do nádoby s 10kg mletého cukru a dobře se uzavře. Asi po 14 dnech je cukr úplně prosáklý roztokem medu. Vzniklá hmota je poněkud jemnější. Výborně se osvědčila při krmení čerstvě vytvořených oddělků a jako podněcovací jarní potrava. Při přijímání této potravy spotřebuje včelstvo méně vody. Výhodné je podávání v krmné nádobě. Pro přípravu krmného těsta je místo medu dobrý i technický invertní cukr; vzniká vařením řepného cukru s některými kyselinami. Na trhu v Evropě se objevily krmné preparáty z tzv. tekutého cukru. Vyrábějí z kukuřičného škrobu fermentací a obsahují 20 až 25 % vody. Vysoký obsah cukru zaručuje jejich dlouhodobou trvanlivost; díky tomu, že se prodávají v plastových nádobách po 2,5 kg, se dají i snadno používat. Protože jsou tyto preparáty vyrobeny ze škrobu, mají jiné složení než med. Při odbourávání škrobu vzniká cukr sladový (maltóza) a hroznový (fruktóza), cukr ovocný (glukóza) chybí; nejedná se tedy o cukr invertní. Cukr hroznový krystalizuje v koncentrovaných roztocích rychleji než cukr ovocný a invertní. Nedá se proto vyloučit, že toto zimní krmení v plástech zkrystaluje a jako potrava se pro včely nehodí. 

Bílkovinná potrava 

Pyl je hlavním zdrojem bílkovin a tuků. Včely jej sbírají jako prášek moučnaté konzistence. Pyl se tvoří v květech v prášnících, jejichž prasknutím se uvolňuje. Pylová zrna jsou samčími pohlavními buňkami rostlin, které mají semena. Podle druhu rostlin mají pylová zrna odlišný tvar a barvu. Pyl lísky je např. světle žlutý, nazelenalý je u javorovitých, svazenka má pyl modrý, jilm světlešedý, téměř černý pyl má mák. Výrazné rozdíly jsou ve velikosti pylových zrn. Pylová zrna pomněnky mají např. velikost 0,0025 až 0,0034 mm, zatímco poměrně velká pylová zrna mají okurky nebo dýně (0,2 až 0,24 mm). Podle nejrozmanitějších tvarů pylových zrn se dá mikroskopicky určit původ medu. Složení pylu závisí na jeho původu. Obsah bílkovin kolísá v rozmezí 7- 30 %. Ve složení, v jakém jej včely ukládají v buňkách, je obsah bílkovin průměrně 20-22 %. V pylu je rovněž obsaženo velmi mnoho vitaminů, především vitaminy skupiny B. Vyšší než u medu je rovněž obsah minerálních látek. Střední hodnota je 2,6 %. V pylu jsou také cukry a tuk, ale včely je neumí zužitkovat. Pyl je pro včely zdrojem bílkovin s vysokým obsahem vitaminů. Kromě toho kryje větší část spotřeby nezbytných minerálních látek. Mezi účinky pylu z nejrůznějších rostlin jsou velké rozdíly. Převážně jsou způsobeny odlišným obsahem bílkovin. 

Působení některých druhů pylu 

špatné 

smrk obecný 

jedle bělokorá 

borovice 

mírné 

líska 

olše 

dub 

topol 

rdesno 

střední 

javor 

smetánka 

kukuřice 

jilm 

jetel 

velmi dobré 

vrba 

krokus 

řepka 

ovocné dřeviny 

kaštan 

vřes obecný 

Obsah bílkovin v pylu borovic je pouze 7-8%, pyl dubu má 19%' kukuřice 20%, pyl vrby ale 22 až 23 %‚ ovocné dřeviny 26 až 29%. Dobrý pozorovatel snadno zjistí, že na smrcích a jedlích se sběrači pylu téměř neobjevují. Na kvetoucích vrbách a řepkovém poli se naopak vyskytují masově. 

Sběr, transport a ukládání pylu 

Při návštěvě květu přijde včela za každých okolností do styku s tyčinkami; zralý pyl se přitom zachytí na jejím těle, Podle stavby květu nebo produkce pylu se zachytí na hlavě, hrudi nebo zadečku, Pylem může být pravidelně pokrytá i celá včela, Včela medonosná pyl tzv. rouskuje. Vytvoří z něj postupně dvě hrudky (rousky), upevněné na holeni třetího páru nohou, a tak jej odnáší do úlu. Sběr pylu se dá rozdělit na dvě fáze. V první fázi zpracuje včela prašníky květu ústním ústrojím a jazykem, Včela prokousne i dosud neotevřené prašníky a rychlými pohyby předních nohou a kusadel jej setřepe; současně jej pomocí sosáku navlhčí medem z medového váčku nebo nektarem z květu. Zvlhčení je tak důkladné, že se začnou lepit i jednotlivá pylová zrna zachycená v chlupech včely. Při druhé fázi včela vyletí z květu, Začne si čistit tělo a pomocí všech tří párů nohou formuje rousky, Prvním párem shromažďuje pyl kartáčky a patami z hlavy, úst a krční krajiny. Neustále přitom pohybuje sosákem a dodává pylu další tekutinu. Druhý pár nohou čistí hruď a přebírá nasbíraný pyl od páru prvního, který nyní přenáší na třetí pár nohou, a to následovně včela protáhne druhý pár nohou kartáčkem na třetím páru paralelně postavených nohou, kde se pyl zachytí. Současnými rychlými třecími pohyby zadních nohou jsou navlhčená pylová zrna stírána ze štětin jedné zadní nohy do pylového hřebenu druhé zadní nohy. S pomocí pylového tlačítka jsou slepená pylová zrna opakovaně posouvána do košíčku, kde se vytváří rousky, jež jsou odneseny do úlu. Velikost a hmotnost jednotlivých rousků se může lišit podle druhu rostliny, doby sběru a vzdálenosti zdroje. Poměrně velké rousky nosí včely z vrb, řepky a kukuřice, menší naopak z třešní, vřesu a různých druhů jetele. Průměrná hmotnost jednoho páru rousků je kolem 15 mg. Denní výkon včelstva při sběru pylu je pozoruhodný: množství 1 až 2kg není výjimkou, Nasbíraný pyl ukládají včely, stejně jako med nebo krmivo na zimu, v plástech zpravidla v blízkosti plodu, při nadměrné nabídce a dostatku místa jej ale najdeme i poblíž česna, Včelař, který používá nástavkové úly, najde pak v nejspodnějším nástavku plásty zcela naplněné pylem. Létavky vsouvají pylové rousky do buněk pomocí ostruh na prostředním páru nohou, úlové včely je pak udusávají hlavou. Jakmile je buňka ze tří čtvrtin naplněna, pokrývají včely uskladněný pyl vrstvou medu, aby jej chránily před zkažením, V buňkách jsou při ukládání mezi sebou promíchány různé druhy pylu. 

Význam pylu pro včelstvo 

Včely používají pyl při výchově plodu jako bílkovinnou potravu dvojím způsobem, Přímo jej konzumují starší larvy dělnic a trubců jako směs medu, pylu a mateří kašičky. Naproti tomu mladé larvy dělnic a trubců dostávají v prvních čtyřech dnech med s čistou mateří kašičkou. Larvy matek dostávají čistou mateří kašičku až do zavíčkování. To lze považovat za nepřímou konzumaci pylu, Pyl je bohatý na vitaminy skupiny B. Proto se tyto vitaminy v množství, které zajišťuje zdárný růst, vykytují i v mateří kašičce. V malém množství jsou zastoupeny vitaminy skupin A, C a D. V posledních letech se výzkumní pracovníci intenzivně zajímali o to, jak je možné, že z oplozeného vajíčka se může vyvinout jak dělnice, tak matka. Brzy zjistili, že pouhá záměna mateří kašičky za potravu z pylu a medu tuto změnu vyvolat nemůže. Determinující látka, která způsobí, že jednou vyroste z mladé larvy dělnice, jindy matka, nebyla dosud nalezena. Není vyloučeno, že je to dáno zastoupením jedné nebo více složek, nebo jejich současným působením. Mohou to možná být látky povahy hormonální. Dříve panoval názor, že mateří kašička, kterou dnes můžeme koupit pod názvem Gelee royal, působí blahodárně na zdraví člověka. Vědecky ale tato domněnka nebyla dodnes prokázána. Čerstvě vylíhlé včely sice hltanové žlázy na produkci mateří kašičky mají, ty však nejsou dostatečně vyvinuty. Pro jejich uvedení do funkce musí včela spotřebovat hodně pylu, což platí i u voskových žláz. Jedině pylem zaopatřené dělnice se dožívají normálního stáří. Pokud jim hned po vylíhnutí pylovou výživu znemožníme (mají pouze med a cukr), žijí maximálně 2 až 3 týdny. Na rozdíl od toho žijí dělnice živené i pylem průměrně 5O dnů, někdy dokonce 100 dnů. Ve včelstvu se délka života dělnic řídí zajímavým protichůdným působením mezi konzumací pylu a krmením plodu. Pylová výživa život prodlužuje, krmení plodu jej zkracuje. Vznikem a sekrecí mateří kašičky se spotřebují vitaminy a bílkoviny. Letní včely v normálním včelstvu s dobrou matkou jsou proto krátkověké. Z podzimních včel, pečujících o plod málo, nebo dokonce vůbec, se stávají dlouhověké, celou zimu přežívající zimní včely. Včely, které se vylíhnou v pozdním létě nebo na podzim, si konzumací velkého množství pylu vytvoří v tukových tělíscích bohaté zásoby bílkovin. Ty jim umožňují krmení plodu v době, když ještě není přísun pylu zvenku a tyto včely nezpracovávají ještě ani pyl, který je v zásobách včelstva (mimo dosah). 

Spotřeba pylu na včelu a včelstvo 

Spotřeba pylu je závislá na snůškových podmínkách a počasí a z toho plynoucí síly včelstva, v neposlední řadě také na různých vlastnostech silně plodujících včelstev. V letech s vydatnou pylovou a medovou snůškou je opotřebování dělnic větší než v letech hubených. Včelstvo musí nahrazovat uhynulé létavky. K tomu spotřebuje velké množství pylu. K vychování a výživě jedné dělnice se podle uváděných údajů spotřebuje 120 až 145 mg pylu. Při 200 000 až 250 000 dělnicích, které jedno včelstvo vychová za rok, je to 24 až 36kg. Tyto údaje odpovídají hodnotám zjištěným pylochytem. 

Pylové náhražky 

U glycidové potravy můžeme při krmení včel nahradit med cukrem. U podněcovacího krmení nedosahuje sice stejného účinku jako med, ale pro zakrmení na zimu je cukr prakticky plně srovnatelný. Těžší je rovnocenná náhrada pylu. V úvahu připadá krmivo bohaté na bílkoviny a vitaminy, jako je např. sójová mouka, sušené kvasnice. Včely krmené pylovou náhražkou žijí déle než včely, které dostávaly medocukrové těsto. Ještě déle ale žijí včely krmené směsí pylu. S pylovými náhražkami je tedy výchova plodu možná, přičemž z praktického hlediska je 65% účinek při chybějícím přírodním pylu docela uspokojivý. Pyl rovnocenné kvality neposkytuje během celého roku včelám ani příroda. Dosažitelné náhražky jsou srovnatelné s mírně až středně dobrými druhy pylu, i když obsah bílkovin v sojové mouce (42 až 48%) je podstatně vyšší než v dobrém přírodním pylu. Díky aktivním látkám je přírodní pyl pro včely zajímavější než pylové náhražky. Nabídce pylové náhražky v práškové formě dáváme přednost před zkrmováním v podobě těsta, i když k tomuto způsobu podání potřebujeme vhodné letové počasí. Takové krmení je přirozené snůšce nejpodobnější, protože náhražku ukládají včely stejně jako přírodní pyl do buněk poblíž plodu. Vylíhnutým mladuškám a kojičkám jsou pak tyto náhražky přístupné stejným způsobem. Je ale nutno podotknout, že náhražky dáváme včelám pouze na jaře a na podzim, kdy příroda nemůže poskytnout nic rovnocenného nebo lepšího. Krmení bílkovinnými těsty přímo v úle má tu výhodu, že těsta mohou být odebírána za každého počasí, pokud jsou umístěna dostatečně blízko včelího sediska (chomáče). Velkou část potravy ovšem spotřebují i staré včely, které se již nemohou starat o plod, protože jejich krmné žlázy již nejsou funkční, tedy včely, které z hlediska přirozeného chování plní ve společenství jiné úlohy. Časné krmení bílkovinnými těsty může vést vzhledem ke zvýšené spotřebě vody ke ztrátám létavek. 

Voda 

Kromě organických složek včelí potravy (med, cukr a pyl) je nejdůležitější anorganickou složkou voda. Tu získávají včely nejen v přineseném nektaru a medovici, ale v určité situaci ji včely nasávají a přinášejí do úlu. Na rozdíl od medu a pylu ji neuskladňují v plástech. Jednotlivým včelám umožňuje voda koloběh látek v těle. Je nepostradatelná jako rozpouštědlo většiny organických látek a solí. Bez ní by nebyla možná látková výměna v buňkách. Spotřeba vody stoupá u včelstva na jaře, kdy je nutno zředit zahuštěný, částečně také zkrystalizovaný med nebo potravu uskladněnou v plástech. Spotřeba vody je tím větší, čím více má včelstvo nezavíčkovaného (otevřeného) plodu. Za horkých dnů slouží voda k regulaci teploty v úle. Včely ji donášejí a nanášejí na plásty a stěny úlu, Výparné teplo vody snižuje teplotu prostředí. Většina vody se do úlu v letních měsících dostane s nektarem nebo medovicí. V této době nebo během zakrmování je vody v úlu nadbytek; větráním v okolí česna nastává uvnitř cirkulce vzduchu, která nadbytečnou vodu odstraňuje. Při krmení příliš řídkým roztokem cukru včely vodu z úlu přímo vynášejí. V letu ji odstřikují z konečníku. V zimních měsících je spotřeba vody včelstev malá. V měsících, kdy začínají včely vychovávat plod a připravovat potravu, je denní spotřeba asi 200 g. Kromě vody obsažené v nektaru a medovici představuje spotřeba vody dodatečně donesené asi 20kg za rok. 

Vzduch 

Jako "palivo" slouží ve včelím těle cukry; kyslík, který je k jejich odbourávání nezbytný, je získáván ze vzduchu. Jak je nepostradatelný kyslík, je naopak škodlivý kysličník uhličitý, který se musí z organizmu odstranit. Kdybychom včelstvu přerušili přívod vzduchu, utrpělo by poškození následkem poruchy látkové výměny a nakonec by se udusilo. V zimě by to trvalo déle, naproti tomu v létě k podobné havárii může dojít velmi rychle. Kyslík (vzduch) je přiváděn vzdušnicemi přímo do místa spotřeby. Spotřeba kyslíku závisí na teplotě a pracovnímu výkonu včely. Zatímco starší včely při čistě glycidové potravě mají stejný příjem kyslíku jako výdej kysličníku uhličitého, u velmi mladých včel, které požívají navíc pyl, je to výrazně jiné. 10000 včel (asi 1 kg) spotřebuje za hodinu při teplotě 20°C 1,8 litru kyslíku. Stejné množství včel spotřebuje při stejných podmínkách za letu 72 litrů kyslíku. Kyslík potřebuje i vyvíjející se plod, larvy však podstatně méně. Průměrná zralá dělničí larva před zavíčkováním spotřebuje při 32°C asi 100 mm3 kyslíku za hodinu. V úlu je díky dýchání včel poněkud vyšší koncentrace kysličníku uhličitého než v okolním ovzduší. V letním včelím sedisku to může být i 1 % (ve vzduchu je 0,03 až 0,06%). Naproti tomu se koncentrace CO2 uprostřed zimního chomáče může zvýšit až na 6%. Není to nijak nebezpečné; včely totiž přežijí bez škodlivých následků i koncentrace kysličníku uhličitého dosahující hodnot 10 až 15%. Koncentraci CO2 ovlivňuje počasí, uspořádání česna, izolace úlu a postavení plástů (podélné nebo příčné). O větrání včelího sediska pečují včely. Intenzivním máváním křídel vytvářejí proud vzduchu, který směřuje od hlavy k zadečku. Včely které stojí uvnitř úlu a v česnu se starají o to, aby vzduch proudil ven; upravují tak vnitřní teplotu, odvádějí vlhký vzduch a odstraňují cizí dráždivé pachy, např. kouř. 

Teplo 

Dobrý pozorovatel již zjistil, že včela je velmi teplomilný hmyz. Při ochlazení na +7 až +9°C se přestává pohybovat. Na dotek reaguje ještě slabými pohyby nohou a křídel. Při +4 až +6°C ale upadá do chladové strnulosti, která při ještě nižších teplotách nastupuje velmi rychle. V tomto stavu může včela jako jedinec přežít nejvýše průměrně 1 až 2 dny. Nástup ztuhnutí vlivem nízké teploty silně závisí na teplotě prostředí, v němž se včela zdržovala předtím. Tak mají např. zimní včely nižší teplotu křehnutí než včely letní. Okrajové včely zimního chomáče ztuhnou dříve než včely vylézající z jeho středu. To hovoří o potřebě co možná nejklidnějšího, bez většího rušení probíhajícího zimování. Srovnáme-li včelu s jinými živočichy vidíme, že se jedná o představitele poměrně drobného hmyzu s velkým povrchem těla. Aby včela udržela určitý tepelný potenciál, musí odevzdávat velké množství tepla svému okolí. Tělo včely má velmi špatnou tepelnou izolaci, i když se poněkud zlepšuje hustým ochlupením. Přenos tepla do okolí je proto velmi rychlý. Převažujícím zdrojem tepla je hruď, kde teplo vzniká svalovou činností. Uvnitř společenství je včelstvo schopno regulovat teplotu podle svých potřeb. V uličkách mezi plodem je od února do září konstantní teplota kolem 35°C, která se velmi rychle obnovuje i po zásazích včelaře. Plod se při této teplotě vyvíjí optimálně. Při vyšších nebo dlouhodobě nižších teplotách plod hyne, nebo se líhnou poškození jedinci. Krátké podchlazení ale neškodí. Normálně zazimované a bez újmy přezimované včelstvo překoná beze škod náhlé snížení teploty na +10°C a méně, je-li poblíž plodového hnízda dostatek potravy. Slabá včelstva jsou naproti tomu ohrožena. Není nic divného, že větší úhyny včelstev jsou na začátku plodování v předjaří než za celou zimu. Při dlouhodobém přehřátí plodového hnízda se celé včelstvo snaží teplotu regulovat na normální hodnotu. Včely nejenže větrají mezi plásty a před česnem, ale donášenou vodou vlhčí plásty a stěny úlu. Snaha o snížení teploty pokračuje až do případného zvýšení na 40,5°C. Při vyšších teplotách včely úl opouštějí. V zimě, kdy není v úlu plod, udržují včely teplotu pouze nezbytnou pro přežití; vnitřku úlu a plástů se to týká jen tehdy jsou-li v kontaktu s chomáčem. Včelstvo vytváří chomáč ve tvaru koule, jejíž relativně malý povrch vyzařuje méně tepla. Díky těsnému vzájemnému kontaktu mezi jednotlivými včelami se zvyšuje výměna tepla mezi včelami a zároveň se snižují tepelné ztráty. Čím je nižší venkovní teplota, tím více jsou včely stěsnány; chomáč ale není nikdy rovnoměrně hustý. Zatímco vnější vrstva včel je velmi natěsnaná a včely v ní sedí hlavami směrem dovnitř chomáče, mohou se včely uvnitř chomáče pohybovat. Je to nutné pro příjem potravy k vyhřívání chomáče. Včely které tvoří vnější obal chomáče, nezůstávají na stejném místě po celou zimu. Chomáč je v neustálém pohybu. Včely které jsou vně, se dostanou dovnitř a naopak. Signalizuje to tiché, ale zřetelné bzučení. Stejná není v celém zimním chomáči ani teplota. Zatímco na okraji lze naměřit 7 až 11°C, stoupá teplota uvnitř na 25°C, resp. až na teplotu plodového hnízda, při vyrušení dokonce ještě výše. Důsledkem je potom spotřeba většího množství potravy. Vytvoření zimního chomáče závisí na mnoha faktorech. Rozhodující může být změna venkovní teploty která klesne na +10°C a udrží se na této hodnotě delší dobu; k tomu, že včely vytvářejí zimní chomáč dříve, může rovněž přispět velké česno a tepelně neizolované stěny úlu. Včely dobře zateplené vytvářejí chomáč zpravidla později. Naproti tomu v úlech s otevřeným větracím otvorem ve dně úlu včelstva zastavují plodování brzy na podzim. Za mírné zimy a na slunném místě chráněném před větrem může dojít k tomu, že v takových podmínkách včely vůbec chomáč nevytvoří a pokračují v plodování. Důsledkem příliš vysoké spotřeby potravy a rezerv tělesných bílkovin bývá oslabení včelstva a na jaře náchylnost k chorobám. Zvláštností není v takových případech ani úhyn včelstva. S teplotou v úlu a sedisku úzce 

souvisí vlhkost vzduchu. V nejsušších částech sediska, mezi plásty s plodem je při 35°C relativní vlhkost vzduchu 40%. V jarních měsících a při velkých poklesech teploty na přibližně +10°C vlhkost v okrajových oblastech plodového hnízda stoupá. Důsledkem je kondenzace vodních par na krycích fóliích. Izolace pěnovým polystyrénem kondenzaci vody podporuje na chladnějších místech úlu. Tato voda může částečně krýt její spotřebu včelstvem. 

Od včely lesní ke včele domácí 

Tento název nevystihuje skutečnost: včela medonosná se nestala domácím zvířetem ve smyslu tohoho pojmenování, nedošlo u ní k domestikaci. Podle výsledků vědeckých výzkumů a paleontologických nálezů v Čechách, Francii a Německu bylo možno usoudit, že stáří naší včely medonosné je minimálně 25 milionů let (pro srovnání: Homo sapiens je na Zemi asi 100 000 let). Podle včel zalitých v jantaru vidíme, že vzhled tehdejší včely se od dnešní včely medonosné podstatně neliší. 

Člověk brzy pochopil, že divoké včely žijící původně v dutých stromech, výklencích skal a jiných chráněných dutinách, mu mohou přinášet užitek. Poznal totiž, že v jejich obydlích může "sklízet" něco velmi dobrého, co může zužitkovat. Na jedné malbě ve španělské jeskyni Bicorp poblíž Valencie můžeme vidět postavu ženy, která obletovaná včelami vytahuje z dutiny ve skále plást. 

V kulturních centrech Středního východu, v suchých, horkých oblastech bez lesních porostů, se včely pravděpodobně bez zásahu člověka usazovaly v hliněných hrncích. Takové nádoby pocházejí z doby 5 000 let př. Kr. Ještě dnes se místo úlů používají v Izraeli a Libanonu. Při vybírání medu se víko nádoby dá zvednout. 

Jeden z prvních, kdo se podrobně zabýval studiem včel, byl Aristoteles (384-322 př. Kr.). Domníval se, že včely pocházejí z mrtvých býků. Řeč o produktu včel medu je i v bibli. Ve druhé knize Mojžíšově, verši 8., kapitole 3. je uvedeno, že Bůh přivede svůj lid do země, která bude oplývat mlékem a medem. Víno a med, čisté nebo smíchané, byly ve starém Řecku považovány za univerzální lék; Řekové se museli včelami určitě zabývat blíže. 

Ve středoevropském prostoru byla včela obyvatelkou lesa. Je jí vlastně doposud, protože ještě v lese žít může. Jako hnízdiště nebo obydlí jí posloužily duté stromy nebo pařezy. Takový dutý pařez objevili archeologové ve vesnici Velmenmoor u Oldenburgu. Časově byl zařazen do období 5. až 7. století po Kr.. Jako dodavatelé medu sloužily lidem včely, které se usadily v přirozeně vzniklých stromových dutinách. Lidé je občas vyslídili, ale to bylo všechno; časem proto začati ve stromech vytvářet umělé dutiny, aby poskytli prostor dalším včelám. 

Ve středověku byli včelaři ve velké vážnosti. Jejich cechy a společenství se datují již od doby Karla Velikého. Mohli nosit zbraň, měli zvláštní práva a vlastní, tzv. včelařský soud. Včelaři nechovali včely výhradně v lese, ale později i doma. Místo stojících stromů byly stále častěji používány úly z pořezaných, ručně vydlabaných částí kmenů (kláty). Ty už bylo možno přestěhovat do blízkosti včelařova obydlí, takže péče o včelstva byla jednodušší. Pro med nebylo nutno lézt na strom. Včelař vyráběl typické kláty v mnoha variantách. Výroba úlů ze slámy, rákosu, palachu nebo proutí znamenala pro včelaře podstatné zjednodušení technologického procesu; uplést v zimě pár košů bylo podstatně jednodušší než vydlabávat kmeny stromů. A tak vznikaly koše, nazývané rovněž překlopné košnice, nejrůznějších tvarů - zvoncovité, špičaté a slaměné válce. Košnice je ještě dnes použitelným úlem, i když už slouží jen na ozdobu. 

Dalším vývojovým stupněm byla kruhová košnice. Několik košnic tohoto typu se dalo postavit na sebe. Celou sestavu uzavíralo víko vyrobené rovněž ze slámy. Kláty i koše měly společnou nevýhodu. Prohlídka včelstva a zjištění jeho stavu nebyla možná bez narušení nebo zničení díla. Včelařům proto zůstaly utajeny biologické základy a vnitřní vztahy ve včelstvech. Osvícený Švýcarský chovatel včel Francois Huber (1750-1832) vymyslel úl, do kterého bylo možno nahlédnout: byl to Huberův "rámkový úl". V úle byl určitý počet rámků, které byly na jedné straně spojeny podobně jako listy v knize. Do těchto rámků stavěly včely plásty. Pro pozorování života včel měl v tehdejší době tento vynález nedozírnou cenu, pro chov včel byl ale příliš nepohodlný. Nepohodlnou práci s kláty poznal z vlastních zkušeností i slezský farář Johannes Dzierzon (1811-1906). Postavil proto úl ze dřeva s pevným víkem a dnem a dovnitř umístil dřevěné lišty jako nosiče plástů. Protože včely přistavěly dílo až na vnitřní kolmé stěny úlu musel Dzierzon plásty při každé prohlídce odřezávat nožem. Jeho žák, baron von Berlepsch (1815- 1877) doplnit původní horní lištu třemi dalšími lištami na dnešní, v celém světě používaný rámek. Svůj systém zveřejnil v roce 1853 a otevřel tak cestu modernímu chovu včel. Bylo tak umožněno nahlížení do včelstva bez porušení díla, což přineslo nové poznatky, jako např. Dzierzonův objev parthenogeneze. Ten zjistil u letu neschopné matky v poroji, jež nemohla být oplozena, kladení trubčích vajíček. 

Vynález rámků byl předpokladem dalšího vývoje včelařské techniky. Stolařský mistr Johannes Mehring z Frankenthalu v Rýnské Falci (1815- 1878) zhotovil umělou mezistěnu ze včelího vosku a upevnil ji do rámku. Poprvé ji vystavil v roce 1858. C. k. major Hruschka (1819-1888) vynalezl medomet, který vystavil roku 1865 v Brně. Vynález vzbudil zaslouženou pozornost a znamenal definitivní nástup směrem k modernímu včelařství. Výrazně k tomu přispěl farář Dr. h. c. Ferdinand Gerstung (1860-1925) svým objevem, podle kterého je včelstvo živým organizmem. Dzierzon neodhalil jenom základní zákonitosti života včel, ale díky svému vyhraněnému smyslu pro praxi dal tehdejšímu včelařství mnoho impulzů, např. konstrukcí několika typů úlů. Jeho dvojáky, trojáky a vícenásobné úly byly základem vývoje moderního úlu. 

Slovinec Anton Janscha (1734-1773) objevil vztahy při páření matek s trubci. Tomuto nesmírně nadanému včelaři se připisuje i objev, že na každém plástu panuje určitý řád v umístění medu, pylu a plodu. Marie Terezie založila roku 1769 ve Vídni školu na podporu chovu včel a jistě ne z protekce pověřila jejím vedením Antona Jansche. Jeho záslužnou práci ale po čtyřech letech ukončila předčasná smrt. Dnes je zřejmé, že i tako krátká doba měla pro tehdejší včelařství dalekosáhlý význam. Jako vzor může Janschova pedagogická činnost sloužit včelařským školám a poradenské službě i dnes. 

Přibližně ve stejné době, kdy v Německu stavěl Dzierzon svoje první úly s odnímatelnými rámky, zavedl něco podobného v Americe Lorenzo Langstroth (1810-1895). Nepoužíval úly s pevným dnem a víkem, ale s víkem umožňujícím přístup shora. Objevil zásadní poznatek, který se velmi rychle rozšířil: je-li mezi stěnou úlu a rámkem na bocích nebo nahoře mezi rámky a víkem mezera větší než 6 až 10 mm, objevuje se v ní nejen tmelení, ale i stavba. Pokud je mezera menší, zůstanou rámky volné. Jde o objev tzv. "včelí mezery". Pohyblivé dílo tedy dostalo v nástavkové provozní metodě zelenou. 

Člověk si ze včely žijící volně v lese udělal užitečného pomocníka. Včela se ovšem nestala domácím "zvířetem". Nemusíme ji denně krmit a ošetřovat, ale ani ji nemůžeme jen tak zavřít. Pokud by včely na jaře v létě a na podzim nemohly delší dobu létat, znamenalo by to jejich smrt; pokud se včelař o včely dobře postará, může jít klidně na tři týdny na dovolenou - včely jej vůbec nepotřebují. 

Chov včel v dnešní době 

Rámky 

Když se objevily rámky v dnešní podobě, byly vynalezeny mezistěny, které bylo v rámcích nutno upevnit. Slouží k tomu drátkování rámků. Vzdálenost rámků byla řešena pomocí různých mezerníků, které jsou i dnes nepostradatelným zařízením. 

Na výrobu rámků se používají 8 až 10 mm tlusté lišty, široké podle provedení 20 až 25 mm. Dobře se zpracovávají lišty z lipového, olšového, topolového nebo smrkového dřeva bez suků. U větších rámkových měr jsou boční lišty z tvrdého, např. bukového dřeva. Rámek je pevný, nezdeformuje se po prvním použití a po důkladném očistění jej můžeme vícekrát znova zadrátovat a použít. Zachování vzdálenosti plástů je snadné; při odpovídajícím tvarováním bočních lišt podle Hoffmanna nemusíme používat mezerníky. 

Před drátováním vyvrtáme, nebo prorazíme ve středu horní a dolní lišty otvory a protáhneme jimi drát z nerezavějícího materiálu ve vzdálenosti asi 6 až 7 cm. Aby se okraje mezistěny na koncích nevychylovaly, neměl by být drát od bočních lišt dále než 2 až 3 cm. Dráty potom napneme a oba konce připevníme. Dráty napínáme pouze tak, aby se neprohnuly lišty. 

Kromě popsaného svislého drátování je možné i drátování vodorovné. Drát můžeme v tomto případě bezpochyby napnout silněji; stává se ale, že zavíčkované plásty s plodem a medem se při kočování rozlomí. Mezistěny se zatavují nejlépe elektrickým proudem. Trafo zapojené 6V připojované postupně na jednotlivé dráty vyvine dostatek tepla k tomu, aby se drát vtavil do mezistěny. Včasným odpojením kontaktu zabráníme tomu, aby se drát mezistěnou protavil až na druhou stranu. Abychom docílili toho, že včely vyplní rámek dílem po celé ploše, přiložíme spodní okraj mezistěny až na dolní lištu. Mezeru mezi horní lištou a mezistěnou zastaví včely dříve než mezeru u dolní lišty 

Postupem času vzniklo mnoho druhů a velikostí rámků. Bylo to dáno názory jednotlivých včelařů a v neposlední řadě i různými snůškovými podmínkami. Některé rámky se osvědčily, jiné se dnes nepoužívají. 

Ze zahraničních rámků, které našly použití po aplikaci metody nástavkových úlů, je možno jmenovat Dadant (43,5 x 30 cm) a Langstroth (44,8 x 32,2 cm). 

Dnes se používají převážně pravoúhlé rámky větších rozměrů, protože se při přístupu shora snáze a lépe usazují. 

Při velmi vysokých mírách se v medníku nepoužívá stejně velký rámek, ale rámek poloviční výšky. Pokud umístíme tyto rámky do rozteče dvojnásobné šířky (např. 50 až 60 mm), vybudují včely velmi tlustý plást. Do buněk s dvojnásobnou hloubkou nemůže matka klást vajíčka. Nemusíme proto používat mateří mřížku. Při dobré snůšce jsou tyto buňky naplněny výhradně medem. U větších provozů se rámky s dvojnásobnou šířkou kvůli dvojí rámkové míře již nepoužívají. 

Úly přístupné zadem 

Ke stavbě úlů s pohyblivými plásty v rámcích bylo vhodnější dřevo. Pro chov včel si mnoho včelařů zkonstruovalo vlastní typy úlů. V řadě dnešních provozů se používají úly přístupné zadem. Bylo by zbytečné vyjmenovat všechny typy úlů, zejména když již nejsou podle údajů speciálních obchodů, a to zvláště začátečníky, požadovány. 

Příčná (teplá) stavba 

V tomto případě jsou rámky umístěny rovnoběžně s čelní stěnou úlu, ve které je česno. Jednotlivé rámky musíme při jednoduchém provedení vytahovat jeden po druhém kleštěmi. Ještě to jde, pokud prohlížíme zadní 3 až 4 rámky. Čím více se blížíme česnu, tím je práce komplikovanější. Ještě těžší, nepohodlnější a časově náročnější je potom vracení rámků. Nezřídka se při takovém větším zásahu ztratí matka nebo ji rozmáčkneme na stěně úlu. Určité ulehčení práce přinesla konstrukce vysouvacího zařízení. Rámky jsou v tomto případě zavěšeny na kovových kolejničkách a celé dílo se vysune do zezadu přivěšené bedny. S rámky se potom manipuluje shora. Takové zařízení ale vyžaduje určitou údržbu. Přestane být např. funkční, jestliže včely zastaví mezeru mezi horními loučkami rámků a stropem úlu. 

Podélná (studená) stavba 

Při tomto provedení stojí rámky kolmo na česnovou stěnu. Rámky zde mohou být vytahovány jednotlivě nezávisle na sobě. Protože však mezera mezi jednotlivými plásty je 10 mm, vytáhneme první postranní plást z úlu, další potom pootočíme, jako bychom listovali v knize a posuneme stranou. Podle toho si tento úl vysloužil pojmenování "listovák". Proti systému úlů přístupných zadem s příčným uspořádáním plástů bez vysouvacího zařízení znamenal tento typ zřetelný pokrok; brzy se ale ukázalo, že při zatmelení, zastavění a při poměrně značné délce rámku (až 37cm) není vytahování rámků tak jednoduché, jak se zpočátku předpokládalo. Hodně se přitom mačkaly včely. Kromě toho včelařův dech dráždil včely v uličkách mezi plásty, neboť manipulace se včelstvy se odehrávala ve výši očí. 

Společné znaky typů úlů 

Až na několik málo výjimek jsou úly přístupné zadem (s příčným nebo podélným postavením rámků) rozděleny na plodiště a medník. Tyto prostory jsou odděleny mateří mřížkou, která bývá někdy zabudována natrvalo. Počet rámků podřízený prostoru je 10 až 15. Prostor je uzavírán okénkem, které u listováku slouží díky své konstrukci i jako stavební rámek. V medníku se místo skleněných tabulek používá husté drátěné pletivo. Okénkem můžeme pozorovat včely v uličkách mezi plásty nebo na posledním plástu. 

Krmení je možné pomocí vestavěného bočního krmítka nebo krmítka zavěšeného na okénko. Výhodou je, že můžeme postavit dva nebo tři úly na sebe; potřeba místa je proto malá. Hodí se do včelínů nebo na kočovné včelnice. Při práci s tímto typem úlu se nemusí vynakládat mnoho síly. Stačí pouze tolik, kolik je nezbytné k vytažení a opětovnému zavěšení rámku. To ocení zejména ženy a starší nebo tělesně postižení včelaři, zvláště když je při vhodném uspořádání úlů možno ve včelách pracovat vsedě. 

Úly přístupné horem 

Zatímco v Evropě se po vynálezu rozběrného díla rozšířily úly přístupné zadem, v Americe tomu bylo poněkud jinak. V polovině 19. století zhotovil pastor Langstroth první horem přístupný úl s rozběrným dílem a objevil mezeru mezi rámky a stěnou úlu, kterou včely nazastaví. Z Ameriky nastoupily úly přístupné horem svoji vítěznou cestu do světa a v posledních letech nacházejí stále více vyznavačů i u nás. Příčina by mohla být mj. i v tom, že v chovu včel začínají i u nás hrát úlohu ekonomické faktory. 

Typickým, po dlouhou dobu používaným úlem přístupným horem byl úl Zanderův, který sestrojil Prof. Zander v Erlangenu ve dvacátých letech. Bylo v něm 10 nebo 9 podélně uspořádaných plástů, přičemž dolní část měla pevné dno. Stejná konstrukce se ještě dnes používá u několika typů truhlíkových (nástavkových úlů). 

Princip úlu přístupného horem našel plné uplatnění tehdy, když bylo odděleno pevné dno a jako volný, pohyblivý 

díl umožnilo vzájemnou záměnu nástavků. Tak byl vlastně vytvořen nástavkový úl dnešního typu, který si v různém provedení našel cestu k mnoha včelařům. 

Nástavkový úl 

Moderní nástavkové úly mají řadu dobrých vlastností, které využívají ekonomicky myslící a racionálně pracující včelaři. Jsou to zejména: 

- jednoduchá, včelstvu přizpůsobená konstrukce, 

- bezproblémové ošetřování včelstev, 

- kočovná předsíňka (stěna) nebo vysoký podmet 

- volné rozestavení bez dodatečných ochranných zařízení 

- jednoduchá a rychlá přeprava. 

Konstrukce je jednoduchá a přizpůsobená potřebám včelstva. Na prvním místě je nutno jmenovat dostatečně velký prostor. Je-li v nástavku 10 až 12 rámků orientovaných podélně, může být při délce rámku 42 cm dosaženo kulového tvaru i na šířku. Dlouhodobá pozorování potvrdila, že zimní chomáč se vytváří převážně uprostřed nástavku na šířku 4-5 plástů. Včelstvo má na jaře po obou stranách dostatek prostoru k roztažení. Úl, který by měl včelám vyhovovat, musí mít i dobře izolované stěny. Používání dřeva jako materiálu na stavbu úlů se za mnoho let tisíckrát osvědčilo. Stěny úlu izolované pěnovými polymery mají právě na jaře při nastupujícím rozvoji tu výhodu, že nedovolují, aby při proměnlivém počasí a velikých teplotních rozdílech teplo unikalo příliš rychle. Včelstvo se v takových úlech stahuje do zimního hroznu podstatně později. V dobře izolovaném úlu vystaveném za horkých letních měsíců na přímém slunci nevylehávají včely před česny tak jako ve stejně umístěných neizolovaných dřevěných úlech. Nesmíme ale zamlčet nevýhodu izolačních látek. Ty jsou většinou neprodyšné, takže vzniká větší množství kondenzované vody než v úle dřevěném. K vyřešení tohoto problému stačí přes celý nástavek široké, 2-3 cm vysoké česno, které umožňuje intenzivní výměnu vzduchu s okolím. 

Dobře izolované víko brání tomu, aby unikalo vzhůru stoupající teplo. Můžeme vycházet z toho, že víko nástavkového úlu musí být nejteplejším místem. O jednoduché konstrukci lze hovořit, má-li nástavkový úl co nejméně jednotlivých částí. Pro jedno včelstvo potřebujeme: 

1 dno, 

3 až 4 nástavky s plásty, 

1 víko, 

1 krmítko, 

1 vložku do česna proti myším, 

1 fólii na zakrytí. 

Práce se včelstvem 

Práce se včelstvem se od zadem přístupných úlů liší v úlech přístupných shora, a tedy i v nástavkových úlech tím, že se plásty vytahují nahoru. To má tu výhodu, že pro vytažení rámku musíme překonat pouze vzdálenost rovnou jeho výšce. Po vytáhnutí můžeme plást při správném uchopení prohlédnout a ohodnotit nad úplně otevřeným nástavkem a včelím sezením. Odpadající včely, eventuálně i matka, spadnou beze ztrát do včelstva. 

V nástavkovém úlu se nejlépe osvědčily Hoffmannovy rámky. Zvětšením šířky bočních lišt v jejich horní třetině na 35 až 37 mm je nejen dodržena potřebná vzdálenost plástů, ale zabrání se i vzájemnému posunutí plástů při převážení včel. Zachrání to mnoho včel. Stykovou plochu bočních lišt rámků v délce 5 až 7cm včely vzájemně stmelí propolisem; to platí i pro ouška rámků v místě zavěšení. Při vytahování rámku ze středu včelstva, kde je zatmelení největší, musíme zatmelení překonat. To je někdy velmi obtížné. Práci si ulehčíme tím, že nejdříve vytáhneme krajní rámek, další postupně odpáčíme rozpěrákem nebo šroubovákem a teprve potom vytáhneme. K této manipulaci potřebujeme v nástavku místo, takže vytažený rámek musíme někam odložit. 

Volné rozestavení úlů 

Nástavkové úly nemůžeme stavět na sebe, protože jsou přístupné shora. Postavení v jedné řadě je výhodné na louce v zahradě, ale i v lese. Vyžaduje sice více místa než umístění úlů v budově nebo pod přístřeškem, není ale tak finančně náročné. Nezbytné jsou nanejvýš dva dřevěné trámky, nebo palety. 

Paletu konstruujeme tak, že leták není pevně připojen na dno úlu, ale je součástí palety. Paleta je tak velká, že se na ni dají umístit dva úly a je asi 15 až 20cm vysoko nad zemí. Leták a malá výška zajišťují, že ani při větrném počasí nebude vzduch protahovat pod úly. V úlu se dvěma nebo třemi nástavky můžeme pohodlně pracovat ve stoje. Ustavení palety není obtížné v zahradě nebo na kočovném stanovišti ani na mírně nerovném terénu. Podložením rohu palety kamenem nebo kouskem dřeva získáme pro úl pevnou, vodorovnou nebo mírně dopředu nakloněnou rovinu. 

Dostatek místa umožňuje optimální rozestavění úlů. Při dvou úlech na jedné paletě necháme mezi další skupinou tolik místa, abychom každé včelstvo mohli ošetřovat ze tří stran. Včelaři to poskytuje mnoho volnosti pohybu a usnadňuje mu to práci. Pokud se musí věnovat dolním nástavkům, může horní postavit na sousední úl. Pokud budou rámky svisle, může se nástavek postavit i do trávy. Při volném postavení úlů máme na rozdíl od umístění úlů v budovách při práci se včelami vždy rovnoměrné osvětlení. Vylétající včely překážejí méně, protože mohou létat na všechny strany. Mohu potvrdit, že je i méně žihadel. Při mírně deštivém počasí musíme při prohlídce a ošetřování včel pracovat rychleji než ve včelíně. Při trvalém dešti nesmíme otevírat úly ani ve včelíně. Většina létavek je doma a úměrně tomu roste počet žihadel, která jsme dostali. Nástavkové úly, které mají stát volně po celý rok venku, musí být úměrně tomu vybaveny. Charakteristickým znakem je víko s odnímatelným plechovým krytem. Nátěr sice nezvyšuje odolnost dřeva natrvalo, ale v každém případě ji prodlužuje. Při stavbě úlu musíme myslet i na to, aby ke spojování dílů použité lepidlo odolávalo vlivům počasí. Úly stále volně postavené nemají tak dlouhou životnost, jako úly ve včelíně. U dřeva a izolačních materiálů můžeme počítat s životností 10 let. Potom musíme úly přinejmenším opravit. 

Transport 

Transport se nejlépe podaří tehdy, pokud proběhne včetně ustavení úlů co nejrychleji. Nástavkové úly musí být připraveny po několika málo opatřeních. Vzájemná soudržnost nástavků, dna a víka není asi na stálém stanovišti nejdůležitější, během transportu je to ale v každém případě nezbytné. Je neštěstím, když při přesunu padají osazané úly, nebo se nástavky posunují. Nejlepších výsledků dosáhneme při použití popruhů, které ovšem musí být ale bezvadné. Jejich nasazení může být časově náročné, zejména u včelstev ve třech a více nástavcích rozestavených těsně vedle sebe. Pevné popruhy umožňují spolehlivé spojení nástavků i bez použití drážky ve stykové ploše mezi nástavky. Soudržnosti úlu pomáhá i stmelení propolisem včelami. Kování, spojující jednotlivé nástavky, se neosvědčilo. 

Česnové zástrčky nebo klapky musí být tak těsné, aby jimi včely neprolezly. Obsluha zástrček musí být jednoduchá. Nejlépe se osvědčily klíny, které jsou jako samostatné díly a nejsou připevněny na úlové dno. Mají tu výhodu, že po otevření česna je můžeme uklidit. Svévolné týrání včel uzavřením úlů je znemožněno, protože jiným způsobem se česno snadno uzavřít nedá. 

Měli bychom se zmínit i o nevýhodách nástavkových úlů. Protože je otevíráme shora, nemůžeme je přinejmenším během letních měsíců stavět na sebe. Zvýšené požadavky na potřebnou plochu kladou proto tyto úly při volném rozestavení i ve včelíně. Při prohlížení spodních nástavků se musí odstavit horní; zvednutí a přemístění nástavku, který má hmotnost 15 až 25 kg a nedá se pořádně uchopit, vyžaduje přiměřeně silné a klidné ruce. Tělesně postižení, starší včelaři nebo i ženy mají při této činnosti určité potíže. Sklopné zařízení a odlehčená konstrukce práci usnadňují. 

Zařízení včelnice 

Pod tímto pojmem se většinou rozumí včelník nebo přístřešek pro včely. Většinou se jedná o možnost umístění úlů při ochraně před vlivem počasí. Ve včelníku, kde je obvykle místo pro 3 až 8 úlů, jsou úly ze všech stran chráněny prkennými stěnami. Při práci ve včelstvech můžeme buď odklopit střechu, nebo otevřít zadní dvířka. Včelař stojí venku. Včelníky nejsou pevně spojeny se zemí. Jejich konstrukce je snadno rozebíratelná, a proto mohou být rychle připraveny k transportu. Přístřešek pro včely není nic jiného, než konstrukce se střechou, zapuštěná do země. Před nepřízní počasí chrání při práci jak včelaře, tak včely. V přístřešku jsou většinou úly ošetřované shora, postavené v řadě vedle sebe. Při 20 včelstvech je tedy délka přístřešku nejméně 10m. Úly jsou 20 až 50cm nad zemí. Přístřešek prodlužuje bezesporu životnost úlů. 

Včelín 

Zatímco v celém světě jsou včelstva převážně po celý rok volně rozestavená, v Evropě je zčásti dodnes dávána přednost umístění do včelínů. Mluví pro to závažné důvody, jako delší životnost úlů, koncentrace včelstev na malém prostoru a částečně i nezávislost na počasí při práci s včelstvy. Chov včel ve včelíně má ale i své nevýhody: malá pohyblivost včelstev, zhoršené podmínky při práci v úlech během parných letních měsíců a v neposlední řadě i enormní finanční náklady. Začátečníkům proto nelze poradit, aby si hned při zahájení práce se včelami nechali postavit včelín. Kromě včelstev musí být v dobře projektovaném a vybaveném včelíně i dostatek místa pro jejich obhospodařování. Musí tam být skříňka na plásty potřebná při úlech přístupných zadem, stůl, dvě židle a na stěně regál s nářadím. Zatímco skříňka na plásty bude na opačné straně pod 

oknem, může si včelař zařídit oddělenou místnost jako pracovnu, kde se dá vytáčet i med. Včely by do ní pochopitelně neměly mít přístup. Ve chvílích klidu může malé okénko na česnové straně posloužit k pozorování letu včel. Každé okno je třeba vybavit včelím výkluzem. Včelíny se zpravidla doporučují pro úly přístupné zadem. Při dvou řadách úlů na sobě můžeme pracovat ve spodní řadě vsedě, v horní vestoje. V případné třetí horní řadě je již práce obtížná, protože musíme stát na žebříku, lešení, nebo stoličce. Při dvou řadách úlů na sobě (15 až 20 včelstev) připadá na jedno včelstvo včetně potřebných místností plocha 1 m2. Jako stavební materiál se nabízí dřevo. Usnadňuje stavbu a včely je ze všech materiálů snášejí nejlépe. Dřevo reaguje rychleji na změny venkovní teploty než zdivo. Při trvalém poklesu teplot se včely proto dříve shlukují do zimního chomáče, na jaře reaguje včelstvo na změny počasí rovněž dříve. Zděné, nebo dokonce betonové včelíny si udržují vyšší teplotu až do pozdního podzimu, ale na jaře jsou delší dobu chladné. Další výhodou dřevěných včelínů je to, že se dají snadněji rozebírat a opravovat. Včelíny by měly být tvarem i barvou přizpůsobeny okolí. Střecha pokrytá červenohnědými taškami by k tomu jistě výrazně přispěla. Přesah střechy by včely chránil před poledním žárem letního slunce. Abychom se vyhnuli nepříjemnostem, musíme v hustě osídlených oblastech bezprostřední výletovou oblast oplotit. Ve vzdálenosti 5 až 10m od česen zavěsíme na dřevěné kůly drátěný plot, vysoký asi 2m. Při odpovídajícím osázení domácími popínavými dřevinami nepůsobí takový plot rušivě, vzrostlé stromy nebo keře navíc chrání včelín před větrem. 

Hospodářsky nejvýznamnější včelí plemena (rasy) 

Včela medonosná (Apis mellifera) patří k řádu blanokřídlých (Hymenoptera), který čítá asi 100 000 druhů včetně čmeláků a vos. Rod Apis zahrnuje výhradně zástupce žijící v sociálním společenství. Podle Goetze (1964) můžeme ve světovém rozšíření rodu Apis rozlišit dva typy: 

- včelu medonosnou (Apis mellifera) a 

- včelu indickou (Apis cerana, dříve Apis indica). 

Von Buttel-Reepen (1906) rozeznává další dva odlišné druhy: 

- včelu zlatou (Apis dorsata) a 

- včelu květní (Apis florea). 

Tyto včely se liší svou velikostí. Největší je včela zlatá (tělo dělnice je dlouhé 16 až 17 mm), nejmenší včela květní se 7 až 8mm; včela medonosná (9 až 13 mm) a včela indická (8 až 11 m) jsou uprostřed. 

Areály rozšíření těchto čtyř druhů včel rodu Apis jsou různé: včela zlatá a květná žije v Indii a na sousedních ostrovech; včela indická je rozšířena na asijské pevnině a přilehlých ostrovech. Včela medonosná je rozšířena v současné době naopak po celém světě. Ve Švédsku proniká vysoko na sever až k 64. stupni severní šířky, ve Finsku k 61., na Sibiři až k 51. Není však ve všech místech svého nynějšího rozšíření původním druhem. 

Během geografického vývoje Země vzniklo mnoho ras včely medonosné, které byly optimálně přizpůsobeny podmínkám okolí, jako např. včela vřesová. Nás budou zajímat jenom ta plemena, která mají v evropské oblasti hospodářský význam a která se také i vlivem narůstajícího obchodování s nimi a přirozeným šířením vzájemně promísila a zkřížila. 

Středoevropská tmavá nebo severská včela : Apis melliferra melliferra 

Je blízká příbuzná severoafrické tuniské včely; z oblasti původního rozšíření v jihozápadní Evropě se zvolna rozšířila do celé západní, severní a střední Evropy a přes severní Rusko a Sibiř až k Tichému oceánu. V západní Evropě byla postupně zatlačena včelou italskou (vlaškou), ve střední Evropě včelou kraňskou. Jedná se o poměrně velkou včelu s tmavým až leskle černým zabarvením a spíše řídkým ochlupením zadečku. Včela tmavá vytváří středně velká včelstva. Jarní rozvoj má pomalý, zato v létě udržuje dlouho plodování na maximu. Přezimující včelstva jsou proto silná. Nápadný je sklon k rojení, neklidné sezení na plástech tzv. rozbíhavost a někdy velmi silná bodavost. Ve Švýcarsku byl dlouhá léta udržován a chován kmen této tmavé včely známý jako "Nigra", který vyniká velkou životností, odolností vůči počasí a chladu, ale i enormním sklonem k rojení. Typická včela Lüneburských vřesovišť, zvaná rovněž včela holandská, se časem vyvinula díky způsobu včelaření na vřesovištích. Vzhledem k její neovladatelné rojivosti a bodavosti je mimo oblasti s vřesovou snůškou nepoužitelná. Přezimované včelstvo se někdy rojí až šestkrát, přičemž prvoroj se ještě jednou vyrojí jako tzv. vřesový roj. Příčinou je intenzivní plodování po celé léto až do květu vřesu. Kříženci tmavé včely byli u nás po dlouhá léta označováni jako zemská rasa a také úspěšně chováni. Setkáváme se s nimi většinou ještě tam, kde je výrazná rojivost a bodavost. 

Italská včela: Apis mellifera ligustica 

Italská včela (vlaška) pochází z Apeninského poloostrova. Poznávacím znakem je žluté zbarvení zadečku s jedním až třemi žlutými kroužky. Toto žluté zbarvení má ale hodně odstínů, od velmi světlého až po téměř žlutohnědý. Tělo pokrývají stejně "žluté" chloupky. Jarní rozvoj je průměrný, letní včelstvo je ale velmi silné a ploduje dlouho až do pozdního podzimu, v teplejších krajinách dokonce přes celou zimu. K přezimování potřebuje silné včelstvo, z čehož plyne velká spotřeba krmiva. Rojivost je u této včely malá. Na plástech sedí klidně a není bodavá. Výrazný je její sklon k loupežení a její silné zalétávání. Na rozdíl od jiných ras neoznamuje blízkou pastvu kruhovým, ale "srpovitým" tancem. Při její mnohdy malé odolnosti vůči chladu má v drsnějších krajinách problémy s přezimováním. Italská včela je přizpůsobená na dlouhotrvající snůšky a mírné zimní měsíce. S většími nebo menšími úspěchy se ji včelaři opakovaně pokoušejí chovat i mimo její původní oblast. 

Včela korutanská neboli kraňka: Apis mellifera carnica 

Původním územím, na kterém kraňka žila, byly jihovýchodní Alpy, severní Balkán a oblast Dunaje. Je to středně velká až štíhlá včela s tmavým zabarvením, hustým ochlupením a širokými, nápadnými, šedými plstnatými pásky na zadečku. To vedlo k jejímu přízvisku "šedá carnica". Na rozdíl od dříve uvedených ras se kraňka vyznačuje rychlým jarním rozvojem avšak na vrcholu léta, někdy již začátkem léta plodování klesá. Nápadné je přezimování početně slabých včelstev s malým množstvím potravy. Křivka jarního rozvoje je strmá. Mnohdy výrazná rojivost, zejména u nedostatečně prošlechtěných kmenů a její reakce na různé okolní podmínky (např. snížené plodování při dlouhodobě nepříznivém letním počasí), vyvolává v ekonomicky vedených provozech často problémy. Při včelaření ze záliby je to dobře použitelná včela. Je nutno vyzvednout její dobré sezení na plástech (nerozbíhavost) a mírnost. Tyto vlastnosti byly důvodem, proč se ve střední Evropě, zejména po 2. světové válce, tak rozšířila a v podstatě nahradila bodavé kmeny černé rasy. Strmá křivka jarního rozvoje předurčuje kraňku jako včelu pro časnou jarní snůšku. Díky intenzivnímu výběru a za pomoci umělého oplození byly vyšlechtěny kmeny splňující požadavky dnešních včelařů, zejména pokud jde o rojivost a plodování. Rozšíření této včely podporují i dodávky chovného materiálu z chovných stanic. 

Včela buckfastská 

Při výběru odpovídajících pohlavních jedinců určených pro chov se můžeme pohybovat v rámci jedné rasy, nebo se můžeme alespoň pokusit o křížení mezi rasami. Můžeme mít úspěch, ale můžeme se dočkat i nezdaru. 

Bratr Adam Kebrle (1969) na svých četných cestách nejen dokonale poznal a popsal vynikajícím způsobem mnoho plemen včel, ale dlouholetým zkoušením různých křížení se pokusil dopracovat k výkonné včele. 

Výsledkem jeho snahy byla buckfastská včela. Byla pojmenována podle opatství v Devonském hrabství v jižní Anglii, kde bratr Adam žil a včelařil. Toto "umělé plemeno", jak je sám bratr Adam nazval, získal během 50 let křížením britské tmavé včely se včelou italskou. 

Jedná se o velmi ochotně plodující včelu, která na rozdíl od kraňky nemá na jaře tak rychlý start, ale ploduje až do srpna/září i v oblastech s jedlovou snůškou. Včely jsou nerojivé, velmi mírné a nerozbíhavé. Jsou rovněž velmi odolné vůči nosemě a akarinóze (roztočík včelí). Pro sklon k plodování potřebují velmi velký prostor. Včelstva s 30 až 40 plně obsazenými rámky nejsou nijakou zvláštností. Nesmíme přehlédnout jejich slídivost, a tím i jejich náchylnost k loupežení. Mají sklon k zalétávání; proto je lepší volné rozestaveni úlů než chov ve včelíně. 

Stanoviště vhodné pro včely 

Kvalita území a její vlivy 

V našich zeměpisných šířkách by mělo stanoviště vhodné pro chov včel splňovat následující podmínky: 

- mělo by být slunečné, teplé, suché a chráněné před větrem, 

- v doletu včelstev by mělo poskytovat dostatečnou nabídku potravy, 

- z hlediska včelaře by mělo umožňovat snadný příjezd osobním autem. 

- 

Slunečné, teplé, suché. 

Splnění nároků na stanoviště pro včely je důležité zejména v jarních měsících. Včely tam totiž v příhodné době uskuteční první prolety. Zbavují se při tom možných původců chorob. Vynášejí mrtvé včely a měl. I když jsou v každém včelstvu přítomni původci nosematózy, neposkytuje dobré stanoviště k rozvinutí nosematózy příliš velkou možnost. Stoupající intenzita letu zaručuje, že hned zpočátku jara může být k dispozici dostatek potravy. Probouzí se čistící pud, zvyšuje se stavební činnost a plodování. To vede k zesílení včelstev, která se právě na takovém místě snadno dostávají do rojové nálady. 

Ochrana před větrem. 

Bedlivému pozorovateli nemůže uniknout, že naše včela medonosná je ve srovnání s jiným druhy hmyzu velmi špatným letcem. Pozná se to hlavně v okamžiku, kdy se přetížena nákladem chystá vletět do úlu. Někdy se chová úplně neohrabaně. Důkazem toho je množství mrtvých včel, které na stanovišti se studeným východním větrem zahynou i za slunného jarního dne. Vítr je smete poblíž úlu obvykle do trávy, kde při teplotě pod +10 °C ztuhnou. Většinou jde o včely s nasbíraným pylem. Logickým důsledkem tohoto pozorování je ochrana před větrem zejména východního směru, protože zvláště na jaře při východním větru bývají vhodné letové podmínky (slunečno, poměrně teplo). 

Omezený dolet 

Vzdálenost, kterou mohou létavky za pastvou uletět (dolet včel), je omezená. Na jaře je to asi 100m -2 km; v pokračujícím období a s úbytkem snůškové nabídky se délka doletu prodlužuje až na 3-4 km. Dostatečná nabídka potravy v podobě nektaru, pylu a vody v menších vzdálenostech je proto pro včely lehce dosažitelná. Zmenšuje nejen ztráty létavek, ale zajišťuje i příznivé předpoklady pro plynulý rozvoj včelstva a někdy i základy pro pozdější medobraní. 

Směr výletu (orientace česna) je úzce svázán s vhodností stanoviště. Jde o světovou stranu, k níž jsou otočena česna. V jižnějších, a tím i teplejších oblastech nebo na exponovaném horkém stanovišti nemusí být orientace česna tak důležitá. Zkušenosti však ukazují, že ve středoevropských oblastech při vzestupném jarním rozvoji hraje podstatnou úlohu. Podřadnější význam má nasměrování výletu i u nás v zimních měsících a s určitým omezením i v létě a na podzim. Déšť, zima a sníh nepatří k letovým dnům. Proto mohou být v zimě česna obrácena k severu. Včelám to nemůže škodit, při určitých, na tuto dobu teplých dnech, to může být naopak výhodné; nedochází k silným proletům a ztrátám včel. V letních a podzimních měsících dosáhneme v našich klimatických podmínkách na stinných místech rychle teploty vzduchu, která létajícím včelkám nemůže škodit. Směr letu proto není (z pohledu včelstev) příliš důležitý. Pokud jsou ale v této době včelstva uprostřed lesní snůšky, dáváme nutně přednost otočení česna na východ. Včely v takto orientovaném úlu začínají létat na pastvu s vycházejícím sluncem, které nejenže ohřívá okolí, ale svítí přímo do česna. Medovice není ještě brzy ráno zaschlá a tato včelstva předčí ve snůšce včelstva jinak otočená. V období jarního rozvoje volíme jižní, jihozápadní nebo jihovýchodní orientaci česen. Na rozdíl od směru východního vyláká vycházející slunce včely na pastvu až v době, kdy je teplota vzduchu 12 až 15°C. Podstatně se tak sníží ztráty létavek. 

Zavčelení. 

Naše včela medonosná má omezenou možnost doletu. O nabízené množství potravy se v daném teritoriu proto musí dělit všechna včelstva, která tam žijí. Při malé snůšce a velkém počtu včelstev se projevuje nedostatek potravy, kterému odpovídají i výtěžky práce včelaře. Nepatrné množství vytočeného medu není výjimkou zejména u včelařů se stabilním včelařením. V tomto případě pomůže pouze výrazné zvýšení snůškových možností, nebo snížení počtu včelstev v dané oblasti. Pokud jsou - podobně jako v USA - na 2 čtvereční kilometry snůškové plochy pouze jedno až dvě včelstva, je zbytečné dělat z převčelení problém. Množství 40kg a více medu od jednoho včelstva není nic mimořádného. Tamní profesionální včelaři s převážně stabilními včelstvy ale toto množství potřebují, aby mohli vůbec existovat. Poměry ve střední Evropě jsou úplně jiné. Hustota 4 až 5 včelstev a více na čtvereční kilometr pastvy zaručuje vynikající opylení mnoha rostlin a umožňuje včelaři získat průměrně 10 až 15 kg medu od jednoho včelstva za rok. Nacházíme zde převážně včelaře s 10 až 20 včelstvy a velké včelařské spolky. Včelaři amatéři i profesionálové si průměrné výnosy zvyšují zmenšováním hustoty včelstev nebo kočováním do oblastí s bohatou snůškou. V přírodě, nezměněné činností člověka a nepoznamenané hospodařením včelaře, se může stěží stát, že by se včelí roj zabydlel poblíž svého mateřského včelstva. Letí o několik kilometrů dál, aby se zachovala dobrá potravní základna pro něj i mateřské včelstvo. 

Rozdíly mezi vzdálenějším a blízkým okolím. 

V době rozmáhajícího se zabírání území výstavbou obydlí, silnic a průmyslových staveb je nutno při vyhledávání stanovišť vhodných pro chov včel volit často kompromisy. Ty jsou nutné i v tom případě, že při daných vlastnických poměrech není možno je nijak změnit. Kompromis nemůže jít samozřejmě tak daleko, aby chov včel na konkrétním vybraném stanovišti nebyl možný. 

Vzdálenější okolí. 

Ideálním stanovištěm pro včelnice, včelíny i jednotlivé úly je okraj lesa, který chrání včely před východním, západním a severním větrem. Pokud je prostor směrem jižním s ovocnými stromy a loukami, nemůžeme lepší místo najít. Podobně můžeme hodnotit i pozemky, které se svažují směrem k jihu a jsou částí dostatečně hlubokého zářezu. Jako stanoviště nejsou nejhorší ani mírné severní svahy. Nesmí na nich pouze pravidelně foukat studený vítr, protože jsou v tomto případě vlhké, většinou stinné a chladné. Brzdí letovou aktivitu včel a podporují onemocnění nosematózou. Taková místa se dají najít nejlépe na jaře, při tání sněhu. Místa, kde leží sníh dlouho, nejsou zásadně pro včely vhodná, právě tak jako vlhká zastíněná místa v blízkosti potoka nebo řeky. Vhodným místem pro stanoviště včel nejsou ani pozemky na vyvýšeninách v jinak volné krajině, na nichž nejsou stromy ani keře. Přednost dáváme plochám, které již nejsou hospodářsky využívány a jsou proto celý rok porostlé křovím, keři a stromy. Včelstva umístěná v těsné blízkosti křovin jsou při odpovídajícím oslunění pozemku v teple a zároveň chráněna proti větru. Přirozený porost poskytuje hlavně na jaře dostatek potravy. Stromy a keře, které od poloviny května zastiňují asi od 12 hodin úly, stanoviště včel optimalizují. Tendence k rojení se snižuje zejména v dřevěných úlech. Včelstva v úlech izolovaných pěnovými polyméry s úměrně velkým česnem jsou z důvodu přehřívání k rojení méně náchylná. Pokud na vyhlédnutém místě rostlinný kryt chybí, vysázíme vrby a lísky. Nástavkový včelař, který používá úly s volným rozestavením, dává přednost rovině před svahem. Při přiměřené velikosti pozemku se nabízí různé varianty ustavení úlů. Nezbytná je možnost příjezdu vozidel všeho druhu. Toto všechno usnadňuje včelaři práci. Nedoporučuje se vybudování stanoviště včel v bezprostřední blízkosti silnic a dálnic. Není to kvůli hluku, ale pro vznik vzdušných vírů kolem rychle jedoucích vozidel. Jakmile se do takového víru dostane létavka, je ztracena. 

Blízké okolí 

Na vesnici se zemědělským charakterem činnosti a běžnou zástavbou jsou podmínky pro umístění včelstev většinou splněny na zahradě, často v blízkosti obytné budovy. Případné dodatečné osázení dřevinami zajistí ochranu před větrem a slunečním zářením. Tato stanoviště mají obrovskou výhodu v tom, že včelám můžeme věnovat každou volnou chvilku, aniž musíme opouštět dům nebo statek. Mít včely blízko obydlí a moci je stále pozorovat je snem každého včelaře-začátečníka. Zahrada o ploše 4 nebo 5 arů s trávníkem porostlým stromy nebo keři, umožňuje bez problémů umístění 3 nebo 4 včelstev. Velkou výhodou je možnost uložit potřebné nářadí doma. Úly postavíme tak' aby záhony se zeleninou a podobné intenzivně využívaně zahradní plochy nebyly ve směru letu včel. Nedá se totiž vyloučit, že odlétající nebo přilétající včela se zaplete do šatů nebo vlasů a bodne, zejména pokud se nejedná o nebodavé včely. Místo zvolíme pokud možno tak, aby je sousedé na terase nebo na balkoně neměli přímo na očích. Ze zkušeností s mnoha podobnými případy je zřejmé, že soused nevčelař se cítí být včelami omezován podstatně méně, když nemůže sledovat práci se včelami. Nedoporučuje se umístění včelstev v zahrádkách o ploše 1 až 2 ary, které jsou u řadových domků, nebo do parkových porostů, obklopených výškovými domy. Mnoho lidí se včel bojí, i když je včela nebodne. Jsou-li včelstva příliš blízko teras, balkonů a oken, mohou nalétávající včely výrazně obtěžovat. Dobré sousedské vztahy jsou vystaveny velké zatěžkávací zkoušce a nemusí ji vždy vydržet. V takovém případě můžeme včelařům jenom doporučit, aby si vyhlédli vzdálenější pozemek. 

Zahájení chovu včel 

Otázka první: Snáším včelí bodnutí? 

Před zahájením chovu včel a pořízením včelstev si musíme bezpodmínečně položit otázku, jakým způsobem reagujeme na včelí bodnutí. Dnes víme, že alergické záchvaty se smrtelným koncem ve spojitosti se včelím jedem jsou velmi vzácné. Víme ale také, že roste počet lidí, kteří po více bodnutích v jednom dni pociťují tělesnou nevolnost, dostanou vyrážku, nebo se nepřiměřeně potí, někdy mají dokonce i srdeční potíže. I když nebudeme chovat včely bodavé a budeme při kontrole a ošetřování včel používat všechny dostupné včelařské ochranné pomůcky, nemůžeme vyloučit, že nás občas včela bodne. Pokud by následovaly jakékoliv větší potíže, musíme se v každém případě poradit s lékařem. Kdyby se po případné léčebné kůře stav po dalším bodnutí nezměnil, radím vám, abyste se o chov včel přestali zajímat. Bolest, která se s věkem zvětšuje, stejně jako otok v místě bodnutí, se dají snést. Bolest po 5 až 10 minutách ustoupí. Otok opadne po třech dnech. Otok je samozřejmě na citlivějších místech, např. na hlavě, větší než na rukou a prstech. V učednických letech bodnou včely začátečníka díky jeho menším zkušenostem s potřebnými pracovními návyky při práci se včelami častěji než zkušeného včelaře. Oteklé oko a pár poznámek od kolegů na pracovišti by ale začínajícího včelaře neměly odradit. 

Počáteční úvahy a předpoklady 

Myšlenka na vlastní chov včel napadne člověka málokdy spontánně. Chuť chovat včely dostaneme, když se trochu seznámíme s jejich zajímavým životem, nebo potkáme opravdového včelaře. Někdy nás napadne myšlenka na vlastní chov, když pozorujeme včely na kvetoucím stromě, nebo se jdeme podívat na včelařskou výstavu. V tomto období, které může někdy trvat několik let, si musí nastávající včelař položit často otázku: mám dostatek zájmu o včely, mám k nim potřebný vztah, jsem ochoten pro tento bodavý hmyz něco obětovat? 

Pokud si případný zájemce neodpoví kladně, nemá vůbec smysl se myšlenkou na včely dále zabývat. Ve své práci poradce jsem se velmi často přesvědčil o tom, že začátečníci mají falešné představy o smyslu a účelu chovu včel; za hlavní považují často hledisko materiální, ale právě to se uplatní jen zřídka. Takový adept včelaření si někde přečte údaje o množství vytočeného medu a hned si myslí, že musí dosáhnout stejných výsledků. Může ale zažít velké zklamání, když mu včely koncem roku nebo během příštího jara uhynou, místo toho, aby nanosily nějaký med. Realističtější je představa, že první 3 až 4 roky jsou učební dobou, ve které získáme poněkud hlubší znalosti a zkušenosti, abychom mohli počet včelstev zvýšit na 5 až 10. V této době bychom neměli hledět příliš na výnosy. Je to rozhodně lepší, než kdybychom očekávali příliš velké úspěchy. Jak často jsem již musel vyslechnout, že při takových falešných představách zaplatili vysoké školné! Teprve po překonání počátečních obtíží, ale především po získání poznatku, že včela je hmyz, jehož způsob života a ošetřování se naprosto nedá srovnat se savci, se ze začátečníka stává úspěšný včelař. Dnešní člověk začíná chovat včely obvykle tehdy, když jeho aktivní činnost ustupuje do pozadí, má vybudovanou vlastní domácnost a založenou rodinu. Chov včel má nejlepší výsledky v tom případě, že se mu věnuje celá rodina. Nemělo by to být tak, že začínající včelař se věnuje pouze svým včelám a zapomíná při tom na všechno ostatní. Pokud by v letních měsících díky neodkladné práci se včelami přišla rodina přece jen zkrátka, vynahradí jí to rozumný včelař v zimě. U malochovů s 5 až 10 včelstvy se to stává málokdy; ve větších chovech se ale může v letních měsících snadno přihodit, že např. při chovu matek se vyskytnou naprosto neodkladné práce, které se zkrátka udělat musí. Rodinné problémy s chovem včel se vyřeší nejlépe v tom případě, když je chov úspěšný. Mám na mysli především to, že včelař vytočí alespoň takové množství medu, které stačí pro rodinu na celý rok. Když v některém roce vytočí tolik medu, že jím může podělit příbuzné a známé, a to dokonce za úplatu, pomůže to nejen snížit náklady, ale vyvolá to i dobrý pocit úspěchu, který začátečník právě při chovu včel potřebuje. 

Cesta k úspěšnému včelaření 

Především bychom měli znát odpověď na otázku, čím se vyznačuje dobrý včelař. Po dlouholeté práci se včelaři při poradenské službě a z mnoha diskusí v menších i větších společnostech mohu tvrdit, že dobrý včelař musí splňovat tři podmínky: 

1. Musí mít teoretické znalosti obsáhlé problematiky chovu včel. 

2. Musí mít praktické zkušenosti, které jsou při práci se včelstvy nezbytné. 

3. Musí mít cit pro potřeby včel. 

První dva body může dnes splnit po určité době každý. Pomáhají k tomu odborné knihy, přednášky a praktické kurzy, stejně jako práce s vlastními včelstvy. Mladí lidé mohou tyto znalosti a zkušenosti získat při studiu oboru včelařství - ovocnářství. Po tříletém studiu prokazují absolventi svoje znalosti závěrečnou zkouškou. 

Předpokladem pro splnění třetího důležitého bodu je určité nadání. Je ale těžké zjistit, kdy se tento cit získá. I když je to těžké, dá se říct, odkdy má včelař cit pro včely. Dá se to vyjádřit zjednodušeně: má jej tehdy, jestliže prohlédne včelstvo, a ví co má dělat, aby je mohl nechat příští dva týdny v klidu a aby vývoj odpovídající ročnímu období přitom probíhal bez narušení. 

S definitivním rozhodnutím o chovu včel jde ruku v ruce vyhledávání vhodného stanoviště. Nemusí to být zrovna vlastní pozemek. Neobhospodařovaná louka, zanedbaná zahrada, někdy nevyužitý kousek obecního pozemku poslouží stejně dobře jako větší pozemek zarostlý křovím někde na okraji lesa. Jako vhodné stanoviště pomohl některým začátečníkům i kousek lesní parcely. Velmi důležité a potřebné je, když začátečník využije zimu k získání a prohloubení nezbytných teoretických znalostí. Včelař sice může v praxi dobře pečovat o včelstva, i když o anatomii hmyzu neví téměř nic. Nemůže být ale dobrým včelařem, pokud neví, že vývoj dělnice od vajíčka po dospělého jedince trvá 21 dnů. 

Nákup včelstev: Kdy a kolik? 

Vhodná doba. Včelstva si opatříme nejraději na jaře nebo v létě. Musí být samozřejmě kvalitní. Lepší je jaro, protože začátečník si včelstva při nákupu může vybrat a potom s nimi prožívá jejich vývoj. Bude mít radost z toho, když při prohlížení zjistí, že uličky mezi plásty se více a více naplňují včelami, uvidí, jak se samotné plásty mění a jaký čilý letový provoz je kolem česna při venkovní teplotě 15-20°C. Zažije ale také nepříjemná překvapení, když se např. některé včelstvo vyrojí a roj uletí, protože začátečník možná ještě nemá dostatek praktických zkušeností. Snad bude i zklamán, když včelstvo, které by mělo na jaře sílit, má čím dál tím méně včel. Mohl to zavinit soused, který neodborně postříkal kvetoucí stromy a jejich podrost prostředkem proti škůdcům, který hubí i včely. Nebo ta prostá skutečnost, že se matka z jakýchkoliv důvodů ztratila. 

Nákup včelstva v létě nebo na podzim můžeme začátečníkovi doporučit tehdy, jestliže má možnost koupit mladé včelstvo nebo oddělek s mladou výkonnou matkou. Prožije vývoj mladého včelstva přes zazimování až do vytváření zimního chomáče s posledními letovými dny. Nemusí se o včelstva starat tak intenzivně, jako když si pořídí včely na jaře. Na podzim je totiž se včelami práce méně. Končí odklizením krmítek a přípravou včelstva na blížící se zimní měsíce a opatřením proti varroáze. 

Koupit si včelstva v zimě nemá smysl. Včelstvo se v tuto dobu nedá ani ohodnotit; dále by byl začínající včelař poněkud zklamán: má sice na zahradě včely, ty ale nelétají. Je samozřejmě zvědav. Chce sledovat v praxi všechno ze života včel, o čem se dočetl v knihách. A to není právě v zimě možné. 

Koupit bychom měli jen kvalitní včelstva nebo oddělky. Má to svůj zásadní důvod: nedoporučujeme, aby nastávající včelař začínal s rojem. Je to sice pěkný zážitek když usazujeme první roj do úlu, je ale velmi pravděpodobné, zvláště pochází-li roj z rojivého včelího materiálu, že toto včelstvo se bude rojit i v příštích letech. Do ošetřování včelstev to vnáší prvek určité nejistoty, nebo dokonce zklamání, zejména tehdy, jestliže roje uletí. Rojivost je často spojena s bodavostí. Takové včely občas některého začátečníka od včelaření odradí a rodinu a sousedy vyděsí. Proto přikládáme obzvláštní význam mírnosti včel. 

Optimální počet včelstev 

Počet včelstev nebo oddělků má při zahájení chovu včel zásadní význam. Začátečník, který si pro začátek nakoupil 20 včelstev, neměl obvykle koncem roku ani jedno. Druhý včelař byl zase šetrný a koupil si jenom jedno včelstvo. Na konci roku dopadl stejně. 

První byl prací přetížen. Proto se dopustil mnoha omylů a něco prostě nestačil pro nedostatek času udělat. Důsledkem toho bylo uhynutí včelstev. Druhý včelař přetížen nebyl. Svojí zvědavostí, nedostatkem zkušeností a neustálým prohlížením včelstvo vlastně rovněž usmrtil. Pro včelstvo neexistuje totiž nic horšího, než když je každý den otevíráme. Porušíme celkovou harmonii a většinou přijdeme nejen o mnoho mladušek, ale i o matku. Spadnou z plástů a nenajdou cestu zpět. Vývoj včelstva se tím zdržuje. Nežádoucí změny zjistíme často až v době, kdy je již pozdě a nezbytné zásahy a opatření nelze provést. 

Správný počet včelstev, se kterými by měl mladý včelař začínat, je 3 až 5. I potom bude samozřejmě dělat zbytečnosti, tu a tam něco udělá špatně, ale je nepravděpodobné, že by všechna tři včelstva najednou uhynula. Uhyne-li jedno včelstvo, zbývají mu ještě dvě. Má možnost vyvarovat se opakování chyb. U začátečníka s jedním včelstvem je ještě jedno nebezpečí: 

Ztratí-li svoje jediné včelstvo, ztratí často také chuť ve včelaření pokračovat. Podle přesvědčivých výpovědí začátečníků se velmi osvědčuje, když si mladý včelař najde zkušeného včelaře-praktika, který mu je ochoten pomáhat radou i skutkem a kterému věří. "Učitel" mu potom jasně říká co má dělat, aby péče o včely byla optimální. 

Jaký úl? jaký rámek? 

Nejtěžší otázkou, kterou musí začátečník vyřešit, je otázka správné volby úlu a rozměru rámku. Rozhodování je těžké i z toho důvodu, že obchod nabízí celou řadu typů. Nejdříve musíme zvážit následující okolnosti: osobní předpoklady (věk, zdravotní stav), snůškovou nabídku v okolí stanoviště, kde chceme včelařit (časná nebo lesní snůška), představy o perspektivách svého včelaření. Pokud bude při těchto úvahách hrát roli tělesná zdatnost nebo pokročilý věk, je určitě lepší, když si vybereme úly přístupné zadem. Platí to zejména tehdy, jestliže se chceme svému koníčku věnovat v oblastech s jarní snůškou. Mladý zdatný muž, který chce včelařit v oblasti s lesní snůškou, by si měl naopak vybrat jednoduché úly přístupné shora, s většími rámky. Měli bychom pochopitelně zvažovat i možnost kočování. Máme-li představu, že budeme mít 20 nebo více včelstev, je vhodné uvažovat o nástavkových úlech. Zkušenosti posledních let ukazují, že začínající včelaři si stále častěji pořizují úly přístupné shora. Včelař na stálém stanovišti, který převážně spoléhá na sklizeň květového medu. se spokojí s menšími rozměry rámků. To platí i pro včelaře, kteří si postaví pěkný včelín. Kočovný včelař, který chce využít různé snůšky, bude úspěšnější s většími rozměry. Přednost by měl dát nástavkovému včelaření. 

Základní vybavení včelaře 

Kukla, rukavice, včelařský oděv. Začínat včelařit bez vhodné kukly by nebylo rozumné. Mladý včelař nemá ještě zkušenosti, jak se úspěšně bránit především bodnutím do hlavy a obličeje. 

Dobrá kombinovaná kukla, kterou si nasazujeme na hlavu, je velmi dobrá. Zpočátku si na ni musíme trochu zvykat. Včelařské rukavice správné velikosti chrání sice ruce, ale jak každý brzy pozná, je to na úkor jemnosti práce se včelami. Kdo nemá přecitlivělou kůži nebo není alergický na včelí bodnutí, měl by si zvyknout pracovat bez rukavic. Dlouhé volné rukávy umožní včelám poletujícím kolem, aby se dostaly mezi něj a ruku nebo paži. Zcela určitě vás tam bodnou, protože rukáv je přitlačí a včely se pak cítí ohroženy. Včelařský oblek má na rukávech a nohavicích stahovací gumový proužek; látka tam přiléhá těsně na kůži, takže včely nemohou vniknout dovnitř. To je důležité hlavně u nohavic. Včely, které spadnou na zem, velmi rády šplhají po nohou, až se dostanou do tmy. Jejich přítomnost poznáme často až tehdy, když nás bodnou. Kdo nemá včelařský oděv, může si pomoci gumovými holínkami, především při práci se včelami po deštivém počasí. 

Dýmák 

Každé otevření úlu berou včely jako vyrušení, kterému je třeba se bránit. Nebodavé včely nejdříve svými těly ihned pokryjí všechny otvory, jako např. uličky mezi plásty. Toto opatření zabrání rovněž přílišnému úniku tepla. Při uchopení rámku za této situace nic zvláštního, že se včely shluknou a že občas některá z nich napadne "vetřelce" - včelařovu ruku. Určitě jej při tom bodne. Proti tomu pomůže jednoduchý prostředek. Na včely, kterých se v uličkách shromažďuje stále víc a víc, foukneme trochu kouře, před nímž se včely snaží utéci do méně zakouřených prostor v úlu a plástových uličkách. Jedna vydatná dávka kouře stačí. Příliš intenzivním zakouřením dosáhneme pravého opaku. Mírné včely začnou útočit, včely vyháníme z plástů, případně i z úlu. Je ovšem velmi důležité, abychom dávku kouře použili dříve, než při odstranění fólie nebo stropního prkénka včely zaútočí. Platí to zejména tehdy, musíme-li otevřít úl za špatného počasí, kdy jsou všechny létavky doma, stejně jako u bodavých včel. Čím déle pracuji se včelami sám nebo jsem při tom, když včelař otvírá úl, tím větší mám dojem, že váhavost má za následek větší počet bodnutí, než když se včelám jasně ukáže, kdo je tady pánem. Při použití dýmáku musíme sice práci rovněž přerušit, ale intenzitou zmáčknutí měchu můžeme regulovat množství dýmu. K přípravě kouře se podle možností včelaře nebo místních zvyklostí používá mnoho materiálů. Kromě dýmkového tabáku to může být dubová práchnivina, smrkové nebo jedlové jehličí, sušený řebříček nebo sláma. Vhodné jsou i staré jutové pytle, které vydrží dlouho doutnat a jejichž kouř je pro včelaře příjemný. Nedoporučuje se používání dřevěných hoblin; jejich kouř dráždí oči a ztěžuje práci. V posledních letech jsou k dostání spreje na ochranu proti včelám. Kapalina v nádobce je aromatizovaná kyselinou karbolovou, která je včelám odporná. Pro krátkodobou práci jsou spreje velmi výhodné a nemusíme zapalovat dýmák. Přesto bych jejich používání při delší práci se včelami místo dýmáku nedoporučoval. Včely jsou potom totiž bodavější. Osvědčily se při vyhánění létavek z nástavků, nebo při otevření česna po přesunu úlů, hlavně pokud byly použity úly s kočovnými předsíňkami. Krátká dávka tekutiny způsobí, že létavky okamžitě odletí a klín na uzavření česna nebo jiný uzávěr můžeme odstranit, nebo naopak nasadit, aniž by se ve větším množství vyhrnuly včely trpící nedostatkem vzduchu. 

Pomůcky, zařízení 

V každém případě potřebujete příruční, dobře vybavenou bedýnku s nářadím, ve které je kladívko, kleště, nůžky, dláto, šroubovák a v neposlední řadě pevný rozpěrák, který je prakticky nezbytný při práci se včelstvem nejen při uvolňování přitmelených rámků, ale i na odstraňování voskových a plástových přístavků z rámků a stěn úlu. Na uzavírání úlů potřebujeme uzávěr, který umožňuje jejich snadné otevírání i zavírání. Papír a psací potřeby potřebujeme k tomu, abychom si mohli dělat poznámky do notesu, nebo přímo na úl. 

První investice pro 3 včelstva 

Vybavení: 

12 nástavků 

4 dna 

4 příslušenství k úlům, popruh na stažení nástavků, mateří mřížka, krmítko, 12 rámků 

4 kg mezistěn rojáček, kukla, rukavice, dýmák,smetáček, rozpěrák, trafo na zatavování mezistěn, děrovač rámků, drát na mezistěny, drobné součásti, nářadí 

Investice na včelstvo a oddělek 

pořízení nářadí a úlů 

nákup 3 včelstev 

Protože v prvních dvou nebo třech letech nevíme zcela jistě, že ve včelaření budeme pokračovat, měli bychom náklady omezit na minimum. V tabulce je uvedeno nejnutnější vybavení bez cen. Dnešní ceny mohou být samozřejmě jiné. Vybavení potřebné pro začátek vychází z toho, že včelař začíná se 3 včelstvy nakoupenými na jaře. Pro roj nebo oddělek musíme mít připravený další kompletní úl. Na nákladech na nákup úlů ušetříme, když nakoupíme úly stavebnicové, nebo pokud máme možnost, úly použité. Při nákupu stavebnice můžeme ušetřit podle nabídek firem až 25 % ceny vzhledem k cenám úlů sestavených. Pro sestavení úlu musíme mít samozřejmě nějaké kutilské znalosti a trochu zručnosti. Neškodí ani malá dílnička. Při zakoupení použitého úlu se musíme přesvědčit o jeho kvalitě. Zásadně nekupujeme úly vybavené rámky dnes již nepoužívaných rozměrů a zastaralé konstrukce. Před usazením včelstva musíme v každém případě celý úl dokonale vyčistit, jeho součásti uvést do provozuschopného stavu a dezinfikovat ožehnutím plamenem. Nákladný medomet si začátečník při zahájení chovu včel hned pořizovat nemusí. Někdy nám prodá použitý, dobře udržovaný cenný medomet včelař, který si pro rozšířený chov pořídil výkonnější stroj. Sousední včelaři nechají často mladšího kolegu vytočit med na jejich medometu. Když už si začínající včelař nějaký jednoduchý medomet koupí, měl by se tento přístroj dát alespoň přestavět na elektrický pohon a měl by mít výměnný koš. Na krmení - zejména pro zimní zakrmení včelstev - musíme ještě v pozdním létě k nákladům připočítat asi 12 kg cukru na jedno včelstvo. Léky proti varroáze nás přijdou na 15 Kč. Začínajícímu včelaři chybí při práci se včelstvem především praktické zkušenosti. Aby je co nejrychleji získal, je důležité, aby při každé prohlídce včelstva navázal na předcházející pozorování a dovedl z nich vyvodit správný závěr. Proto jsou u každého včelstva nezbytné poznámky o vykonané práci, výsledcích pozorování a zjištěních, protože to všechno výrazně ulehčuje včelařovu činnost. Potřebujete to všechno pouze napsat na papír, který uschováte v úlu pod víkem. Před každým zásahem nebo otevřením úlu si poznámky pročtete, takže hned vidíte, kdy jste naposled včely prohlíželi, co jste pozorovali a co jste podnikli. Když potom v zimě všechny záznamy porovnáte, můžete posoudit, nakolik byly vaše zásahy do včelstva správné. 

Jednoduchá provozní metoda s nástavkovým úlem 

Základy jednoduché provozní metody, která bude popsána v dalším textu, jsou následující: prostorný nástavkový úl s volným dnem a víkem, nerojivá včelstva a v neposlední řadě dobrá jarní a rozvojová snůška. Za základ hlavních snůšek, které je třeba maximálně využít, je považována lesní medovicová snůška a narůstající snůšky řepkové.Dalším předpokladem úspěšné provozní metody je vhodné včelařské stanoviště a volné rozestavení včelstev. 

Včelařský rok 

Včelařský rok začíná v pozdním létě/časném podzimu. Z lidského hlediska je to "převrácený" rok - i když to může některé začátečníky překvapit, protože oni přece začali včelařit na jaře. Nebude ale lepší, když zapomeneme na náš kalendář a podíváme se raději na životní rytmus našich včel? Popis proto začíná od období, ve kterém se včely připravují na nastávající chladné měsíce. V této době jsou položeny základy pro úspěšnou provozní metodu. Včelař vytváří předpoklady pro silná, přezimování schopná včelstva. která mohou být v nastávajícím roce obhospodařována s odpovídajícím úspěchem 

Pokusím se co nejpřesněji popsat všechno, co se musí během celého roku se včelstvem dělat. Přesto to musíte brát pouze jako přibližný návod, protože vzhledem k rozdílným snůškovým a klimatickým podmínkám nemohou být žádné pokyny zcela přesné. Platí to zejména pro časový průběh prací. Použitý včelí materiál a v neposlední řadě i jiný, než zde popsaný typ úlu, mohou způsob hospodaření ulehčit, nebo zkomplikovat. 

Podletí: příprava na zimu a jaro, zazimování 

Prohlídka včelstev 

V podletí a začátkem podzimu se včelstvo postupně připravuje na zimní klid, na období bez plodu. Včelstva s funkční matkou nepotřebují trubce, a proto je jako zbytečnou zátěž odstraní. Přechod ze včel letních na včely zimní pokračuje zvolna. Opotřebované dělnice se vytrácejí. Plodová plocha se zmenšuje a včely ukládají zimní krmivo do její těsné blízkosti. tedy tam, kde se vytvoří zimní chomáč. Úkolem včelaře je v tuto dobu důkladná prohlídka včelstev. Je podstatně důležitější než práce se včelami na jaře. 

Nejdříve musíme zjistit, zda je kontrolované včelstvo vůbec schopno zimu přežít. Musí mít výkonnou matku a být dostatečně silné, což je zárukou toho, že včelstvo nabídnuté zimní krmivo odebere a zpracuje, a ještě překoná zimní období bez plodu. Výkonnou matku poznáme nejen podle velkého množství zavíčkovaného plodu, ale i podle toho, že včelstvo je v síle, odpovídající ročnímu období. Pozorujeme-li např. u včelstva normální vývoj a potom od června zjistíme nápadný úbytek mladušek, znamená to většinou, že matka ztratila výkonnost, tj. neklade již dostatečný počet vajíček. V takových případech dochází často k tiché výměně matky, ale v srpnu/září již nemá význam, protože v té době již není k dispozici dostatek trubců. Takové včelstvo má proto obsazeno méně než 8 - 10 plástů. Podle dosavadních zkušeností je takové včelstvo pro přezimování příliš slabé. Musíme je proto zrušit, stejně jako včelstva osiřelá nebo trubčicovitá. 

Zrušení včelstva 

Nejlépe to provedeme tak, že včelstvo přemístíme a plásty ve vzdálenosti 5 až 10m od ostatních úlů zbavíme včel. Létavky se vžebrají do sousedních úlů. Proběhne to snadněji, když jim před ometením dáme možnost plně se nasát. Rámky se včelstvem určeným k likvidaci roztáhneme odsebe a otevřené včelstvo necháme asi 10 minut stát. Případné plodové rámky rozdělíme jiným včelstvům. 

Úprava zimního sezení 

Cílem tohoto opatření je zazimování včelstva, které má obsazeno nejméně 8 plástů; jde-li včelstvo do zimy s 20 obsazenými plásty, je to samozřejmě lepší. Na jaře má totiž podstatně lepší start. Bylo by zcela nesmyslné, kdybychom chtěli včelstvo, které má obsazeno 20 nebo dokonce 30 plástů, zúžit na 10 plástů. Příliš málo místa v úle by mělo za následek ztrátu velkého množství cenných včel, které by jinak mohly zpracovávat zimní krmivo. Nezbytným předpokladem pro dobrý zdravotní stav včelstva jsou bezvadné plásty, které nebyly mnohokrát zaplodovány. Ted' máme příležitost přidáním vhodných plástů uvést na správnou míru i tuto záležitost. Příliš černé plásty, ve kterých byl již mnohokrát plod, vyřadíme. Stejně tak odebereme plásty, které obsahují převážně medovicový med. Odebereme i dosud nezaplodované (panenské) plásty a nedostavěné mezistěny. Pokud nemáme dostatek bezvadných světlehnědých plástů, zavěsíme plásty panenské jako krycí plásty po stranách. V úlech z plastů nebo v dřevěných úlech s úzkým česnem se doporučuje vynechat v nejspodnějším nástavku (při přezimování ve dvou nástavcích) oba okrajové rámky, protože snadno zplesniví. Kapsová krmítka, která někdy zůstanou v úlech od jara, rovněž odstraníme. Zmenšení volného prostoru nebo jeho vyplnění odpovídajícími přepážkami není potřebné. 

Rychlá práce 

Protože tato opatření jsou nezbytná v podletí v bezsnůškovém období, je velké nebezpečí vzniku loupeže. Pomalá prohlídka, při níž v okolo rozmístěných plástech při odkrytém víku slídící včely vždy něco najdou, vede k tomu, že kolem sebe máme za chvíli množství včel hledajících potravu. Nejenže nám ztěžují práci, ale začínají i loupit. Pravidelně jsou napadána slabá včelstva nebo oddělky, jejichž zásoby z úlu rychle mizí. Obvykle je už nemůžeme zachránit. Včely po vybrání vykrádaného včelstva nebo plástů dále hledají a velmi často obtěžují lidi na sousedních pozemcích. To vede v mnoha případech k nepříjemnostem, kterým bychom se měli vyhýbat. Pomůže nám nejen rychlá práce, ale i vhodná denní doba. Potřebně rychlosti dosáhneme i tím, že před otevřením včelstva máme všechno potřebné připraveno. Přídavné plásty máme po ruce v prázdném nástavku přikrytém víkem; dýmák musí být v provozu a všechno potřebné nářadí a pomůcky máme poblíž. Hledání nástroje, např. rozpěráku při otevřeném úlu nemůže práci prospět. Vyňaté plásty zbavené včel ihned uložíme do včelotěsně uzavřeného nástavku, místnosti nebo auta se zavřenými okny, které stojí v bezprostřední blízkosti. Snáze a rychleji nám půjde práce od ruky, když budeme mít pomocníka. Ovládá dýmák, kterým odhání nalétávající včely a létavky drží ve spodní části meziplástových uliček. Navzdory rychlé práci to někdy v pozdním létě při teplotě 12 až l5°C při prohlídce několika včelstev dopadne tak, že lze stěží pokračovat prohlídkou dalších jednoduše proto, že slídící včely ze sousedních včelstev nabývají převahy. Stává se to hlavně při volném rozestavení. V takovém případě pomůže, když prohlídku necháme na příznivější hodinu, kdy je teplota venkovního ovzduší pod 10°C. Letová aktivita ještě není příliš velká, takže při rychlé práci můžeme klidně 5 až 10 včelstvům po sobě dát do pořádku jejich plásty. Včelám naprosto nevadí, když je prohlížíme za těchto teplot. Lze tuto práci dělat za příznivých světelných podmínek časně zrána nebo pozdě večer. Loupež bychom měli zlikvidovat co nejdříve po té, co se objeví, protože se jinak velmi rychle rozšíří. Zdroj odnášené potravy, jako jsou plásty s medem nebo roztok cukru, zbavíme včel - odeženeme je - a včelotěsně uzavřeme. Jakmile zaženeme loupící včely kouřem nebo sprejem odpuzujícím včely, napadené včelstvo nebo oddělek přeneseme na stanoviště vzdálené 1 až 2 km. Podle zkušeností se ale vyloupené včelstvo většinou již nedá zachránit. Při loupežení v místnostech zavřeme okna a dveře. Včely, které se táhnou za světlem, čas od času vypustíme ven; musíme pracovat rychle, protože další včely chtějí vniknout dovnitř. 

Dostatek krmiva na zimu 

Včelstvu, které má obsazeno 8 nebo 10 rámků, bychom měli dát minimálně 10 kg cukru. Tolik krmiva sice včely přes zimu nespotřebují, ale pro včelstvo, které bez problémů přezimovalo, je velmi výhodné, jestliže má hned zjara v plástech ještě dostatek zpracovaného krmiva. Včelstvo, které má na podzim obsazeno 20 rámků, potřebuje podle zkušeností z posledních let 12 až 15 kg cukru. Je samozřejmě lepší, když se včelař drží horní hranice. 

Krmení a další péče 

Aby dělnice mohly krmivo přijmout a zpracovat, musí být cukr rozpuštěn ve vodě. Osvědčené poměry jsou 1 : 1 a 3 :2. Posledně uvedený roztok získáme rozpuštěním 3 kg cukru ve 2 litrech vody. Přísady, jako např. lék proti nosemě, včelí čaj nebo i alkohol nenadělají v podstatě příliš velké škody, ale pro udržení potřebného zdravotního stavu včelstva nejsou bezpodmínečně nutné. Krmivo musí být v nádobách, které jsou vybaveny tak, aby krmivo odebírající včely nemohly spadnout dovnitř a utopit se. Potřebné množství krmiva by měly odebrat za 3 až 4 dny. 

Při použití stropního krmítka na nástavkovém úlu musíme cukr rozpustit, ale roztoku dáme do krmítka najednou 8 až 10 litrů; opakovaná dávka zajistí včelám dostatek zimních zásob. Nemůžeme přehlédnout, že stropní krmítko je poměrně velká investice. Dne se často používají místo krmítek 3,5 litrové láhve. Metoda přípravy krmného roztoku je velmi jednoduchá: do konve nalijeme 10 litrů vroucí vody a nasypeme 20 kg cukru. Po chvíli míchání je roztok hotov. Nalijeme do sklenic, nasadíme děrované víčko. Sklenici převrátíme a položíme na horní loučky rámků. Někteří včelaři používají metodu studeného krmení kdy do sklenice nasypeme hrubý krystalový cukr(3 kg) a zalijeme studenou vodou. Převrácenou sklenici opět nasadíme přímo na horní loučky rámků. Prosakující voda rozpouští cukr, takže vzniklý roztok je včelami nasáván; při dostatečném množství vody je cukr rozpuštěn beze zbytku. Včelstvo potřebuje k vyprázdnění sklenice asi týden. 

Na horních loučkách rámků se doporučuje ponechat krycí fólii a tam, kde je umístěna sklenice, vyříznout otvor o průměru 60 až 80 mm. Jako ochranu sklenice před cizími včelami a počasím použijeme nasazený prázdný nástavek s víkem. Včelstvu s 11 rámky můžeme dát současně 2 sklenice, takže dobu krmení zkrátíme ze 4 až 5 týdnů na 2 až 3 týdny. Může se stát, že jsme do sklenice dali příliš mnoho cukru, a tím nedostatečné množství vody. Trochu cukru tam potom zůstane. Zbytek se použije při příští přípravě krmiva. Slabá včelstva potřebují na vyprázdnění sklenice velmi dlouhou dobu. Při chladném počasí jej dokonce nevyprázdní vůbec. Může se proto stát, že cukr začne kvasit, nebo rosolovatět a ke krmení se již nedá použít. Zjistíme to při častějších prohlídkách během krmení. Podle zkušeností se to stává u včel, které v zimě uhynou. Zrušením včelstva během podzimu zajistíme sousedním včelstvům létavky, které ještě udělají kus práce. 

Čistění sklenice je jednoduché. Obtížnější je vyčistit víčko zalepené voskem nebo propolisem. Velmi namáhavé a časově náročné je odstraňování vosku čistícími prostředky. Vhodnější je vyrobit si vypichovák, kterým propíchnete všechny otvory najednou. 

Opatření na zimu 

Volně rozestavená včelstva přečkají, pokud jsou dobře zásobena, v našich zeměpisných šířkách extrémní chladné periody. Nezbytné a důležité je, aby včelstva nikdo nerušil. Jednoduché oplocení sice nezabrání svévolným činům, ale může pachatele odradit. Včelstva mohou často poškodit i děti, které si v zimě mezi volně rozestavenými včelstvy hrají. Leckterý datel se svojí příslovečnou vytrvalostí vydlabal při hledání potravy do úlu díru a odsoudil tímto vyrušováním včelstvo k smrti. V místech, kde se datli vyskytují, napneme před úly jemnou síť; pouze tak zabráníme tomu, aby se ptáci dostali až k úlu. O nic lepší není, když se do úlu příliš velkým česnem dostanou hlodavci a vystelou si tam hnízdo k přezimování. Nehledě k rušení včel, které jsou v zimním chomáči, nejsou ušetřeny ani plásty. Vše až na dráty a rámky je rozhlodáno, protože obsah plástů slouží vetřelci jako potrava, přičemž přednostně je vyhledáván uložený pyl. I když u silných včelstev může být ztráta včel odpojených od zimního chomáče nepodstatná, jsou i ta často na jaře ztracena. Rozkousané zbytky plástů ucpávají česno. Včely se bud' udusí, nebo, což se stává častěji, uhynou na úplavici, protože se nemohou v pravý čas vykálet. Pozorný včelař to pozná a česno uvolní. Vnikání hlodavců resp. rejsků zabráníme po zakrmení včel použitím česnové vložky upravující výšku česna na 6 až 7 mm, což umožní nemocným včelám, aby vyletěly z úlu i v zimě. Poslední prací, kterou musíme udělat, je přikrytí úlů, aby nebyly příliš vystaveny působení sněhu a deště. Tato opatření nejsou nutná u úlů z pěnového polyuretanu, které jsou velmi odolné vůči počasí. Materiál, kterým úl přikryjeme, musíme upevnit tak, aby jej neodnesl vítr a aby nemohl vydávat zvuky, které by trvale včelstvo rušily. Nejvhodnější jsou přesně přiříznuté desky ze sklolaminátu zatížené kamenem, přidrátovaný vlnitý eternit nebo jiné materiály, které nepropouštějí vodu. Méně lze doporučit přikrývání fóliemi. Přestože je dobře přidrátujeme nebo Přivážeme motouzem, nemůžeme vyloučit, že je vítr neroztrhá; kromě toho nejsou takto přikryté úly příliš velkou ozdobou krajiny. Kontrolními prohlídkami jednou týdně nebo za 14 dní získáme jistotu, že včelstva jsou v pořádku. Pokud k něčemu dojde, učiníme nejnutnější opatření odpovídající stávajícímu počasí, abychom udrželi včely při životě. Podle rozsahu a druhu škod uvědomíme svépomocný fond. 

Jaro: péče o růst včelstva 

Počínající rozvoj 

Nerušené včelstvo zajištěné na zimu dostatkem krmiva, začne podle počasí od poloviny do konce ledna plodovat. Nastalo období vzestupného vývoje; zvolna se zvyšuje počet dělnic a včelstvo sílí. Výživu prvního plodu z matkou nakladených vajíček zajišťují zimní včely dostatkem mateří kašičky z vlastních tělesných rezerv. Časný začátek plodování, nebo dokonce díky přílišnému uteplení jeho trvalý výskyt, vede k přílišnému vyčerpání tělesných bílkovinných rezerv vytvořených na podzim. Důsledkem je to, že takové včelstvo není schopno ve vhodnou dobu pečovat o dostatečné množství plodu. Úhyn zimních včel je větší než přírůstek mladušek, takže zhroucení takového včelstva nemůžeme zabránit. Nejdůležitějším úkolem včelaře v tomto období je péče o to, aby zimní včely vydržely ve včelstvu co nejdéle. 

Prolet 

Za normálního počasí v našich zeměpisných šířkách končí letová aktivita včel koncem října až začátkem listopadu. V polovině až koncem února je slunce opět tak vysoko, že denní teploty 12, 15, nebo dokonce 20°C nejsou již výjimkou. Takové letové počasí dovoluje včelám opuštění úlu a vyprázdnění výkalového vaku. Je to dobré pro odstranění možných nahromaděných původců nemocí ze střeva; v opačném případě bychom se museli v této době obávat přeplnění výkalového vaku nestravitelnými látkami, kterých má zimní krmení málo. 

Pozorování ukázala, že vylétají a vyprazdňují se pouze ty včely, které to nezbytně potřebují. Zimní chomáč se sice dostává do pohybu, ale ještě se nerozpouští. Na skutečnost, že v určitých letech některá včelstva prolet naléhavě potřebují, můžeme usuzovat z toho, že zasněžené plochy nebo auto světlé barvy stojící poblíž stanoviště jsou znečistěny hnědými výkaly. Stupeň znečistění vzrůstá úměrně počtu včelstev a síle včelstva, směrem od úlu klesá. 

Včelařovým úkolem je odstranění česnových vložek a jiných opatření proti myším, příp. odstranění mrtvých včel z česna. Včely musí z úlu vylétat bez překážek. Neklid a silné hučení včelstva znamená pravděpodobnou osiřelost, přičemž opatření jsou v tomto období zbytečná. I když včelař v tyto dny nemůže být u včel, může přesto poznat, která včelstva začala vylétávat - vynesené mrtvé včely nebo drť mu to prozradí. U ostatních poznáme důkladnější kontrolou, zda je ucpané česno, nebo včelstvo prolet ještě nepotřebuje. Včelaře, který má včelstva na zahradě nebo poblíž bydliště, upozorní často sousedky, že prolet již začal. Včelami znečistěné pověšené prádlo bylo již nejednou příčinou hádek, kterých je lepší se vyvarovat. 

Výměna dna 

Samotný intenzivní prolet, který se může někdy roztáhnout na několik dní, nestačí k tomu, aby ze dna úlu zmizel všechen spad a mrtvé včely. Takové pozůstatky zimy jsou zdrojem nákaz, který se musí odstranit. 

Včelař může účinně pomoci, když po proletu včel vyčistí dno - vymete zimní měl a mrtvé včely. 

Racionálnější je, máme-li k dispozici náhradní dna, která můžeme pouze vyměnit. K očistění a důkladnému umytí používáme nejlépe horkou vodu, do které přidáme trochu sody. Pokud chceme pracovat zvlášť důkladně, můžeme dřevěné části a laminátové desky opálit letovací lampou, až na dřevě vystoupí léta. Tímto způsobem zaručeně zlikvidujeme veškeré bakterie a původce nemocí. Před osazením včelami bychom měli stejným způsobem ošetřit i nástavky a víko. Pozor musíme dávat samozřejmě při opalování izolačních částí vyrobených z laminátu, protože laminát nevydrží bez poškození tak vysoké teploty, jako dřevo. Raději je neopalujeme, ale důkladně očistíme. 

První prohlídka, kontrola zásob 

Prolet a následující výměna dna nám zajistí, že se včelstva zbavila velkého množství nemocných včel a původců nemocí. Když teď nastane špatné počasí, nebude to včelám vůbec vadit, pokud ovšem ještě mají v plástech uloženo dostatečné množství zimních zásob. Přesvědčíme se o tom krátkou prohlídkou. Přichází doba, kdy s rostoucím plodováním roste i spotřeba potravy. Najdeme-li včelstvo, které má malé zásoby krmiva, můžeme tento nedostatek odstranit pouze přidáním zpracované invertované potravy: buď přidáním zásobních plástů z pozdního podzimu, nebo dávkou 500 až 1 000 g nepříliš hustého tekutého květového, případně ztuhlého medu (přímo ke včelímu sedisku). Květový med včely okamžitě odeberou a uloží jej do plástů. Tímto způsobem bylo zachráněno před smrtí nejedno včelstvo. 

Při této kontrole nemusíme vytahovat a kontrolovat všechny plásty. Vytáhneme-li jenom krajní, získáme postupným přesouváním dalších plástů dostatek místa na prohlížení jejich stavu. Při prohlídce je patrné i místo vytvoření zimního chomáče. To se může měnit případ od případu. Většina včelstev začíná konzumovat zimní zásoby uprostřed zimního sediska v blízkosti česna. Často se stává, že včelstvo, které zimuje ve dvou nástavcích, vytvoří zimní chomáč v dolním a krmivo má nad sebou jako čepici. Potravu spotřebovává zdola nahoru. Zimní chomáč se ale může vytvořit na okraji nástavku, buď vlevo, nebo vpravo, nahoře a dole. Pravidelné umístění zkrátka neexistuje. 

Zásobení pylem, opatření proti nosematóze 

Začátek tání sněhu a jeho pokračování společně se stoupajícími denními teplotami umožní rozkvétání první rostlin - dárců pylu. Za příznivých letových dnů se do včelstva dostane první pyl; ten naplno rozjíždí vzestupný vývoj včelstva. Pyl přijímají vylíhlé mladé včely a "přeměňují" jej na mateří kašičku. To ale současně způsobuje, že původce nosematózy přechází z klidového stadia do aktivní fáze. Preventivní opatření může šíření nemoci zabránit. 

Podněcovací krmení, poškrábání víček zásobních plástů 

Nabídka pylu ve volné přírodě vyvolá intenzivnější kladení vajíček, a tím také u dělnic zvýšenou péči o plod. Zimní chomáč se již rozpustil. To opět vyžaduje větší spotřebu potravy ve formě glycidů. Pro včelstvo je v tomto ročním období - březen/duben - nejlepší potravou invertovaný cukr, který včely dostaly na podzim. Včelstvo si z těchto zimních zásob odebírá podle své síly, výkonnosti matky a počtu k zakladení použitelných volných dělničích buněk. Rozhodující vliv na vývoj má teplo, které umí včelstvo vyprodukovat a udržet. I v tomto případě mají výhodu silná včelstva, která neutrpěla zimními ztrátami včel. 

Teplo vzniká ve včelstvu i v tom případě, když včelstvo přechodně odebírá větší množství potravy. Abychom tohoto stavu dosáhli, poškodíme zásobní plásty, které jsou v úle. Rozpěrákem nebo odvíčkovací vidlicí poškrábeme zásobní víčka; obnažená potrava v buňkách včely dráždí k nasávání. Včely to dělají i v tom případě, když plásty s potravou dáme k plástům s plodem. Není přitom pod.. statné, když trocha zásob ukápne na rámky nebo teče po buňkách. Včely je nasají i tady proto, že tam nepatří. Včelímu smyslu pro pořádek vadí i to, že u plodového hnízda jsou plásty, které byly již jednou zavíčkovány, a teď jsou poškozeny. 

Při těchto opatřeních bychom neměli zapomenout na to, že v tomto ročním období se mohou vyskytovat teplotní výkyvy 20°C a více. Plodové hnízdo musíme proto nechat pohromadě. Vsunutí poškrábaného plástu mezi plásty s plodem je možné jen v pokročilejším ročním období, kdy se již nedají očekávat příliš velké teplotní rozdíly. Tato doba nastane zpravidla v květnu. 

Opakované poškrábání zásobních plástů má ještě jednu další velkou výhodu: spotřebují se zimní zásoby, jež budou proměněny v mladé včely. Ty bude včelstvo potřebovat pro nastávající snůšku. Spotřebovaný invert nemůže kazit kvalitu květového medu. 

Napajedlo 

Na jaře má včelstvo velkou spotřebu vody. S nektarovou snůškou (nektar má 60 až 70 % vody) nemůžeme v podstatě ještě počítat. Vodu proto musí do úlu převážně donášet létavky Vybudování napajedla, tj. umělého zdroje vody poblíž včelstev, zajistí pokrytí spotřeby vody a zabrání ztrátám létavek. K těm může dojít při vzdálenějším zdroji vody, ale především při špatném počasí. Je jednoznačně prokázáno, že včely vodu nosí, pokud ji potřebují. Nosí ji i z nehygienických zdrojů, jakými jsou louže na okraji cesty nebo pole (následky v podobě nákazy nejsou dodnes známy). 

přesto bychom napajedla měli udržovat tak čistá, jak to jen lze.Napajedla mají mít hladinu pokrytou laťkami nebo tkaninou na plováku. Zabráníme tak tomu, aby včely spadly do vody, zkřehly a utopily se. Nádobu postavenou na závětrném slunném místě včely ihned najdou a dokud zásoba vody stačí, pravidelně ji navštěvují. Musíme dbát na to, abychom napajedlo uvedli do provozu hned po proletu. 

Někdy se stává, že včely si na napajedlo musí nejdříve zvyknout. V tom případě naplníme nádobu cukrovou vodou, nebo na rošt dáme trochu ztuhlého medu; to přiláká zcela určitě létavky, které okamžitě upozorní na tento zdroj potravy ostatní včely ve včelstvu. Nová náplň a důkladné vyčistění zaručují hygienicky vyhovující stav napajedla. 

Dobré výsledky se dají získat i s jiným typem napajedla: na prkénko s drážkami necháme z nádoby kapat vodu. Tento typ ale musíme častěji kontrolovat, protože u tak pomalu odtékající vody se odtok snadno ucpe. Jednoduchým napajedlem jsou vodou naplněné sklenice překlopené na tabulkách skla, hrdlo sklenice je podloženo tenkým stéblem. Včely nalákáme starým plástem naplněným vodou.) 

Včely v nástavkových úlech izolovaných pěnovými plasty kryjí část potřeby vody kondenzovanou vodou z krycí fólie položené na horních loučkách rámků. Voda se vyskytuje mimo oblast sezení včel. Kapky vody z okrajových částí včely nasávají. Podle mých pozorování létají včely z takových úlů při proměnlivém letovém počasí podstatně méně než včely z dřevěných úlů. Snižují se tak i ztráty létavek. 

Velký význam má napajedlo v letních měsících, kdy včely donáší do úlů vodu pro ochlazení přehřívajícího se plodiště. 

Prohlídka včelstev 

Květy jívy, trnek a angreštu poskytují včelám první nektar. Včelstva se začínají rozrůstat, takže je čas na jejich důkladnější prohlídku. Na podzim jsme sice zazimovali pouze taková včelstva, která dávala z hlediska síly, zásob a kvality matky nejlepší předpoklady, ale nedá vyloučit, že nás některé včelstvo zklamalo, a teprve teď ukáže svůj skutečný stav. 

Velký počet mrtvých včel na dně úlu, který zjistíme při čistění, je nápadný. Redukovaná síla včelstva úhynem mnoha starých včel dělá otazník nad jeho dalším bytím. Matka nemůže podávat takový výkon, s jakým se představila při podzimní prohlídce. Takové včelstvo nám bude dělat hodně starostí. 

Zrušení nebo spojení je nejlepším východiskem; to platí i pro osiřelá včelstva. Neplatí to ale pro včelstva nemocná! Prohlídka, která může být při venkovních teplotách 12 až 15°C provedena přesněji, nám pomůže objevit včelstva, která mají akutní nedostatek zásob. Příčinou může být velké množství plodu jako důsledek vynikající matky a odpovídající síly včelstva. Nenajdeme zavíčkované plásty pouze na horních okrajích a v rozích plodových plástů je ještě trochu zásob. Včelstvu hrozí vyhladovění. V tomto případě je nezbytná pomoc. 

Spojování včelstev 

Na jaře není sice spojování problémem, nicméně by měla platit jedna zásada: nikdy nespojujeme dvě slabá včelstva! Praktické zkušenosti ukazují, že takto spojená včelstva budou opět včelstvem slabým. Spojení se silným včelstvem, které je na nejméně 10 rámcích, původní včelstvo posílí a otevře mu cestu k lepšímu vývoji. 

Při spojování slabší včelstvo nasadíme na včelstvo silnější. Matku ze slabého včelstva můžeme odstranit, není to ale nutné. Problémy se dvěma matkami ve včelstvu nejsou. Během jednoho až dvou týdnů jedna z nich chybí. Při spojování od června/července je lepší, když slabší matku odstraníme a mezi spojované nástavky dáme proděrovaný novinový papír; včelstva se spojí bez konfliktu. 

Krmení kapsovým (rámkovým) krmítkem 

Je to velmi jednoduché zařízení, které používáme k podávání krmného těsta a suchého cukru. Má tvar a výšku rámku o dvojnásobné šířce, z obou stran má ale 3 až 4 mm tlusté stěny z laminátu nebo sololitu. Při rozměrech rámku 39 x 24 se do krmítka vejde 2 až 3kg krmného těsta. Krmítko zavěsíme na kraj nástavku, přičemž 1 nebo 2 sousední plásty nemusí být obsazeny včelami. Rozvíjející se včelstvo tento prostor potřebuje. 

V tomto ročním období může dostat včelstvo při nedostatku potravy pouze medocukrové těsto, nebo ještě lépe ztuhlý květový med, což zajistí teplo a podnítí činnost. V této době se neosvědčilo zkrmování cukru suchého ani rozpuštěného. Při krmení suchým cukrem potřebuje včelstvo příliš mnoho vody kterou si pro odebírání cukru musí opatřit. Dochází při tom k velkým ztrátám létavek. Roztok cukru představuje současně velké množství vody kterou musí včely z úlu odstranit. Při podání většího množství dochází zase k větším ztrátám létavek. Včelstvu se dvěma nástavky dáme kapsové krmítko dolů. 

Zužování 

Při přípravě včelstev na zazimování jsme se snažili o to, aby počet rámků odpovídal síle včelstva. Některá včelstva šla do zimního období ve dvou nástavcích. Při jarní prohlídce často zjistíme, že část včelstev, která byla původně ve dvou nástavcích, není schopna obsadit všech 20 plástů. Včelstvu musíme odebrat několik plástů nebo celý nástavek, přičemž ale příliš velké zúženi by nemuselo být výhodné. Při nastávajícím vzestupném rozvoji včelstva má totiž dostatek prostoru a volných buněk zásadní význam. 

Včelstva, která přezimovala v jednom nástavku, obvykle zužovat nemusíme. U včelstev, která přezimovala ve dvou nástavcích, je to důležité tehdy, když při prohlídce po zvednutí horního nástavku zjistíme, že ve spodním nástavku včely nejsou. V tomto případě dáme horní nástavek, ve kterém je celé včelstvo, na dno místo spodního. Včelstvo, které má nahoře polonástavek (rámky s poloviční výškou) se zásobami a větší část včel sedí v dolním nástavku, nezužujeme. Toto včelstvo potřebuje volný prostor pro rozšíření plodového tělesa a ukládání pylu a nektaru. 

Najdeme i včelstva se 3 nebo 4 plodovými plásty, pěkným věncem potravy kolem plodu a ještě 2 až 3 zásobní plásty. Po snůšce pylu objevíme mezi plodem a zásobami dostatek buněk s uloženým pylem. Poškrabání zásobních plástů a jejich převěšení k plodovému hnízdu podporuje rozvoj, ať je včelstvo v jednom nebo dvou nástavcích. 

Podněcovací krmení (při špatném počasí) 

Během března a dubna, někdy ještě i v květnu, bývá u nás proměnlivé počasí, které může trvat 1 až 2 týdny; sněhové a dešťové přeháňky a noční teploty 0°C a méně nejsou žádnou výjimkou. Není výjimkou, že i nejlépe ošetřovaná včelstva s dostatkem dělnic na to reagují zastavením plodování. Líhnoucí plod je však dochován. Převážně se s tím setkáváme v dřevěných úlech. Včelstvo se zpravidla opět shlukuje do zimního chomáče. V úlech tepelně lépe izolovaných pěnovými plasty je plodování omezeno podstatně méně. Přestávku v kladení matky poznáme až tehdy, když je ve včelstvu nedostatek dělnic. Udržení plodování dosáhneme za takového počasí podněcovacím krmením medocukrovým těstem nebo medem. Nedáváme je ovšem do kapsových krmítek, ale přímo nad včelí sedisko. Asi 500 g takového krmiva položíme v naříznutém sáčku z mikroténu přímo na horní loučky rámků. Velmi vhodný je ztuhlý květový med. Takové práce můžeme provést rychle i za teplot kolem bodu mrazu. Sejmutí víka a fólie a nanesení medu může trvat 1 až 2 minuty Vydatná dávka kouře nám ulehčí práci a zabrání rozmačkání včel. 

Zmenšení česna 

Názory na to, zda je na jaře nutno zúžit u nástavkových úlů česna o původním rozměru 450 x 20 mm či nikoliv, se různí. Příznivci zúžení tvrdí, že jsou menší tepelné ztráty, odpůrci mluví o lepším kontaktu včel s okolím. Dlouholetými pokusy a pozorováním jsem se přesvědčil, že se oba způsoby podstatně neliší. Proto již na jaře česna nezužuji. V úlech izolovaných pěnovými plasty vzniká uvnitř při nadměrně úzkých česnech příliš mnoho kondenzované vody. 

Po této první důkladné prohlídce včelstev a se začátkem květu vrb a angreštu můžeme odstranit i klíny a další ochranné prostředky proti myším. Nebezpečí, že hlodavci vniknou do úlu, je malé. Panuje čilý let, zimní chomáč je rozpuštěn a vetřelci by se již v úlu určitě necítili dobře. 

Růst plodového tělesa (hnízda) 

Koncem dubna a začátkem května je při normálním vývoji včelstva přírůstek mladušek, v důsledku velkého množství plodu, větší než úhyn zimních včel. Ty jsou sice u některých včelstev až do konce května, ale nemají již takový význam jako v minulých týdnech. Včelstvo začíná sílit. 

Objevuje se požadavek na zvětšení prostoru. Zaprvé musí mít matka dostatek místa na kladení, za druhé musí mít včelstvo místo na uložení nektaru a pylu. 

Včelstvo můžeme rozšířit, jakmile jsou v horním nástavku všechny uličky mezi plásty vyplněny včelami. Prohlédneme-li plásty takového včelstva, vidíme, že na 5 až 7 středových plástech je plod ve všech stadiích vývoje. Okrajové plásty jsou již částečně zaplněny nektarem, medem a pylem. U dobrého včelstva ve dvou nástavcích s výkonnou matkou, najdeme plodové plásty i v dolním nástavku. Po dobré snůšce pylu z jívy, vrb a smetánky, která začíná kvést, je tam uložen převážně pyl. 

Pro rozšíření včelstva připravíme nejdříve nástavek, do kterého zavěsíme 4 hotové, pokud možno loňské, od vytočeného medu vlhké plásty a zbytek rámky s mezistěnami. To všechno připravíme u rozšiřovaného včelstva. Dva z hotových středových plástů (jsou uprostřed nového nástavku) vyjmeme a na jejich místo přesuneme ze včelstva 2 zavíčkované plodové plásty i se včelami. Plodové plásty uprostřed původního nástavku srazíme dohromady a prázdné plásty dáme jako okrajové. Nový nástavek postavíme jako třetí nahoru, přičemž plodové plásty necháme uprostřed. K plodovým plástům přisuneme loňské plásty od medu a rámky s mezistěnami dáme na okraje. 

Při popsané rozšiřovací metodě dosáhneme toho, že plodové hnízdo zůstane dole i nahoře pohromadě a navíc plod v třetím nástavku láká matku nahoru. Období špatného počasí nezpůsobí nachlazení plodu, při dobré snůšce má takové včelstvo dostatek prostoru. 

Stejný způsob použijeme při rozšiřování včelstva z prvního nástavku do druhého, z druhého do třetího anebo z třetího do čtvrtého. V nástavkové technologii ošetřování včelstev lze použít řadu různých způsobů. 

Vystavěné mezistěny 

Při prvním rozšíření máme obvykle k dispozici dostatek hotových, od medu vlhkých plástů po předchozím medobraní. Při nasazování dalších nástavků již hotové plásty zpravidla chybí, takže musíme použít mezistěny. To není nakonec špatné. Dobře živená včelstva vytáhnou mezistěny v květnu během snůšky ze smetánky, ovocných stromů a řepky a ještě do nich uloží nektar a pyl. Taková včelstva vystaví během roku průměrně nejméně 10 mezistěn. Špičková včelstva potřebují při dobré snůšce od června 20 až 30 mezistěn. Při takové intenzivní stavbě vznikají bezvadné plásty přispívající k udržení zdraví včelstev a k dobré kvalitě medu. 

Mateří mřížka 

Tato provozní pomůcka, kterou v roce 1890 vynalezl pravděpodobně Preuss, má zabránit matce, aby opustila určitý prostor v úlu. Mateří mřížky jsou používány dva typy. S tenkými kulatými dráty, které jsou od sebe vzdáleny 4,2 mm (Prokopovičova mateří mřížka (1775-1850) původně z dřevěných latěk) a plechová (či foliová) s oválnými otvory (Hannemannova mřížka). Mřížkou sice mohou prolézat dělnice, ale neprojde jimi matka nebo trubci. V úlu tak měl být zajištěn prostor bez plodu a mřížka měla zčásti zabránit matce, aby při rojení opustila úl. V minulých letech se tato metoda s větším nebo menším úspěchem uplatňovala. V letech se střední a vysokou snůškou bylo použití mateřské mřížky spíše nevýhodné. Oddělený horní nástavek, přestože v něm byly zavěšeny plásty s plodem, není již tak dobře začleněn do celkového tělesa včelstva. Při porovnání pěti včelstev s mřížkou a bez mřížky nebyly v důsledku omezení plodového tělesa zjištěny významné rozdíly v množství získaného medu. Ve včelstvech s mřížkou nebyly dosaženy větší medové výnosy ani ve snůškově slabších letech. Malé zásoby jsou ve snůškově slabých letech totiž ukládány v blízkosti plodu. Měl jsem vždy dojem, že mřížka působí jako překážka. Jak ještě uvidíme později, má svoje využití v odchovu matek v dochovném včelstvu. 

Letní měsíce: vedení včelstva 

Doba květu ovocných stromů, luk a řepky znamená pro včelstva dobrou nebo velmi dobru snůšku pylu a nektaru. Z rozsáhlých plodových ploch se líhne dostatek nových včel, zesilování včelstva můžeme pozorovat denně. Zatímco se včelař v jarních měsících věnoval vytvoření snůškových včelstev, musí teď podnikat kroky vedoucí k zachování včelstev pro využití snůšky z řepky smrku a jedle. 

Opatření proti rojení 

V dřívějších dobách byl v určitých místech nejlepší ten včelař, jehož včelstva se nejčastěji rojila. Rojové hospodářství bylo založeno na chovu rojivé včely a malém vnitřním prostoru úlů. Časová náročnost tohoto způsobu chovu nebyla problémem, protože tehdejší bydlení a druh zaměstnání obvykle dovoloval včelaři, aby byl u svých včel celý den. Zvláštní roli v té době nehrály ani podmínky snůšky. Nektarová květová snůška trvající až do období rojení zajišťovala dobrou sklizeň medu a následující prodej rojů se stal dalším zdrojem příjmů. 

Dnešní včelař musí naopak překonávat většinou velké vzdálenosti mezi bydlištěm, pracovištěm a stanovištěm. Po celý den může být u svých včel v sobotu a neděli. Do způsobu provozní metody musí proto zařadit i opatření proti rojení. Kromě toho se v dřívějších letech jednoznačně prokázalo, že naše dnes chovaná včelstva, která se dostala do rojové nálady nebo se i vyrojila, při lesní snůšce ze smrku nebo jedle ve výkonu pokulhávala, nebo vyšla dokonce naprázdno ve srovnání se včelstvy nevyrojenými. 

Dnešní chov nerojivé včely umožnila chovatelská opatření a výběr. Ukazuje se ale, že z nerojivých včel se postupem doby přirozeným křížením rojivých linií stávají opět včely rojivé. Pomoc je možno očekávat od cílené výměny matek. Chovem nerojivých včel problém ale nevyřešíme, pokud budeme včelstva od časného jara držet v příliš malém prostoru. Zdá se, že k rojení vede i nadbytek mateří kašičky v podobě mnoha vylíhlých mladušek. Ke tlumení rojové nálady je důležitým předpokladem stálé, ne příliš váhavé rozšiřování včelstva, stejně chov včelstev v přiměřeně velkých úlech. I když oba faktory působí proti rojení, může u některých včelstev k rojové náladě dojít. Pokud se to nestane u více než 10 % včelstev, můžeme celou záležitost považovat za normální. 

Kontrola rojové nálady 

Zkušení včelaři doporučují v době rojení prohlídky včelstev v intervalu 7 až 9 dnů. To je určitě nezbytné, pokud do rojové nálady přichází více než 10 % včelstev. Ztráta rojů je závažnější než ztráta času stráveného prohlídkami. Když chceme zkontrolovat rojovou náladu, stačí zpravidla, když odklopíme horní nebo druhý nástavek. Včelstva, která se chtějí vyrojit, staví matečníky převážně na spodních okrajích, nebo na volných místech v rohu plástů. Jako účinné preventivní opatření proti rojení nelze tuto časově náročnou metodu doporučit. Vylétnutí několika rojů a jejich zaopatření je hospodárnější. 

Zabránění rojení 

Zřetelnou známkou rojové nálady je větší počet nasazených a mateří kašičkou naplněných matečníků. Jejich vylomení nepomůže. Celé včelstvo je na novou situaci "rozdělení" připraveno. Plodování není již tak intenzivní. Snižuje se i snůšková aktivita včelstva. Pečlivý pozorovatel to může poznat podle provozu na česnu při srovnání s minulými dny a se sousedními včelstvy. Matečníky jsou většinou na dolním okraji plástů, počet 15 až 20 není nic mimořádného. Jakmile najdeme matečníky zavíčkované, nebude dlouho trvat a včely se vyrojí. Tady si vždy klademe otázku: máme čekat, až roj vyletí, nebo máme rojení vhodným opatřením zabránit? Vyrojení je spojeno s rizikem ztráty roje, opatření proti vyrojení vyžadují kus práce. 

Mezioddělek 

Vytvoření mezioddělku je silný zásah do včelstva v rojové náladě; má se jím zabránit vyrojení. Při překročení normálních 10% rojů je to účelné; pod 10 % necháme včely vyrojit, ale roj spojíme s vyrojeným včelstvem. 

Mezioddělek má smysl a přinese očekávaný výsledek pouze tehdy, pokud je včelstvo v počátečním stadiu rojové nálady. Nejdříve musíme najít matku, což někdy stojí hodně času. S matkou a třemi nebo čtyřmi nezavíčkovanými plodovými plásty s odpovídajícími zásobami vytvoříme oddělek, který umístíme do nástavku se dnem a víkem. Ve zbytku včelstva, pokud se jedná o včelstvo dobré, vylomíme všechny matečníky až na jeden. Pokud včelstvo příliš kvalitní není, přidáme mu zralý matečník, nebo oplozenou matku dobrého původu. Oddělek dáme na jiné místo, nebo jej postavíme na víko původního včelstva. Létavky z oddělku se vrátí, takže původní včelstvo ještě může využít současnou snůšku. Pokud by se oddělek nevyvíjel uspokojivě, můžeme jej po 2 až 3 týdnech spojit se zbytkem včelstva, jakmile je v něm kladoucí matka. Rojová nálada včelstva se zpravidla ztratí; ve výjimečných případech může přesto k vyrojení dojít, především tehdy, jestliže jsme při prohlídce přehlédli matečníky 

Sbírání roje a jeho ošetřování 

Pozorování vylétávajícího roje je velmi emotivním zážitkem. Včely překotně opouštějí úl ("jako voda") a svým hučením na sebe upozorní. Usadí se poblíž úlu na nejrůznějších (někdy nejnemožnějších) místech. Někdy se usadí ve velkých výškách. Při sbírání roje proto vždy pamatujte na bezpečnost a uvědomte si, že i ten největší roj nestojí za úraz. Doporučovaným způsobem je nalákání roje rozetřením rozdrcených trubců na požadovaném místě (větvi či rojáčku). 

Než roj setřeseme, posbíráme nebo jiným způsobem umístíme do rojáčku, doporučuje se hrozen trochu pokropit vodou z rozprašovače nebo koštěte. Při zatřesení včely z horní vrstvy tak snadno nevzlétnou. Silný úder do větve, na které hrozen včel sedí zajistí, že většina včel spadne do podstaveného koše nebo rojáčku. U méně hodnotných stromů nebo keřů odřízneme potřebný kus větve a celý roj sneseme dolů. 

Pro sundávání rojů z vyšších stromů je možné použít bydlo na kterém je zavěšen igelitový pytel. Pytel je opatřen drátěným okem pro zesílení okraje a trojitým závěsem. Včely z pytle nevylétají. Po snesení pytle roj sesypeme do rojáčku nebo přímo do úlu. 

Roje, které se usadily na kmeni stromu nebo plotě musíme smést do rojáčku smetáčkem. Postříkání vodou je v tomto případě zcela nezbytné. Rojáček dáme do těsné blízkosti roje. Pokud se podaří smést do rojáčku matku, poletující včely se brzy stáhnou dovnitř. Pokud nelze včely smést, lze je do rojáčku nalákat vložením rámku s plodem (např. trubčím). Včely větrající se zvednutým zadečkem a ukazující pachovou žlázu prozradí včelaři, že přemístění roje se zdařilo. Pokud se včely chovají jinak, vytvoří se brzy nový hrozen a sbírání roje se musí opakovat. 

Nádobu (rojáček apod.) na sebrání roje umístíme na stinné místo, protože roje, které jsou na prudkém slunci, rády vyletí. Pokud takové místo nenajdeme, přehodíme přes rojáček mokrý pytel. Asi za půl hodiny nastane normální letový provoz, který nám dokazuje, že jsme získali nové včelstvo; od vyrojeného se úplně oddělilo. Není zcela nezbytné, abychom roj, než jej definitivně umístíme v úlu, přechovávali dlouhou dobu ve tmavém sklepě. Potřebné je to tehdy pokud roj nemáme okamžitě kam dát; neměl by tam ale být déle než 1 až 2 dny. 

Nejlepší doba k sebrání roje a umístění ve tmě je večer, když včely přestanou létat; všechny včely které jsou venku, zůstanou pro roj zachovány. Těžké je sbírat roj, který se usadil na špatně přístupném místě. Ve velkoměstech musí často zakročit hasiči; takové bezprizorné roje dávají většinou včelaři, který jim s odchytem pomáhal. Sbírání rojů by mělo být provedeno odborně a proto je třeba zajistit aby nebyl likvidován nehumánním způsobem. Doporučuji oznámit hasičům a policii své telefonní číslo, na kterém Vás zastihnou v případě potřeby sejmutí roje ve městě. U nás podle veterinárních předpisů podléhají roje neznámého původu povinné likvidaci, a to z nákazových důvodů. 

Při získání nepřístupných rojů lze také postupovat následovně: na tyč, která dosáhne až k hroznu včel, připevníme plást s otevřeným plodem. Když jej dáme až k hroznu, včely plást okamžitě obsadí. Takovým jednoduchým způsobem můžeme sebrat roj prakticky odkudkoliv. 

Když roj nikdo nechytne, hledají včely-ubytovatelky vhodné místo a prostor, kam by roj mohl odtáhnout. Může to být prázdný úl, dutý strom, dutina ve zdi, prostor pod střechou, nebo i husté trnité křoví. Tam si roj vybuduje potřebné dílo. Zkušenosti posledních let ale ukazují, že takové roje na rozdíl od chovaných včelstev nemají i kvůli změněným potravním podmínkám šanci dlouho přežít. V dnešní době by včelstva sama padla na varroázu. 

Umělý roj, hladový roj 

Musím se zmínit i o tom, že včelař má možnost vytvořit umělý roj (smetenec). Potřebuje k tomu oplozenou matku, kterou dá do přidávací klícky, jejíž vstupní otvor ucpe krmným těstem. Klícku dá do úlu nebo rojáčku a přidá k ní 1 až 2kg včel pomocí smyku. Mírné pokropení těchto včel usnadňuje práci. Přijetí matky se podaří pouze v tom případě, že v rojáčku není další matka. Toho lze dosáhnou "proséváním" včel přes mateří mřížku. Tento umělý roj by měl být 1 až 2 dny vězněn v temné místnosti. Nesmíme zapomenout včely krmit. 

Přidání oplozené nebo neoplozené matky je často obtížné, zejména v tom případě, že se jedná o náhradu kvalitní matky bodavých včel stejnou matkou včel nebodavých. Nejlépe se to podaří tehdy když už včely nemají žádnou možnost vychovat si matku z plodu po vyměňované matce a tvoříme-li smetenec z mladých včel. Právě to je případ umělého roje (smetence) nebo oddělku, který tvoříme pomocí plástů se zavíčkovaným plodem. 

Hladový roj se objeví v tom případě, když následkem akutního nedostatku pastvy odletí celé včelstvo. Je to ale velmi vzácný případ. 

Ošetřování roje 

Usazení roje je možno udělat vysypáním roje do připraveného úlu ale lépe je udělat to pomocí náběhu. Náběh je deska přiložená k úlu mírně stoupající k česnu. Na tuto desku roj vysypeme a můžeme pozorovat roj jak klidně obsazuje nabídnutý úl. Často takto spatříme i matku. Je to další emotivní zážitek, kdy se včely rozhučí a všechny natočí směrem k česnu. 

Úspěšné sebrání roje je počátkem existence nového včelstva. Včely, které do něj patří, ztratí orientaci na své mateřské včelstvo. Do jejich nového, čistě vymytého úlu dáme podle síly roje rámky s mezistěnami, protože stavební pud včel je velmi silný. Roj o hmotnosti 2,5 kg snadno dostaví 10 mezistěn. Je to dáno mimořádnou vitalitou, kterou roj disponuje. Do středu mu přesto přidáme hotový plást, aby matka mohla klást a dělnice měly kam ukládat donášenou potravu. Po několika dnech je roj zalétaný na nové místo. Roj má velmi silně rozvinutý sběrací pud a proto i schopnost využít "troškové" snůšky. V bezsnůškovém období, nebo při nepříznivém počasí, dáváme včelám med nebo roztok cukru, abychom podpořili vývoj v kvalitní včelstvo, které by mohlo ještě úspěšně zasáhnout do pozdnější jedlové snůšky. Z rojů usazených v květnu/červnu mohou být ještě tentýž rok snůškově zralá včelstva. Dříve byl květnový roj hodnocen za fůru sena. Dnes při správném ošetřování může přinést slušný výnos. 

Ošetřování vyrojeného včelstva 

Vyrojené včelstvo vyžaduje zvláštní péči. Protože velká část včel každého stáří odlétla, je zbytek včelstva pochopitelně menší. Plásty, které nejsou vůbec, nebo jen řídce obsazeny včelami, odejmeme. Dva týdny po rojení zjistíme, zda má včelstvo matku; kontrola nás musí přesvědčit o tom, že včelstvo je v pořádku. Pokud již matka klade, zajistí dostatek potravy zesílení včelstva, které potom může bez problémů přezimovat. Pokud matka vajíčka neklade, je lepší takové včelstvo zrušit, než aplikovat nejistou metodu náhrady matky. 

Spojení roje s vyrojeným včelstvem 

Včely se velmi často rojí krátce před začátkem snůšky. Jak roj, tak vyrojené včelstvo ji jen stěží využijí; totéž se stane, když se včely rojí během květu řepky. Spojení roje s vyrojeným včelstvem vede ke ztrátě rojového pudu ale i ke ztrátě vitality roje. Snůškové včelstvo získá spět dostatečný počet létavek. Vytvoření snůškového včelstva a rozmnožení včelstev může však probíhat současně. Roj přemístíme do nástavku vybaveného mezistěnami a prázdnými plásty, který je umístěn na dně místo vyrojeného včelstva. Vyrojené včelstvo dáme na jiné místo. Létavky se vrátí k roji a posílí jej. Po 2 až 3 dnech vytvoříme z vyrojeného včelstva oddělek, přidáme mu mladou matku a zbytek vyrojeného včelstva spojíme s rojem. Z plástů vrácených k roji pečlivě odstraníme všechny matečníky. 

Krmení po snůšce 

V letech bez výskytu medovice klesá v červnu/červenci snůška nektaru tak rapidně, že musíme včelstva přikrmovat. Pokud jim nepomůžeme, některá včelstva nejen že hladoví, ale sníží plodování do té míry, že díky zeslabení nebudou schopna přezimovat. V takových letech zasáhne včelař, který připravuje plásty pro zimní sezení a dává včelám odpovídající krmivo. Každé 3 až 4 týdny nasadí kbelík s roztokem ze 3 kg cukru, čímž podporuje plodování, takže na přezimování jsou připravena silná včelstva s přirozenou skladbou. V srpnu/září končí zimní krmení. Včelstva mají v plástech většinou tolik potravy, že na dokrmování jí spotřebují málo. 

Chov a rozmnožování matek doplňování stavu včelstev 

Předpokladem rozmnožování matek jsou dobré praktické zkušenosti. Při poradenské praxi se v minulých letech ukázalo, že začátečníci se sami blíže seznámili se včelstvem a našli rychleji vztah k praktické práci při chovu včel. Současně se zahájením chovu se chtěli seznámit s problematikou chovu matek. 

Postup při chovu 

Pokud chováme pouze několik včelstev, je dobré, když si plnohodnotné matky opatříme u známého množitele a šlechtitele. Adresy zjistíme v odborném časopise "Včelařství". Dobře vedené skupiny chovatelů ve svazech nabízejí často stejně kvalitní materiál; jejich členové jsou rovněž připraveni poradit začátečníkům. 

Rozmnožování matek ve vlastním chovu je nezbytné a má smysl pouze tehdy máme-li 15 až 20 a více užitkových včelstev. Vhodným způsobem chovu, využitím zralých matečníků a v neposlední řadě i řízeným oplozováním můžeme získat plnohodnotné matky. Navíc si můžeme sami určit termín, kdy budeme mít k dispozici matečníky nebo matky. Cílený chov matek vyžaduje nejen dobrý počáteční materiál, ale i dochovné včelstvo. Matečníky, které v něm po přelarvování dozrály, můžeme hned přidat k vytvářeným oddělkům. Klícky na líhnutí a oplodňáčky všech druhů se dnes používají zřídka; svoje opodstatnění mají při umělém oplozování matek. 

Plemenné včelstvo, chovná stanice 

Plemenné včelstvo je dodavatelem chovného materiálu. Musí mít proto dobré vlastnosti, jejichž zdědění je pro nás zajímavé. K žádaným vlastnostem počítáme především dobrý výnos medu v předchozích letech, malou rojivost, klidné sezení na plástech a mírnost. Dále musíme dbát na to, aby bylo včelstvo v předešlém roce zdravé a dobře se na jaře rozvíjelo. Požadujeme-li navíc určité tělesné znaky. např. loketní index dělnic, musí mít tyto znaky i plemenné včelstvo. Nebylo by správné, kdybychom chtěli vlastnosti plemenného včelstva zjistit za pouhý rok, nebo dokonce několik měsíců; trvá to nejméně 2 roky. Pokud splňuje včelstvo zvolené znaky po celé sledované období, můžeme je použít jako plemenné. 

Umělým oplozením matek dosahujeme, jak již bylo řečeno, cíleného páření. Používá se především u matek plemenných včelstev a chovných stanic. I u těchto včelstev se musí jejich vlastnosti sledovat 1 až 2 roky. 

Dochovné (chovné) včelstvo 

Je to včelstvo, které pečuje o dorůstající matky. Musí být dobře živené bílkovinami a cukry a současně mít dostatek včel a plodu. Nemusí mít zrovna nejlepší výkony ve snůšce a nemusí být mírné. Bezpodmínečně ale musí být zdravé. Raději bych zvolil včelstvo, které úplně nesplňuje moje požadavky v produkci medu, a u kterého je proto nutná výměna matky. Při chovných metodách, které jsou vázány na určitý termín, zvolíme jako dochovné včelstvo takové, které má včelami obsazeny 3 nástavky. To je u nás zpravidla koncem května/začátkem června. Podle dosavadních zkušeností poskytuje začátek chovného procesu právě v tuto dobu jistotu, že vychováme výkonné matky. 

V období nedostatečné snůšky krmíme včelstvo již od začátku až poloviny května medem. Nezbytným předpokladem je ale dostatek pylu, dostatečné množství plodu a dobrá péče o plod. 

Devět až deset dnů před zahájením chovu zavřeme matku chovného včelstva do nástavku. Vyhledáme ji a i s plástem zavěsíme ho horního nástavku, který je od spodního oddělen mateří mřížkou. Pokud matku nenajdeme, dáme mřížku mezi všechny nástavky Dosáhneme toho, že probíhá normální vývoj, a že v obou nástavcích, ve kterých matka není, budou časem jen zavíčkované plodové plásty. 

Asi 1 až 2 hodiny před zavěšením chovného rámku připravíme včelstvo na jeho úlohu. Odebereme matku a veškeré plásty s otevřeným plodem, ale všechny včely ponecháme v úlu. Vzhledem k odejmutí jednoho nástavku jsou oba zbývající přeplněny včelami. V nástavcích se tak zajistí dostatečné množství tepla, které je při péči o rostoucí larvu v matečníkové misce bezpodmínečně nutné. Při zúžení včelstva ve dvou nástavcích necháme hned jednu uličku volnou pro chovný rámek. Protože včelstvo nemá matku, doporučuje se zavěsit vedle mezery plást s otevřeným plodem. Soudržnost včelstva se tak zachová. Tento plást můžeme po zavěšení chovného rámku opět odstranit. 

Přelarvování 

Při odchovu většího počtu kvalitních matek je nejlepší přebarvování do předem připravených matečníkových misek na chovných rámcích. Je to dobrá a jednoduchá metoda. Přemísťují se při ní nejmenší larvy nalezené v plástech plemenného včelstva. Larvy jsou zpravidla 1 až 2 dny staré. Připočítáme-li 3 dny stadia vajíčka, vychází nám, že vyvíjející se matka je v době přelarvování stará 4 až 5 dnů. Tento údaj je důležitý pro stanovení data dalšího použití matečníku. 

Na přelarvování se používá přelarvovací lžička. Tou odebereme z dělničí buňky asi 1 až 2 mm dlouhou larvu a dáme ji do matečníkové misky. Dbáme na to aby se nepřevrátila, jinak by zahynuta (má dýchací otvory pouze na jednom boku. Abychom mohli larvu lépe nabrat, rozšíříme buňku druhým koncem lžičky nebo seřízneme plást ostrým nožem až těsně nad dna buněk, u panenských souší stačí nožem strhnout buňky). Práci ulehčuje dobré osvětlení; přímé sluneční světlo ale citlivé larvy poškozuje. Tuto práci rád dělám ve stínu stromu vsedě. Přelarvovat můžeme nejdéle 6 hodin, protože pouze tak dlouho žije vytažený plod mimo úl. K přemístění 20 až 30 larev stačí 20 až 30 minut, podle toho, jak hojně se larvy nejmenší vhodné velikosti na plástu vyskytují. 

Při vytahování plástu s plemenivem bychom se včel neměli zbavovat setřesením, protože by larvy zaplavila mateří kašička; včely opatrně ometeme metličkou. 

Po zavěšení chovného rámku s miskami do dochovného včelstva se kojičky nahromaděné v uličkách začnou o plod zase starat. Známkou dobrého přísunu mateří kašičky je množství kojiček v připravené mezeře. Zateplení včelstva asi 20 mm tlustou deskou z pěnových plastů a krmení roztokem medu k úspěšnému chovu mladých matek přispívá. Druhý den můžeme zkontrolovat množství přijatých misek. Přijaté misky jsou obsahují loužičku mateří kašičky, nepřijaté jsou vyčištěny. Použijeme-li několik dochovných včelstev, poznáme podle výsledku z prvního dne vhodnost včelstev pro další chov matek. 

Pokud nemáme k dispozici při prvním přelarvování mateří kašičku z divokých matečníků, pokládáme larvičky na kapičku medu. Lepších výsledků přijetí lze však dosáhnout použitím mateří kašičky zrušením přijatých matečníků druhý den a opětným přelarvením do dalších misek. 

Pro úplnost vyjmenujme ještě další metody úpravy a rozmnožování ptemeniva; je to obloukový řez, vykrajování buněk a chov z vajíčka. Po vypracování metody přelavování jejich význam značně poklesl, protože ve srovnání s ní mají svoje nevýhody. 

Vytváření oddělků 

Chceme-li zabránit rojení včel, vytváříme mezioddělky. Později spojíme je většinou se včelstvem, ze kterého pochází. Ke ztrátám včelstev dochází i v sebelépe vedeném včelařství. Ke zvýšení a udržení počtu včelstev se dnes nepoužívají roje, ale oddělky nebo mladá včelstva, která si včelař vytváří sám. Výhodou proti roji je to, že včelař může určit sám, kdy a kolik oddělků vytvoří a jak budou silné; kromě toho s nimi má méně práce než se sbíráním a ošetřováním rojů. Při 30 % oddělků z celkového počtu kmenových včelstev se nestává, že by stav včelstev klesal. Dobrý včelař má vždy dobrá včelstva, protože si může při tvorbě oddělků vybírat a může si rovněž dovolit zrušit včelstva špatná. 

K vytvoření oddělku potřebujeme nástavek se dnem a víkem, kapsové krmítko se 2 kg krmného těsta, dva prázdné plásty nebo mezistěny, zralý matečník a stanoviště; potřebné včely a plod odebereme buď plně rozvinutým včelstvům, nebo včelstvům, která k tomu účelu rozpustíme. První možnost využijeme tehdy, když není vyhlídka na snůšku, nebo když klademe důraz jen na rozmnožení včelstev. Při očekávání snůšky je lepší, když potřebný materiál použijeme ze zrušených včelstev. 

Vhodná doba k vytvoření oddělku je dána zralostí matečníku. Je to 10 až 11 dnů po přelarvování. U mladších, ještě choulostivých matečníků by byly ztráty příliš vysoké. Při 12 až 13 dnech po přelarvování je zase velké nebezpečí, že se již vylíhne některá matka a zničí ostatní matečníky. Do nástavku připraveného na dně s uzavřeným česnem zavěsíme k prázdným plástům dva, pokud možno zavíčkované plodové plásty i se včelami. Do vytvářeného oddělku setřepeme ještě včely ze dvou dalších plástů. Po zavěšení naplněného kapsového krmítka uzavřeme nástavek fólií a víkem. Před tím jsme se samozřejmě přesvědčili, že v oddělku není ze včelstva nebo včelstev, ze kterých oddělek vytváříme, matka. 

Další vývoj ulehčíme mladému včelstvu tím, že je umístíme 1 až 2 km daleko od včelstva, ze kterého jsme je vytvořili. Zamezíme odletu létavek, takže přirozené složení vyvíjejícího se včelstva zůstane zachováno. Na zvoleném stanovišti otevřeme česno a do nástavku přidáme zralý matečník. Umístíme jej přibližně doprostřed horního okraje plástu s plodem. 

Do oddělku můžeme dát i koupenou oplozenou matku. Místo zralého matečníku přidáme matku zavřenou V přidávací klícce bez doprovodných Včel, otvor uzavřeme tuhým medocukrývým těstem. Na jeho odebrání potřebují včely 2 až 3 dny. Když je oddělek bez matky a matečníků, novou matku přijme. Výjimky ovšem potvrzují pravidlo. K zvýšení pravděpodobnosti přijetí přispívá přemístění oddělku na vzdálenější stanoviště a použití mladých včel do oddělku. Pomáhá i vložení rámku s líhnoucími se mladuškami (bez otevřeného plodu!). 

Nadbytečné matečníky umístíme do klícek s kapkou medu, které uložíme do horního nástavku včelstva nad mateří mřížku. 

Péče o oddělek 

V oddělku se matka vylíhne za 2 až 3 dny po jeho vytvoření. Ocitá se hned v přirozeném prostředí: má kolem sebe jak mladušky, tak létavky; je k dispozici jakákoliv potrava. Prohlídka po 3 dnech tento stav potvrdí. Pokud se matka nevylíhla, máme možnost přidat nový matečník. Díky zesílení oddělku líhnoucími se včelami je nutné rozšíření vystavěným plástem, nebo mezistěnou. 

Matka vyletuje za 12 až 14 dnů po vytvoření oddělku k oplození. První lety matky mají orientační povahu. Za další 2 až 3 dny tak může začít s kladením vajíček. V tomto stadiu se musíme starat o dostatek místa a potravy. 

Kontrola za 2 týdny po vytvoření oddělku nám ukáže, zda se při oplozovacím letu neztratila matka. Opětovné přidání matečníku nebo matky může sice ještě vést k získání plnohodnotné matky ale přesto se ukázalo, že to velmi často nemá smysl. Ztráty z důvodu nevylíhlých matečníků nebo neúspěchu při oplozování se pohybují kolem 10%. Rozpouštění nepodařených oddělků nemá význam; raději je spojíme se sousedními oddělky. 

Kontrola kladení matek také ukáže, že většina oddělků spotřebovala krmné těsto, které jsme jim dali při jejich vytvoření. Dávka dalších 2 kg těsta v kapsovém krmítku je nezbytná, rovněž tak často i rozšířeni. 

Při další prohlídce za 3 týdny po zahájení kladení vajíček najdeme již v oddělku mladušky které pocházejí od mladé matky. Ucelené plodové těleso svědčí o její dobré kvalitě. Po postupném zvýšení počtu plástů na 7 až 9 se doporučuje krmení roztokem cukru, které mladému včelstvu umožní vytvoření zásobních plástů a věnců. Uskuteční-li se toto krmení koncem června/začátkem července, nebude mladé včelstvo trpěl hladem. Můžeme předpokládat, že z něj do konce léta resp. podzimu vyroste včelstvo, které bude schopno přezimovat. 

Značení matek 

I když se matka liší od dělnic a trubců svým delším a štíhlejším vzhledem, je často obtížné ji najít, zejména jsou-li plásty hustě obsazeny včelami. Hledání ztěžují i pobíhající včely Snadněji matku najdeme, když je označená barevnou značkou, a je proto nápadnější. K označení potřebujeme pochopitelně matku, kterou musíme nejdříve chytit. K tomu potřebujeme párátko seříznuté na obou koncích natupo, trochu acetonové barvy (ev. značky) a zpočátku možná i pomůcky jako síťku nebo trubičku na značení matek (dostaneme v odborném obchodě). Nácvikem na trubcích a dělnicích získáme tolik zručnosti, že označování zvládneme i bez pomůcek. Postupujeme následovně: matku držíme pevně palcem a ukazováčkem za hruď (zadečkem směrem od dlaně) a koncem párátka jí naneseme na hruď trochu laku - ne příliš mnoho! Druhým, trochu navlhčeným koncem párátka přiložíme značku na lak. Aby byly matky označeny jednotně podle roku vylíhnutí, byly pro celý svět stanoveny v jednotlivých letech tyto barvy: 

2000 zelená 

2001 modrá 

2002 bílá 

2003 žlutá 

2004 červená 

V dalších letech se s barvami ve stejném pořadí začíná znova. Můžeme použít i značky s čísly. Barevné značky s číslem usnadňují přehled o stáří a příslušnosti matky ke včelstvu. 

Tichá výměna matky 

Při prohlídce včelstva někdy zjistíme. že místo pěkně označené matky je v úlu matka neznačená. To znamená, že včelstvo provedlo tichou výměnu matky, aniž včelař co zpozoroval. Buď dřívější matka při nějakém zásahu zahynula, nebo včelstvo z důvodů nějaké vady matky včas narazilo matečníky. 

Často se stává, že stará matka zůstává ve včelstvu ještě nějakou dobu po oplození matky mladé, než je někdy později ubodána. Někdy je to doba značně dlouhá, bylo zaznamenáno i přezimování obou matek. Tichá výměna je v letech se špatným červnovým počasím častější, než když v čase páření vládne odpovídající počasí. K tiché výměně vede nejen nedostatečné oplození, ale v těchto letech i nedostatečné množství odchovávaného plodu. Výměna probíhá velmi často ještě koncem léta (většinou však neúspěšně), nebo v příštím roce. 

Pozorování česna 

Každý zásah do včelstva znamená jeho vyrušení. Začátečník se proto musí naučit zjistit stav včelstva a poznat mimořádné události z chování včel na česnu. Kontrola nebo prohlídka včelstva tedy začíná vždy pozorováním na česně. 

Klidné včelstvo 

Přilétající a odlétající včely se za letového počasí (teplota vzduchu ve stínu asi 12°C a více) se za normálních okolností chovají klidně. Včely, které vylétají za snůškou opouštějí česno okamžitě. Včely, které se vracejí z pastvy domů a přinášejí nektar, medovici, vodu a pyl, dosedají na leták ztěžka. Po namáhavém letu za snůškou zůstávají před zmizením v česnu chvíli na letáku a dýchacími pohyby načerpávají nezbytný kyslík. Strážkyně je beze všeho pustí do úlu. Větrající, nebo se zvednutým zadečkem a obnaženou vonnou žlázou křídly kmitající včely signalizují pracující včelstvo, přičemž po dobrém snůškovém dni se tento obrázek udržuje i v nočních hodinách. Z takových včelstev vychází medová vůně. 

Když kolem poledne pozorujeme zesílení letu vyvolané mladými včelami, jedná se o včely, které vylétají z úlu poprvé. Krouží delší dobu před úlem, opisované kruhy se neustále zvětšují. Při tom se orientují, a vštěpují si do paměti vletovou stěnu úlu a její okolí. U včelstva, které jsme po kočování postavili na nové stanoviště, můžeme toto chování pozorovat jeden až dva dny. Trubci se chovají stejně jako dělnice. 

Letová intenzita nám podá informaci také o síle včelstva a jeho složení. Silná včelstva, která mají osazeny 3 nástavky a normální složení (1/3 létavek a 2/3 mladušek), mají silnější let než oddělek se 4 až 8 plásty a většinou mladých včel. U takových oddělků může trvat 2 až 3 dny, než nastane normální let. 

Včely vytvářející hromádky nebo hrozen kolem česna mohou signalizovat přehřátí úlu, nedostatek prostoru, bezsnůškový stav nebo cizí pach v úle. Takové chování můžeme pozorovat u včelstev, která byla za parných dnů ošetřena nadměrnou dávkou resp. vysokou koncentrací kyseliny mravenčí. 

Osiřelé včelstvo 

Náhlou ztrátu matky, např. po zásahu do včelstva, můžeme na česnu poznat již za půl hodiny. Včely zmateně hledající a pobíhající poblíže česna a na čelní straně úlu naznačují náhle nastoupivší osiřelost. Intenzivní létání je velmi často přerušeno, přičemž zřejmě ubude i strážkyň. V bezsnůškovém období jsou taková včelstva nezřídka vyloupena. Když k osiřelosti dojde ve dnech letového klidu, nemůžeme naříkavý bzukot včel hledajících matku přeslechnout. Stav se zase normalizuje až tehdy, když má včelstvo naražené náhradní matečníky, většinou za jeden až dva dny. 

Při otevření úlu se osiřelé včelstvo intenzivně rozhučí a neuklidní se ani po delší době. 

Hladové včelstvo 

Včely vyletují nepatrně i za dobrého snůškového dne, protože s případnými zbytky potravy v podobě medu nebo invertovaného cukru zacházejí velmi hospodárně. Větší výskyt mrtvolek na letáku naznačuje konec včelstva. 

Vyloupené včelstvo 

Intenzivně vlétající a vylétající včely v nás nejdříve vzbuzují dojem silného snůškového letu. Při přesnějším pozorování ale brzy zjistíme, že včely jsou velmi rozrušené a při vletu se chovají jako vetřelci. Dávají zcela jasně najevo, že ke včelstvu nepatří. Strážkyním, které hlídají česno, se vyhýbají a vyhledávají každou příležitost, aby mohly vniknout do úlu. Občas se jim to podaří skulinou ve špatně uzavřeném víku, netěsnícím dnem nebo poškozenou lištou. Protože silné včelstvo se lupičkám brání, dojde mezi lupičkami a strážkyněmi nejdříve k boji. Větší počet mrtvých včel před úlem je jasná známka loupežení. 

Odlétající včely opouštějí leták vyloupeného včelstva co nejrychleji. Chovají se téměř tak, jako by dělaly něco špatného. Lupičky ztrácejí rychle ochlupení, takže jsou nápadné svým hladkým a skoro černým tělem. Vyloupené včelstvo snižuje postupně sběr pylu. Sociální chování včelstva je rozvráceno. Vyloupené včelstvo má okolí česna umazáno směsí medu a vykousaného vosku. 

Zabránit jakékoliv loupeži, je úkol včelaře. Slabší včelstva, oddělky a mladá včelstva chráníme zúžením česna. U vylupovaného včelstva zúžíme česno na průchod jediné včely. 

Začátek loupeže může být vyprovokován chováním včelaře, který nechá nezakryté nástavky s rámky s medem, nebo medem potřísní úl. Proto při práci v bezsnůškovém období musí pracovat rychle, nepracuje se včelstvy postupně a uklízí po sobě všechny kapky od medu i kousky vosku. 

Loupící včelstvo 

Vyznačuje se intenzivním letem, který trvá i v období bez snůšky až do setmění. Včely, které se vracejí do úlu s pylovými rousky, zahlédneme pouze ojediněle, nebo vůbec. Zatímco ostatní na stanovišti rozestavená včelstva již delší dobu nelétají, nalétává loupežící včelstvo tak dlouho na zdroj potravy, až jej vyčerpá. Ráno začínají loupící včelstva létat nejdříve. Nezřídka podnítí rabující včelstvo k loupeži na tomtéž zdroji i jiná včelstva. Loupící včelstva mívají tak intenzivní sběrací pud, že mhohdy přeplní svůj úl zásobami ještě během října. Vyloupené včelstvo v této době lze zachránit jen přidáním hotových zásob z jiných včelstev. 

Nemocné včelstvo 

Přesné zjištění nemoci včelstva z pouhého pozorování včelstva na česně není možné. Příznaky a podezřelé momenty tam ale v mnoha případech již pozorovatelné jsou. 

Nosematóza a úplavice se projeví vodnatými světlehnědými výkaly na letáku, stěnách úlu a víku a letu neschopnými, ztěžka lezoucími včelami. 

Takové jednoznačně nemocné včely se objevují i u akarinózy. 

Včelstvo napadené zvápenatěním plodu poznáme podle vynesených mumifikovaných, nažloutlých až bílých larev, především v ranních hodinách. 

U včelstva se silnou varroázou se strážkyně na česně chovají tak, jako by se neustále musely bránit proti loupeživým vetřelcům, i když se jedná o včely z jejich vlastního včelstva. Vzájemné "očichávání", obranná reakce vůči přilétajícím včelám a často i vzájemný boj několika včel svědčí jasně o tom, že sociální chování je narušeno. Když se jednotlivé včely vzájemně ohmatávají, přičemž mnohé z nich velmi klidně stojí, získáme dojem, že si chtějí vzájemně pomáhat. Můžeme to pozorovat v pozdních letních měsících, především v době zakrmování. 

Zvlášť nápadně se na česnu projevuje černá nemoc v oblastech s medovicovou jedlovou snůškou. I při dobré snůšce a za letového počasí se neochlupené létavky shlukují na letáku, na stěnách úlu, ale velmi často i v trávě před úlem do houfů a chomáčků. Sotva lezou, třepou křídly, nemohou létat a hynou. Zvyšující se počet mrtvolek před úlem signalizuje zhroucení včelstva, pokud nebude ihned převezeno do oblasti bez jedlové snůšky. 

Obávaný mor plodu poznáme nanejvýš podle zápachu podobného zápachu zapocených nohu, ale musíme mít jemný čich. Vnímavému pozorovateli je včelstvo napadené morem plodu nápadné slábnoucím letem, neboť sila včelstva klesá. Protože takové příznaky mají často i jiné příčiny, mohou k podobným zjištěním dospět jen ti včelaři, kteří svá včelstva dobře znají, po delší dobu je intenzivně pozorují, a mohou proto včelstva srovnávat. 

Otrava prostředky na ochranu rostlin 

Náhlý hromadný výskyt mrtvých včel na letáku vzbuzuje podezření, že včely neuhynuly přirozenou smrtí. U silných včelstev otravu dotykovými insekticidy nevidíme mrtvolky jenom v bezprostřední blízkosti čelních stěn úlů, ale i ve vzdálenosti do 10 až 20 m. Protože některé prostředky nepůsobí okamžitě, najedeme i včely, které zápasí se smrtí. Leží na hřbetě a křečovitými pohyby křídel se pokoušejí odlétnout. O otravě svědčí i letu neschopné, ztěžka lezoucí nebo na stéblech trávy pevně se držící včely. Někdy tento stav trvá i několik dní. 

Včelstvo trpící nedostatkem vzduchu 

Máme-li na úlu příliš malé česno, vidíme za příznivých snůškových dnů často až sto včel, které stojí na letáku a větrají. Příčina je většinou v rozměrech česna, kterým musí být odstraňována mj. i přebytečná vlhkost. V letních měsících zajišťuje proud vzduch, který směřuje ven, i dodatečné ochlazování vnitřních prostor úlu. 

Včelstvo, které má nedostatek vzduchu při uzavření česna během transportu nebo z jiných důvodů, poznáme podle toho, že po uvolnění otvoru se vyhrne spousta včel, které pokryjí čelní stěnu úlu. Chování včel se znormalizuje až po několika hodinách. Když trpí včelstvo nedostatkem vzduchu a vysokou teplotou, projeví se to kolem česna kousky zdeformovaného díla, smíchanými s medem a mrtvými včelami. 

V zimě 

Při srovnání s letními měsíci se na česnu v zimě celkem nic neděje. Pečlivému pozorovateli ovšem neunikne, že i přes nízkou teplotu jednotlivé včely vyletí, ale již se nevrátí. Tyto včely jsou nemocné a přestárlé a úl opouštějí. Když se objeví ve zvýšené míře zimní měl smíchaná s drtí z plástů a mrtvými včelami, znamená to, že je v úlu myš. Pokud do úlu proniká rejsek, nejsou pozorovány rozkousané plásty. Podle zanechaných křídel a nožiček je vidět, že hlodavci rozkousávají těla mrtvých včel. Zatímco hlodavci těla včel rozkousávají, rejskové konzumují přes otvor v hrudníku pouze létací svalstvo. 

Při proletu po delší zimní přestávce se včely nezbavují pouze výkalů, ale znova se orientují, neboť orientace se po delší letové pauze ztrácí. 

Kočování 

I když je toto provozní opatření nezbytné převážně u větších včelařských provozů, a musí se s ním proto počítat, měl by se s tímto problémem vypořádat i začátečník při pořizování svého chovu včel. Velmi často pozná, že včelstva je nutno z určitých důvodů přemísťovat. Někdy je to třeba jen proto, že na stabilním stanovišti se něco staví nebo mění. U větších chovů s 15 až 20 včelstvy známe kočování sloužící vývoji včelstev, a to např. hned na jaře do rozkvetlých lísek nebo vrb. Kočování má většinou zajistit včelaři větší medný výtěžek. Žádaným cílem kočování jsou proto kvetoucí řepková pole nebo smrkové a jedlové lesy. Před každým kočováním musíme nejdříve vyhledat a zajistit kočovné stanoviště. Musíme při tom brát v úvahu hlediska pro "předpoklady zaručeného opylení". Dále platí pravidla vhodného stanoviště a nesmíme zapomenout ani na příslušné právní normy. K odstranění nepříjemných překvapení přispěje oběma stranám výrazně i včasná dohoda o pronájmu potřebné plochy. 

Při každém kočování musíme dodržovat právní předpisy o ochraně proti šíření nakažlivých chorob včel, proto si musíme zajistit povolení OVS. 

Důležitý je výběr stanoviště vůči směru případné snůšky, orientace česen vůči slunci (ev. zastínění v letních měsících). 

Operace nezbytné pro přenesení, naložení a transport úlů provádíme zpravidla v době, kdy jsou všechny létavky v úlu. Česna uzavřeme teprve až po skončení letu; včelstva převezeme buď hned, nebo až příští den ráno. V tomto případě musíme bezpodmínečně zajistit dostatečné větrání. Nezřídka se při zanedbání tohoto opatření udusí nejlepší včelstva. K převozu použijeme automobil nebo traktor s vlekem. Zkušenost se zalétáváním včelstev mě však poučila i o možnosti převážení včelstev během dne, kdy vybíráme každé druhé včelstvo z řady postupně až zbude poslední skupina, jejíž přepravu necháme až na dobu, kdy se létavky vrátí z pastvy. Včely se postupně zalétají do sousedních včelstev. 

Česna na novém stanovišti nemusíme otevírat až když jsou všechny úly na svém místě a všechno je uklizeno, ale můžeme je otevřít ihned po složení každé skupiny. Před přivezením další skupiny se včely již orientují na nové stanoviště. Při kočování za horkých dnů působí stříknutí vody do česna chladivě a brání přehřátí včelstev. 

Přemísťování včelstev 

Někdy je z nejrůznějších důvodů nutné včelstvo přemístit. Pokud je to v letních měsících, musíme učinit určitá opatření, abychom nepřišli o větší množství létavek (přemístění v noci nebo brzy ráno). 

Přemístění na jiný pozemek 

Když je nový pozemek vzdálen 3 km a více od původního stanoviště, můžeme tam včelstva přemístit většinou bez větších ztrát létavek. Včely se budou vracet jenom v tom případě, že je na novém stanovišti déletrvající snůška, kterou využívaly zrovna předtím ze starého stanoviště, protože zde snůška nebyla. Někdy se to stává v oblastech s řepkovou nebo lesní snůškou. Všechny vracející se létavky přijme oddělek, který necháme na původním stanovišti. 

Při přemístění včelstev na pozemky vzdálené od původního stanoviště méně než 1 km se ztrátám létavek vyhneme stěží, protože se v tomto případě pohybujeme v oblasti normálního doletu včel. Včelstva musíme proto přemísťovat až po delší letové přestávce. Může to být např. po přezimování. Musíme dbát o to, aby měly včely v každém případě po proletu. Rozhodování je těžší, jestliže přemísťujeme včelstva do vzdálenosti 1-3 km od původního stanoviště. Pokud je na novém místě na jaře v bezprostředním okruhu několika set metrů snůška, ztratíme v tomto případě při přemístění jen málo létavek. Na rozdíl od toho nejsou během přemístění v letních a podzimních měsících při slabé snůšce ztráty létavek zanedbatelné. Pokud je přemístění v této době nevyhnutelné, musíme nechat na starém stanovišti jedno včelstvo nebo oddělek. 

Přemístění na stejném pozemku 

Když se jedná o jednotlivá, nebo v řadě rozestavená včelstva, můžeme je beze všeho přemístit o 0,5-1 m, pokud zachováme orientaci česna. V okolí úlu musíme ale ponechat výrazné orientační body, jakými jsou např. keře. Létavky takovou nepatrnou změnu většinou ani nepostřehnou a vracejí se domů bez problémů. Jinak se ovšem chovají při otočení úlu. Malé pootočení do 45° jistě neuškodí. Větší otočení, dokonce o 180° se provést nesmí. Létavky hledají česno na původním místě po celé dny. Mnoho z nich přitom zahyne. 

V letních měsících se přemístění včelstva o více než 1 m, ať orientaci česna změníme nebo zachováme, obejde beze ztrát létavek jen stěží. Tento případ může nastat tehdy, jestliže na stejném pozemku vyměňujeme chatrnou konstrukci, na které stojí úly, za novou. 

Východiskem je dvojí přemístění. 

Včelstva dáme na dobu 3-4 týdnů na nové stanoviště vzdálené 2-3 km. Létavky se na něm zorientují. Při vrácení na starý pozemek již díky krátkému životu nežijí létavky, které by si původní okolí pamatovaly Ztrátám létavek se tak prakticky vyhneme. 

Tento způsob můžeme použít i v tom případě, že včelstva přemísťujeme na jiný pozemek vzdálený asi 100m. 

Na malou vzdálenost můžeme včelstva přemístit bez problémů na začátku zimního klidu, protože včely na původní místo zapomenou. Můžeme k tomu, podle počasí využít dobu od poloviny listopadu. Doporučuje se opatrný transport, aby se udržela co nejmenší spotřeba potravy. Pokud je přemístění nezbytné koncem zimního klidu - leden/únor - měly by včely bezpodmínečně mít za sebou prolet, aby nedošlo k onemocnění úplavicí. 

Medonosné rostliny, snůšky 

Přestože máme k dispozici propracované metody, kvalitní včelstva a zkušenosti s včelařením, můžeme být při chovu včel úspěšní pouze v tom případě, že nám příroda v dostatečné míře poskytne pro včely nepostradatelné látky v podobě nektaru, medovice a pylu. Pokud jsou tyto předpoklady splněny, mluvíme o snůšce. Nejlepší je, když snůška plynule pokračuje od jara přes léto až do podzimních měsíců. Jednou z podmínek je dostatek snůškových rostlin v oblasti doletu včel. Včelaři, majitelé zahrad, města a obce, ale nakonec i zemědělci mohou včelí pastvu výrazně ovlivnit pěstováním vhodných snůškových rostlin. 

V této knize můžeme uvést pouze malý nástin různých zdrojů snůšky a možností vylepšení včelí pastvy. Hlavní důraz budeme klást na zahrádky a zemědělsky obhospodařované plochy. Rozlišujeme jarní, letní a podzimní snůškové rostliny, které ovšem na sebe samozřejmě plynule navazují. 

Jarní snůška 

Krokus. Je prvním zdrojem pylu, který včely po celou dobu květu (asi 2 týdny) intenzivně navštěvují. Objevuje se -konečně! - a se svými zářivými barvami je ozdobou trávníků a předzahrádek. Krokus můžeme nasázet na okraje záhonků. 

Líska je sice rostlinou větrosnubnou, ale v letech, kdy v době před a během květu nejsou již noční mrazíky, včely na jehnědách intenzivně rouskují. Včelstvům umístěným v zahrádce poskytuje líska během letních měsíců svým hustým olistěním potřebný stín. Plody těchto keřů - lískovými oříšky - bychom neměli pohrdat. 

Vrby, a sice samčí exempláře, jsou na jaře nejdůležitějším zdrojem pylu. Vrba je rostlinou dvoudomou, tj. samčí a samičí, květy se nacházejí odděleně na různých rostlinách. Samičí vrbové keře nebo stromy, které vyrostly na okrajích pasek, navštěvují včely rovněž, protože jim poskytují nektar. Nektar poskytují i květy samčí, ale méně než samičí.K vrbám náleží kolem 20 druhů. Známá je vrba košařská, která kvete velmi brzy, a jíva. Včely navštěvují "kočičky" velmi intenzivně, takže by vlastně v žádné zahrádce takový keř nebo strom neměl chybět. Vrba je nenáročná; ke zdárnému růstu ale potřebuje hodně vláhy. Rozmnožuje se velmi snadno pomocí řízků: Po odkvětu uřízneme z větví asi 25 cm dlouhé řízky s 4-5 očky. Zapíchneme je do zeminy a intenzivní zálivkou zajišťujeme dostatek vláhy. Na vhodně položených pozemcích je živý plod z vrb pro včely ideálním řešením. 

Smetanka lékařská začíná kvést dříve než ovocné stromy a kvete potom současně s nimi. Kromě pylu poskytuje v některých letech za slunečného, teplého a vlhkého období tolik nektaru, že můžeme počítat s dobrou sklizní medu. Včelaři proto rádi vyhledávají rozlehlé luční plochy jako zdroj vyloženě časné snůšky, kterou využívají k rozvoji včelstev. 

Naše ovocné dřeviny jsou velmi dobrými zdroji pylu a nektaru. Velmi dobrou snůšku poskytuji včelám porosty třešní, jabloní a hrušní. 

Další kulturní a divoké dřeviny. Jako velmi časný zdroj pylu se osvědčují různé druhy olší, které rostou převážně na březích řek nebo potoků. Hodně pylu a nektaru mají trnky a hloh bílý, ale nejbohatší sortiment - 

pokud to tak můžeme říct - mají javory: javor klen, javor mléč a javor babyka. Poskytují kromě nektaru a pylu i medovici. Většinou jsou to pěkné stromy do parků a alejí; javor mléč a javor klen jsou důležitými dřevinami ve smíšených lesích. Krušina olšová je ve všech směrech skromná; její květy jsou nenápadné a včelám poskytují pouze nektar, zato ale ve velkém množství. 

Letní snůška 

Plevel v obilných lánech se již nevyskytuje. Ve srovnání s léty před 2. světovou válkou a za války došlo ve skladbě letní snůšky k výrazným změnám. Velmi dobré letní snůškové rostliny jako ohnice polní a chrpa díky chemickému ošetřování proti plevelům z obilí prakticky vymizely. Byly to rostliny, které včelám poskytovaly velmi mnoho nektaru a pro včelaře představovaly v červnu/červenci jistou sklizeň. 

Luční květy a jetel. Na kvetoucí louky se dnes můžeme rovněž dívat jako na bývalý zdroj snůšky. Časná a rychlá strojová senoseč neumožní, aby rostliny jako šalvěj luční a různé druhy jetele vůbec rozkvetly. U monokultur jetele červeného, vičence a jetele zvrhlého to nedopadá jinak. 

Jetel bílý by mohl tvořit výjimku. Roste na travnatých plochách podobných parkovým, na loukách po první senoseči, a rovněž velmi často na pozemcích, které nejsou hospodářsky intenzivně obhospodařovány nebo spásány Včely proto mohou využít střední až dobrou nabídku nektaru a pylu. Kvete v červnu/červenci, nektar má ale pouze při teplotě 21-22°C. 

Komonice bílá patří rovněž k druhům, které poskytují od července až do října mnoho nektaru. Je to rostlina dvouletá a hodí se zejména na ozelenění nevyužitých svahů. Rozmnožuje se sama semeny na neúrodných místech, v lesních průsecích a náspech železničních a místních tratí může přicházet v úvahu jako dlouhodobý snůškový zdroj. Včelař tady má možnost skutečného zlepšení snůšky. 

Řepka ozimá. Pěstování řepky můžeme v oblastech s rostlinnou výrobou považovat rovněž za výrazné zlepšení snůšky. Zanedbatelná není ani vysoká nabídka velmi hodnotného pylu této snůškové rostliny, která kvete v květnu/červnu. 

Trnovník akát je vynikající nektarodárná rostlina, která může poskytovat i hlavní snůšku. Teplé kontinentální klima zajišťuje tvorbu nektaru. Akát roste i na suchých chudých půdách a pařez po poraženém stromu sám znova obráží. Čistý jednodruhový akátový med zkrystalizuje až za dva roky. 

Lípa je jako snůšková rostlina poněkud sporná. Nijak vysoká není ani nabídka pylu. Pokud ale rostou lípy na hlubokých, kyprých a kvalitních půdách, poskytují hodně nektaru, ale málo pylu. 

Maliník, ostružiník (správně ostružiník maliník a ostružiník křovitý). Včely intenzivně navštěvují maliník 1 ostružiník, ať rostou divoce nebo v zahrádce. Za vynikající medonosnou rostlinu můžeme považovat v červnu/ červenci kvetoucí maliník, který roste divoce na pasekách. Keře maliníku v zahrádkách jsou rovněž cenné. Ostružiník, který na zahrádce pěstujeme jako keř, poskytuje hodně nektaru a pylu, začíná kvést v červenci/ srpnu. 

Kaštan jedlý je stejně cenný zdroj nektaru a pylu jako kaštan koňský. Med z jedlého kaštanu může být problematický pro svoji ostrou, někdy poněkud nahořklou příchuť. 

Medovice z dubů, modřínů, smrků a jedlí. K letním snůškovým rostlinám počítáme i hostitelské stromy mšic, které produkuji medovici, tedy duby, modříny, smrky a jedle. Ačkoliv ze statistického hlediska poskytují vydatnou snůšku pouze každé 3-4 roky, jsou na mnoha místech přesto nejvýznamnějšími medonosnými rostlinami, od kterých může včelař očekávat významné výnosy. 

Snůška v podletí a na podzim 

V tomto ročním období, kdy se včelstvo přestavuje a připravuje na nastávající zimní dobu bez plodu, je dostatek pylu v přírodě životně důležitý. Po létech s nevalnou nabídkou pylu v tomto období následují jara s větším počtem uhynulých nebo zeslabených včelstev. Zlepšení včelí pastvy k zajištění bílkovinné potravy v podletí a na podzim je proto nezbytné. 

Hořčice. Zemědělci mohou k podzimnímu zajištění pylu přispět význačnou měrou, když po sklizni obití osejí volnou plochu hořčicí, kterou potom použijí jako krmivo nebo zelené hnojení. Hořčice je podobná řepce a v posledních letech se začíná opět pěstovat. Kromě nektaru poskytuje i hodně pylu a včely ji navštěvují tak dlouho, pokud jim to počasí dovolí. Včelstva, v jejichž doletu roste hořčice, jsou pylem zásobena lépe. 

Kukuřice. Stejně kvalitním zdrojem pylu je kukuřice, která se v posledních letech začíná pěstovat častěji. Včely navštěvují odrůdy určené jak na siláž, tak na zrno. Kukuřice není při opylování odkázána na hmyz. Produkuje nejen velké množství pylu, ale pyl je i vysoce kvalitní. Nápadné je, že včely navštěvují kukuřičná pote kvetoucí v červenci/srpnu pouze v dopoledních hodinách. 

Slunečnice. Na včelařově zahrádce nesmí tyto pylodárné rostliny chybět. Ve svých květenstvích o průměru až 40cm může nabídnout velké množství pylu, zejména pokud roste na dobře hnojeném slunném stanovišti. Slunečnice se vyskytuje v mnoha odrůdách, které kvetou podle doby výsevu od července až do října. V minulých letech získala slunečnice na významu i jako kulturní zemědělská plodina. 

Jiřiny. Hybridů jiřin je celá řada. Na rozdíl od slunečnice nemají jiřiny zvláštní požadavky na půdu. Doba květu je podle okolností červenec až srpen. Podzimní jiřina měnivá poskytuje ve vrchovaté míře nektar i pyl. 

Zlatobýl je rovněž nenáročná rostlina. Jako podzimní zdroj pylu je někdy nespolehlivý. Pečlivý pozorovatel zjistí, že je občas více navštěvován jiným hmyzem než včelami. Některé vyšlechtěné odrůdy nejsou pouze okrasou zahrádky, ale v poslední fázi vývoje včelstva před zimními měsíci zajišťují ještě bílkoviny. 

Podzimní astry jsou včelami v září až říjnu hojně navštěvovány. 

Pámelník je keř, který kvete od června do září, ale dává více nektaru než pylu. Včely jej velmi rády navštěvují ještě i k večeru, mnohdy i po dešťových přeháňkách. Jako keř může být v zahrádce vhodný, musíme ale dávat pozor, abychom uhlídali rychle rostoucí odnože. Po odkvětu jsou velmi dekorativní bílé. nebo podle odrůdy načervenalé bobule. 

Rozchodllík (sedum). Mnoho druhů patří mezi rostliny medonosné. Jsou vhodné jak do zahrady, tak na balkon nebo hřbitov. Jsou to střední až dobří dárci nektaru a pylu. 

Brutnák a svazenku bychom neměli opomíjet. Dají většinou vysévat na ladem ležících pozemcích a slouží jako zelené hnojení. 

Med 

Člověk věděl již dávno, proč se vyplatí nepříjemné pobodání od včel při získávání jejich vysoce ceněných medových plástů, vybíraných ze skalních dutin nebo stromů, kde divoké včely žily. Med a vosk byly během lidských dějin vždy vysoce hodnoceny. 

Definice medu 

Tvrzení, které používají hlavně nevčelaři - "Včely sbírají med" - je nesprávné. To, co včely v přírodě sbírají, je teprve výchozí surovina pro tvorbu skutečného medu. 

"Med je sladká látka, kterou tvoří včely z nektaru nebo jiných sladkých šťáv získaných z živých rostlin. Obohacují je látkami ze svého těla, ve svém těle je mění, ukládají do plástů a tam nechávají uzrát." 

Podle této úřední definice z roku 1930 je med zároveň produktem rostlin a včel. V podstatě stejně definuje med i nové pojetí zařazení medu podle ES 1974. 

Nektar 

Tuto sladkou šťávu, kterou produkují rostliny a lákají tak především hmyz, zná každý. Jedná se o vodný roztok různých cukrů; dalšími látkami jsou bílkoviny, minerální látky, kyseliny a vitaminy; barviv a aromatických látek obsahuje nepatrné množství. Hlavní složkou je cukr řepný. Jeho obsah je v průměru 40 %. Obsah vody kolísá od 30 do 90 %. 

Složení a množství vylučovaného nektaru je závislé - nepřihlížíme-li ke specifickým rozdílům mezi rostlinami 

- na mnoha faktorech. Velkou roli hraje často druh půdy a množství živin. Je např. známo, že lípy mají nektar pravidelně pouze tehdy, pokud rostou na dostatečně vlhkých písčitohlinitých půdách. Vliv mají i klimatické poměry a denní doba. Všeobecně vylučují květy více nektaru ráno než odpoledne. Tvorbu podporují dusno a jižní až jihozápadní vítr. Suché východní větry naopak tvorbu nektaru brzy zastavují; zvlášť nápadné je to u smetánky a řepky. Nektar je výchozí surovinou květových medů. 

Medovice 

Kromě nektaru je životně důležitým zdrojem snůšky medovice, která je v lesnatých krajinách produkována různými druhy na rostlinách žijícího hmyzu, především mšicemi a červci. Je to výchozí surovina pro oblíbený lesní med. Na javorech, dubech, lípách, třešních, břízách a švestkách žijí např. různé druhy mšic na listech, na jehličnanech, jako např. smrcích, jedlích a modřínech mšice a červci na koncových větvičkách. Nejznámější a z hlediska hospodářského nejdůležitější jsou puklice smrková (druh červce), korovnice smrková a korovnice jedlová. 

Pro získání potravy propichují mšice kůru mladých výhonků a větviček svým bodavě savým ústním ústrojím. Šťáva z rostlinných pletiv svým tlakem prochází tělem mšic. Z této šťávy využívají látky nezbytné ke svému životu, jako např. aminokyseliny. Nadbytečné složky, hlavně glycidy, vylučují jako medovici. Medovici v podobě kapiček velikosti špendlíkové hlavičky nasávají včely často přímo od zadečku jejích producentů (např. od puklice smrkové). Medovice z jedle bělokoré zůstává na jehličí nebo na listech podrostu jako lesklý lepivý povlak. Včely ji sbírají především v ranních hodinách, když ještě není zaschlá. Velká množství medovice se tvoří především v červnu, červenci a srpnu, ve snůškově příznivých letech se na jedli bělokoré může objevit ještě v říjnu a listopadu. Tu včely ovšem již nesbírají. 

Předpokladem dobré medovicové snůšky je masové rozmnožení jejích producentů. Dojde k němu za příznivého spolupůsobení mnoha faktorů. Nejdůležitějšími jsou především poměry klimatické a dobré podmínky pro růst hostitelských stromů. 

Medovici nesbírají pouze včely; je žádanou glycidovou potravou mnoha jiných druhů hmyzu, např. mravenců. 

Kromě převládajícího cukru řepného (sacharózy) je v medovici přede vším cukr ovocný a hroznový. Na rozdíl od nektaru obsahuje ještě malá množství dalších cukrů, jako např. melecitózy. Bezprostředně po vyloučení obsahuje medovice kolem 80% vody. Vlivem teploty a nízké vlhkosti vzduchu může její obsah rychle klesat. Včely ji sbírají pouze v tekutém stavu. Po zaschnutí ji již nejsou schopni nasát. 

Tvorba medu 

Mezi živočichy, kteří si dělají zásoby, zaujímají včely zvláštní postavení. Nasbírané produkty (nektar a medovice) prodělávají pro potřeby včel nutné chemické a fyzikální změny v podobě předtrávení a konzervace. Včely nektar a medovici určitým způsobem zpracují, a tím z nich teprve "vytvoří" med. 

Určitá chemická změna nastává ihned, jakmile včela v přírodě přijme nabídnutou šťávu obsahující cukr. Během návratu domů přidá včela ke šťávě svůj enzym (ferment), který dovede štěpit složené cukry. Enzym štěpí řepný cukr (aniž se sám mění) na cukr hroznový a ovocný. Směs obou cukrů je cukr invertovaný. Přinesený cukr, ve kterém probíhá proces štěpení a přeměna na med, předává létavka úlovým včelám které jej postupně ukládají do buněk plástu. Při častější kontrole můžeme zjistit, že včely přenášejí i již v plástech uložený dozrávající med. Při tomto pochodu se do medu dostávají další enzymy, jako diastáza pro štěpení škrobů a enzymy kataláza, tosfatáza a oxidáza. Díky všem těmto látkám přidávaným v nepatrném, množství, stejně jako bakteriostatickým nebo baktericidním inhibinům, a dále vitaminům, vznikne po určité době hotový med. Kromě chemických změn, které v nasbíraných šťávách po přidání látek z těla včel probíhají a vedou ke vzniku medu, nastávají i změny fyzikální. Původní obsah vody se během zpracování výchozích surovin sníží na 17-20 %. Děje se to zahušťováním při postupném opakovaném předávání surovin od včely ke včele a dále vysoušením vlivem zvýšené úlové teploty. 

Takto zahuštěný med je koncentrát, který může opět přijímat vodu. Med je totiž látka hygroskopická. Včely tomu ale zabrání, protože buňky, ve kterých je vyzrálý med, přikryjí vrstvou vosku - buňky zavíčkují. Na rozdíl od plodových buněk mají buňky s medem víčka vzduchotěsná. Vosk na víčka produkují včely přímo, berou jej z jiných plástů, nebo používají oddrolené kousky vosku. Víčka na buňkách s medem mají světlejší zbarvení než na buňkách s plodem která jsou hnědá matná. 

Složení medu 

Zatímco cukr, který kupujeme v obchodech, neobsahuje prakticky nic jiného než řepný cukr, je v medu směs rozštěpených cukrů, kterou včely ještě obohatí přídavkem dalších cenných příměsí. 

Průměrné složení včelího medu v procentech 

voda 17,20 

cukr ovocný 3819 

cukr hroznový 31,28 

cukr řepný 1,31 

cukry složené 7,31 

vyšší cukry 1,50 

kyseliny 0,57 

proteiny 0,26 

popeloviny 0,17 

další složky 2,21 

Z kyselin je nutno vyjmenovat především aminokyseliny a kyseliny citrónovou, jablečnou, mravenčí a jantarovou. Popeloviny jsou složeny z draslíku, sodíku, vápníku, hořčíku, chloridů, síranů, fosforečnanů atd. K dalším složkám počítáme především chuťové a aromatické látky, určité inhibiny, vitaminy, hormony a v neposlední řadě enzymy. 

Květový a medovicový med se neliší pouze barvou, chutí a příměsí pylu; medovicové medy mají podstatně více aminokyselin než medy nektarové. Ve 100 g květového medu bylo zjištěno 27,72 mg aminokyselin. Lesní med obsahoval 34,96 mg; včelí potrava připravená z cukru při krmení včel před zazimováním měla naproti tomu pouze 10,32 mg. Rozdíly jsou u obou typů medu i v obsahu minerálních látek. Lesní med obsahuje méně sodíku a vápníku, květový více draslíku. Měrná hmotnost je při 20 % obsahu vody 1,417g.cm3. Ve 100g medu je 1,27 kJ (~ 0,303kcal). Jedna polévková lžíce obsahuje 0,25 kJ (~ 0,06 kcal). Med má o 25% vyšší sladivost než řepný cukr. 

Druhy medu 

V zásadě rozlišujeme medy květové a medovicové. Z květových medů jsou nejznámější především řepkový, vřesový, smetankový a v neposlední řadě akátový. V ovocnářských oblastech nebo oblastech s vysloveně květovou snůškou získá včelař většinou smíšený květový med, protože různé medonosné rostliny kvetou současně nebo krátce po sobě. Med ze smetanky je často smíchán s medem z ovocných stromů a lučních květin. Znalci květového medu dávají přednost právě tomuto medu, protože směs z různých snůšek dává mimořádně bohatý, a proto plnohodnotný med s vynikající vůní. V převážné většině případů je tento med světlý, v tekutém stavu zlatožlutě zbarvený. Čistý jednodruhový med, jako např. řepkový, můžeme získat pouze tam, kde se příslušná rostlina pěstuje na velkých plochách. 

Lesní med může být medem smíšeným, pocházejícím z květové a medovicové snůšky. Jednodruhový lesní med ale můžeme získat častěji, protože při medování smrků a jedlí se jedná o snůšku velmi vydatnou a kvetoucích rostlin je v tuto dobu málo, nebo nejsou žádné. 

Začátkem medování smrků, někdy v polovině června, kvetou v lese maliny Při odebírání tohoto medu se nevyhneme tomu, že je přimíchán i v plástech se nacházející med z jarní snůšky. Barva takového medu již není žlutá, ale přechází do světle nebo tmavohnědé. Není také tak sladký jako čistý med květový. Tento med může být ještě obohacen medovicí z dubů, javorů a jiných listnatých stromů. Pojem medovicový med používáme tehdy, jestliže se jedná o jednodruhový med z určitého druhu snůšky. 

Nabídka medovice ze smrků a jedlí je v některých letech tak vydatná, že včely produkují druhově čistý smrkový nebo jedlový med. Zatímco smrkový med je světle až tmavohnědý, je med jedlový tmavý tmavězelený až téměř černý. Tyto druhy medu mají mimořádně kořenitou vůni. Z tohoto důvodu jim mnozí milovníci medu dávají přednost. Na rozdíl od medů květových a lesních neobsahují jedlové medy téměř žádný pyl. 

Medobraní 

Včelstvo včelaři samo ukáže, kdy jsou skončeny chemické a fyzikální procesy, během kterých se z výchozích surovin stal med. Jasnou známkou tohoto okamžiku je zavíčkování buněk. (Při dřívějším odebrání nemáme jistotu, že získáme bezvadný med.) Včelař však nečeká, až jsou na plástu zavíčkovány všechny buňky; není to ani nutné. Když je zavíčkována jedna až dvě třetiny buněk a při silném trhnutí plástem z nezavíčkovaných buněk nic nestříká, je med zralý a můžeme jej vytáčet. 

Včely z plástu odstraníme jednoduše a rychle prudkým trhnutím, úderem do ruky, nebo ometením vhodným smetáčkem, přičemž se včely vracejí do úlu. Plodové plásty s medovými věnci ponecháme včelstvu jako rezervu na dobu s nedostatečnou nebo žádnou snůškou. Při vytáčení plástů s otevřeným plodem by navíc došlo ke zničení larev. 

Chceme-li dostat med z buněk, musíme je odvíčkovat. Můžeme to dělat jako dříve, a to speciální odvíčkovací vidličkou, nebo nožem. Práci si usnadníme, když tyto nástroje občas ponoříme do teplé vody. Odstraněná víčka dáváme na odvíčkovací talíř se sítem. 

V současnosti med získáváme z plástů výhradně medometem, za využití odstředivé síly. Otočný koš, do kterého umístíme plásty, poháníme ručně nebo elektromotorem. Plásty se obrací ručně nebo ve zvratném medometu automaticky při nastavení opačného směru otáčení. Koš s plásty rotuje ‚ v bubnu, ve kterém se vytočený med shromažďuje. Med se vytočí nejlépe 

tehdy, mají-li plásty ještě úlovou teplotu. U nových, dosud nezaplodovaných plástů, musíme rychlost otáčení nastavit tak, aby se plásty neprolomily. Zabrání tomu pomalé vytáčení z jedné strany a opatrné obracení plástů. Jedním nebo několika kohoutky vypouštíme med přes síto do nádoby, z které med přelijeme do nádoby ve které jej budeme přechovávat. Hrubší síto oddělí větší kousky vosku. Po pár dnech na hladinu vyplavou ostatní částečky vosku a bublinky. Jejich "sebráním" pomocí stěrky získáme bezvadný přírodní produkt. Dodatečná kontrola při vypouštění medu z medometu nám současně ukáže, byl-li med skutečně zralý. Pokud vytéká rychle a vytváří na hladině medu v sítu prohlubeň, obsahuje ještě příliš mnoho vody. Zkvašení medu s následnou nepoužitelností se v tomto případě nedá vyloučit. Vytváří-li vytékající med naopak kopeček a jeho proud se skládá do záhybů, je med vyzrálý. 

Výnos Rady evropského společenství podle způsobu získávání dělí tyto medy na: plástečkový, vykapaný, vytočený a lisovaný. Nejpoužívanější metodou je vytáčení. 

Uskladňování medu 

Čerstvě vytočený bezvadný med je konečným produktem. Musíme jej ještě zbavit povrchové pěny a promíchat trojhrannou tyčí nebo elektrickým míchadlem. Pěnu tvoří vzduchové bublinky, které se do medu dostaly při protékání síty. Při promíchávání prováděném po sebrání pěny (tzv. přerušovaná krystalizace) vzniká především z květového medu med jemně krystalický. Jde o tzv. pastování medu. Včelí med uchovávme v dobře uzavíratelných nádobách z plechu nebo plastů, určených pro potravinářké účely, nejlépe v tmavých místnostech, které mají pokud možno stálou teplotu kolem 10°C. Nádoby musí být dobře uzavíratelné, protože med ochotně přijímá nejen vodu, ale i cizí pachy. Kotelna nebo půda se pro delší skladování medu nehodí. Bezvadně vytočený a uložený med vydrží bez změny kvality 3-4 roky. 

Krystalizace a tuhnutí medu 

Nejen včelaři, ale i mnoho spotřebitelů medu ví z vlastních zkušeností, že některé druhy medu ztuhnou rychle, některé po určité době a některé neztuhnou nebo nezkrystalizují vůbec. Nemá to nic společného s přidáváním cukru. Je to pouze zcela přirozená vlastnost medu. Med je ve své prodejní podobě prakticky přesycený roztok. V tekutém stavu vydrží jenom určitou dobu. Pomalu přechází do pevného, případně krystalického stavu. Může to dojít tak daleko, že med dostaneme z nádoby jen s velkou námahou. 

U jednotlivých druhů medu je různý poměr hroznového a ovocného cukru. Medy s vyšším obsahem hroznového tuhnou rychleji. Mezi tyto druhy počítáme med řepkový, smetankový a částečně i medy z ovocných stromů. Pokud je v medu vyšší obsah cukru ovocného, trvá tuhnutí dlouho, někdy dokonce velmi dlouho. Typickým příkladem je med akátový, který může zůstat v tekutém stavu až dva roky. Medovicové medy - pokud jde o tuto vlastnost - jsou někde mezi tím; tuhnou několik týdnů nebo měsíců. 

Výjimku tvoří medovicové medy, které obsahují melecitózu. Tento trojitý cukr je složen ze dvou molekul cukru hroznového a jedné molekuly cukru ovocného. V některých letech se vyskytuje ve zvýšené míře. Výchozí surovinou je většinou smrková a modřínová medovice. V modřínovém medu se může obsah melecitózy zvýšit až na 38 %. Takový med zkrystalizuje již v plástech a nedá se vůbec vytočit. Při menším obsahu melecitózy, např. v medu smrkovém, se med vytočit částečně dá, ale v nádobě pak ztuhne velmi rychle. Je to ale med kvalitní a chuťově velmi dobrý. Znalci jej dovedou ocenit. Ze zkrystalovaného medu můžeme bez poškození udělat tekutý zahřátím na vodní lázni na teplotu 40°C. Tuto metodu lze doporučit pro malá množství medu do 2,5 kg. Pro větší množství používá včelař vyhřívací skříň (můžeme si ji koupit) s elektrickým vytápěním regulovaným termostatem. Pro tento účel si můžeme přebudovat i vyřazenou chladničku. Obsah nádoby s 25 kg tuhého medu zkapalní v nádobě během dvou dnů. 

Příliš vysoká teplota medu škodí. Pouhé delší zvýšení teploty na 45°C poškodí enzym invertázu, která je termolabilní; krátkodobý ohřev na 70°C ji zničí. Takový med nemůžeme již označit jako přírodní. V některých zámořských zemích se stalo bohužel zvykem zahřívat med na teplotu 70?75°C. Schopnost krystalizace se tím podstatně zmenší, nebo dokonce odstraní. Tato metoda byla vypracována proto, že většina zákazníků požaduje med tekutý. Tento med může stát v regále dlouho, aniž zkrystalizuje. Není to ale již plnohodnotný med. 

Prodej medu, obchodování s medem 

Zatímco včelaři s počtem včelstev 5-10 pokryjí spotřebu své rodiny a příbuzných, včelař, který má tuto činnost jako vedlejší povolání, si vybuduje okruh zákazníků, jejichž požadavky musí uspokojit i v letech se špatnou snůškou. Může a musí mít skladové hospodářství. Med prodává v malém, v nádobách po 0,5-5 kg, někdy i 12,5 kg. Čisté kbelíky na stáčení medu, příslušné zařízení a účelově vybavená místnost jsou samozřejmé. Instruktážní rozhovor se zákazníkem je pro každého včelaře věcí cti a současně je reklamou. Pro včelaře není zajímavý pouze přímý prodej, ale i dodávky do obchodu a plníren medu, které otevírají prodejní možnosti zejména v letech rekordních snůšek. 

Med jako potravina a lék 

Protože cukry koncentrované v medu jsou invertované, může je lidské tělo velmi rychle využít. (Každý ví, že čistým hroznovým cukrem se dá zvyšovat tělesný a duševní výkon.) Med kromě toho obsahuje mnoho dalších látek, které jsou pro člověka prokazatelně užitečné. Nikdo nepochybuje o tom, že med má pro zdravotní stav člověka velký význam. Tato zkušenost není pouze převzatá ze starých časů, platí také dnes ve věku chemie. 

Vysoký obsah invertovaných cukrů (60-70%) dělá z medu ideální zásobník energie. V této formě cukr přechází přímo do krve a zajišťuje rychlou výživu a náhradu spotřebované energie svalů. Pro tělesně těžce pracujícího člověka, a zejména pro sportovce je med ideálním zdrojem energie. Známý anglický horolezec sir Edmund Hillary zvyšoval svoje sportovní výkony pravidelnou konzumací medu. Při svém prvovýstupu na Mount Everest na jaře roku 1953 měl v cestovním zavazadle 2,5 kg medu. Byl potom velmi vděčný za to, když v zásobovacím táboře, který v horách zanechala švýcarská expedice o rok dříve, našel i med. Německá sportovní výprava na olympijských hrách v Tokiu r. 1964 dostávala pravidelně med. Med nepotřebují ale pouze těžce tělesně pracující. I u dětí a kojenců se zdůrazňuje jeho velmi dobrá snášenlivost, nadprůměrné váhové přírůstky a v neposlední řadě snížený výskyt infekčních chorob. Tyto vlastnosti medu jsou všeobecně známy a vysoce hodnoceny. Můžeme předpokládat, že vynikající účinky medu jsou dány vysokým podílem invertovaných cukrů a obsahem minerálních látek, které se dostanou do celého těla. Především musíme jmenovat vápník, železo, kobalt, fosfor a kyselinu křemičitou. 

Pokud med tak výrazně pomáhá při fyzické námaze a prospívá dětem, není divu že jej mohou s úspěchem používat jako potravu a poživatinu oslabení a stárnoucí lidé i rekonvalescenti. U těchto lidí je totiž nějakým způsobem nepříznivě ovlivněn celý organizmus. Jednotlivé orgány, jako srdce, játra, ledviny, močové ústrojí, žaludek, zažívací trakt, plíce, krev a v neposlední řadě i nervový systém, vyžadují po přestálé nemoci nebo operaci posíleni. Vhodným doplňkem léků předepsaných lékařem je med, který působí blahodárně, protože posiluje celý organizmus a podporuje tvorbu krve. 

Za zmínku stojí i léčivé účinky medu, projevující se u otevřených, nebo dokonce hnisajících ran všeho druhu. Popisují je např. ruští lékaři, kteří se s takovými ranami setkávali za války a po ní. V medu jsou i inhibiny usmrcující bakterie. Ty by mohly být příčinou toho, že i znečistěné rány potřené medem se vyčistí a začnou se hojit (Herold 1970). 

Dnešní moderní, často stresovaný člověk si rád vezme regenerující a uklidňující potravu, která je navíc chutná. Med znamená vždy obohacení snídaně. Jeho účinky se zvyšují zejména při konzumaci pravidelných menších dávek, jako je chléb namazaný medem, nebo lžička čistého medu. Lžíce medu rozpuštěná ve sklenici vody působí jako uspávací prostředek a urychluje opětovné usínání po přerušení spánku. Na tomto příznivém účinku medu se zřejmě podílejí vitaminy řady B, obsažené v medu. 

Již jako děti jsme při kašli a nachlazení dostávali teplé mléko nebo čaj s medem. Nejenže jsme se zklidnili, ale mohli jsme i lépe spát a brzy jsme zjistili, že kašel ustává a dochází k úlevě. Starý domácí recept - med smíchaný se šťávou z ředkve nebo mrkve - platí ještě dnes a používá se často právě v zimních měsících. 

Diabetici se znova a znova ptají, zda mohou jíst med a často slyší "Ne!" Správnější by byla odpověď "Ano i ne." Záleží totiž na stupni závažnosti choroby a reakci pacienta. V jednotlivých případech se musí nemocní poradit s lékařem. V každém případě škodí med o polovinu méně než hroznový cukr. Cukr ovocný, kterého je v medu z celkového množství cukru asi polovina, se v těle totiž spotřebovává nezávisle na inzulínu. Při odborné kontrole a podle závažnosti onemocnění mohou med případně jíst i diabetici. Ošetřující lékař musí být o mimořádných účincích medu informován a musí znát dobře svého pacienta. Cukr v moči, nebo příliš vysoká hladina cukru v krvi nás může informovat o nejvyšší možné dávce medu. Jedna lžíce medu má stejnou výživnou hodnotu jako dvě slepičí vejce. Je to proto velmi hodnotná potravina. 

Pyl jako poživatina pro člověka 

V poslední době se jako poživatina začal používat i pyl, který sbírají včely. Naši předkové jedli pyl automaticky společně s medem. Dokud nebyl vynalezen medomet, vymačkával se med z plástů ručně, takže se do něj dostal i pyl uložený v plástech. Při moderním způsobu vytáčení k tomu dojde zřídka. Od začátku padesátých let bylo ze všech stran stále více dotazů na to, zda bílkovinná potrava, které nasbírá včelstvo za rok 30-50 kg pro výchovu asi 150000 včel, je vhodná pro člověka. Tuto myšlenku podporovaly nejen chemické analýzy, ale i svědectví mnoha lidí, kteří pyl pravidelně užívali. 

Pyl obsahuje mnoho živin. Kromě bílkovin, volných aminokyselin, cukrů, minerálních látek, vitaminů, antibiotik, růstových a jiných hormonálních látek, obsahuje rovněž tuky a aromatické látky. Přidáme-li k tomu vodu, máme přibližně všechno, co obsahuje med, pouze v jiném poměru a množství, přičemž mezi jednotlivými druhy rostlin jsou výrazné rozdíly. Podle dosavadních výsledků reguluje pyl činnost střev, podporuje vznik hemoglobinu u chudokrevných dětí, urychluje přibývání hmotnosti a rekonvalescenci u starších lidí a pacientů, zlepšuje celkový zdravotní stav a vyvolává příjemný pocit pohody, který oceňují zejména nemocní. 

Podle prací, které publikoval A. Caillas v letech 1954 až 1967. můžeme uvést další účinky pylu: 

- zvyšuje chuť k jídlu, 

- zlepšuje náladu, 

- ulehčuje duševní práci, 

- zlepšuje prokrvení mozku, 

- zlepšuje zrak, 

- podporuje růst, 

- v neposlední řadě pomáhá při potížích s prostatou. 

Včelař získává pyl v pylochytu. Vracející se létavky jsou v tomto zařízení zbavovány pylových rousků. Ty se potom shromažďují v nádobě, nebo podstavené krabici. 

Po odstranění nežádoucích příměsí, jako např. včelích nohou nebo křídel, pyl ihned vysušíme, protože vlhký snadno zplesniví. A. Cailaas varuje před požíváním zkaženého pylu. Může být zdraví škodlivý, nebo dokonce vysloveně jedovatý. Pyl chráníme před živočišnými škůdci a přechováváme jej v suchu a temnu. Světlo a kyslík poškozují účinné látky. 

Včelí vosk 

Chemické složení vypadá zjednodušené takto 

72 % alkyl-estery mastných a voskových kyselin, 

13-13,5 % volné voskové kyseliny, 

12-12,5 % uhlovodíky 

1-2,% voda 

Měrná hmotnost je 0,960-0,970 bod tání 62-65°C, bod tuhnutí 60,5°C. Včelí vosk je obvykle čistě bílý. Barva se mění na žlutou, světlehnědou až černohnědou především poblíž plodových buněk. Zbarvení není způsobeno pouze barevnými složkami pylu a propolisu, ale i nečistotami a zbytky, které v buňkách zanechal plod. 

Za studena je včelí vosk zrnitá, křehká drolivá masa, která se dá při stoupající teplotě postupně hníst, vytahovat a formovat. Žlutý vosk voní po medu. Chuť můžeme označit jako lehce kořenitou. 

Člověk používá včelí vosk pro svoji potřebu pravděpodobně zrovna tak dlouho jako med. Výroba svíček určitě nesloužila výhradně potřebám kostelů. V průběhu staletí byly vytvořeny svíčky, které měly velkou uměleckou hodnotu. Vznikají ostatně i dnes. Z vosku se ale nevyráběly jenom svíčky. Z tohoto snadno tvárného materiálu se dají vytvářet i cenné obrazy a sochy. Jako konzervační protředek je vosk velmi žádaný při údržbě a restauraci starého nábytku. 

Propolis 

Zatímco vosk smíchaný s medem tlumí a léčí sennou rýmu, má propolis silné baktericidní účinky (včely jej sbírají ze stromových pupenů, kde má funkci pryskyřice). Tato vlastnost se uplatňuje při ošetřování ran a onemocnění horních cest dýchacích. 

Včelí jed 

Včelí jed je odedávna známý jako léčivý prostředek. Je proto součástí mnoha léků, které se jako masti a kapaliny roztírají, nebo jako roztoky injekčně aplikují. Tyto léky pomáhají při revmatických, svalových, nervových a kloubních potížích, stejně jako při omrzlinách. 

Nemoci, nepřátelé a škůdci včel 

K přirozenému chování včelstva patří to, že jeho jednotliví členové musí občas opustit úl, aby mohli plnit svoji úlohu. K úloze létavek patří především donášení potravy ve formě nektaru, medovice, pylu a rovněž vody z okolí úlu. 

Je jasné, že létavky přenos a zavlečení chorob usnadňují, nebo někdy dokonce jako jediné umožňují. Včelař má na přenos chorob v mnoha případech malý vliv. Je samozřejmě v jeho zájmu, aby jeho včely horlivě sbíraly a zase znovu vyhledávaly nové zdroje, které slibují ještě větší výnosy 

Ke vzniku a rozšíření nemoci nebo nákazy ve včelstvu nestačí pouze nakažení příslušným původcem choroby. Navíc musí být splněny určité podmínky, při kterých se původce nemoci může vyvinout a rozmnožit tak, aby znamenal pro včelstvo skutečné nebezpečí. Při bližším pozorování důležitých včelích nemocí a jejich průběhu se zjistilo, že se uplatňují různé faktory, např. stanoviště s teplotou a vlhkostí vzduchu, provozní metoda, chov a rozmnožování a mnoho dalších. Poznat vztahy mezi příčinami a následky není vždy lehké. 

Nemoci plodu a dospělých včel 

Mor plodu 

Tuto klasickou infekční chorobu musíme brát velmi vážně. Jakmile se jednou ve včelstvu objeví, můžeme ji zlikvidovat pouze použitím radikálních prostředků. Stojí-li včelstva v blízkosti opuštěných nakažených stanovišť nebo odpadků, bude docházet opakovaně k infekci a novému propuknutí nemoci. 

Proto je nezbytné, abychom při likvidaci stanoviště napadeného morem plodu našli ohnisko nákazy a zneškodnili je. 

Podle staré moudrosti "Lepší je prevence než léčba" musíme se v první řadě postarat o dostupnou ochranu proti infekci. Jako součást provoznětechnických opatření zahrneme při používání již dříve známých provozních metod dezinfekci opálením letovací lampou. Samozřejmostí je při každém zásahu do včelstva kontrola podezřelých buněk. 

Původcem choroby je Bacillus larvae, kterého objevil v r. 1904 Američan White. Jeho klidové stadium v podobě spóry vnikne s potravou do zažívacího traktu larvy, aktivuje se tam a larvu obvykle usmrtí. Potom přechází z aktivního, rozmnožování schopného stadia opět do stadia klidového, ve kterém může přežít celá desetiletí, aniž se dá spolehlivě likvidovat chemickými dezinfekčními prostředky. 

Chorobu zjistíme často až v době, kdy je včelstvo prakticky ztraceno. Na plodových plástech nacházíme propadlá, často proděravělá víčka. Pod nimi najdeme mrtvé larvy, ze kterých se (při napíchnutí zápalkou) nitkovitě táhne na centimetrové vzdálenosti nahnědlá viskózní hmota. Ta je podél spodní strany buňky, kde postupně vytváří tmavohnědý, tvrdý, pevně přilnutý povlak, tzv. příškvar. Jediný takový příškvar může obsahovat až 2,5 miliardy spór moru. 

K přenosu nemoci a nákaze dojde při krmení larev infikovanou potravou, která pochází buď ze samotného včelstva, nebo byla do včelstva donesena při zalétnutí nebo loupežení. O opuštěných úlech a odpadcích jako zdrojích nákazy jsem se již zmínil. Z opuštěných stanovišť jsou opakovaně zavlékány jen spóry. Choroba může do včelstva vniknout i při krmení zahraničním, nebo vůbec cizím medem. Přenesení nákazy může zavinit i sám včelař, který koupí nebo vymění, příp. si vypůjčí infikované nářadí, úly nebo plásty. 

V České republice nařizuje opatření Státní veterinární správa. Jedná se o likvidaci všeho vybavení ohněm. 

Nosematóza 

Původcem je jednobuněčný, spóry vytvářející mikroorganizmus (Nosema apis). Je to parazit patřící mezi prvoky, s českým názvem hmyzomorka včelí. V r. 1909 jej objevil Zander. Nosema se dostane s potravou přes medový váček do středního střeva (žaludku), kde se spóry otevírají, parazit se množí ve střevních buňkách a s výkaly jsou opět vylučovány spóry. Parazit prodělává složitý vývojový cyklus s různými typy vývojových stadií. Funkce střev napadených včel je výrazně porušena a látková výměna podléhá podstatným změnám. Takové včely mohou nanejvýš ještě plnit svoje sociální úlohy jako např. krmení larev, ale pouze ze svých tělesných rezerv. Nejsou již schopny vytvářet z pylu nové bílkovinné látky Stárnou a předčasně hynou v důsledku jednostranného vyčerpání svých tělesných zásob. 

Původce choroby je přítomen prakticky ve všech včelstvech. V zimě vytváří klidové stadium, které přezimuje ve střevních buňkách včel. Při zahájení spotřeby pylu, příp. jeho náhražky, se parazit uvolňuje, proniká aktivně do střevních buněk a vyvolává spontánně nové infekce. Mladušky mají určité obranné schopnosti, protože v každém případě neonemocní do 15. dne svého života. Nosematóza patří mezi tzv. faktorová onemocnění a projevuje se zejména na jaře díky již nedostačující regeneraci poškozené žaludeční výstelky. 

V pokročilém stadiu nemoci pozorujeme podobné příznaky jako při napadení roztočíkem včelím: letu neschopné namáhavě lezoucí včely na dně úlu. Dalším příznakem pokročilé nákazy jsou hnědé až žluté vodnaté výkaly. které obsahují nesčetné spóry nosemy. 

Pro včelstvo zhroucené díky nosematóze jsou typické nedostatečně obsazené plodové plásty s matkou. Přesnou diagnózu a hlavně stupeň napadení získáme mikroskopickým vyšetřením. 

průběh ovlivňuje - tak jako u žádné jiné nemoci včel - stanoviště a podmínky jeho okolí. Stanoviště se sníženou možností vyletování, tedy stanoviště pro včely nevhodné, podporuje pobyt nemocných včel v úlu a přispívá k nákaze dalších jedinců. K šíření nákazy v takových případech přispívají především výkaly na plástech a stěnách úlu. 

Čím menší má včela tělu vlastní bílkovinné rezervy, tím dříve se při péči o plod vyčerpá a parazitům podlehne. Při vhodném prostředí, které poskytuje dostatek pylu a nektaru, se nákaza nosematózou udržuje přirozeným způsobem v přijatelných mezích. Takové prostředí, zejména koncem léta vytvoříme nejen pěstováním vhodných rostlin, ale především tím, že se vyhýbáme převčelení v doletu 2 až 3 km. 

Nemoc se přenáší zalétáváním jednotlivých nakažených včel, dále použitím infikovaných plástů nebo zásob z nemocných včelstev. Nikoliv posledním zdrojem nákazy mohou být volně umístěná společná krmítka nebo napajedla ve směru letu včel v době ranných proletů. 

Rozšíření nosematózy je na jaře podporováno 

- výpadkem plodování v předcházejícím létě, 

- zazimováním slabého včelstva, 

- používáním starých plástů infikovaných osematózou. 

Do metod chovu musíme proto zařadit: 

- opatření proti rojení včelstev, 

- zásobení včelstev dostatkem bílkovinného a glycidového krmení i v době přerušení snůšky, 

- zajištění výkonné matky, 

- při výkonné matce a dostatečné snůšce pylu nasadit v pravý čas dostatečné podněcovací krmení, 

- vyřazení slabých včelstev a spojení včelstev nedostatečně silných, 

- využití přirozeného stavebního pudu včel a vyřazení mnohokrát zaplodovaných černých plástů. 

Potíráním této choroby je dnes účinná prevence uvedená v předcházejících bodech, která využívá přirozených biologických možností včelstva. 

Nosematóza nepatří mezi nemoci podléhající povinnému hlášení. Není tak nebezpečnou chorobou, přesto však způsobuje největší hospodářské škody. 

Roztočík včelí (akarinóza) 

Roztočík včelí (Acarapis woodi) je živočich je asi 1/10 mm velký, který žije v obou hlavních hrudních vzdušnicových kmenech včely. Roztočík se tam dostane většinou během prvních 8 dnů života mladušky; v této době jsou chloupky obklopující tracheální otvor ještě měkké, takže tam parazit může lehce vniknout. 

Rozmnožování roztočíka probíhá ve vzdušnicích. Po 2-3 týdnech dorostou pohlavně zralé samice, které vylezou ze vzdušnic a mohou napadnout další mladušky. 

Roztočík se po napíchnutí vzdušnice živí vysáváním hemolymfy. Sáním roztočů a jeho následky je včela oslabena do té míry že postupně zcela ztrácí svoji normální výkonnost. Při silném napadení je navíc ztěžováno zásobování létacího svalstva kyslíkem, což může vést až ke ztrátě schopnosti létání. 

Na silnější napadení můžeme usuzovat podle určitého neklidu včelstva. Dalším ukazatelem jsou včely, které lezou před česnem, nemohou létat a shlukují se do malých chomáčků na stéblech trav, listech a kamenech. Při bližším ohledání zjistíme, že včely mají odstávající lehce vyvrácená křídla. 

Vzhledem k tomu, že podobné příznaky se mohou vyskytovat i u jiných chorob, můžeme přesnou a jistou diagnózu stanovit pouze mikroskopickým vyšetřením vzdušnic. Roztočík nemůže žít dlouho mimo organizmus včely. Z toho důvodu je prakticky vyloučen přenos parazitů plásty, úly nebo nářadím. Přenos probíhá uvnitř včelstva při pokračujícím postižení mladušek, z jednoho včelstva na druhé potom při zalétávání napadených včel. 

Napadení dalších včel dospělými roztočíky je tím snazší, čím méně jsou včely v pohybu. Stává se to při malé letové aktivitě především při umístění včelstev na nevhodném stanovišti v době nastupujícího jarního rozvoje. Včelstvo můžeme zbavit roztočíků rychle působícími fumigačními prostředky při zavřeném česně a dostatku volného úlového prostoru. Při neopatrné nebo neodborné práci může ale dojít ke ztrátám včelstev nebo matek. V ČR je osvědčeným prostředkem proti akarinóze přípravek BEF který se používá při otevřeném česně. Dnes existuje názor, že při chovu a ošetřování včelstva biologicky správným postupem nepředstavují již roztočíci pro včelstvo žádné nebezpečí. Je to třeba chápat takto: 

Čím déle včela žije, tím více roztočů se v ní může vyvinout, takže intenzita napadení vzrůstá. Správným způsobem chovu se tedy musíme snažit o to, abychom dosáhli jisté výměny včel, která by labilní stav posouvala ve prospěch včelstva. Dosáhneme toho nejen kočováním za vhodnou rozvojovou snůškou, ale i za snůškami hlavními. Při vhodném počasí tak zabráníme přežívání příliš starých jednotlivých včel a dosáhneme stálého plodování. 

Roztočíková nákaza podléhá povinnému hlášení. Opatření v ohnisku nákazy náleží, podobně jako u moru plodu, úřednímu veterináři a odbornému poradci. 

Varroa jacobsoni (varroáza) 

Tento parazit napadá jak plod, tak dospělé včely. V SRN prokázali roztoče Varroa jacobsoni poprvé pracovníci Včelařského ústavu v Oberruselu v Taunusu r. 1977. Od té doby se varroáza u nás dále rozšířila. Dnes se dá ve střední Evropě považovat za plošnou nákazu. 

Roztoče Varroa jacobsoni (objevil jej Jacobson a roku 1904 popsal Oudetnans) můžeme pozorovat pouhým okem. Je 1,3mm dlouhý a 1,7mm široký (Platí pouze pro samičku). Ve včelstvu se setkáváme převážně se samičkami, které jsou světle hnědé, porostlé krátkými trnovitými štětinkami a světlými chloupky. Tvar těla je příčně oválný. Čtyři páry nohou jsou vybaveny příchytkami. Samečci jsou menší, mají okrouhlé tělo o průměru 0.8 mm; jejich ústní ústrojí je zakrnělé a není vhodné k přijímání potravy. Sameček je bíle zbarvený. 

Samičky kladou do buněk na včelí plod 2-5 mléčně zbarvených vajíček. Přednost dávají larvám trubců. Samičky vlezou do buněk s larvami před jejich zavíčkováním. Během 8 dnů se z nakladených vajíček vyvinou dospělí roztoči, kteří při líhnutí včel opouštějí buňky. Předtím jsou samice oplozeny samečky, kteří krátce nato hynou. Z tohoto důvodu se ve včelstvu setkáváme hlavně se samičkami, které žijí až 8 měsíců a mohou naklást kolem 37 vajíček. 

Vyvíjející se paraziti se živí sáním na včelím plodu. Tím dochází k poškozování včel, které mohou mít zakrnělá křídla a nohy, event. mohou mít jiné deformace. Včely pak nejsou schopny dalšího života, natož nějaké činnosti. Při takovém poškození jsou včely odstraňovány již z buněk před dokončením vývoje. 

Slabý výskyt roztoče většinou včelař nepozná 2-3 roky. Teprve 3. nebo 4. rok od nákazy, kdy je ve včelstvu kolem 10000 a více roztočů, je napaden všechen plod, takže zpravidla na podzim a během následující zimy se včelstvo zhroutí. Napadená včelstva jsou stále slabší a neklidnější, opouštějí dokonce i plod. 6-8 roztočů na jednu včelu není při silném napadení nic mimořádného. 

Zkušenosti z posledních let ukazují, že při silnějším napadení zůstává včelstvo intaktním tak dlouho, pokud má trubčí plod. Po přirozeném ukončení výchovy trubčího plodu se dá zjistit zvyšující se napadení plodu dělničího. Jakmile se na larvách dělnic objeví známky poškození podobné virové nákaze, je nezbytné okamžité snížení počtu roztočů ve včelstvu. V opačném případě je včelstvo ztraceno. Ke stanovení diagnózy je vhodná kontrola spadu, který získáme z podložek umístěných v podmetu. Podložky připevníme na rámky se síty. Oka sít by měla mít rozměr 3 mm, aby včely nemohly vynést mrtvé roztoče z úlu. Pokud nemáme zasíťované rámky k dispozici, můžeme stanovit množství roztočů na papírové podložce položené na dno úlu. Tato metoda je použitelná pouze v době, kdy včely víceméně nelétají. 

Další, ale časově náročnější diagnostickou kontrolou je prohlídka zavíčkovaného trubčího plodu. V každém včelstvu musíme z buněk vytáhnout a prohlédnout nejméně 100 kukel. Na kuklách, které jsou ještě bílé, lze světlehnědé vyvíjející se parazity snadno rozeznat. 

Boj proti varroáze 

Podle nejnovějších vědeckých poznatků nelze přirozeným způsobem - např. odstraňováním trubčího plodu - dosáhnout účinné redukce výskytu roztočů. Nezbytné je použití chemických preparátů. Musí to být prostředky, které 

1. neškodí včelstvu, 

2. zaručují spolehlivé usmrcení roztočů, 

3. nezanechávají žádné nebo jen zanedbatelné zbytky v medu nebo vosku, 

4. může včelař snadno aplikovat. 

Neustálé odnímání trubčiny během letních měsíců nesporně pomáhá počet roztočů snižovat. Zkušenosti ale ukazují, že velmi často díky zalétávání dělnic a trubců k podstatné redukci nákazy nedochází. Musíme se snažit o vytvoření nejméně 50 % oddělků z početního stavu včelstev. Zkušenosti z posledních let jasně ukazují, že oddělky ve spojení s povoleným cíleným chemickým ošetřováním mohou stupeň napadení redukovat na snesitelnou míru. 

Z chemických prostředků lze použít pouze ty, které jsou v v konkrétním roce a v konkrétním okrese povoleny OVS. K látkám, které nepodléhají veterinárnímu souhlasu, patří zejména kyselina mravenčí (Formidol).

Bylo by iluzí věřit tomu, že současnými metodami je možno tohoto parazita vyhubit. Můžeme ale připustit, že během doby se parazit přizpůsobí včelám a naopak. 

Zvápenatění plodu 

Původcem je houba, jejíž přítomnost ve včelstvu můžeme prokázat i bez zjevných příznaků choroby. K jejímu rozvinutí, a tím i tzv. zvápenatění plodu jsou nezbytné určité předpoklady, např. nedostatek čistícího pudu. V podobě spóry může houba proniknout do střeva larvy s potravou, nebo prorůstá dovnitř z povrchu těla larvy. Larva lehce zežloutne, její tělo za současného ztvrdnutí vyschne a včely je z buňky odstraní; včelař je najde před česnem. Plásty silně napadeného včelstva při zatřepání chrastí. 

Zkamenění plodu 

Za další druh ztvrdutí plodu, způsobený rovněž houbou, můžeme označit zkamenění plodu. Počáteční stadia jsou stejná jako u zvápenatění plodu. V konečném stadiu nemoci jsou ale ztvrdlé mumie v buňce pevně přichyceny, takže je včely nemohou odstranit. 

Po vytvoření spór se na hlavovém konci napřímené larvy objeví žlutozelenavý povlak, takže buňka vypadá jako by byla naplněna pylem. Napadenou larvu někdy včely potáhnou vrstvou propolisu. Houba může napadat i dospělé včely, jež jsou neschopné letu a lezou před úly po zemi; jejich zadeček je na pohmat tvrdý 

Zkamenění plodu 

Je jedinou nemoci včel, která je přenosná i na člověka. Může vyvolat dlouhodobé záněty. Z toho důvodu, a také proto, že jde o onemocnění u včel velmi vzácné, se doporučuje likvidace včelstva a spálení úlu. Pokud byste měli podezření na výskyt této choroby, měli byste se poradit s odborníkem. Původem zkamenění plodu je houba Aspergillus flavus, která produkuje karcinogenní aflatoxin. 

Virová nákaza plodu 

Méně významná je z nemocí plodu virová nákaza. Jak sám název říká, vyvolává ji virus. Napadenou larvu - převážně napřímenou - můžeme v počátečním stadiu nemoci vytáhnout z buňky pinzetou jako pytlík. Rozložený obsah těla zůstane v buňce jako páchnoucí vodnatá tekutina, zatímco pokožka larvy zůstane celá. Mrtvé larvy pomalu vysychají a zůstávají na dně buňky v podobě hnědého příškvaru. 

Jako opatření u této nemoci obvykle stačí, když odstraníme a zničíme napadnuté plásty. Umělé zrojení je nutné pouze při velkém rozsahu choroby. 

Úplavice a černá nemoc

Úplavice je v podstatě průjem, který není nakažlivý. Černá nemoc se objevuje často v lesních snůškových oblastech po silných snůškách. Onemocnění úplavicí může včelař předcházet používáním zimního krmení s malým obsahem nestravitelných látek a vhodným stanovištěm, které umožňuje prolet včel ve vhodnou dobu. 

U černé nemoci to tak jednoduché není, protože její příčinou je nadbytek minerálních látek v medovici. Masový výskyt zlikvidujeme tak, že včely z lesních oblastí odstěhujeme a ihned je začneme krmit buď nektarovým medem, nebo cukrem. 

Nepřátelé včel 

Zavíječi 

Někteří včelaři pečlivě uloží v podletí své plásty do prázdných nástavků nebo skříně na plásty. Na jaře ale ke svému zděšení zjistí, že je z nich klubko opředené zámotky a že jsou nepoužitelné. Je to dílo dvou druhů zavíječů - zavíječe malého a zavíječe voskového. Škody nenatropí dospělí motýli, ale jejich housenky, které se prokousávají plástem, ničí jej a zanechávají za sebou typické zámotky. Neživí se pouze voskem z plástů, ale i výkaly, které zbyly v buňkách po vyvíjejících se včelách. 

To je hlavní důvod, proč dávají přednost opakovaně zaplodovaným velmi tmavým plástům. 

Zatímco housenky zavíječe malého lezou podél mezistěny a prokousávají se u dna buněk, ničí housenky zavíječe voskového všechno a vzniklé otvory vyplňují zámotky. V nich se potom kuklí a vyvíjejí v motýly. Cesty zavíječe malého poznáme rovněž podle zámotků. Nezastaví se ani před buňkami s plodem. Plod se přitom odděluje od dna, je odtlačen nahoru, deformuje se a posléze hyne. 

Opatření na ochranu plástů jsou jednoduchá. Dávno známé je síření v těsně uzavřených skříních. Skladování zásob plástů v chladných místnostech vývoj zavíječů znemožní. Teplota pod +10 C je dostatečně nízká. 

Vosy 

Pečlivý pozorovatel si všimne, že v některých letech se v podletí a na podzim objevuje velké množství vos, zatímco v jiných letech je vidíme jen zřídka. Včelař ví ještě něco navíc: 

v letech s dobrou medovicovou snůškou je vos více než v letech, kdy je tato snůška slabá nebo žádná. 

Vosa se od naší včely medonosné výrazně liší; rozdíl pozná každý. Je asi stejně velká jako dělnice, ale obratněji létá. Vosy vidíme létat již při teplotách 5-7°C, přičemž se stává, že se přiživují na včelstvech a na mrtvých včelách, které leží před česny. Není nic zvláštního, že vosy pronikají i do včelstev. V takovém případě dojde k boji, ve kterém vosa díky své větší pohyblivosti velmi často vítězí. Slabší včelstva nebo oddělky, které se nemohou dostatečně bránit, dovedou vosy v případě hromadného výskytu vyloupit tak dokonale, že zbudou pouze okousaně zbytky plástů. Včely jsou ubodány a rozkouskovány, zásoby z plástů vybrány. Výskyt velkého množství vos může vést až k zastavení letové činnosti včel. 

Na jaře vidíme v přírodě obzvlášť velké, pěkně žlutě vybarvené vosy, které obletují zahradní domky, stanoviště včel nebo jiná teplejší místa. Jsou to samice, které po přezimování hledají místo, kde by mohly založit hnízdo. 

Na rozdíl od včel slouží vosám jako bílkovinná potrava k výchově larev většinou bílkoviny živočišné. Proto konzumují mrtvé včely a jiný hmyz. Protože rostlinné bílkoviny zpravidla nepoužívají, vidíme vosy na květech pouze zřídka. Jako opylovači jsou proto bezvýznamné. 

Stejně jako včela medonosná, potřebují rovněž vosy jako zdroj energie a jako potravu pro plod, glycidy ve formě cukru, který si musí opatřit samy. Jeho největším zdrojem je medovice. Závislost na medovici je zřejmá z toho, že při jejím nedostatku dosahují vosí hnízda sotva velikosti pěsti, při jejím nadbytku naopak velikosti hlavy. 

V srpnu/září vyhledávají vosy jiné zdroje potravy. Nakusují a rozhryzávají jablka, hrušky, švestky a vinné bobule. Vosa může člověka bodnout ne pouze jednou jako včela, ale vícekrát. Vosí bodnutí je bolestivější než včelí. Otoky jsou větší a více svědí. Preventivní boj proti vosám můžeme zahájit již na jaře odchytem a likvidací samic, ale v každém případě jej musíme zesílit v podletí a na podzim. Použití otrávených masových a cukrových návnad v žádném případě nedoporučujeme, protože při tomto způsobu může zahynout hodně užitečného hmyzu. Jako nejjednodušší, nejjistější a nejlevnější metoda se osvědčilo použití lapacích lahví s úzkým hrdlem. Naplníme je asi do jedné třetiny vodným roztokem cukru, do kterého dáme trochu piva nebo moštu. Láhve postavíme nebo zavěsíme na místa, kde se vosy vyskytují nejčastěji, např. na větev u stanoviště včelstev. Vosy najdou cestu do lahví velmi rychle. Ven se úzkým hrdlem většinou nedostanou. Nakonec spadnou do kapaliny a utopí se. Včely si těchto lahví nevšímají. Čas od času láhve vyprázdníme a znova naplníme. Dobrých výsledků při ničení podzemních hnízd dosáhneme tak, že vletový otvor polejeme benzinem a zapálíme. Při založení ohně nad hnízdem se vosy mohou udusit rovněž. Neúspěšné zůstává opakované ucpání otvoru. Vosy jej opět uvolní, často na jiném místě. Menší, volně visící hnízda na trámech nebo stěnách se po skončení letu pokusíme po nasazení plastového sáčku odlomit a i se sáčkem spálit. Příliš velká hnízda a hnízda na nepřístupných místech zničíme opakovaným postřikem vletového otvoru roztokem insekticidu. S jedem musíme zacházet opatrně, podle toho, kde hnízdo visí. Zasažená místa po jeho likvidaci důkladně očistíme. Další metodou je postupný odchyt vos do lahví s pivem které zasuneme hrdlem do vletového otvoru. 

Sršně 

Způsob života sršní je stejný jako u vos. Jsou ale mnohem větší (délka těla 2-3 cm) a jejich bzukot je při letu hluboký. Jako nepřátelé včel se vyskytují pouze zřídka. Sršně počítáme mezi chráněný hmyz. Při pozorování jejich hnízd zjistíme, že nejsou zdaleka tak agresivní jako vosy. 

Myšovití hlodavci, rejsci 

V době proletu občas zjistíme, že z některého obsazeného úlu včely nevyletují. Při otevření úlu vidíme, že je tam drť z rozkousaných plástů, rámků a izolačního materiálu a někdy i česno ucpané listím. Je to dílo myší nebo myšic, které po zazimování vnikly do úlu a hledaly v plástech potravu (pyl) a mezi vykousanými plásty si vybudovaly zimní pelech. Slabší včelstva ztratí při neustálém vyrušování v chladných dnech velké množství včel. Může to skončit i vyhynutím celého včelstva. Silnější včelstva hlodavce někdy ubodají. 

Když do úlu vnikne rejsek, nerozkouše plásty, ale živí se mrtvými včelami. Pokouše a sežere je až na nožky a křídla. Rejsek vykusuje typickým způsobem létací svalstvo z hrudi včel. Při jeho činnosti nemají včely pochopitelně potřebný klid. Hlodavci a rejsci nelezou do úlů na jaře, v létě nebo na podzim, protože jim v tom brání aktivita včel na česně. 

Včelař může chránit včely před hlodavci a rejsky jednoduše snížením výšky česna na 6 mm. Tímto úzkým otvorem mohou v zimě pohodlně vylétat nemocné včely, ale výše uvedení živočichové jím neprolezou. 

Pasti a otrávené nástrahy jsou dalším způsobem obrany. Jed musíme ale položit vždy tak, abychom neublížili užitečným zvířatům. Pasti a nástrahy nesmí být na volném prostranství. Umístění do úlu je zcela nevhodné; rejsky hubit nelze, protože patří k užitečným a chráněným živočichům. 

Ohrožení, prostředky na ochranu rostlin 

Boj proti škůdcům chemickými prostředky je dnes v zemědělství a ovocnářství nezastupitelný. Jinak by mohli škůdci - zpravidla hmyz - způsobit při masovém výskytu významné snížení sklizně, nebo by ji v extrémních případech úplně zničili. 

Velkým nebezpečím, které při použití insekticidů (prostředků k hubení hmyzu) většinou vzniká, je současné ohrožení užitečného hmyzu. K němu počítáme samozřejmě i včelu medonosnou. 

Otravy 

Otrava prostředky na ochranu rostlin může vzniknout mnoha způsoby, např. když 

- jsou medonosné kulturní rostliny během květu ošetřeny prostředkem nebezpečným pro včely, 

- jsou společně s hlavní rostlinou zasaženy i kulturní rostliny nebo plevel poskytující snůšku, jež je v podrostu, 

- se takové přípravky dostanou i na sousední porosty, které jsou navštěvovány včelami, 

- se přípravky škodící včelám dostanou do vody v napajedle, 

- se letící včely při aplikaci nebezpečného přípravku dostanou do úletu pesticidu. 

Kontaktní i požerové jedy působí převážně na dělnice. Kontaktní jed postihuje hlavně létavky, požerový úlové včely, včetně mladušek. Trubci a matky se otráví zřídkakdy. 

Kontaktní (dotykové) jedy působí na nervový systém, svaly a krevní oběh. Otravu tímto jedem poznáme podle křečovitých pohybů včel. Vrávorají, padají a s trhavými pohyby nohou zůstanou ležet na hřbetě. Pohybují se v kruhu, mávají křídly a pokoušejí se postavit na nohy a odletět. Nejsou toho ovšem schopny. Nakonec zahynou. Tyto typické křečovité stavy jsou na rozdíl od chování nemocných včel jednoznačným příznakem otravy. Otrava se někdy na uhynulých včelách dokonce projevuje výrazným zápachem přípravku. Důkazem otravy může být rovněž vystrčený sosák anebo mokré neschnoucí ochlupení; to je důsledkem náhlého vyprázdnění medového váčku. 

Silnou otravu pozná včelař podle náhlého výskytu velkého množství mrtvých včel jak uvnitř úlu, tak před ním. Uhynulé včely často ucpou česno, takže u silných včelstev začnou trpět neotrávené včely v úlu nedostatkem vzduchu. Důsledkem bývá udušení. Často jsou taková včelstva ztracená včetně plástů, plodu i zásob. 

Když včely nalétávají na vzdálený otrávený snůškový zdroj, zahyne velká část létavek již cestou zpět. Počet mrtvých včel uvnitř i vně úlu není potom zdánlivě velký Při kontrole včelstva ale zjistíme, že jisté množství plodových plástů není obsazeno, takže ke ztrátám létavek zřejmě došlo. 

Požerové jedy se do včelstva dostanou většinou s pylem. To se může stát např. při použití nevhodného prostředku ve vinohradu. Létavky posbírají jed s pylem, který se potom dostane až do plástů. Mladušky, které jej spotřebují, hynou. Škody se mohou sice objevit i rychle, ale většinou je zjišťujeme dlouhodobě, protože pyl uložený v plástech se nespotřebuje najednou. Úhyn včel trvá i několik týdnů. K tomu přistupuje i skutečnost, že síla včelstva se snižuje rovněž přirozeným úhynem opotřebovaných létavek. Při otravách začínajících v červnu jsou včelstva často tak poškozena, že se stěží zotaví do zazimováni. 

Opatření při otravách 

Zlost a zármutek včelaře, který jednoho dne zjistí, že hromady včel z jeho včelstev leží mrtvé před česny, jsou pochopitelné. Musí začít okamžitě jednat, protože musí najít toho, kdo je za tento stav zodpovědný. Často to není jednoduché. 

Za přítomnosti nákazového referenta místní ZO nasbírá včelař nejméně 1000 mrtvých včel (to je asi 100 g). Současně se z okolních rostlinných kultur, které mohly být ošetřeny pesticidy, odeberou vzorky rostlin. Včely a vzorky rostlin (obojí zvlášť) se potom zabalí a co nejrychleji dopraví do výzkumného ústavu včelařského. 

Včelstva postižená otravou vyžadují zvláštní pozornost včelaře. V tomto případě je potřebné spojovat dvě nebo tri postižená včelstva, abychom získali opět dostatečně početné včelstvo. Neobsazené nebo částečně obsazené plodové plásty přidáme k jinému včelstvu, aby se nenachladil plod. Tekuté krmení nebo dodání medu zajistí u čerstvě spojených včelstev opětovně tempo plodování. 

Měli bychom se ještě zmínit o tom, že otravy včel neznamenají jenom problémy, zbytečnou práci, materiální a morální ztráty pro včelaře, ale způsobují škody i přírodě a celé společnosti.